PABĚRKOVÁNÍ

Gandalf a králova družina odjeli na východ kolem zhroucených zdí Železného pasu. Aragorn, Gimli a Legolas však zůstali. Pustili Aroda a Hasufela, aby si šli hledat trávu, a posadili se k hobitům.

"Vida! Je po honbě a nakonec jsme se sešli tam, kam nikoho z nás ani nenapadlo jít," řekl Aragorn.

"A teď, když velcí odešli probírat velké věci," řekl Legolas, "pronásledovatelé se konečně dozvědí odpovědi na své malé hádanky.

Stopovali jsme vás až do lesa, ovšem o ledačems bych se přece jen rád dozvěděl pravdu."

"A my toho zase chceme spoustu vědět o vás," řekl Smíšek. "Od Stromovouse jsme se dozvěděli pár věcí, ale zdaleka ne dost."

"Všechno má svůj čas," řekl Gimli. "Líp by to šlo po jídle. Mám bolavou hlavu a je po poledni. Vy tuláci byste se nám snad mohli trochu odvděčit tím, že nám dáte něco z té kořisti, o které jste mluvili.

Jídlo a pití by smazalo něco z účtů, které si mám s vámi vyřídit."

"Máš to mít," řekl Pipin. "Přeješ si jíst tady, nebo ve větším pohodlí v tom, co zbylo ze strážnice - tamhle pod obloukem? My jsme museli svačit tady, abychom jedním očkem sledovali cestu."

"Ani jedním," řekl Gimli. "Ale já do žádného skřetího domu nepůjdu ani se nedotknu masa a ničeho, co měli v drápech skřeti."

"Ani bychom to od tebe nežádali," řekl Smíšek. "Sami máme skřetů na celý život dost. V Železném pasu ale byli i jiní. Saruman měl ještě dost rozumu, že svým skřetům nedůvěřoval. Brány mu střežili lidé; zřejmě to byli jeho nejvěrnější služebníci. Rozhodně měli jisté výhody a dostávali dobré jídlo."

"A co dýmkové koření?" ptal se Gimli.

"To myslím ne," smál se Smíšek. "Ale to je jiná historie a ta může počkat přes oběd."

"Tak se pojďme naobědvat," řekl trpaslík.

Hobiti šli první. Vstoupili do průchodu a došli k širokým dveřím.

Otvíraly se přímo do velké komnaty, která měla vzadu další menší dveře a po straně krb s komínem. Komnata byla vyhloubena v kameni  a kdysi musela být tmavá, protože okna vedla pouze do tunelu. Nyní však světlo přicházelo rozbitou střechou. V krbu hořelo dříví.

"Rozdělal jsem ohníček," řekl Pipin. "Potěšil nás v té mlze. Bylo tu málo klestí a většina dříví, které jsme našli, byla mokrá. Komín má ale výborný tah; zdá se, že vede skálou nahoru, a naštěstí nebyl ucpaný.

Oheň je dobrá věc. Udělám vám topinky. Chleba je bohužel starý tři nebo čtyři dny."

Aragorn a jeho druhové se posadili k dlouhému stolu a hobiti zmizeli v jedněch z vnitřních dveří.

"Je tam sklad, a naštěstí je nad hladinou zátopy," řekl Pipin, když se vraceli s nákladem mis a misek, pohárů, nožů a jídla nejrůznějšího druhu.

"A nemusíš nad jídlem ohrnovat nos, Mistře Gimli," řekl Smíšek.

"To není skřetí žrádlo, ale lidská strava, jak tomu říká Stromovous.

Dáš si víno, nebo pivo? Je tam uvnitř celý sud - a docela ujde. A tohle je prvotřídní solené vepřové. Nebo jestli chceš, můžu ti nakrájet pár plátků slaniny a opéct. Mrzí mě, že tu není žádná zelenina; v posledních dnech bylo zásobování poněkud narušeno! Nemůžu vám nabídnout jako další chod nic než máslo a med na chleba. Stačí vám to?"

"To ano," řekl Gimli. "Účet se hodně zmenšil."

Trojice se rychle pustila do jídla a oba hobiti si beze studu dali druhou porci. "Musíme dělat hostům společnost," řekli.

"Dneska jste samá zdvořilost," smál se Legolas. "Kdoví, kdybychom byli nepřijeli, třeba byste si už zase dělali společnost navzájem."

"Třeba, a proč ne?" řekl Pipin. "Skřeti nás živili ohavně a předtím jsme toho taky moc nepojedli. Připadá mi, že jsem se už dávno nenajedl dosyta."

"Zdá se, že vám to nijak neuškodilo," řekl Aragorn. "Jen kvetete."

"To opravdu," řekl Gimli a prohlížel si je od hlavy k patě přes okraj poháru. "Vždyť máte vlasy dvakrát hustší a kudrnatější, než když jsme se rozešli, a přísahal bych, že jste vyrostli, kdyby to bylo u hobitů vašeho věku možné. Ten Stromovous vás rozhodně hlady netrápil."

"To ne," řekl Smíšek. "Enti ale jen pijí a pití ke spokojenosti nestačí.

Stromovousovy nápoje jsou možná výživné, ale jednomu se stýská po něčem hutnějším. A dokonce i od lembasu si člověk rád odpočine."

 "Tak vy jste pili entí vodu?" řekl Legolas. "Pak myslím Gimliho oči neklamou. O nápojích z Fangornu se zpívají zvláštní písně."

"O té zemi se vypráví spousta zvláštních příběhů," řekl Aragorn.

"Nikdy jsem tam nebyl. Povídejte nám něco o entech!"

"Enti," řekl Pipin, "enti jsou - prostě enti jsou především každý jiný.

