KRÁL ZE ZLATÉ SÍNĚ

Jeli dál západem slunce a pozvolným stmíváním a houstnoucí nocí.

Když konečně zastavili a sesedli, byl i Aragorn ztuhlý a unavený.

Gandalf jim popřál jen pár hodin odpočinku. Legolas a Gimli spali a Aragorn ležel natažen na zádech; Gandalf však stál opřen o hůl a vyhlížel do tmy na východ a na západ. Všechno mlčelo a nikde nebylo vidět ani slyšet žádného tvora. Když opět vstali, byla noc mřížovaná dlouhými mračny, která letěla v mrazivém větru. Pod studeným měsícem jeli dál stejně rychle jako za denního světla.

Míjely hodiny a oni pořád jeli. Gimli podřimoval a byl by spadl, kdyby ho Gandalf nechytil a nezatřásl s ním. Hasufel a Arod znaveně, ale hrdě následovali svého neúnavného vůdce jako stěží viditelný šedý stín před sebou. Míle ubíhaly. Rostoucí měsíc zapadl do oblak.

Vzduch začal nepříjemně mrazit. Tma na východě pomalu bledla v studenou šeď. Daleko vlevo vyskočily nad černé stěny Emyn Muilu rudé šípy světla. Přišel jasný a čirý úsvit, přes cestu jim vál vítr a ohýbal trávu. Náhle Stínovlas stanul a zaržál. Gandalf ukázal dopředu.

"Podívejte!" zvolal a jeho druhové zvedli unavené oči. Před nimi stály hory Jihu s bílými vrcholky a černými pruhy. Travnatý kraj se vlnil k pahorkům, které se shlukly u nohou hor, a vléval se do mnoha údolíček, jež byla dosud nezřetelná a temná, nedotčená jitřním světlem, a vinula se do srdce velikých hor. Přímo před cestovateli se otvírala nejširší z těchto dolin jako dlouhý záliv mezi kopci. Hluboko v něm zahlédli hrbatý masív hory s jedním vysokým štítem; v ústí stálo jako stráž osamělé návrší. Jeho paty obtékala stříbrná nit potoka, který pramenil v dolině; na temeni zahlédli ve vycházejícím slunci dosud vzdálený záblesk, třpyt zlata.

"Mluv, Legolasi!" řekl Gandalf. "Pověz nám, co vidíš na tom kopci!"

Legolas upřeně hleděl před sebe a stínil si oči před rovnými paprsky právě vyšlého slunce. "Vidím bílý potok, který stéká ze sněhů," řekl. "Tam, kde se vynořuje ze stínu údolí, zvedá se na východě zelený pahorek. Obklopuje jej příkop a mocný val a trnitý plot. Uvnitř se zvedají střechy domů; a uprostřed na zelené terase stojí o samotě veliký lidský palác. Mým očím se zdá, že střecha je pobita zlatem. Její světlo září daleko do kraje. Zlaté jsou i veřeje dveří. Stojí tam muži v lesklém brnění, vše ostatní ve dvoře ale ještě spí."

"Ten dvorec se nazývá Edoras," řekl Gandalf, "a ta zlatá síň je Meduseld. Tam přebývá Théoden, syn Thengelův, král Rohanské marky. Přišli jsme s novým dnem. Teď před sebou vidíme jasně cestu.

Musíme však jet obezřetněji, je totiž válka a Rohirové, Páni koní, nespí, i když to tak zdálky vypadá. Radím vám všem, abyste netasili zbraně a nemluvili povýšeně, dokud nepřijdeme před Théodenův trůn."

Jitro kolem bylo jasné a čiré a ptáci zpívali, když cestovatelé dojeli k potoku. Hnal se dolů do pláně a pod úpatím kopce jim přes cestu zahýbal velkým obloukem na východ, aby se v dálce vlil do rákosem zarostlého řečiště Entvy. Země se zelenala; ve vlhkých lukách a na travnatých březích potoka hojně rostly vrby. V této jižní zemi se jim už červenaly ratolístky, protože cítily příchod jara. Přes potok vedl brod mezi nízkými břehy rozdupanými od přecházejících koní. Cestovatelé jej překročili a octli se v širokém rozježděném úvozu, který mířil do vysočiny.

Na úpatí obehnaného pahorku zabíhala cesta do stínu mnoha vysokých zelených mohyl. Na západních svazích se tráva bělala jako pod závějí sněhu; v drnu tam jako nespočetné hvězdičky vyrážely kvítky.

"Podívejte!" řekl Gandalf. "Jak krásné jsou jasné oči v trávě! V této lidské zemi se jim říká stáličky, simbelmynë, protože kvetou ve všech ročních obdobích a rostou tam, kde odpočívají velcí muži. Hle!

Přicházíme k velkým mohylám, kde spí Théodenovi předkové."

"Sedm mohyl nalevo a devět napravo," řekl Aragorn. "Mnoho lidských věků minulo od doby, kdy byla postavena zlatá síň."

"Pětsetkrát opadlo od té doby červené listí v Temném hvozdu, mém domově," řekl Legolas, "a připadá nám to jako chvilička."

"Rohanským jezdcům to však připadá tak dávno," řekl Aragorn, "že stavba toho domu je pro ně jenom vzpomínkou a písní a léta předtím se jim ztrácejí v mlze času. Teď nazývají tuto zemi svým domovem, svou vlastí, a jejich řeč se odlišila od řeči jejich severského příbuzenstva."

Pak začal tiše prozpěvovat pomalým jazykem, který neznali elf ani trpaslík; přesto naslouchali, protože to byla mocná hudba.

 "Hádám, že je to jazyk Rohirů," řekl Legolas; "podobá se totiž zemi samé; někdy je bohatý a vlnivý a jinak tvrdý a strohý jako hory.

Neuhodnu však, co píseň znamená, jen to, že je obtěžkána smutkem smrtelných lidí."

"Nakolik ji dovedu převést do Obecné řeči," pravil Aragorn, "zní takto: Kde je teď jezdec a kůň?

Kde roh, který pěje?

Kde je teď přilba a pancíř a vlas, který věje?

Kde je teď ruka a harfa a oheň, jenž hřeje?

Kde je to jaro, ta sklizeň, ta pšenice kde je?

Jako déšť po horách přešly a jako větérek v louce; na západ odešly naše dny přes stinné kopce.

Kdo lapí kouř, když se umřelé dřevo pálí, kdo spatří vracet se roky, jež do Moře napadaly?

Tak mluvil kdysi dávno v Rohanu zapomenutý básník, když vzpomínal, jak urostlý a sličný byl Eorl Mladý, který přijel ze Severu; a Felaróf, jeho hřebec, otec koní, měl okřídlené nohy. Tak dodnes zpívají muži za večerů."

S těmito slovy projeli cestovatelé kolem mlčenlivých mohyl. Po točité stezce po zelených ramenech kopců nakonec dojeli k širokým ošlehaným zdem a bránám Edorasu.

Sedělo tam mnoho mužů v lesklé zbroji. Ihned vyskočili a zahradili jim cestu kopími. "Stůjte, cizinci zde neznámí!" vykřikli jazykem Jízdmarky a žádali jména a poslání cizinců. V očích měli podiv, ale pramálo přátelství; na Gandalfa hleděli černě.

