VELKÁ ŘEKA

Froda vzbudil Sam. Zjistil, že leží dobře přikryt pod vysokými šedokorými stromy v tichém zákoutí lesa na západním břehu Velké řeky Anduiny. Prospal celou noc: mezi holými větvemi matné šíralo. Gimli se opodál zabýval ohníčkem.

Než se docela rozednilo, pluli dál. Ne že by většina Družiny dychtivě pospíchala k jihu; byli spokojení, že rozhodnutí, které musejí učinit nejpozději, až doplují k Raurosu a ostrovu Špičák, je ještě několik dní oddáleno; nechávali se Řekou nést jejím vlastním tempem; neměli nijak naspěch do nebezpečí, která ležela před nimi, ať nakonec zvolí kteroukoli cestu. Aragorn je nechával plout s proudem, jak si přáli, a šetřil jejich síly pro nadcházející námahu. Trval však aspoň na tom, aby pokaždé vypluli časně zrána a cestovali až dlouho do večera; cítil totiž v srdci, že čas tlačí, a bál se, že Temný pán nezahálel, zatímco prodlévali v Lórienu.

Toho dne ani příštího ovšem neviděli ani stopy po nepřátelích. Jednotvárné šedivé hodiny míjely bez událostí. S třetím dnem se okolní krajina začala pomalu měnit: stromy řídly a pak docela zmizely. Nalevo na východním břehu viděli neurčité svahy táhnoucí se do dálky k obloze; vypadaly hnědé a vysušené, jako by po nich přešel oheň a nenechal jediný živý zelený lístek; nevlídná pustina, kde ani pahýl stromu, ani smělý balvan nerušily prázdnotu. Dostali se k Hnědým zemím, které se bezútěšně táhly po celé rozloze od jižního Temného hvozdu k pahorkatině Emyn Muil. Ani Aragorn nevěděl, jaká pohroma či válka nebo zlý skutek Nepřítele tak spálily celý ten kraj.

Vpravo na západě byla země také bez stromů, byla však plochá a na mnoha místech se zelenaly širé travnaté pláně. Na této straně Řeky míjeli háje vysokého rákosí, vzrostlého tak, že zakrývalo výhled na západ, když člunky ševelily kolem jeho chvějivých výhonků. Temné zaschlé chocholy se ohýbaly a zmítaly v lehkém studeném vánku, který tiše a teskně svištěl. Tu a tam Frodo nečekaně zahlédl zvlněná luka a daleko za nimi kopce v zapadajícím slunci, a tam, kam oko stěží dohlédlo, temnou čáru nejjižnějších hřbetů Mlžných hor. Nikde se nepohybovalo nic živého kromě ptáků. Těch bylo mnoho; v rákosí pohvizdovali a pípali malí vodní ptáci, ale vidět je bylo zřídka. Párkrát zaslechli cestovatelé naříkavý ševel labutích křídel, a když vzhlédli, spatřili veliký šik táhnout oblohou.

"Labutě!" řekl Sam. "A pořádně veliké!"

"Ano," řekl Aragorn, "a jsou to černé labutě."

"Jaká je to širá a smutná poušť, celá tahle země!" řekl Frodo. "Vždycky jsem si představoval, že cestou na jih bude pořád veseleji a tepleji, až nakonec zůstane zima nadobro za námi."

"Vždyť jsme ještě daleko na jih nedojeli," odpověděl Aragorn. "Je pořád zima a jsme daleko od moře. Tady je svět studený až do náhlého jara a ještě se můžeme dočkat sněhu. Daleko dole v Belfalaské zátoce, do niž se vlévá Anduina, je možná teplo a veselo, nebo by bylo, nebýt Nepřítele. Ale tady jsme sotva dvě stě mil na jih od Jižní čtvrtky u vás v Kraji daleko na západě. Teď se díváš na jihozápad přes severní pláně Jízdmarky, Rohanu, země Pánů koní. Zanedlouho budeme u ústí Lipavy, která teče z Fangornu do Velké řeky. To je severní hranice Rohanu; a odedávna všechno mezi Lipavou a Bílými horami patří Rohirům. Je to bohatá a příjemná země a její trávě se žádná nevyrovná; v těchto zlých časech však lidé u Řeky nežijí a k jejím břehům zajíždějí jen zřídka. Anduina je široká, ale skřeti dostřelí šípy daleko přes řeku; poslední dobou se prý dokonce odvažují vodu překročit a loupit rohanská stáda a chovné koně."

Sam se stísněně ohlížel z břehu na břeh. Předtím mu stromy připadaly nepřátelské, jako by se v nich skrývaly tajné oči a číhalo nebezpečí; teď si přál, aby tu stromy zase byly. Cítil, že Družina je v nekrytých čluncích mezi zeměmi bez přístřeší příliš obnažená na řece, která je hranicí války.

