STROMOVOUS 

Zatím šli hobiti tak rychle, jak to temný spletitý les dovoloval, podle říčky na západ a vzhůru ke svahům hor, hloub a hloub do Fangornu.

Jejich strach ze skřetů pomalu odumíral a zvolňovali. Dolehl na ně zvláštní dusivý pocit, jako by bylo vzduchu příliš málo nebo byl příliš řídký a nedalo se dýchat.

Nakonec se Smíšek zastavil. "Takhle dál nemůžeme," lapal po dechu. "Potřebuju vzduch."

"Aspoň se napijeme," řekl Pipin. "Vyschlo mi v krku." Seškrábal se po velikém kořeni stromu vinoucím se dolů do proudu, sklonil se a do dlaní nabral trochu vody. Byla čirá a studená a vypil mnoho doušků.

Smíšek ho následoval. Voda je osvěžila a jako by jim rozveselila srdce; chvíli poseděli na kraji říčky, máchali si bolavé nohy a rozhlíželi se po stromech, které stály kolem dokola, řada za řadou, až splynuly s šerým přítmím.

"Doufám, že jsme pod tvým vedením ještě nezabloudili," řekl Pipin.

"Můžeme se přinejmenším držet téhle říčky, Entvy, nebo jak jí říkáš, a dostaneme se tam, odkud jsme přišli."

"To bychom mohli, kdyby nás nohy unesly," řekl Smíšek, "a kdybychom mohli pořádně dýchat."

"Ano, je tu hrozně šero a mdlo," řekl Pipin. "Nějak mi to připomíná starý pokoj ve Velkém bralovském domě u nás v Pelouších v Bralově Městci. Víš, takovou velikou místnost, kde se celá pokolení neměnil ani nestěhoval nábytek. Říkají, že tam roky bydlel Starý Bral a on i pokoj byli čím dál starší a sešlejší - a od té doby, co umřel, se tam ničím nehnulo. A starý Gerontius byl můj prapradědeček; to je nějaká chvilka. Ale proti tomu, jak starý mi připadá tenhle les to není vůbec nic. Podívej na ty uplakané, splihlé lišejníkové vousy a licousy.

A většina stromů vypadá jako obalená odraným suchým listím, které zapomnělo opadat. Všude nepořádek. Neumím si představit, jak by tu vypadalo jaro, jestli sem vůbec někdy přijde. A jarní úklid teprve ne."

"Ale sluníčko sem určitě někdy nakoukne," řekl Smíšek. "Vůbec to tu není takové, jak Bilbo popisoval Temný hvozd. Ten byl celý temný a černý a bydlely tam temné černé stvůry. Tady je to jenom  šeré a strašně stromovaté. Jeden si neumí představit, že by tu vůbec žila zvířata nebo že by se tu nějak zdržovala."

"A hobiti teprv ne," řekl Pipin. ,,A nelíbí se mi ani pomyšlení, že bychom mohli zkoušet projít skrz. Řekl bych, že na sto mil nenajdeme nic k jídlu. Jak jsme na tom se zásobami?"

"Bledě," řekl Smíšek. "Utekli jsme jen s pár balíčky lembasu a všechno ostatní jsme nechali tam." Prohlédli si, co jim zbylo z elfích oplatek: polámané kousky na pět hubených dnů. Nic víc. "A ani kousek pokrývky," řekl Smíšek. "Dnes v noci nám bude zima, ať se vydáme kamkoli."

"O tom bychom radši měli rozhodnout hned," řekl Pipin. "Den určitě pokročil."

V tu chvíli si uvědomili, že kousek dál v lese se objevilo žluté světlo: jako by lesní střechou náhle prorazily sluneční paprsky.

"Hele!" řekl Smíšek. "Slunce muselo být pod mrakem, když jsme byli tady pod stromy, a teď zas vyšlo. Anebo vystoupilo tak vysoko, že sem svítí nějakým otvorem. Není to daleko - pojďme na průzkum!"

Zjistili, že je to dál, než mysleli. Půda pořád strmě stoupala a byla stále kamenitější. Jak šli, bylo čím dál světleji a brzy před sebou spatřili skalní stěnu: úbočí kopce anebo srázný konec dlouhého kořene, který sem vysunuly vzdálené hory. Nerostly na něm žádné stromy a slunce dopadalo na jeho kamennou tvář přímo. Větvičky stromů na úpatí trčely nehybně kupředu, jako když se vztahují k teplu. Kde dříve všechno vypadalo sešlé a šedivé, les nyní prosvítal hutnými odstíny hnědi a hladkou temnou šedí kůry, která připomínala naleštěnou kůži.

Pně stromů svítily jemnou zelení jako mladá travička; jako by na ně přišlo časné jaro nebo aspoň jeho vidina.

V kamenné stěně bylo cosi podobného schodišti. Snad vzniklo přirozeně zvětráváním a pukáním skály; bylo totiž hrubé a nestejnoměrné.

Vysoko, téměř v rovině s vrcholky lesních stromů, byla pod skálou římsa. Rostlo na ní jen pár traviček a nějaký plevel při okraji a jeden starý pahýl stromu s pouhými dvěma ohnutými větvemi: vypadal skoro jako uzlovatý dědek, který si tam stojí a pomžourává v ranním světle.

"Honem nahoru!" řekl radostně Smíšek. "Teď se nadýcháme vzduchu a porozhlédneme se po kraji!"

Lezli a drápali se po skále. Pokud ty schody někdo zbudoval, tedy pro větší a delší nohy než jejich. Byli příliš dychtiví, než aby se divili,  jak pozoruhodně se zahojily rány a odřeniny z jejich zajetí a jak se jim vrátila síla. Konečně dospěli na kraj římsy rovnou k nohám starého pahýlu. Vyskočili nahoru a obrátili se zády ke skále. Dýchali zhluboka a hleděli k východu. Viděli, že zašli do lesa jen tři čtyři míle; koruny stromů sestupovaly z kopce dolů do pláně. U kraje lesa se vznášely vysoké sloupce kadeřavého černého dýmu, kolísaly a pluly směrem k nim.

"Vítr se otáčí," řekl Smíšek. "Už zase vane od východu. Je tu nahoře chladno."

"Ano," řekl Pipin, "bojím se, že sluníčko jen vysvitlo a zase bude šedivo. Je to ale škoda! Ten chundelatý starý les vypadal za sluníčka docela jinak. Málem se mi tu líbilo."

"Málem se ti v Lese líbilo! To je dobré! To je od tebe neobyčejně laskavé," řekl neznámý hlas. "Otočte se, ať se na vás podívám. Málem se mi oba nelíbíte, ale neukvapujme se. Otočte se!" Oběma se na rameno položily veliké uzlovaté ruce a zvrtly je, jemně, ale rozhodně, a pak je zvedly dvě veliké paže.

Zjistili, že hledí do prapodivného obličeje. Patřil veliké postavě připomínající člověka, ba téměř skalního obra, vysoké nejméně čtrnáct stop, velice statné, s vysokou hlavou téměř bez krku. Těžko říci, zda byla oblečena v látce podobné zelené a šedé kůře, nebo to byla kůže.

Paže u trupu rozhodně nebyly vrásčité, ale pokryté hladkou hnědou pokožkou. Veliké tlapy měly po sedmi prstech. Dolní část dlouhého obličeje pokrýval rozevlátý šedý vous, houštinatý, u kořínků skoro větvičkovatý a na konci jemný a mechovitý. V tu chvíli hobiti vnímali především oči. Ty hluboké oči si je teď zvolna, vážně, ale velice pronikavě prohlížely. Byly hnědé a zeleně prosvítaly. Pipin se potom častokrát pokoušel popsat svůj první dojem z nich.

"Člověk měl pocit, že je za nimi obrovská studna plná věků vzpomínek a dlouhého, pomalého, vytrvalého přemýšlení; ale jejich hladina jiskřila přítomností, jako se slunce blyští na vnějších listech velikánského stromu nebo na vlnkách pořádně hlubokého jezera. Nevím, ale měl jsem pocit, jako když něco, co rostlo ze země - řekli byste, že spalo nebo jenom tak vnímalo samo sebe od kořínků po listy, mezi hlubinami země a nebem - se najednou probudí a uvažuje o vás se stejnou pomalou pečlivostí, s jakou se nekonečné roky věnovalo svým vlastním záležitostem."

 "Hrum, húm," zabručel ten hlas, hluboký jako nějaký veliký dřevěný dechový nástroj. "Moc divné, na mou věru! Neukvapujme se, to je moje heslo. Kdybych vás byl ale viděl dřív, než jsem slyšel vaše hlasy - ty se mi líbily: příjemné hlásky; něco mi připomínaly, jenomže si to nemohu vybavit - kdybych vás byl dřív viděl, než slyšel, byl bych vás prostě zašlápl jako skříťata a až potom zjistil, že jsem se spletl.

Moc divní jste, na mou věru. Kořínky a větvičky, to tedy jste!"

Pipin byl ještě ohromený, ale už se nebál. Před těma očima cítil zvláštní napětí, ale ne strach. "Prosím vás," řekl, "kdo jste? A co jste?"

Ve starých očích se objevil zvláštní pohled, jakási ostražitost; hluboké studnice byly zakryty. "Hrum, no," odpověděl hlas, "tedy, jsem ent, aspoň mi tak říkají. Ano, ent, to je to slovo. Vlastně jsem pan Ent, řeklo by se u vás. Podle některých mám jméno Fangorn, jiní mi říkají Stromovous. Stromovous bude stačit."