"Dobře rozumím vaší řeči," odpověděl stejným jazykem, "rozumí jí ovšem málo cizinců. Proč tedy nemluvíte Obecnou řečí, jak je zvykem na Západě, když si přejete odpověď?"

"Je vůlí krále Théodena, aby nikdo nevstoupil do jeho bran, pokud nezná náš jazyk a není naším přítelem," odpověděl jeden ze strážných.

"Nikdo tu není vítán ve dnech války, jen naši vlastní lidé a ti, kdo přicházejí z Mundburgu v zemi Gondor. Kdo jste, že přijíždíte bezstarostně přes pláň takto podivně oděni a na koních, kteří se podobají našim koním? Dlouho tu držíme stráž a pozorovali jsme vás z dálky.

Nikdy jsme neviděli jezdce tak zvláštního a koně tak hrdého, jako je  jeden z těch, kteří vás nesou. Je z Komoňstva, ledaže nás klamou oči.

Pověz, nejsi čaroděj, nějaký Sarumanův špeh, anebo přízrak, který stvořil? Mluv, a rychle!"

"Nejsme žádné přízraky," řekl Aragorn, "a oči vás neklamou. Jsou to skutečně vaši vlastní koně, na kterých jedeme, a myslím, žes to dobře věděl dříve, než ses ptal. Zloděj ale zřídka jede domů do stáje.

Tady jsou Hasufel a Arod, které nám půjčil Éomer, Třetí maršál Marky, před dvěma dny. Přivádíme je zpátky, jak jsme mu slíbili. Nevrátil se snad Éomer a neupozornil na náš příchod?"

Do očí strážného se vkradlo znepokojení. "O Éomerovi nemám co říci," odpověděl. "Říkáš-li pravdu, pak o tom Théoden bezpochyby slyšel. Možná že váš příchod nebyl zcela neočekávaný. Je to dva dny, co večer přišel Červivec a řekl, že podle Théodenovy vůle nesmí žádný cizinec projít touto branou."

"Červivec?" řekl Gandalf a ostře pohlédl na strážného. "Už nic neříkej. Nemám poselství pro Červivce, ale pro samotného Pána Marky.

Mám naspěch. Šel bys nebo poslal bys někoho, aby mu oznámil, že jsme přišli?" Oči mu pod hlubokým obočím zablýskaly, když upřel zrak na muže.

"Ano, půjdu," odtušil pomalu. "Jaká jména mám ale oznámit? A co mám říct o tobě? Vypadáš teď jako starý a unavený, a přece se mi zdá, že uvnitř jsi nebezpečný a drsný."

"Vidíš a mluvíš dobře," řekl čaroděj. "Jsem totiž Gandalf. Vrátil jsem se. A hle! I já vedu zpátky koně. Tady je velký Stínovlas, kterého jiná ruka nezkrotila. A vedle mne je tu Aragorn, syn Arathornův, dědic Králů, a jde do Mundburgu. A také jsou zde elf Legolas a trpaslík Gimli, naši druhové. Teď jdi a řekni svému pánu, že jsme u bran a přáli bychom si s ním mluvit, jestliže nám dovolí vstoupit do své síně."

"Udáváš skutečně zvláštní jména! Oznámím je však, jak mě vybízíš, a poznám vůli svého pána," řekl strážný. "Počkejte zde chvilku a já vám přinesu odpověď, jakou on uzná za dobrou. Nedělejte si velké naděje! Časy jsou temné." Rychle odešel a zanechal cizince v ostražité péči svých druhů.

Po chvíli se vrátil. "Pojďte za mnou!" řekl. "Théoden vám dovoluje vstoupit; každou zbraň, i kdyby to byla jen hůl, však musíte odložit na prahu. Dveřníci je převezmou."

 Temná brána se rozevřela. Cestovatelé vstoupili a šli řadou za svým průvodcem. Nalezli širokou cestu dlážděnou opracovanými kameny, která se chvílemi vinula nahoru a chvílemi stoupala po krátkých, dobře postavených schodištích. Minuli mnoho dřevěných domů a mnoho temných dveří. Podle cesty tekl potůček čiré vody a třpytil se a zurčel v kamenném korytě. Konečně došli na temeno kopce. Na zelené terase tam stála vyvýšená plošina. U její paty prýštil jasný pramen z kamene opracovaného do podoby koňské hlavy; pod ním byla široká nádržka, z níž se voda přelévala do potůčku tekoucího dolů. Po zelené terase vedlo vzhůru vysoké a široké kamenné schodiště a po obou stranách nejvyššího schodu byla kamenná sedátka. Tam seděli další strážní a na kolenou jim ležely tasené meče. Zlaté vlasy měli spleteny na ramenou; na zelených štítech zářil znak slunce, jejich dlouhé pancíře byly leskle vycíděné, a když vstali, zdáli se vyšší než smrtelní lidé.

"Před vámi jsou dveře," řekl průvodce. "Musím se teď vrátit do služby u brány. Sbohem! Ať je k vám Pán Marky milostivý!"

Obrátil se a rychle scházel zpátky cestou. Ostatní zlezli dlouhé schodiště pod dohledem urostlých strážných. Ti stáli mlčky nahoře a nepromluvili slova, dokud na dlážděnou plošinu nad schody nevystoupil Gandalf. Pak náhle pronesli dvorné uvítání vlastní řečí.

"Buďte zdrávi, příchozí zdaleka!" řekli a obrátili k cestovatelům jílce mečů na znamení míru. Ve slunci se zableskly zelené drahokamy.

Pak jeden ze strážných předstoupil a promluvil Obecnou řečí.

"Jsem Théodenův dveřník," řekl. "Jmenuji se Hama. Zde vás musím vybídnout, abyste odložili zbraně, než vstoupíte."

Nato mu Legolas vložil do ruky svůj nůž se stříbrnou rukojetí, toulec a luk. "Starej se o ně dobře," řekl; "pocházejí ze Zlatého lesa a dala mi je Paní Lothlórienu."

Do mužových očí vstoupil úžas a rychle odložil zbraně ke zdi, jako by se jich bál. "Nikdo se jich nedotkne, to slibuji," řekl.

Aragorn stál chvíli nerozhodně. "Není mi po vůli," řekl, "odložit svůj meč ani vydat Andúril do ruky kohokoli jiného."

"Je to vůle Théodenova," řekl Hama.

"Není mi jasné, proč by vůle Théodena, syna Thengelova, i když je Pánem Marky, měla převládnout nad vůlí Aragorna, syna Arathornova, Elendilova dědice z Gondoru."

 "Toto je dům Théodenův, a ne Aragornův, i kdyby byl králem Gondoru na Denethorově trůně," řekl Hama, rychle se postavil přede dveře a zahradil cestu. Meč měl rázem v ruce a hrot obrácen proti cizincům.

"Tohle jsou zbytečné řeči," řekl Gandalf. "Théodenův požadavek je zbytečný, ale je marné se mu vzpírat. Král musí prosadit svou vůli ve vlastní síni, ať je pošetilá nebo moudrá."

