SARUMANŮV HLAS

 

Prošli zříceným tunelem a stanuli na hromadě kamení. Upřeli oči na temnou skálu Orthanku s jejími četnými okny, dosud hrozivou v okolní zkáze. Vody již téměř zcela klesly. Tu a tam zůstávaly ponuré tůně pokryté sraženou špínou a troskami; ve většině širokého kruhu však byla opět holá poušť slizu a povalených balvanů, proděravělá četnými jámami a posetá všelijak opile nakloněnými pilíři a sloupky.
Na okraji roztříštěné mísy ležely veliké hromady a haldy jako mořský štěrk vyhozený velikou bouří. Dál se zelené zarostlé údolí táhlo do dlouhé strže mezi rameny hor. Viděli, jak si z druhé strany hledají tou spouští cestu jezdci; přijížděli od severu a již se blížili k Orthanku.
"Tamhle je Gandalf a Théoden a jeho muži!" řekl Legolas.
"Pojďme jim naproti!"
"Jděte opatrně!" řekl Smíšek. "Jsou tam uvolněné desky, které se mohou zvrtnout a shodit vás do nějaké jámy, nedáte-li si pozor."
Sledovali zbytky silnice od brány k Orthanku, pomalu, protože dlažební kostky byly popraskané a slizké. Když jezdci zpozorovali, že se blíží, zastavili se a čekali na ně. Gandalf jim vyjel vstříc.
"Měli jsme se Stromovousem zajímavý rozhovor a trochu jsme plánovali," řekl, "a všichni jsme si teď trochu odpočali. Však jsme to potřebovali. Teď zas musíme dál. Doufám, že jste si vy všichni kamarádi také odpočali a osvěžili se?"
"To ano," řekl Smíšek. "Naše hovory ovšem začaly a skončily v dýmu. Nicméně máme na Sarumana o něco menší zlost než předtím."
"Ano?" řekl Gandalf. "Tak to já ne. Mám teď před odchodem poslední úkol: musím vykonat u Sarumana návštěvu na rozloučenou.
Nebezpečnou a pravděpodobně zbytečnou, ale udělat se to musí. Kdo z vás chce, může jít se mnou - ale mějte se na pozoru. A nežertujte!
Na to teď není čas."
"Já půjdu," řekl Gimli. "Rád bych ho viděl a poznal, jestli se vám opravdu podobá."
"A jak to poznáš, Mistře trpaslíku?" řekl Gandalf. "Saruman může v tvých očích vypadat jako já, bude-li se to hodit jeho záměru s tebou.
Jsi už dost moudrý, abys odhalil všechny jeho přetvářky? Konečně, to  se ještě uvidí. Možná že se nebude chtít ukázat před mnoha různýma očima najednou. Nařídil jsem ovšem, aby se všichni enti schovali z dohledu; tak ho snad přesvědčíme, aby vyšel."
"Co nám hrozí?" ptal se Pipin, "Bude na nás střílet a vylévat z okna oheň, nebo nás může zaklít na dálku?"
"To poslední je nejpravděpodobnější, půjdeš-li k jeho dveřím s lehkým srdcem," řekl Gandalf. "Nedá se ovšem nijak uhodnout, co může udělat nebo oč se pokusí. Není bezpečné přiblížit se k dravé šelmě zahnané do kouta. A Saruman má moc, o jaké se vám ani nezdá.
Pozor na jeho hlas!"
Došli již k patě Orthanku. Byl černý a skála se vlhce leskla. Mnohočetné plochy kamene měly ostré hrany, jako by byly čerstvě otesány.
Pár škrábanců dole u základny a nějaké odrolené úlomky - to byly veškeré stopy, jež zanechalo entí běsnění.
Na východní straně v úhlu dvou pilířů byly vysoko nad zemí velké dveře. Nad nimi bylo okno s okenicemi, jež vedlo na balkón ohrazený železnou mříží. K prahu stoupalo sedmadvacet širokých stupňů vytesaných neznámým uměním z téhož černého kamene. To byl jediný vstup do věže; do stoupajících zdí však bylo v hlubokých výklencích proraženo mnoho vysokých oken. Hleděla z výše jako malá očička ve srázných průčelích rohů.
Na úpatí schodiště Gandalf a král sesedli. "Půjdu nahoru," řekl Gandalf. "Už jsem v Orthanku byl a znám své nebezpečí."
