CESTA K ŽELEZNÉMU PASU

Tak se ve světle krásného jitra král Théoden a Bílý jezdec Gandalf opět setkali na zelené trávě u Žlebového potoka. Byli tam rovněž Aragorn, syn Arathornův, elf Legolas, Erkenbrand z Úvalů a páni ze Zlatého domu. Okolo nich se shromáždili Rohirové, Jezdci z Marky; úžas překonal jejich radost z vítězství a oči měli obráceny k lesu.

Tu se rozlehl mohutný pokřik a od Valu přicházeli ti, kdo byli zatlačeni do hloubi Žlebu. Přicházel starý Gamling a Éomer, syn Éomundův, a vedle něho kráčel trpaslík Gimli. Byl bez přilby a hlavu měl ovázanou plátnem prosakujícím krví; hlas však měl hlučný a silný.

"Dvaačtyřicet, Mistře Legolasi!" volal. "Škoda! Na sekyře mám zub; ten dvaačtyřicátý měl kolem krku železný límec. Jak se vedlo tobě?"

"Překonal jsi mě o jednoho," řekl Legolas. "Rád ti to ale přeji z radosti, že tě vidím na nohou!"

"Vítej, Éomere, sestry synu!" řekl Théoden. "Teď když tě vidím živého, mám opravdovou radost."

"Buď zdráv, Pane Marky!" řekl Éomer. "Temná noc přešla a den se vrátil. Přinesl však zvláštní novinky." Otočil se a s podivem se zahleděl nejprve na les a pak na Gandalfa. "Opět přicházíš v hodině nouze a nečekán," řekl.

"Nečekán?" řekl Gandalf. "Říkal jsem, že se vrátím a setkám se tu s vámi."

"Nejmenoval jsi ale hodinu a nepředpověděl, jakým způsobem přijdeš. Přivádíš zvláštní pomoc. Jsi mocný kouzelník, Gandalfe!"

"Možná. Pokud tomu tak je, ještě jsem to neukázal. Dal jsem jen dobrou radu v nebezpečí a využil Stínovlasovy rychlosti. Vaše vlastní zmužilost vykonala víc, a také statné nohy úvalských mužů, kteří pochodovali celou noc."

Tu všichni pohlédli na Gandalfa s ještě větším úžasem. Někteří temně zahlíželi na les a přejížděli si rukama čelo jako v domnění, že on vidí něco jiného než oni.

 Gandalf se dlouze a vesele rozesmál. "Ty stromy?" řekl. "Ne, vidím ten les stejně dobře jako vy. Ale to není moje práce. Něco takového nikoho z Moudrých nenapadlo. Stalo se něco lepšího, než jsem zamýšlel i než jsem doufal."

"Čí je to tedy kouzlo, když ne tvoje?" řekl Théoden. "Očividně ne Sarumanovo. Je snad nějaký mocnější mudřec, o němž se teprve dozvíme?"

"To není kouzlo, ale mnohem starší moc," řekl Gandalf, "moc, která chodila po zemi dřív, než začali elfové zpívat a kladiva bušit.

Železo se nekulo, nekácely stromy, mladé byly lesy pod hvězdnými dómy; nebylo prstenu ani věcí zlých, chodilo to tenkrát volně po lesích."

"A jak zní odpověď na tu hádanku?" řekl Théoden.

"Chceš-li se ji dozvědět, pojeď se mnou do Železného pasu."

"Do Železného pasu?" zvolali.

"Ano," řekl Gandalf. "Vracím se do Železného pasu, a kdo chce, může jet se mnou. Třeba tam uvidíme nečekané věci."

"Ale vždyť v celé zemi není dost mužů, i kdyby se shromáždili všichni a byli uzdraveni ze zranění a únavy, abychom zaútočili na Sarumanovu pevnost," řekl Théoden.

"Přesto jedu do Železného pasu," řekl Gandalf. "Dlouho se tam nezdržím. Mám teď namířeno na východ. Čekejte mě v Edorasu, než začne ubývat měsíc."

"Ne!" řekl Théoden. "V temné hodině před úsvitem jsem zapochyboval, ale teď se nerozejdeme. Půjdu s tebou, radíš-li mi to."

"Chci si teď co nejdřív pohovořit se Sarumanem," řekl Gandalf, "a protože se na tobě dopustil velkých křivd, hodilo by se, abys u toho byl. Jak brzy a jak rychle však pojedeš?"

"Moji muži jsou unaveni bitvou," řekl král; "i já jsem unaven.

Vždyť jsem daleko jel a málo spal. Běda, mé stáří není předstírané a není jenom plodem Červivcova našeptávání. Je to neduh, který žádný lékař zcela nevyhojí, ba ani Gandalf."

"Ať si tedy všichni, kdo pojedou se mnou, nyní odpočinou," řekl Gandalf. "Pojedeme za večerního stínu. Tím lépe, radím totiž, aby byl  nadále všechen náš pohyb co nejtajnější. Nepřikazuj však mnoha mužům, aby jeli s tebou, Théodene. Jedeme jednat, ne bojovat."

Král tedy vybral muže, kteří nebyli zraněni a měli rychlé koně, a rozeslal je se zprávou o vítězství do každého údolí Marky; nesli také jeho výzvu, aby všichni muži, staří i mladí, spěchali do Edorasu. Tam se měla konat den po úplňku před Pánem Marky přehlídka všech mužů schopných nosit zbraň. Na cestu do Železného pasu si Théoden vybral Éomera a dvacet mužů ze svého domu. S Gandalfem měli jet Aragorn, Legolas a Gimli. Přestože byl raněn, odmítal trpaslík zůstat stranou.

"Byla to slabá rána a čapka ji odrazila," řekl. "Muselo by to být víc než tohle skřetí škrábnutí, abych nejel s vámi."

"Ošetřím tě, zatímco budeš odpočívat," řekl Aragorn.

