ELRONDOVA RADA

Druhý den se Frodo vzbudil časně, svěží a zdráv. Procházel se po terase nad burácející řekou Bruinen a díval se, jak bledé chladné slunce vstává nad dalekými horami a šikmo prosvěcuje stříbřitou mlhu; rosa na zažloutlém listí se třpytila a sítě babího léta jiskřily na kdejakém keři. Sam kráčel vedle něho, neříkal nic, jenom nabíral vzduch a s úžasem v očích si co chvíli prohlížel velehory na východě. Na jejich štítech se bělal sníh.

Na sedátku vytesaném v kameni, kde stezka zahýbala, narazili na Gandalfa s Bilbem, zabrané do hovoru. "Nazdar! Dobré jitro!" řekl Bilbo. "Cítíš se na Velkou radu?"

"Cítím se na cokoliv," odpověděl Frodo. "Ale ze všeho nejradši bych se dnes procházel a seznamoval se s údolím. Rád bych se podíval tamhle do toho borového lesa." Ukázal vysoko do severního svahu Roklinky.

"Možná později," řekl Gandalf. "Ale zatím nemůžeme dělat plány. Dnes mnoho uslyšíme a mnoho se musí rozhodnout."

 

Vtom, zatímco si povídali, zazněl osamělý čirý zvuk zvonku. "To je svolávací znamení Elrondovy Rady," zvolal Gandalf. "Pojďte! Chtějí tebe i Bilba."

Frodo a Bilbo rychle následovali čaroděje točitou stezkou zpátky do domu; za nimi, nepozván a pro tu chvíli zapomenut, klusal Sam.

Gandalf je dovedl na verandu, kde Frodo zastihl své přátele včera v podvečer. Světlo jasného podzimního rána už řeřavělo v údolí. Ze zpěněného říčního koryta zaznívalo bublání vod. Ptáci zpívali a na krajině spočíval blahodárný mír. Nebezpečný útěk a zvěsti o rostoucím temnu v dalekém světě už Frodovi připadaly jenom jako škaredý sen, avšak tváře, které se jim při příchodu obrátily vstříc, byly vážné.

Přítomen byl Elrond a kolem něho mlčky sedělo několik jiných. Frodo spatřil Glorfindela a Glóina; a v koutě sám seděl Chodec, už zase ve svých obnošených poutnických šatech. Elrond přitáhl Froda k sedátku vedle sebe a představil ho společnosti slovy:

"Zde je, přátelé, hobit jménem Frodo, syn Drogův. Málokdo sem kdy přišel skrze větší nebezpečí nebo s naléhavějším posláním."

Pak ukázal a představil ty, které Frodo dosud neviděl. Po Glóinově boku byl mladší trpaslík, jeho syn Gimli. Vedle Glorfindela sedělo několik dalších poradců z Elrondova domu, jejichž náčelníkem byl Erestor; a s ním byl Galdor, elf z Šedých přístavů, který přišel od Círdana, Stavitele lodí. Byl tam rovněž cizí elf v zelené a hnědé, Legolas, posel svého otce Thranduila, krále elfů ze severního Temného hvozdu. A trochu stranou seděl vysoký muž sličné a ušlechtilé tváře s tmavými vlasy a šedýma očima, hrdý a strohého pohledu. Byl oděn v plášti a ve vysokých botách jako pro cestu na koni; a vskutku, ač byl jeho oděv bohatý a plášť podšitý kožešinou, byly potřísněny dlouhým putováním. Měl stříbrné okruží, v němž byl zasazen jediný bílý kámen; kadeře měl zastřižené u ramen. Na bandalíru nesl veliký roh se stříbrným náustkem a ten mu nyní ležel v klíně. Zahleděl se na Froda a Bilba s náhlým podivem.

"Zde," řekl Elrond, obraceje se ke Gandalfovi, je Boromir, muž z Jihu. Přijel za úsvitu a žádá o radu. Pozval jsem ho, aby se zúčastnil, protože zde dostane odpověď na své otázky."

 

Není třeba opakovat vše, o čem se mluvilo a jednalo v Radě. Mnoho se mluvilo o událostech ve světě, zvláště na Jihu a v širých krajích na východ od Hor. O těchto věcech už Frodo slyšel mnohé pověsti; Glóinovo vyprávění mu však bylo novinkou, a když trpaslík vyprávěl, pozorně naslouchal. Ukázalo se, že uprostřed skvělých prací jejich rukou jsou srdce trpaslíků z Osamělé hory nepokojná.

"Již před mnoha lety," řekl Glóin, na nás padl stín neklidu. Zprvu jsme nechápali, odkud se vzal. Začalo se tajně šeptat; říkalo se, že jsme spoutáni těsným prostorem a že ve světě by se našlo větší bohatství a nádhera. Někteří mluvili o Morii, mohutném díle našich otců, které se v našem jazyce nazývá Khazad-dum; a prohlašovali, že je nás teď konečně dost a máme i dostatečnou moc, abychom se tam vrátili."

Glóin vzdychl. "Moria! Moria! Zázrak Severního světa! Příliš hluboko jsme tam kutali, až jsme nakonec probudili bezejmenný strach. Dlouho ležela podzemní obrovitá sídla prázdná, když Durinovy děti prchly. Nyní jsme však o ní znovu mluvili s touhou, a přece s úděsem; žádný trpaslík se přece neodvážil překročit práh Khazad-dum už po věky mnoha králů, s výjimkou Thróra, a ten zahynul. Nakonec ale Balin uposlechl šeptaných řečí a rozhodl se jít, a ačkoli je Dáin nerad pouštěl, vzal s sebou Oriho a Óina a mnoho našeho lidu a odešli na jih.

To bylo téměř před třiceti lety. Nějaký čas jsme dostávali zprávy a zdály se dobré: poselství oznamovala, že vstoupili do Morie a započali tam velké práce. Pak bylo ticho a od té doby z Morie nedošlo jediné slovo.

Potom asi před rokem přijel k Dáinovi posel, ne však z Morie - z Mordoru. V noci na koni; a zavolal Dáina k bráně. Pan Sauron Veliký, řekl, si přeje naše přátelství. Dá za ně prsteny, jako dával za starých časů. A naléhavě se vyptával na hobity, co jsou zač a kde sídlí. ‚Sauron totiž ví,' řekl, ‚že jste svého času jednoho znali.'

Tím jsme byli velmi znepokojeni a neodpověděli jsme. A pak jeho sveřepý hlas promluvil měkčeji a byl by mluvil sladce, kdyby to dovedl. ‚Jen jako malý důkaz vašeho přátelství žádá Sauron toto,' řekl: ‚abyste našli toho zloděje,' to byla jeho slova. ‚a dostali od něho po dobrém nebo po zlém prstýnek, nejmenší z prstenů, který kdysi ukradl. Je to jen tretka, v níž se Sauronovi zalíbilo, a záruka vaší dobré vůle. Najděte jej, a tři prsteny, které vlastnívali praotci trpaslíků, vám budou vráceny a říše Moria bude navždy vaše. Jestliže opatříte jen zprávu o zloději, jestli ještě žije a kde, získáte velkou odměnu a trvalé přátelství Pána. Odmítněte, a pak to bude horší. Odmítáte?

Vtom zazněl jeho hlas hadím sykotem a všichni, kdo stáli kolem, se otřásli, ale Dáin řekl: ‚Neříkám ano ani ne. Musím zvážit toto poselství a to, co se skrývá pod jeho krásnou rouškou.' ‚Važ dobře, ale ne příliš dlouho,' řekl on.

‚Čas, který vynakládám na přemýšlení, patří mně,' odpověděl Dáin.

‚Prozatím,' řekl on a odjel do tmy.

Od té doby mají naši náčelníci těžká srdce. Nebylo třeba sveřepého hlasu poslova, aby nás varoval, že jeho slova tají hrozbu i klam; věděli jsme už přece, že síla, která se vrátila do Mordoru, se nezměnila a že nás za starých časů vždycky zradila. Dvakrát se posel vrátil a odešel bez odpovědi. Potřetí a naposledy přijde, jak říká, před koncem roku.

A tak mě konečně Dáin vyslal varovat Bilba, že ho hledá Nepřítel, a dozvědět se pokud možno, proč žádá ten prsten, ten nejmenší z prstenů. A také toužíme po Elrondově radě. Stín totiž roste a přibližuje se. Zjišťujeme, že poslové přišli ke králi Brandovi v Dolu a že má strach. Obáváme se, že podlehne. Na našich východních hranicích se už sbírá válka. Jestliže neodpovíme, Nepřítel možná pohne lidi, které ovládá, aby napadli krále Branda a také Dáina."

"Dobře jsi udělal, že jsi přišel," řekl Elrond. "Dnes uslyšíš všechno, co potřebujete pro pochopení Nepřítelova záměru. Nemůžete udělat nic než vzdorovat, s nadějí nebo bez ní. Nestojíte však sami. Dozvíš se, že vaše soužení je jen částí soužení celého západního světa. Prsten! Co uděláme s Prstenem, s nejmenším z prstenů, s tretkou, v níž se Sauronovi zalíbilo? To je osudná věc, kterou musíme zvážit.

Právě pro tento účel jste sem povoláni. Povoláni, říkám, ačkoli já jsem vás k sobě nesvolal, cizinci z dalekých zemí. Přišli jste a setkali jste se tu v tomto čase krajnosti zdánlivě náhodou. A přece tomu tak není. Věřte raději, že je to tak zařízeno, abychom právě my, kdo tu sedíme, a nikdo jiný teď našli radu pro nebezpečí světa.

Proto teď budou veřejně vysloveny věci, které byly až do dnešního dne utajeny všem, až na několik málo výjimek. A nejdříve, aby všichni pochopili, jaké je nebezpečí, bude vyprávěn příběh Prstenu od počátku až do současnosti. Já příběh začnu, ale dokončí jej jiní."

 

Pak všichni naslouchali, když Elrond svým jasným hlasem vyprávěl o Sauronovi a Prstenech moci a o jejich vykování v Druhém věku světa. Část příběhu někteří přítomní znali, ale nikdo jej neznal celý a mnoho očí se obracelo k Elrondovi s bojácným úžasem, když vyprávěl o eregionských elfích kovářích a o jejich přátelství s Morií, o jejich žízni po poznání, které využil Sauron, aby je polapil. V tom čase totiž ještě nebyl na pohled zlý a oni přijímali jeho pomoc a rostli v umění, zatímco on poznal všechna jejich tajemství a zradil je a vykoval tajně v Ohnivé hoře Jeden prsten, který se stal jejich vládcem. Celebrimbor si to však uvědomil a Tři, které vyrobil, ukryl; vypukla válka, země byla zpustošena a brána Morie se zavřela.

Pak šel po stopách Prstenu během všech let, jež následovala; protože je však ten příběh vyprávěn jinde tak, jak jej Elrond sám zapsal do svých pamětných knih, není zde opakován. Je to totiž dlouhý příběh plný velikých a strašných skutků, a přestože Elrond mluvil stručně, slunce na nebi stoupalo a dopoledne pokročilo, než skončil.

Mluvil o říši Númenor, o její slávě a pádu a o tom, jak se Králové lidí vrátili z hlubin Moře do Středozemě na křídlech bouře. Potom se Elendil Vysoký a jeho mocní synové Isildur a Anárion stali mocnými pány a zřídili Severní říši v Arnoru a Jižní říši v Gondoru nad ústím Anduiny. Sauron z Mordoru však na ně zaútočil, a oni utvořili Poslední spojenectví elfů a lidí a vojska Gil-galadova a Elendilova se shromáždila v Arnoru.

Nato se Elrond odmlčel a vzdychl. "Dobře si pamatuji jejich skvělé korouhve," řekl. "Připomnělo mi to slávu Starých časů a beleriandských vojsk, tolik se shromáždilo velikých knížat a kapitánů. A přece ne tolik a ne tak sličných, jako když padlo Thangorodrim a elfové se mylně domnívali, že zlu je jednou provždy konec."