"I já půjdu nahoru," řekl král. "Jsem starý a nebojím se už žádného nebezpečí. Přeji si mluvit s nepřítelem, který mi tolik ukřivdil. Éomer půjde se mnou, aby mé staré nohy neklopýtly."
"Jak si přeješ," řekl Gandalf. "Se mnou půjde Aragorn. Ať na nás ostatní počkají u paty schodiště. Uslyší a uvidí dost, pokud bude vůbec něco vidět a slyšet."
"Ne!" řekl Gimli. "Legolas a já si přejeme vidět víc zblízka. Jsme tu jako jediní zástupci našich rodů. My také půjdeme za vámi."
"Tak pojďte!" řekl Gandalf a s tím vylezl po schodech a Théoden šel vedle něho.
Rohanští jezdci, trochu nesví, seděli na koních po obou stranách schodiště a temně vzhlíželi na velikou věž s obavou, co se může přihodit jejich pánu. Smíšek a Pipin usedli na dolní schod a připadali si nedůležití, a přitom ohrožení.
 "Kluzké půl míle odtud k bráně!" zamumlal Pipin. "Kdybych se tak mohl nepozorovaně vytratit zpátky do strážnice! Proč jsme sem chodili? Nepotřebují nás."
Gandalf se postavil přede dveřmi Orthanku a zabušil na ně holí.
Dutě zazněly. "Sarumane! Sarumane!" zvolal hlasitě a velitelsky. "Sarumane, vyjdi!"
Chvíli se nic neozývalo. Konečně klapla závora okna nade dveřmi, v temném otvoru však nebylo vidět ničí postavu.
"Kdo je to?" řekl hlas. "Co si přeješ?"
Théoden sebou trhl. "Ten hlas znám," řekl, "a proklínám den, kdy jsem mu poprvé naslouchal."
"Běž a přiveď Sarumana, když ses stal jeho lokajem, Grímo Červivče!"
řekl Gandalf. "A neplýtvej naším časem."
Okno se zavřelo. Čekali. Náhle promluvil jiný hlas, hluboký a melodický.
Samotný jeho zvuk okouzloval. Ti, kdo hlasu neobezřetně naslouchali, zřídka dovedli podat zprávu o tom, co slyšeli; a pokud ano, divili se, protože ve slovech nezůstalo mnoho síly. Nejčastěji si však pamatovali pouze to, že naslouchat tomu hlasu bylo rozkoší, že všechno, co říkal, se zdálo moudré a rozumné a že se v nich probouzela touha rychle přitakat a dodat si tak rovněž zdání moudrosti. Když mluvili jiní, zdáli se ve srovnání s ním drsní a hrubí, a pokud hlasu odporovali, v srdci těch, na něž padlo kouzlo, procital hněv. V některých trvalo kouzlo, jen pokud hlas mluvil k nim, a když promluvil k jinému, usmívali se jako ten, kdo prohlédl kejklířův trik, zatímco ostatní na něj zírají s ústy dokořán. Mnohým stačil samotný zvuk hlasu, aby je držel v zajetí; pro ty, které však ovládl, trvalo kouzlo, i když odešli pryč, a stále slyšeli ten tichý hlas, jak jim našeptává a vede je.
Nikdo však nezůstal nepohnut; nikdo neodmítl jeho prosby a rozkazy bez vynaložení duševního a volního úsilí, dokud mistr svůj hlas ovládal.
"Nuže?" řekl teď mírně a tázavě. "Proč rušíte můj klid? Nepopřejete mi oddechu ani ve dne, ani v noci?" Tón zněl, jako když se laskavé srdce trápí nezaslouženými křivdami.
Ohromeně vzhlédli, protože ho neslyšeli přicházet, a spatřili postavu, jež stála u zábradlí a shlížela na ně: starého muže zahaleného velikým pláštěm, jehož barvu nebylo snadné určit, protože se měnila, kdykoli změnili směr pohledu nebo kdykoli se pohnul. Měl dlouhou tvář, s vysokým čelem, a hluboko vsazené temné oči, jež bylo těžké  vyzpytovat, přestože nyní hleděly vážně a vlídně a trochu unaveně.
Vlasy a vousy měl bílé, kolem úst a uší v nich však dosud prokvétaly černé prameny.
"Podobá se, a přece se nepodobá," zabručel Gimli.
"Ale budiž," řekl mírný hlas. "Alespoň dva z vás znám jménem.