Král se pak vrátil do Hlásky a usnul tak klidným spánkem, jaký po mnoho let nepoznal. Zbytek jeho družiny odpočíval rovněž. Všichni ostatní, kdo nebyli pobiti nebo raněni, zahájili velkou práci: mnozí totiž padli v bitvě a leželi mrtví na poli nebo v Žlebu.

Naživu nezůstal jediný skřet; jejich těl bylo nepočítaně. Velmi mnoho horalů se však vzdalo. Báli se a prosili o milost.

Muži z Marky jim odebrali zbraně a poslali je pracovat.

"Pomozte teď napravit zlo, na němž jste měli podíl," řekl Erkenbrand.

"A potom se přísahou zavážete, že nikdy víckrát nepřekročíte brody Želíze ve zbrani a nepůjdete s nepřáteli lidí; pak se svobodně vrátíte do své země. Byli jste totiž Sarumanem oklamáni. Mnozí z vás odměnou za důvěru obdrželi smrt, a kdybyste byli zvítězili, o mnoho lépe by vám byl nezaplatil."

Muži z Vrchoviny žasli; Saruman jim totiž říkal, že muži z Rohanu jsou krutí a upalují zajatce zaživa.

Uprostřed pole před Hláskou byly navršeny dvě mohyly, pod nimiž leželi všichni Rohanští jezdci, kteří padli při obraně, na jedné straně ti z Východních dolin, na druhé ze Západních úvalů. Sám, v hrobě zastíněném Hláskou, ulehl Háma, kapitán královy stráže. Padl před Vraty.

Skřety navršili na veliké hromady stranou od mohyl mužů, kousek od kraje lesa. Lidé se trápili pomyšlením, že hromady mrtvol jsou příliš veliké na to, aby se daly pohřbít nebo spálit. Na ohně měli málo dřeva a nikdo se neodvážil dotknout se sekyrou podivných stromů, i  kdyby je byl Gandalf nevaroval, že by bylo smrtelně nebezpečné poškodit kůru nebo jen větev.

"Nechte skřety ležet," řekl Gandalf. "Ráno bude třeba moudřejší večera."

Odpoledne se králova družina chystala k odjezdu. Pohřbívání právě začínalo. Théoden želel ztráty svého kapitána Hámy a první hodil hlínu na jeho hrob. "Saruman skutečně velice ublížil mně i této zemi," řekl. "Budu si to pamatovat, až se setkáme."

Slunce se již sklánělo ke kopcům na západě Kotliny, když konečně Théoden a Gandalf s družinou vyjeli od Valu. Za nimi se shlukl veliký zástup Jezdců, lidí z Úvalů, starých i mladých, žen, dětí, těch, kdo vyšli z jeskyní. Jasnými hlasy zazpívali o vítězství a potom umlkli a ptali se, co asi nastane, protože stromy přitahovaly jejich zrak a báli se jich.

Jezdci dojeli k lesu a zastavili se; koním ani mužům se dovnitř nechtělo.

Stromy byly šedé a výhružné a kolem sebe měly stín anebo mlhu. Konečky jejich dlouhých houpavých větví visely dolů jako pátravé prsty, kořeny vyvstávaly ze země jako údy podivných příšer a pod nimi se otvíraly černé jeskyně. Gandalf však jel vpřed a družinu vedl. Tam, kde cesta od Hlásky vbíhala mezi stromy, spatřili nyní otvor podobný klenuté bráně pod mohutnými větvemi; jím Gandalf projel a oni za ním. Pak s údivem zjistili, že cesta vede dál a Žlebový potok vedle ní; nahoře bylo širé nebe plné zlatého světla. Po obou stranách však byly veliké ambity lesa zahaleny šerem a táhly se do neprostupných stínů; tam slyšeli skřípění a steny větví, vzdálené výkřiky, hukot hlasů beze slov, jež hněvivě mručely. Nebylo vidět jediného skřeta, jediného živého tvora.

Legolas a Gimli teď jeli spolu na jednom koni a drželi se při Gandalfovi, protože Gimli se lesa bál.

"Je tady horko," řekl Legolas Gandalfovi. "Cítím kolem sebe velký hněv. Necítíš v uších, jak vzduch tepe?"

"Ano," řekl Gandalf.

"Co se stalo s těmi neblahými skřety?" řekl Legolas.

"To se myslím nikdy nikdo nedoví," řekl Gandalf.

Chvíli jeli mlčky, Legolas se však stále rozhlížel a byl by zastavil a poslechl si zvuky lesa, kdyby mu to Gimli dovolil.

"To jsou nejzvláštnější stromy, jaké jsem kdy viděl," řekl, "a viděl jsem spoustu dubů vyrůstat od žaludu po vykotlané stáří. Kdybych tak  měl čas a mohl se mezi nimi projít; mají hlasy a časem bych snad porozuměl jejich myšlenkám."

"Ne, ne!" řekl Gimli. "Nechme je být! Já už jejich myšlenky tuším: nenávidí všechno, co chodí po dvou nohách, a mluví o drcení a rdoušení."

"Ne všechno, co chodí po dvou nohách," řekl Legolas. "V tom se podle mne mýlíš. Skřety nenávidí. Nepatří totiž sem a málo vědí o elfech a o lidech. Údolí, kde vyrostly, jsou daleko. Přišly z hlubokých dolů Fangornu, Gimli, aspoň to tuším."

"Pak je to nejnebezpečnější les ve Středozemí," řekl Gimli. "Měl bych být vděčný za to, co udělaly, ale nemám je rád. Tobě možná připadají podivuhodné, ale já viděl v téhle zemi větší div, krásnější než všechny háje a lučiny, co jich kdy vyrostlo; mám toho pořád plné srdce.

Lidé jsou divní, Legolasi! Mají tu jeden z divů Severního světa, a co o něm říkají? Jeskyně, říkají! Jeskyně! Díry, kam se utíkají v čase války a kam si ukládají píci! Můj milý Legolasi, víš, že sluje v Helmově žlebu jsou obrovské a nádherné? Kdyby se o nich vědělo, chodila by tam nekonečná procesí trpaslíků, jen aby se podívali. Ano, platili by čistým zlatem za jeden kratičký pohled!"