V nejbližších dnech, zatímco pluli dál na jih, se tento pocit nejistoty rozšířil na celou Družinu. Celý den se opírali do pádel a spěchali kupředu. Břehy kolem jen letěly. Brzy se Řeka rozšířila a byla mělčí; na východě se rozkládaly dlouhé kamenité pláže a ve vodě byly štěrkové mělčiny, takže bylo třeba opatrně kormidlovat. Hnědé země se začaly zvedat v ponurou pahorkatinu, z níž od východu studeně čišelo. Na druhé straně se louky změnily v oblé kopečky s uschlou trávou uprostřed bahnišť zarostlých ostřicí. Frodo se otřásl, když pomyslel na pahorky a fontány, jasné slunce a jemný déšť v Lórienu. V žádném z člunů nebylo slyšet smích a povídání. Každý čten Družiny se zaměstnával vlastními myšlenkami.

Legolasovo srdce pobíhalo pod hvězdami letní noci nějakou mýtinou v bukovém lese na severu; Gimli se v myšlenkách dotýkal zlata a přemýšlel, zdali se hodí, aby z něho vypracoval obal na dárek od Paní. Smíšek a Pipin byli v prostředním člunu celí nesví; Boromir totiž seděl a něco si bručel, chvílemi si kousal nehty, jako by ho sžírala nějaká pochybnost, chvílemi se chápal pádla a hnal člun těsně za Aragornovým. Tehdy zahlédl Pipin, který seděl na přídi obrácen dozadu, v jeho očích podivný lesk, když upíral zrak kupředu, k Frodovi. Sam už dávno dospěl k názoru, že čluny sice možná nejsou tak nebezpečné, jak si od dětství myslel, ale že jsou ještě nepohodlnější, než si představoval. Byl celý ztuhlý a zbědovaný, vždyť neměl na práci nic jiného než civět na zimní krajinu, jak se vleče, a na šedivou vodu kolem sebe. Ani když přišla k slovu pádla, Samovi je nesvěřili.

Když se čtvrtého dne šeřilo, hleděl dozadu přes skloněné hlavy Froda a Aragorna a přes ostatní čluny. Byl ospalý a toužil po tábořišti a po pevné půdě pod nohama. Vtom cosi upoutalo jeho zrak; zprvu na to civěl bez zájmu, pak se napřímil a protřel si oči. Když se však podíval znovu, už to neviděl.

 

V noci tábořili na malém ostrůvku u západního břehu. Sam ležel zabalen v přikrývkách vedle Froda. "Asi hodinku nebo dvě před tím, než jsme zastavili, jsem měl legrační sen, pane Frodo," řekl. "A možná že to ani nebyl sen. Ale legrační to bylo stejně."

"A co to bylo?" zeptal se Frodo, protože věděl, že Sam neusne, dokud mu to nevypoví. "Co jsme odjeli z Lothlórienu, neviděl jsem a neslyšel nic, čemu bych se zasmál."

"Ono to vlastně nebylo ani tak k smíchu jako spíš divné. Úplný nesmysl, jestli to nebyl sen. Radši si to poslechněte. Víte, co jsem viděl? Kládu s očima!"

"Ta kláda je v pořádku," řekl Frodo. "V Řece jich plave spousta. Ale ty oči vynech!"

"To nevynechám," řekl Sam. "Právě ty oči mě zvedly, abych tak řekl. Viděl jsem v pološeru za Gimliho člunem něco, co jsem považoval za kládu, ale moc jsem si toho nevšímal. Pak se zdálo, že nás ta kláda pomalu dohání. A to bylo zvláštní, ne, když jsme všichni plavali v jednom proudu. A najednou vidím ty oči: dva bledé puntíky, jako když svítí v takovém hrbolku vpředu na kládě. A vůbec to nebyla kláda, protože to mělo tlapky jako pádla, skoro jako labuť, jenomže vypadaly větší a pořád se ponořovaly a vynořovaly.

V tu chvíli jsem se narovnal a protřel jsem si oči a chtěl jsem zakřičet, jestli to tam bude pořád, až si z očí vymnu ospalost. Protože, ať to bylo co to bylo, plulo to rychle a už to bylo kousek za Gimlim. Ale jestli mě ty světýlka viděly, jak jsem se hnul a podíval, nebo jestli jsem se probral, to nevím. Když jsem se podíval znova, už to tam nebylo. Ale stejně myslím, že jsem viděl něco černého, jak letí jako střela do stínu pod břehem. Ale oči jsem už neviděl.

‚Už se ti zas něco zdálo, Same Křepelko,' povídám, a víc jsem si v tu chvíli neřek. Ale pak jsem přemýšlel a už si nejsem tak moc jistý. Jak si to vysvětlujete, pane Frodo?"

"Neviděl bych v tom nic víc než kládu a šero a tvé rozespalé oči, Same," řekl Frodo, "kdyby se ty oči ukázaly poprvé. Jenomže já jsem je viděl už daleko na severu, než jsme došli do Lórienu. A vzpomínáš si, co říkali elfové, kteří pronásledovali tu skřetí tlupu?"

"Jo," řekl Sam. "vzpomínám si, a vzpomínám si na víc věcí. Nelíbí se mi, co mě napadá, ale když si spojím jedno s druhým, a co vypravoval pan Bilbo, tak mám dojem, že bych to stvoření mohl docela dobře pojmenovat. A ošklivým jménem. Co takhle Glum?"

"Ano, právě toho se už nějaký čas bojím," řekl Frodo. "Od té noci na podlaži. Asi číhal v Morii a tam objevil naši stopu; ale doufal jsem, že ho náš pobyt v Lórienu zase svede ze stopy. Ten šereda se musel schovávat v lesích u Stříberky a pozorovat, jak odplouváme!"