Gandalfa znám příliš dobře, abych doufal, že tu hledá pomoc nebo radu. Avšak tebe, Théodene, Pane Marky, poznávám podle vznešeného znaku, a ještě víc podle sličné tváře Eorlova rodu. Ušlechtilý synu trojctihodného Thengela! Proč jsi nepřišel dříve a jako přítel? Tolik jsem toužil uchránit tě od nemoudrých a zlých rad, které tě obklopují!
Je již příliš pozdě? Přes všechny křivdy, které mi byly učiněny a na nichž měli, žel, rohanští muži podíl, bych tě stále rád zachránil a vysvobodil tě ze zkázy, která se na tebe nevyhnutelně řítí, jestliže pojedeš cestou, kterou ses dal. Ano, jedině já ti teď mohu pomoci."
Théoden otevřel ústa, jako když chce promluvit, ale neřekl nic.
Vzhlédl k Sarumanově tváři, která na něho upřeně shlížela temnýma, vážnýma očima, a pak ke Gandalfovi po svém boku. Zdálo se, že váhá.
Gandalf nedal nic najevo; stál mlčenlivý jako kámen, jako ten, kdo trpělivě čeká na znamení, jež dosud nepřišlo. Jezdci při Sarumanových slovech nejdříve přešlapovali a pochvalně mručeli; pak umlkli i oni jako spoutáni kouzlem. Zdálo se jim, že Gandalf nikdy nemluvil s jejich pánem tak krásně a patřičné. Všechno jeho jednání s Théodenem jim teď připadalo drsné a pyšné. A do srdce se jim vkradl stín, strach z velkého nebezpečí: že totiž Marka skončí ve tmě, do níž ji žene Gandalf, zatímco Saruman stojí u dveří k úniku a drží je pootevřeny, aby dovnitř pronikl paprsek světla. Bylo tísnivé ticho.
Byl to trpaslík Gimli, kdo je náhle prolomil. "Slova toho čaroděje stojí na hlavě," zavrčel a sevřel topůrko sekyry. "V jazyce Orthanku pomoc znamená záhubu a zachránit znamená zabít, to je jasné. Ale my jsme sem nepřišli žebrat."
"Klid!" řekl Saruman a na kratičký okamžik zněl jeho hlas méně uhlazeně a v oku mu zablesklo. "Zatím nemluvím k tobě, Gimli, Glóinův synu," řekl. "Tvůj domov je daleko a těžkosti této země se tě pramálo dotýkají. Nebyl to však tvůj záměr, který tě do nich zapletl, a proto tě nebudu hanět pro úlohu, kterou jsi sehrál - nepochybně chrabrou.
Prosím tě však, dovol mi nejprve promluvit s králem Rohanu, mým sousedem a kdysi mým přítelem.
 Co mi povíš, králi Théodene? Chceš se mnou žít v míru a získat veškerou pomoc, kterou ti může přinést mé poznání s kořeny v dlouhých věcích? Poradíme se spolu o těchto zlých časech a napravíme vzájemné křivdy dobrou vůlí, aby panství nás obou vzkvetla líbezněji než kdy dřív?"
Théoden stále neodpovídal. Nebylo možno říci, zda zápasí s hněvem, nebo s pochybnostmi. Promluvil Éomer.
"Pane, poslouchej mě!" řekl. "Teď cítíme nebezpečí, před nímž jsme byli varováni. Jeli jsme vstříc vítězství jen proto, abychom tu nakonec zírali na starého lháře s medovým, ale rozeklaným jazykem?
Tak by mluvil vlk v pasti s honícími psy, kdyby to uměl. Jakou ti, prosím tě, může poskytnout pomoc? Vždyť touží jen uniknout ze svého postavení. A ty budeš vyjednávat s tímhle obchodníkem se zradami a vraždami? Vzpomeň na Théodreda u Brodů a na Hámův hrob v Helmově žlebu!"
"Když už je řeč o jedovatých jazycích, co říci o tvém, ty mladý hade?" řekl Saruman a nyní bylo jasně vidět záblesk jeho hněvu. "Dej si však, říci, Éomere, Éomundův synu!" pokračoval opět svým mírným hlasem. "Každému, co mu patří. Tobě patří chrabrost ve zbrani a jí získáváš čest. Zabíjej ty, jež tvůj pán označí za nepřátele, a buď spokojen. Nepleť se do politiky, které nerozumíš. Možná však, stanešli se králem, zjistíš, že přátele musíš volit opatrně. Přátelství Sarumana a moc Orthanku není možno lehce zahodit, ať mezi námi leží jakékoli křivdy, skutečné nebo domnělé. Vyhrál jsi bitvu, ale ne válku - a ještě s pomocí, se kterou víckrát nemůžeš počítat. Příště můžeš najít Stín lesa před svými vlastními dveřmi; je neovladatelný, nemá rozum a nemiluje lidi.