"Pravda," řekl Aragorn, "a udělal bych, jak ode mne žádá pán domu, i kdyby to byla jenom dřevařská chata, kdybych nesl jiný meč než Andúril."

"Ať se jmenuje jakkoliv," řekl Hama, "tady jej odložíš, nechceš-li bojovat sám proti všem mužům z Edorasu."

"Ne sám!" řekl Gimli, přejížděl prsty po ostří své sekyry a temně vzhlížel k strážnému, jako by si vyhlížel strom ke skácení. "Ne sám!"

"Ale, ale," řekl Gandalf. "Jsme přátelé. Nebo bychom měli být; jestli se teď budeme přít, dosáhneme jedině toho, že se nám Mordor bude smát. Mé poslání je naléhavé. Tady máš aspoň můj meč, dobrý Hámo. Opatruj ho dobře. Říká se mu Glamdring, protože jej kdysi vyrobili elfové. Teď mě pusť. No tak, Aragorne!"

Pomalu odepínal Aragorn svůj opasek a sám opřel meč o stěnu.

"Tady jej stavím," řekl; "přikazuji vám však, abyste se ho nedotýkali a nedovolili ani jinému, aby na něj položil ruku. V této elfí pochvě odpočívá Meč, který byl zlomen a byl obnoven. V hlubinách času jej kdysi vyrobil Telchar. Smrt stihne každého, kdo tasí Elendilův meč, není-li Elendilovým dědicem."

Strážný odstoupil a s úžasem se zahleděl na Aragorna. "Zdá se, žes přiletěl na křídlech písně ze zapomenutých dob," řekl. "Stane se, jak přikazuješ."

"Dobrá," řekl Gimli, "když bude mít společnost Andúrilu, může moje sekyra bez hanby zůstat tady," a položil ji na podlahu. "Teď, jeli všechno tak, jak sis přál, dovol nám vejít a promluvit s tvým pánem."

Strážný dosud váhal. "Tvá hůl," řekl Gandalfovi. "Odpusť, ale i ta musí zůstat u dveří."

"Hloupost!" řekl Gandalf. "Prozíravost je jedna věc, ale nezdvořilost druhá. Jsem starý. Nesmím-li se cestou opírat o svou hůl, budu tady sedět, dokud se Théodenovi samotnému neuráčí vykulhat ven a promluvit si se mnou."

 Aragorn se zasmál. "Každý má něco tak drahého, že to druhému nesvěří. Odloučil bys však starce od jeho opory? Nuže, nenecháš nás vstoupit?"

"Hůl v ruce čaroděje může být víc než jen opora pro stáří," řekl Hama. Zadíval se na jasanovou hůl, o niž se Gandalf opíral. "Přesto, je-li slušný člověk na pochybách, spolehne na vlastní moudrost. Věřím, že jste přátelé a čestní lidé, kteří nemají žádný zlý úmysl. Smíte vejít."

Nato stráže zvedly těžké závory dveří a zvolna je otevřely dovnitř.

Veliké závěsy zaskřípěly. Cestovatelé vešli. Po čirém vzduchu na kopci se uvnitř zdálo teplo a tma. Síň byla dlouhá a široká a plná stínů a polosvětel; vznosnou střechu podpíraly mocné pilíře. Tu a tam však okny na východě pod převislou střechou pronikaly louče jasných slunečních paprsků. V otvoru ve střeše se nad temnými praménky stoupajícího kouře modralo bledé nebe. Když si jejich oči zvykly, cestovatelé si všimli, že podlaha je dlážděná různobarevnými kameny; pod nohama se jim větvily runy a proplétala se zvláštní erbovní znamení. Viděli také, že pilíře jsou bohatě vyřezávané a mdle se lesknou zlatem a zpola viditelnými barvami. Na stěnách hojně visely tkaniny a po jejich širokých rozlohách pochodovaly postavy z pradávných pověstí, některé vybledlé věkem, jiné ztmavlé. Na jednu postavu však dopadalo sluneční světlo: byl to mladý muž na bílém koni. Troubil na veliký roh a plavé vlasy mu vlály ve větru. Kůň měl hlavu zdviženou, nozdry široké a rudé, jak ržál, když zdaleka větřil bitvu. U kolen se mu pěnila a vířila zelenobílá voda.

"Hle, Eorl Mladý!" řekl Aragorn. "Tak přijel ze Severu do bitvy na Poli Celebrantu."

Čtyři druhové šli dál, kolem jasného ohně z polen hořících na dlouhém ohništi uprostřed síně. Pak se zastavili. Na druhém konci byla za ohništěm vyvýšená plošina se třemi stupni, obrácená na sever ke dveřím. Uprostřed plošiny stálo veliké pozlacené křeslo. V něm seděl muž tak shrbený věkem, že vypadal téměř jako trpaslík; bílé vlasy však měl dlouhé a husté a spadaly mu ve velikých pletencích zpod tenké zlaté obroučky nasazené okolo spánků. Uprostřed mu na čele svítil jediný bílý diamant. Vous mu ležel jako sníh na kolenou; oči však dosud hořely jasným světlem a blýskaly, když upíral zrak na cizince. Za křeslem stála žena v bílém. Na schodech u starcových nohou seděl svrasklý, vyschlý mužík s bledou vědoucí tváří a očima s těžkými víčky.

Bylo ticho. Stařec se ve svém křesle nepohnul. Posléze promluvil Gandalf. "Buď zdráv, Théodene, synu Thengelův! Vrátil jsem se.

Vždyť hle, přichází bouře a všichni přátelé by se teď měli spojit dohromady, jinak každý sám zahyne."

Stařec se pomalu postavil, těžce se opíraje o krátkou černou hůl s bílou kostěnou rukojetí; a nyní cizinci viděli, že přes svou shrbenost je dosud vysoký a že v mládí musel být skutečně urostlý a hrdý.

"Zdravím tě," řekl, "a čekáš možná uvítání. Po pravdě řečeno, tvé uvítání je tu však pochybné, Mistře Gandalfe. Vždycky jsi býval poslem neštěstí. Strázně za tebou letí jako vrány, a čím častěji, tím hůř.

Nebudu tě klamat: když jsem slyšel, že Stínovlas se vrátil bez jezdce, radoval jsem se, že se vrátil kůň, ale ještě víc, že přišel sám; a když Éomer přinesl novinu, že ses odebral do svého konečného domova, netruchlil jsem. Noviny zdaleka jsou však zřídkakdy pravdivé. Tady se vracíš! A jak se dalo čekat, přichází s tebou horší zlo než dřív. Proč bych tě měl vítat, Gandalfe Sýčku? To mi pověz!" Zvolna se opět posadil do křesla.

