BOROMIR ODCHÁZÍ

Aragorn chvátal do kopce. Co chvíli se shýbal k zemi. Hobiti chodí lehce a jejich stopy nepřečte snadno ani Hraničář. Nedaleko od vrcholku však cestu zkřížila strouha a ve vlhké zemi nalezl, co hledal.

"Četl jsem stopy správně," řekl si. "Frodo vyběhl na vrcholek kopce. Co tam asi uviděl? Vracel se ale stejnou cestou a sešel z kopce."

Aragorn zaváhal. Sám toužil vystoupit na vysoký stolec, protože doufal, že tam uvidí něco, co by ho vedlo v jeho bezradnosti; čas se však krátil. Náhle skočil vpřed, vyběhl na vrchol, přeběhl přes veliké dlažební kameny a po schodech nahoru. Pak se posadil na vysoký stolec a rozhlédl se. Slunce se však zdálo zatmělé a svět nezřetelný a vzdálený. Rozhlížel se od severu k jihu a zpátky a nespatřil nic víc než vzdálené vrchy. Leda snad ve veliké vzdálenosti vysoko ve vzduchu velikého ptáka podobného orlu, jak se ve velkých kruzích snáší k zemi.

Zatímco se díval, jeho bystré ucho zaslechlo dole v lese na západním břehu Řeky zvuky. Ztuhl. Byly to výkřiky a mezi nimi ke své hrůze rozeznal drsné hlasy skřetů. Pak náhle zadul hrdelním hlasem veliký roh a jeho troubení udeřilo do kopců a ozvěnou rozezvučelo doly, až mocným výkřikem přehlušilo burácení vodopádu.

"Boromirův roh!" vykřikl. "Je v nouzi!" Vrhl se ze schodů a dlouhými skoky běžel dolů po pěšině. "Je zle! Dnes mám nešťastný den. Všechno, co dělám, dopadá špatně. Kde je Sam?"

Běžel a křik byl stále hlasitější, roh však volal stále slaběji a zoufaleji.

Pronikavě, zběsile ječeli skřeti a náhle volání rohu umlklo. Aragorn pádil z posledního svahu, než však dosáhl úpatí kopce, zvuky tichly; a když zahnul vlevo a vydal se směrem k nim, vzdalovaly se, až je nakonec neslyšel. Vytasil svůj lesklý meč a s křikem "Elendil!

Elendil!" si razil cestu houštím.

Snad míli od Parth Galenu na mýtince nedaleko jezera nalezl Boromira.

Seděl zády opřen o velký strom, jako by odpočíval. Aragorn však viděl, že je probodán mnoha černě opeřenými šípy; meč měl stále  v ruce, avšak pod jílcem byl zlomen; rozťatý roh měl po boku. U jeho nohou a kolem se vršily mrtvoly pobitých skřetů.

Aragorn k němu přiklekl. Boromir otevřel oči a snažil se promluvit.

"Pokoušel jsem se vzít Frodovi Prsten. Lituji toho. Zaplatil jsem."

Pohledem sklouzl po padlých nepřátelích; leželo jich tam nejméně dvacet. "Jsou pryč - myslím půlčíci: skřeti je vzali s sebou. Myslím, že nejsou mrtví. Skřeti je svazovali." Odmlčel se a oči se mu znaveně zavřely. Po chviličce promluvil znovu.

"Sbohem, Aragorne! Jdi do Minas Tirith a zachraň můj národ! Já selhal."

"Ne!" řekl Aragorn, vzal ho za ruku a políbil ho na čelo. "Zvítězil jsi. Málokdo dobyl takového vítězství. Buď klidný. Minas Tirith nepadne!"

Boromir se usmál.

"Kudy šli? Byl tam Frodo?" řekl Aragorn.

Boromir však už nepromluvil.

"Běda!" řekl Aragorn. "Tak odchází dědic Denethora, Pána Strážní věže! Takový hořký konec. Teď je celá Družina v troskách. To já jsem selhal; marně se na mne Gandalf spoléhal. Co budu dělat? Boromir mi uložil, abych šel do Minas Tirith, a mé srdce po tom touží; kde však je Prsten a Ten, kdo jej nese? Jak je najdu a jak zachráním výpravu před zkázou?"