"Tak nějak to bude," řekl Sam. "A měli bychom si dát víc pozor, nebo se jednou v noci vzbudíme a ucítíme na krku něčí hnusný prsty, jestli se vůbec vzbudíme. A to jsem chtěl vlastně říct. Není potřeba hned v noci rušit Chodce a ostatní. Budu držet stráž. Můžu se vyspat zítra, když jsem stejně v člunu jenom zavazadlo, dá se říct."

"Dalo by se," řekl Frodo, "a dalo by se říct ‚zavazadlo s očima'. Drž stráž, ale jenom když mi slíbíš, že mě v půli noci probudíš, pokud se do té doby nic nestane."

 

Uprostřed noci se Frodo vynořil z temného spánku a zjistil, že s ním Sam cloumá. "Je to hanba vás budit," šeptal Sam. "Ale říkal jste to. Není co vypravovat, vlastně nic moc. Před chvílí jsem měl dojem, že slyším nějaký šplouchání a čenichání, ale v noci člověk slyší na řece spoustu divných zvuků."

Lehl si a Frodo se posadil, choulil se v pokrývkách a zápasil se spaním. Minuty nebo hodiny pomalu míjely a nic se nedělo. Frodo právě podléhal pokušení opět si lehnout, když tu k jednomu z uvázaných člunů doplul nějaký stěží viditelný obrys. Bylo vidět dlouhou bělavou ruku, jak vystřeluje a chytá se okraje; dvě bledé oči podobné lampičkám studeně zasvítily, když nahlédly dovnitř, a pak se zdvihly a vzhlédly k Frodovi na ostrůvku. Byly sotva metr od něho a Frodo slyšel slabé syknutí vdechu. Vstal, vytasil Žihadlo z pochvy a obrátil se proti očím. Jejich světlo okamžitě zhaslo. Ozvalo se další syknutí a šplouchnutí a temný tvar podobný kládě vystřelil po proudu do noci. Aragorn se ve spánku pohnul, obrátil se a posadil se.

"Co je?" zašeptal, vyskočil a šel k Frodovi. "Cítil jsem něco ve spánku. Proč jsi vytasil meč?"

"Glum," odpověděl Frodo, "aspoň myslím."

"Aha!" řekl Aragorn. "Tak ty víš o našem malém tlapkoví? Tlapal za námi přes celou Morií až k Nimrodelu. Teď, když pádlujeme v člunech, leží na kládě a pádluje rukama a nohama. Párkrát jsem se ho v noci pokoušel chytit, ale je lstivější než liška a kluzký jako ryba. Doufal jsem, že ho cesta po řece udolá, ale na to je příliš dobrý plavec. Zítra se pokusíme jel rychleji. Teď si lehni a já budu zbytek noci držet stráž. Moc rád bych toho mizeru dostal do ruky. Mohl by nám posloužit. Ale jestli se mi to nepodaří, budeme se muset pokusit ztratit se mu. Je velmi nebezpečný. Nehledě na noční vraždění na vlastní pěst by mohl přivést na naši stopu nepřátele, kteří jsou kolem."

 

Noc minula a nezahlédli už ani Glumův stín. Od té doby Družina ostře sledovala okolí, ale po celý zbytek cesty Gluma nespatřili. Pokud je stále sledoval, musel být velice obezřetný a vychytralý. Na Aragornovu vyzvu teď dlouhé úseky pádlovali a břehy rychle míjely kolem. Z krajiny však viděli málo, protože cestovali většinou v noci a za soumraku a ve dne odpočívali schovaní tak, jak se v oné krajině dalo. Tak plynul čas bez událostí až do sedmého dne.

Obloha zůstávala šedivá a zatažená, vítr vál od východu, ale s večerem se na západě vyjasnilo a pod šedými břehy mraků se objevily žluté a zelenkavé tůně slabého světla. V dalekých jezerech se odrážel bílý skrojek nového měsíce. Sam na něj hleděl a vraštil čelo.

Druhého dne se krajina na obou stranách začala měnit. Břehy se zvedaly a objevilo se kamení. Brzy projížděli kopcovitou skalnatou krajinou a na obou březích byly strmé stráně porostlé trnkami a hložím, mezi nimiž se proplétalo ostružiní a popínavé rostliny. Dál čněly nízké drolící se útesy a komíny z šedého omšelého kamene zarostlého temným břečťanem; a za nimi se opět zvedaly vysoké hřebeny korunované větrem zkroucenými jedlemi. Blížili se k šedé pahorkatině Emyn Muil, jižní marce Divočiny.

Na útesech a skalních komínech byly spousty ptáků a ve vzduchu celý den vysoko kroužila hejna, černá proti bledému nebi. Toho dne, když leželi v táboře, pozoroval Aragorn nedůvěřivě letky a uvažoval, jestli Glum natropil nějakou neplechu a jestli se zpráva o jejich cestě rozlétla po Divočině. Později, když slunce zapadalo a Družina vstávala a chystala se na další cestu, zpozoroval ve slábnoucím světle temný bod: velikého ptáka, jak vysoko a daleko krouží a přelétá zvolna k jihu.