"Mluvíš správně," řekl bledý muž na schodech plošiny. "Sotva před pěti dny přišla trpká zpráva, že Théodred, tvůj syn a pravá ruka, Druhý maršál Marky, byl zabit na Západních polích. Na Éomera není spolehnutí. Pramálo mužů by zůstalo a střežilo tvé zdi, kdyby směl vládnout. A teď se dozvídáme z Gondoru, že Temný pán se hnul. Takovou hodinu si tento poutník vybere k návratu. Opravdu, proč bychom tě měli vítat, Mistře Sýčku? Láthspell tě nazývám, Zlá zvěst; a říká se, že špatná zpráva je špatný host." Posupně se zasmál, když na okamžik zvedl těžká víčka a upřel na cizince temné oči.

"Pokládají tě za moudrého, příteli Červivče, a bezpochyby jsi velkou oporou svému pánu," odvětil Gandalf mírným hlasem. "Se špatnými zprávami však může člověk přijít dvojím způsobem. Může být služebníkem zla, anebo také tím, kdo se nevměšuje, ale přichází jen, aby přinesl pomoc v nouzi."

"Tak jest," řekl Červivec, "je ovšem ještě třetí druh: ohlodávači kostí, ti, kdo strkají nos do cizích bolestí, mrchožrouti, kteří tloustnou válkou. Jakou pomoc jsi kdy přinesl, Sýčku? A jakou pomoc přinášíš teď? Posledně, když jsi tu byl, jsi hledal pomoc u nás. Tehdy tě můj pán vyzval, aby sis vybral, kterého koně chceš, a odjel; a ty sis k úžasu všech ve své opovážlivosti vybral Stínovlase. To mého pána bolestně zasáhlo; některým se však zdálo, že to není příliš vysoká cena za to, abys rychle opustil zemi. Hádám, že se to zase vyvine stejně: spíš budeš o pomoc žádat než ji poskytovat. Přivádíš muže? Máš koně, meče, oštěpy? Tomu bych řekl pomoc. To nyní potřebujeme. Kdo však jsou ti, kteří ti jdou v patách? Tři odraní tuláci v šedém! A ty sám vypadáš ze všech čtyř nejvíc jako žebrák!"

"Poslední dobou ve tvé říši upadá dvornost, Théodene, Thengelův synu," řekl Gandalf. "Nesdělil snad posel od tvé brány jména mých společníků? Zřídkakdy přijal rohanský Pán takové tři hosty. U tvých dveří odložili zbraně, jež mají cenu mnoha smrtelníků, i těch nejstatečnějších.

Šedý je jejich šat, neboť je oblékli elfové, a tak prošli stínem mnoha nebezpečí do tvé síně."

"Je tedy pravda, co hlásil Éomer, že jste se spřáhli s Čarodějnicí ze Zlatého lesa?" řekl Červivec. "Není divu: v Dwimordenu se vždycky tkaly sítě klamu."

Gimli udělal krok dopředu, ale náhle ucítil, jak ho Gandalfova ruka uchopila za rameno, a zastavil se, strnulý jako kámen.

V zlatý les kouzel Lórien přichází člověk zřídka jen; pramálo očí smrtelných spatří tu, jež se nemění.

Galadriel! Galadriel!

Kdo k studánce tvé čiré šel?

V bílé tvé ruce bílá hvězda; zem čistá, o jaké se nezdá i v nejčistších snech smrtelnému, je v Dwimordenu, v Lórienu.

Tak tiše zazpíval Gandalf, a pak se náhle změnil. Odhodil svůj rozedraný plášť, vztyčil se a již se neopíral o svou hůl; pak promluvil jasným chladným hlasem.

"Moudří mluví jen o tom, co znají, Grímo, synu Gálmódův. Stal se z tebe nedovtipný červ. Mlč tedy a drž svůj rozeklaný jazyk za zuby.

Neprošel jsem ohněm a smrtí, abych si vyměňoval křivá slova se sluhou, dokud neudeří blesk."

 Zvedl hůl. Zahřmělo. Sluneční světlo ve východních oknech zmizelo; celá síň byla rázem temná jako v noci. Oheň pohasl v mračné uhlíky. Jen Gandalfa bylo vidět, jak stojí bílý a vysoký před zčernalým ohništěm.

V soumraku zaslechli Červivcovo syčení: "Neradil jsem ti, pane, abys mu zakázal vzít si hůl? Ten hlupák Hama nás zradil!" Zablesklo se, jako by střechu rozčísl blesk. Pak všechno ztichlo. Červivec padl tváří na zem.

"Théodene, synu Thengelův, budeš mi teď naslouchat?" řekl Gandalf. "Žádáš o pomoc?" Zvedl svou hůl a ukázal k vysokému oknu.

Tam jako by se tma projasňovala a otvorem bylo vidět vysokou a dalekou zářící oblohu. "Všechno není temné. Vzmuž se, Pane Marky; vždyť lepší pomoc nenajdeš. Pro ty, kteří zoufají, nemám žádnou radu.

Přesto bych radu mohl dát a mohl bych ti říci pár slov. Poslechneš si je? Nejsou pro každé ucho. Vyzývám tě, abys vyšel ven ze dveří a podíval se do kraje. Příliš dlouho jsi seděl ve stínu a důvěřoval překrouceným pověstem a křivým radám."

Théoden zvolna opustil křeslo. V síni se slabě rozsvětlilo. Žena pospíšila králi po bok, vzala ho za paži, a tak stařec nejistými krůčky sestoupil z plošiny a tiše kráčel síní. Červivec zůstal ležet na podlaze.

Došli ke dveřím a Gandalf zaklepal.

"Otevřte!" zvolal. "Pán Marky vychází!"

Dveře se zvolna rozevřely a dovnitř zasvištěl ostrý vzduch. Na kopci vanul vítr.

"Pošli své stráže dolů pod schody," řekl Gandalf. "A ty, Paní, ho na chvíli nech se mnou. Budu se o něho starat."

"Jdi, Éowyn, sestry dcero!" řekl starý král. "Čas strachu minul."

Žena se obrátila a zvolna zašla do domu. Ve dveřích se otočila a ohlédla. Vážný a zamyšlený byl její pohled, když se s chladným politováním podívala na krále. Její tvář byla velmi sličná a dlouhé vlasy připomínaly řeku zlata. Ve své bílé říze se stříbrným pásem byla útlá a vysoká; zdála se však silná a strohá jako z oceli; dcera králů. Tak Aragorn poprvé spatřil v plném denním světle Éowyn, Paní Rohanu, a zdála se mu sličná, sličná a chladná jako jitro časného jara, v kterém se ještě neprobudilo ženství. A ona si náhle uvědomila jeho: urostlého dědice Králů, zmoudřelého léty, v šedém plášti, tajícího moc, kterou přesto pocítila. Okamžik stála jako zkamenělá, pak se rychle obrátila a byla pryč.

 "Teď, pane," řekl Gandalf, "pohleď na svou zemi! Nadýchej se opět volného vzduchu!"

Z přístřešku na vysoké terase viděli, jak za říčkou zelená pole Rohanu mizí do šedých dálav. Obloha nahoře a na západě byla dosud zatemnělá bouří a daleko mezi vrcholky neviděných kopců tančil blesk. Vítr se však obrátil k severu a bouře, která přišla od východu, se již vzdalovala, valila se na jih k moři. Náhle z trhliny mraků za nimi slétl sluneční paprsek jako meč. Padající sprška se zaleskla jako stříbro a řeka se v dálce zatřpytila jako mihotavé sklo.