Můj milý Pane Rohanu, mám však být nazýván vrahem, protože chrabří muži padli v bitvě? Jdeš-li do války, a zbytečně, protože já po ní netoužil, pak budou muži umírat. Jsem-li však proto vrahem, potom je vraždou poskvrněn celý Eorlův rod, vždyť bojovali v mnoha válkách a napadali mnohé, kteří se jim postavili. Přesto později s některými uzavřeli mír, a nebyl o nic horší, protože byl taktický. Pravím, králi Théodene, bude mezi námi mír a přátelství? Záleží jen na nás."
"Bude mezi námi mír," řekl nakonec Théoden zalehle a s námahou.
Několik Jezdců radostně vykřiklo. Théoden zvedl ruku. "Ano, bude mír," řekl nyní jasným hlasem, "bude mír, až zahyneš ty i všechna tvoje díla - a díla tvého temného pána, kterému bys nás vydal. Jsi  lhář, Sarumane, a kazíš lidská srdce. Vztahuješ ke mně ruku, a já vidím jen prst mordorského pařátu. Je krutý a studený! I kdyby tvá válka se mnou byla spravedlivá - a nebyla, protože i kdybys byl desetkrát moudřejší, neměl bys právo vládnout mně a mému lidu pro svůj vlastní prospěch - i tak, co řekneš o svých pochodních v Úvalech a o dětech, které tam leží mrtvé? Hámovo tělo po smrti rozsekali před branou Hlásky. Až budeš viset na šibenici ze svého okna pro radost svým vlastním vránám, pak bude mír mezi mnou a tebou a Orthankem. Tolik za Eorlův rod. Jsem menší syn velkých otců, ale nemám zapotřebí lízat tvou ruku. Obrať se jinam. Bojím se však, že tvůj hlas ztratil kouzlo."
Jezdci vzhlíželi k Théodenovi jako vytržení ze sna. Drsně, jako skřek starého havrana, jim v uších zněl hlas jejich pána po Sarumanově hudbě. Saruman však byl chvíli bez sebe vztekem. Nahnul se přes zábradlí, jako by chtěl krále srazit svou holí. Některým se náhle zdálo, že vidí hada chystajícího se k úderu.
"Šibenice a vrány!" zasyčel, až se otřásli nad tou ohyzdnou proměnou.
"Dědku! Co jiného je Eorlův dům než došková stodola, kde v prachu popíjejí lotři a jejich spratkové se válejí po podlaze se psy? Už příliš dlouho unikali šibenicím. Ale smyčka přichází, pomalu se zadrhuje a nakonec tvrdě stiskne. Můžete viset, jestli chcete!" Tu se jeho hlas změnil, jak se pomalu začínal ovládat. "Nevím, proč jsem měl trpělivost s tebou mluvit. Vždyť tě nepotřebuji, koňáku Théodene, ani tvou tlupu poběhlíků, kteří ujíždějí stejně rychle, jako přijíždějí. Kdysi jsem ti nabídl postavení, které přesahovalo tvou cenu i tvůj rozum.
Nabídl jsem je znovu, aby ti, které svádíš, jasně viděli cesty, z kterých si mohou vybrat. Oplácíš mi vychloubáním a urážkami. Dobrá. Vraťte se do svých chatrčí!
Ale ty, Gandalfe! Pro tebe se ovšem trápím, mám soucit s tvou hanbou. Jak to, že strpíš takovou společnost? Vždyť ty jsi hrdý, Gandalfe - a ne bezdůvodně, protože máš ušlechtilou mysl a oči, jež hledí hluboko i daleko. Ani teď si ode mne nedáš poradit?"
Gandalf se pohnul a vzhlédl. "Řekneš mi něco, co jsi neříkal při našem minulém setkání?" zeptal se. "Nebo snad chceš vzít nějaká slova zpátky?"
Saruman se zarazil. "Vzít zpátky?" řekl, jako by se divil. "Vzít zpátky? Pokoušel jsem se ti radit pro tvé vlastní dobro, ale ty jsi ani neposlouchal. Jsi hrdý a nemiluješ rady, vždyť skutečně máš svou  vlastní zásobu moudrosti. Tenkrát ses však myslím mýlil a záměrně sis špatně vyložil mé úmysly. Obávám se, že jsem byl příliš horlivý a ve snaze přesvědčit tě jsem ztratil trpělivost. A opravdu toho lituji.