A oči, oči, ty mají hrozně zvláštní." Pokusil se o pár zmatených slov a pak ztichl. "No," pokračoval, "už jste jich pár viděli z dálky - přinejmenším oni viděli vás a podali zprávu, že jdete - a myslím, že jich uvidíte mnohem víc, než odejdete. Musíte si udělat představu sami."

"No tak!" řekl Gimli. "Začínáme od prostředka. Rád bych to slyšel po pořádku, od toho divného dne, kdy se rozbilo naše Společenstvo."

"Uslyšíš to všechno, když bude čas," řekl Smíšek. "Nejdřív ale - jestli jste najedení - si nacpěte a zapalte dýmky. A pak můžeme chvíli dělat, jako bychom byli všichni živí a zdraví zpátky v Hůrce nebo v Roklince."

Vytáhl kožený váček nacpaný tabákem. "Máme ho hromady," řekl, "a můžete se zásobit podle libosti, až pojedeme. Po ránu jsme s Pipinem trochu paběrkovali. Plave toho kolem spousta. Pipin našel dva soudky. Asi je voda vyplavila z nějakého sklepa nebo skladiště.

Když jsme je otevřeli, našli jsme tohle: nejlepší dýmkové koření, jaké si můžete přát, a úplně nepoškozené."

Gimli si trochu vzal, rozemnul v dlaních a přičichl. "Na omak dobré a dobře voní," řekl.

"Je dobré!" řekl Smíšek. "Můj milý Gimli, je to Dolanské listí! Na soudcích byly zřetelné Troubilovy značky. Jak se sem dostalo, nemám potuchy. Řekl bych, že pro Sarumanovo soukromé použití. Nevěděl jsem, že se posílá tak daleko. Ale teď se hodí, ne?"

"Hodilo by se," řekl Gimli, "kdybych k tomu měl ještě dýmku.

Bohužel jsem ji ztratil v Morii, jestli ne dřív. Žádnou dýmku jste neukořistili?"

"To naneštěstí ne," řekl Smíšek. "Žádnou jsme nenašli ani ve strážnici. Saruman si zřejmě šetřil tuhle lahůdku pro sebe. A myslím, že by nemělo smysl jít a klepat na dveře Orthanku a prosit ho o dýmku!

Budeme si muset dýmku půjčovat, jak se to dělá mezi přáteli v nouzi."

 "Momentíček!" řekl Pipin. Strčil ruku za kazajku a vytáhl malou měkkou taštičku na šňůrce. "Nosím na kůži taky pár pokladů, které jsou mi stejně drahé jako Prsteny. Tady je jeden miláček: moje stará dřevěná faječka. A tuhle druhá - nepoužívaná. Nosím se s tím celou cestu a nevím proč. Vlastně jsem vůbec neočekával, že cestou narazíme na nějaké dýmkové koření, až mi dojde moje zásoba. Ale teď se přece jen hodí." Vytáhl dýmku se širokou zploštělou hlavičkou a podal ji Gimlimu. "Vyrovnává to mezi námi účty?"

"Jestli vyrovnává!" vykřikl Gimli. "Nejušlechtilejší hobite, zůstávám tvým velikým dlužníkem."

"Půjdu na vzduch podívat se, co dělá vítr a oblaka," řekl Legolas.

"My půjdeme s tebou," řekl Aragorn.

Vyšli a posadili se na hromadu kamení u brány. Viděli teď hluboko do údolí; mlhy se zvedaly a odplouvaly s větrem.

"Teď si tu chvíli uděláme pohodlí!" řekl Aragorn. "Posadíme se do rozvalin a budeme vykládat, jak říkal Gandalf, zatímco on má práci jinde. Jsem unavený, jako jsem byl málokdy." Zahalil se do šedého pláště, skryl svou drátěnou košili a natáhl dlouhé nohy. Pak se opřel dozadu a vysílal z úst tenounký pramínek dýmu.

"Hele!" řekl Pipin. "Hraničář Chodec se vrátil!"

"Nikdy neodešel," řekl Aragorn. "Jsem Chodec a jsem Dúnadan a doma jsem jak v Gondoru, tak na Severu."

Chvíli kouřili mlčky a slunce na ně do údolí sesílalo šikmé paprsky mezi vysokými bílými oblaky na západě. Legolas ležel klidně, vzhlížel k slunci a obloze a tichounce si prozpěvoval. Nakonec se posadil.

"No tak!" řekl. "Čas utíká a mlhy táhnou pryč, nebo by táhly, kdybyste se vy podivíni nezahalovali kouřem. Bude se vypravovat?"

"Moje vyprávění začíná tím, že jsem se probudil svázaný a ve tmě ve skřetím táboře," řekl Pipin. "Kolikátého máme dnes?"

"Pátého března podle krajového letopočtu," řekl Aragorn.

Pipin chvíli počítal na prstech. "Před pouhými devíti dny!"*) řekl.

"Připadá mi to jako rok, co nás chytili. Sice to bylo spíš jako zlý sen, ale počítám, že to byly tři hodně strašné dny. Smíšek mě opraví, jestli zapomenu na něco důležitého; nebudu zabíhat do podrobností - biče a špína a smrad a to všecko - nemůžu na to ani pomyslet." A pustil se do líčení Boromirova posledního boje a skřetího pochodu od Emyn *) Každý měsíc podle krajového kalendáře měl 30 dní.

 Muilu k Lesu. Ostatní přikyvovali, když různé body potvrzovaly jejich dohady.

"Tady jsou nějaké poklady, které jste utrousili," řekl Aragorn.

"Asi je rádi dostanete zpátky." Rozepjal pod pláštěm opasek a sundal z něho dva nože v pochvách.