"A já bych dal zlato, aby mě vynechali," řekl Legolas; "a dvojnásob, aby mě pustili ven, kdybych tam někdy zabloudil."

"Neviděl jsi je, proto ti ten žert odpouštím," řekl Gimli. "Mluvíš ale jako hlupák. Myslíš, že síně, ve kterých bydlí váš král v Temném hvozdu a které kdysi pomáhali budovat trpaslíci, jsou krásné? Jsou to jen pelechy proti slujím, které jsem viděl tady: nezměrné sály plné věčné hudby vod, která cinká do jezírek tak krásných jako Kheledzâram za hvězdného svitu.

A když se zapálí pochodně, Legolasi, a lidé chodí po písčitých podlahách pod ozvučnými klenbami, ach, Legolasi, potom se v lesklých stěnách třpytí drahokamy a křišťály a žíly drahých kovů; a světlo září skrze mramorové opony podobné lasturám, průsvitné, ale jako živé ruce královny Galadriel. Jsou tam bílé a šafránové a červánkové sloupy, Legolasi, vymleté a zprohýbané do snových podob; vylétají vzhůru z mnohobarevných podlah a setkávají se s lesklými závěsy z klenby: s křídly, provazci, záclonami jemnými jako zmrzlé obláčky; kopí, praporce, věžičky visutých paláců! Klidná jezera je zrcadlí; z temných tůní pokrytých čirým sklem se mihotá jiný svět; města, jaká  by si Durin ani ve snu nepředstavil, se táhnou ulicemi a sloupořadími, dál, až do temných zákoutí, kam světlo nedosáhne. A cink! Padne stříbrná krůpěj a kruhové vrásy na skle se zprohýbají a rozechvějí věže jako chaluhy a korály v mořské jeskyni. Pak přijde večer: ztrácejí barvu a třpyt zhasíná; pochodně přecházejí do jiné komnaty a do jiného snu. Komnaty jdou jedna za druhou, Legolasi, síň se otvírá ze síně, dóm následuje za dómem, schodiště nad schodištěm; a stále vedou točité stezky dál do srdce hor. Jeskyně! Sluje Helmová žlebu! Byla to šťastná náhoda, která mě tam vehnala! Je mi do pláče, že musím odtamtud."

"Potom ti pro útěchu popřeji tenhle osud, Gimli," řekl elf; "abys z války vyšel zdráv a vrátil se tam znovu. Neříkej to ovšem celému příbuzenstvu!

Podle toho, co říkáš, tam pro ně mnoho práce nezbývá.

Možná že jsou zdejší lidé moudří, když o tom nemluví; jedna rodina čilých trpaslíků s kladivem a dlátem by mohla víc zkazit než vylepšit."

"Ty tomu nerozumíš," řekl Gimli. "Žádný trpaslík by nemohl takovou krásu vidět bez pohnutí. Nikdo z Durinova plemene by v oněch jeskyních nikdy netěžil kameny ani rudu, i kdyby tam mohl získat diamanty nebo zlato. Kácíte snad zjara háje stromů v květu na palivo?

Pečovali bychom o ty lučiny rozkvetlého kamene a nelámali v nich. Opatrně a zručně, ťuk, ťuk - jen štěpinku skály a nic víc třeba za celý den plný napětí - tak bychom pracovali, a jak by roky míjely, otvírali bychom nové cesty a odhalovali daleké komnaty, které jsou dosud ve tmě, jen tušená prázdnota za rozsedlinou skály. A světla, Legolasi! Udělali bychom světla, takové lampy, jaké kdysi svítily v Khazad-dum; kdybychom si přáli, zahnali bychom noc, která tam ležela, co vrchy stojí; kdybychom zatoužili po odpočinku, dovolili bychom noci, aby se vrátila."

"Dojímáš mě, Gimli," řekl Legolas. "Takhle jsem tě ještě mluvit neslyšel. Málem teď lituji, že jsem ty jeskyně neviděl. Víš co? Uzavřeme smlouvu - jestli se oba ve zdraví vrátíme z nebezpečí, která nás čekají, budeme nějaký čas cestovat spolu. Ty se mnou navštívíš Fangorn a potom já s tebou půjdu do Helmova žlebu."

"Takovou cestu zpátky bych si nevybral," řekl Gimli. "Ale přetrpím Fangorn, budu-li mít tvůj slib, že se mnou půjdeš zpátky do jeskyní a podělíš se se mnou o ten div."

 "Máš můj slib," řekl Legolas. "Ale žel, teď musíme na čas zapomenout na jeskyně i na les. Vidíš, už jsme na konci stromů. Jak daleko je do Železného pasu, Gandalfe?"

"Asi tak pětačtyřicet mil čarou letu Sarumanových vran," řekl Gandalf. "Patnáct od Žlebové kotliny k Brodům a dalších třicet odtud k bráně Železného pasu. Celou cestu dnes v noci ovšem neujedeme."

"A až tam budeme, co uvidíme?" ptal se Gimli. "Vy možná víte, ale já nemám tušení."

"Sám nevím jistě," řekl čaroděj. "Byl jsem tam včera za soumraku a od té doby se mohlo mnoho přihodit. Přesto myslím, že tu cestu neprohlásíš za marnou - přestože Třpytivé jeskyně Aglarondu zůstaly za námi."

Konečně družina vyjela ze stromů a zjistila, že je na dně Kotliny, kde se cesta z Helmova žlebu větvila na východ k Edorasu a na sever k brodům přes Želíz. Když byli za lesem, Legolas zastavil a s lítostí se ohlédl. Pak náhle vykřikl: "Jsou tam oči! Ze stínu větví vyhlížejí oči! Takové oči jsem ještě neviděl."

Ostatní, zaraženi výkřikem, se zastavili a obrátili, Legolas se však rozjel zpátky.