"Vy pamatujete?" vyslovil Frodo v úžasu nahlas svou myšlenku. "Ale já myslel," zakoktal, když se k němu Elrond obrátil, ‚já myslel, že Gil-galad padl hrozně dávno."

"To ano," odvětil Elrond vážně. "Má paměť však sahá až do Starých časů. Mým otcem byl Eärendil, který se narodil v Gondolinu, než město padlo; a má matka byla Elwing, dcera Diora, syna Lúthien z Doriathu. Viděl jsem tři věky západního světa a mnoho porážek a mnoho neplodných vítězství.

Byl jsem Gil-galadovým heroldem a pochodoval s jeho vojskem. Byl jsem v bitvě na pláni Dagorlad před Černou branou Mordoru, kde jsme zvítězili: neboť Gil-galadovu kopí a Elendilovu meči, zvaným Aiglos a Narsil, nemohl nikdo odolat. Viděl jsem poslední souboj na svazích Orodruiny, kde zemřel Gil-galad a Elendil padl a Narsil se pod ním zlomil; Sauron sám však byl poražen a Isildur mu z ruky uťal zlomeným otcovým mečem Prsten a vzal si jej."

Tu vpadl do řeči cizinec Boromir. "Tak se to tedy zběhlo s Prstenem!" zvolal. "Jestli se nějaký takový příběh kdysi vyprávěl na Jihu, byl dávno zapomenut. O Velkém prstenu toho, jehož nejmenujeme, jsem slyšel; věřili jsme však, že zmizel ze světa v troskách jeho první říše. Isildur jej vzal! To je opravdu novina."

"Žel, ano," řekl Elrond. "Isildur jej vzal, a to se nemělo stát. Měl být vržen do ohně blízké Orodruiny, v němž byl vykován. Málokdo si však všiml, co Isildur dělá. Jen on sám stál při svém otci v onom posledním smrtelném střetnutí; a při Gil-galadovi stál pouze Círdan a já. Isildur však neuposlechl naší rady.

‚To vezmu jako mzdu krve za svého otce a za svého bratra.' řekl; a vzal si jej tedy jako poklad, bez ohledu na naši vůli. Brzy jím však byl zrazen k smrti; a proto Prstenu na Severu říkají Isildurova zhouba. Přesto možná byla smrt lepší, než co se mu mohlo stát jinak.

Jen na Sever se dostaly tylo zprávy a jen k nemnohým. Není divu, že jste o nich neslyšeli, Boromire. Ze zkázy na Kosatcových polích, kde Isildur zahynul, přišli po dlouhém bloudění přes hory jenom tři muži. Jedním z nich byl Ohtar, Isildurův panoš, který nesl úlomky Elendilova meče; a přinesl je Valandilovi, Isildurovu dědici, který jako dítě zůstal tady v Roklince. Narsil však byl zlomený a jeho světlo uhašené a dodnes nebyl znovu zkut.

Nazval jsem vítězství Posledního spojenectví neplodným? Ne zcela, přece však nedosáhlo svého cíle. Sauron byl oslaben, ale ne zahuben. Jeho Prsten byl ztracen, ale ne zničen. Temná věž byla zbořena, ale její základy nebyly odstraněny; ty byly zbudovány mocí Prstenu, a dokud trvá on, budou stát. Mnoho elfů a mnoho silných mužů a mnoho jejich přátel zahynulo v té válce. Anárion byl zabit a Isildur byl zabit; ani Gil-galada a Elendila už nebylo. Nikdy už nevznikne takový svazek mezi elfy a lidmi; neboť lidé se množí a Prvorozených ubývá a oba rody se odcizily. A od onoho dne plemeno Númenorejců slábne a délka jejich života se krátí. Na Severu byli Muži ze Západní říše po válce a vraždění na Kosatcových polích oslabeni a jejich město Annúminas na břehu Soumračného jezera se rozpadlo; a dědicové Valandilovi se odstěhovali a přebývali ve Fornostu na vysokých Severních vrších a i tam je nyní pustina. Lidé tomu říkají Val mrtvých a bojí se tam chodit. Neboť Arnorských ubývalo a nepřátelé je požírali a jejich panování pominulo, až zůstaly jen zelené mohyly na travnatých kopcích.

Na Jihu vydržela Gondorská říše déle: a nějaký čas její skvělost rostla, připomínajíc trochu moc Númenoru, nežli padl. Tamní lid stavěl vysoké věže a silná opevnění a přístavy pro mnoho lodí; a okřídlená koruna Králů lidí byla v úctě u mnoha národů a jazyků. Jejich hlavním městem bylo Osgiliath, Citadela hvězd, jejímž středem protékala Řeka. A Minas Ithil postavili, Věž vycházejícího měsíce, východně na výběžku Hor stínu; a západně na úpatí Bílých hor zbudovali Minas Anor, Věž zapadajícího slunce. Tam na královském dvoře rostl bílý strom ze semínka stromu, který převezl Isildur přes hluboké vody, a semeno onoho stromu předtím přišlo z Eressey a ještě předtím z Nejzazšího západu v onom Dnu přede dny, kdy svět byl mlád.

V rychle plynoucích rocích Středozemě však rod Meneldila, syna Anárionova, vymřel, strom uschl a krev Númenorejců se smísila s krví menších lidí. Potom stráž na valech Mordoru usnula a temné stvůry se vplížily zpět do Gorgorothu. A jednoho dne zlé stvůry vyšly a zmocnily se Minas Ithil a usídlily se v ní a učinily z ní místo děsu; a byla nazvána Minas Morgul, Černokněžnická věž. Pak byla Minas Anor přejmenována na Minas Tirith, Strážní věž, a tato dvě města stále válčila, až bylo Osgiliath, ležící mezi nimi, opuštěno a v jeho troskách obcházely stíny.

Tak tomu je už po mnoho lidských věků. Knížata Minas Tirith však stále bojují, čelí našim nepřátelům, udržují volný tok Řeky od Argonathu k moři. A nyní končí ta část příběhu, kterou jsem měl vyprávět já. Neboť za Isildurových dnů Vládnoucí prsten zmizel do neznáma a Tři prsteny byly osvobozeny od jeho nadvlády. V těchto posledních dnech jsou však opět v nebezpečí, protože k našemu zármutku se Jeden našel. O jeho nalezení budou mluvit jiní, protože na tom jsem měl malý podíl."

 

Zmlkl, ihned však vstal Boromir, vysoký a hrdý. "Dovol, Mistře Elronde," řekl, "abych nejprve řekl něco více o Gondoru, neboť ze země Gondor skutečně přicházím. A bylo by dobře, aby všichni věděli, co se tam děje. Soudím, že nemnozí vědí o našich činech, a proto nemají tušení, v jakém nebezpečí by se octli, kdybychom nakonec padli.

Nevěřte, že v zemi Gondor zanikla númenorejská krev a byla zapomenuta všechna hrdost a důstojnost. Naše srdnatost dosud ovládá divoký lid z Východu a morgulské hrůzy drží v šachu; a jenom tak je udržován mír a svoboda v zemích za námi, výspou Západu. Jestliže však bude dobyt říční tok, co pak?

Ta hodina však možná není daleko. Bezejmenný nepřítel opět povstal. Orodruina, jíž říkáme Hora osudu, opět dýmá. Moc Černé země roste a my jsme obleženi. Když se Nepřítel vrátil, náš lid byl vypuzen z Ithilienu, našeho krásného území na východ od Řeky. Udržovali jsme tam ovšem ozbrojené posádky. Tento rok ale na konci června proti nám náhle Mordor rozpoutal válku a byli jsme smeteni. Převyšovali nás počtem, protože Mordor se spojil s Východňany a s krutými Haradskými; nebyl to však jejich počet, který nás porazil. Působila tam moc, jakou jsme dosud nepocítili.

Někteří říkali, že ji bylo možné vidět v podobě velikého černého jezdce na koni, temného stínu pod měsícem. Kamkoli přijel, nepřátel se zmocňovalo šílenství, na naše nejodvážnější však padal strach, takže koně i muži se rozestupovali a prchali. Vrátil se jen zlomek našeho východního vojska a zničil poslední most, který dosud stál v troskách Osgiliathu.

Byl jsem v družině, která držela most, dokud jej za námi nestrhli. Jen čtyři se zachránili plaváním: můj bratr, já a dva další. Přesto bojujeme dál, držíme celý západní břeh Anduiny; a ti, kdo žijí za naší záštitou, nám vzdávají chválu, pokud se vůbec doslechnou o našem jménu: mnoho chvály, ale pomoci málo. Jedině z Rohanu k nám dnes někdo přijede, když zavoláme.

V tuto zlou hodinu přicházím přes mnoho nebezpečných mil s posláním k Elrondovi: sto deset dní putuji samojediný. Nehledám však spojence pro válku. Elrondova síla je v moudrosti, ne ve zbrani, říká se. Přicházím žádat o radu a vysvětlení nesrozumitelného výroku. V předvečer onoho náhlého útoku měl totiž můj bratr znepokojivý sen; a pak se mu podobný sen vrátil několikrát a jednou se zdál i mně.

V tom snu se nebe na východě tmělo a ozývalo se rostoucí hřmění, na západě však zůstával bledý přísvit a z něho jsem slyšel daleký, ale jasný hlas, jak volá:

 

Meč, jenž byl zlomen, hledej:

v Imladris přebývá;

tam lepší radu čekej

než kouzla morgulská.

Tam spatříš znak, že sudba

je blízko. Procitne

Isildurova zhouba

a půlčík povstane.

 

Těm slovům jsme nerozuměli a promluvili jsme s naším otcem Denethorem, knížetem Minas Tirith, který je zběhlý v gondorské učenosti. Řekl jen jedno, že Imladris je odedávna elfské jméno dalekého severního údolí, kde přebývá Elrond Púlelf, největší z mudrců. Proto můj bratr, když viděl, jak zoufalá je naše nouze, chtěl uposlechnout snu a hledat Imladris; protože však cesta byla nejistá a nebezpečná, vzal jsem ji na sebe. Nerad mne otec pouštěl a dlouho jsem putoval zapomenutými cestami, hledaje Elrondův dům, o němž mnozí slyšeli, ale málokdo věděl, kde leží."

 

"A zde, v Elrondově domě, se ti objasní více," řekl Aragorn a vstal. Hodil svůj meč na stůl před Elrondem a čepel byla ve dvou kusech, "Zde je Meč, jenž byl zlomen!" řekl.

"A kdo jsi ty a co máš do činění s Minas Tirith?" zeptal se Boromir, s podivem hledě na vyzáblou tvář Hraničáře a jeho ošumělý plášť.

"Je Aragorn, syn Arathorna," řekl Elrond; "a skrze dlouhou řadu otců pochází z Isildura, Elendilova syna z Minas Ithil. Je náčelníkem Dúnadanů ze Severu a z toho lidu zůstali jen nemnozí."

"Potom patří vám, a vůbec ne mně!" zvolal Frodo v ohromení a vyskočil, jako by očekával, že od něho budou Prsten požadovat ihned.

"Nepatří ani jednomu z nás," řekl Aragorn, "ale bylo určeno, abys jej načas podržel."

"Vytáhni Prsten, Frodo!" řekl Gandalf slavnostně. "Přišel čas. Pozvedni jej a pak Boromir pochopí ostatek své hádanky."

 

Nastalo ticho a všichni obrátili zrak k Frodovi. Roztřásl ho náhlý stud a strach; cítil silnou neochotu odhalit Prsten a hnusil se mu jeho dotek. Přál si, aby byl někde hodně daleko. Prsten se třpytil a leskl, když jej držel zdvižený v třesoucí se ruce.

"Hle, Isildurova zhouba!" řekl Elrond.

Boromiroví zablesklo v očích, když zíral na zlatý předmět "Půlčík!" zamumlal. "Má se tedy naplnit osud Minas Tirith? Ale proč bychom pak měli hledat zlomený meč?"