"Ent?" řekl Smíšek. "Co je to? Ale jak si říkáte? Jak se jmenujete doopravdy?"

"Hú! No toto!" odvětil Stromovous. "Hú! To bych vám něco pověděl!

Ne tak nakvap. A tady se vyptávám já. Vy jste v mé zemi. Co jste vy, to bych rád věděl? Nevím, kam vás zařadit. Zdá se, že nejste ve starých seznamech, které jsem se zamlada učil. Ale to už bylo moc, moc dávno, a mezitím možná pořídili nové seznamy. Počkejte. Počkejte!

Jak to bylo?

Uč se teď umění živočichů živých!

Čti nejprv čtyři svobodné čeledi: nejstarší z nich ze všech národ je elfů; trpaslík tesá, temný má domov; ent zemí zrozený, starý jak skály; smrtelný člověk sedlá si koně Hm, hm, hm.

Bobr, ten buduje, kozlík si skáče, medvěd jí med, klát se chce kanec; hafan je hladový, zajíček zalez . . .

Hm, hm.

 Orel, ten odlétá, vůl v louce stojí, jelen má paroží, jestřáb je rychlý, labuť je líbezná, hladký je had . . .

Húm, hm, húm, hm, jak jen to bylo? Tam, tam, rám ty tam tam, dum, dum, dumty dum. Byl to dlouhý seznam. Ale stejně se mi nikam nehodíte."

"Nás zřejmé ve starých seznamech a ve starých povídkách vždycky vynechali," řekl Smíšek. "A přece jsme na světě hezky dlouho. My jsme hobiti."

"Proč pro nás nesložit nový verš?" řekl Pipin.

"Půlvelicí hobiti přebývají v norách.

Zařaďte nás mezi ty čtyři za Člověka - myslím velkého - a máte to."

"Hm! To není špatné, to není špatné," řekl Stromovous. "To by šlo. Tak vy žijete v norách, ano? To zní moc správně a přiměřené. Ale kdo vám říká hobiti! To mi nezní elfsky. Elfové vymysleli všechna stará slova. Oni s tím začali."

"Nikdo jiný nám neříká hobiti, my sami si tak říkáme," pravil Pipin.

"Húm, hmm! Ale, ale! Ne tak nakvap. Vy sami si říkáte hobiti?

Ale to byste neměli kdekomu vykládat. Když nebudete dost opatrní, vyzradíte i svoje vlastní pravá jména."

"Na to my opatrní nejsme," řekl Smíšek. "Co se toho týče, já jsem Brandorád, Smělmír Brandorád, i když mi lidi většinou říkají Smíšek."

"A já jsem Bral, Peregrin Bral, ale obecně se mi říká Pipin, dokonce i Pip."

"Hm, jste vy ale ukvapený národ, jak koukám," řekl Stromovous.

"Jsem poctěn vaší důvěrou, ale neměli byste být hned tak lehkomyslní.

Enti jsou různí, víte; vlastně jsou enti a věci, které vypadají jako enti, a nejsou, abych tak řekl. Budu vám říkat Smíšek a Pipin, když dovolíte - hezká jména. Protože já vám své jméno neřeknu, aspoň prozatím ne." V oku mu zeleně zasvitl podivný, napůl zchytralý, napůl pobavený pohled. "Především by to trvalo moc dlouho; moje jméno pořád roste a žiju už náramně dlouho. Takže moje jméno je jako příběh. Opravdová jména vám řeknou celý příběh věci, ke které patří; tak je to v mém jazyku, ve staré entštině, jak byste ji nazvali. Je to krásná řeč, ale moc dlouho v ní trvá, než se něco řekne, protože my v ní říkáme jen to, co stojí za to, aby se říkalo a poslouchalo dlouze.

"Ale teď," oči se rozjasnily a byly velmi "přítomné", jako by se totiž zmenšily a zostřily, "co se děje? A co v tom máte za úlohu? Vidím a slyším (a čichám a hmatám) spoustu z téhle, téhle a-lalla-lallarumba- kamanda-lind-or-burúmë. Promiňte, to je kousek jména, které jsem tomu dal. Neznám to slovo v cizích řečech: víte, ta věc, co na ní jsme, kde stojím a vyhlížím za pěkného rána a myslím na slunce a na trávu za lesem a na koně a mraky a na to, jak se rozvíjí svět. Co se děje? Co dělá Gandalf? A tihle - burárum," vydal hluboký hřímavý zvuk, jako zborcený akord na velikých varhanách - "tihle skřeti a mladý Saruman dole v Železném pasu? Mám rád novinky. Ale zase ne moc rychle."

"Děje se toho spoustu," řekl Smíšek, "a i kdybychom to chtěli odbýt rychle, vyprávěli bychom dlouho. Ale říkal jste nám, abychom se neukvapovali. Máme vám vůbec něco říkat tak brzo? Pokládal byste za neomalenost, kdybychom se vás zeptali, co s námi uděláte a na které jste straně? A znal jste Gandalfa?"

"Ano, já ho přece znám: jediný čaroděj, kterému opravdu záleží na stromech," řekl Stromovous. "Vy ho znáte?"

"Ano," řekl Pipin smutně, "znali jsme ho. Byl to náš velký přítel a byl to náš vůdce."

"Potom vám mohu odpovědět na ostatní otázky," řekl Stromovous.

"Nic s vámi neudělám, jestli tím myslíte něco vám udělat bez vašeho svolení. Mohli bychom něco udělat spolu. Nevím, co jsou strany. Jdu vlastní cestou; ale vaše cesta může jít kousek se mnou.

Mluvíte ovšem o Mistru Gandalfovi, jako by patřil do ukončeného příběhu."

"To ano," řekl Pipin smutně. "Příběh, zdá se, pokračuje, ale Gandalf z něho naneštěstí vypadl."

"No tohle!" řekl Stromovous. "Húm, hm, no toto." Odmlčel se a dlouze se zahleděl na hobity. "Húm, hm, no toto; nevím, co na to říct.

Povídejte!"

"Jestli chcete slyšet víc," řekl Smíšek, "povíme vám víc. Ale bude to chvíli trvat. Nechcete nás postavit na zem? Co kdybychom si tu  spolu sedli, dokud svítí sluníčko? Musí vás to unavovat, když nás pořád držíte ve vzduchu."

"Unavovat? Ne, neunavuje mě to. Já se jen tak neunavím. A nesedám si. Nejsem moc, hm, ohebný. Ale vida, sluníčko zachází. Pojďme z tohohle - říkali jste, jak se to po vašem jmenuje?"

"Kopec?" navrhl Pipin.

"Římsa? Schod?" navrhoval Smíšek.

Stromovous slova zamyšleně opakoval. "Kopec, ano, to je ono. Je to ale kvapné slovo pro věc, která tu stojí, co dostal tenhle kousek světa podobu. To nic. Nechme ho stát a pojďme."

"Kam půjdeme?" zeptal se Smíšek.

"Ke mně domů, vlastně do jednoho z mých domovů," odpověděl Stromovous.

"Je to daleko?"

"Nevím. Vy byste možná řekli daleko. Ale co na tom?"

"Víte, přišli jsme o všechny své věci," řekl Smíšek. "Máme málo jídla."

"Aha! Hm! S tím si nemusíte dělat hlavu," řekl Stromovous.

"Dám vám pít něco, po čem se budete dlouho zelenat a růst. A jestli se rozhodneme, že se rozloučíme, vysadím vás mimo své území, kde si budete přát. Pojďme!"

Stromovous si hobity jemně, ale pevně zasunul pod paže, zvedl nejdřív jednu velikou nohu, pak druhou a postavil se na okraj římsy.

Prsty sevřel skálu jako kořínky. Pak opatrně a důstojně kráčel ze schodu na schod, až dosáhl podlahy lesa.

Ihned vyrazil dlouhými ráznými kroky mezi stromy hlouběji a hlouběji do lesa. Nikdy se příliš nevzdaloval od říčky a vytrvale stoupal do horských svahů. Zdálo se, že mnohé stromy spí anebo si ho neuvědomují o nic víc než jiného procházejícího tvora; některé se však zachvívaly a některé zvedaly větve nad hlavu, když se blížil. Po celou dobu, co rázoval, si povídal sám se sebou plynulým tokem hudebních zvuků.

Hobiti chvíli mlčeli. Cítili se kupodivu bezpečně a pohodlně a měli opravdu o čem přemýšlet. Nakonec se Pipin odvážil zase promluvit.

"Prosím vás, Stromovousi," řekl. "Mohl bych se vás na něco zeptat?

Proč nás Celeborn varoval před vaším lesem? Říkal nám, abychom se neodvažovali do něho zabloudit."

 "Hm, to říkal?" zabrumlal Stromovous. "Já bych možná řekl to samé, kdybyste byli šli opačným směrem. Neodvažujte se zabloudit do lesa Laurelindórenan! Tak mu říkávali elfové, ale dnes jméno zkrátili; Lothlórien mu říkají. Možná že mají pravdu, možná že ztrácí barvu a neroste. Země údolí zpívajícího zlata to bývala za dávných časů. Dnes je to Snový kvítek. Ach, ach! Je to ale divný kraj a každý se tam odvážit nemůže. Překvapuje mě, že jste vůbec vyšli; ale ještě víc mě překvapuje, že jste se vůbec dostali dovnitř - to se cizincům nestalo už hezkých pár let. Je to divný kraj.