"Ne, ne!" křičel Gimli. "Dělej si co chceš, jestli ses zbláznil, ale nejdřív mě nech sesednout z toho koně! Já žádné oči vidět nechci!"

"Zůstaň, Legolasi, Zelený lístečku!" řekl Gandalf. "Nevracej se do toho lesa, ještě ne! Teď není čas."

Než domluvil, z lesa vykročili tři podivní tvorové. Byli vysocí jako skalní obři, dvanáct i více stop; silná těla, statná jako mladé stromy, se zdála být oděná šedohnědým těsně přiléhavým oděvem nebo kůží. Měli dlouhé údy a na rukou mnoho prstů; vlasy měli tuhé a vousy šedozelené jako mech. Vyhlíželi vážnýma očima, ne však k jezdcům; obraceli oči k severu. Náhle pozvedli dlouhé ruce k ústům a vydali ze sebe zvučné volání, jasné jako zvuk rohu, ale zpěvnější a rozmanitější.

Volání se dostalo odpovědi, a když se jezdci obrátili, viděli další tvory téhož druhu, jak se dlouhými kroky blíží trávou. Rychle přicházeli od severu a v chůzi se podobali brodícím se volavkám - až na rychlost; jejich nohy se v dlouhých krocích míhaly rychleji než volavčí křídla. Jezdci hlasitě vykřikli úžasem a někteří sahali po jílcích mečů.

 "Nepotřebujete zbraně," řekl Gandalf. "To jsou jen pastýři. Nejsou to nepřátelé; vlastně jim na nás vůbec nezáleží."

Vypadalo to tak. Zatímco mluvil, vysocí tvorové totiž zašli do lesa, po jezdcích se ani neohlédli a zmizeli.

"Pastýři!" řekl Théoden. "Kde mají stáda? Kdo to je, Gandalfe? Je vidět, že tobě aspoň nejsou neznámí!"

"To jsou pastýři stromů," odpověděl Gandalf. "Je to tak dávno, co jsi naslouchal pohádkám u krbu? V tvé zemi jsou děti, které by ze spletené příze rozprávek dokázaly vysoukat odpověď na tvou otázku.

Viděl jsi enty, králi, enty z Fangornského lesa, kterému ve svém jazyce říkáš Entí les. Myslel sis, že mu to jméno dali jen tak? Ne, Théodene, je tomu jinak: pro ně jsi jenom pomíjivá pověst; všechny roky od Eorla Mladého po Théodena Starého jsou pro ně chvilička; a všechny činy tvého rodu pouhá maličkost."

Král mlčel. "Enti!" řekl posléze. "Ze stínů pověstí začínám, myslím, trochu chápat tajemství těch stromů. Dožil jsem se divných časů.

Dlouho jsme pěstovali svá zvířata a pole, stavěli domy, vyráběli nástroje nebo vyjížděli na pomoc do válek, jež vedla Minas Tirith. A tomu jsme říkali lidský život, způsob světa. Málo jsme dbali na to, co leží za hranicemi naší země. Máme písně, jež o těch věcech vyprávějí, zapomínáme je však a učíme jim jenom děti, lehkovážně, jen ze zvyku.

A teď mezi nás písně sestoupily z podivných míst a viditelně chodí pod sluncem."

"Měl bys být rád, králi Théodene," řekl Gandalf. "Není teď totiž ohrožen jen život lidí, ale i život tvorů, které jsi považoval za pověst.

Nejsi bez spojenců, i když je třeba neznáš."

"I smuten bych ovšem měl být," řekl Théoden. "Vždyť, jakkoli se obrátí válečné štěstí, neskončí to snad tím, že ze Středozemě navždy odejde mnoho krásného a podivuhodného?"

"Možná," řekl Gandalf. "Sauronovo zlo se nedá zcela vyhojit, a nelze ani učinit věci takové, jako by ho vůbec nebývalo. Takové dny jsou však naším údělem. Pojďme tedy dál naší cestou!"

Nato se družina obrátila zády ke Kotlině a k lesu a rozjela se k brodům přes Želíz. Legolas ji neochotně následoval. Slunce zapadlo, kleslo už pod okraj světa; když však vyjeli ze stínu kopců a pohlédli na západ k Rohanské bráně, nebe bylo dosud rudé a pod plynoucími mraky kroužili a přelétali ptáci s černými křídly a temně se rýsovali v  palčivém světle. Pár jim jich s žalobným křikem přelétlo nad hlavami cestou zpátky do svých skalních domovů.

"Ptáci mrchožrouti měli na bitevním poli práci," řekl Éomer.

Jeli teď zvolna a kolem nich se na pláně snášela tma. Měsíc pomalu vstával. Již rostl k úplňku a v jeho studeném stříbrném světle se zvlněná travnatá země vzdouvala jako širé šedé moře. Asi po čtyřech hodinách jízdy od rozcestí se přiblížili k Brodům. Dlouhé svahy prudce sbíhaly dolů, kde se řeka mezi vysokými travnatými terasami rozlévala v kamenitou mělčinu. Vítr sem zanášel vytí vlků. S těžkým srdcem vzpomínali, kolik mužů padlo v bitvě na těchto místech.

Cesta se nořila mezi vyvýšené drnové břehy a spouštěla se mezi terasami k říčnímu kraji a na druhé straně opět stoupala. Přes řeku vedly tři řady plochých kamenů a mezi nimi brody pro koně, které se táhly od obou okrajů k holému ostrůvku uprostřed. Jezdci hleděli dolů na přechody a připadaly jim cizí; vždycky bývaly plné ruchu a zurčení vody po kamení. Teď však byly tiché. Dno řečiště bylo téměř suché, holá břidličnatá pustina se šedivým pískem.

"Stalo se tu z toho ponuré místo," řekl Éomer. "Jaká nemoc to postihla řeku? Saruman zničil mnoho krásných věcí; pohltil i prameny Želíze?"

"Zdálo by se," řekl Gandalf.