Chvíli shrbeně klečel, plakal a stále svíral Boromirovu ruku. Tak ho našli Legolas a Gimli. Přišli ze západního svahu kopce, tiše, plížíce se mezi stromy jako na lovu. Gimli měl v ruce sekyru a Legolas dlouhý nůž; všechny šípy vystřílel. Když přišli na mýtinu, užasle zůstali stát a potom na okamžik sklonili hlavy, protože se jim zdálo zřejmé, co se stalo.

"Běda!" řekl Legolas a přistoupil k Aragornovi. "Dohonili jsme a pobili mnoho skřetů v lese, ale užitečnější bychom bývali tady. Když jsme zaslechli roh, šli jsme sem - ale jak je vidět, pozdě. Bojím se, že jste smrtelně raněni."

"Boromir je mrtev," řekl Aragorn. "Já jsem nezraněn, protože jsem tu nebyl. Padl, když bránil hobity; já byl daleko na kopci."

"Hobity!" vykřikl Gimli. "Kde tedy jsou? Kde je Frodo?"

"Já nevím," řekl Aragorn unaveně. "Než Boromir zemřel, řekl mi, že je skřeti svázali; domníval se, že nejsou mrtví. Poslal jsem ho za Smíškem a Pipinem, nezeptal jsem se ho však, jestli s ním byli také  Frodo a Sam. Napadlo mě to až pozdě. Všechno, co jsem dnes udělal, špatně dopadlo. Co budeme dělat teď?"

"Nejdřív se musíme postarat o padlého," řekl Legolas. "Nemůžeme ho tady nechat jako mršinu mezi těmi nečistými skřety."

"Musíme ale dělat rychle," řekl Gimli. "Nebyl by si přál, abychom se zdržovali. Musíme za skřety, je-li nějaká naděje, že někdo z Družiny je zajat živý."

"Nevíme ale, jestli je s nimi Ten, kdo nese Prsten," řekl Aragorn.

"Máme ho opustit? Nemáme hledat nejprve jeho? Stojíme teď před zlou volbou!"

"Udělejme tedy nejprve to, co musíme," řekl Legolas. "Nemáme čas ani nástroje, abychom svého druha řádně pohřbili nebo na něho navršili mohylu. Mohli bychom ho zasypat kamením."

"Byla by to dlouhá a těžká práce: nejbližší použitelné kameny jsou až u vody," řekl Gimli.

"Položme ho tedy do člunu s jeho zbraněmi a se zbraněmi poražených nepřátel," řekl Aragorn. "Pošleme ho k Rauroským vodopádům a odevzdáme ho Anduině. Gondorská Řeka se postará, aby žádná zlá stvůra nezneuctila jeho kosti."

Rychle ohledali těla skřetů a sebrali na hromadu jejich meče, rozpolcené přilby a štíty.

"Podívejte se!" zvolal Aragorn. "Tady máme stopy!" Z hromady vražedných zbraní vytáhl dva nože s listovou čepelí, zlatě a červeně vykládané; a když hledal dál, našel i černé pochvy osazené drobnými červenými kamínky. "To nejsou skřetí zbraně!" řekl. "Ty nosili hobiti.

Skřeti je zřejmě odzbrojili, ale báli se vzít jejich nože, protože věděli, co jsou zač: díla Západní říše opatřená zaklínáním proti Mordoru. Žijíli tedy ještě naši přátelé, jsou beze zbraně. Vezmu ty věci k sobě a budu doufat proti vší pravděpodobnosti, že jim je zase odevzdám."

"A já," řekl Legolas, "posbírám všechny šípy, které najdu, protože mám prázdný toulec." Hledal v hromadě na zemi a kolem a našel nemálo šípů, které byly nepoškozené a delší, než obvykle skřeti užívali.

Bedlivě si je prohlížel.