"No tohle!" řekl Smíšek. "Nedoufal jsem, že je uvidím. Tím svým jsem poznamenal pár skřetů, ale Uglúk nám je vzal. Ten zuřil! Nejdřív jsem myslel, že mě probodne, ale zahodil je, jako by ho pálily."

"A tady máš také svou sponu," řekl Aragorn Pipinovi. "Opatroval jsem ti ji, protože je to drahocennost."

"Já vím," řekl Pipin. "Rvalo mi srdce zahodit ji, ale co jsem mohl dělat?"

"Jinak to nešlo," odpověděl Aragorn. "Ten, kdo nedokáže v nouzi zahodit poklad, je spoután. Jednal jsi správně."

"Moc chytré bylo, jak sis přeřezal pouta na zápěstí," řekl Gimli.

"Pomohlo ti štěstí, ale chopil ses příležitosti oběma rukama."

"A připravil jsi nám pěknou hádanku," řekl Legolas. "Uvažoval jsem, jestli sis nenechal narůst křídla!"

"Naneštěstí ne," řekl Pipin. "Ale nevěděli jste o Grišnákhovi."

Otřásl se a dál nemluvil. Přenechal Smíškovi vyprávění o těch posledních hrozných chvílích: o ohmatávání, horkém dechu a strašlivé síle Grišnákhových chlupatých paží.

"To o skřetech z Barad-dur, čili jak říkají z Lugbúrzu, mě zneklidňuje," řekl Aragorn. "Temný pán ví příliš mnoho a jeho služebníci také; Grišnákh očividně poslal po té hádce přes Řeku zprávu. Rudé oko bude hledět k Železnému pasu. Saruman je ovšem každopádně přimáčknut v rozštěpu hole, kterou sám ořezal."

"Ano, ať vyhraje kterákoli strana, jeho vyhlídky jsou chabé," řekl Smíšek. "Sotva jeho skřeti vstoupili do Rohanu, začaly se věci pro něho vyvíjet špatně."

"Zahlédli jsme toho starého darebáka, aspoň Gandalf to naznačuje," řekl Gimli. "Na kraji Lesa."

"Kdy to bylo?" ptal se Pipin.

"Před pěti dny v noci," řekl Aragorn.

"Počkejte," řekl Smíšek, "před pěti dny - teď se dostáváme k té části příběhu, o které nevíte vůbec nic. Ráno po bitvě jsme se potkali se Stromovousem a tu noc jsme byli ve Studničním sále, v jednom z jeho entích domů. Druhý den ráno jsme šli na entí sraz, totiž setkání  entů, a to je nejpodivnější věc, jakou jsem v životě viděl. Trvalo to celý den a ještě druhý den. Přenocovali jsme u enta jménem Řeřábek.

A potom, pozdě odpoledne třetího dne jejich srazu, enti najednou vylítli.

Bylo to úžasné. V lese bylo napětí, jako když se chystá bouřka; a pak to najednou vybuchlo. Měli jste slyšet, co si zpívali do pochodu."

"Kdyby to byl slyšel Saruman, touhle dobou by byl sto mil daleko, i kdyby měl upalovat po svých," řekl Pipin.

"Ať silný je a tvrdý je a těžký jako černá zem, my jdem, my jdem, my válčit jdem, my kamennou hráz rozbijem.

Bylo toho mnohem víc. Velká část písně neměla slova a zněla jako troubení a bubnování. Bylo to náramně vzrušující. Já ale myslel, že je to jenom pochodová hudba a nic víc - jen písnička -, dokud jsme nepřišli sem. Teď si to už nemyslím."

"Když padla noc, sešli jsme z posledního hřebene do Nan Curuníru," pokračoval Smíšek. "V tu chvíli jsem měl poprvé pocit, že za námi jde celý les. Myslel jsem, že se mi zdá entí sen, ale Pipin si toho všiml také. Oba jsme byli vyděšení, ale teprve později jsme se dozvěděli, co a jak.

Byli to huorni, jak jim enti říkají v ,těsnořeči'. Stromovous o nich nechtěl moc mluvit, ale myslím, že jsou to enti, kteří skoro úplně zestromovatěli, aspoň na pohled. Stojí tu a tam po lese nebo na jeho okraji, mlčí a donekonečna hledí na stromy; hluboko v nejtemnějších roklích jsou jich určitě stovky.

Mají v sobě velikánskou sílu a dokážou se zřejmě zahalit stínem; je těžké je vidět, jak se pohybují. Ale pohybují se. Umějí se pohybovat velice rychle, když se rozzlobí. Stojíte, koukáte do nebe nebo třeba nasloucháte, jak vítr ševelí, a najednou je kolem vás les plný stromů, které se po vás sápou. Pořád ještě mají hlas, a tak mohou s enty mluvit - proto prý se jim podle Stromovouse říká huorni - ale jsou nevyzpytatelní a zdivočelí. Nebezpeční. Měl bych hrůzu z toho, nějakého potkat, kdyby na ně nedohlíželi opravdoví enti.

Takže jsme se za časné noci plížili dolů dlouhou strží na horní konec Čarodějova údolí, enti a za nimi jejich šelestící huorni. Samozřejmě jsme je neviděli, ale ve vzduchu bylo plno skřípání. Bylo hodně tma, noc byla zamračená. Jakmile sestoupili z kopců, pohybovali se velmi rychle a dělali hluk, jako když se žene vítr. Měsíc z mraků nevyšel a chvíli po půlnoci byl po celé severní straně Železného pasu vzrostlý les. Nikde žádný nepřítel a žádná hrozba. Ve vysokém okně ve věži blikalo světlo a to bylo vše.

Stromovous a pár dalších entů se plížili dál, až na dohled velké brány. Pipin a já jsme byli s ním. Seděli jsme Stromovousovi na ramenou a cítili jsme, jak se napětím chvěje. Enti ale dokážou být ohromně obezřetní a trpěliví, i když jsou pobouření. Stáli jako vytesaní z kamene, dýchali a naslouchali.