"Co je to, Legolasi?" zeptal se a ukázal do nebe na severu. "Není to orel?"

"Ano," řekl Legolas. "Je to orel, orel na lovu. Rád bych věděl, co to značí. Je daleko od hor."

"Vyjedeme, teprve až bude naprostá tma," řekl Aragorn.

 

Nadešla osmá noc jejich pouti. Byla tichá a bezvětrná; šedý východní vítr odletěl. Tenký srpek měsíce zmizel brzy v bledém západu slunce, ale nebe nahoře bylo čisté, a přestože daleko na jihu dosud stály hradby mraků a odrážely slabé světlo, na západě se jasně třpytily hvězdy.

"Pojďme!" řekl Aragorn. "Odvážíme se ještě jedné noční cesty. Dostáváme se do oblasti, kde Řeku dobře neznám; ještě jsem nikdy neputoval po vodě odtud k peřejím Sarn Gebir. Počítám-li však dobře, jsou ještě hodně mil před námi. Ale i před nimi jsou v Řece nebezpečná místa: skály a kamenité ostrůvky v proudu. Musíme se dobře dívat a nesnažit se pádlovat příliš rychle."

Sam ve vedoucím člunu dostal úlohu pozorovatele. Ležel a zíral dopředu do šera. Noc temněla, ale hvězdy byly podivně jasné a hladina Řeky se třpytila. Bylo k půlnoci a už chvíli se nechali unášet proudem téměř bez pádlování, když náhle Sam vykřikl. Sotva pár sáhů před nimi se v proudu začernaly jakési temné tvary a bylo slyšet víření kvapící vody. Rychlý proud uhýbal vlevo k východnímu břehu, kde byla cesta volná. Jak je unášel, viděli cestovatelé zblízka bledou pěnu, kde Řeka narážela do ostrých skal, které trčely daleko do proudu jako zubatý hřeben. Čluny byly nahloučeny k sobě.

"Hej, Aragorne!" křikl Boromir, když narazil do vedoucího člunu. "Tohle je šílenství! Nemůžeme se v noci odvážit do Peřejí. A Sarn Gebir přece neprojede žádný člun v noci ani ve dne!"

"Zpátky! Zpátky!" volal Aragorn. "Obraťte! Obraťte, jestli můžete!" Zaryl pádlo do vody a snažil se zadržet a obrátit člun.

"Spatně jsem to spočítal," řekl Frodovi. "Nevěděl jsem, že jsme tak daleko. Anduina proudí rychleji, než jsem si myslel. Sarn Gebir už musí být kousek před námi."

 

S velkou námahou zabrzdili čluny a pomalu je obrátili; zprvu však postupovali proti proudu jen málo a pořád je to zanášelo blíž a blíž k východnímu břehu. Už se nad nimi temně a hrozivě tyčil.

"Pádlujte všichni!" křikl Boromir. "Pádlujte! Nebo nás to zažene na mělčiny." Ještě nedořekl a Frodo ucítil, jak kýl pod ním drhne o kamení.

V tom okamžiku zazvonily tětivy: přelétlo nad nimi několik šípů a některé dopadly mezi ně. Jeden udeřil Froda mezi lopatky, až se s výkřikem zhroutil dopředu a pustil pádlo; šíp však padl zpět, odražen brněním vespod. Další projel Aragornovou kápí; třetí se zabodl do boku druhého člunu kousek od Smíškovy ruky. Samovi se zdálo, že vidí černé postavy pobíhající po dlouhém břidličnatém východním břehu. Vypadaly velmi blízko.

"Skiriti!" řekl Legolas, upadaje do své mateřštiny.

"Skřeti!" vykřikl Gimli.

"Glumova práce, to se vsadím," řekl Sam Frodovi, "A pěkné místo si vybrali. Jako když si Řeka vezme do hlavy, že nás jim odnese rovnou do náručí!"

Všichni se sklonili nad pádly, dokonce i Sam. Co chvíli čekali zásah černého opeřeného šípu. Nad hlavou jim hvízdaly jeden za druhým a padaly do vody všude kolem, ale nezasáhly už nikoho. Byla tma, ale ne příliš temno pro noční oči skřetů; v hvězdném třpytu museli skýtat vychytralým nepřátelům dobrý cíl. Odrážely snad šedé lórienské pláště a šedé dřevo elfích člunů zášť mordorských lučištníků?

Ráz na ráz pluli namáhavě dál. Ve tmě bylo těžko odhadnout, zda vůbec postupují; víření vody však sláblo a stín východního břehu se tratil zpátky do noci. Nakonec, nakolik to mohli posoudit, se dostali doprostřed proudu a vyvezli Čluny kousek nad trčící skály. Pak obrátili o čtvrt kruhu a opřeli se vší silou do pádel, aby se dostali k západnímu břehu. Pod stínem převislého křoví zastavili a nabrali dech.

Legolas položil pádlo a uchopil luk, který si přinesl z Lórienu. Pak vyskočil na břeh a vylezl několik kroků do stráně. Napjal luk, založil šíp, obrátil se a zadíval se přes Řeku do tmy. Za vodou dosud zněly pronikavé výkřiky, ale nebylo nic vidět.