"Ta slova nezněla - sudba Minas Tirith," řekl Aragorn. "Osud a velké činy jsou ale opravdu na dosah ruky. Neboť Meč, jenž byl zlomen, je Elendilův meč, který se pod ním zlomil, když padl. Jeho dědici jej uchovávali jako poklad, když bylo ztraceno všechno ostatní dědictví. Mezi námi se totiž odedávna říká, že bude znovu zkut, až se najde Prsten, Isildurova zhouba. Teď jsi viděl meč, který jsi hledal; oč požádáš? Přeješ si, aby se Elendilův rod vrátil do země Gondor?"

"Neposlali mě žádat o nějaké dobrodiní, ale pouze najít vysvětlení hádanky," odpověděl Boromir hrdě. "Přesto jsme v tísni a Elendilův meč by byl pomocí, v jakou jsme nedoufali - pokud by se taková věc skutečně mohla navrátit ze stínů minulosti." Opět pohleděl na Aragorna a v očích měl pochybnost.

Frodo cítil, jak se Bilbo po jeho boku netrpělivě vrtí. Zjevně se zlobil kvůli příteli. Najednou vstal a vyrazil:

 

Ne každé zlato třpytivá se,

ne každý, kdo bloudí, je ztracený.

Stáří, když silné je, neohýbá se,

mráz nespálí hluboké kořeny.

 

Z popela oheň znovu vzplane,

ze stínů světlo vzejde náhle;

až zkují ostří polámané,

nekorunovaný zase bude králem.

 

"Možná, že to není moc dobré, ale výstižné - jestli potřebujete víc než Elrondovo slovo. Když vám stálo za stodesetidenní výpravu, měl byste ho raději poslouchat." Odfrkl si a usedl.

"To jsem složil já," zašeptal Frodovi, "pro Dúnadana, už dávno, když mi o sobě poprvé vyprávěl. Skoro bych si přál, abych neměl svá dobrodružství za sebou a mohl jít s ním, až přijde jeho den."

Aragorn se na něho usmál; pak se opět obrátil k Boromirovi. "Já ti tvé pochybnosti odpouštím," řekl. "Málo se podobám postavám Elendila a Isildura, jak jsou vytesány v slávě v Denethorových síních. Jsem pouze Isildurův dědic, ne Isildur sám. Měl jsem těžký život, a dlouhý; a míle, které se rozkládají mezi tímto místem a Gondorem, jsou jen malou částkou mých putování. Překročil jsem mnoho hor a mnoho řek a přešel mnoho plání, až po daleké země Rhun a Harad, kde svítí jiné hvězdy.

Můj domov ale, pokud nějaký mám, je na Severu. Vždyť zde sídlí stále dědíci Valandilovi v dlouhé nepřerušené linii z otce na syna po mnoho pokolení. Naše dny potemněly a ubylo nás; ale Meč stále přecházel k novému držiteli. A jedno ti řeknu, Boromire, než skončím. Jsme samotáři, my toulaví Hraničáři z divočiny, lovci. Ale vždycky lovíme služebníky Nepřítele, protože ti se nalézají na mnoha místech, nejen v Mordoru.

Jestliže Gondor byl pevnou věží, Boromire, my hráli jinou úlohu. Je mnoho zla, které vaše silné zdi a lesklé meče nezastaví. Málo víte o zemích za vašimi hranicemi. Mír a svoboda, říkáš? Bez nás by je byl Sever stěží poznal. Strach by jej byl zničil. Když však temné stvůry přijdou z neobydlených kopců nebo vylezou z neslunečných lesů, před námi utíkají. Po které cestě by se kdo odvážil kráčet, jaké bezpečí by bylo v pokojných zemích nebo v domovech prostých lidí v nocí, kdyby Dúnadani spali anebo všichni sestoupili do hrobu?

A přece docházíme menších díků než vy. Pocestní na nás zahlížejí a vesničané nám dávají urážlivá jména. ‚Chodec' jsem pro jednoho tlustého chlapíka, který žije na den cesty od nepřátel, z kterých by umřel hrůzou a kteří by mu přišli srovnat rodnou ves se zemí, kdyby nebyl bez ustání chráněn. Přesto nechceme, aby tomu bylo jinak. Když prostí lidé žijí bez starostí a beze strachu, zůstávají prostí, a my se musíme tajit, aby takoví zůstali. To bylo úkolem mého rodu, zatímco roky se dloužily a tráva rostla.

Teď se však svět opět mění. Přichází nová hodina. Isildurova zhouba se objevila. Přede dveřmi je bitva. Meč bude znovu zkut. Půjdu do Minas Tirith."

"Isildurova zhouba se našla, říkáš," pravil Boromir. "Viděl jsem lesklý prstýnek v ruce půlčíka; Isildur však zahynul před počátkem tohoto věku, jak se říká. Jak vědí Moudří, že tento prsten je jeho? A co se s ním celá ta léta dělo, že jej sem nese tak podivný posel?"

"To bude řečeno," pravil Elrond.

"Ale ne hned, prosím vás, pane!" řekl Bilbo. "Slunce už je na poledni a cítím, že potřebuji něco na posilněnou."

"Nevyzýval jsem tě," usmál se Elrond. "Ale teď tě vyzývám. Pojď! Pověz nám svůj příběh. A pokud jsi jej ještě nezveršoval, řekni jej prostými slovy. Čím kratší bude, tím dřív se dočkáš občerstvení."

"Výborně!" řekl Bilbo. "Udělám, co mi říkáte. Ale teď budu vypravovat podle pravdy, a pokud mě tu někdo slyšel říkat něco jiného" - hodil okem po Glóinovi - "prosím, aby na to zapomněl a odpustil mi. Tenkrát jsem toužil jen po tom, abych mohl ten poklad prohlásit opravdu za svůj a zbavil se přízviska zloděj, které mi dali. Ale možná že dnes už věci chápu líp. Nicméně takhle to bylo."

 

Pro některé bylo Bilbovo vyprávění naprostou novinkou a naslouchali s úžasem, zatímco starý hobit, ve skutečnosti nemálo potěšen, vykládal své dobrodružství s Glumem v celé šíři. Nevynechal jedinou hádanku. Byl by vylíčil i svou oslavu a zmizení z Kraje, kdyby ho nechali: Elrond však zvedl ruku.

"Dobře jsi to řekl, příteli," pravil, "ale to pro tentokrát stačí. Zatím nám postačí vědět, že Prsten přešel k Frodovi, tvému dědici. Ať mluví on!"

Tu, méně ochotně než Bilbo, vyprávěl Frodo o všem, co dělal s Prstenem ode dne, kdy přešel do jeho péče. Vyptávali se ho a vážili každý jeho krok z Hobitína k Bruinenskému brodu a zkoumali všechno, co si dokázal vzpomenout o Černých jezdcích. Konečně se zase posadil.

"Nebylo to nejhorší," řekl mu Bilbo. "Udělal bys z toho docela pěknou povídku, kdyby tě byli pořád nepřerušovali. Snažil jsem se dělat si poznámky, ale budeme si to muset někdy spolu projít, jestli to mám zapsat. Je to pěkných pár kapitol, než ses sem dostal!"

"Ano, je to docela dlouhé povídání," odvětil Frodo. "Ale příběh mi ještě nepřipadá uzavřený. Pořád toho ještě potřebuji hodně vědět, zejména o Gandalfovi."

 

Galdor z Přístavů, který seděl opodál, ho zaslechl. "Mluvíš i za mne," zvolal a obrátil se k Elrondovi: "Moudří možná mají důvod věřit, že půlčíkův nález je opravdu ten Velký prsten, o němž byla řeč, ačkoli těm, kdo vědí méně, se to zdá nepravděpodobné. Neuslyšíme však důkazy? A ještě na jedno bych se zeptal. Co Saruman? Je znalcem prstenů, a přesto není mezi námi. Co radí on - jestliže zná věci, které jsme slyšeli?"

"Otázky, které kladeš, Galdore, spolu souvisí," řekl Elrond. "Nepřehlédl jsem je a budou zodpovězeny. Ale tyto věci má objasnit Gandalf; a jeho vyzývám, naposled, protože to je čestné místo a v celé této věci byl hlavní on."

"Někteří, Galdore," řekl Gandalf, "by pokládali Glóínovy zprávy a Frodovo pronásledování za dostatečný důkaz, že půlčíkův nález má pro Nepřítele velkou cenu. Je to však prsten, kterýpak? Devět jich mají nazgulové. Sedm je vzato nebo zničeno." Přitom se Glóin zavrtěl, ale neřekl nic. "O Třech víme. Co potom může být tenhle, po kterém tak baží?

Je opravdu veliká časová mezera mezi Řekou a Horou, mezi ztrátou a nálezem. Mezera v poznání Moudrých se však hodně vyplnila. A přece příliš zdlouhavě. Nepřítel jim byl totiž v patách, dokonce těsněji, než jsem se obával. A ještě dobře, že celou pravdu se dozvěděl až letos, právě tohoto léta, jak se zdá.

Někteří si tu budou pamatovat, že před mnoha léty jsem se sám odvážil vstoupit do sídla Nekromanta v Dol Gulduru a tajně pozoroval jeho jednání. Tak jsem zjistil, že naše obavy nelhaly: nebyl to nikdo jiný než Sauron, náš starý Nepřítel, který pozvolna opět nabýval podoby a moci. Někteří si také vzpomenou, že nás Saruman přesvědčoval, abychom proti němu otevřeně nevystupovali, a tak jsme ho dlouho pouze pozorovali. Když jeho stín stále rostl, Saruman se nakonec poddal a Rada vynaložila všechnu sílu a vyhnala zlo z Temného hvozdu - bylo to právě v roce, kdy se našel tento Prsten; zvláštní náhoda, byla-li to náhoda.

Zasáhli jsme však příliš pozdě, jak Elrond předvídal. Sauron nás také sledoval a dlouho se připravoval na náš úder; ovládal Mordor na dálku prostřednictvím Minas Morgul, kde přebývalo jeho devět služebníků, dokud vše nebylo připraveno. Pak před námi ustoupil, ale útěk jen předstíral a brzy nato vnikl do Temné věže a otevřeně se nazval jejím pánem. Potom se Rada sešla naposledy; to jsme už věděli, že dychtivě pátrá po Jednom prstenu. Obávali jsme se, že má o něm nějaké zprávy, které neznáme. Saruman však řekl ne a opakoval, co nám říkal dříve: že se ten Jeden už nikdy ve Středozemi nenajde.

‚Přinejhorším,' říkal, ‚náš Nepřítel ví, že jej nemáme a že je dosud nezvěstný. Ale co se ztratilo, může se zas najít, myslí si. Nebojte se! Jeho naděje ho zklame. Cožpak jsem tu věc důkladně nestudoval? Do Anduiny Velké padl; a dávno, zatímco Sauron ještě spal, se Řekou odkutálel do Moře. Ať si tam leží až do konce.'"

 

Gandalf se odmlčel a zahleděl se z verandy na východ, k dalekým štítům Mlžných hor, v jejichž mohutných kořenech se tak dlouho skrývalo nebezpečí světa. Vzdychl.

"Tam jsem udělal chybu," řekl. "Dal jsem se ukolébat slovy Sarumana Moudrého; měl jsem však hledat pravdu dřív, a naše nynější nebezpečí by bylo menší."

"Všichni jsme udělali chybu," řekl Elrond, "a nebýt tvé bdělosti, Tma by nás už možná byla zavalila. Mluv však dál!"

"Od počátku mě srdce zrazovalo navzdory všem důvodům, které jsem věděl," řekl Gandalf, "a toužil jsem vyzvědět, jak k té věci Glum přišel a jak dlouho ji vlastnil. Postavil jsem tedy stráž, protože jsem tušil, že zanedlouho vyjde z temnot hledat svůj poklad. Vyšel, ale uklouzl nám a už se nenašel. A pak jsem naneštěstí nechal záležitost odpočívat a jen jsem pozoroval a vyčkával, jako jsme to dělávali příliš často.