Vždyť jsem se na tebe nehněval, ani teď se nehněvám, ač se ke mně vracíš ve společnosti násilníků a nevědomců. Jak bych mohl? Nejsme snad oba členy vysokého a prastarého řádu, nejskvělejšího ve Středozemí?
Naše přátelství by nám oběma přineslo prospěch. Ještě bychom mohli vykonat mnoho při uzdravování chorob světa. Pojď, pochopme se navzájem a zapomeňme na nižší plemena! Ať vyčkají našeho rozhodnutí!
Pro společné dobro jsem ochoten napravit minulost a přijmout tě. Neporadíš se se mnou? Nepůjdeš nahoru?"
Tak velkou moc vyvinul Saruman v tomto svém posledním pokusu, že nikdo v doslechu nezůstal nepohnut. Nyní to však bylo docela jiné kouzlo. Slyšeli mírné domluvy laskavého krále chybujícímu, ale milovanému ministrovi. Oni však zůstali vně: poslouchali za dveřmi slova, která jim nebyla určena. Tak nevychované děti nebo hloupí služebníci vyslechnou náznakový rozhovor starších a ptají se, jak asi ovlivní jejich osud. Tito dva vyšli ze vznešenějšího kadlubu: byli ctihodní a moudří. Bylo nevyhnutelné, že se spojí. Gandalf vstoupí do věže a bude ve vysokých komnatách Orthanku rokovat o hlubokých věcech, které oni nechápou. Dveře se zavřou a oni zůstanou venku, posláni po svých, aby čekali, až jim přidělí práci nebo trest. I v Théodenově mysli dostala ona myšlenka tvar podobný stínu pochyby: "Zradí nás - půjde, a my budeme ztraceni."
Tu se Gandalf rozesmál. Představa zmizela jako obláček dýmu.
"Sarumane, Sarumane!" řekl Gandalf se smíchem. "Sarumane, ty ses minul povoláním. Měl ses stát královým šaškem a vydělávat si chléb a také rány tím, že bys napodoboval jeho rádce. No ne!" Odmlčel se a přemáhal veselí. "Pochopit se? Bojím se, že ty mě pochopit nemůžeš. Ale tebe, Sarumane, tebe chápu až příliš dobře. Pamatuji si tvé argumenty a skutky lépe, než předpokládáš. Když jsem tě navštívil posledně, byl jsi žalářníkem Mordoru a tam jsem měl být dopraven.
Ne, host, který unikl ze střechy, si rozmyslí, aby se vrátil dveřmi. Ne, myslím, že nahoru nepůjdu. Ale poslouchej, Sarumane, naposledy!
Nesejdeš dolů? Železný pas se ukázal slabší, než se ti jevil v naději a v představách. Co když budou takové i jiné věci, na které spoléháš? Nebylo by lepší odtud odejít? Obrátit se k novým věcem? Rozmysli se dobře, Sarumane! Nesejdeš dolů?"
 Sarumanovou tváří přešel stín; pak smrtelně zbledla. Nežli to dokázal zakrýt, spatřili za maskou trýzeň mysli na pochybách, která si oškliví zůstat a děsí se opustit útočiště. Vteřinu váhal a nikdo nedýchal.
Pak promluvil a hlas měl ostrý a chladný. Pýcha a nenávist zvítězily.
"Sejít dolů?" posmíval se. "Sejde snad neozbrojený muž dolů, aby si promluvil před domem s lupiči? Slyším tě odtud docela dobře. Nejsem blázen a nedůvěřuji ti, Gandalfe. Nestojí sice otevřeně na mých schodech, ale já vím, kde ti zuřiví lesní démoni číhají na tvůj povel."
"Zrádci jsou vždycky nedůvěřiví," odvětil Gandalf unaveně.
"Nemusíš se bát o svou kůži. Já nemám touhu tě zabít ani ti ublížit, jak bys věděl, kdybys mě opravdu chápal. A mám moc tě chránit. Dávám ti poslední možnost. Smíš opustit Orthank, svobodně - rozhodneš- li se."
"To zní dobře," ušklíbl se Saruman. "Celý Gandalf Šedý: tak shovívavý a tak velice laskavý. Nemám pochyb, že by se ti v Orthanku líbilo a že by se ti můj odchod hodil. Ale proč bych si měl přát odejít?