Frodo vzhlédl k elfovi, který stál vysoko nad ním a upíral zrak do noci, hledaje cíl. Hlavu měl temnou, korunovanou ostře bílými hvězdami, které se třpytily v temných tůních nebe. Vtom ale na jihu vyvstaly veliké mraky a pluly blíž, vysílajíce temné předvoje do hvězdných lánů. Na Družinu padl náhlý děs.

"Elbereth Gilthoniel," vzdychl Legolas a vzhlédl. V tu chvíli vylétl z černoty na jihu temný útvar podobný mraku; a přece to nebyl mrak, protože se pohyboval mnohem rychleji a hnal se směrem k Družině. Jak se blížil, zastiňoval veškeré světlo. Brzy vypadal jako veliký křídlatý tvor černější než propast v noci. Za vodou se zvedlo divoké pozdravné volání. Frodo cítil, jak jím projíždí náhlé mrazení a svírá mu srdce; v rameni pocítil smrtelný chlad jako vzpomínku na starou ránu. Schoulil se, jako by se chtěl schovat.

Tu zazpíval veliký luk z Lórienu. Ostře zasvištěl šíp z elfí tětivy. Frodo vzhlédl. Téměř přesně nad ním okřídlený tvor zakolísal. Ozval se drsný, krákoravý skřek, když padal vzduchem, až zmizel v temnotě na východním břehu. Nebe bylo zase čisté. V dáli zahučel sbor hlasů, jež klely a naříkaly ve tmě, a pak bylo ticho. Té noci už od východu nepřilétl ani šíp, ani výkřik.

 

Po chvíli vedl Aragorn čluny zpátky proti proudu. Hmatali kus podle břehu, až našli mělkou zátoku. Rostlo tam u vody několik nízkých stromů a za nimi se strmě zvedala skalnatá stráň. Tady se Družina rozhodla počkat do svítání: bylo marné pokoušet se v noci plout dál. Nebudovali tábor ani nezapalovali oheň, ale zůstali ležet schouleni ve člunech zakotvených blízko sebe.

"Buď pochválen luk Galadriel a Legolasova ruka a oko!" řekl Gimli, když žvýkal oplatku lembas. "To byla náramná rána, příteli!"

"Ale kdo může říct, co zasáhla?" řekl Legolas.

"Já ne," odpověděl Gimli. "Ale jsem rád, že stín nepřiletěl o nic blíž. Vůbec se mi nelíbil. Příliš mi připomínal stín v Morii - stín balroga," dodal šeptem.

"To nebyl balrog," řekl Frodo, který se pořád ještě třásl tím náhlým chladem. "Bylo to něco studenějšího. Myslím, že to byl -" Pak se zarazil a zmlkl.

"Co myslíš?" ptal se Boromir dychtivě a nakláněl se z člunu, jakoby ve snaze uvidět Frodovu tvář.

"Myslím - ne, nebudu to říkat," odpověděl Frodo. "Ať to bylo cokoli, pád vyvedl nepřátele z míry."

"Vypadá to tak," řekl Aragorn. "Nevíme ovšem, kolik jich je a co udělají dál. Tuhle noc nesmí nikdo spát! Teď nás kryje tma. Ale kdo ví, co ukáže den? Mějte zbraně při ruce!"

 

Sam ťukal do jílce meče, jako když počítá na prstech, a vzhlížel k obloze. "Je to náramně divné," bručel. "Měsíc je stejný jako v Kraji a v Divočině, nebo by měl být. Ale buď neběhá, jak má, nebo neumím počítat. Vzpomenete si, pane Frodo, že ubýval, když jsme leželi na stromě na podlaži; počítám, že byl tak týden po úplňku. A včera jsme byli týden na cestě, a hup! vyskočí nový měsíc jako nehýtek, jako kdybychom u elfů nestrávili vůbec žádný čas.

Určitě si pamatuju tři noci a mám dojem, že jich bylo víc, ale přísahal bych, že celý měsíc to zas nebyl. Člověk by myslel, že tam čas neplatí."

"Třeba to tak bylo," řekl Frodo. "V té zemi jsme možná byli v čase, který jinde už dávno minul. Myslím, že teprve když jsme po Stříberce dopluli do Anduiny, vrátili jsme se do času, který se valí zeměmi smrtelníků k Velkému moři. A nepamatuji se, že bychom byli v Caras Galadhonu viděli měsíc: jen hvězdy v noci a slunce ve dne."

Legolas se pohnul ve svém člunu. "Ne, čas se nikdy nezastavuje," řekl, "ale změna a růst nejsou u všech věcí a na všech místech stejné. Pro elfy se svět pohybuje, a pohybuje se zároveň velice rychle a velice pomalu. Rychle, protože oni sami se málo mění a všechno kolem ubíhá: to je jejich žal. Pomalu, protože nepočítají ubíhající roky, aspoň sobě ne. Míjení ročních období jsou jenom vlnky, stále se opakující v předlouhém toku. A přece se všechny věci pod sluncem musejí nakonec opotřebovat a skončit."

"Ale v Lórienu se opotřebovávají pomalu," řekl Frodo. "Spočívá na něm moc Paní. Bohaté jsou hodiny, i když se zdají krátké, v Caras Galadhonu, kde Galadriel vládne elfím prstenem."