A najednou nastal veliký pohyb. Zatroubily trubky, až se ve zdech Železného pasu rozléhaly. Mysleli jsme, že nás odhalili a že začne bitva. Ale kdepak. Všichni Sarumanovi muži pochodovali pryč. Moc toho nevím ani o téhle válce, ani o Rohanských jezdcích, ale vypadalo to, že Saruman chce skoncovat s králem a se všemi jeho muži jedním konečným úderem. Vyprázdnil Železný pas. Viděl jsem nepřátele odcházet: šla nekonečná řada pochodujících skřetů a některé čety jely na velikých vlcích. A byly tam i pluky mužů. Hodně jich neslo pochodně a ve světle jsem jim viděl do tváří. Většinou to byli obyčejní muži, celkem urostlí a tmavovlasí, zarputilí, ale nevypadali zvlášť zle. Někteří ovšem byli hrozní: velcí jako člověk, ale s obličejem běsa, zažloutlí, rozšklebení, šilhaví. Víte, hned mi připomněli toho Jižana v Hůrce; ten ale nebyl tak nápadně podobný skřetu jako tihle."

"Také jsem na něho pomyslel," řekl Aragorn. "V Helmově žlebu jsme měli proti sobě spoustu takových poloskřetů. Teď se mi zdá jasné, že ten Jižan byl Sarumanův špeh, nevím ovšem, jestli pracoval s Černými jezdci, nebo jen pro Sarumana. U takových zlých pronárodů je těžko určit, kdy jsou spojenci a kdy podvádějí jeden druhého."

"Prostě všech dohromady muselo být nejmíň deset tisíc," řekl Smíšek. "Trvalo jim hodinu, než prošli bránou. Někteří se dali po silnici k Brodům a jiní se obraceli na východ. Tam stál most, asi o míli níž, kde řeka běží velmi hlubokým korytem. Když vstanete, uvidíte ho i teď. Všichni zpívali drsnými hlasy, smáli se a dělali děsný rámus.

Pomyslel jsem si, že to s Rohanem vypadá černě. Stromovous se ale nepohnul. Říkal: ,Dnes v noci mám co dělat v Železném pasu, se skalami a kameny.' Neviděl jsem sice, co se ve tmě děje, ale řekl bych, že huorni se začali stahovat k jihu, sotva se brány zavřely. Myslím, že oni měli co dělat se skřety. Ráno byli hluboko v údolí. Aspoň tam byl stín, přes který nebylo vidět.

 Sotva odeslal Saruman celou svou armádu, byli jsme na řadě my.

Stromovous nás postavil na zem, šel k bráně, zabušil na dveře a volal Sarumana. Odpověděly mu jen šípy a kamení ze zdí. Šípy ovšem proti entům nic nesvedou. Samozřejmě je bolí a rozzuřují asi jako bodavé mouchy. Z enta ale může trčet šípů, že vypadá jako jehelníček, a nijak vážně mu to neublíží. Jednak je není možno otrávit, a zdá se, že mají hodně tlustou kůži, pevnější než kůra. Musíte do nich pořádně tnout sekyrou, abyste je vážně poranili. Sekyry nemají rádi. Na jednoho enta by ovšem muselo být hodně mužů se sekyrami: člověk, který sekne enta, nikdy nedostane příležitost k druhé ráně. Entí pěst zkroutí železo jako plíšek.

Když měl Stromovous v sobě pár šípů, začal se rozehřívat, jak by řekl, začal být doopravdy ,ukvapený'. Zatroubil mohutné húm hom a připochodovalo deset dalších entů. Rozhněvaný ent je strašný. Jejich prsty na nohou i rukou prostě přimrznou ke skále, a rvou ji jako střídku chleba. Bylo to jako dívat se, co udělají veliké kořeny stromů za sto let, jenomže to bylo ve chviličce.

Tlačili, tahali, trhali, třásli a bušili; a bouch, bác, prásk - za pět minut ležela tahle obrovská brána v troskách. A pár se jich zavrtávalo do stěn jako králíci do písku. Nevím, co si o tom Saruman myslel, ale stejně nevěděl, jak se s tím vypořádat. Jistě, jeho čarodějnictví možná poslední dobou upadalo, ale stejně si myslím, že není moc pevný v kolenou, že nemá moc obyčejné kuráže, když se dostane do úzkých a nemá po ruce otroky a stroje a tak, jestli mi rozumíte. Je úplně jiný než starý Gandalf. Rád bych věděl, jestli jeho věhlas vlastně nepocházel jen z toho, že se tak chytře usadil v Železném pasu."

"Ne," řekl Aragorn. "Kdysi býval stejně velký jako jeho pověst.

Měl hluboké znalosti, myslel neobyčejně bystře a ruce měl podivuhodně obratné; měl také moc nad myšlením ostatních. Moudré dovedl přesvědčit a slabší zastrašit. Tu moc si jistě dosud uchoval. Ve Středozemí je podle mne málo těch, kteří by s ním bez nebezpečí mohli mluvit o samotě, i teď, když utrpěl porážku. Snad Gandalf, Elrond a Galadriel, teď když byla jeho zloba odhalena, ale z ostatních sotvakdo."

"Enti klidně můžou," řekl Pipin. "Zdá se, že je kdysi obelstil, ale víckrát ne. A stejně jim nerozuměl a udělal velkou chybu, že je vynechal ze svých výpočtů. Neměl s nimi žádné plány, a jakmile se dali do práce, už neměl čas si je vymyslet. Když začal náš útok, poslední zbylé krysy ze Železného pasu začaly utíkat kdejakou dírou, kterou enti  udělali. Enti nechali lidi jít, když je vyslechli. Byly jich tady jen dva tři tucty. Myslím, že skřetů žádné velikosti moc neuniklo. Huornům rozhodně ne, a těch už byl kolem celého Železného pasu hotový les a ještě byli dole v údolí.