"Tady není tak tma," řekl Théoden.

"Ne," řekl Gandalf. "A léta ti na ramenou také neleží tak těžce, jak ti někteří vnukají. Odhoď svou oporu!"

Černá hůl s třeskem vypadla králi z ruky na kameny. Vztyčil se zvolna jako člověk, který ztuhl tím, že se dlouho hrbil nad úmornou dřinou. Nyní stál vysoký a vzpřímený a oči měl modré, když hleděl do vyjasňujícího se nebe.

"Míval jsem v posledním čase temné sny," řekl, "ale cítím se jako nově probuzený. Teď bych si přál, abys byl přišel dříve, Gandalfe.

Bojím se totiž, že jsi přišel příliš pozdě, jen abys viděl poslední dny mého domu. Vysoká zeď, kterou postavil Brego, syn Eorlův, nebude dlouho stát. Vysoký stolec stráví oheň. Co se dá dělat?"

"Mnoho," řekl Gandalf. "Nejdřív ale pošli pro Éomera. Hádám správně, že ho držíš ve vězení na radu Grímy, kterému všichni kromě tebe říkají Červivec?"

"Je to pravda," řekl Théoden. "Vzbouřil se proti mým rozkazům a vyhrožoval v mé síni Grímovi, že ho zabije."

"Člověk může milovat tebe, a přesto nemilovat Červivce ani jeho rady," řekl Gandalf.

"To je možné. Udělám, co si přeješ. Zavolej mi Hámu. Když se projevil jako nespolehlivý dveřník, ať dělá poslíčka. Viník povede viníka k soudu," řekl Théoden a jeho hlas byl strohý, a přece se při pohledu na Gandalfa usmál a v tu chvíli se mu vyhladily mnohé ustarané vrásky a už se neobjevily.

Když byl Hama povolán a odešel, odvedl Gandalf Théodena ke kamennému sedátku a pak se sám posadil před krále na nejvyšší schod. Aragorn a jeho druhové stáli opodál.

"Není čas vyložit ti vše, co bys měl slyšet," řekl Gandalf. "Přesto, neklame-li mě naděje, zanedlouho přijde čas, kdy budu moci mluvit  úplněji. Pohleď! Octl ses ve větším nebezpečí, než jaké by sám Červivec dokázal vnuknout do tvých snů. Ale vida, teď už nesníš. Žiješ.

Gondor a Rohan nestojí osaměle. Nepřítel je silnější, než počítáme, přesto máme naději, kterou netuší."

Teď začal Gandalf mluvit rychle. Mluvil tiše a tajně a jediný král slyšel, co mu říká. Zatímco mluvil, v Théodenových očích svítalo světlo stále jasněji, až nakonec vstal ze sedátka a vztyčil se v plné výši a Gandalf vedle něho, a společně z vyvýšeného místa hleděli k východu.

"Vskutku," řekl Gandalf teď hlasitým, ostrým a jasným hlasem, "naše naděje leží tam, kde číhá náš největší strach. Osud ještě visí na vlásku. Přesto je naděje, jestliže aspoň nakrátko zůstaneme neporaženi."

I druzí teď obrátili oči k východu. Přes dělící míle země hleděli do daleka, kam až oko dosáhlo, a naděje a strach je nesly v myšlenkách ještě dál, za temné hory do Země stínu. Kde byl teď Ten, kdo nese Prsten? Jak tenoučký byl vlásek, na němž visel osud! Když Legolas napnul dalekozraké oči, zdálo se mu, že vidí bělostný třpyt; snad se to v dáli zablesklo slunce na vrcholku Strážní věže. A ještě dál, nekonečně daleko, a přece hrozivě blízko, byl drobounký jazýček ohně.

Théoden se zvolna posadil zpátky, jako by se ho únava proti Gandalfově vůli dosud snažila přemoci. Otočil se a pohlédl na svůj velký dům. "Škoda," řekl, "že mne musely postihnout tyto zlé dny a že musely přijít v mém stáří místo míru, který jsem si zasloužil. Škoda statečného Boromira. Mladí hynou a staří přežívají a chřadnou." Sevřel si vrásčitýma rukama kolena.

"Tvé prsty by si líp připomněly svou sílu, kdyby sevřely jílec meče," řekl Gandalf.

Théoden vstal a rukou sjel k boku; na opasku však nevisel žádný meč. "Kam mi jej Gríma schoval?" zamručel nehlasně.

"Vezmi si tento, drahý pane!" řekl jasný hlas. "Vždycky ti byl k službám." Po schodech tiše vyšli dva muži a stáli teď pár kroků pod vrcholkem. Přišel Éomer. Neměl na hlavě přilbu ani na prsou pancíř, v ruce však držel tasený meč; teď poklekl a podával jílec svému pánu.

"Co to má znamenat?" řekl Théoden přísně. Obrátil se k Éomerovi a muži na něho hleděli s úžasem, jak hrdě a vzpřímeně teď stojí.

Kde zůstal stařec, kterého zanechali schouleného v křesle a opřeného o hůl?

 "Za to mohu já," řekl Hama a chvěl se. "Pochopil jsem to tak, že Éomer má být propuštěn na svobodu. Tolik jsem se ze srdce zaradoval, že jsem možná chybil. Když však byl opět na svobodě, přinesl jsem mu jako maršálovi Marky meč, jak mě vyzval."

"Abych ti jej položil k nohám, můj pane," řekl Éomer.

Mlčenlivou chvilku shlížel Théoden na Éomera, který dosud klečel před ním. Nikdo se nepohnul.

"Nepřijmeš ten meč?" řekl Gandalf.

Zvolna vztáhl Théoden ruku. Když prsty uchopily jílec, divákům se zdálo, že se mu do hubené paže navrací pevnost a síla. Náhle meč pozvedl a máchl jím vzduchem, až se zableskl a zasvištěl. Pak vydal mocný výkřik. Jeho hlas jasně zazvučel, když řečí Rohanských zazpíval volání do zbraně: Vstaňte, nuž vstaňte, vy, Jezdci Théodenovi!

Svízelné skutky se blíží, smráká se na východě.

Koni teď uzdu dejte, ať zvučí údolím roh!

Vpřed, Eorlovci!

Strážní, v domnění, že jsou povoláváni, vylétli po schodech vzhůru.

Hleděli na svého pána s ohromením a potom jako jeden muž vytáhli meče a položili mu je k nohám. "Rozkazuj!" řekli.

"Westu Théoden hál!" zvolal Éomer. "Radujeme se, že se zas ujímáš svého. Už se nebude říkat, Gandalfe, že nosíš jenom žal!"

"Přijmi zpět meč, Éomere, sestry synu!" řekl král. "Jdi, Hámo, a vyhledej můj vlastní meč. Má jej v ochraně Gríma. A přiveď mi i jeho.

Nuže, Gandalfe, říkal jsi, že máš pro mne radu, pokud ji budu chtít slyšet. Co radíš?"