"Tos neměl říkat mimo Lórien ani mně," řekl Aragorn. "Víckrát o tom nemluv! Ale je to tak, Same: v té zemi jsi ztratil pojem o čase, čas tam kolem nás letěl rychle jako pro elfy. Ve světě venku starý měsíc zanikl a nový měsíc rostl a ubýval, zatímco jsme se tam zdržovali. A včera vyšel opět nový. Zima je skoro pryč. Čas plyne k málo nadějnému jaru."

 

Noc přešla v mlčení. Přes vodu nedolehl ani hlas, ani výkřik. Cestovatelé schoulení ve člunech cítili změnu počasí. Vzduch zteplal a byl velmi stojatý pod velikými mokrými mraky, které připluly od jihu, od dalekých moří. Zdálo se, že hukot Řeky ve skalnatých peřejích roste a přibližuje se. Z větviček stromů nad nimi začalo kapat.

Když přišel den, nálada okolí byla měkce smutná. Pomalu nastalo bledé rozptýlené světlo, které nevrhalo stíny. Na Řece byla mlha a jako mléko zahalovala břehy; protější nebylo vidět.

"Nesnáším mlhu," řekl Sam. "ale tahle je naše štěstí. Teď se možná dostaneme pryč tak, aby nás ty zatracené potvory neviděly."

"Možná,," řekl Aragorn. "Ale těžko budeme hledat stezku, pokud se časem nezvedne. A stezku najít musíme, máme-li překročit Sam Gebir a dostat se k Emyn Muilu."

"Nevím, proč bychom měli překračovat Peřeje nebo pokračovat dál po Řece," řekl Boromir. "Leží-li před námi Emyn Muil, můžeme tu tyhle skořápky nechat a vyrazit na západ a na jih, až přijdeme k Entvě a přes ni do mé země."

"To můžeme, máme-li namířeno do Minas Tirith," řekl Aragorn. "ale na tom jsme se ještě nedohodli. A taková cesta může být nebezpečnější, než se zdá. Údolí Entvy je ploché a bažinaté a mlha je tam smrtelně nebezpečná pro ty, kdo jdou pěšky a s nákladem. Nevzdával bych se člunů, dokud to nebude nutné. Řeka je cesta, kterou si přinejmenším nemůžeme splést."

"Východní břeh ale drží Nepřítel," namítl Boromir. "A i kdybys projel branami Argonathu a dostal se k Špičáku bez napadení, co uděláš pak? Vrhneš se z vodopádů a skončíš v močálech?"

"Ne!" odpověděl Aragorn. "Řekni raději, že přeneseme čluny po staré cestě na úpatí Raurosu a tam je zase spustíme na vodu. Boromire, copak neznáš nebo si nechceš vzpomenout na Severní schody a na vysokou rozhlednu na Amon Henu, které byly postaveny za dnů velkých králů? Já bych aspoň chtěl stanout znovu na tom vyvýšeném místě, než se rozhodnu, kam dál. Tam možná uvidíme nějaké znamení, které nás povede."

Boromir dlouho odporoval této volbě, ale když začalo být jasné, že Frodo bude následovat Aragorna, ať půjde kamkoli, vzdal se. "Není zvykem mužů z Minas Tirith opouštět přátele v nouzi," řekl, "a budete potřebovat mou sílu, máte-li se vůbec někdy dostat k Špičáku. K tomu vysokému ostrovu pojedu, ale dál ne. Tam se obrátím k domovu sám, jestli si svou pomocí nevysloužím žádné druhy."

 

Dnilo se a mlha se trochu zvedla. Bylo rozhodnuto, že Aragorn a Legolas se ihned vydají napřed po břehu a ostatní zůstanou u člunů. Aragorn doufal, že najde nějakou cestu, po níž by mohli přenést čluny i náklad do klidnějších vod za peřejemi.

"Elfí čluny se možná nepotopí," řekl, "ale to neznamená, že bychom projeli Sam Gebir živí. Ještě nikomu se to nepodařilo. Muži z Gondoru v této oblasti nepostavili žádné cesty, protože ani za dnů starých králů nesahala jejich říše proti proudu Anduiny za Emyn Muil; ale někde na západním břehu je stezka pro přenášení člunů, jen jestli se mi ji podaří najít. Zaniknout ještě nemohla, vždyť ještě před několika lety jezdily lehké čluny z Divočiny do Osgilialhu, dokud se nezačali množit mordorští skřeti."

"Za mého života přijížděly čluny ze Severu zřídka a na východním břehu obcházejí skřeti," řekl Boromir. "Půjdeš-li dát, nebezpečí poroste s každou mílí, i kdybys stezku našel."

"Nebezpečí leží před námi na každé cestě k jihu," řekl Aragorn. "Čekejte na nás jeden den. Jestli se za tu dobu nevrátíme, budete vědět, že nás skutečně potkalo něco zlého. Pak si musíte zvolit nového vůdce a následovat ho, jak umíte."

S těžkým srdcem se Frodo díval, jak Aragorn a Legolas zlézají strmou stráň a mizí v mlhách, jeho strach se však ukázal neopodstatněný. Uplynuly sotva dvě tři hodiny a bylo teprve poledne, když se stíny hledačů opět objevily.