Když enti Sarumanovi rozbourali velkou část jižních zdí a zbylí služebníci upláchli a opustili ho, Saruman zděšeně prchal. Když jsme přišli, byl zřejmě u brány; asi se šel podívat, jak jeho skvělé vojsko pochoduje. Když enti prorazili dovnitř, spěchal pryč. Nejdřív si ho nevšimli. Noc se ale projasnila a nádherně svítily hvězdy, takže enti viděli, a najednou Řeřábek vykřikl: ,Vrah stromů! Vrah stromů!' Řeřábek je jemná duše, ale tím zuřivěji nenávidí Sarumana; jeho lid krutě trpěl skřetími sekyrami. Skočil z vnitřní brány dolů na cestičku. Když se vyburcuje, je jako vítr. Mezi stíny sloupů se teď objevovala a mizela bledá postava a už byla málem u schodů ke dveřím věže. Bylo to těsné. Řeřábek tak upaloval, že chyběl jenom krůček a byl by ho přede dveřmi zardousil. Saruman ale vklouzl dovnitř.

Když byl zase v bezpečí v Orthanku, zanedlouho spustil svoje roztodivné vynálezy. To už bylo v Železném pasu entů hodně. Někteří šli s Řeřábkem a jiní prorazili od severu a od východu. Chodili a ničili.

Najednou vyletěly plameny a páchnoucí kouř: po celé planině začaly průduchy a sopouchy prskat a chrlit. Několik entů se přiškvařilo a nadělaly se jim puchýře. Jednoho z nich - myslím, že se jmenoval Bukost, takový vysoký hezký ent - zasáhla sprcha nějakého tekutého ohně. Vzplál jako pochodeň; byl to hrozný pohled.

Teď zdivočeli. Myslel jsem, že už předtím byli doopravdy vyburcovaní, ale mýlil jsem se. Konečně jsem to viděl. Točila se z toho hlava.

Řvali a buráceli a troubili, až kameny začaly pukat a padat - jen samotným hlukem. Lehli jsme si se Smíškem na zem a zacpávali jsme si uši pláštěm. Okolo skály Orthanku pochodovali enti a bouřili jako vichřice, lámali pilíře, metali do šachet laviny balvanů a vyhazovali do vzduchu kamenné desky jako lístečky. Kolem věže vířila smršť. Viděl jsem železné sloupy a kusy zdí, jak létají sto metrů do výše a tříští okna Orthanku. Stromovous si ale zachoval zdravý rozum. Naštěstí neměl žádné popáleniny. Nechtěl, aby si jeho lid v zuřivosti nějak ublížil, a nechtěl taky, aby Saruman ve zmatku utekl nějakou děrou.

Spousta entů se vrhala proti skále Orthanku. Ta však odolávala. Je velmi hladká a tvrdá. Možná že má v sobě nějaké starší a silnější  kouzlo než Sarumanovo. Prostě nemohli se jí chytit ani ji rozštípnout.

Jenom se o ni tloukli a zraňovali.

Stromovous tedy vyšel ven do kruhu a zařval. Jeho ohromný hlas přehlušil všechen ten rámus. Najednou bylo mrtvé ticho. Do něho jsme zaslechli z okna vysoko ve věži ostrý smích. To mělo na enty zvláštní účinek. Předtím to v nich vřelo. Teď byli chladní, sveřepí jako led a tiší. Odešli z pláně a shromáždili se kolem Stromovouse. Stáli, ani se nehnuli. Promluvil s nimi jejich vlastním jazykem; myslím, že jim vyložil plán, který si ve své staré hlavě vytvořil už dlouho předem.

Pak se prostě rozplynuli v šerém světle. To už svítalo.

Myslím, že věž střežili, ale stráže byly dobře schované ve stínu a stály tak nehybně, že jsem je neviděl. Ostatní odešli na sever. Celý den je nebylo vidět a někde pilně pracovali. Většinu času jsme byli sami. Byl to neutěšený den. Potloukali jsme se kolem. Drželi jsme se ovšem z dohledu oken Orthanku, pokud to šlo; zírala na nás tak hrozivě.

Hodně dlouho jsme hledali něco k snědku. A taky jsme seděli a povídali a uvažovali, co se děje na jihu v Rohanu a co se stalo se zbytkem naší Družiny. Čas od času jsme zaslechli v dálce rachot a pád kamenů; v kopcích se rozléhaly těžké rány.

Odpoledne jsme obešli kruh a šli se podívat, co se děje. Na horním konci údolí byl velký stinný les huornů a kolem severní zdi další.

Dovnitř jsme si netroufali. Zevnitř se však ozývalo trhání a lámání.

Pracovalo se tam. Enti a huorni kopali veliké jámy a příkopy a dělali veliké rybníky a hráze a sbírali všechnu vodu Želíze i ostatních potoků a říček, které našli. Nechali jsme je při tom.

Za šera přišel Stromovous zpátky k bráně. Hučel a duněl si pro sebe a zdálo se, že má radost. Stoupl si, protáhl dlouhé ruce a nohy a zhluboka se nadechl. Ptal jsem se ho, jestli je unavený.