A tenhle taky. Leckdo tady špatně skončil. Jo, jo, špatně. Laurelindórenan lindelorendor, malinornélion ornemalin," broukal si. "Asi tam dost zaostávají za světem, řekl bych," pravil. "Ani tahle země, ani nic jiného mimo Zlatý les není, co to bývalo, když byl Celeborn mlád.

Stejně: Taurelilómëa-tumbalemorna Tumbaletaurëa Lómëanor, tak to říkávali. Věci se změnily, ale tohle pořád ještě místy platí."

"Co myslíte?" řekl Pipin. "Co platí?"

"Stromy a enti," řekl Stromovous. "Sám nerozumím všemu, co se děje, tak vám to nemohu vysvětlit. Někteří z nás jsou pořád praví enti a po našem způsobu docela živí, ale spousta jich začíná být ospalá, stromovatí, jak byste řekli. Většina stromů jsou samozřejmě prostě stromy. Ale spousta jich je napůl probuzená. Některé jsou úplně probuzené a pár jich začíná, ehm, entovatět. Tak to jde pořád.

Když se to stromu stane, zjistíte, že některé mají špatné srdce.

Nemá to co dělat se dřevem, to nemyslím. Kdepak, znal jsem hodné staré vrby dole u Entvy, které už dávno odešly, škoda jich! Byly úplně vykotlané, rozpadaly se, ale byly klidné a mluvily mírně jako mladý lísteček. A v údolích pod horami jsou zase stromy zdravé jako buk a naveskrze špatné. Zdá se, že se to šíří. V téhle zemi bývala hodně nebezpečná místa. Pořád jsou tu ještě hodně černé kousky."

"Jako Starý hvozd na Severu, myslíte?" zeptal se Smíšek.

"Tak, tak, trochu podobné, ale mnohem horší. Nemám pochyb, že tam nahoře na Severu ještě pořád leží stín Velké tmy, a špatné vzpomínky se předávají. V téhle zemi jsou ovšem hluboké doliny, odkud se Tma nikdy nezvedla, a stromy jsou tam starší než já. Ale děláme,  co můžeme. Odháníme cizince a ztřeštěné odvážlivce, a vychováváme a učíme a chodíme a plejeme.

Jsme pastýři stromů, my staří enti. Už je nás hodně málo. Ovce se časem začínají podobat pastýři a pastýři ovcím, aspoň se to říká. Děje se to ovšem pomalu a jedni ani druhé nežijí na světě moc dlouho.

Stromy a enti se sbližují víc a rychleji a procházejí spolu věky. Enti jsou totiž podobnější elfům: míň se zajímají o sebe než lidé a líp pronikají do jiných věcí. Ale jinak jsou enti podobnější lidem: víc se mění než elfové a rychleji chytají barvu vnějšího světa, aby se tak řeklo.

Anebo lepší než obojí: jsou totiž vytrvalejší a déle vydrží myšlenkami u jedné věci.

Někteří z našeho rodu dnes vypadají docela jako stromy a vyburcuje je leda něco velikého a mluví jen šeptem. Zato některé mé stromy jsou pohyblivé a spousta jich se mnou mluví. Samozřejmě s tím začali elfové: budili stromy a učili je mluvit a učili se jejich stromové řeči.

Vždycky chtěli se vším mluvit, ti staří elfové. Ale pak přišla Velká tma a oni odešli přes Moře nebo utekli do dalekých údolí a schovávali se a skládali písničky o časech, které se víckrát nevrátí. Víckrát nevrátí.

Ano, ano, kdysi bývával les odtud až k pohoří Luny a tohle byl jenom východní cíp. To byly rozlehlé časy! Kdysi jsem se mohl procházet a zpívat celý den a neslyšel jsem nic než ozvěnu vlastního hlasu mezi kotlinami a vršky. Lesy byly jako lesy Lothlórienu, ale hustší, silnější, mladší. A ten voňavý vzduch! Týdny jsem jenom dýchal!"

Stromovous se odmlčel. Pak si začal zase pobrukovat, až z toho byl bručivý zpěv. Hobiti si postupně uvědomili, že zpívá jim: Vrbovými luhy Tasarinanu chodíval jsem zjara.

Ach, ten pohled a ta vůně jara v Nan-tasarionu.

A řekl jsem, že je to dobré.

V létě jsem bloudil jilmovými lesy Ossiriandu.

Ach, to světlo a ta hudba v létě u sedmi řek Ossir!

A myslel jsem, že to je nejlepší.

S podzimem jsem přišel k neldorethským bukům.

Ach, to zlato, červeň a ty vzdechy listí v podzimním Taur-na-neldoru.

Bylo to víc, než jsem si uměl přát.

Do borového lesa na výšině Dorthonion vyšplhal jsem v zimě.

Ach, ten vítr a ta bělost a ty černé větve zimy na Orod-na-Thônu.

 Můj hlas se zvedl a pěl do nebe.

Nyní ty země všechny leží pod mořem.

A já chodím po Ambaróně, Tauremorně, Adalómë, v mé vlastní zemi, v kraji Fangornově, kde dlouze roste kořání a roky hustěji než listí leží v Tauremornalómë.

Skončil a mlčky rázoval dál a v celém lese, kam až ucho doslechlo, nebylo ani hlásku.

Den se nachýlil a soumrak se ovíjel kolem kmenů stromů. Konečně hobiti spatřili, jak se před nimi nezřetelně zvedá strmá temná krajina: octli se na úpatí hor a u zelených kořenů Methedrasu. Z kopečka jim hlučně běžela vstříc mladičká Entva, vrhající se dolů od pramenů vysoko nahoře. Napravo od říčky byl dlouhý travnatý svah, teď zešedlý soumrakem. Nerostly na něm žádné stromy a otvíral se obloze; v jezírkách mezi oblačnými břehy už prosvítaly hvězdy.

Stromovous rázoval do svahu a ani nezvolnil krok. Najednou před sebou hobiti uviděli široký otvor. Po obou stranách stály veliké stromy jako živé sloupy dveří; jedinými dveřmi však byly jejich zkřížené a propletené větve. Když se starý ent přiblížil, stromy zvedly větve a všechny listy se rozechvěly a rozševelily. Byly to totiž stále zelené stromy a měly tmavé a lesklé listy, které se v soumraku blyštěly. Za nimi byl rozlehlý rovný prostor, jako by byla v úbočí kopce vytesána podlaha velké komnaty. Obě boční stěny stoupaly vzhůru, až byly vysoké asi padesát stop, a podél obou stěn se táhla ulička stromů, které byly také stále vyšší, čím dál dovnitř zacházeli.

Na druhém konci byla svislá skalní stěna, dole však byl vyhlouben mělký výklenek se zaobleným stropem: jediným stropem síně s výjimkou větví stromů, jež na vnitřním konci stínily celou podlahu a pouze uprostřed nechávaly široký nekrytý průchod. Z pramenů nahoře unikal malý potůček, odděloval se od hlavního toku, zvonil po svislém čele skály a stříbrnými krůpějemi kanul jako jemná opona přes výklenek.

Voda se opět sbírala do nádrže v podlaze mezi stromy a odtud se vylévala a proudila podle cestičky, aby se opět připojila k Entvě na její pouti lesem.

"Hm, tak jsme tady!" řekl Stromovous a přerušil tak své dlouhé mlčení. "Odnesl jsem vás asi sedmdesát tisíc entích rázů, ale na kolik  to přijde v mírách vaší země, to nevím. Prostě jsme u kořenů Poslední hory. Část jména tohohle místa by mohlo být ve vašem jazyce Studniční sál, kdyby se přeložilo. Líbí se mi tu. Zůstaneme tu přes noc."

Postavil je do trávy mezi uličkami stromů a hobiti za ním šli k velikému oblouku. Teď si všimli, že při chůzi téměř neohýbá kolena, ale jeho nohy se rozvírají dlouhými ráznými kroky. Došlapoval nejdřív na palce (a že to byly palce, veliké a pěkně široké) a pak teprve na celou nohu.

Stromovous se na chviličku zastavil v dešti pod padajícím potůčkem a zhluboka vdechl; pak se zasmál a vešel. Stál tam veliký kamenný stůl, ale žádné židle. Vzadu ve výklenku už byla úplná tma. Stromovous zvedl a postavil na stůl dvě velké nádoby. Zdálo se, že jsou naplněny vodou; podržel však nad nimi ruce a ony se ihned rozzářily, jedna zlatým a druhá sytě zeleným světlem; a směs obou světel ozářila výklenek, jako když letní slunce svítí střechou mladého listí. Hobiti se ohlédli a viděli, že i stromy v nádvoří začaly žhnout, zprvu slabě, ale stále živěji, až byl každý lístek lemován světlem: některé zeleným, jiné zlatým, třetí měděně červeným; pně stromů zatím vypadaly jako sloupy vytesané ze světélkujícího kamene.

"Tak, tak, teď si můžeme povídat," řekl Stromovous. "Asi budete mít žízeň. A třeba jste i unavení. Napijte se tuhle!" Zašel dozadu do výklenku a tu viděli, že tam stojí několik vysokých kamenných džbánů s těžkými poklicemi. Jednu poklici sundal, ponořil dovnitř velikou sběračku a naplnil tři misky, jednu velkou a dvě menší.