"Je to dobré," řekl Aragorn, když se spouštěl po stráni. "Je tam stezka a vede k dobrému přístavišti, které se dá stále používat. Není to daleko: čelo peřejí je sotva půl míle po proudu a táhnou se jen něco přes míli. Kousek za nimi je už tok zase čistý a volný, i když je tam rychlý proud. Nejtěžší bude dostat čluny a náklad na starou stezku. Našli jsme ji, ale je to dost daleko od vody a táhne se pod skalní stěnou asi hon cesty od břehu. Severní přístaviště jsme nenašli. Pokud ještě existuje, museli jsme je včera v noci minout. V té mlze bychom se mohli plahočit daleko proti proudu a stejně je minout. Bojím se, že teď musíme opustit Řeku a dostat se na stezku odtud, jak to půjde."

"To by nebylo snadné, i kdybychom byli samí muži," řekl Boromir.

"Zkusíme to i tak," řekl Aragorn.

"To ano," řekl Gimli. "Nohy muže se na těžké cestě vlečou; trpaslík jde pořád, i kdyby táhl břemeno dvakrát těžší, než je sám, Mistře Boromire!"

Bylo to opravdu těžké, ale nakonec to zvládli. Náklad vytahali z člunů a odnosili na stráň, kde byla rovinka. Pak vyvlekli z vody čluny a vynesli je nahoru. Byly mnohem lehčí, než očekávali. Z jakého stromu rostoucího v elfí zemi byly vyrobeny, nevěděl ani Legolas; dřevo však bylo pevné, a přece nečekaně lehké. Smíšek a Pipin by po rovině snadno unesli člun sami dva. Bylo však třeba sil obou mužů, aby jej vyvlekli a přenesli přes terén, kterým teď Družina musela projít. Táhl se do svahu od Řeky jako změť šedavých vápencových balvanů se spoustou skrytých děr zahalených plevelem a křovisky; byly tam houštiny ostružin a srázné rokle; a místy bahnité tůňky živené potůčky ze vzdálenějších rovin.

Boromir s Aragornem přenesli čluny jeden po druhém, zatímco ostatní se za nimi plahočili a škrábali s nákladem. Konečně bylo všechno přestěhováno a složeno na stezce. Pak vyrazili společně kupředu celkem bez překážek kromě rozlézajícího se trní a spadaných kamenů. Po drolící se skalní stěně dosud visely závoje mlhy a nalevo zahaloval Řeku opar; slyšeli ji, jak hučí a pění na ostrých lavicích a kamenných zubech Sarn Gebiru, ale neviděli ji. Cestu podnikli dvakrát, než všechno bezpečně dostali k jižnímu přístavišti.

Tam se stezka obracela zpátky k vodě a zlehka sbíhala k mělkému okraji malé tůňky. Zdálo se, že ji v říčním břehu nevyhloubila ruka, ale voda vířící od Sarn Gebiru proti nízkému skalnímu valu, který vyčníval kousek do proudu. Za ním se břeh zvedal svislou šedivou skálou a uzavíral průchod pěším.

Krátké odpoledne už minulo a padalo mdlé, zamračené šero. Seděli u vody a poslouchali zmatený hukot a ryk peřejí skrytých v mlze; byli unavení a ospalí a srdce měli chmurná jako umírající den.

"Tak jsme tady a musíme tu zůstat další noc," řekl Boromir. "Potřebujeme spánek, a i kdyby měl Aragorn chuť projíždět branami Argonathu v noci, jsme všichni příliš unavení - samozřejmě kromě našeho statného trpaslíka."

Gimli neodpověděl; seděl a padala mu hlava.

"Odpočiňme si teď, jak můžeme," řekl Aragorn. "Zítra zas musíme putovat ve dne. Pokud nás počasí nezklame a opět se nezmění, budeme mít dobrou naději, že proklouzneme a neuvidí nás žádné oči z východního břehu. Dnes v noci ale musíme hlídat po dvou; tři hodiny spát a jednu na stráži."

 

Za celou noc na ně nepřišlo nic horšího než krátká přeprška hodinu před svítáním. Sotva bylo úplně světlo, vyrazili. Mlha již řídla. Drželi se co možná na západní straně a viděli, jak se nezřetelné obrysy nízkých skal zvedají stále výše ve stínové valy stojící nohama ve spěchající řece. Uprostřed dopoledne se mraky stáhly ještě níž a začalo hustě pršet. Natáhli přes čluny kožené kryty, aby se nezatopily, a nechali se unášet; šedou padající clonou neviděli před sebou ani kolem sebe skoro nic.

Déšť však dlouho netrval. Nebe nad nimi se pomalu jasnilo a pak se náhle mraky protrhly a jejich umáčené třásně se odploužily podle Řeky na sever. Mlhy byly pryč. Před cestovateli ležela široká propast s mohutnými skalnatými stěnami, k nimž na výběžcích a ve skulinách lnuly zkroucené stromy. Tok se úžil a proud zrychloval. Teď uháněli s malou nadějí, že se zastaví nebo obrátí, i kdyby vpředu čekalo cokoliv. Nad sebou měli uličku bleděmodrého nebe, kolem sebe temnou Řeku ve stínu a před sebou černé kopce Emyn Muil, které stínily slunce a v nichž nebylo vidět žádný průchod.

