PALANTÍR 

Slunce klesalo za dlouhé rameno hor na západě, když Gandalf a jeho společníci a král se svými Jezdci vyjeli ze Železného pasu. Gandalf si za sebe posadil Smíška a Aragorn si vzal Pipina. Dva z králových mužů jeli napřed a brzy zmizeli z dohledu v údolí. Ostatní následovali volným tempem.

Enti stáli jako důstojná řada soch u brány s dlouhými pažemi pozdviženými, ale nevydali ani hlásku. Smíšek a Pipin se ohlédli, když ujeli kus dolů po točité stezce. Na obloze ještě svítilo slunce, přes Železný pas však již sahaly dlouhé stíny: šedivé zříceniny padaly do tmy.

Stromovous tam stál nyní sám jako vzdálený pahýl stromu; hobiti pomyslili na jejich první setkání na slunné římse tam daleko na pomezí Fangornu.

Dojeli k sloupu s Bílou rukou. Sloup stál dosud, vytesaná ruka však byla shozena a roztříštěna na kousky. Dlouhý ukazovák ležel právě uprostřed cesty. Bělal se v šeru a rudý nehet temněl do černa.

"Enti dbají na každou maličkost," řekl Gandalf.

Jeli dál a večer v údolí se prohluboval.

"Jedeme dnes v noci daleko, Gandalfe?" zeptal se Smíšek po chvíli. "Nevím, jak se cítíte, když se za vámi třepetá takový mrňavý ocásek, ale ten ocásek je utahaný a moc rád se přestane třepetat a lehne si."

"Tak tys to slyšel?" řekl Gandalf. "Nekaz si tím náladu. Buď rád, že na tebe nezaměřil žádná delší slova. Nespustil z vás oči. Jestli to potěší tvou hrdost, řekl bych, že v tuhle chvíli víc myslí na tebe a na Pipina než na všechny ostatní z nás. Kdo jste, jak jste tam přišli a proč, co víte, jestli jste byli lapeni, a když ano, jak jste vyvázli, když všichni skřeti zahynuli - s takovými hádančičkami se trápí Sarumanova velká mysl. Jeho posměšek je poklona, Smělmíre, cítíš-li se poctěn jeho zájmem."

"Děkuji!" řekl Smíšek. "Větší čest je třepetat se za vámi, Gandalfe.

Má to aspoň tu výhodu, že se mohu zeptat podruhé. Jedeme dnes v noci daleko?"

 Gandalf se zasmál. "Neodbytný hobit! Každý čaroděj by měl mít na starost nějakého hobita - aby se naučil znát význam slov a ovládat se. Prosím za prominutí. Myslel jsem ovšem i na tyhle prosté věci.

Pojedeme polehoučku pár hodin, než dojedeme na konec údolí. Zítra musíme jet rychleji.

Když jsme přijížděli, hodlali jsme se vydat ze Železného pasu rovnou zpátky do králova domu v Edorasu na pláních. To je kolik dní jízdy. Rozmysleli jsme se však a změnili plány. Do Helmova žlebu jeli napřed poslové, aby upozornili, že král se zítra vrátí. Odtud pojede s mnoha muži do Šeré Brázdy po pěšinkách mezi vrchy. Od nynějška nepojedou zemí neskrývaně víc než dva tři lidé ani ve dne, ani v noci, pokud tomu bude možno zabránit."

"Buď nic, nebo rovnou dvojitá porce, to jste celý vy!" řekl Smíšek.

"Obávám se, že jsem nekoukal za dnešní postel. Kde je a co je Helmův žleb a všechno ostatní? O téhle zemi nevím vůbec nic."

"Tak aby ses radši něco dozvěděl, chceš-li rozumět tomu, co se děje. Ale ne teď a ne ode mne; musím myslet na spoustu naléhavých věcí."

"Dobře, zkusím Chodce, až se posadíme u ohně, ten je méně nedůtklivý.

Ale proč ty tajnosti? Myslel jsem, že jsme bitvu vyhráli!"

"Ano, vyhráli jsme, ale je to teprve první vítězství a to jen zesiluje naše nebezpečí. Mezi Mordorem a Železným pasem bylo nějaké spojení, které jsem zatím nevyzkoumal. Nevím, jak si vyměňovali zprávy, ale dělali to. Myslím, že Oko bude netrpělivě hledět z Barad-dur k Čarodějovu údolí a k Rohanu. Čím méně uvidí, tím líp."

Cesta ubíhala pomalu a točila se údolím. Tu blíže, tu dál tekla Želíz ve svém kamenitém řečišti. Z hor padala noc. Všechny mlhy odešly.

Vál mrazivý vítr. Měsíc se již kulatil a plnil nebe na východě studeným bledým svitem. Ramena hor se napravo skláněla k holým kopcům.

Před nimi se otvíraly šedavé pláně.

Konečně zastavili. Pak uhnuli stranou, opustili silnici a dali se opět příjemným horským trávníkem. Asi míli západněji našli roklinu.