A co myslíš tím ,svobodně'? Předpokládám, že tu jsou nějaké podmínky."
"Důvody k odchodu vidíš z vlastních oken," řekl Gandalf. "A napadnou tě i jiné, když se zamyslíš. Tví služebníci jsou zahubeni nebo rozprášeni; ze sousedů sis nadělal nepřátele a podvedl jsi svého nového pána, nebo ses o to pokusil. Až se jeho oko obrátí sem, bude to rudé oko hněvu. Když ale říkám ,svobodně', myslím ‚svobodně'; svobodně bez okovů, řetězů nebo příkazů: můžeš jít, kam chceš, třeba do Mordoru, Sarumane, budeš-li po tom toužit. Nejprve mi ale vydáš klíč od Orthanku a svou hůl. Ty budou zárukou tvého chování a budou ti později vráceny, zasloužíš-li si je."
Saruman zesinal a tvář se mu zkřivila zuřivostí. V očích mu vzplálo rudé světlo. Divoce se zasmál. "Později!" zvolal a jeho hlas se proměnil ve skřek. "Později! Ano, až budeš mít klíče od samotné Baraddur, ne? A koruny sedmi králů a pruty Pěti čarodějů, a až si koupíš boty o mnoho čísel větší, než nosíš teď. Skromný plán. Na to snad ani mou pomoc nepotřebuješ! Já mám na práci jiné věci. Nebuď blázen.
Pokud se mnou chceš jednat, dokud máš možnost, jdi pryč a vrať se, až vystřízlivíš! A nech tam ty hrdlořezy a ty mrňavé ocásky, co se za tebou třepetají! Dobrý den!" Odvrátil se a odcházel z balkónu.
 "Pojď zpátky, Sarumane!" řekl Gandalf velitelským hlasem.
K úžasu ostatních se Saruman zase otočil, a jakoby tažen proti své vůli se zvolna vrátil k železnému zábradlí. Opřel se o ně, těžce dýchaje.
Tvář měl zvrásněnou a scvrklou. Ruka svírala těžkou černou hůl jako pařát.
"Nedovolil jsem ti odejít," řekl Gandalf přísně. "Neskončil jsem.
Stal se z tebe hlupák, Sarumane, ale politováníhodný. Ještě ses mohl odvrátit od bláznovství a zla a být užitečný. Ty však chceš zůstat a ohlodávat konečky svých starých pletich. Zůstaň tedy! Ale varuji tě, že teď snadno nevyjdeš, ledaže se z Východu natáhnou temné ruce a uchvátí tě. Sarumane!" zvolal a jeho hlas nabyl důrazu a moci. "Pohleď, nejsem už Gandalf Šedý, kterého jsi zradil. Jsem Gandalf Bílý, který se vrátil ze smrti. Ty teď nemáš žádnou barvu a já tě vyvrhuji z Rady."
Zvedl ruku a promluvil zvolna jasným chladným hlasem. "Sarumane, tvá hůl je zlomena." Ozvalo se prasknutí, hůl se rozlomila Sarumanovi v ruce a její hlavice padla Gandalfovi k nohám. "Jdi!" řekl Gandalf. Saruman s výkřikem padl dozadu a odplížil se. V tu chvíli shora sletěl těžký svítivý předmět. Sklouzl po železném zábradlí, právě když je Saruman opustil, proletěl kousek od Gandalfovy hlavy a udeřil do schodu, na němž stál. Zábradlí zazvonilo a puklo. Schod se naštípl a vylétly třpytivé jiskřičky. Koule zůstala nepoškozena; kutálela se po schodech křišťálová, jasná, uvnitř však žhnulo ohnivé srdce.
Když skákala směrem k vodě. Pipin se za ní rozběhl a zvedl ji.
"Ten vražedný darebák!" vykřikl Éomer.
Gandalf však byl nepohnut. "Ne, to nehodil Saruman," řekl, "a myslím, že to nebylo ani na jeho pokyn. Přišlo to z okna hodně nahoře.
Řekl bych, že je to rána na rozloučenou od Mistra Červivce, jenomže špatně mířená."
"Možná že mířil špatně, protože se nemohl rozhodnout, jestli víc nenávidí tebe, nebo Sarumana," řekl Aragorn.