"Tohle je entí dům," řekl, "a bohužel tu nejsou žádná sedátka.

Můžete si ale sednout na stůl." Vysadil hobity na velikou kamennou desku šest stop nad zemí a tam teď seděli, houpali nohama a usrkávali.

Nápoj byl jako voda, vlastně chutnal velmi podobně, jako když pili z Entvy na pokraji lesa, a přece v něm byla jakási vůně nebo chuť, kterou neuměli popsat; byla slabá a připomínala vůni dalekého lesa, která se nese do kraje chladným nočním větrem. Nápoj začínal účinkovat od prstů u nohou a stejnoměrně stoupal všemi údy a cestou nahoru přinášel osvěžení a sílu až do konečků vlasů. Hobiti měli pocit, že se jim vlasy na hlavě doslova ježí, vlní, kudrnatí a rostou. Stromovous si nejdřív umyl nohy v nádržce před obloukem a pak vyprázdnil mísu jediným douškem, jediným dlouhým, pomalým douškem. Hobiti mysleli, že nikdy neskončí.

 Konečně mísu postavil. "Áá-ách," vzdychl. "Hm, húm, teď se nám bude líp povídat. Můžete si sednout na podlahu a já si lehnu. Tak mi nápoj nestoupne do hlavy a neuspí mě."

Napravo bylo ve výklenku veliké lůžko na nízkých nohách, vysoké jen pár stop, pokryté hlubokou vrstvou suché trávy a kapradí.

Stromovous se na ně zvolna skládal (jen nepatrně se přitom ohnul v pase), až zalehl s rukama za hlavou a díval se do stropu, po kterém tančila světélka, jako když ve slunečním svitu hraje listí. Smíšek a Pipin seděli vedle něho na trávových polštářích.

"Teď mi povězte svůj příběh a nespěchejte!" řekl Stromovous.

Hobiti mu začali vykládat svá dobrodružství od chvíle, kdy opustili Hobitín. Nevyprávěli příliš souvisle, protože se pořád vzájemně přerušovali, a Stromovous často mluvčího zarazil a vrátil se k nějakému dřívějšímu bodu nebo přeskočil kupředu a kladl otázky o pozdějších událostech. O Prstenu neřekli vůbec nic a neřekli mu, proč a kam se vypravili, a on se na žádné důvody neptal.

Všechno ho nesmírně zajímalo: Černí jezdci, Elrond a Roklinka, Starý hvozd a Tom Bombadil, Moria i Lothlórien a Galadriel. Nutil je, aby mu znova popisovali Kraj a to, jak vypadá. Řekl přitom něco podivného.

"Nevídáte tam někdy, hm, nějaké enty, viďte?" zeptal se.

"Vlastně ne enty, měl jsem říct entky."

"Entky?" řekl Pipin. "Jsou vám vůbec podobné?"

"Ano, hm, vlastně ne. Já už dnes ani nevím," řekl Stromovous zamyšleně. "Ale vaše země by se jim líbila, tak mě to jen tak napadlo."

Zejména však Stromovouse zajímalo všechno, co se týkalo Gandalfa; a vůbec nejvíc ho zajímalo jednání Sarumana. Hobiti velmi litovali, že toho vědí tak málo: jen dosti nejasně ze Samova podání to, co říkal Gandalf Radě. Aspoň jedno jim bylo jasné: že Uglúk a jeho tlupa přišli ze Železného pasu a mluvili o Sarumanovi jako o svém pánu.

"Hm, húm!" řekl Stromovous, když se konečně vyprávění dostalo k bitvě mezi skřety a Rohanskými jezdci. "No ne! To jsou mi noviny.

Neřekli jste mi všechno, to rozhodně zdaleka ne. Ale nemám pochyby, že jednáte tak, jak by si přál Gandalf. Vidím, že se děje něco náramně velikého, možná že se dozvím, co to je, včas nebo v nečas. Kořínky a větvičky, jsou to ale divné věci; vyraší vám nárůdek, který není ve starých seznamech, a podívejme! Devět zapomenutých Jezdců se znovu objeví a honí je a Gandalf je vezme na velikou výpravu a Galadriel je ubytuje v Caras Galadhonu a skřeti je pronásledují přes celou Divočinu; ti se opravdu dostali do pořádné bouřky. Doufám, že ji přestojí!"

"A co vy?" zeptal se Smíšek.

"Húm, hm, já si s Velkými válkami zatím nedělal hlavu," řekl Stromovous. "Většinou se týkají elfů a lidí. To je záležitost čarodějů: čarodějové si pořád dělají starosti o budoucnost. Já se nerad rozčiluji kvůli budoucnosti. Nejsem tak docela na ničí straně, protože nikdo není tak docela na mé straně, jestli mi rozumíte: nikdo nedbá o lesy tak jako já, ani dnešní elfové. Ale přece jen mám elfy raději než ostatní: elfové nás kdysi vyléčili z němoty, a to byl velký dar, na který se nedá zapomenout, i když se od té doby naše cesty rozešly. A jsou taky věci, na jejichž straně vůbec nejsem; jsem úplně proti nim: tihle - burárum" (opět v něm hluboce zahřímalo odporem) - "tihle skřeti a jejich pánové.

Míval jsem starost, když na Temném hvozdu ležel stín, ale když se odstěhoval do Mordoru, nějaký čas jsem se nerozčiloval; Mordor je hodně daleko. Zdá se ovšem, že vítr teď pořád vane od východu a možná přijde čas a všechny lesy uschnou. Starý ent nemůže bouři nijak zadržet, musí ji přestát, nebo se zlomit.

Ale ten Saruman! Saruman je soused; toho nemohu přehlédnout.

Asi budu muset něco udělat. Poslední dobou jsem často uvažoval, co bych měl udělat se Sarumanem."

"Kdo je Saruman?" zeptal se Pipin. "Víte něco o jeho minulosti?"

"Saruman je čaroděj," odpověděl Stromovous. "Víc vám nemohu říct. Neznám minulost a původ čarodějů. Objevili se po tom, co velké lodě připluly přes Moře; ale jestli přijeli na lodích, to já nevím. Myslím, že Sarumana mezi nimi pokládali za velkého. Před nějakým časem - vy byste řekli před hodně dlouhým časem - přestal putovat a starat se o záležitosti lidí a elfů a usadil se v Angrenostu čili v Železném pasu, jak mu říkají Rohanští. Ze začátku byl velmi zticha, ale jeho věhlas začal růst. Vyvolili ho prý, aby byl hlavou Bílé rady, ale to nedopadlo nejlíp. Rád bych věděl, jestli se už tehdy Saruman neobracel k zlému. Ale aspoň neutlačoval sousedy. Mluvíval jsem s ním.

Bývaly časy, kdy se pořád procházel po mém lese. Býval tenkrát zdvořilý, vždycky mě žádal o dovolení (aspoň když mě potkal) a vždycky rád poslouchal. Řekl jsem mu spoustu věcí, na které by sám nikdy nepřišel, nikdy mi ale neoplatil stejným. Nevzpomínám si, že by  mi byl vůbec někdy něco řekl. A takový byl čím dál víc; jeho obličej, jak si na něj vzpomínám, se začal podobat oknům v kamenné zdi: oknům s okenicemi.

Myslím, že teď už vím, oč mu jde. Chce se stát mocí. Myslí mu to v kovu a v kolečkách, nezáleží mu na věcech, které rostou, leda když mu právě mohou posloužit. A teď je jasné, že je to černý zrádce. Dal se dohromady s těmi ohavnými skřety. Brr, húm! A ještě hůř: něco s nimi provedl. Něco nebezpečného. Vždyť ti Železní jsou podobní spíš zlým lidem. Znakem zlých věcí, které vzešly z Velké tmy, je to, že nesnášejí slunce; ale Sarumanovi skřeti je snášejí, i když je nenávidí.

Co to asi udělal! Jsou to lidé, které zkazil, anebo zkřížil skřety a lidi?

To by bylo černé zlo!"

Stromovous chviličku hřímal, jako když pronáší nějaké hluboké podzemní entí zlořečení. "Už je to chvíli, co jsem se začal divit, jak se skřeti opovažují tak volně procházet mými lesy," pokračoval. "Až poslední dobou jsem uhodl, že je to Sarumanova vina a že kdysi vyzvídal, kudy vedou cesty, a odhaloval má tajemství. Dnes tady on a ty jeho obludy dělají škody. Dole na okrajích kácejí stromy - dobré stromy.

Některé stromy jenom podetnou a nechají shnít - to je skřetí zlomyslnost; ale většinu rozštípou a odtáhnou jako palivo pro ohně Orthanku.

V dnešní době ze Železného pasu pořád stoupá dým.

Zatracený chlap, kořeny a větve! Kolik z těch stromů byli moji přátelé, stvoření, která jsem znal od oříšku a od žaludu; spousta jich mluvila vlastními hlasy, a ty jsou teď navždycky pryč. A tam, kde zpívaly háje, je dnes spoušť pařezů a ostružiní. Zahálel jsem. Nechával jsem si věci proklouzávat mezi prsty. To se musí zarazit!"