,Unavený!' řekl. ,Unavený? No, unavený ne, ale ztuhlý. Potřebuji se pořádně napít z Entvy. Nadřeli jsme se; za dnešek jsme rozštípali víc kamene a rozkopali víc země než za dlouhá léta předtím. Ale už jsme skoro hotovi. Až padne noc, nezůstávejte tady u brány ani ve starém tunelu! Možná že se tu povalí voda - a chvíli to bude pořádně špinavá voda, dokud nevyplaví všechnu Sarumanovu nečistotu. Pak zas poteče Želíz čistá.' Začal ještě trochu lámat zdi, jenom tak, pro zábavu.

Zrovna jsme uvažovali, kde bychom si mohli v klidu lehnout a zdřímnout, když se stala ta nejúžasnější věc ze všeho. Bylo slyšet, jak  po cestě rychle přijíždí jezdec. Leželi jsme se Smíškem tiše a Stromovous se schoval do stínu pod obloukem. Najednou přiletěl veliký kůň jako stříbrný blesk. Byla už tma, ale jezdcovu tvář jsem viděl jasně: zdálo se, že svítí, a šaty měl celé bílé. Prostě jsem se posadil a zíral s pusou dokořán. Chtěl jsem zavolat, ale nemohl jsem.

Nebylo třeba. Zastavil rovnou u nás a shlédl na nás dolů.

,Gandalf!' řekl jsem konečně, ale jenom šeptem. Myslíte, že řekl: ,Nazdar, Pipine! To je příjemné překvapení?' Kdepak. Řekl: ,Vstávej, ty šašku Bralovská. Kde je pro všechny divy v téhle spoušti Stromovous?

Potřebuji ho. Rychle!' Stromovous slyšel jeho hlas a ihned vyšel ze stínu; a bylo to zvláštní setkání. Já byl překvapen, protože oni vůbec nevypadali překvapeně.

Gandalf očividně předpokládal, že tu Stromovouse najde, a Stromovous jako by se byl schválně potloukal kolem vrat, aby se s ním setkal. Přitom jsme starému entovi vypravovali o Morii. Potom jsem si ale vzpomněl, jak se tenkrát na nás divně podíval. Jediné, co mě napadá, je, že Gandalfa buď viděl, nebo měl o něm nějaké zprávy, ale nechtěl narychlo nic říkat. ,Neukvapujme se' je jeho heslo; jenže o Gandalfových pohybech vám toho moc neřekne nikdo, ani elfové, když není přítomen.

,Húm! Gandalfe!' řekl Stromovous. ‚Jsem rád, že jsi přišel. Dřevo, kámen, vodu, pařezy, to zvládnu, ale tady je potřeba zvládnout čaroděje.' ,Stromovousi,' řekl Gandalf, ,potřebuji pomoc. Udělal jsi hodně, ale já potřebuji víc. Potřebuji zvládnout asi deset tisíc skřetů.' Pak se ti dva sebrali a šli se poradit někam do koutku. Stromovousovi to muselo připadat náramně kvapné, protože Gandalf hrozně spěchal a mluvil náramným tempem, ještě než byli z doslechu. Byli pryč jen pár minut, snad čtvrt hodiny. Pak se k nám Gandalf vrátil a vypadal skoro vesele, jako by se mu ulevilo. Potom řekl, že nás rád vidí.

,Ale Gandalfe,' vykřikl jsem, ,kde jste byl? A viděl jste ostatní?' ,Ať jsem byl kde jsem byl, jsem zpátky,' odpověděl přesně po gandalfovsku. ,Ano, některé z ostatních jsem viděl. Ale novinky musejí počkat. Tohle je nebezpečná noc a musím jet rychle. Ráno ale možná bude jasnější, a pokud ano, sejdeme se znovu. Dejte na sebe pozor a držte se stranou od Orthanku. Sbohem!' Když Gandalf odjel, byl Stromovous hodně zamyšlený. Zjevně se toho dozvěděl spoustu v krátkém čase a teď to trávil. Podíval se na nás  a řekl: ,Hm, vidím, že nejste tak ukvapení lidičkové, jak jsem myslel.

Řekli jste mnohem míň, než jste mohli, a o nic víc, než jste měli. No to jsou mi pěkné noviny, to vám povím! Jo, jo, teď se zas musí starý Stromovous dát do práce.' Než odešel, vytáhli jsme z něho nějaké novinky a vůbec nás nepotěšily.

Pro tu chvíli jsme ale víc mysleli na vás tři než na Froda a Sama a na ubohého Boromira. Pochopili jsme totiž, že probíhá velká bitva, nebo že brzy začne, a že jste v ní a že z ní taky nemusíte vyváznout.

,Huorni pomohou,' řekl Stromovous. Pak odešel a viděl jsem ho až dnes ráno.

Byla hluboká noc. Leželi jsme na hromadě kamení a za ní jsme nic neviděli. Okolo všechno vymazala mlha jako velikánská peřina.

Vzduch se zdál horký a těžký; a byl plný chrastění, vrzání a mručení, jako když jdou kolem hlasy. Myslím, že kolem musely jít na pomoc do bitvy další stovky huornů. Později se daleko na jihu ozval ohromný rachot hromu a daleko za pláněmi Rohanu svítily blesky. Vždycky jsme zahlédli hrozně daleko vyskočit černobílé štíty hor, a hned zas zmizely. A za námi se ozývaly zvuky jako hřímání mezi kopci, ale jiné. Chvílemi se celé údolí rozléhalo ozvěnou.

Muselo být k půlnoci, když enti protrhli hráze a pustili všechny nahromaděné vody dírou v severní zdi dolů do Železného pasu. Huorní tma přešla a hřímání se odvalilo. Měsíc zapadl za hory na západě.

Železný pas se začal plnit černými plíživými potůčky a jezírky.

Zaleskly se v posledním zásvitu měsíce, když se rozlévaly po pláni.