Otvírala se k jihu a zády se opírala o svah kulatého Dol Baranu, posledního kopce severního pohoří se zeleným úpatím a vřesem na čele.

Úbočí dolu byla huňatá loňským kapradím a mezi ním právě vyrážely ze sladce vonící půdy svinuté jarní výhonky. Na nízkých březích hustě rostlo hloží. Pod ním se utábořili asi dvě hodiny před půlnocí. Rozdělali oheň v prohlubině pod kořeny vzrostlého košatého hlohu, zkrouceného věkem, avšak statného; na konečku každé větvičky se nalévaly pupeny.

Byly určeny stráže vždycky po dvou. Ostatní se navečeřeli, zabalili se do plášťů a do přikrývek a spali. Hobiti leželi o samotě v koutku na hromadě uschlého kapradí. Smíšek byl ospalý, ale Pipin se teď zdál podivně neklidný. Kapradí praskalo a šelestilo, jak se vrtěl a převracel.

"Co je?" ptal se Smíšek. "Ležíš v mraveništi?"

"Ne," řekl Pipin. "Ale necítím se pohodlně. Rád bych věděl, jak je to dlouho, co jsem spal v posteli."

Smíšek zívl. "Spočítej si to na prstech!" řekl. "Ale vždyť musíš vědět, jak je to dlouho, co jsme odjeli z Lórienu."

"No jo!" řekl Pipin. "Ale já myslel opravdovou postel v ložnici."

"Tak potom v Roklince," řekl Smíšek. "Já bych ale dneska usnul kdekoli."

"Ty jsi měl štěstí," řekl Pipin tiše po dlouhé odmlce. "Ty jsi jel s Gandalfem."

"No a co?"

"Vytáhl jsi z něho nějaké novinky nebo vůbec něco?"

"Ano, docela dost. Víc než obvykle. Ale většinu jsi toho slyšel, byl jsi blízko a nevykládali jsme žádné tajnosti. Můžeš s ním zítra jet ty, jestli myslíš, že z něho vytáhneš víc - a jestli tě bude chtít."

"Můžu? Výborně! Ale je to tajnůstkář, viď? Vůbec se nezměnil."

"Ale změnil!" řekl Smíšek, trochu se probral a začal se divit, co to jeho kamaráda posedlo. "Vyrostl či co. Myslím, že teď umí být laskavější i děsivější, veselejší i vážnější než dřív. Změnil se, ale ještě jsme neměli možnost vidět, jak mnoho. Ale jen si vzpomeň, jak vyřídil Sarumana!

Vzpomeň si, že Saruman byl kdysi Gandalfův nadřízený: hlava Rady, ať to znamená co chce. Byl Saruman Bílý. Teď je Bílý Gandalf. Saruman přišel na zavolání a Gandalf mu zabavil jeho hůl. A pak mu prostě řekl, ať jde, a on šel!"

"Víš, jestli se Gandalf nějak změnil, tak je všehovšudy ještě tajnůstkářštější," řekl Pipin. "Ta - skleněná koule například. Zdálo se, že z ní má náramnou radost. Něco o ní ví nebo tuší. Ale copak nám to poví? Ne, ani slovo. A přitom jsem ji zvedl já a zachránil jsem ji, aby nespadla do vody. Pojď sem, hošku, tohle si vezmu, - nic víc. Rád bych věděl, co to je. Byla tak těžká." Pipinův hlas se ztišil, jako by mluvil sám k sobě.

 "Aha!" řekl Smíšek. "Tak to tě pálí? Pipinku, poslechni, nezapomínej, co říkal Gildor - víš, co citovával Sam: Nepleť se do věcí čarodějů, protože jsou důmyslní a rychle se rozhněvají."

"Ale vždyť kolik měsíců neděláme nic jiného, než že se pleteme do záležitostí čarodějů," řekl Pipin. "Chtěl bych ale taky nějaké informace, ne jenom nebezpečí. Chtěl bych se na tu kouli podívat."

"Jdi spát!" řekl Smíšek. "Dříve nebo později dostaneš informací až dost. Milý Pipine, žádný Bral nikdy nebyl zvědavější než Brandorád, ale je teď k tomu vhodná chvíle, ptám se tě?"

"No dobře. Je to snad něco špatného, když ti říkám, co bych chtěl - podívat se na ten kámen? Já vím, že ho nemůžu dostat, když na něm Gandalf sedí jako slepice na vejci. Ale moc jsi mě nepotěšil, když mi nedokážeš říct nic jiného než: nemůžeš to dostat, tak jdi spát!"

"No a co jsem ti měl říct?" řekl Smíšek. "Je mi líto, Pipine, ale opravdu budeš muset počkat do rána. Po snídani budu tak zvědavý, jak si budeš přát, a pomůžu ti uprošovat čaroděje, jak to dovedu. Ale teď usínám. Jestli zívnu ještě víc, upadne mi čelist. Dobrou noc!"