"Už jsi ji přijal sám," odvětil Gandalf. "Vložit důvěru v Éomera spíš než v muže pokřivené mysli. Odhodit lítost a strach. Dělat to, co je naléhavé. Ať je každý muž, který může jet, ihned vyslán na západ, jak radil Éomer: nejprve musíme zničit Sarumanovu hrozbu, dokud máme čas. Selžeme-li, padneme. Budeme-li mít úspěch - pak půjdeme vstříc dalšímu úkolu. Zatím by zbytek tvého národa, ženy a děti a starci, měl uprchnout do útočišť, která máš v horách. Nebyla snad připravena právě pro takový zlý den, jako je tento? Ať vezmou zásoby, ale ať se nezdržují poklady, velkými ani malými. Jde jim teď o život."

 "Teď se mi zdá tvá rada dobrá," řekl Théoden. "Ať se rychle připraví všechen můj lid! Avšak co vy, mí hosté? - Pravdu jsi řekl, Gandalfe, že dvornost v mé síni upadla! Jeli jste celou noc a ráno už míjí.

Nespali jste ani nejedli. Dám připravit dům pro hosty; tam se vyspíte, až budete najedeni."

"Ne, pane," řekl Aragorn. "Znaveným ještě nepřišel čas odpočinku.

Rohanští muži musejí vyjet už dnes a my pojedeme s nimi - sekyra, meč i luk. Nepřinesli jsme je opřít o tvou zeď, Pane Marky. A já slíbil Éomerovi, že můj a jeho meč budou taseny spolu."

"Teď máme opravdu naději zvítězit!" řekl Éomer.

"Naději ano," řekl Gandalf. "Železný pas je však silný. A stahují se i jiná nebezpečí. Nezdržuj se, Théodene, až budeme pryč. Veď svůj lid rychle do hradiště Šeré Brázdy v kopcích!"

"Ne, Gandalfe," řekl král. "Nevíš, jak umíš léčit. Tak to nebude.

Sám půjdu do války v předních řadách bitvy; bude-li třeba, padnu.

Tak se mi bude spát líp."

"Potom i porážka Rohanu bude oslavena písní," řekl Aragorn.

Ozbrojenci, kteří stáli opodál, udeřili zbraněmi a zvolali: "Pán Marky vyjede! Vpřed, Eorlovci!"

"Tvůj lid ovšem nesmí být neozbrojen a bez pastýře," řekl Gandalf.

"Kdo je povede a kdo jim bude panovat místo tebe?"

"To rozvážím, než půjdu," odvětil Théoden. "Tady jde můj rádce."

V tom okamžiku vyšel opět ze síně Háma. Za ním se krčil mezi dalšími dvěma muži Gríma Červivec. Tvář měl bílou a ve slunečním světle mžoural. Háma poklekl a podal Théodenovi dlouhý meč v pochvě pobité zlatem a posázené zelenými drahokamy.

"Zde je, pane, Herugrim, tvá prastará čepel," řekl. "Našla se v jeho truhle. Nerad nám dával klíče. Je tam i mnoho jiného, co lidé postrádali."

"Lžeš," řekl Červivec. "A tenhle meč mi svěřil tvůj pán sám."

"A nyní jej od tebe žádám zpět," řekl Théoden. "Mrzí tě to?"

"Jistě ne, pane," řekl Červivec. "Starám se o tebe a o tvé věci, jak nejlíp umím. Ale neunavuj se a nenamáhej příliš své síly. Ať se o tyhle obtížné hosty postarají jiní. Už ti prostírají tabuli. Nepůjdeš dovnitř?"

"Půjdu," řekl Théoden. "A ať mým hostům prostřou k jídlu vedle mne. Vojsko vyjede dnes. Rozešli hlasatele! Ať svolají všechny, kdo  bydlí v okolí! Každý muž a každý zdatný jinoch, který unese zbroj, každý, kdo má koně, ať je připraven před branou v sedle před druhou po poledni!"

"Drahý pane!" vykřikl Červivec. "Toho jsem se bál. Ten čaroděj tě omámil. Copak nemá zůstat nikdo, aby bránil Zlatou síň tvých otců a všechny tvé poklady? Nikdo, aby střežil Pána Marky?"

"Je-li to omámení," řekl Théoden, "připadá mi zdravější než tvá našeptávání. Tvé mastičkářství by ze mne za chvíli udělalo čtvernožce.

Ne, nikdo nezůstane, ani sám Gríma. I Gríma pojede. Jdi! Ještě máš čas očistit si z meče rez."

"Milost, pane!" zakňučel Červivec a plazil se po zemi. "Slituj se nad tím, kdo se vyčerpal v tvých službách. Neodháněj mě od sebe!

Aspoň já budu při tobě stát, až všichni ostatní odejdou. Neposílej věrného Grímu pryč!"

"Mám s tebou slitování," řekl Théoden. "A neposílám tě od sebe pryč. Sám jdu do války se svými muži. Zvu tě, abys šel se mnou a prokázal svou věrnost."

Červivec hleděl z jednoho na druhého. V očích měl výraz štvaného zvířete, které hledá mezeru v kruhu svých nepřátel. Olízl si rty dlouhým bledým jazykem. "Takové odhodlání se dá očekávat od pána z Eorlova rodu, třeba je stár," řekl. "Avšak ti, kdo ho skutečně milují, by šetřili jeho poslední léta. Vidím ale, že přicházím příliš pozdě. Jiní, které by možná smrt mého pána tak nezarmoutila, ho již přesvědčili.

Nemohu-li zrušit jejich dílo, vyslechni mě aspoň v tomto, pane! V Edorasu by měl zůstat někdo, kdo zná tvé smýšlení a ctí tvé příkazy.

Urči věrného správce. Ať tvůj rádce Gríma všechno opatruje, dokud se nevrátíš - a modlím se, aby ses vrátil, ačkoli nikdo moudrý v to nemůže příliš doufat."

Éomer se zasmál. "A jestli tě z války neosvobodí tahle výmluva, nejušlechtilejší Červivče," řekl, "jaký méně čestný úřad bys přijal?

Poneseš pytel mouky do hor - když ti jej někdo svěří?"

"Ne, Éomere, ty Mistru Červivci docela nerozumíš," řekl Gandalf a probodl ho pohledem. "Je smělý a vychytralý. I teď hraje s nebezpečím a vyhrává jeden bod. Už promarnil hodiny mého drahocenného času. Dolů, hade!" řekl náhle strašlivým hlasem. "Lehni na břicho!

Jak je to dávno, co si tě Saruman koupil? Jakou cenu ti slíbil? Až budou všichni muži mrtvi, měl sis vybrat svůj díl z pokladů a vzít si ženu, po které toužíš? Příliš dlouho jsi ji pozoroval zpod víček a sledoval její kroky."

Éomer sevřel meč. "To jsem věděl," zamručel. "Proto bych ho byl zabil a zapomněl na zákony domu. Jsou však i jiné důvody." Pokročil, avšak Gandalf ho zadržel rukou.

"Éowyn je teď v bezpečí," řekl. "Ale ty, Červivče, jsi udělal pro svého pravého pána, co jsi mohl. Nějakou odměnu si jistě zasloužíš.