Aragorn pohlédl na zabité a řekl: "Mnozí z těch, kteří tu leží, nejsou z Mordoru. Někteří jsou ze Severu, z Mlžných hor, podle toho, co vím o skřetech a jejich odrůdách. A tyhle neznám. Vůbec nejsou oblečeni jako skřeti!"

 Byli to čtyři skřetí vojáci větší postavy, snědí, šikmoocí, se silnýma nohama a velikýma rukama. Byli ozbrojeni širokými krátkými meči, ne zahnutými šavlemi obvyklými u skřetů; měli tisové luky délkou i tvarem rovné lidským. Na štítech měli zvláštní znak: malou bílou ruku uprostřed černého pole; na přilbách vpředu měli vsazenou runu S z bílého kovu.

"Tyhle znaky jsem ještě neviděl," řekl Aragorn. "Co znamenají?"

"S jako Sauron," řekl Gimli. "To je snadné."

"Ne!" řekl Legolas. "Sauron nepoužívá elfí runy."

"A nepoužívá také své pravé jméno ani nedovoluje, aby je někdo napsal nebo vyslovil," řekl Aragorn. "A nepoužívá bílou. Skřeti ve službách Barad-dur používají znak Rudého oka." Chviličku stál v zamyšlení.

"S bude nejspíš Saruman," řekl posléze. "V Železném pasu se rozmáhá zlo a Západ už není bezpečný. Je to tak, jak se Gandalf obával: zrádce Saruman se nějak dozvěděl o naší výpravě. Pravděpodobně ví i o Gandalfově pádu. Pronásledovatelé z Morie mohli uniknout pozornosti Lórienských, nebo se možná té zemi vyhnuli a přišli do Železného pasu jinudy. Skřeti cestují rychle. Saruman ovšem má mnoho způsobů, jak získávat zprávy. Vzpomínáte si na ty ptáky?"

"Teď nemáme čas hloubat nad hádankami," řekl Gimli. "Pojďme odnést Boromira!"

"Ale potom ty hádanky rozřešit musíme, máme-li správně zvolit směr cesty," řekl Aragorn.

"Třeba žádná správná cesta není," řekl Gimli.

Trpaslík vzal sekyru a usekl několik větví. Svázali je tětivami a na rám rozestřeli pláště. Na těchto hrubých márách odnesli tělo svého druha k břehu spolu s těmi trofejemi z jeho poslední bitvy, které se rozhodli poslat s ním. Museli ujít jen kousek cesty, ale úkol nebyl snadný, protože Boromir byl muž vysoký a silný.

U vody zůstal Aragorn při márách a Legolas s Gimlim pěšky pospíšili k Parth Galenu. Bylo to přes míli a chvíli trvalo, než podle břehu rychle připádlovali zpět se dvěma čluny.

"Povíme ti něco zvláštního!" řekl Legolas. "Na břehu zůstaly jen dva čluny. Třetí jsme nikde nenašli."

"Byli tam skřeti?" zeptal se Aragorn.

"Neviděli jsme po nich ani stopy," odpověděl Gimli. "A skřeti by vzali nebo zničili všechny čluny a náklad také."

"Prohlédnu si to tam, až se vrátíme," řekl Aragorn.

 Teď uložili Boromira do člunu, který ho měl odnést. Šedou kápi a elfí plášť složili jako podhlavník. Učesali mu dlouhé vlasy a rozprostřeli na ramenou. Zlatý lórienský opasek se mu blyštěl v pase. Přilbu položili vedle něho a do klína mu dali rozpolcený roh a úlomky meče, pod nohy mu složili meče nepřátel. Pak připoutali příď k zádi druhého člunu a vyjeli na vodu. Smutně veslovali podél břehu, pak se obrátili do proudu a projeli kolem zeleného palouku Parth Galen. Strmé svahy Tol Brandiru planuly; bylo odpoledne. Jeli k jihu a páry Raurosu před nimi vyvstávaly a třpytily se jako zlatý opar. Hukot bouřlivého vodopádu rozechvíval bezvětrný vzduch.