"Běda!" řekl Théoden. "Musíme jet tudy, kde mrchožrouti sápou tolik dobrých Jezdců z Marky?"

"Je to naše cesta," řekl Gandalf. "Bolestná je záhuba tvých mužů, uvidíš však alespoň, že je horští vlci nepožírají. Hodují na svých přátelích skřetech - tak totiž u nich vypadá přátelství. Pojeďme!"

Sjeli k řece, a když se přiblížili, vlci přestali výt a odplížili se.

Když spatřili v měsíčním světle Gandalfa a jeho koně Stínovlase, jak září stříbrem, padl na ně strach. Jezdci přejížděli ostrůvek a ze stínů pod břehy je bojácně sledovaly blýskavé oči.

"Podívejte se!" řekl Gandalf. "Tady pracovali přátelé."

Spatřili, že uprostřed ostrůvku se vrší mohyla obklopená kruhem kamenů a trčí z ní mnoho kopí.

"Zde leží všichni muži z Marky, kteří padli v okolí," řekl Gandalf.

"Ať tady odpočívají," řekl Éomer. "A až jejich kopí zreziví a zetlí, ať ještě dlouho stojí jejich mohyla a střeží brody Želíze!"

"I to je tvoje práce, příteli Gandalfe?" řekl Théoden. "Mnoho jsi dokázal za jeden večer a noc!"

 "S pomocí Stínovlase a jiných," řekl Gandalf. "Jezdil jsem rychle a daleko. Zde u mohyly ti však pro útěchu povím toto: v bitvě u Brodů padli mnozí, nebylo jich však tolik, o kolika vyprávěla pověst. Více jich bylo rozprášeno než pobito; shromáždil jsem všechny, které se mi podařilo najít. Část jsem nechal vykonat tento pohřeb; pak jeli s tvým maršálem Elfhelmem. Poslal jsem ho s mnoha jezdci do Edorasu. Věděl jsem, že Saruman poslal všechny své síly proti tobě a jeho služebníci se odvrátili od všech jiných poslání a šli do Helmova žlebu. Zdálo se, že v zemi není nepřátel. Přesto jsem se obával, že by mohli vlčí jezdci a lupiči vyjet k Meduseldu, dokud je nechráněný. Myslím, že teď už se nemusíš bát; až se vrátíš, přivítá tě vlastní dům."

"A rád jej zase uvidím," řekl Théoden, "ačkoli teď se tam zdržím bezpochyby jen krátce."

S tím se družina rozloučila s ostrůvkem a mohylou, přejela řeku a vylezla na protější břeh. Pak jeli dál, rádi, že mají truchlivé Brody za sebou. Když odjeli, znovu se ozvalo vlčí vytí.

Od Železného pasu vedla k Brodům prastará silnice. Nejprve podle řeky: zahýbala s ní na východ a potom na sever; nakonec však odbočila a vedla přímo k bráně Železného pasu. Ta byla pod úbočím hory na západní straně údolí, ještě asi šestnáct mil daleko. Tuto silnici sledovali, ale nejeli po ní, protože půda kolem byla pevná a rovná a po mnoho mil byla pokryta nízkým pružným drnem. Jeli teď rychleji a k půlnoci měli Brody asi patnáct mil za sebou. Tu se zastavili a ukončili noční jízdu, protože král byl unaven. Dojeli na úpatí Mlžných hor a vstříc se jim vztahovaly dlouhé paže Nan Curuníru. Údolí leželo před nimi ve tmě, protože měsíc odešel na západ a kopce zakrývaly jeho světlo. Z hlubokého stínu dolu však stoupal mohutný sloup kouře a par; ve výšce zachytával paprsky zapadajícího měsíce a rozléval se v mihotavých vlnách po hvězdné obloze.

"Co si myslíš o tomhle, Gandalfe?" ptal se Aragorn. "Člověk by řekl, že celé Čarodějovo údolí hoří."

"Poslední dobou je nad údolím dým pořád," řekl Éomer; "něco takového jsem ale ještě neviděl. Je to spíš pára než kouř. Saruman nám vaří nějakou čertovinu na uvítanou. Možná že vaří všechny vody Želíze, a proto řeka vyschla."

"Možná že ano," řekl Gandalf. "Zítra se dozvíme, co dělá. Teď si chvíli odpočiňme, půjde-li to."

 Utábořili se u řečiště Želíze. Bylo dosud tiché a prázdné. Někteří pospávali. Pozdě v noci však hlídky vykřikly a všichni se probudili.

Měsíc byl pryč; nahoře svítily hvězdy, ale po zemi se plazila tma černější než noc. Po obou stranách řeky se to valilo směrem k nim a mířilo to na sever.

"Zůstaňte, kde jste!" řekl Gandalf. "Nevytahujte zbraně. Čekejte, a mine vás to."

Kolem nich se sbírala mlha. Nahoře dosud slabě prosvítalo pár hvězd, po obou stranách však vyvstaly stěny neproniknutelné tmy; byli v úzké uličce mezi pohybujícími se věžemi stínu. Slyšeli hlasy, šepot a steny a nekonečné šelestivé vzdychání; zem se pod nimi třásla.

Dlouho se jim zdálo, že sedí a mají strach; nakonec však tma a šelest přešly a zmizely mezi rameny hor.

Daleko na jihu v Hlásce zaslechli lidé uprostřed noci veliký hukot podobný větru v údolí a zem se třásla; všichni se báli a nikdo se neodvážil vyjít ven. Ráno však vyšli a užasli. Zabití skřeti totiž byli pryč a stromy také. Hluboko dole v údolí Žlebu byla tráva rozdrcená a pošlapaná do hněda, jako by tam obří pastýři pásli veliká stáda dobytka; míli pod Valem však byla v zemi vyhloubena veliká jáma a přes ni byl navršen kopec kamení. Lidé věřili, že tam byli pohřbeni skřeti, které pobili; jestli tam však jsou i ti, kteří uprchlí do lesa, to nevěděl nikdo, protože žádný člověk nestanul na tom kopci. Později se mu říkalo Smrtný vrch a nerostla na něm tráva. Podivné stromy však v Žlebové kotlině víckrát nikdo neviděl. Odešly v noci a vrátily se daleko do temných roklin Fangornu. Tak se pomstily skřetům.