Stromovous se trhnutím zvedl ze svého lůžka, vstal a bouchl rukou do stolu. Nádoby světla se zachvěly a vyslaly vodotrysky ohně. V očích mu zaplály zelené ohníčky a vous se mu zježil jako velikánské koště.

"Já to zarazím!" burácel. "A vy půjdete se mnou. Třeba mi můžete pomoci. Tím pomůžete i svým přátelům; jestli totiž Sarumana nezarazíme, Rohan a Gondor budou mít kromě nepřítele před sebou i nepřítele v zádech. Naše cesty vedou společně - do Železného pasu!"

"Půjdeme s vámi," řekl Smíšek. "Uděláme, co budeme moci."

"Ano," řekl Pipin. "Rád bych viděl pád Bílé ruky. Rád bych byl při tom, i kdybych nemohl být k velkému užitku. Nikdy nezapomenu na Uglúka a na cestu přes Rohan."

 "Dobrá, dobrá!" řekl Stromovous. "Ale promluvil jsem ukvapeně.

Nesmíme se ukvapit. Musím se zchladit a přemýšlet; je totiž snazší křičet zarazím než to udělat."

Odkráčel ke vchodu a chvíli stál v dešti padajícího pramínku. Pak se zasmál a otřepal se, a kamkoli z něho kapky třpytivě dopadly na zem, zablyštěly se jako červené a zelené jiskřičky. Vrátil se, položil se zpátky na lůžko a mlčel. Po nějaké chvíli zaslechli hobiti, jak si opět mumlá. Jako by počítal na prstech. "Fangorn, Finglas, Fladrif, tak, tak," vzdechl. "Bída je, že nás zbylo tak málo," obrátil se k hobitům.

"Z prvních entů, kteří chodili po lesích, než přišla Tma, jsme zbyli jenom tři: já, Fangorn, a Finglas a Fladrif - když řeknu jejich elfská jména; můžete jim třeba říkat Listovlas a Korkož, jestli se vám to líbí víc. A z nás tří nejsou Listovlas a Korkož na tuhle věc příliš k užitku.

Listovlas začal být ospalý a dalo by se říct, že zestromovatěl: zvykl si celé léto postávat o samotě a napůl dřímat někde na louce, až po kolena v trávě. Celý obrostl listnatými vlasy. V zimě se budíval, ale poslední dobou je tak ospalý, že už ani tehdy nechodí. Korkož žil na horských svazích západně od Železného pasu. Tam se děly hrozné věci. Zranili ho skřeti a spousta jeho lidu a jeho pastýřů stromů byla povražděna a zničena. Odešel na vysočinu mezi své nejmilejší břízy a nechce sestoupit. Ale přece jen bych asi dal dohromady slušnou řádku našich mladých - jestli dokážu, aby pochopili, jak je toho třeba; jestli je dokážu vzburcovat. My nejsme ukvapený národ. Škoda že je nás tak málo!"

"Proč je vás tak málo, když v téhle zemi žijete tak dlouho?" optal se Pipin. "Umřelo vás hodně?"

"Kdepak!" řekl Stromovous. "Žádný neumřel zevnitř, aby se tak řeklo. Někteří za ty roky padli zlou náhodou, to víte; a víc jich zestromovatělo.

Ale nikdy nás nebylo mnoho a nerozmnožili jsme se.

Už strašně dlouhé věky nebyla žádná enťata - totiž děti. Víte, ztratili jsme entky."

"To je ale smutné!" řekl Pipin. "Jak to, že všechny pomřely?"

"Ony nepomřely!" řekl Stromovous. "Vůbec jsem neřekl, že pomřely.

Ztratili jsme je, říkal jsem." Vzdychl. "Myslel jsem, že to všichni vědí. O tom, jak enti pátrají po entkách, se zpívalo mezi elfy a lidmi od Temného hvozdu po Gondor. Nemohlo se na to úplně zapomenout."

 "Víte, ony ty písně asi nedospěly na západ přes Hory do Kraje," řekl Smíšek. "Neřekl byste nám o tom víc, nebo nezazpíval byste nám nějakou tu píseň?"

"To udělám," řekl Stromovous, očividně potěšen prosbou. "Ale nemohu to vypravovat pořádně, jen v krátkosti a pak musím skončit rozhovor a zítra musíme svolat radu. Čeká nás práce a možná že se i vydáme na cestu."

"Je to celkem zvláštní a smutný příběh," pokračoval po odmlce.

"Když byl svět mladý a lesy divoké a širé, enti a entky - a byly to tenkrát entí panenky! Jak líbezná byla Fimbrethil, lehkonohý Prouteček, za dnů našeho mládí! - chodili spolu a bydleli spolu. Naše srdce však nerostla dál stejným směrem: enti si na světě zamilovali to, s čím se setkávali, a entky vymýšlely jiné věci; enti totiž milovali veliké stromy a divoké lesy a stráně vysokých kopců a pili z horských potoků a jedli jen to ovoce, které jim stromy setřásly do cesty, a učili se od elfů a rozmlouvali se stromy. Entky se ale věnovaly menším stromům a slunečným loukám, kam lesy nedokročily; v houští spatřily trnky a divoké jabloně a zjara kvetoucí třešně, v létě u vody zelené bylinky a na podzim trávy vysemeňující se v polích. Neměly touhu s věcmi mluvit; přály si však, aby je slyšely a poslouchaly. Entky jim nařídily růst tak, jak si přály ony, a nést listy a plody, jaké se líbily jim; entky si totiž přály mít pořádek, hojnost a pokoj. (Tím myslely, že má všechno zůstat tam, kde to zasadily.) Tak si entky vytvořily zahrady a žily v nich. Ale my enti jsme chodili na toulky a do zahrad jsme přicházeli jen občas. Potom na Sever přišla Tma a entky překročily Velkou řeku a vytvořily nové zahrady a obdělaly nová pole a my je vídali ještě méně. Když byla Tma svržena, země entek bohatě rozkvetla a jejich pole byla plná obilí. Mnozí lidé se naučili umění entek a velmi je ctili; my jsme pro ně byli jen pohádka, tajemství v srdci lesů. Přesto jsme tady pořád, kdežto zahrady entek zpustly: lidé jim teď říkají Hnědé země.

Vzpomínám si, že kdysi dávno - když právě Sauron válčil s Muži z Moře - jsem zatoužil zase jednou vidět Fimbrethil. Když jsem ji naposled viděl, byla v mých očích pořád překrásná, i když se entí panence moc nepodobala. Entky se totiž shrbily a opálily namáhavou prací; vlasy jim slunce vypražilo do barvy zralého obilí a tváře měly jako červená jablíčka. Oči ale pořád měly jako náš lid. Překročili jsme Anduinu a přišli do jejich země. Našli jsme však poušť: všechno bylo  vypálené a vyrvané z kořenů, protože tudy prošla válka. Entky tam nebyly. Dlouho jsme volali, dlouho jsme hledali a ptali se každého, koho jsme potkali, kam entky odešly. Někdo říkal, že je nikdy neviděl, někdo říkal, že je viděl odcházet na západ, někdo na východ a jiný na jih. Ať jsme šli kamkoli, nikdy jsme je nenašli. Hluboká byla naše bolest. Jenomže divoký les volal a my jsme se do něj vrátili. Mnoho let jsme vycházeli hledat entky; putovali jsme široko daleko a volali jejich krásná jména. Jak plynul čas, chodili jsme stále vzácněji a ne tak daleko. A teď už jsou pro nás entky jenom vzpomínka a vousy máme dlouhatánské a šedivé. Elfové složili spoustu písní o entím hledání a některé přešly do lidských jazyků. My jsme ale o tom žádné písně neskládali. Stačilo nám prozpěvovat jejich krásná jména, když jsme na entky vzpomínali. Věříme, že se snad v budoucnosti zase shledáme a někde možná najdeme zemi, kde bychom mohli žít spolu a byli bychom všichni spokojení. Předpovídá se však, že to bude, teprve až ztratíme všechno, co dnes máme. A je docela dobře možné, že se ten čas konečně přiblížil. Jestliže Sauron zastara ničil zahrady, dnes se zdá, že Nepřítel spálí všechny lesy.

Bývala o tom elfská písnička, aspoň já ji tak chápu. Zpívala se po celém toku Velké řeky. Entí píseň to ale nikdy nebyla, na to nezapomeňte: entsky by byla náramně dlouhá! Známe ji ovšem nazpaměť a občas si ji zpíváme. Ve vašem jazyce zní takhle: ENT: Když zjara buky vyraší a míza stoupá kmenem, když svítí lesní potůček a k větru stojíš čelem, když dlouhým krokem, plným dechem zdravým vzduchem jdem, přijď ke mně zpět, přijď ke mně zpět, vždyť já mám krásnou zem!

ENTKA: Když jarem raší zahrada a roste obilí, když květy jako lesklý sníh nám sady obílí, když zem i vzduch se rozvoní deštěm se sluncem, já zůstanu, já nepůjdu, vždyť já mám krásnou zem!

ENT: Když léto zemi zalehne svým zlatým polednem, pod listovou spavou střechou stromy sní svůj sen, když lesní síně chladivé ve větru ševelí, přijď ke mně zpět, přijď ke mně zpět, má zem je nejlepší!

 ENTKA: Když slunce hřeje, jablka a hrušky vypéká, když sláma zlátne, bělá klas a žeň už nečeká, když kane med a zraje plod a hnědne ořeší, já na slunci tu zůstanu, má zem je nejlepší!