Smutně odpoutali pohřební člun; v něm ležel Boromir, klidný a smířený, a klouzal do náruče plynoucích vod. Proud ho nesl, zatímco oni pádly zadržovali vlastní člun. Proplul kolem nich a jeho člun se pomalu vzdaloval a zmenšoval se v černou tečku proti zlatému světlu; pak náhle zmizel. Rauros burácel beze změny. Řeka vzala Boromira, syna Denethorova; nikdy už ho v Minas Tirith neviděli stát po ránu na Bílé věži, jak byl zvyklý. V Gondoru se však ještě dlouho vyprávělo, že elfí člun projel vodopádem i zpěněným jezerem a odnesl ho skrze Osgiliath a rozvětveným ústím Anduiny na Velké moře, do noci pod hvězdami.

Tři druhové chvíli zůstali a mlčky hleděli za ním. Pak Aragorn promluvil. "Budou ho vyhlížet z Bílé věže," řekl, "ale on se nevrátí ani z hor, ani z moře." Pak začal pomalu zpívat: Z Rohanu běží bažinou, luhem zarostlým dlouhou travou západní vítr k městským zdem s písničkou naříkavou.

"Co povíš, větře bloudivý, co neseš ze svých cest?

Zda viděls mého Boromira hrdě jít v svitu hvězd?"

"Viděl: přes sedm pramenů, přes sedm toků jel; pak sám šel širou pustinou. A potom odešel do dlouhých stínů Severu. Já víc ho nespatřil.

Severák snad slyšel Denethorovce, když na roh zatroubil."

"Boromire! Já z vysokých zdí na západ do dáli zřel; ze země pusté bez lidí ty jsi však nepřišel."

Pak zazpíval Legolas: Od Moře jižní vítr letí z písčin a kamení;  do městských bran nese nářek racků a jejich kvílení.

"Co neseš z jihu s večerem, ty větře vzdychavý?

Kde Boromir můj sličný je? Trápím se, čekám vždy."

"Neptej se mne, kde přebývá - ach, kolik kostí leží na březích bílých, březích černých, kde bouřné mraky ulijí; kolik jich plulo Anduinou, hledalo mořský lán!

Ty severáku ptej se spíš na ty, jež posílá!"

"Boromire! Tam za branou na jih jde cesta k moři; z šedého ústí s nářkem racků ty ses však nevynořil."

A potom opět zazpíval Aragorn: Od Brány Králů severák přes vodopády přišel, a kolem věže chladně dul jak roh, jejž každý slyšel.

"Co ze severu přinášíš mi, mocný větře, dnes?

Co dělá statný Boromir? Kdy navrátí se z cest?"

"Pod Amon Henem jsem slyšel křik: to nepřátele bil.

Štít rozťatý, meč zlomený pak k vodě přinesli.

Tu hrdou hlavu, sličnou tvář složili v klidný sen a Rauros, zlatý vodopád, jej objal ramenem."

"Boromire! Vždy Strážní věž k severu hledět bude, kde Rauros, zlatý vodopád, svou věčnou píseň hude."

Tak skončili. Pak obrátili člun a hnali jej vší silou zpátky proti proudu, k Parth Galenu.

"Východní vítr jste nechali mně," řekl Gimli, "ale já o něm nebudu nic zpívat."

"To je také správné," řekl Aragorn. "V Minas Tirith východní vítr trpí, ale neptají se ho na noviny. Teď se však Boromir vydal na svou cestu a my si musíme rychle zvolit, kudy půjdeme my."

Prozkoumal zelený trávník chvatně, ale důkladně, často se shýbaje k zemi. "Na této půdě nebyli žádní skřeti," řekl. "Jinak nelze zjistit nic určitého. Jsou tu stopy nás všech a všelijak se kříží. Nemohu říci, jestli sem některý hobit přišel po tom, co jsme začali hledat Froda." Vrátil se na břeh potůčku, který se vléval do Řeky. "Tady je pár zřetelných otisků," řekl. "Tady jeden hobit sestoupil do vody a zase vylezl; ale nemohu říci, jak je to dávno."

"Jak rozluštíš tuhle hádanku?" řekl Gimli.