Král a jeho družina už té noci neusnuli, neslyšeli a neviděli však již nic divného kromě jedné věci: hlas řeky vedle nich se náhle probudil.

Mezi kameny se přehnal příval, a když minul, Želíz tekla a bublala ve svém řečišti jako dřív.

Za svítání se připravili na další cestu. Světlo přicházelo šedé a bledé a slunce vycházet neviděli. Ve vzduchu nad nimi visela těžká mlha a na zemi ležel ostrý pach. Postupovali pomalu a jeli nyní po silnici. Byla široká, tvrdá a dobře udržovaná. V mlze nezřetelně viděli, jak se nalevo od nich zvedá rameno hor. Vjeli do Nan Curuníru, Čarodějova údolí. Bylo to chráněné údolí, otevřené jen k jihu. Kdysi bývalo krásné a zelené a protékala jím Želíz. Než dospěla do planiny, byla už hluboká a silná, protože z deštěm omývaných kopců ji napájelo mnoho potoků a stružek, a okolo bývala příjemná, úrodná země.

 Nyní tomu tak nebylo. Pod stěnami Železného pasu byly dosud lány obdělávané Sarumanovými otroky; z většiny údolí se však stal úhor zarostlý plevelem a trním. Po zemi se rozlézalo ostružiní, a jak šplhalo po stráňkách a křovinách, vytvářelo střapaté jeskyňky, kde sídlili drobní dravci. Nerostly tam žádné stromy, v kyselé trávě však bylo dosud vidět spálené a pokácené pahýly prastarých hájů. Byla to krajina smutná a mlčenlivá, jen prudké vody v ní kamenně hučely.

Táhla se tudy mračná oblaka kouře a par a poléhala v prohlubních.

Jezdci nemluvili. Mnozí měli v srdci pochybnosti a přemítali, k jakému konci spěje jejich cesta.

Když ujeli několik mil, silnice se změnila v širokou cestu dlážděnou velkými plochými, zručně opracovanými i kladenými kameny. Ve spárách nikde ani travička. Po obou stranách byly hluboké stoky plné vody. Náhle před nimi vyvstal vysoký sloup. Byl černý; na jeho vrcholu byl položen veliký kámen otesaný a natřený do podoby dlouhé Bílé ruky. Prst ukazoval k severu. Věděli tedy, že brána Železného pasu nemůže být daleko, a srdce měli těžká; ale jejich oči nepronikly mlhou před nimi.

Pod ramenem hor uvnitř Čarodějova údolí stávalo nesčíslné roky prastaré místo, které lidé nazvali Železný pas. Zčásti vzniklo zároveň s horami, pracovaly však zde kdysi i mocné paže Mužů ze Západní říše; Saruman zde sídlil již dlouho a nezahálel.

Tak to vypadalo, dokud byl Saruman na vrcholu moci a mnozí ho pokládali za hlavního z čarodějů. Veliká kruhová kamenná zeď podobná skalním věžím vybíhala z místa, kde byla chráněna úbočím hory, a kruhem se opět vracela. Byl v ní proražen jediný otvor, velký oblouk v jižní zdi. Zde byl černou skálou prokopán dlouhý tunel, po obou stranách uzavřený mohutnými železnými dveřmi. Byly tak postaveny a na svých velikých čepech, ocelových sloupech zaražených do rostlého kamene, tak vyváženy, že se jimi dalo nehlučně pohybovat lehkým tlakem ruky, jakmile spadly závory. Kdo vstoupil a posléze se vynořil z ozvučného tunelu, spatřil rozlehlou okrouhlou planinu, lehce proláklou jako veliká mělká mísa. Od kraje ke kraji měřila míli. Bývala zelená a plná alejí a hájů ovocných stromů, zalévaných potůčky, které plynuly z hor do jezírka. V Sarumanových pozdních dnech zde však nerostla žádná zeleň. Cesty byly vydlážděny tvrdými, tmavými kamennými deskami a při jejich okrajích trčely místo stromů dlouhé  řady sloupů, mramorových nebo měděných a železných, spojených těžkými řetězy.

Bylo tam mnoho příbytků, komor, síní a chodeb vytesaných a vyhloubených do vnitřních stran zdí, takže do otevřeného kruhu hleděla nesčetná okna a temné dveře. Mohly tam bydlet tisíce dělníků, služebníků, otroků a bojovníků s velkými zásobami zbraní; dole v hlubokých norách byli krmeni a ustájeni vlci. I pláň byla rozvrtaná a rozkopaná.

Hluboko do země byly proraženy šachty. Jejich horní konce kryly nízké pahrbky a kamenné kopule, takže v měsíčním světle vypadal Železný pas jako hřbitov nepokojných mrtvých. Zem se totiž chvěla.

Šachty sbíhaly spády a točitými schodišti do hlubokých jeskyní; tam měl Saruman pokladnice, zásobárny, zbrojnice, kovárny a veliké pece.

Nekonečně se tam otáčela železná kola a bušila kladiva. V noci vystupovaly z průduchů chocholy páry, ozářené zespodu rudým, modrým anebo jedovatě zeleným světlem.

Všechny cesty běžely mezi svými řetězy do středu. Tam stála věž podivuhodného tvaru. Zbudovali ji dávní stavitelé, kteří uhladili kruh Železného pasu, a přece se nezdála výtvorem lidského umění, ale čímsi vyrvaným z útrob země při dávné křeči pahorků. Byl to špičatý, černý, tvrdý a lesklý ostrůvek skály: čtyři mohutné bašty mnohobokého kamene byly spojeny v jednu, u vrcholku se však rozbíhaly v trčící rohy věžiček špičatých jako hroty kopí a s hranami ostrými jako nůž.