Pipin už nic neříkal. Ležel teď nehybně, ale spánek zůstával daleko; a nijak ho nepovzbudilo tiché oddechování Smíška, který usnul pár minut nato, co řekl dobrou noc. Pomyšlení na temnou kouli jako by sílilo, zatímco všechno utichalo. Pipin znovu cítil v rukou její váhu a znovu viděl tajemné rudé hlubiny, do nichž se na okamžik zadíval.

Vrtěl se a převracel a pokoušel se myslet na něco jiného.

Nakonec to dál nevydržel. Vstal a rozhlédl se. Bylo zimavo. Zabalil se do pláště. Měsíc studeně a bíle svítil do hlubiny rokle a stíny keřů byly černé. Všude kolem ležely spící postavy. Obě stráže byly z dohledu; možná že byly na kopci, nebo se schovávaly v kapradí. Veden jakousi pohnutkou, které nerozuměl, přešel Pipin tichounce tam, kde ležel Gandalf. Pohlédl na něho. Zdálo se, že čaroděj spí, víčka však neměl docela zavřená; pod dlouhými řasami prosvítaly oči. Pipin rychle udělal krok zpátky. Gandalf se však nepohnul a hobit, přitahován napůl proti své vůli, se opět přiblížil čarodějovi za hlavu. Byl zabalen do pokrývky a přes ni měl přehozen plášť. U sebe, mezi pravým bokem a ohnutou paží, měl raneček, cosi kulatého zavinutého v tmavé látce; zdálo se, že mu z toho ruka právě sklouzla na zem.

Pipin ani nedýchal a plížil se blíž krůček za krůčkem. Nakonec poklekl. Pak kradmo vztáhl ruce a pomalu uzlík zvedl; nezdál se mu tak těžký, jak očekával. "Třeba je to nakonec jenom uzlíček drobností," pomyslel si se zvláštní úlevou; nepoložil však uzlík zpátky. Chviličku stál a svíral jej. Pak ho něco napadlo. Po špičkách se vzdálil, našel velký kámen a vrátil se.

Teď rychle stáhl látku, zabalil do ní kámen, poklekl a položil jej zpátky čaroději k ruce. Pak se konečně podíval na věc, kterou odkryl.

Byla to ona: hladká křišťálová koule, teď temná a mrtvá, mu ležela odhalena u kolenou. Pipin ji zvedl, chvatně ji přikryl vlastním pláštěm a napůl se obrátil k návratu na lůžko. V tom okamžiku se Gandalf ve spaní pohnul a něco zamumlal; zdálo se, že nějakým cizím jazykem.

Jeho ruka zatápala a sevřela zabalený kámen. Pak vzdychl a už se nehýbal.

"Ty pitomče!" zamumlal Pipin sám k sobě. "Dostaneš se do děsných mrzutostí. Honem to dej zpátky!" Zjistil však, že se mu roztřásla kolena, a neodvažoval se přistoupit k čaroději a hmátnout po uzlíku.

"Teď už to zpátky dát nedokážu, vzbudil bych ho," pomyslel si; "aspoň dokud se trochu neuklidním. Takže se můžu nejdřív podívat. Ale ne tady!" Odkradl se a usadil se na zeleném vršíčku nedaleko od svého lůžka. Měsíc nahlížel přes okraj rokle.

Pipin seděl s koleny pod bradou a mezi nimi držel kouli. Hluboko se nad ní skláněl. Vypadal jako lakotné dítě, které se sklání nad miskou jídla v koutku stranou od ostatních. Odtáhl plášť a podíval se.

Vzduch kolem něho jako by byl nehybný a plný napětí. Zprvu byla koule temná, černá jako smola a měsíční světlo se lesklo na jejím povrchu.

Pak se v jejím srdci objevilo slabounké žhnutí a pohyb a upoutalo jeho pohled, takže se nemohl odvrátit. Brzy zahořela uvnitř celá; otáčela se, nebo v ní kroužila světla. Najednou světla zhasla. Zalapal po dechu a začal se zmítat; zůstal však sehnut a oběma rukama svíral kouli. Níž a níže se nakláněl a potom ztuhl; chvíli se mu nehlasně pohybovaly rty. Pak s přiškrceným výkřikem padl na záda a zůstal ležet.

Výkřik byl pronikavý. Strážní vyskočili z břehů. Vzápětí byl celý tábor v pohybu.

"Tak tohle je ten zloděj!" řekl Gandalf. Spěšně hodil svůj plášť přes kouli ležící na zemi. "Tak ty, Pipine! To je ale smutný zvrat!"

Poklekl u Pipinova těla; hobit ležel na zádech, ztuhlý, a nevidomýma očima zíral do oblohy. "Zatracený nápad! Co zlého asi způsobil - sám sobě a nám všem?" Čarodějova tvář byla stažená a přepadlá.