Co chvíli se voda dostala do nějaké šachty nebo komína. Vzhůru syčely veliké bílé oblaky páry. Vlnil se kouř. Ozývaly se výbuchy a vyletoval oheň. Jeden veliký prstenec páry se obtáčel cestou nahoru kolem Orthanku, až věž vypadala jako veliký štít z oblaků, dole ohnivý a nahoře ozářený měsícem. A voda se pořád lila dovnitř, až nakonec Železný pas vypadal jako obrovská pánev, kde to všecko kouří a bublá."

"Viděli jsme od jihu oblak kouře a páry, když jsme v noci přijížděli do ústí Nan Curuníru," řekl Aragorn. "Báli jsme se, že si na nás Saruman vaří nějakou čertovinu."

"Kdepak ten!" řekl Pipin. "Ten se asi dusil a už se nesmál. Do včerejšího rána zalila voda všechny díry a byla hustá mlha. Byli jsme schovaní támhle ve strážnici a dost jsme se vyděsili. Jezero začalo přetékat; lilo se ven starým tunelem a voda rychle stoupala po schodech. Mysleli jsme, že budeme chyceni jako skřeti v díře. Našli jsme ale vzadu ve skladišti točité schody, které nás vyvedly nahoru nad oblouk. Tak tak jsme se protáhli, protože nahoře byl průchod napůl zbořený a zavalený spadlým kamením. Seděli jsme tam nahoře nad záplavou a dívali se, jak se Železný pas zatápí. Enti pouštěli dovnitř vodu, dokud neuhasili všechny ohně a každá jeskyně nebyla plná. Mlhy se zvolna shlukovaly a vypařovaly se nahoru jako veliký mrakový deštník; musel být míli vysoký. Večer byla na kopci na východě nádherná duha a pak se západ slunce rozmazal, protože na horách hustě mrholilo. Bylo úplné ticho. V dálce žalostně vyli nějací vlci. Enti v noci zarazili přítok a vrátili Želíz do starého řečiště. A to byl konec.

Od té doby voda klesá. Myslím, že někde dole v jeskyních musí být východy. Jestli se Saruman kouká z okna, musí mu to připadat jako neveselá spoušť. Byli jsme hrozně osamělí. V celé té hrůze jsme neviděli jediného enta, abychom si s ním popovídali, a neměli jsme žádné zprávy. Noc jsme strávili nahoře nad obloukem a byla tma a vlhko a nespali jsme. Měli jsme pocit, že se každou chvíli může něco stát. Saruman je pořád ve své věži. V noci bylo slyšet hluk, jako když se údolím blíží vítr. Myslím, že se to vraceli enti a huorni, kteří byli pryč; ale kam všichni odešli teď, to nevím. Když jsme slezli dolů a zase se porozhlédli, bylo už mlhavé, lezavé ráno, ale nikde nikdo. A to je asi všechno. Teď to po tom zmatku vypadá skoro mírumilovně. A co se vrátil Gandalf, tak i bezpečněji. Spal bych!"

Všichni chvíli mlčeli. Gimli si znovu nacpal dýmku. "Jedna věc mě zajímá," řekl, když si zapaloval křesadlem a hubkou. "Červivec.

Říkali jste Théodenovi, že je u Sarumana. Jak se tam dostal?"

"Aha, na něho jsem zapomněl," řekl Pipin. "Přišel až dnes ráno.

Zrovna jsme rozdělali oheň a snídali jsme, když se zase objevil Stromovous.

Slyšeli jsme ho, jak venku houká a volá nás jménem.

‚Jen jsem se přišel podívat, jak se vám daří, hošíci,' řekl, ,a nesu vám novinky. Huorni se vrátili. Všechno je v pořádku, ano, velice v pořádku!' zasmál se a pleskl se do stehen. ,V Železném pasu už nejsou žádní skřeti, žádné sekyry! A od jihu přijedou ještě dneska lidi; možná že některé rádi uvidíte.' Ještě nedořekl a na silnici se ozval zvuk kopyt. Vyřítili jsme se před bránu a já stál a zíral a napůl jsem doufal, že uvidím Chodce a Gandalfa, jak jedou v čele vojska. Z mlhy ale vyjel člověk na staré utahané herce; sám vypadal jako divná, pokřivená stvůra. Byl sám.

 Když se vynořil z mlhy a viděl celou tu zkázu a spoušť, seděl a civěl a málem zezelenal. Byl tak zaražený, že nás nejdřív neviděl. Když si nás všiml, vykřikl a pokoušel se obrátit koně a ujet. Stromovous ale udělal tři kroky, natáhl ruku a sundal ho ze sedla. Kůň zděšeně uprchl a on se svalil na zem. Říkal, že je Gríma, přítel a rádce krále, a že byl vyslán s důležitým poselstvím od krále Théodena k Sarumanovi.

,Nikdo jiný by se neodvážil jet otevřenou krajinou plnou ohavných skřetů,' říkal, ,proto poslali mne. A měl jsem nebezpečnou cestu a jsem hladový a unavený. Uhnul jsem z cesty na sever, protože mě pronásledovali vlci.' Zachytil jsem, jak se po straně dívá na Stromovouse, a řekl jsem si: lhář. Stromovous se na něho několik minut díval tím svým dlouhým, pomalým způsobem, až se ten mizera na zemi celý zkroutil. Pak konečně řekl: ,Hm, hm, čekal jsem tě, Mistře Červivče.' Při tom jménu sebou člověk trhl. ,Gandalf tu byl první. Vím tedy o tobě, kolik potřebuji, a vím, co s tebou. Dej všechny krysy do jedné pastičky, řekl Gandalf, a to udělám. Pánem Železného pasu jsem teď já, ale Saruman zůstal zamčený ve své věži. Můžeš jít a předat mu všechna poselství, na která pomyslíš.' ,Pusť mě, pusť mě!' řekl Červivec. ,Já cestu znám.' ,Nepochybuji, že jsi cestu znal,' řekl Stromovous. ,Ale věci se trochu změnily. Běž se podívat.' Pustil Červivce a ten pajdal průchodem a my těsně za ním, až přišel dovnitř do kruhu a viděl záplavu, která ležela mezi ním a Orthankem. Pak se k nám obrátil.