Mezi nimi byl úzký prostor a tam, na podlaze z leštěného kamene popsaného zvláštními znaky, mohl stát člověk pět set stop nad planinou.

To byl Orthank, Sarumanova citadela, jejíž jméno mělo (záměrně anebo náhodou) dvojí význam: v elfí řeči znamenalo orthank lesákovou horu, avšak ve starobylé řeči Marky vychytralou mysl.

Silný a podivuhodný byl Železný pas a dlouho býval krásný; sídlili v něm velcí páni, strážci Gondoru na západě, a moudří muži, kteří pozorovali hvězdy. Saruman jej však zvolna přizpůsobil svým měnícím se záměrům a myslel si, že jej vylepšil, a v tom se klamal - všechna umění a důmyslné vynálezy, pro které opustil dřívější moudrost a které pošetile považoval za své vlastní, pocházely totiž z Mordoru; co vykonal, nebylo tedy ničím víc než malou napodobeninou, dětskou stavbičkou nebo otrockou lichotkou obrovité pevnosti, veliké zbrojnici, vězení, mocné peci Barad-dur, Temné věži, jež nestrpěla soka, lichotkám se smála a čekala na svůj čas, sebejistá ve své pýše a nezměrné síle.

 Taková byla Sarumanova pevnost, jak o ní vyprávěla pověst; nikdo z žijících si totiž nevzpomínal, že by kdo z Rohanských prošel její branou; až na pár takových, kteří jako Červivec vstupovali potají a nikomu neřekli, co tam viděli.

Gandalf teď dojel k sloupu s Rukou a minul ji; a tu jezdci s úžasem viděli, že Ruka už není bílá. Byla poskvrněna jakoby uschlou krví; a když se podívali zblízka, viděli, že má rudé nehty. Gandalf si ničeho nevšímal a jel dál do mlhy. Neochotně ho následovali. Okolo nich teď byly po obou stranách cesty rybníčky, které plnily prohlubně jako po nečekané povodni, a mezi kamením se rozbíhaly stružky.

Konečné zůstal Gandalf stát a pokynul jim. Přijeli a viděli, že před nimi se mlha vyčistila a bledě svítí slunce. Bylo již po poledni. Dojeli ke dveřím Železného pasu.

Dveře však ležely stržené a pokroucené na zemi. A kolem leželo rozmetáno nebo se vršilo na hromadách kamení, popraskané a roztříštěné v nesčetné zubaté střepy. Velký vstupní oblouk zůstal stát, otvíral se však nyní do nekryté průrvy; střecha tunelu byla stržena a ve skalních stěnách zely po obou stranách veliké trhliny a průlomy. Skalní věže byly rozdrceny na prach. Kdyby se bylo Velké moře zvedlo v hněvu a v bouři se vrhlo na pahorky, nemohlo způsobit větší zkázu.

Kruh za skalami byl plný kouřící vody jako bublající kotel, v němž se kolébaly a pluly trosky trámů a klád a sudů a rozbité nářadí. Ze záplavy trčely rozštípané dříky zkroucených a nakloněných sloupů, všechny cesty však byly zatopeny. V dálce jako by závojem oblaků, které ho ovíjely, prosvítal skalistý ostrov. Temná a vysoká tam dosud stála věž Orthank, nezlomena bouří. Bledé vody jí omývaly úpatí.

Král a jeho družina seděli mlčky na koních, žasli a viděli, že Sarumanova moc je svržena. Neměli však ani tušení, jak se to stalo. Teď obrátili oči k průchodu a zřícené bráně. Kousek před ní spatřili velikou hromadu trosek; a tu si uvědomili, že na kamenech pohodlně leží dvě malé postavičky, oblečené v šedém, takže je téměř nebylo vidět. Vedle nich se povalovaly láhve a mísy a talíře, jako by právě dobře pojedly a teď odpočívaly po té námaze. Zdálo se, že jedna spí, druhá se, nohu přes nohu a ruce za hlavou, opírala o rozbitou skálu a vysílala z úst dlouhé pramínky a malé kroužky řídkého modrého dýmu.

Chviličku na ně Théoden, Éomer a všichni jejich muži zírali s úžasem. Uprostřed celé zkázy Železného pasu jim tento pohled připadal nejpodivnější. Nežli však mohl král promluvit, postavička vydechující kouř si náhle uvědomila, že tam kdosi mlčenlivě stojí na rozhraní mlhy. Vyskočila. Zdálo se, že je to mladý muž, ačkoli vzrůstem byl proti muži o málo víc než poloviční. Hnědou kudrnatou hlavu měl nepokrytou, na sobě však měl obnošený plášť stejného odstínu a střihu, jako měli Gandalfovi druhové, když přijeli do Edorasu. Hluboce se uklonil s rukou na prsou. Pak, jako by neviděl čaroděje a jeho přátele, obrátil se k Éomerovi a ke králi.

"Vítejte, pánové, v Železném pasu!" řekl. "Jsme dveřníci. Mé jméno je Smělmír, syn Saramíra; můj společník, kterého, žel, přemohla únava" - tu šťouchl do druhého nohou - "je Peregrin, syn Paladina z rodu Bralů. Náš domov je daleko na Severu. Pan Saruman je doma; v danou chvíli je však uzavřen s jistým Červivcem, jinak by bezpochyby přišel uvítat tak vznešené hosty."

"To jistě!" zasmál se Gandalf. "To vám nařídil Saruman, abyste střežili jeho poškozené dveře a vyhlíželi příjezd hostí, když se zrovna dokážete odpoutat od talíře a láhve?"

"Ne, vážený pane, to mu uniklo," odvětil Smíšek vážně. "Byl velmi zaneprázdněn. Naše rozkazy pocházejí od Stromovouse, který převzal správu Železného pasu. Přikázal mi, abych uvítal Pána Rohanu vhodnými slovy. Dělal jsem, co jsem mohl."