Čas plynul a měl jsem mnoho práce, až se ve mně opět probudily pochybnosti a dostal jsem náhle strach. Odkud pochází hobitův prsten? Jestli je pravda, čeho se obávám, co bychom s ním měli dělat? To musím rozhodnout. Nemluvil jsem však zatím o své hrůze s nikým, znal jsem nebezpečí, kdyby se předčasné slovo zatoulalo, kam nemá. V celých dlouhých válkách s Temnou věží byla zrada vždy naším největším nepřítelem.

To bylo před sedmnácti lety. Brzy jsem si uvědomil, že se kolem Kraje sbírají zvědové nejrůznějšího druhu, i zvířata a ptáci. Mé obavy rostly. Zavolal jsem na pomoc Dúnadany a jejich ostražitost se zdvojnásobila; a otevřel jsem srdce Aragornovi, Isildurovu dědici."

"A já," řekl Aragorn, "jsem radil, abychom se vydali na hon za Glumem, i když se zdálo být pozdě. A protože se mi zdálo vhodné, aby se Isildurův dědic pokusil odčinit Isildurovu chybu, zahájil jsem s Gandalfem dlouhé a beznadějné pátrání."

Pak Gandalf vylíčil, jak propátrali Divočinu po celé délce až k Horám stínu a k opevněním Mordoru "Tam jsme se o něm doslechli a soudíme, že dlouho pobyl v tamních temných pahorcích; nikdy jsme ho však nedostihli. Já jsem si nakonec zoufal. A pak jsem v zoufalství znovu pomyslil na zkoušku, po které bychom už Gluma nemuseli dál hledat. Prsten sám by mi mohl říci, je-li tím Jedním. Vybavila se mi vzpomínka na slova, která jsem zaslechl v Radě: Sarumanová slova, jimž jsem tenkrát věnoval jen malou pozornost. Teď jsem je v duchu slyšel zřetelně.

‚Devět, Sedm a Tři,' říkal, ‚měly každý svůj patřičný kámen. Ne tak Jeden. Ten byl hladký a bez ozdob, jako by byl jedním z menších prstenů; jeho tvůrce však do něho vtiskl znaky, které by zkušené oko možná dosud dovedlo spatřit a přečíst.'

Jaké to byly znaky, neřekl. Kdo by to dnes věděl? Tvůrce. A Saruman? Ale ať je jeho poznání sebevětší, musí mít nějaký zdroj. Čí ruka kromě Sauronovy kdy držela onen předmět, než se ztratil? Jedině ruka Isildurova.

S tou myšlenkou jsem nechal pronásledování a rychle se odebral do Gondoru. V dřívějších dobách tam bývali příslušníci mého řádu přijímáni dobře a Saruman nejlépe ze všech. Často býval nadlouho hostem Pána města. Pán Denethor mé tentokrát příliš nevítal a jen nerad mi dovolil bádat ve svých nahromaděných svitcích a knihách.

‚Jestliže hledáš pouze, jak říkáš, záznamy o starých časech a počátcích města, jen čti!" řekl. ‚Neboť to, co bylo, je pro mne méně temné, než co nadchází, a tím se musím zabývat. Pokud však nejsi zběhlejší než Saruman, který zde dlouho bádal, nenajdeš tam nic, co bych nevěděl já, nejučenější v tomto městě.'

Tak pravil Denethor. A přece v jeho sbírkách leží mnoho záznamů, které dnes dokáže přečíst jen málokdo i z učených, protože písma i jazyky jsou dnešním lidem nesrozumitelné. A v Minas Tirith, Boromire, dosud leží svitek, který tuším nečetl nikdo kromě Sarumana a mne od té doby, co vymřela královská linie, a ten napsal Isildur sám. Isildur totiž neodtáhl z války v Mordoru rovnou, jak se vyprávělo."

"Snad na Severu," vpadl Boromir. "V Gondoru ví každý, že nejdřív přišel do Minas Anor a tam nějaký čas přebýval se synovcem Meneldilem a učil ho, než mu svěřil vládu nad Jižním královstvím. Tehdy tam zasadil poslední semenáček Bílého stromu na památku svého bratra."

"Ale tehdy také sepsal ten svitek," řekl Gandalf; "a to si zřejmě v Gondoru nepamatují. Svitek se totiž týká Prstenu a Isildur v něm napsal:

 

Velký prsten bude od nynějška dědictvím Severního království; záznamy o něm však budou uchovány v Gondoru, kde sídlí Elendilovi dědici, aby se časem památka těchto velkých věcí neztratila.

 

A po těchto slovech popsal Isildur Prsten, jak vypadal, když jej našel.

 

Byl žhavý, když jsem jej poprvé uchopil, žhavý jako uhel a spálil mi ruku, takže mám obavu, že se té bolesti víckrát nezbavím. Zatímco však píši, chladne a jako by se scvrkával, ač neztrácí ani krásu, ani tvar. Písmo na něm, které bylo zprvu zřetelné jako rudý plamen, již bledne a stěží se dá přečíst. Je psáno elfským písmem Eregionu, protože v Mordoru nemají písmo na tak jemnou práci; jazyk je mi však neznám. Hádám, že je to jazyk Černé země, neboť je nečistý a hrubý. Co zlého říká, nevím; zaznamenám však tady přepis, aby se neztratil nadobro. Prstenu možná schází žár Sauronovy ruky, jež byla černá, a přece pálila jako oheň, a tak byl zahuben Gil-galad; a možná, kdyby se zlato znovu rozžhavilo, písmo by vystoupilo opět. Já sám se však neodvážím tomuto předmětu ublížit: jedinému krásnému ze Sauronových děl. Je mi drahý jako miláček, ač jej vykupuji velikou bolestí.

 

Když jsem přečetl tato slova, nehledal jsem dále. Zaznamenaný nápis totiž skutečně byl, jak Isildur hádal, v řeči Mordoru a služebníků Věže. A co v něm stálo, bylo již známo. Vždyť v den, kdy si Sauron poprvé nasadil Jeden prsten, Celebrimbor, tvůrce Tří, si toho byl vědom a zdálky jej slyšel, jak říká tato slova, a tak byly jeho zlé záměry odhaleny.

Ihned jsem se s Denethorem rozloučil, ale sotva jsem zamířil na sever, dolehly ke mně zprávy z Lórienu, že tamtudy prošel Aragorn a že nalezl tvora zvaného Glum. Proto jsem šel nejprve za ním a vyslechl jeho příběh. Do jakých smrtelných nebezpečí se vydal samojediný, jsem se neodvažoval hádat."

"Je zbytečné o nich mluvit," řekl Aragorn. "Když člověk musí kráčet na dohled Černé brány nebo šlapat po smrtonosném kvítí Morgulského údolí, nebezpečí se nevyhne. I já si nakonec zoufal a nastoupil cestu k domovu. A pak jsem šťastnou náhodou narazil na to, co jsem hledal: stopy měkkých tlapek u bahnitého jezírka. Nyní však byla stopa čerstvá a nevedla k Mordoru, ale pryč od něho. Sledoval jsem ji po okraji Mrtvých močálů, až jsem ho dohonil. Obcházel kolem stojatého jezírka a zíral do vody, když padal temný večer. Tam jsem ho, Gluma, chytil. Byl obalený zelenkavým slizem. Mám obavu, že si mě už nikdy nezamiluje; kousl mě totiž a já nebyl zrovna jemný. Stejně jsem z jeho úst nedostal nic než stopy po zubech. Nejhorší z celého putování mi připadala cesta zpátky; střežit ho ve dne v noci, nutit ho, aby šel přede mnou s provazem na krku a roubíkem v ústech, dokud ho nezkrotil nedostatek pití a jídla, a hnát ho pořád dál k Temnému hvozdu. Nakonec jsem ho tam dovedl a předal elfům, protože jsme se na tom předem dohodli, a rád jsem se zbavil jeho společnosti, protože páchl. Osobně doufám, že ho víckrát neuvidím; ale Gandalf přišel a přetrpěl dlouhý rozhovor s ním."

"Ano, dlouhý a úmorný," řekl Gandalf. "ale ne bez užitku. Jednak to, co mi vyprávěl o své ztrátě, se shodovalo s tím, co teď poprvé veřejně vyprávěl Bilbo; na tom ovšem moc nezáleželo, protože to jsem již uhodl. Ale tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že Glumův prsten se našel ve Velké řece poblíž Kosatcových polí. A dozvěděl jsem se také, že jej vlastnil dlouho. Mnoho věků svého drobného nárůdku. Prsten mu svou mocí prodloužil život, takže mnohokrát přesáhl přirozenou délku; takovou moc ale mají jen Velké prsteny.

A pokud to není dostatečný důkaz, Galdore, je tu i druhá zkouška, o níž jsem mluvil. Právě na tomhle prstenu, který jsi viděl hladký a nezdobený, se dosud dá přečíst písmo, o němž zanechal zprávu Isildur, má-li člověk vůli dost silnou, aby ten kousek zlata vložil na chvíli do ohně. To jsem udělal a tohle přečetl:

 

Aš nazg durbatuluk, aš nazg gimbatul.

aš nazg thrakatutuk agh burzum-iši krimpatul."

 

Změna v čarodějově hlase byla ohromující. Náhle zazněl výhružně, mocně a tvrdě jako kámen. Přes polední slunce přešel stín a na verandě jako by se na okamžik zatmělo. Všichni se zachvěli a elfové si zacpali uši.

"Ještě nikdy se žádný hlas neodvážil vyřknout slova v oné řeči v Imladris, Gandalfe Šedý," řekl Elrond, když stín přešel a společnost opět vydechla.

"A doufejme, že jím zde víckrát nikdo nepromluví." odpověděl Gandalf. "Přesto nežádám o prominutí, Mistře Elronde. Jestliže nemá tato řeč brzy znít po celém Západě, zanechte všichni pochybností, že tento předmět je skutečné tím, zač jej Moudří prohlašují: Nepřítelův poklad nabitý vší jeho zlobou; a tkví v něm velká část jeho staré síly. Z Černých let pocházejí slova, jež eregionští kováři zaslechli, a poznali, že byli zrazeni:

 

Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže,

Jeden všechny přivede, do temnoty sváže.

 

Vězte také, přátelé moji, že jsem se od Gluma dozvěděl ještě víc. Nechtělo se mu mluvit a jeho příběh byl zmatený, ale je zcela nepochybné, že došel do Mordoru a tam z něho vynutili všechno, co věděl. Nepřítel tedy ví, že se Jeden našel, že dlouho zůstával v Kraji, a protože jej jeho služebníci pronásledovali až téměř k naším dveřím, brzy se dozví, nebo to už možná ví, že jej máme zde."

 

Všichni chvíli seděli mlčky, až nakonec promluvil Boromir. "Je to malý tvoreček, říkáte, ten Glum? Malý, ale napáchal velké škody. Co se s ním stalo? Jaký osud jste mu připravili?"

"Je ve vězení, nic horšího," řekl Aragorn. "Hodně zkusil. Není pochyb, že ho mučili a strach ze Saurona mu černě leží na srdci. Ale jsem rád, že jej bdělí elfové bezpečně střeží v Temném hvozdu. Jeho zloba je veliká a dává mu sílu, jakou by nikdo nehledal v takovém vychrtlém a svrasklém tělíčku. Mohl by ještě napáchat velké škody, kdyby byl na svobodě. A nepochybuji, že ho z Mordoru pustili s nějakým zlým posláním."

"Běda! Běda!" zvolal Legolas a v jeho sličné elfí tváři byla veliká úzkost "Teď musím říci zprávu, se kterou mne sem poslali. Není dobrá, ale teprve teď se dozvídám, jak zlá se bude zdát této společnosti. Sméagol, který se nyní nazývá Glum, uprchl."

"Uprchl!" vykřikl Aragorn. "To je zlá zpráva. Bojím se, že budeme trpce litovat. Jak to, že Thranduilův lid nesplnil svěřený úkol?"