Vzal Pipina za ruku a sklonil se nad jeho obličejem, jestli dýchá; pak mu položil ruce na čelo. Hobit se otřásl. Oči se mu zavřely. Vykřikl a posadil se. Zmateně zíral na tváře kolem, bledé v měsíčním svitu.

"To není pro tebe, Sarumane!" vykřikl ostrým bezbarvým hlasem a uhýbal před Gandalfem. "Hned si pro to pošlu. Rozumíš? Právě tohle mu řekni!" Pak se zazmítal a pokoušel se vstát a utíkat, Gandalf ho však jemně a pevně podržel.

"Peregrine Brale!" řekl. "Prober se!"

Hobit povolil a klesl zpět, svíraje úpěnlivě čarodějovu ruku.

"Gandalfe!" zvolal. "Gandalfe! Odpusťte mi!"

"Odpustit ti?" řekl čaroděj. "Nejdřív mi řekni, co jsi udělal!"

"Vzal jsem tu kouli a díval jsem se na ni," zakoktal Pipin, "a uviděl jsem věci, které mě vyděsily. A chtěl jsem pryč a nemohl jsem. A pak přišel on a vyptával se mě; a díval se na mě a - na víc si nevzpomínám."

"To nestačí," řekl Gandalf přísně. "Co jsi viděl a co jsi řekl?"

Pipin zavřel oči a zachvěl se, ale neříkal nic. Všichni na něho zírali mlčky, až na Smíška, který se odvrátil. Gandalfova tvář však byla stále tvrdá. "Mluv!" řekl.

Tiše, váhavě začal Pipin znovu a jeho slovům postupně přibývalo síly a zvučnosti. "Viděl jsem temnou oblohu a vysoké cimbuří," řekl.

"A drobounké hvězdičky. Zdálo se mi to hrozně daleké a dávné, a přece ostré a čisté. Pak začaly hvězdy zhasínat a zase se rozsvěcovat - zastiňovaly je nějaké stvůry s křídly. Určitě byly hodně veliké, ale v křišťálu vypadaly jako netopýři kroužící kolem věže. Zdálo se mi jich devět. Jeden se rozletěl přímo na mě. Byl větší a větší. Měl hrozný - ne, nemůžu to říct.

Snažil jsem se dostat pryč, protože jsem myslel, že vyletí ven, ale když vyplnil celou kouli, zmizel. Pak přišel on. Nemluvil tak, abych slyšel slova. Prostě se díval a já rozuměl.

,Tak ty ses vrátil. Proč jsi tak dlouho nepodal hlášení?' Neodpovídal jsem. Řekl: ,Kdo jsi?' Pořád jsem neodpovídal, ale strašně mě to bolelo a on mě tiskl, a tak jsem řekl: ,Hobit.' Pak jako by mě najednou uviděl a začal se mi smát. To bylo kruté.

Jako by do mě vrážel nože. Snažil jsem se vytrhnout. On ale řekl: ‚Počkej chviličku. Brzy se sejdeme. Řekni Sarumanovi, že tahle lahůdka není pro něho. Hned si pro to pošlu. Rozumíš? Právě tohle řekni!' A pak se na mě hladově díval. Cítil jsem, jak se rozpadám na kousíčky.

Ne, ne! Víc o tom říct nemůžu. Nic víc si nepamatuju."

 "Podívej se na mne!" řekl Gandalf.

Pipin mu vzhlédl přímo do očí. Čaroděj na něho chviličku mlčky upíral zrak. Pak jeho tvář zmírněla a objevil se stín úsměvu. Položil zlehka ruku Pipinovi na hlavu.

"Dobře!" řekl. "Už nic neříkej. Nestalo se ti nic zlého. V tvých očích není žádná lež, jak jsem se obával. Nemluvil s tebou ovšem dlouho. Zůstáváš hlupákem, ale počestným hlupákem, Peregrine Brale.

Moudřejší by byli možná v takovém střetnutí dopadli hůř. Ale nezapomínej!

Zachránila tě, a všechny tvé přátele také, především šťastná náhoda, jak se tomu říká. Podruhé s ní počítat nemůžeš. Kdyby se tě byl začal vyptávat hned, byl bys mu skoro zaručeně vyklopil všechno, co víš, a všechny nás zničil. Byl ale příliš dychtivý. Nechtěl jen vědět; chtěl tebe, a rychle, aby si s tebou mohl pohrát v Temné věži, a pomalu. Netřes se! Když se chceš plést do záležitostí čarodějů, musíš být na takové pomyšlení připraven. Ale nechme toho. Odpouštím ti.

Uklidni se! Mohlo to dopadnout hůř."

Zlehka Pipina zvedl a odnesl ho zpátky na lůžko. Smíšek šel za ním a posadil se vedle něho. "Lež a odpočívej, dokud můžeš, Pipine!"

řekl Gandalf. "Důvěřuj mi. Ucítíš-li znova, že tě svrbí ruce, pověz mi o tom! Takové věci se dají vyléčit. Ale rozhodně mi, můj milý hobite, víckrát nedávej pod ruku kámen! Teď vás nechám chvíli spolu."