 Aragorn hned neodpověděl, ale vrátil se k tábořišti a prohlížel si zavazadla. "Chybějí dva batohy," řekl, "a jeden je určitě Samův: byl zvlášť velký a těžký. Tady máte odpověď: Frodo odjel člunem a jeho služebník jel s ním. Frodo se musel vrátit, když jsme byli všichni pryč.

Potkal jsem Sama cestou do kopce a řekl jsem mu, aby mě následoval.

Jak je vidět, neudělal to. Uhodl, nač jeho pán myslí, a vrátil se sem, než Frodo odjel. Sama se jen tak nezbavil!"

"Ale proč nás opustil, a beze slova?" řekl Gimli. "To bylo divné jednání."

"A statečné," řekl Aragorn. "Sam měl myslím pravdu. Frodo nechtěl nikoho z přátel vést s sebou na smrt do Mordoru. Věděl ale, že sám jít musí. Když od nás odešel, stalo se něco, co překonalo jeho strach a pochybnosti."

"Možná že na něho přišli skřeti a on uprchl," řekl Legolas.

"Uprchl jistě," řekl Aragorn, "ale myslím, že ne před skřety."

V čem viděl příčinu Frodova náhlého rozhodnutí a útěku, to Aragorn neřekl. Dlouho tajil Boromirova poslední slova.

"Aspoň jedno je jasné," řekl Legolas. "Frodo už není na této straně Řeky: jen on mohl vzít člun. A Sam je s ním: jen on by vzal svůj batoh."

"Máme tedy na vybranou," řekl Gimli, "buď vzít poslední člun a jet za Frodem, nebo jít pěšky za skřety. V obou případech máme pramalou naději. Ztratili jsme spoustu drahocenného času."

"Nechte mě přemýšlet!" řekl Aragorn. "A kéž se rozhodnu správně a zvrátím zlý osud nešťastného dne!" Chviličku se zamlčel. "Půjdu za skřety," řekl nakonec. "Byl bych vedl Froda do Mordoru a šel s ním až do konce, budu-li ho však nyní hledat v pustině, musím nechat zajatce napospas mučení a smrti. Mé srdce konečně mluví jasně: osud Toho, kdo nese Prsten, už není v mých rukou. Družina dohrála svou úlohu. Přesto nemůžeme my, kteří jsme zůstali, opustit své druhy, dokud máme sílu. Pojďte! Teď vyrazíme. Necháme tu všechno, bez čeho se můžeme obejít. Poputujeme ve dne v noci!"

Vytáhli poslední člun a donesli jej mezi stromy. Složili pod něj všechny své věci, které nepotřebovali a nemohli odnést. Pak opustili Parth Galen. Když došli zpátky na mýtinu, kde padl Boromir, už se smrákalo. Tam našli stopu skřetů. To nedalo moc práce.

"Žádný jiný národ tak nedupe," řekl Legolas. "Zřejmě je těší sekat a utloukat všechno, co roste, i když jim to nepřekáží."

 "Přesto se pohybují velmi rychle," řekl Aragorn, "a jsou neúnavní.

A později možná budeme muset hledat jejich stopu na holé tvrdé zemi."

"Tak za nimi!" řekl Gimli. "I trpaslíci umějí chodit rychle a neunaví se o nic dřív než skřeti. Ale bude to dlouhá honba; mají pořádný náskok."

"Ano," řekl Aragorn, "všichni budeme potřebovat vytrvalost trpaslíků.

Ale pojďme! S nadějí nebo bez naděje půjdeme po stopách svých nepřátel. A běda jim, budeme-li rychlejší! Uspořádáme takovou štvanici, že budou všechny tři národy žasnout: elfové, trpaslíci i lidé.

Kupředu, tři honiči!"

Skočil vpřed jako jelen. Pospíchal mezi stromy. Vedl je dál a dál, neúnavný a rychlý, teď když měl konečně jasno. Lesy i jezero nechali za sebou. Zlézali dlouhé svahy, které se tvrdě a temně rýsovaly proti rudému západu slunce. Padl soumrak. Zmizeli jako šedé stíny v kamenité zemi.