ENT: Když přijde zima divoká a stromy zahubí, když padne les a černá noc den bledý pohltí, když od východu pofičí a liják bude lít, budu tě hledat, budu volat, za tebou chci jít!

ENTKA: Když zima píseň umoří a padne černá tma, zlomí se větev neplodná a skončí práce má, vyhlížet budu, čekat budu, až mi přijdeš vstříc, pak nelítostným deštěm spolu odejdeme pryč.

OBA: Společně půjdem na západ studenou končinou a daleko snad najdem zem, kde srdce spočinou.

Stromovous dozpíval. "Tady to máte," řekl. "Je elfská, jak jinak: lehkovážná, rychlá a hned odbytá. Řekl bych, že je docela pěkná. Enti by ale o sobě mohli říct víc, kdyby měli čas! Teď si ale stoupnu a trochu se prospím. Kam se postavíte vy?"

"My si obyčejně na spaní leháme," řekl Smíšek. "Tady nám bude docela dobře."

"Vy si na spaní leháte!" řekl Stromovous. "Ale ovšemže! Hm, húm, zapomínám: když jsem zpíval, vrátil jsem se do starých časů a skoro se mi zdálo, že mluvím s malými enťaty. Tak to si můžete lehnout do postele. Já si stoupnu do deště. Dobrou noc!"

Smíšek a Pipin se vyškrábali na postel a stulili se do měkké trávy s kapradím. Byla čerstvá a sladce voněla a hřála. Světla zhasla a záře stromů pobledla; bylo však vidět starého Stromovouse, jak stojí nehybně s pažemi zdviženými nad hlavou venku pod obloukem. Jasné hvězdy hleděly z nebe a prosvětlovaly padající vodu, která se mu rozlévala po prstech, po hlavě, a kapala, kapala mu stovkami stříbrných kapek k nohám. Hobiti poslouchali cinkání kapek, až usnuli.

Když se probudili, do velikého nádvoří svítilo chladné slunce a dopadalo i na podlahu výklenku. Vysoko nad hlavou hnal ostrý východní vítr cáry oblaků. Stromovouse nebylo vidět; když se ale Smíšek a Pipin koupali v nádržce u oblouku, zaslechli ho pobrukovat a prozpěvovat na pěšině mezi stromy.

"Hú! Hoho! Dobré jitro, Smíšku a Pipine!" zaburácel, když je spatřil. "Spíte dlouho. Už jsem dnes ušel pěkných pár set rázů. Teď se napijeme a půjdeme na entí sraz."

Nalil jim plné misky z kamenného džbánu, ale z jiného.

Nechutnalo to stejně jako včera večer: bylo to zemitější a hutnější, vydatnější, aby se tak řeklo, a víc se to podobalo jídlu. Hobiti pili, seděli přitom na kraji postele a uždibovali kousíčky elfích oplatek.

(Spíš proto, že měli pocit, že jíst se při snídani patří, než že by měli hlad.) Stromovous zatím stál, pobrukoval si entsky nebo elfsky nebo nějakým neznámým jazykem a vzhlížel k obloze.

"Kde je entí sráz?" odvážil se zeptat Pipin.

"Hú? Entí sráz?" obrátil se Stromovous. "To není místo, to je setkání entů - sraz - a to se dnes často nestává. Ale dost jsem jich přemluvil.

Slíbili, že přijdou. Sejdeme se tam, kde jsme se scházívali vždycky: lidi tomu říkají Zarostlý důl. Je to kus na jih odtud. Musíme tam být před polednem."

Zanedlouho vyrazili. Stromovous nesl hobity pod paží jako včera.

U vchodu do nádvoří se obrátil vpravo, překročil říčku a rázoval k jihu po úpatí hrbolatých svahů, kde stromy rostly jen řídce. Nad nimi viděli hobiti houštiny bříz a jeřábů a dál se zvedaly tmavé borové lesy.

Stromovous brzy od kopců trochu odbočil a vrhl se do hlubokých hájů, kde byly stromy větší, vyšší a tlustší, než jaké kdy hobiti viděli.

Chvíli měli mdlý pocit, že se dusí, jako když se poprvé odvážili do Fangornu, brzy to však přešlo. Stromovous s nimi nemluvil. Hučel si hluboce a zamyšleně, Smíšek a Pipin však nezachytili žádná opravdová slova: znělo to jako bum, bum, rumbum, bura bum, dára bum, dum, dára bum, a tak pořád, jen tónina a rytmus se ustavičně měnily. Tu a tam měli dojem, že slyší odpověď, zahučení nebo chvějivý zvuk, které jako by vycházely ze země nebo z větví nad hlavami, anebo možná z kmenů stromů. Stromovous se však nezastavoval a neotáčel hlavu.

Šli už hodně dlouho - Pipin se pokoušel počítat "entí rázy", ale nepodařilo se mu to; někde u tří tisíc se spletl - když začal Stromovous zvolňovat tempo. Najednou se zarazil, postavil hobity na zem a přiložil si svinuté dlaně k ústům, takže vznikla dutá trouba; pak do nich zadul nebo zavolal. Lesy se rozhlehlo mohutné húm, hom jako hluboký roh a ozvěna je nesla mezi stromy. Z dálky dolehlo z různých směrů podobné húm, hom, húm, které nebylo ozvěnou, ale odpovědí.

Teď si Stromovous vysadil Smíška a Pipina na ramena a rázoval dál. Co chvíli vysílal další troubení a pokaždé se odpovědi ozvaly stále hlasitěji a blíž. Tak nakonec přišli k něčemu, co vypadalo jako neprostupná zeď stále zelených stromů, stromů, jaké ještě hobiti neviděli.

Větvily se rovnou od kořenů, byly hustě obrostlé tmavými lesklými listy jako nepichlavé cesmíny a hojně nesly tuhé stojaté květní stvoly s velikými svítivě olivovými poupaty.

Stromovous zahnul vlevo podél tohoto obrovského živého plotu a několika rázy došel k úzkému průchodu. Procházela jím vyšlapaná stezka a prudce se svažovala dlouhou příkrou strání. Hobiti viděli, že sestupují do velikého dolu, skoro tak okrouhlého jako mísa. Byl velmi široký a hluboký a okraj měl lemován oním vysokým tmavozeleným živým plotem. Vevnitř byl rovný a travnatý a nerostly v něm žádné stromy s výjimkou tří velice vysokých a krásných stříbrných bříz na dně mísy. Do dolu vedly ještě dvě pěšiny: ze západu a z východu.

Několik entů už tam bylo. Další přicházeli po druhých pěšinách a několik jich šlo za Stromovousem. Když se blížili, hobiti jen zírali.

Očekávali, že uvidí nějaké tvory tak podobné Stromovousovi, jako je jeden hobit podobný druhému (alespoň v očích cizince); a velice je překvapilo, že tomu tak vůbec není. Enti se od sebe lišili, jako se od sebe liší stromy: některé tak, jako se liší dva stromy stejného druhu, ale docela jiného růstu a původu, a jiné se lišily jako jeden druh stromu od jiného, jako bříza od buku, dub od jedle. Bylo tam několik postarších entů, vousatých a uzlovatých jako zdravé, ale věkovité stromy (žádný ovšem nevypadal tak věkovitě jako Stromovous), a byli tam vysocí silní enti s lehkými údy a hladkou kůží připomínající lesní stromy v nejlepších letech; nebyli tam však žádní mladí enti, žádné semenáčky. Celkem jich na rozlehlé travnaté půdě dolu stály asi dva tucty a ještě jednou tolik jich přicházelo.

Zprvu zarazila Smíška a Pipina především různorodost: kolik viděli tvarů a barev, rozdílů v objemu a výšce a délce nohou a paží a v počtu prstů na rukou a nohou (od tří do devíti podle libosti). Pár vypadalo trochu jako ze Stromovousovy rodiny. Připomínali buky nebo duby. Byly tu však i jiné druhy. Někteří připomínali kaštany: měli hnědou kůži a veliké ruce s roztaženými prsty a krátké tlusté nohy; jiní připomínali jasany: byli vysocí, rovní a šedí, s mnohoprstýma rukama  a dlouhýma nohama; někteří zase jedle (ti nejurostlejší) a jiní břízy, jeřáby, a lípy. Když se však všichni enti shromáždili kolem Stromovouse s lehce skloněnými hlavami, šeptali svými pomalými melodickými hlasy a dlouze a pozorně si prohlíželi cizince, tehdy hobit viděli, že jsou všichni z jednoho rodu a mají stejné oči: ne všichni tak staré a tak hluboké jako Stromovous, ale všichni se stejně pomalým, vytrvalým, přemýšlivým výrazem a se stejnou zelenou jiskřičkou.

Jakmile se všichni sebrali do širokého kruhu kolem Stromovouse, rozpředl se vlastní nesrozumitelný hovor. Enti začali pomalu mručet: připojovali se jeden po druhém, až všichni společně prozpěvovali v dlouhém stoupavém a klesavém rytmu; tu zazvučel hlasitěji na jedné straně, tu utichal a zvedal se dunivě na druhé straně kruhu. Ačkoli Pipin nepochytil a nepochopil ani jediné slovo - soudil, že jazyk je entština - zprvu se mu ten zvuk velice příjemně poslouchal; postupně však jeho pozornost kolísala. Po dlouhém čase (a nezdálo se, že by zpěv nějak slábl) ho začalo napadat, jestli se už dostali přes Dobré jitro, když je entština takový "neukvapený" jazyk, a bude-li Stromovous vyvolávat přítomné, kolik dní asi potrvá, než přezpívají všechna svá jména. "Rád bych věděl, jak se entsky řekne ano a ne," pomyslel si. Zívl.