"To je možné," řekl Gandalf. "Ti dva se ze své společnosti moc těšit nebudou. Budou se navzájem požírat slovy. Je to spravedlivý trest. Vyjde-li někdy Červivec z Orthanku živ, bude to víc, než si zaslouží.
Pojď sem, hošku, tohle si vezmu! Neprosil jsem tě, abys na to sahal," zvolal, když se prudce otočil a spatřil Pipina, jak pomalu, jako s velkou tíhou stoupá po schodech. Sešel mu dolů vstříc, rychle vzal  hobitovi temnou kouli a zavinul ji do pláště. "Vezmu si to na starost," řekl. "Tuším, že tohle by byl Saruman nezahodil."
"Může mít na zahazování jiné věci," řekl Gimli. "Jestli je tohle konec rozmluvy, pojďme pryč, aspoň co by kamenem nedohodil!"
"Je konec," řekl Gandalf. "Pojďme."
Obrátili se zády ke dveřím Orthanku a šli dolů. Jezdci uvítali krále s radostí a pozdravovali Gandalfa. Sarumanovo kouzlo bylo zlomeno: viděli ho přicházet na zavolání a plížit se zpátky, když byl propuštěn.
"Tak to by bylo," řekl Gandalf. "Teď musíme najít Stromovouse a říct mu, jak to dopadlo."
"Určitě uhodl, ne?" řekl Smíšek. "Copak to mohlo skončit jinak?"
"Nebylo to pravděpodobné," odpověděl Gandalf, "ačkoli všechno viselo na vlásku. Měl jsem ovšem důvody zkusit to: některé milosrdné, jiné méně. Saruman především uviděl, že moc jeho hlasu slábne.
Nemůže být zároveň rádcem a tyranem. Když záměry dozrají, nedají se dál tajit. Přesto padl do léčky a pokoušel se jednat se svými oběťmi po jedné, zatímco ostatní naslouchaly. Pak jsem mu dal poslední a dobrou volbu: zříci se Mordoru i vlastních pletich a vynahradit to tím, že nám pomůže v nouzi. Kdo by znal naši nouzi líp než on! Mohl prokázat velké služby. Zvolil si však neprokázat je a podržet si Orthank.
Nebude sloužit, jen rozkazovat. Žije teď v hrůze z mordorského stínu, a přece pořád doufá, že ho bouře vynese. Nešťastný hlupák! Jestli moc z Východu vztáhne ruce k Železnému pasu, bude pohlcen. My nemůžeme zničit Orthank zvenčí, ale Sauron - kdo ví, co dokáže?"
"A jestli ho nepřemůže Sauron? Co mu uděláte vy?" zeptal se Pipin.
"Já? Nic!" řekl Gandalf. "Já mu neudělám nic. Netoužím po panování.
Co se s ním stane? Nevím. Trápí mě, že to, co bývalo tak dobré, teď hnije ve věži. Nám se ale nevedlo nijak špatně. Hádám, že i kdybychom šli dovnitř, stěží bychom našli v Orthanku cennější poklady než věc, kterou po nás hodil Červivec."
Z otevřeného okna vysoko nahoře se ozvalo pronikavé vyjeknutí a bylo rázem uťato.
"Zdá se, že Saruman si to myslí také," řekl Gandalf. "Nechme je o samotě!"
Vrátili se k troskám brány. Sotva prošli obloukem, ze stínu navršených kamenů vykročil Stromovous a tucet jiných entů. Aragorn, Gimli a Legolas na ně hleděli v úžasu.
 "Tady jsou tři z mých společníků, Stromovousi," řekl Gandalf.
"Mluvil jsem o nich, ale ještě jsi je neviděl." Jmenoval jednoho po druhém.
Starý ent si je dlouze a pozorně prohlédl a promluvil s každým z nich po řadě. Nakonec se obrátil k Legolasovi. "Tak ty jsi přišel celou cestu z Temného hvozdu, můj milý elfe? To býval velikánský les!"
"Je pořád," řekl Legolas. "Tak velký ovšem není, abychom my, kteří tam bydlíme, ztratili chuť poznávat nové a nové stromy. Velmi rád bych se vydal na výlet do Fangornského lesa. Vešel jsem sotva na okraj a nechtělo se mi odtamtud."
Stromovousovi potěšené zasvitly oči. "Doufám, že se ti to přání splní, než budou kopce o mnoho starší," řekl.
"Přijdu, když budu mít štěstí," řekl Legolas. "Uzavřel jsem dohodu se svým přítelem, že půjde-li všechno dobře, navštívíme Fangorn spolu - když dovolíš."