"Ne pro nedostatek bdělosti," řekl Legolas; "snad ale pro přílišnou laskavost. A obáváme se, že vězni pomohli zvenčí a že se o našem počínání ví víc, než bychom si přáli. Střežili jsme to stvoření ve dne v noci, jak nás Gandalf vybídl, i když nás ten úkol hodně unavoval. Gandalf nás ale vedl k tomu, abychom pořád doufali v jeho nápravu, a my jsme neměli to srdce pořád ho držet pod zemí, kde by propadl opět svým starým černým myšlenkám."

"Ke mně jste tak něžní nebyli," řekl Glóin s bleskem v oku, když si připomněl své staré věznění v hlubinách pod sály elfiho krále.

"Nechte toho!" řekl Gandalf. "Prosím vás, nevyrušujte, můj dobrý Glóine. To bylo politováníhodné nedorozumění a je dávno napraveno. Jestli máme vynášet všechny křivdy, které stojí mezi elfy a trpaslíky, můžeme Radu klidně rozpustit."

Glóin vstal a uklonil se a Legolas pokračoval. "Za krásného počasí jsme Gluma vodili po lese; stál tam o samotě vysoký strom, na který rád šplhal. Často jsme ho nechali vystoupit až do nejvyšších větví, aby cítil svobodný vítr; pod stromem jsme ale stavěli stráž. Jednoho dne odmítl slézt a stráž neměla chuť šplhat za ním. Naučil se držet větví nejen rukama, ale i nohama, a tak hluboko do noci seděli u stromu.

Právě v tu letní noc, bezměsíčnou a bezhvězdnou, nás nečekaně přepadli skřeti. Po nějaké chvíli jsme je zahnali; bylo jich hodně a byli vzteklí, ale byli z hor a nezvyklí na lesy. Když bitva skončila, zjistili jsme, že Glum je pryč a jeho strážci pobiti nebo zajati. Tím nám bylo jasné, že útok podnikli k jeho vysvobození a že o tom věděl napřed. Jak to provedli, nemáme tušení; ale Glum je vychytralý a zvědů Nepřítele je mnoho. Temné stvůry, které byly odehnány v roce drakova pádu, se vrátily v hojnějším počtu, a kam nesahá naše říše, tam se v Temném hvozdu opět usídlilo zlo.

Gluma jsme už nechytili. Našli jsme jeho stopu mezi mnoha stopami skřetů. Nořila se do hloubi Hvozdu směrem na jih. Brzy nám ale zmizela a my jsme se neodvažovali pokračovat v honbě; blížili jsme se totiž k Dol Gulduru, a to je pořád velice zlé místo; tam nechodíme."

"Dobrá, je pryč, je pryč," řekl Gandalf. "Nemáme čas se s ním znovu hledat. Musí dělat, co umí. Možná že ještě sehraje úlohu, jakou nepředvídal ani on, ani Sauron. A teď odpovím na zbylé Galdorovy otázky. Co je se Sarumanem? Jak nám radí v této nouzi? Ten příběh musím vyložit celý, protože zatím jej slyšel jen Elrond a jenom krátce, a přitom ovlivní všechno, co musíme řešit. Je to poslední kapitola, k níž dosud dospěl příběh Prstenu.

 

Koncem června jsem byl v Kraji, ale mysl mi chmuřila úzkost, a tak jsem se rozjel k jižním hranicím té malé země; měl jsem totiž předtuchu nějakého nebezpečí, které je mi dosud skryto, ale blíží se. Tam mě dostihly zprávy o válce a o porážce v Gondoru, a když jsem slyšel o Černém stínu, zamrazilo mě v srdci. Nepotkal jsem však nikoho kromě pár utečenců z Jihu; přesto se mi zdálo, že na nich sedí strach, o kterém nechtějí mluvit. Pak jsem se obrátil na východ a na sever a putoval jsem po Zelené cestě; nedaleko od Hůrky jsem našel u cesty sedět poutníka a jeho kůň se popásal vedle. Byl to Radagast Hnědý, který kdysi přebýval v Rhosgobelu na pomezí Temného hvozdu. Je z mého řádu, ale neviděl jsem ho už řadu let.

‚Gandalfe!' zvolal. ‚Tebe hledám. Nevyznám se tu; věděl jsem jen, že tě možná najdu v divoké končině s divošským jménem Kraj.'

‚Tvé informace byly přesné,' řekl jsem. Ale takhle to neříkej, jestli potkáš někoho z místních obyvatel. Jsi skoro na hranici Kraje. A co mi chceš? Musí to být naléhavé. Nikdy jsi necestoval, pokud tě nehnala nějaká nutnost.'

‚Mám naléhavé poslání,' řekl. ‚Moje novina je zlá.' Pak se rozhlédl, jako by živý plot měl uši. ‚Nazgulové,' zašeptal. ‚Devítka je zase na světe. Tajně překročili Řeku a pohybují se k západu. Přestrojili se za jezdce v černém.'

Tu jsem poznal, čeho jsem se to nevědomky obával.

‚Nepřítel musí mít nějakou mocnou žádost nebo záměr,' řekl Radagast; ‚ale proč hledá tyhle zapadlé končiny, o tom nemám zdání.'

‚Co tím myslíš?' zeptal jsem se.

‚Slyšel jsem, že kam Jezdci přijdou, vyptávají se na zemi jménem Kraj.'

Srdce mi kleslo. I Moudrý se totiž může bát Devíti, když proti němu stojí všichni a vede je jejich sveřepý náčelník. Býval to veliký král a černokněžník a teď je jeho zbraní smrtonosný strach.

‚Kdo ti to řekl a kdo tě poslal? ptal jsem se.

‚Saruman Bílý,' odvětil Radagast. ‚A měl jsem ti vyřídit, že ti pomůže, budeš-li chtít; musíš však vyhledat jeho pomoc ihned, než bude pozdě.'

Ta zpráva mi dala naději. Saruman Bílý je přece největší z mého řádu. Radagast je samozřejmě dobrý čaroděj, vládce tvarů a barevných proměn, ví toho hodně o bylinách a zvířatech, a zejména ptáci jsou jeho přátelé. Saruman ale dlouho studoval umění samotného Nepřítele, a tak jsme ho často dokázali předejít. Bylo to Sarumanovo umění, kterým jsme ho vyhnali z Dol Gulduru. Možná že objevil nějakou zbraň, která by odrazila Devítku.

‚Půjdu za Sarumanem.' řekl jsem.

‚Pak musíš jít hned,' řekl Radagast, ‚protože jsem promarnil čas hledáním a dny se krátí. Řekl mi, abych tě našel před letním slunovratem, a ten je za dveřmi. I kdybys vyrazil rovnou odtud, sotva se k němu dostaneš dřív, než Devítka najde zemi, kterou hledá. Sám se obrátím hned.' S tím skočil na koně a chtěl se rozjet pryč.

‚Počkej chviličku,' řekl jsem. ‚Budeme potřebovat tvou pomoc a pomoc každého tvora, který bude ochoten. Rozešli vzkazy zvířatům a ptákům, s kterými se přátelíš. Řekni jim, aby donesli zprávy o všem, co se této věci týká, Sarumanovi a Gandalfovi. Posílej vzkazy do Orthanku.'

‚To udělám,' řekl a ujížděl, jako by ho honilo všech Devět.

 

Nemohl jsem ho následovat okamžitě. Ujel jsem ten den už velkou vzdálenost a byl jsem unaven stejně jako můj kůň; a potřeboval jsem si to rozmyslet. Přenocoval jsem v Hůrce a rozhodl jsem se, že nemám čas vrátil se do Kraje. Nikdy jsem neudělal větší chybu!

Napsal jsem ovšem Frodovi vzkaz a spolehl jsem se na svého přítele hostinského, že mu jej pošle. Odjel jsem za úsvitu; a po dlouhé jízdě jsem dorazil k Sarumanovu obydlí. Je daleko směrem na jih v Železném pasu, na konci Mlžných hor u Rohanské brány. A Boromir vám poví, že Brána je široká otevřená dolina mezi Mlžnými horami a nejsevernějším předhůřím Ered Nimrais, Bílých hor jeho domoviny. Železný pas je kruh svislých skal, které jako stěny obepínají údolí, a uprostřed toho údolí je kamenná věž jménem Orthank. Nepostavil ji Saruman, ale Muži z Númenoru v dávných dobách; je velice vysoká a skrývá mnohé tajemství; a přece nevypadá jako dílo lidských rukou. Nelze se k ní dostat jinak než kruhem Železného pasu a v tom kruhu je jen jediná brána.

Pozdě navečer jsem přijel k bráně podobné oblouku ve skalní stěně; byla silně střežena. Dveřníci mě ale vyhlíželi a řekli mi, že Saruman mě očekává. Projel jsem obloukem a brána se za mnou tiše zavřela a já měl najednou strach, i když jsem pro něj neznal žádný důvod.

Dojel jsem však k patě Orthanku a došel k Sarumanovým schodům; tam mi vyšel vstříc a odvedl mě do své vysoké komnaty. Měl na prstě prsten.

‚Tak jsi přišel, Gandalfe,' řekl vážně; v očích mu však kmitalo bílé světélko, jako by se v srdci studeně smál.

‚Ano, přišel jsem,' řekl jsem. ‚Přišel jsem pro tvou pomoc, Sarumane Bílý.' A ten titul ho jaksi pohněval.

‚Skutečně, Gandalfe Šedý? ušklíbl se. ‚Pro pomoc? To je div, že Gandalf Šedý hledá pomoc, někdo tak protřelý a moudrý, jenž putuje zeměmi a stará se o všecko, ať mu to přísluší nebo ne.'

Pohlédl jsem na něho a podivil se. ‚Jestli se však neklamu,' řekl jsem, ‚dějí se věci, které budou vyžadovat spojení všech našich sil.'

‚Možná,' řekl, ‚ale napadá tě to pozdě. Jak dlouho, rád bych věděl, jsi přede mnou, hlavou Rady, skrýval záležitost největší důležitosti? Co tě teď vyhnalo z úkrytu v Kraji?

‚Devítka je zase na světě,' odpověděl jsem. ‚Překročili Řeku. To mi řekl Radagast.'

‚Radagast Hnědý!" rozesmál se Saruman a již neskrýval opovržení. ‚Radagast Krotitel ptáků! Radagast Prosťáček! Radagast Hlupák! A přece mu rozum stačil, aby sehrál úlohu, kterou jsem mu určil. Protože ty jsi přijel a to byl jediný účel mého vzkazu. A tady zůstaneš, Gandalfe Šedý, a odpočineš si od svých cest. Protože já jsem Saruman Moudrý, Saruman Tvůrce prstenů, Saruman Mnoha barev!"

A tu jsem spatřil, že jeho šat, který se zdál bílý, takový není, ale je setkán ze všech barev, a když se pohne, pableskuje a mění odstín, až oči přecházejí.

‚Bílá se mi líbila víc,' řekl jsem.

‚Bílá!" ušklíbl se. ‚Pro začátek poslouží. Bílá látka se dá obarvit. Bílá stránka se dá popsat a bílé světlo se dá rozlámat.'

‚A pak už není bílé,' řekl jsem. ‚A ten, kdo rozláme věc, aby zjistil, co je zač, opustil cestu moudrosti.'

‚Nemusíš se mnou mluvit jako s někým z těch hlupáků, které si vybíráš za přátele.' řekl. ‚Nepřivedl jsem tě sem, abych se dal od tebe poučovat, ale abych ti nabídl volbu.'

Vztyčil se a pak začal přednášet, jako by šlo o dlouho nacvičovaný proslov. ‚Staré časy jsou pryč. Střední časy míjejí. Mladší časy nastávají. Doba elfů skončila, ale naše doba právě nastává: svět lidí, jemuž musíme vládnout. Musíme však mít moc, moc řídit všechny věci, jak chceme, pro dobro, které chápou jenom Moudří.