S tím se Gandalf vrátil k ostatním, kteří dosud stáli kolem Orthanckého kamene v znepokojených úvahách. "Nebezpečí přichází v noci, když je nejmíň čekáme," řekl. "Unikli jsme jen o vlas!"

"Jak je tomu hobitovi, Pipinovi?" zeptal se Aragorn.

"Myslím, že mu bude dobře," odvětil Gandalf. "Nedržel ho dlouho a hobiti se umějí báječně vzpamatovávat. Vzpomínka, vlastně hrůza z ní, nejspíš rychle vymizí. Možná až příliš rychle. Přijmeš, Aragorne, Orthancký kámen a budeš jej opatrovat? Je to nebezpečný svěřenec."

"Opravdu nebezpečný, ale ne pro každého," řekl Aragorn. "Existuje někdo, kdo si na něj může dělat právo. Vždyť je to zaručeně orthancký palantír z Elendilova pokladu, a dali jej tam gondorští králové.

Má hodina se teď blíží. Vezmu si jej."

Gandalf pohlédl na Aragorna a pak k překvapení ostatních zdvihl zakrytý Kámen a poklonil se, když jej předával.

 "Vezmi si jej, pane," řekl, "jako závdavek ostatních věcí, které budou navráceny. Smím-li ti však radit v používání toho, co ti patří, nepoužívej ho - ještě ne! Buď opatrný!"

"Kdy jsem byl ukvapený nebo neopatrný, já, který čekal a připravoval se tak dlouhé roky?" řekl Aragorn.

"Dosud nikdy. Neklopýtni tedy na konci cesty," řekl Gandalf.

"Uchovávej však tu věc aspoň v tajnosti. Ty a všichni, kdo stojí kolem!

Zejména hobit Peregrin by neměl vědět, kam se poděla. Zlý záchvat na něho může přijít znovu. Běda! Vždyť ji držel v ruce a díval se do ní, a to se nemělo stát. Nikdy se jí neměl dotknout tam v Železném pasu. Tam jsem měl být pohotovější. Upínal jsem se však k Sarumanovi a neuhodl jsem hned, co je to za kámen. Pak jsem byl unavený, a když jsem o něm vleže přemýšlel, spánek mě přemohl. Teď vím!"

"Ano, nemůže být pochyb," řekl Aragorn. "Konečně známe spojení mezi Železným pasem a Mordorem, a jak pracovalo. Vysvětlilo se mnohé."

"Zvláštní síly mají naši nepřátelé a zvláštní slabosti!" řekl Théoden.

"Odedávna se však říká: zlo často zmaří jiné zlo."

"To se ukázalo už mnohokrát," řekl Gandalf. "Tentokrát jsme však měli divné štěstí. Možná že mě ten hobit zachránil před vážnou chybou. Uvažoval jsem, zda nemám vyzkoušet Kámen sám a zjistit, k čemu slouží. Kdybych to byl udělal, odhalil bych se mu sám. Na takovou zkoušku nejsem připraven, a kdo ví, zda někdy budu. I kdybych však nalezl sílu odtáhnout se, bylo by zhoubné, aby mě spatřil teď - dokud nepřijde hodina, kdy už utajování nepomůže."

"Myslím, že ta hodina už přišla," řekl Aragorn.

"Ještě ne," řekl Gandalf. "Zůstává krátká chvíle pochyb, kterou musíme využít. Nepřítel si očividně myslel, že je Kámen v Orthanku - proč by si to myslet neměl? A že je tam tedy hobit zajatcem a že ho chtěl Saruman potýrat pohledem do křišťálu. Tak bude ta temná mysl plná hlasu a tváře hobita a očekávání; může mu chvíli trvat, než pozná svůj omyl. Toho času se musíme zmocnit. Příliš jsme si povolovali.

Musíme se pohnout. Teď není dobré zdržovat se v okolí Železného pasu. Okamžitě pojedu napřed s Peregrinem Bralem. Bude to pro něho lepší než ležet ve tmě, zatímco ostatní spí."

 "Nechám si Éomera a deset Jezdců," řekl král. "Pojedou se mnou časně zrána. Ostatní mohou jet s Aragornem a vydat se, jakmile budou mít chuť."

"Jak si přeješ," řekl Gandalf. "Pospěš však, jak jen budeš moci, přes kopce do Helmova žlebu!"

V tu chvíli na ně padl stín. Jasné měsíční světlo jako by zhaslo.

Několik Jezdců vykřiklo a schoulilo se s pažemi přes hlavu, jako by se chránili před úderem shora: padl na ně slepý strach a smrtelný chlad.

Přikrčeně vzhlédli. Cosi velkého a křídlatého přeletělo přes měsíc jako černý mrak. Zatočilo to a hnalo se to na sever rychlostí větší než nejrychlejší vítr Středozemě. Hvězdy před tím slábly. Bylo to pryč.