,Pusťte mě pryč!' zakňučel. ,Moje poselství je už zbytečné.' ,To je,' řekl Stromovous. ,Máš ale na vybranou dvě věci: buď zůstaneš se mnou, dokud nepřijde Gandalf a tvůj pán, nebo přejdeš vodu.

Co si vybereš?' Ten člověk se při zmínce o svém pánu otřásl a vkročil do vody, ale stáhl se. ,Neumím plavat,' řekl.

,Voda není hluboká,' řekl Stromovous. ,Je špinavá, ale to ti neublíží, Mistře Červivče. Šup tam!' A tak ten mizera šplouchl do záplavy. Než mi zmizel z očí, sahala mu až po krk. Naposled jsem ho viděl, jak se drží nějakého sudu nebo kusu dřeva. Ale Stromovous se brodil za ním a sledoval, jak mu to jde.

,Tak už je vevnitř,' řekl, když se vrátil. ,Viděl jsem, jak leze po schodech jako umáčená krysa. Ve věži dosud někdo je: objevila se ruka a vtáhla ho dovnitř. Tak je tam a doufám, že se mu přivítání líbilo. Teď se musím jít z té břečky umýt. Jestli mě bude chtít někdo vidět, jsem nahoře na severní straně. Tady dole není žádná čistá voda, které by se ent mohl napít nebo se v ní vykoupat. Poprosím vás tedy, hošíci, abyste u brány drželi stráž, až přijdou lidi. Bude tam Pán Rohanských polí, nezapomeňte! Musíte ho uvítat, jak nejlíp umíte; jeho muži vybojovali velikou bitvu se skřety. Možná že víte, jak se správně mluví s takovým pánem, líp než já. Za mých časů bývalo na zelených pláních mnoho pánů, ale nikdy jsem se nenaučil ani jejich řeč, ani jejich jména. Budou potřebovat lidskou stravu a o té, řekl bych, víte nejlíp. Vyhledejte tedy pokud možno to, co se hodí pro krále.' A to je vlastně konec povídání. Rád bych ovšem věděl, kdo je to Červivec.

Opravdu býval královým rádcem?"

"Býval," řekl Aragorn, "a také Sarumanovým špehem a sluhou v Rohanu. Osud k němu nebyl laskavější, než zasloužil. Vidět pád všeho, co považoval za tak silné a znamenité, muselo být samo dost velkým trestem. Bojím se však, že ho čekají horší věci."

"Ano, myslím, že ho Stromovous poslal do Orthanku ne právě z laskavosti," řekl Smíšek. "Vypadal, že z toho má zlobné potěšení, a když se šel napít a vykoupat, smál se sám pro sebe. Pak jsme měli plno práce, když jsme paběrkovali v tom, co vyplavalo, a pátrali kolem.

Našli jsme na různých místech v okolí dvě skladiště nad hladinou zátopy. Stromovous ale poslal pár entů a ti toho spoustu odnesli.

,Potřebujeme lidskou stravu pro pětatřicet hostí,' říkali enti, takže je vidět, že někdo vaši družinu pozorně spočítal, než jste přijeli. Vy tři jste samozřejmě měli jít s velkými pány. Ale nevedlo by se vám o nic líp. Nechali jsme si stejně dobré jídlo, jako jsme poslali, za to vám ručím. Lepší, protože jsme neposílali nic k pití.

,A co pití?' řekl jsem entům.

,Je tam voda Želíze,' řekli, ,a ta je dost dobrá pro enty i pro lidi.' Doufám ale, že enti měli čas navařit nějaké ty svoje lektvary z horských pramenů a že uvidíme, jak se Gandalfovi kudrnatí vousy, až se vrátí. Když enti odešli, byli jsme unavení a hladoví. Ale nestěžovali jsme si - dostali jsme za svou dřinu dobrou odměnu. Právě při hledání lidské stravy našel Pipin to nejlepší - ty Troubilovy sudy. ,Dýmkové koření je lepší po jídle,' říkal Pipin. A tak se to všechno sběhlo."

"Už je nám všechno naprosto jasné," řekl Gimli.

"Kromě jedné věci," řekl Aragorn: "listí z Jižní čtvrtky v Železném pasu. Čím víc o tom uvažuji, tím divnější se mi to zdá. V Železném pasu jsem nikdy nebyl, ale touhle zemí jsem putoval a dobře znám pusté kraje, které leží mezi Rohanem a Krajem. Dlouhé roky tudy neprochází ani zboží, ani lidé, aspoň veřejně. Hádám, že Saruman měl tajná jednání s někým v Kraji. Červivci se najdou i v jiných domech než u krále Théodena. Bylo na soudcích nějaké datum?"

"Ano," řekl Pipin. "Byla to sklizeň z roku 1417, čili loňská, ne, vlastně předloňská. To byl dobrý rok."

"Co se dá dělat, snad už je po všem zlu, které se tam dělo, a když ne, stejně zatím nemůžeme zasáhnout," řekl Aragorn. "Myslím ale, že se o tom zmíním Gandalfovi, i když to mezi jeho velkými záležitostmi vypadá jako maličkost."

"Kdo ví, co dělá," řekl Smíšek. "Odpoledne pokročilo. Pojďme se porozhlédnout! Aspoň se teď můžete podívat do Železného pasu, Chodče, máte-li chuť. Není to ovšem veselá podívaná."