A poslechni, Gandalfe, můj starý příteli a pomocníku!' přistoupil ke mně a promluvil mírněji. ‚Řekl jsem my, protože my to můžeme být, jestli se se mnou spojíš. Zdvihá se nová moc. Proti ní staří spojenci a staré prostředky nepomohou. V elfech a vymírajících Númenorejcích není naděje. Jedna volba, před níž stojíš, před níž stojíme, je tahle. Můžeme se spojit s tou mocí. Bylo by to moudré, Gandalfe. Tam je naděje. Vítězství té moci je blízko; a odměna pro ty, kteří jí pomáhali, bude hojná. Jak roste, porostou i její vyzkoušení přátelé; a Moudří jako ty a já se mohou nakonec dík trpělivosti naučit řídit její postup, ovládnout ji. Můžeme vyčkávat, můžeme si myslit svoje, třeba i litovat zla, které se napáchá cestou, ale schvalovat vysoký konečný cíl: Poznání, Vládu, Pořádek; všechno, oč jsme dosud marně usilovali, protože nám naši slabí nebo lehkomyslní přátelé spíš překáželi, než pomáhali. Nemusí dojít, vlastně nedojde k žádné skutečné změně v naších plánech, jen v našich prostředcích.'

‚Sarumane,' řekl jsem, ‚proslovy tohohle druhu jsem už slyšel, ale jenom z úst vyslanců Mordoru, když byli posláni, aby oklamali nevědomé. Nechci věřit, žes mě sem přivedl, abys mě nudil.'

Pohlédl na mne po straně a zamyslel se. ‚Dobrá, vidím, že tento moudrý postup se ti nezamlouvá,' řekl. ‚Pořád ještě ne? Ani kdyby se našla lepší cesta?

Přistoupil a položil mi dlouhou ruku na paži. ‚A proč ne, Gandalfe?' zašeptal. ‚A proč ne? Vládnoucí prsten? Kdybychom ovládli ten, moc by přešla na nás. Proto jsem tě ve skutečnosti přivedl sem. Mám totiž ve svých službách mnohé oči a věřím, že ty víš, kde ta drahocenná věc teď je. Není tomu tak? Anebo proč se pídí Devítka po Kraji a co tam děláš ty? Když to řekl, v očích mu náhle svitla žádost, kterou nedokázal utajit.

‚Sarumane,' řekl jsem a ustoupil od něho, ‚jen jedna ruka může vládnout Jedním v jeden čas a ty to dobře víš, neobtěžuj se tedy říkat my! Ale já ti jej nedám, ani ti o něm neřeknu, teď když jsem poznal tvé smýšlení. Býval jsi hlavou Rady, ale konečně ses odhalil. Takže se zdá, že mám volbu poddat se Sauronovi, nebo tobě. Nepřijímám ani jednu. Máš ještě nějakou?

Nyní byl chladný a nebezpečný. ‚Ano,' řekl. ‚Neočekával jsem, že budeš moudrý, ani pro vlastní dobro; ale dal jsem ti možnost pomáhat mi dobrovolně a ušetřit si tak spoustu trápení a bolesti. Třetí volba je zůstat tady až do konce.'

‚Do jakého konce?

‚Dokud mi neodhalíš, kde hledat ten Jeden. Možná že najdu způsob, jak tě přesvědčit. Nebo dokud se nenajde proti tvé vůli a dokud Vládce nebude mít čas zabývat se lehčími záležitostmi: řekněme vymýšlením vhodné odměny za všetečnost a drzost Gandalfa Šedého.'

‚To by nemusela být lehčí záležitost,' řekl jsem. Vysmál se mi, protože má slova byla prázdná a on to věděl.

 

Vzali mě a postavili samotného na špici Orthanku, kde míval Saruman ve zvyku pozoroval hvězdy. Není odtud jiná cesta než úzkým schodištěm o mnoha tisících stupňů a údolí dole vypadá hrozně daleko. Díval jsem se do něho a viděl, že už není zelené a líbezné, jako bývalo, ale plné jam a pecí. V Železném pasu byli ubytováni vlci a skřeti, protože Saruman si zřizoval vlastní velké vojsko, soupeřící se Sauronem a zatím ne v jeho službách. Nade všemi jeho kovárnami visel temný kouř a ovíjel se kolem boků Orthanku. Stál jsem sám na ostrůvku v mracích a neměl jsem naději uniknout. Byly to pro mne hořké dny. Pronikal mě chlad a měl jsem málo místa k přecházení tam a zpět a k tomu chmurné myšlenky na to, jak Jezdci putují k severu.

Nepochyboval jsem, že Devět skutečně povstalo, bez ohledu na Sarumanova slova, jež mohla být lživá. Dávno před příchodem do Železného pasu jsem cestou slyšel zvěsti, které se nedaly chápat jinak. Pořád jsem měl v srdci strach o své přátele v Kraji; dosud jsem však měl jistou naději. Doufal jsem, že Frodo vyrazil ihned, jak jsem ho v dopise vybízel, a že se dostal do Roklinky, než začalo vražedné pronásledování. Ale můj strach i má naděje se ukázaly málo podložené. Má naděje totiž byla založena na jednom tlouštíkovi z Hůrky; a můj strach byl založen na Sauronově zchytralosti. Jenže tlouštíci, kteří prodávají pivo, musejí poslouchal mnoho pánů a Sauronova moc je dosud menší, než se jeví očím strachu. Ale v kruhu Železného pasu, v pasti a v osamění nebylo snadné uvěřit, že náhončí, před kterými každý buď prchal, nebo padal, by selhali v odlehlém Kraji."

"Já vás viděl!" vykřikl Frodo. "Přecházel jste sem a tam. Měsíc vám svítil do vlasů."

Gandalf se užasle odmlčel a pohlédl na něho. "Byl to jen sen," řekl Frodo, "ale najednou se mi vybavil. Docela jsem na něj zapomněl. Bylo to před časem, když jsem odešel z Kraje, mám dojem."

"Tak to se opozdil," řekl Gandalf. Jak uvidíš. Byl jsem na tom zle. A kdo mě zná, bude souhlasit, že jsem sotvakdy byl v takové nouzi a že takové nehody nenesu dobře. Gandalf Šedý chycený jako moucha v zrádné pavoučí síti! Avšak i ten nejchytřejší pavouk někde nechá slabší vlákénko.

Zprvu jsem se bál, jak také Saruman chtěl, že Radagast také padl. V jeho hlase ani pohledu jsem ale nepostřehl nic nedobrého, když jsme se setkali. Jinak bych byl do Železného pasu nejel nebo jel opatrněji. To Saruman uhodl a utajil své záměry a oklamal svého posla. Stejně by bylo marné snažit se získat poctivého Radagasta pro zradu. Hledal mě v nejlepší víře, a proto mě přesvědčil.

To zkazilo Sarumanovi plány. Radagast totiž nevěděl, proč by neměl udělat, oč jsem ho požádal; a vydal se k Temnému hvozdu, kde měl odedávna spoustu přátel. Horští orli se rozletěli široko daleko a spatřili mnoho věcí: jak se sbírají vlci, secvičují skřeti, jak Devět jezdců projíždí zeměmi; a doslechli se i o Glumově útěku. A vyslali posla, aby mi to oznámil.

A tak jedné měsíčné noci na sklonku léta přiletěl nečekaně k Orthanku Gwaihir, Pán větru, nejrychlejší z Velkých orlů, a našel mě. Promluvil jsem s ním, a on mě odnesl, než si to Saruman uvědomil. Byl jsem už daleko za Železným pasem, když se vyřítili vlci a skřeti z brány, aby mě pronásledovali.

‚Jak daleko mé můžeš nést?" řekl jsem Gwaihirovi.

‚Mnoho mil,' řekl, ‚ale ne na sám konec země. Měl jsem nosit zprávy, a ne břemena.'

‚Potom musím mít na zemi koně,' řekl jsem, ‚a koně zvlášť rychlého, vždyť jsem ještě nikdy neměl tak naspěch.'

‚Odnesu tě tedy do Edorasu, kde ve svých síních sedá Pán Rohanu,' řekl. ‚protože to není příliš daleko.' A já byl rád, protože v rohanské Jízdmarce bydlí Rohirové, Páni koní, a žádný kůň se nevyrovná tem, kteří jsou chováni v té veliké nížině mezi Mlžnými a Bílými horami.

‚Myslíš, že se dá Rohanským dosud věřit? řekl jsem Gwaihirovi, protože Sarumanova zrada otřásla mou vírou.

‚Platí daň v koních,' odpověděl, ‚a říká se, že jich ročně mnoho odvádějí do Mordoru; dosud však nejsou ujařmeni. Jestliže se však Saruman obrátil k zlému, jak říkáš, jejích osud je jistě zpečetěn.'

 

Spustil mě v zemi Rohan ještě před svítáním; a teď jsem již příliš protáhl svůj příběh. Dopovím krátce. Zjistil jsem, že v Rohanu již působí zlo Sarumanovy lži. Král nechtěl naslouchat mému varování. Řekl mi, ať si vezmu koně a odjedu; a já si vybral, co se líbilo mně a nelíbilo jemu. Vzal jsem si nejlepšího koně v jeho zemi; a takového jsem nikdy neviděl."

"Pak to musí být opravdu ušlechtilé zvíře," řekl Aragorn; "a mrzí mě to víc než mnohé jiné zprávy, které se snad zdají horší, že Sauron vymáhá takovou daň. Nebylo tomu tak, když jsem v té zemi byl naposled."

"Není tomu tak ani teď, přísahám," řekl Boromir. "Je to lež pocházející od Nepřítele. Znám rohanské muže, naše udatné a poctivé spojence, kteří dodnes přebývají v zemi, kterou jsme jim kdysi dali."

"Stín Mordoru doléhá na vzdálené země," řekl Aragorn. "Saruman mu propadl. Rohan je obklíčen. Kdo ví, co tam najdeš, jestli se tam vrátíš."

"Jedno určitě ne," řekl Boromir. "Že by totiž vykupovali své životy koňmi. Milují své koně jako vlastní děti. A ne bezdůvodně, protože koně z Jízdmarky pocházejí ze severských plání daleko od Stínu a jejich plemeno, stejně jako jejich páni, pochází z dávných svobodných dob."

"To je pravda!" řekl Gandalf. "A je mezi nimi jeden, který se mohl narodit na úsvitu stvoření. Koně Devítky se s ním nemohou měřit; je neúnavný a rychlý jako letící vítr. Stínovlas mu říkají. Ve dne se mu srst leskne jako stříbro a v noci je podoben stínu, takže prochází neviděn. Jak lehký má krok! Přede mnou na něj nikdo nevsedl, ale já ho vzal a zkrotil, a nesl mě tak rychle, že jsem dojel do Kraje, když byl Frodo na Mohylových vrších, přestože jsem z Rohanu vyrazil právě tehdy, když se vydával z Hobitína.

Cestou však ve mně narůstal strach. Jak jsem jel na sever, pořád jsem slyšel nové zprávy o Jezdcích, a přestože jsem denně získával náskok, byli stále přede mnou. Dozvěděl jsem se, že se rozdělili: někteří zůstali na východním pomezí a jiní vpadli do Kraje od jihu. Přijel jsem do Hobitína a Frodo byl pryč; mluvil jsem však se starým Křepelkou. Hodně a zbytečně. Hlavně vykládal o nedostatcích nových majitelů Dna pytle.

‚Nesnáším změny,' říkal, ‚v mém věku, a ještě k tomu změny k nejhoršímu. Změny k nejhoršímu,' opakoval několikrát.

‚Nejhorší, to je ošklivé slovo,' řekl jsem, "a doufám, že toho se nedožijete.' Ale z celého povídání jsem si vybral, že Frodo odešel z Hobitína ani ne před týdnem a že téhož večera přijel na Kopec Černý muž na koni. Jel jsem dál pln obav. Dojel jsem do Rádovska a našel tam pozdvižení, jako když píchne do mraveniště. Přišel jsem do domku ve Studánkách a ten byl rozbitý a prázdný; na prahu však ležel plášť, který patříval Frodovi. Tehdy mě na chvíli opustila naděje a nečekal jsem na novinky; jinak bych býval klidnější. Jel jsem však dál po stopách Jezdců. Bylo těžké je sledovat, protože se rozcházely a já si nevěděl rady. Zdálo se mi ale, že jeden nebo dva jeli do Hůrky, a jel jsem tam, protože jsem myslel na to, co řeknu hostinskému.