Saruman ovšem rád zapomíná na dohody. Radím ti, aby ses mu šel rychle připomenout, aby nezapomněl na tvé věrné služby."

"Lžeš," řekl Červivec.

"To slovo ti příliš často a příliš snadno vychází z úst," řekl Gandalf.

"Já nelžu. Vidíš, Théodene, tady máš hada! Nebudeš bezpečný, ani když ho vezmeš s sebou, ani když ho necháš tady. Zabít ho by bylo spravedlivé. Nebýval ale vždycky takový jako dnes. Kdysi to býval muž a svým způsobem ti sloužil. Dej mu koně a nech ho jít, kam bude chtít. Podle toho, co si vybere, ho posoudíš."

"Slyšíš, Červivče?" řekl Théoden. "Toto máš na vybranou: jet se mnou do války, aby se v bitvě uvidělo, jestli jsi mi věrný; anebo odejít, kam chceš. Pak ovšem, jestli se ještě sejdeme, nebudu milosrdný."

Červivec zvolna vstal. Pohlédl na ně přivřenýma očima. Nakonec se zahleděl do tváře Théodenovi a otevřel ústa, jako kdyby chtěl promluvit.

Pak se náhle vzpřímil. Ruce se mu svíraly. Oči zablýskaly.

Bylo v nich tolik zloby, že muži od něho odstoupili. Odhalil zuby, pak zasyčel, plivl králi pod nohy, uskočil stranou a jako šíp letěl dolů po schodech.

"Za ním!" řekl Théoden. "Dejte pozor, aby nikomu neublížil, ale neubližujte mu a nebraňte mu. Dejte mu koně, jestli si to bude přát."

"A jestli ho nějaký bude chtít nosit," řekl Éomer.

Jeden ze strážných seběhl po schodech. Jiný šel ke studni pod terasou a nabral do přilbice vodu. Omyl jí kameny, jež Červivec poskvrnil.

"Teď pojďte, mí hosté!" řekl Théoden. "Pojďte a osvěžte se, jak nám spěch dovolí."

Zašli zpátky do velikého domu. Slyšeli již dole ve městě volat hlasatele a troubit válečné rohy. Vždyť král měl vyjet, jakmile se shromáždí muži z města a okolí.

 Za královou tabulí seděl Éomer a čtyři hosté a krále obsluhovala paní Éowyn. Jedli a pili rychle. Ostatní mlčeli, zatímco Théoden se vyptával Gandalfa na Sarumana.

"Jak daleko sahá jeho zrada? Kdoví," řekl Gandalf. "Nebýval vždycky zlý. Nepochybuji, že kdysi býval přítelem Rohanu, a i když jeho srdce ochladlo, byli jste mu pořád užiteční. Teď však již dlouho plánuje vaši zkázu a nosil masku přátelství, dokud nebyl připraven. V těch letech měl Červivec snadnou práci a všechno, co jsi dělal, se rychle dozvídali v Železném pasu; tvá země přece byla otevřená a cizinci přicházeli a odcházeli. A tobě stále znělo v uších Červivcovo našeptávání, otravovalo myšlenky, mrazilo srdce, oslabovalo údy, zatímco druzí přihlíželi a nemohli nic dělat, protože on byl strážcem tvé vůle.

Když jsem však uprchl a varoval tě, byla maska pro ty, kdo chtěli vidět, stržena. Od té doby hrál Červivec nebezpečnou hru, stále se tě snažil zdržovat, zabránit tomu, aby se nesebraly všechny tvé síly. Byl obratný; otupoval tvou bdělost nebo hrál na lidské obavy, podle okolností.

Nevzpomínáš si, jak horlivě ti radil, abys nikoho neposílal na bláznivou výpravu na sever, když na západě hrozí bezprostřední nebezpečí?

Přesvědčil tě, abys zakázal Éomerovi pronásledovat skřetí nájezd. Kdyby se byl Éomer nevzepřel Červivcovu hlasu mluvícímu tvými ústy, skřeti by dnes byli v Železném pasu s velikou kořistí. Sice ne s tou, po které Saruman nejvíc baží, alespoň však s dvěma členy mé Družiny, kteří se podílejí na tajné naději, o níž ani s tebou, pane, nemohu dosud promluvit otevřeně. Troufáš si pomyslet, jak by teď asi trpěli, anebo co by se byl Saruman k naší zkáze dozvěděl?"

"Jsem Éomerovi mnoho dlužen," řekl Théoden. "Věrné srdce může mít drsný jazyk."

"A řekni také," pravil Gandalf, "že v pokřiveném oku může mít pravda křivou tvář."

"Ano, byl jsem málem slepý," řekl Théoden. "Nejvíc jsem dlužen tobě, můj hoste. Opět jsi přišel včas. Dal bych ti dar, než půjdeme, vyber si sám. Jmenuj cokoli, co mi patří. Vyhrazuji si teď jen svůj meč!"

"Jestli jsem přišel včas nebo ne, to se ještě uvidí," řekl Gandalf.

"Ale pokud jde o tvůj dar, pane, vyberu si, co budu potřebovat: něco rychlého a spolehlivého. Dej mi Stínovlase! Předtím byl jen půjčen, dá-li se tomu říkat půjčka. Teď však s ním pojedu do velké nejistoty a  nasadím stříbrnou proti černé; nerad bych ohrozil něco, co není mé vlastní. A mezi námi už vzniklo pouto lásky."

"Vybral sis dobře," řekl Théoden, "a já ho teď dávám rád. Přesto je to velký dar. Žádný se Stínovlasovi nevyrovná. V něm se navrátil jeden z velkých koní starých dob. Druhý takový se už nevrátí. A vám, mí ostatní hosté, nabídnu, co se najde v mé zbrojnici. Meče nepotřebujete, jsou tam však přilby a umně tepané pancíře, dary Gondoru mým otcům. Vyberte si z nich, než půjdeme, a kéž vám dobře poslouží!"

Vzápětí přišli muži nesoucí válečné odění z králova pokladu a oblékli Aragorna a Legolase třpytivou zbrojí. Vybrali jim i přilby a okrouhlé štíty; byly bosovány zlatem a vykládány zelenými, rudými a bílými drahokamy. Gandalf si nevzal žádnou zbroj; Gimli drátěnou košili nepotřeboval, i kdyby se našla nějaká na jeho postavu, protože žádná kazajka v pokladech Edorasu nebyla lepší než jeho krátká košile kovaná pod Horou na Severu. Vybral si však čapku z oceli a kůže, která padla na jeho kulatou hlavu, a vzal si také malý štít. Nesl znak běžícího koně na zeleném poli, znak Eorlova rodu.

"Kéž tě ochrání!" řekl Théoden. "Byl vyroben pro mne za Thengelových dnů, dokud jsem byl chlapec."

Gimli se poklonil. "Jsem hrdý, Pane Marky, že ponesu tvůj erb," řekl. "Opravdu, spíš bych nosil koně, než aby kůň nosil mne. Mám radši vlastní nohy. Možná že ale ještě přijdu někam, kde se budu moci postavit k boji."