Vstali ztuhlí na kámen. Gandalf vzhlížel vzhůru, ruce strnule rozepjaté dolů, pěsti zaťaty.

"Nazgul!" vykřikl. "Posel Mordoru. Bouře se valí. Nazgulové překročili Řeku! Jeďte! Jeďte! Nečekejte na úsvit! Ať rychlí nečekají na pomalé! Jeďte!"

Vrhl se pryč a v běhu volal Stínovlase. Aragorn ho následoval.

Gandalf dorazil k Pipinovi a vzal ho do náruče. "Tentokrát pojedeš se mnou," řekl. "Stínovlas ti ukáže, jak umí běhat." Pak se rozběhl k místu, kde spal. Stínovlas tam již stál. Čaroděj si hodil přes rameno malý uzlík, který byl jeho jediným zavazadlem, a skočil mu na hřbet. Aragorn zvedl Pipina a položil ho Gandalfovi do náruče zabaleného v plášti a přikrývce.

"Mějte se dobře! Honem za mnou!" zvolal Gandalf. "Vpřed, Stínovlasi!"

Veliký kůň pohodil hlavou. Vlající ocas šlehl v měsíčním světle.

Pak skočil vpřed, odrážeje se od země, a odlétl jako severák z hor.

"Krásná, klidná noc!" řekl Smíšek Aragornovi. "Někdo má ale štěstí! Nechtělo se mu spát a chtěl jet s Gandalfem - a už si jede! Místo aby ho proměnil v kámen, aby tu stál navždycky pro výstrahu."

"Kdybys byl Orthancký kámen zvedl první ty, a ne on, jak by to bylo teď?" řekl Aragorn. "Možná že bys dopadl hůř. Kdo to může říct? Ale vypadá to, že tobě teď štěstí určilo, abys jel se mnou. A hned. Běž se připravit a pober i všechno, co tu Pipin nechal. Honem!"

Přes pláň letěl Stínovlas a nepotřeboval pobídky ani vedení. Ani ne za hodinu přejeli brody Želíze. Šedivá mohyla Jezdců a jejich studená kopí zůstaly za nimi.

 Pipin se vzpamatovával. Bylo mu teplo, ale ostrý vítr ve tváři ho osvěžoval. Byl s Gandalfem. Hrůza z koule a ohavného stínu na měsíci už slábla jako cosi, co zůstalo za nimi v mlhavých horách nebo v pomíjivém snu. Zhluboka se nadechl.

"Nevěděl jsem, že jezdíte bez sedla, Gandalfe," řekl. "Ani uzdu nemáte!"

"Nejezdívám po elfím způsobu, jen na Stínovlasovi ano," řekl Gandalf. "Stínovlas totiž nestrpí žádný postroj. Na Stínovlasovi nejedeš: buď je ochoten tě nést, nebo není. Je-li ochoten, to stačí. Pak je jeho věc, aby si tě udržel na hřbetě, když zrovna nevyskakuješ do vzduchu."

"Jak rychle běží?" ptal se Pipin. "Podle větru rychle, ale velmi hladce. A jak lehký má krok!"

"Běží teď tak rychle, jako by cválal nejrychlejší kůň," odpověděl Gandalf, "to ale pro něho není žádná rychlost. Půda tu trochu stoupá a je nerovnější, než byla za řekou. Jen se podívej, jak se pod hvězdami blíží Bílé hory! Tamhle je štít Trirogu jako černá trojice kopí. Zanedlouho budeme na rozcestí a vjedeme do Žlebové kotliny, kde byla v noci před dvěma dny svedena bitva."

Pipin zas chvíli mlčel. Slyšel, jak si Gandalf tiše prozpěvuje a pobrukuje krátké útržky říkanek v různých jazycích; míle pod nimi ubíhaly.

Nakonec čaroděj zazpíval písničku, jejíž slova hobit pochytil; v hučení větru mu do uší jasně zalehlo několik veršů: Vysoké lodě, vysocí králové třikrát tři, copak si přivezli z tonoucí země po moři?

Sedm hvězd, sedm kamenů a strom bělostný.

"Co to říkáte, Gandalfe?" zeptal se Pipin.

"Jen jsem si v duchu procházel několik starých říkanek a přísloví," odpověděl čaroděj. "Hobiti všechny zřejmě zapomněli, i to málo, co znali."

"Všecky ne," řekl Pipin. "A máme spoustu vlastních, které by vás možná nezajímaly: Ale tuhle jsem nikdy neslyšel. O čem je - co je těch sedm hvězd a sedm kamenů?"

 "O palantírech dávných Králů," řekl Gandalf.

"A co to je?"

"Jméno znamenalo to, co hledí daleko. Orthancký kámen je jeden z nich."

"Takže ho nevyrobil, nevyrobil" - Pipin zaváhal - "nepřítel?"