‚Říkají mu Máselník,' pomyslel jsem si. ‚Jestli to zdržení bylo jeho vinou, tak z něho všechno máslo vyškvařím. Budu péct toho hňupa starého na pomalém ohni.' Nic míň neočekával, a sotva viděl, jak se tvářím, zhroutil se a začal tát na místě."

"Co jste mu udělal?" polekal se Frodo. "Byl na nás opravdu moc hodný a udělal, co mohl."

Gandalf se zasmál. "Neboj se!" řekl. "Nekousal jsem a štěkal jsem jen trošinku. Měl jsem takovou radost z toho, co jsem od něho slyšel, když se přestal třást, že jsem dědka starého objal. Nechápal jsem sice, jak se to mohlo stát, ale dozvěděl jsem se, že jste byli v Hůrce předešlou noc a to ráno jste odešli s Chodcem.

‚S Chodcem!' vykřikl jsem radostně.

‚Ano, pane, bohužel, pane,' nepochopil mě Máselník. ‚Dostal se k nim, ať jsem dělal co dělal, a oni se s ním dali dohromady. Vůbec se tu celý čas chovali moc divně: svéhlavě, dalo by se říct.'

‚Osle! Hlupáku! Trojctihodný a milovaný Ječmínku!" povídám. ‚To je nejlepší novina, jakou jsem slyšel od letního slunovratu: stojí nejmíň za zlatku. Přičaruju vám zvlášť dobré pivo na celých sedm let!' řekl jsem. Teď se konečně mohu pořádně vyspat, poprvé od jánevímkdy.'

 

Zůstal jsem tam tedy přes noc a moc mě zajímalo, co se stalo s Jezdci; v Hůrce se totiž zatím mluvilo jen o dvou. V noci jsme se však doslechli o dalších. Nejméně pět jich přijelo od západu, strhli bránu a projeli Hůrkou jako vichřice; Hůrečtí se dosud třesou a očekávají konec světa. Vstal jsem před svítáním a jel za nimi.

Nevím, ale zdá se mi jasné, že se to zběhlo tak: jejich kapitán zůstal schován jižně od Hůrky, zatímco dva jeli napřed přes vesnici a další čtyři vtrhli do Kraje. Když však byli v Hůrce i ve Studánkách odraženi, vrátili se ke kapitánovi se zprávami a nechali Cestu na chvíli nestřeženou, leda svými špehy. Kapitán pak některé poslal na východ přímo přes pole a sám s ostatními jel rozzuřeně Cestou.

Ujížděl jsem k Větrovu tryskem jako bouře a byl jsem tam z Hůrky druhý den před západem slunce. Oni tam byli dřív. Stáhli se pryč, protože cítili můj hněv a neodvažovali se mu čelit, dokud bylo slunce na obloze. V noci mě však obklíčili a sevřeli mé na vrcholku kopce ve starém kruhu Amon Sul. Měl jsem opravdu co dělat: takové světlo a plameny neviděl Větrov od dob starých válečných majáků.

Za východu slunce jsem unikl a prchal na sever. Neměl jsem naději, že bych dokázal víc. V té divočině bylo nemožné tě najít, Frodo, a bylo by bláznovství zkoušet to se všemi Devíti v patách. Musel jsem tedy spoléhat na Aragorna. Doufal jsem však, že některé odvedu za sebou a přitom se dostanu do Roklinky dřív než vy a vyšlu pomoc. Čtyři Jezdci skutečně jeli za mnou, po čase však obrátili a zřejmě jeli k Brodu. Trochu to pomohlo, protože jich bylo jen pět, a ne devět, když přepadli váš tábor.

Dostal jsem se sem nakonec od severu dlouhou těžkou cestou proti proudu Mšené a přes Obroviště. Trvalo mi to z Větrova málem čtrnáct dní, protože jsem nemohl jet na koni po balvanech v obřích skalách a Stínovlas odešel. Poslal jsem ho zpátky jeho pánu; vzniklo však mezi námi velké přátelství, a když budu potřebovat, přijde na zavolání. Tak se stalo, že jsem přišel do Roklinky jen tři dny před Prstenem a zpráva o nebezpečí, které mu hrozí, došla předtím, což bylo velmi dobře.

A to je konec mého vyprávění, Frodo. Ať mi Elrond a ostatní prominou, že bylo tak dlouhé. Taková věc se ale ještě nestala, aby Gandalf nedodržel schůzku a nepřišel, když to slíbil. Myslím, že vyložit tak zvláštní událost Tomu, kdo nese Prsten, bylo zapotřebí.

Nuže, příběh je vypovězen od počátku do konce. Tady jsme my a tady je Prsten. Ještě jsme se však nepřiblížili k cíli. Co s ním uděláme?"

 

Bylo ticho. Nakonec se ujal slova Elrond.

"Novina o Sarumanovi je skutečně bolestná," řekl; "vždyť jsme mu důvěřovali a hluboko pronikl do všech našich úradků. Je nebezpečné studovat umění Nepřítele příliš do hloubky, ať k dobrému či k zlému. Takové pády a zrady se však žel už staly. Ze všech příběhů, které jsme dnes slyšeli, mi Frodův připadal nejpozoruhodnější. Poznal jsem zatím jen málo hobitů kromě tady Bilba, a zdá se mi, že nebude tak ojedinělý, jak jsem si myslel. Svět se hodně změnil od té doby, kdy jsem naposled procházel Západem.

Mohylové duchy známe pod mnoha jmény a o Starém hvozdu se vypráví mnoho příběhů; dnes z něho zbývá jenom výběžek jeho severní rozlohy. Byly časy, kdy mohla veverka skákat ze stromu na strom z dnešního Kraje až do Vrchoviny západně od Železného pasu. Těmi zeměmi jsem kdysi putoval a poznal jsem spoustu divokých a zvláštních tvorů. Zapomněl jsem však na Bombadila, je-li to skutečně pořád ten, který chodíval po lesích a kopcích před dávnými léty a i tenkrát byl starší než stařešinové. Tenkrát se tak nejmenoval. Iarwain Ben-adar jsme mu říkali, Nejstarší a bez otce. Jiné národy mu však od té doby daly mnohá jména: trpaslíci Forn, muži ze Severu Prastar a ještě jiná jména. Je to zvláštní tvor, ale možná že jsem ho měl povolat do Rady."

"Nebyl by přišel," řekl Gandalf.

"Nemohli bychom mu přece ještě poslal vzkaz a získat jeho pomoc?" ptal se Erestor. "Zdá se, že má moc nad Prstenem."

"Ne, tak bych to neřekl," pravil Gandalf. "Řekněme raději, že Prsten nemá moc nad ním. Je svým vlastním pánem. Nemůže však Prsten změnit ani zlomit jeho moc nad jinými. A teď se stáhl na malé území s hranicemi, které si sám stanovil, ač je nikdo nemůže vidět, a tam možná čeká na změněné časy a nevychází ven."

"V těch hranicích, zdá se, ho ale nemůže nic postihnout," řekl Erestor. "Nepřijal by Prsten a neuschoval by jej tam, takže by byl trvale neškodný?"

"Ne," řekl Gandalf. "Ne dobrovolně. Možná že by to udělal, kdyby ho o to prosily všechny svobodné národy světa, ale nechápal by, jak je to naléhavé. A kdyby Prsten dostal, brzy by na něj zapomněl nebo by jej nejspíš zahodil. Na takové věci prostě nemá hlavu. Byl by krajně nespolehlivým strážcem; a to samo jako odpověď stačí."

"Stejně," řekl Glorfindel, "poslat Prsten jemu by zlý den nanejvýš oddálilo. Tom je daleko. Teď už bychom Prsten k němu nemohli dopravit, aniž by zvědové začali něco tušit. A i kdyby se nám to povedlo, dříve nebo později by se Pán prstenů dozvěděl, kde je ukryt, a obrátil by se celou silou tam. Může Bombadil vzdorovat takové síle? Myslím, že ne. Myslím, že nakonec, jestliže bude všechno ostatní přemoženo, padne i Bombadil, poslední, tak jako byl první, a pak přijde Noc."

"Znám Iarwaina vlastně jen podle jména," řekl Galdor, "myslím ale, že Glorfindel má pravdu. Moc postavit se proti Nepříteli mu schází, leda by taková moc byla v zemi samé. A přece vidím, že Sauron může ztýrat a zničit i hory. Všechna moc, která ještě zůstala, je tady s námi v Imladris nebo u Círdana v Přístavech anebo v Lórienu. Mají však oni sílu, máme my tady sílu odolat Nepříteli, konečnému Sauronovu náporu, až všechno ostatní padne?"

"Já tu sílu nemám," řekl Elrond, "a oni také ne."

"Jestliže tedy Prsten nelze před ním trvale ubránil silou," řekl Glorfindel, "můžeme se pokusit už jen o dvě věci: poslal jej přes Moře, nebo jej zničit."

"Gandalf nám ale odhalil, že jej nemůžeme zničit žádným svým uměním," řekl Elrond. "A ti, kdo přebývají za Mořem, by jej nepřijali. V dobrém i ve zlém patří Středozemi; jen my, kteří tu ještě zůstáváme, se s ním musíme vypořádat."

"Potom," řekl Glorfindel, "jej vhoďme do hlubin, aby se Sarumanova lež stala pravdou. Teď je přece jasné, že už v Radě vstoupil na křivou stezku. Věděl, že Prsten není navždy ztracen, ale chtěl, abychom si to mysleli, neboť po něm začal dychtit sám. Přesto se ve lži často skrývá pravda. V Moři by byl v bezpečí."

"Ne navždy," řekl Gandalf. "V hlubokých vodách žijí různí tvorové a moře i země se mohou změnit. A není našim úkolem myslet jen na jedno období, na pár lidských životů nebo na jeden pomíjivý věk světa. Měli bychom se snažil skoncovat s tou hrozbou jednou provždy, i když nedoufáme, že se nám to podaří."

"A tady nám cesta k Moři nepomůže," řekl Galdor. "Když se nám zdál návrat k Iarwainovi příliš nebezpečný, útěk k Moři je teď nejnebezpečnější ze všeho. Srdce mi říká, že Sauron, sotva se dozví, co se stalo, bude od nás očekávat, že zvolíme cestu na západ. A dozví se to brzy. Devítka sice opravdu přišla o koně, ale to je jen zdržení, než si najdou nové a rychlejší oře. Už jen slábnoucí moc Gondoru stojí mezi ním a ozbrojeným pochodem podle pobřeží na sever; a jestli přijde a zaútočí na Bílé věže a Přístavy, elfové možná navždy ztratí možnost úniku z dloužících se stínů Středozemě."

"Ten pochod se ještě dlouho pozdrží," řekl Boromir. "Gondor slábne, říkáš. Jenže Gondor stojí a i na konci své síly je pořád ještě velmi silný."

"A přece už jeho bdělost nedokáže zadržet Devítku," řekl Galdor. "A on si může najít jiné cesty, které Gondor nestřeží."

"Potom," řekl Erestor, "jsou jen dvě cesty, jak už prohlásil Glorfíndel: navždy Prsten ukrýt, nebo jej zničit. Ani jedno však není v našich silách. Kdo nám rozluští tuto hádanku?"

"Nikdo z přítomných," řekl Elrond vážně. "Přinejmenším nikdo nemůže odpovědět, co se stane, jestliže zvolíme tu nebo onu cestu. Ale zdá se mi teď jasné, kterou cestu zvolit. Cesta směrem na západ se zdá nejsnazší. Proto se jí musíme vyhnout. Bude sledovaná. Elfové touto cestou prchali příliš často. Nyní, v této krajnosti. musíme volit těžkou cestu, cestu nepředvídanou; tam spočívá naše naděje. Jít rovnou do nebezpečí - do Mordoru. Musíme Prsten poslat do Ohně."