"A co tví přátelé? Co Legolas a já?" vykřikl Gimli, který už se déle neudržel. "Vy lumpové, vy tuláci s chlupatou palicí a chlupatýma nohama! Že jste nás ale prohnali! Šest set mil bažinou a lesem, bitvou a smrtí, abychom vás vysvobodili! A vy si tady hodujete a lenošíte - a kouříte! Kouříte! Kde jste přišli ke kouření, vy lotři? Kladivo a kleště!

Tak se mnou cloumá vztek a radost, že asi puknu!"

"Mluvíš i za mne, Gimli," zasmál se Legolas. "Radši bych ovšem věděl, jak přišli k vínu."

"Jedno jste při své honbě nenašli, a to je rozum," řekl Pipin a otevřel jedno oko. "Vidíte nás tu sedět na poli vítězství uprostřed válečné kořisti a divíte se, jak jsme přišli k pár zaslouženým příjemnostem!"

"Zaslouženým?" řekl Gimli. "Tomu nevěřím!"

Jezdci se zasmáli. "Není pochyb, že jsme svědky setkání dobrých přátel," řekl Théoden. "To jsou tedy ti ztracenci z tvé družiny, Gandalfe?

Zřejmě je souzeno, aby byly tyto dny plné divů. Od té doby, co jsem opustil domov, jsem viděl už mnohé, a teď mám před očima další lid z pověstí. Nejsou to snad půlčíci, kterým u nás někteří říkají holbytlové?"

 "Hobiti, když dovolíte, pane," řekl Pipin.

"Hobiti?" řekl Théoden. "Váš jazyk se podivně změnil, ale jméno zní přiměřeně. Hobiti! Nic, co jsem kdy slyšel, se nevyrovná skutečnosti."

Smíšek se uklonil a Pipin vstal a hluboce se poklonil. "Jste laskavý, pane; aspoň doufám, že tak mohu chápat vaše slova," řekl. "A tohle je další div! Prošel jsem mnoha zeměmi od té doby, co jsem opustil domov, a dosud jsem se nesetkal s žádným národem, který by znal nějaké příběhy o hobitech."

"Můj národ přišel kdysi dávno ze Severu," řekl Théoden. "Nebudu tě však klamat; neznáme žádné příběhy o hobitech. Vypráví se u nás jen to, že daleko za horami a řekami žije národ půlčíků, kteří bydlí v děrách v písčitých kopcích. Nejsou však žádné pověsti o jejich činech, protože prý mnoho nečiní a vyhýbají se lidem. Dovedou totiž zmizet mžikem oka; a dovedou měnit hlas, takže připomíná pípání ptáků. Zdá se, že by však bylo možno říci víc."

"To opravdu, pane," řekl Smíšek.

"Za prvé," řekl Théoden, "jsem nikdy neslyšel, že z úst vypouštějí kouř."

"Není divu," řekl Smíšek. "Je to totiž umění, které pěstujeme teprve po několik generací. První, kdo ve svých zahradách pěstoval pravé dýmkové koření, byl Tobold Troubil z Dolan v Jižní čtvrtce kolem roku 1070 našeho letopočtu. Jak starý Toby k rostlině přišel -" "Nevíš, co ti hrozí, Théodene," přerušil ho Gandalf. "Tihle hobiti budou sedět v rozvalinách a klábosit o dobrém jídle nebo o nicotných počinech, které vykonali jejich otcové, dědečkové a pradědečkové a vzdálení bratranci do devátého kolena, když budeš trpělivý a budeš je tím povzbuzovat. Našel by se lepší čas na dějiny kouření. Kde je Stromovous, Smíšku?"

"Myslím, že na severní straně. Šel se napít - čisté vody. Většina ostatních entů je s ním a pořád ještě pracují - tamhle." Smíšek mávl rukou směrem ke kouřícímu jezeru. Když se podívali, zaslechli vzdálené dunění a rachot, jako by se po úbočí valila lavina. Zdaleka se ozvalo húm-hom, jako když vítězoslavně troubí rohy.

"To zůstal Orthank nestřežený?" zeptal se Gandalf.

"Je tam voda," řekl Smíšek. "Ale Řeřábek a několik dalších stojí na stráži. Všechny ty sloupy a pilíře na planině nepostavil Saruman.

Řeřábek je myslím u skály pod schody."

 "Ano, je tam vysoký šedý ent," řekl Legolas, "ruce však má spuštěny a stojí nehybně jako kůl."

"Je po poledni," řekl Gandalf, "a my jsme od rána nejedli. Přesto bych rád viděl Stromovouse co nejdřív. Nenechal mi žádnou zprávu, nebo vám ji jídlo a pití vyhnalo z hlavy?"

"Nechal zprávu," řekl Smíšek, "a už jsem se k ní dostával, jenomže mi v tom zabránila ta spousta otázek. Měl jsem vám říct: pokud Pán Marky a Gandalf přijedou k severní zdi, najdou tam Stromovouse a on je přivítá. Mohu dodat, že tam najdou také nejlepší jídlo, jaké našli a vybrali vaši pokorní služebníci." Uklonil se.

Gandalf se zasmál. "To je lepší!" řekl. "Nuže, Théodene, pojedeš se mnou za Stromovousem? Musíme jet kolem, ale není to daleko. Až uvidíš Stromovouse, hodně se poučíš. Vždyť Stromovous je Fangorn, nejstarší a nejpřednější z entů, a když s ním budeš mluvit, uslyšíš řeč nejstaršího ze všech živých tvorů."

"Pojedu s tebou," řekl Théoden. "Mějte se dobře, milí hobiti!

Snad se setkáme znovu v mém domě. Tam posedíte vedle mne a vypovídáte se dosyta o činech vašich dědečků, kam až vaše paměť sahá, a popovídáme si také o starém Toboldovi a jeho bylinkách. Mějte se dobře!"

Hobiti se hluboce uklonili. "Tak tohle je rohanský král!" řekl Pipin tichoučce. "Skvělý děda. Ohromně zdvořilý."