"Ne," řekl Gandalf. "Ani Saruman. Přesahuje jeho umění a Sauronovo také. Palantíry pocházejí z ještě větší dálky, než byla Západní říše, z Eldamaru. Vyrobili je Noldové. Snad je vytvořil sám Fëanor v tak dávných časech, že se nedají léty změřit. Není ovšem nic, co by Sauron nedokázal zneužít. Nešťastný Saruman! Teď chápu, že to byl jeho pád. Všem nám jsou nebezpečné prostředky umění hlubšího, než jaké ovládáme sami. Přesto za to musí nést vinu. Hlupák! Držel ho v tajnosti pro vlastní prospěch. Nikdy o něm nikomu z Rady neřekl ani slovo. Dosud jsme neuvažovali o tom, co se stalo s gondorskými palantíry v těch zkázonosných válkách. Lidé na ně téměř zapomněli. I v Gondoru byly tajemstvím, které znalo jen pár lidí; v Arnoru na ně vzpomínali jen Dúnadani v jednom pořekadle."

"K čemu je lidé zastara používali?" ptal se Pipin, blažený a ohromený, že se mu dostává odpovědí na tolik otázek, a zvědavý, jak dlouho to potrvá.

"Aby viděli na dálku a mohli v myšlenkách rozmlouvat jeden s druhým," řekl Gandalf. "Tím dlouho ochraňovali a sjednocovali gondorskou říši. Umístili kameny v Minas Anor, Minas Ithil a v Orthanku v kruhu Železného pasu. Hlavní z nich, který je ovládal, byl pod Hvězdnou klenbou v Osgiliathu, než přišla zkáza. Ostatní tři byly daleko na Severu. V Elrondově domě se říká, že byly v Annúminasu a na Amon Sulu a Elendilův kámen byl na Věžových kopcích, které hledí k Mithlondu v zálivu Luny, kde kotví šedé lodi.

Každý palantír odpovídal každému, ale všechny gondorské byly otevřené pohledu z Osgiliathu. Ukazuje se teď, že skála Orthanku odolala bouřím času, a tak palantír z té věže zůstal na místě. Sám ovšem nemohl dokázat nic než jen ukazovat malé obrázky dalekých a dávných věcí. To bylo bezpochyby Sarumanovi velmi užitečné; zdá se, že přesto nebyl spokojen. Hleděl dál a dál, až jeho pohled padl na Barad-dur. A pak byl lapen! Kdo ví, kde teď leží ztracené kameny Arnoru a Gondoru, pohřbené anebo hluboko potopené? Alespoň jeden však musel Sauron získat a ovládnout pro své účely. Hádám, že to byl  kámen Ithil, protože Minas Ithil dávno dobyl a proměnil ji ve zlé místo: stala se z ní Minas Morgul.

Teď je snadné uhodnout, jak rychle padlo bloudící Sarumanovo oko do pasti a zůstalo v ní vězet a jak byl od té doby stále na dálku přesvědčován, a když nepomohlo přesvědčování, zastrašován. Chycený chytač, jestřáb pod pařátem orla, pavouk v ocelové pavučině. Jak dlouho asi musel často předstupovat před křišťál na prověrku a pro příkazy, jak dlouho je Orthancký kámen tak zaměřený na Barad-dur, že každý, kdo nemá železnou vůli, vzápětí doletí myšlenkami i zrakem tam? A jak přitahuje! Jako bych to nebyl pocítil! I teď mé srdce touží vyzkoušet na něm vůli, zjistit, jestli bych mu jej nevyrval a neobrátil jej, kam chci - abych se podíval přes široké moře vod a času na krásný Tirion a pozoroval nepředstavitelnou ruku a mysl Fëanorovu při práci, dokud ještě kvetly Bílý i Zlatý strom!" Vzdychl a zmlkl.

"Kdybych to tak byl věděl dřív," řekl Pipin. "Neměl jsem potuchy, co dělám."

"Ale měl," řekl Gandalf. "Věděl jsi, že se chováš nesprávně a bláhově, a sám sis to říkal, i když jsi neposlechl. Neřekl jsem ti to všechno dřív, protože teprve když jsem uvažoval o všem, co se stalo, jsem to konečně pochopil, až teď, zatímco tu spolu jedeme. Kdybych však byl promluvil dřív, nebylo by to zmenšilo tvou touhu, ani by ses jí snáze nebránil. Naopak! Ne, popálená ruka je nejlepší učitel. Potom si vezmeš radu o ohni k srdci."

"To ano," řekl Pipin. "Kdyby teď přede mnou leželo všech sedm kamenů, zavřel bych oči a strčil ruce do kapes."

"Výborně!" řekl Gandalf. "V to jsem doufal."

"Ale rád bych věděl - " začal Pipin.

"Milost!" zvolal Gandalf. "Jestli tvou zvědavost vyléčí jen podávání informací, tak strávím zbytek života tím, že ti budu odpovídat.

Co ještě chceš vědět?"