"To je docela možné," řekl Théoden.

Král vstal a ihned přikročila Éowyn s vínem. "Ferthu Théoden hál," řekla. "Přijmi teď tento pohár a pij v šťastnou hodinu. Zdráv odcházej a zdráv se vrať!"

Théoden se napil z poháru a Éowyn jej podávala hostům. Když stála před Aragornem, náhle se zarazila, pohlédla na něho a oči jí zazářily.

A on pohlédl na její sličnou tvář a usmál se; když však bral pohár, dotkl se rukou její a poznal, že se při jeho doteku chvěje. "Buď zdráva, Paní Rohanu," řekl, ve tváři se mu však náhle objevila tíseň a úsměv zmizel.

Když se napili všichni, král vykročil ke dveřím síně. Tam ho čekaly stráže a shromáždili se tam hlasatelé a všichni páni a náčelníci, kteří bydlili v Edorasu a v okolí.

"Pohleďte! Jdu na výpravu a zdá se, že jedu naposled," řekl Théoden.

"Nemám děti. Théodred, můj syn, je zabit. Jmenuji Éomera,  sestry syna, za svého dědice. Jestli se nevrátí ani jeden z nás, zvolte si novéno pána podle vlastní vůle. Někomu však musím svěřit svůj lid, který nechávám tady. Kdo z vás zůstane?"

Nikdo nepromluvil.

"Nemáte koho jmenovat? Komu můj národ důvěřuje?"

"Rodu Eorlovu," řekl Háma.

"Éomera však postrádat nemohu, a ani by nezůstal," řekl král, "a on je poslední z toho rodu."

"Neřekl jsem Éomerovi," odvětil Háma, "a není poslední. Je tady Éowyn, dcera Éomundova, jeho sestra. Je nebojácná a ušlechtilého srdce. Všichni ji milují. Ať hlasatelé oznámí lidu, že je povede Paní Éowyn!"

Nato král usedl na sedátko přede dveřmi a Éowyn před ním poklekla a přijala od něho meč a krásný pancíř. "Sbohem, sestry dcero!"

řekl. "Temná je hodina, a přece se možná vrátím do Zlaté síně. V Šeré Brázdě se však lidé mohou dlouho bránit, a skončí-li bitva špatně, přijdou tam všichni, kdo vyváznou."

"Nemluv tak!" řekla. "Za každý den, který mine do tvého návratu, přetrpím rok." Když ale mluvila, oči jí zalétly k nedaleko stojícímu Aragornovi.

"Král zase přijde," řekl. "Neboj se! Ne na západě, ale na východě na nás čeká osud."

Král sešel ze schodů s Gandalfem po boku. Ostatní je následovali.

Když přicházeli k bráně, Aragorn se ohlédl. Éowyn stála sama přede dveřmi domu nahoře nad schodištěm, meč měla postaven před sebou a ruce položeny na jílci. Byla teď oděna v brnění a zářila na slunci jako stříbro.

Gimli kráčel s Legolasem, sekyru přes rameno. "Tak jsme konečně na cestě!" řekl. "Lidi toho namluví, než začnou jednat. Má sekyra už je netrpělivá. Nepochybuji ovšem, že tihle Rohirové mají pádnou ruku, když se do toho dají. Jenže to není válčení podle mého vkusu.

Jak se dostanu do bitvy? Kdybych tak mohl pěšky, a ne nadskakovat jako žok Gandalfovi v sedle."

"Hádám, že je to docela bezpečné posezení," řekl Legolas. "Nicméně až dojde na rány, Gandalf tě určitě rád sesadí, anebo Stínovlas sám. Sekyra není žádná zbraň pro jezdce."

"A trpaslík není žádný jezdec. Sekal bych radši skřetí krky, místo abych holil lidské hlavy," řekl Gimli a popleskal topůrko sekyry.

 U brány našli veliké vojsko mužů, mladých i starých, všechny připravené v sedle. Sebralo se jich přes tisíc. Jejich kopí se podobala mladému lesu. Hlasitě a radostně vzkřikli, když vyšel Théoden. Někteří drželi připraveného králova koně Bělohříváka, jiní drželi koně Aragornovi a Legolasovi. Gimli stál celý nesvůj a mračil se, až přišel Éomer se svým koněm.

"Buď zdráv, Gimli, Glóinův synu!" zvolal. "Ještě jsem neměl čas naučit se pod tvými ranami mluvit zdvořile, jak jsi mi slíbil. Neodložíme však svůj spor? Já aspoň víckrát neřeknu nic zlého o Paní z Lesa."

"Zapomenu na chvíli na svůj hněv, Éomere, synu Éomundův," řekl Gimli; "jestli se ti však někdy poštěstí uvidět Paní Galadriel na vlastní oči, potom ji uznáš za nejkrásnější dámu, nebo je po našem přátelství."

"Budiž!" řekl Éomer. "Do té doby mi ale promiň a na znamení odpuštění jeď, prosím, se mnou. Gandalf pojede vpředu s Pánem Marky; můj kůň Ohnivec nás však unese oba, budeš-li si přát."

"Opravdu ti děkuji," řekl Gimli potěšeně. "Rád pojedu s tebou, pokud bude můj přítel Legolas moci jet vedle nás."

"Ovšem," řekl Éomer. "Legolas po levici, Aragorn po pravici, a nikdo se nám neodváží postavit!"

"Kde je Stínovlas?" řekl Gandalf.

"Běhá divoce po trávě," odpověděli. "Nedovolí nikomu, aby na něho sáhl. Tamhle pobíhá u brodu, je jako stín mezi vrbami."

Gandalf hvízdl a zavolal na koně jménem. Ten v dálce pohodil hlavou, zaržál, obrátil se a jako šíp letěl k vojsku.

"Kdyby měl západní vítr tělo, jistě by se jevil takto," řekl Éomer, zatímco veliký kůň běžel, dokud se nezastavil před čarodějem.

"Zdá se, že dar už je dán," řekl Théoden. "Poslouchejte však všichni: jmenuji svého hosta, Gandalfa Šedopláště, nejmoudřejšího rádce, nejvítanějšího hosta, poutníka, šlechticem v Marce, náčelníkem Eorlovců, dokud trvá naše plémě. A dávám mu Stínovlase, knížete koní."

"Děkuji ti, králi Théodene," řekl Gandalf. Pak náhle odhodil svůj šedý plášť a odmrštil stranou svůj klobouk a vyskočil na koně. Neměl přilbu ani brnění. Sněhobílé vlasy mu vlály volně ve větru, bílá říza na slunci oslnivě zářila.

"Hle, Bílý jezdec!" vykřikl Aragorn a všichni se chopili jeho slov.

 "Náš král a Bílý jezdec!" křičeli. "Vpřed, Eorlovci!"

Trubky zazněly. Koně se vzepjali a zaržáli. Kopí třeskla o štíty.

Potom král zvedl ruku, a jako když se zvedá mocný vítr, vyjelo poslední vojsko Rohanských s hřměním na západ.

Daleko do pláně viděla Éowyn třpyt jejich kopí, zatímco stála nehybně a sama před branami mlčícího domu.