"Každý elf, který přijde s tebou, bude samozřejmě vítán," řekl Stromovous.
"Přítel, o kterém mluvím, není elf," řekl Legolas, "já myslím tuhle Gimliho, Glóinova syna." Gimli se hluboce uklonil, sekyra mu vyklouzla z opasku a zařinčela na zemi.
"Húm, hm! Aha!" řekl Stromovous a temně na něho pohlédl. "Trpaslík a se sekyrou! Húm! Mám elfy rád, ale žádáš mnoho. Tohle je zvláštní přátelství!"
"Může se zdát zvláštní," řekl Legolas, "ale dokud žije Gimli, nepůjdu do Fangornu sám. Jeho sekyra není na stromy, ale na skřetí krky, Fangorne, Pane Fangornského lesa. Dvaačtyřicet jich uťal v bitvě."
"Hú! Ale, ale!" řekl Stromovous. "To už zní líp! Dobře, dobře, věci si půjdou vlastní cestou a není třeba spěchat jim vstříc. Teď se však musíme na chvíli rozejít. Den se krátí, jenže Gandalf říká, že musíte jet, než padne noc, a Pán Marky se těší domů."
"Ano, musíme jet a hned," řekl Gandalf. "Bojím se, že ti musím vzít tvé dveřníky. Ty se ovšem bez nich docela dobře obejdeš."
"Možná," řekl Stromovous. "Ale budou mi scházet. Stali se z nás přátelé v tak krátkém čase, že snad začínám být ukvapený - možná že se vracím zpátky do mládí. To víš, byli první novinkou, kterou jsem za dlouhé, dlouhé časy viděl pod sluncem i pod měsícem. Nezapomenu na ně. Vložil jsem jejich jména do Dlouhého seznamu. Enti si je budou pamatovat.
Ent zemí zrozený, starý jak skály, daleko dojde, vypije vodu, a hladoví honiči, hobití děti, smějí se mile, maličcí lidé, zůstanou přáteli, dokud poroste listí. Mějte se dobře! Jestli ale ve své příjemné zemi, v Kraji, uslyšíte novinky, dejte mi vědět! Víte, co myslím: o entkách. Přijďte sami, budete-li moci!"
"Přijdeme!" řekli Smíšek a Pipin společně a spěšně se odvrátili.
Stromovous na ně hleděl a chvíli mlčel, zamyšleně potřásaje hlavou.
Pak se obrátil ke Gandalfovi.
"Takže Saruman nechtěl odejít?" řekl. "Myslel jsem si to. Srdce má prohnilé jako černý huorn. Ale kdybych byl přemožen já a všechny mé stromy zničeny, také bych nevyšel, kdybych měl jedinou černou díru, kde se schovat."
"Ne," řekl Gandalf. "Ale ty jsi neplánoval, že pokryješ celý svět svými stromy a zadusíš všechny ostatní živé věci. Ale tak to je, Saruman tu zůstává a bude hýčkat svou nenávist a plést další pavoučí sítě, jak bude moci. Má klíč od Orthanku. Nesmí se mu však dovolit uprchnout."
"To tedy ne!" řekl Stromovous. "O to se postarají enti. Saruman ze skály nevystrčí nos bez mého svolení. Enti ho budou střežit."
"Dobrá!" řekl Gandalf. "V to jsem doufal. Teď se mohu obrátit k jiným věcem a budu mít o jednu starost méně. Musíš být ovšem obezřetný.
Vody klesly. Obávám se, že nebude stačit rozestavit stráže jen kolem věže. Nepochybuji, že pod Orthankem jsou prokopány hluboké průchody a Saruman doufá, že zanedlouho bude přicházet a odcházet nepozorovaně. Pokud se té práce ujmeš, prosím tě, pusť zase vodu; a dělej to, dokud nezůstane v Železném pasu rybník, nebo dokud neobjevíš východy. Až bude celé podzemí zaplaveno a východy ucpány, pak bude muset Saruman zůstat nahoře a dívat se z okna."
"Nech to na entech!" řekl Stromovous. "Prohledáme údolí odshora dolů a podíváme se pod každý oblázek. Vrátí se sem stromy, staré stromy, divoké stromy. Budeme jim říkat Strážný les. Nepřijde sem  ani veverka, abychom o tom nevěděli. Nech to na entech! Dokud nepřejde sedminásobek let, co nás soužil, neomrzí nás hlídat ho."