Frodo zíral kupředu a v dálce spatřil, jak se blíží dvě veliké skály. Vypadaly jako dvě vysoké věže nebo kamenné pilíře. Vysoké, svislé a zlověstné skály po obou stranách proudu. Mezi nimi se objevila úzká průrva a Řeka hnala čluny do ní.

"Pohleďte: Argonath, Pilíře Králů!" zvolal Aragorn. "Brzy pojedeme kolem nich. Držte čluny v řadě a co nejdál od sebe! Zůstávejte uprostřed proudu!"

Proud Froda unášel a veliké pilíře mu vyvstávaly vstříc jako věže. Zdály se mu obrovité, jako ohromné šedé postavy, mlčící, a přece hrozivé. Pak viděl, že jsou skutečně tvarovány a otesány: pracovalo na nich dávné umění a síla, a přes lijáky i slunce zapomenutých let si stále zachovaly mohutné podoby, které do nich byly vtesány. Na velikých podstavcích založených v hluboké vodě stáli dva obrovití králové z kamene: posud se osleplýma očima a popraskanými čely chmurně obraceli proti Severu. Oba měli levici zdviženu ve varovném gestu, oba měli v pravici sekyru, na hlavě oběma seděla drolící se přilba s korunou. Dosud byli oděni mocí a vznešeností, mlčenliví strážci dávno zaniklého království. Bázeň a strach padly na Froda a schoulil se, zavíraje oči, a neodvažoval se vzhlédnout, když se člun přibližoval. I Boromir sklopil hlavu, když čluny letěly mimo, křehké a pomíjivé jako lístečky pod trvajícím stínem Númenorejců na stráži. Tak vpluli do temné propasti bran.

Strmě se zvedaly strašlivé útesy do netušených výšek po obou stranách. Daleko bylo šeré nebe. Černé vody burácely a zněly ozvěnou a vichr nad nimi kvílel. Frodo, schoulený s hlavou u kolen, slyšel, jak Sam vpředu mumlá a sténá: "Takové místo! Takové hrozné místo! Pusťte mě z toho člunu, a víckrát si neomočím ani prst v loužičce, natož v řece!"

"Neboj se!" řekl za ním neznámý hlas. Frodo se otočil a spatřil Chodce, a přece ne Chodce; protože ošumělý Hraničář už neexistoval. Na zádi seděl Aragorn, syn Arathornův, hrdý a vzpřímený, a vedl člun obratnými údery pádla; kápi měl shozenou, temné vlasy mu ve větru vlály a v očích měl světlo: král, který se vrací z vyhnanství do vlastní země.

"Nebojte se!" řekl. "Dlouho jsem toužil pohlédnout na podoby Isildura a Anáriona, svých praotců. Pod jejich stínem se Elessar, Elfkam, syn Arathornův z rodu Valandila, lsitdurova syna, Elendilův dědic, nemá čeho bát!"

Pak mu světlo v očích pohaslo a promluvil sám k sobě; "Kéž by tady byl Gandalf! Mé srdce tolik touží po Minas Anor a po zdech mého vlastního města! Ale kam mám teď jít?"

Propast byla dlouhá a temná a plná hučícího větru, bouřící vody a kamenné ozvěny. Lehce zahýbala k západu, takže zprvu bylo vpředu temno; brzy však Frodo před sebou spatřil vysokou průrvu světla, která se stále zvětšovala. Blížila se rychle, a náhle čluny vystřelily ven do širého jasného světla.

 

Slunce, už dávno kleslé z poledne, svítilo na větrné obloze. Sevřené vody se rozestřely v dlouhé oválné jezero Nen Hithoel ohrazené strmými šedými kopci, jejichž svahy byly zarostlé stromy, ale čela byla holá a na slunci se studeně leskla. Daleko na jižním konci se zvedaly tři vrcholky. Prostřední stál poněkud vpředu a odděleně: ostrov ve vodách objímaný z obou stran bledě třpytnými rameny Řeky. S větrem odtud přicházel vzdálený, ale hluboký hukot podobný hřmění v dálce.

"Pohleďte, Tol Brandir!" řekl Aragorn a ukázal k vysokému vrcholku na jihu. "Nalevo stojí Amon Lhaw a napravo je Amon Hen, Vrchy slyšení a vidění. Za dnů velkých králů byly na obou pozorovatelny a stávaly tam stráže. Říká se však, že na Tol Brandiru dosud nestanula noha člověka ani zvířete. Než padne noční stín, budeme u nich. Slyším nekonečné volání Raurosu."

Družina si teď chvíli odpočinula a nechala se unášet k jihu proudem, který plynul středem jezera. Trochu pojedli a pak se chopili pádel a spěchali vpřed. Svahy západních kopců padly do stínu a slunce se rudě kulatilo. Tu a tam mlhavě prosvitla hvězda. Tři vrcholky se před nimi v soumraku tměly. Rauros burácel mocným hlasem. Na plynoucí vody se již kladla noc, když cestovatelé konečně dospěli do stínu kopců.

Desátý den jejich cesty skončil. Divočinu měli za sebou. Už nemohli dál, aniž budou volit mezi východní cestou a západem. Před sebou měli poslední úsek výpravy.