"Jména všech hvězd a všech živých tvorů a celé dějiny Středozemě a Nebes a Dělících moří," zasmál se Pipin. "Jak jinak! Ale dnes v noci nemám naspěch. V tuhle chvíli mi ležel v hlavě jenom ten černý stín. Slyšel jsem vás křiknout ,posel Mordoru'. Co to bylo? Co to mohlo provést v Železném pasu?"

"Byl to Černý jezdec na křídlech, nazgul," řekl Gandalf. "Mohl tě odnést do Temné věže."

 "Ale neletěl přece pro mě, ne?" zajíkl se Pipin. "Myslím, totiž, já nevěděl, že..."

"Samozřejmě že ne," řekl Gandalf. "Z Barad-dur je to k Orthanku vzdušnou čarou šest set mil nebo ještě víc, a dokonce i nazgul musí letět několik hodin. Saruman se ale určitě podíval do Kamene po skřetím přepadu a bezpochyby bylo z jeho tajných myšlenek přečteno víc, než se domnívá. Byl vyslán posel, aby zjistil, co dělá. A po tom, co se stalo v noci, přiletí jiný, řekl bych, a rychle. Tak nakonec Sarumana sevře svěrák, do kterého strčil ruku. Nemá žádného zajatce, kterého by poslal. Nemá žádný Kámen, kterým by se díval, a nemůže odpovídat na výzvy. Sauron bude ovšem věřit, že zajatce vydat nechce a odmítá Kámen používat. Sarumanovi nepomůže, když řekne poslu pravdu.

Železný pas je zničen, ale v Orthanku je dosud v bezpečí. Ať tedy chce nebo nechce, bude vypadat jako vzbouřenec. A přitom nás odmítl právě proto, aby se tomu vyhnul! Co si počne v takovém postavení, nemám tušení. Myslím, že dokud je v Orthanku, má ještě moc odolávat Devíti jezdcům. Může se o to pokusit. Může se pokusit chytit nazgula do léčky nebo aspoň zabít tvora, na kterém teď létá vzduchem.

V tom případě ať si dá Rohan pozor na koně!

Nemohu ovšem říct, jak to dopadne, zda pro nás dobře, nebo špatně.

Možná že se v hněvu na Sarumana Nepříteli zmate úsudek nebo se zpomalí. Možná že se dozví, že jsem tam byl já a stál na schodech Orthanku - s hobity jako ocásky. Nebo že Elendilův dědic žije a stál vedle mne. Pokud Červivce neoklamalo rohanské brnění, bude si pamatovat Aragorna i titul, kterým se prohlásil. Toho se bojím. A tak prcháme - ne z nebezpečí, ale do většího nebezpečí. Každý Stínovlasův krok tě nese blíž Zemi stínu, Peregrine Brale."

Pipin neodpověděl, ale sevřel svůj plášť, jako by ho zasáhl náhlý chlad. Pod nimi letěla šedá země.

"Podívej!" řekl Gandalf. "Otvírají se před námi údolí Západních úvalů. Tady se vracíme na východní cestu. Ten tmavý stín tamhle je ústí Žlebové kotliny. Tím směrem leží Třpytivé jeskyně Aglarondu.

Na ně se mě neptej. Zeptej se Gimliho, pokud se ještě sejdete, a poprvé možná dostaneš delší odpověď, než si přeješ. Sám jeskyně neuvidíš, aspoň na téhle cestě ne. Brzy budou daleko za námi."

"Myslel jsem, že se zastavíte v Helmově žlebu!" řekl Pipin. "Kam tedy jedeme?"

"Do Minas Tirith, než ji obklopí moře války."

 "Aha! A jak je to daleko?"

"Míle mil," řekl Gandalf. "Třikrát dál než sídlo krále Théodena, a to je víc než sto mil na východ odtud vzdušnou čarou, kterou letí poslové Mordoru. Stínovlas musí běžet delší cestou. Kdo z nich se ukáže rychlejší?

Pojedeme až do rozbřesku a do něho zbývá několik hodin. Pak si musí i Stínovlas odpočinout v nějaké dolině kryté kopci; doufám, že v Edorasu. Spi, můžeš-li! Možná že první záblesk jitra uvidíš na zlaté střeše Eorlova domu. A za dva dny uvidíš fialový stín hory Mindolluiny a zdi Denethorovy věže, jak se bělají s jitrem.

Kupředu, Stínovlasi! Běž, statečné srdce, běž, jako jsi ještě nikdy neběžel! Nyní jsme v zemi, kde jsi byl hříbátkem a kde znáš každý kámen. Teď běž! Naše naděje je v rychlosti!"

Stínovlas pohodil hlavou a hlasitě zaržál, jako když ho trubka volá do bitvy. Pak skočil kupředu. Oheň mu odletoval od kopyt, noc kolem něho svištěla.

Když Pipin pomalu usínal, měl zvláštní pocit: on a Gandalf jsou nehybní jako kámen, sedí na soše běžícího koně, zatímco svět se dole pod jeho nohama valí s hlasitým hučením větru.