Stromovous si ho byl okamžitě vědom. "Hm, ha, hej, Pipinku!"

řekl. Všichni ostatní enti přestali prozpěvovat. "Já zapomněl, že jste ukvapený nárůdek, a v každém případě je úmorné poslouchat řeč, které nerozumíte. Můžete slézt. Řekl jsem celému srazu vaše jména, viděli vás a shodli se, že nejste skřeti a že bude třeba do starých seznamů vložit nový verš. Dál jsme se ještě nedostali, ale na entí sraz je to rychlá práce. Máte-li chuť, můžete se Smíškem obejít důl. Tamhle v severním břehu je pramen dobré vody, jestli se potřebujete osvěžit.

Ještě si musíme něco říct, než sraz doopravdy začne. Přijdu se na vás podívat a řeknu vám, jak to jde."

Sundal hobity. Než odešli, hluboce se poklonili. Tento čin zřejmě enty velice pobavil, pokud se dalo soudit z tónu jejich mručení a z jiskřiček v očích; brzy se však vrátili zpět k vlastním záležitostem.

Smíšek a Pipin vylezli po pěšince, která přicházela od západu, a vyhlédli otvorem ve vzrostlém živém plotě. Od ústí dolu se zvedaly dlouhé zalesněné svahy a kus za nimi, nad jedlemi nejvyššího hřebenu, čněl ostrý a bílý vrcholek vysoké hory. Vlevo na jihu viděli les,  jak se dole ztrácí v šedé dálavě. Tam kdesi zeleně prosvítalo něco, o čem Smíšek hádal, že to jsou rohanské pláně.

"Kdepak je asi Železný pas?" řekl Pipin.

"Nevím tak docela, kde jsme," řekl Smíšek, "ten štít je ale nejspíš Methedras, a pokud si vzpomínám, kruh Železného pasu leží v hluboké rozsedlině, kde se na konci hory větví. Asi bude dole za tím vysokým hřebenem. Jako by tam nalevo od štítu byl kouř nebo opar, nezdá se ti?"

"Jak Železný pas vypadá?" řekl Pipin. "Rád bych věděl, co s ním vlastně enti mohou udělat."

"Já taky," řekl Smíšek. "Železný pas je ale myslím kruh skal nebo pahorků s plošinou uvnitř a uprostřed je ostrůvek nebo skalní suk, kterému se říká Orthank. Saruman má na něm věž. V okolní stěně je brána, možná víc než jedna, a myslím, že jí protéká říčka; přichází z hor a teče přes Rohanskou bránu. Nepřipadá mi, že by si enti s takovým místem jen tak poradili. Ale mám z těch entů takový zvláštní pocit; víš, zdá se mi, že nejsou tak mírumilovní a tak legrační, jak vypadají.

Zdají se pomalí, podivínští a trpěliví, skoro smutní; přesto mám pocit, že se dají vyburcovat. Jestli k tomu dojde, radši bych nebyl na opačné straně."

"Ano!" řekl Pipin. "Já ti rozumím. Mohl by to být stejný rozdíl jako mezi starou krávou, která leží a spokojeně si přežvykuje, a útočícím býkem; a ta změna by mohla přijít rychle. Rád bych věděl, jestli je Stromovous vyburcuje. Určitě to chce zkusit. Ale oni se dávají burcovat neradi. Stromovous se včera večer vyburcoval sám a pak to zase zavřel v sobě."

Hobiti se obrátili zpět. Hlasy entů stále stoupaly a klesaly v jejich sněmu. Slunce už vystoupilo tak vysoko, že nahlíželo přes vysoký živý plot. Lesklo se v korunách bříz a osvětlovalo severní stranu dolu chladným žlutým světlem. Tam spatřili tryskat třpytivý pramínek. Šli po okraji zelené mísy podle stále zelených keřů - bylo příjemné cítit zase pod prsty chladivou trávu a nemít naspěch - a pak slezli k prýštivé vodě. Trochu se napili čistými, chladnými, ostrými doušky a usadili se na mechovatý kámen. Pozorovali sluneční skvrny na trávě a stíny plujících oblaků, jak přecházejí po podlaze dolu. Mručení entů pokračovalo.

Bylo to velice zvláštní místo, odlehlé, vzdálené jejich světu a všemu, co se jim kdy přihodilo. Přepadl je veliký stesk po tvářích a hlasech jejich druhů, zejména po Frodovi a Samovi, a po Chodci.

 Konečně se entí hlasy odmlčely; vzhlédli a spatřili, že k nim přichází Stromovous a po jeho boku ještě jeden ent.

"Hm, húm, tady mě zas máte," řekl Stromovous. "Už vás to omrzelo a jste netrpěliví, ne? Hm? Víte, asi ještě nesmíte ztrácet trpělivost.

Skončili jsme první jednání, musím ale všechno ještě jednou vysvětlit těm, kteří žijí kus cesty odtud, daleko od Železného pasu, a těm, ke kterým jsem se před srazem nedostal, a potom budeme muset rozhodnout, co uděláme. Rozhodování ovšem entům netrvá tak dlouho jako probírání všech skutečností a událostí, které se při rozhodování musejí brát v úvahu. Nemá ovšem smysl zapírat, že si tu ještě pobudeme; nejspíš pár dní. Přivedl jsem vám tedy společníka. Má tady poblíž entí dům. Elfsky se jmenuje Bregalad. Říká, že se už rozhodl a nepotřebuje zůstávat na srazu. Hm, hm, je z nás entů asi nejblíž tomu, čemu se říká ukvapenec. Měli byste si rozumět. Sbohem!" Stromovous se otočil a opustil je.

Bregalad chvíli stál a vážně si hobity prohlížel a oni se dívali na něho a byli zvědaví, kdy se projeví nějaké známky "ukvapenosti". Byl vysoký a vypadal jako jeden z mladších entů; na pažích a nohou měl hladkou svítivou kůži, rty měl červené a vlasy šedozelené. Uměl se ohýbat a pohupovat jako štíhlý strom ve větru. Konečně promluvil a jeho hlas byl sice zvučný, ale vyšší a jasnější než Stromovousův.

"Ha, hm, přátelé, pojďme se projít!" řekl. "Jsem Bregalad, to je ve vaší řeči Řeřábek. Ale to je samozřejmě jenom přezdívka. Pokládají mě za ukvapence od té doby, co jsem jednomu staršímu entovi řekl ano, než dokončil otázku. A také piju rychle a odcházím, zatímco jiní si teprve máčejí vousy. Pojďte za mnou!"

Natáhl dolů pěkně utvářené paže a podal hobitům po dlouhoprsté ruce. Celý den se s ním procházeli po lese se zpěvem a smíchem; Řeřábek se totiž často smál. Smál se, když z mraků vyšlo slunce, smál se, když potkali potůček nebo pramen: to se shýbal a šplíchal si na hlavu a na nohy vodu; někdy se smál nějakému zvuku či šepotu ve stromech.

Kdykoli spatřil jeřáb, zastavil se na chvíli s rozpřaženými pažemi a zpíval, a když zpíval, pohupoval se.

Když padla noc, zavedl je do svého entího domu: byl to jen mechem obrostlý kámen zasazený v drnu pod zelenou stráňkou. Kruhem kolem něho rostly jeřáby a byla tam voda (jako ve všech entích domech) - pramínek bublající ze stráňky. Chvíli si povídali, zatímco na les padala tma. Nedaleko bylo stále slyšet hlasy entího srazu; nyní  však měly hlubší a méně volný zvuk a co chvíli se nějaký mocný hlas pozvedl vysokou zrychlenou hudbou, zatímco ostatní utichaly. Bregalad však vedle nich tiše hovořil jejich vlastním jazykem, téměř šeptem; dozvěděli se, že patří ke Korkožovu lidu a že země, kde žili, byla popleněna. To hobitům docela stačilo jako vysvětlení jeho "ukvapenosti", přinejmenším v záležitosti skřetů.

"Doma jsem míval jeřáby," říkal Bregalad tiše a smutně, "jeřáby, které kořenily, když jsem byl enťátko, před mnoha, mnoha lety v pokojném světě. Nejstarší zasázeli enti, protože chtěli potěšit entky; ty se však na ně podívaly, usmály se a řekly, že vědí o bělostnějších květech a o bohatších plodech. Pro mne ale v celém tom plemeni, v celém národě Růže, nejsou žádné stromy tak krásné jako ony. A ty stromy rostly a rostly, až se jejich stín podobal zeleným síním, a červené bobule na podzim těžkly a byly krásné a podivuhodné. Ptáci se tam slétali v hejnech. Mám ptáky rád, i když štěbetají, a jeřáb má plodů nazbyt. Ptáci ale začali být nepřátelští a hltaví, rvali stromy a shazovali plody a nejedli je. Pak přišli skřeti se sekyrami a pokáceli mé stromy. Přišel jsem a volal jsem je jejich dlouhými jmény, ale ani se nezachvěly; neslyšely a neodpovídaly: ležely mrtvé.