 

Opět padlo ticho. I v tom líbezném domě s vyhlídkou na slunečné údolí, kde zurčely čiré vody, ucítil Frodo mrtvou tmu v srdci. Boromir se pohnul a Frodo na něho pohlédl. Hrál si se svým velikým rohem a mračil se. Posléze promluvil.

"Nechápu to všechno," řekl. "Saruman je zrádce, ale neprojevil v tu chvíli moudrost? Proč pořád mluvíte o ukrývání a ničení? Proč bychom si neměli myslet, že nám Velký prsten přišel do ruky, aby nám posloužil v hodině tísně? Když jím budou vládnout svobodní vládci svobodných, jistě dokážou Nepřítele porazit. Toho se podle mne nejvíc obává.

Muži z Gondoru jsou udatní a nikdy se nepoddají; mohou však být pobiti. K udatnosti je třeba především síly, a až potom zbraně. Ať se Prsten stane naší zbraní, jestliže má takovou moc, jak říkáte. Vezměte jej a jděte vstříc vítězství."

"Žel, to nejde," řekl Elrond. "Nemůžeme použít Vládnoucí prsten. To už víme příliš dobře. Patří Sauronovi a vyrobil jej on sám, je tedy naprosto zlý. Jeho síla, Boromire, je příliš velká, aby ji mohl vůlí ovládnout jiný než ten, kdo už má sám velikou moc. Pro takového však v sobě tají ještě smrtelnější nebezpečí. Samotná touha po něm rozežírá srdce. Pomysli na Sarumana. Kdyby kdokoli z Moudrých tímto Prstenem svrhl Pána prstenů a použil při tom vlastního umění, dosadil by sám sebe na Sauronův stolec a zjevil by se nový Temný pán. A to je další důvod, aby byl Prsten zničen: dokud je na světě, je nebezpečím i pro Moudré. Na začátku totiž nic není zlé. Ani Sauron nebyl. Vzít Prsten, abych jej ukryl, se bojím. Vzít Prsten, abych jím vládl, nechci."

"Já také ne," řekl Gandalf.

Boromir na ně pohlédl pochybovačně, ale sklonil hlavu. "Budiž," řekl. "Pak musí Gondor spoléhat jen na vlastní zbraně. A přinejmenším dokud Moudří střeží tento Prsten, budeme bojovat dál. Kdoví, třeba Meč, který byl zlomen, zastaví příval - jestliže ruka, která jím vládne, nezdědila jen památku, ale i svaly Králů lidí."

"Kdo to může říci?" pravil Aragorn. "Ale jednou to vyzkoušíme."

"Kéž by ten den nebyl příliš vzdálen," řekl Boromir. "Ačkoli nežádám o pomoc, přece ji potřebujeme. Potěšilo by nás, kdybychom viděli, že také jiní bojují všemi prostředky, jimiž vládnou."

"Potěš se tedy," řekl Elrond. "Jsou totiž moci a říše, o kterých nevíš a jsou ti skryty. Veliká Anduina míjí mnohé břehy, než dospěje k Argonathu a Bránám Gondoru."

"Přesto by možná všem prospělo," řekl trpaslík Glóin, "kdyby se všechny síly spojily a užívaly své moci ve spojenectví. Jsou i jiné prsteny, méně zrádné, jichž by se třeba dalo použít v naší nouzi. Sedm je pro nás ztraceno - pokud Balin nenašel Thrórův prsten, který byl poslední; neslyšeli jsme o něm od Thrórovy záhuby v Morii. Teď už vlastně mohu odhalit, že Balin odešel tak trochu s nadějí, že prsten najde."

"Balin v Morii žádný prsten nenajde," řekl Gandalf. "Thrór jej předal svému synu Thráinovi, ale Thráin Thorinovi ne. Thráinovi jej odňali na mučidlech v žalářích Dol Gulduru. Přišel jsem příliš pozdě."

"Ach běda!" zvolal Glóin. "Kdy přijde den naší odvety? Ale pořád jsou tu ještě Tři. Co je s Třemi prsteny elfů? Říká se, že jsou velmi mocné. Copak je knížata elfů nemají? I ty ovšem kdysi vyrobil Temný pán. Zahálejí? Vidím tu knížata elfů. Neřeknou nám nic?"

Elfové neodpovídali. "Neslyšel jsi mě Glóine?" řekl Elrond. "Ty Tři nevyrobil Sauron a nikdy se jich ani nedotkl. O nich však není dovoleno mluvit. Jen tolik smím říci v této hodině pochybností. Nezahálejí. Nebyly však vyrobeny jako zbraně pro válku nebo dobývání. Takovou moc nemají. Ti, kdo je vyrobili, netoužili mít sílu nebo panovat nebo hromadit poklady, ale chápat, tvořit, uzdravovat a uchovávat všechny věci bez poskvrny. To vše se elfům ve Středozemi do jisté míry podařilo, ačkoli s bolestí. Ale všechno, co dělali ti, kdo vládnou Třemi prsteny, se obrátí k jejich zkáze a jejich mysli a srdce budou odhaleny Sauronovi, jestliže znovu získá Jeden. Potom by bylo lépe, kdyby ty Tři nikdy nevznikly. Takový je jeho záměr."

‚Ale co by se stalo, kdyby byl Vládnoucí prsten zničen, jak radíte?" ptal se Gloin.

"To nevím jistě," řekl Elrond smutné. "Někteří doufají, že Tři prsteny, jichž se Sauron nikdy nedotkl, by pak byly osvobozeny a jejich vládci by mohli uzdravit svět z utržených ran. Možná však, až odejde Jeden, Tři ztratí moc a mnoho krásných věcí ztratí barvu a zmizí v zapomenutí. Tomu věřím já."

"Přesto jsou všichni elfové ochotni podřídit se této možností," řekl Glorfindel, "jestliže je tím možno zlomit Sauronovu moc a navždy odstranit strach z jeho panování."

"Vracíme se tedy znovu ke zničení Prstenu," řekl Erestor, "a přece nejsme o nic blíž. Máme sílu nalézt Oheň, v němž byl vyroben? To je cesta zoufalství. Nebo bláznovství, řekl bych, kdyby mi to Elrondova věkovitá moudrost nezakazovala."

"Zoufalství nebo bláznovství?" řekl Gandalf. "Zoufalství to není, protože zoufat si mohou jen ti, kdo vidí neodvratný konec. My jej nevidíme. Moudré je uznat nutnost, když byly zváženy všechny ostatní cesty, ačkoli se může zdál bláznovstvím těm, kdo lpí na falešné naději. Dobrá, ať je nám bláznovství pláštěm, závojem před očima Nepřítele! Vždyť on má velké poznání a vyvažuje všechny věci přesně na vahách své zloby. Jediná míra, kterou zná, je však touha, touha po moci; a podle ní soudí všechna srdce. Do jeho srdce nevstoupí myšlenka, že někdo může moc odmítnout, že může Prsten mít a chtít jej zničit. Jestliže se pokusíme o tohle, překazíme mu výpočty."

"Přinejmenším načas," řekl Elrond. "Tou cestou je třeba jít, ale bude velice těžká. A síla ani moudrost nás po ní daleko nedovedou. O tento úkol se může pokusit slabý stejně jako silný. A přece se často světodějné skutky odehrávají tak: malé ruce je konají, protože musí, zatímco oči velkých jsou obráceny jinam."

 

"Dobrá, dobrá, Mistře Elronde," řekl najednou Bilbo. "Nemusíte nic říkat. Je úplně jasné, kam míříte. Hloupý hobit Bilbo to celé začal a Bilbo by s tím měl taky skoncovat, anebo se sebou samým. Bylo tu moc příjemně a napsal jsem kus knihy. Jestli to chcete věděl, zrovna píšu závěr. Myslel jsem, že tam dám: A od té doby žil šťastně až do konce života, je to dobrý závěr a nevadí, že už ho použili jiní. Teď ho budu muset změnit: nevypadá to, že se splní; a koneckonců vidím, že přijdou ještě nějaké další kapitoly, pokud budu živ, abych je napsal. Je to hrozná otrava. Kdy mám vyrazit?"

Boromir překvapeně pohlédl na Bilba, ale smích mu zmrzl na rtech, když viděl, že všichni ostatní hledí na starého hobita s vážnou úctou. Jen Glóin se usmál, jeho úsměv však vyplynul ze starých vzpomínek.

"Samozřejmě, můj milý Bilbo," řekl Gandalf. "Pokud jste to všechno opravdu začal, dalo by se od vás očekávat, že s tím skoncujete. Ale víte už docela dobře, že začít je pro každého příliš velké slovo a že každý hrdina hraje ve velkých činech jen malou úlohu. Nemusíte se uklánět! Ačkoli jsem to slovo myslel vážně a nepochybujeme, že pod rouškou žertu pronášíte statečnou nabídku. Ale přesahuje vaše síly, Bilbo. Nemůžete vzít Prsten zpátky. Opustil vás. Jestli ještě potřebujete mou radu, řekl bych, že vaše úloha je skončena a teď máte jen zaznamenávat. Dokončete svou knihu a nechtě závěr nezměněný. Ještě je na něj naděje. Připravte se však psát pokračování, až přijdou zpátky."

Bilbo se zasmál. "Nevzpomínám si, že byste mi byl zatím někdy dal příjemnou radu," řekl. "Protože všechny vaše nepříjemné rady byly dobré, jsem zvědav, jestli tahle nebude špatná. Stejné už asi nemám dost sil ani štěstí, abych se s tím Prstenem vypořádal. Vyrostl, a já ne. Ale povězte mi, kdo má přijít zpátky?"

"Poslové, kteří budou vysláni s Prstenem."

"Přesně! A kdo to bude? Právě tohle a nic jiného má podle mne Rada rozhodnout. Elfové třeba mohou žít jen z řečí a trpaslíci snesou velkou únavu, ale já jsem jen starý hobit a v poledne mi schází oběd. Nemohli byste si teď vymyslet nějaká jména? Nebo to odložit na odpoledne?"

 

Nikdo neodpovídal. Polední zvonek zacinkal. Stále nikdo nepromluvil. Frodo pohlédl na všechny tváře, ale nebyly obráceny k němu. Celá Rada seděla se sklopenýma očima jako v hlubokém zamyšlení. Padl na něho veliký děs, jako by čekal na vynesení ortele, který dlouho předvídal, a marně doufal, že nebude nikdy vyřčen. Srdce mu zaplavila veliká touha odpočívat a zůstat v klidu po Bilbově boku v Roklince.

A pak s námahou promluvil a užasl nad vlastními slovy, jako kdyby nějaká jiná vůle používala jeho hlas.

"Ponesu Prsten," řekl, "ačkoli neznám cestu."

Elrond zvedl oči a podíval se na něho a Frodo cítil, jak mu náhlý pronikavý pohled probodává srdce. "Pokud správně rozumím všemu, co jsem slyšel," řekl, "myslím, že je ten úkol určen pro tebe, Frodo; a jestliže ty nenajdeš cestu, nenajde ji nikdo. Toto je hodina lidí z Kraje, kdy povstávají ze svých pokojných políček, aby otřásli radami Velkých. Kdo ze všech Moudrých to mohl předvídat? Nebo, jestliže jsou moudří, proč by měli očekávat, že se to dozvědí dříve, než udeří hodina?

Je to však těžké břímě. Tak těžké, že je nikdo nemůže vložit na druhého. Nevkládám je na tebe. Jestliže je však přijímáš svobodně, řeknu, že tvá volba je správná; a kdyby se shromáždili všichni mocní Přátelé elfů ze starých dob, Hador a Húrin a Túrin a sám Beren, tvé místo by bylo mezi nimi."

"Přece ho ale nepošlete samotného, pane?" vykřikl Sam, protože dál se již udržet nemohl, a vyskočil z koutku, kde tiše seděl na podlaze.

"To jistě ne," řekl Elrond s úsměvem a obrátil se k němu. "Přinejmenším s ním půjdeš ty. Je skoro nemožné tě od něho odloučil, i když je pozván do tajné rady, a ty ne."

Sam se začervenal a posadil se. "To jsme se zas do něčeho namočili, pane Frodo!" řekl a potřásl hlavou.