Orofarnë, Lassemisto, Carnimírië!

Jeřábe krásný, tvoje vlasy zdobil bílý květ!

Můj jeřábe, jak svítil jsi, když létem voněl svět!

Tvůj kmen tak čistý, lehké listí, chladivý tvůj hlas, a na hlavě tak zlatavě ti tkvěla koruna!

Jeřábe padlý, listy zvadly, mrtev jsi a dál nic: haluze trčí, hlas tvůj mlčí, neozve se víc.

Orofarnë, Lassemisto, Carnimírië!"

Hobiti usínali za tichého zpěvu Bregaladova, kterým jako by v mnoha jazycích naříkal nad pádem stromů, které miloval.

I druhý den strávili v jeho společnosti, ale nevzdalovali se od jeho "domu". Většinu času proseděli mlčky v podstřeší břehu. Vítr se totiž ochladil, mraky zhoustly a zešedly; slunce skoro nevysvitlo a v dálce pořád stoupaly a klesaly hlasy entů na srazu, chvílemi hlasitě a mocně, chvílemi tiše a tesklivě, chvílemi zrychleně, chvílemi zvolna a vážně jako žalozpěv. Přišla druhá noc a enti ještě drželi sněm pod spěchajícími mraky a probleskujícími hvězdami.

 Vzešel třetí den, ponurý a větrný. Za východu slunce se entí hlasy zvedly velikým hlaholem a pak opět utichly. Dopoledne uplývalo, vítr ustal a vzduch byl těžký očekáváním. Hobiti viděli, že Bregalad teď napjatě poslouchá, ačkoli k nim do dolíku k entímu domu zaléhal zvuk srazu jen slabě.

Přišlo odpoledne a slunce směřující na západ k horám vysílalo trhlinami a skulinami v mracích dlouhé žluté paprsky. Náhle si uvědomili, že všechno ztichlo: les stál a naslouchal mlčky. Samozřejmě, to zmlkly entí hlasy. Co to znamenalo? Bregalad stál vzpřímeně a napjatě a vyhlížel na sever k Zarostlému dolu.

Pak jako drtivý úder zahučel mocný řev: rá-hum-rá. Stromy se zatřásly a ohnuly, jako by do nich udeřil závan vichru. Nová odmlka, a pak zazněla pochodová hudba jako slavnostní bubnování a nad rachotivými údery a duněním vytryskly vysoké a silné hlasy.

My jdem, my jdem, a bubne, duň: ta-run, da-run, da-run, da-rum!

Enti přicházeli; blíže a blíž a hlasitěji stoupala jejich píseň: My jdem, my jdem, jen trub a duň: ta rúna, rúna, rúna, rum!

Bregalad zvedl hobity a vykročil z domu.

Zanedlouho viděli, jak se blíží pochodující zástup; enti rázovali dlouhatánskými kroky po svahu k nim, Stromovous v čele a za ním asi padesát následovníků: šli ve dvojicích, drželi krok a do taktu tloukli rukama do boků; zblízka bylo vidět, jak jim blýskají a jiskří oči.

"Húm, hom! Konečně jdem, všichni jdem!" zvolal Stromovous, když spatřil Bregalada a hobity. "Pojďte, připojte se k srazu! Jsme na cestě. Jsme na cestě do Železného pasu!"

"Do Železného pasu!" zvolali enti mnoha hlasy.

"Do Železného pasu!"

Ať chrání jej kruh kamenný, do Železného pasu jdem, ať silný je a tvrdý je a těžký jako černá zem, my jdem, my jdem, my válčit jdem, my kamennou hráz rozbijem, vždyť hoří větev, hoří kmen a hučí pec - my válčit jdem!

Jdem na tu zemi ponurou, ať bubny duní, přijde soud; na Železný pas přijde soud!

 My jdem a s námi přijde soud!

Tak zpívali, když pochodovali k jihu.

Bregalad se svítícíma očima skočil do řady vedle Stromovouse. Starý ent si vzal hobity zpátky a posadil si je opět na ramena, a tak se vezli pyšně v čele zpívající družiny, srdce jim bušila a zvedali hlavy. Očekávali sice, že se časem začne něco dít, teď však byli proměnou entů ohromeni. Bylo to, jako když povodeň náhle protrhne hráz, která ji dlouho zadržovala.

"Tak se enti přece jen rozhodli docela rychle, viďte?" odvážil se říci Pipin po chvilce, když se zpěv na okamžik odmlčel a bylo slyšet jen údery rukou a nohou.

"Rychle?" řekl Stromovous. "Húm! To ano. Rychleji, než jsem čekal. Tak vyburcované jsem je opravdu neviděl už pěkných pár věků.

My enti se nedáme rádi vyburcovat, a nikdy se nevyburcujeme, dokud není jasné, že našim stromům a našim životům hrozí velké nebezpečí.

To se tu v Lese nestalo od válek mezi Sauronem a Muži z Moře. Rozhněvalo nás, co provádějí skřeti, to svévolné kácení - rárum -, když nemají ani tu ubohou výmluvu, že potřebují živit ohně; a taky zrada souseda, který nám měl pomáhat. Čarodějové by měli mít lepší rozum; a taky ho mají. Pro takovouhle zradu není ani v entském, ani v elfím, ani v lidském jazyce dost strašná kletba. Pryč se Sarumanem!"

"Opravdu rozbijete kamennou hráz Železného pasu?" ptal se Smíšek.

"Ho, hm, no, víš, mohli bychom! Vy možná nevíte, jak jsme silní.

Slyšeli jste snad o skalních obrech? Ti jsou náramně silní. Ale zlobři jsou jen napodobeniny, které Nepřítel vyrobil za Velké tmy na posměch elfům. My jsme silnější než zlobři. My jsme stvořeni z kostí země. Dokážeme rozštípnout kámen jako kořeny stromů, jenže rychleji, mnohem, mnohem rychleji, když nás něco pobouří! Jestli nás nepokácejí nebo nezničí ohněm a nerozmetají nějakým kouzlem, dokázali bychom rozštípat Železný pas na kousíčky a rozlámat jeho zdi v trosky."

"Saruman se vás ale bude snažit zarazit, ne?"

"Hm, ach, to ano. Já na to nezapomněl. Dokonce jsem na to myslel hodně dlouho. Ale víte, spousta entů je o řadu stromových životů mladší než já. Teď jsou všichni vyburcovaní a myslí jen na jedno: jak rozbijí Železný pas. Ale zanedlouho začnou přemýšlet; trochu vychladnou, až budou pít večerní nápoj. To budeme mít žízeň! Jen ať pochodují a zpívají! Máme před sebou dlouhou cestu a bude dost času na přemýšlení. Důležité je, že jsme se vypravili."

Stromovous pochodoval dál a chvíli zpíval s ostatními. Po čase však jeho zpěv opět přešel v mručení a pak umlkl. Pipin viděl, jak se mu vraští a krčí prastaré čelo. Konečně vzhlédl a Pipin mu v očích uviděl smutek; smutek, ale ne neštěstí. Bylo v nich světlo, jako by zelený plamen sestoupil hlouběji do temných studnic jeho myšlenek.

"Samozřejmě je celkem pravděpodobné, přátelé moji," řekl pomalu, "docela pravděpodobné, že soud přijde na nás; že je to poslední pochod entů. Kdybychom ale zůstali doma a nedělali nic, osud by si nás stejně dříve nebo později našel. Ta myšlenka nám rostla v srdcích už dlouho; proto teď pochodujeme. Nebylo to ukvapené rozhodnutí.

Teď snad alespoň poslední pochod entů zaslouží písničku. Ano," vzdychl, "snad pomůžeme jiným národům, než zahyneme. Stejně bych býval rád, kdyby se splnila ta písnička o entkách.

Moc rád bych ještě někdy viděl Fimbrethil. Ale tak už to chodí, přátelé moji, písničky jako stromy nesou ovoce jen ve svůj vlastní čas a po svém; a někdy zchřadnou předčasně."

Enti rázovali velikou rychlostí. Sestoupili do dlouhé brázdy, která se stále svažovala k jihu. Teď začali stoupat vzhůru do vysokého západního hřebene. Lesy nechali za sebou a dospěli k roztroušeným skupinám bříz a potom k holým svahům, kde rostlo jen pár vyzáblých borovic. Slunce zapadlo za temný hřbet kopce vpředu. Padal šedivý soumrak.

Pipin se ohlédl. Počet entů se rozrostl - nebo co se to dělo? Zdálo se mu, že tam, kde měly v šeru ležet holé svahy, přes které přešli, vidí háje stromů. A pohybovaly se! Bylo snad možné, aby se stromy Fangornu probudily a les se zvedl a pochodoval přes kopce do války?

Protíral si oči, jestli ho neoklamal stín a spánek; veliké šedé útvary se rovnoměrně pohybovaly kupředu. Bylo slyšet hluk podobný větru ve větvích. Enti se blížili k vrcholu hřebene a všechen zpěv ustal. Padla noc a bylo ticho; nebylo slyšet nic než slabé chvění země pod nohama entů a ševel, stín šepotu, jako když se větrem snáší listí. Konečně stanuli na vrcholku a hleděli dolů do temné jámy, do veliké rozsedliny na konci hor: Nan Curuníru, Údolí Sarumanova.

"Nad Železným pasem leží noc," řekl Stromovous.