ROHANŠTÍ JEZDCI

Šero houstlo. Dole ve stromech ležela mlha a chmuřila se na bledých okrajích Anduiny, ale obloha byla čistá. Vyšly hvězdy. Rostoucí měsíc plul na západě a stíny skal zčernaly. Došli na úpatí kamenitých kopců a zvolnili krok, protože sledovat stopu už nebylo tak snadné.

Pahorkatina Emyn Muil se zde táhla od severu k jihu dvěma dlouhými hrbolatými hřebeny. Západní svahy obou hřebenů byly strmé a neschůdné, ale východní byly mírnější, zbrázděné mnoha roklemi a úzkými stržemi.

Celou noc zlézali tři druhové tuto kostnatou zemi, vystoupili na vrchol prvního a vyššího hřebene a sešli zase dolů do tmy hlubokého klikatého údolí na druhé straně.

Tam si v tiché, chladné předjitřní hodině krátce odpočali. Měsíc před nimi už dávno zašel a nad nimi se třpytily hvězdy; první světlo ještě nedosáhlo přes temné vrchy vzadu. Aragorn právě nevěděl, kudy dál: skřetí stopa sestoupila do údolí, ale tam se ztratila.

"Co myslíš, kterým směrem se mohli dát?" řekl Legolas. "Na sever, přímější cestou k Železnému pasu, totiž k Fangornu, jestli tam skutečně mají namířeno, jak soudíš? Nebo na jih k Entvě?"

"K řece nepůjdou, ať míří kamkoli," řekl Aragorn. "A neděje-li se v Rohanu něco opravdu zlého a nevzrostla-li hodně Sarumanova moc, půjdou přes pole Rohirů co nejkratší cestou. Pojďme je hledat na sever!"

Údolí se mezi hřebeny táhlo jako kamenité koryto a mezi balvany na dně tekla stružka. Napravo se nad nimi chmuřil útes; nalevo se zvedaly šedé stráně, v pozdní noci nezřetelné jako stíny. Ušli něco přes míli k severu. Aragorn pátral sehnut k zemi mezi vrásami a žleby vedoucími nahoru do západního hřebene. Legolas šel kousek napřed.

Najednou elf vykřikl a ostatní se k němu rozběhli.

"Pár jsme jich už dohonili," řekl. "Podívejte se!" Ukázal a ostatní viděli, že to, co pokládali za balvany pod strání, jsou zhroucená těla.

Leželo tam pět mrtvých skřetů. Byli krutě posekáni a dva měli uťatou hlavu. Země zvlhla jejich temnou krví.

 "Tady máme další hádanku," řekl Gimli. "Ale ta potřebuje denní světlo a na ně nemůžeme čekat."

"Ať to čteme jakkoliv, vypadá to nadějně," řekl Legolas. "Nepřátelé skřetů budou nejspíš našimi přáteli. Žije tu v těch kopcích někdo?"

"Ne," řekl Aragorn. "Rohirové sem chodí zřídka a z Minas Tirith je to daleko. Možná že tu byla na lovu nějaká lidská družina z důvodů, který neznáme. Ale myslím, že ne."

"Co si myslíš?" řekl Gimli.

"Myslím, že si nepřítel přivedl svého nepřítele s sebou," odpověděl Aragorn. "Tohle jsou skřeti zdaleka, ze Severu. Mezi zabitými není ani jeden z velkých skřetů s tím zvláštním odznakem. Myslím, že došlo k hádce: u toho pronároda to není nic divného. Třeba se nepohodli, kudy půjdou."

"Nebo kvůli zajatcům," řekl Gimli. "Doufejme, že tu nenašli konec i oni."

Aragorn prohledal půdu v širokém kruhu, ale nenašel žádné jiné stopy po bitce. Šli dál. Nebe na východě už bledlo; hvězdy se ztrácely a šedé světlo rostlo. Kousek dál na sever přišli k úžlabině, jíž si do údolí razil točitou kamenitou cestu pramínek. Rostlo tam křoví a na svazích byly ostrůvky trávy.

"Konečně!" řekl Aragorn. "Tady jsou stopy, které hledáme. Tudy prošli proti vodě skřeti po svém sporu."

Pronásledovatelé se teď rychle obrátili a sledovali novou stezku.

Skákali z kamene na kámen, jako by byli osvěženi celonočním spánkem.

Konečné dosáhli hřebene šedivého kopce a náhle jim vlasy rozčechral závan a pohnul jejich plášti: mrazivý jitřní vánek.

Otočili se a za Řekou viděli planout daleké pahorky. Den vskočil na oblohu. Rudý okraj slunce vyvstal nad rameny temné země. Před nimi na západě ležel svět nehybný, beztvarý a šedý; zatímco se však dívali, stíny noci roztály a denní barvy krajiny se vrátily. Zeleň zaplavila širé rohanské nivy; v říčním údolí se zatřpytily bílé mlhy; a po levici, daleko, snad devadesát mil, vyvstaly modře a fialové Bílé hory, zvedající se uhlově černými štíty s třpytivým sněhem na vrcholcích, a růžověly v jitřní záři.

"Gondore!" zvolal Aragorn. "Kéž bych tě znovu spatřil v šťastnější hodinu! Má cesta ještě stále nevede na jih k tvým světlým řekám.

 Gondore! Gondore mezi Horami a Mořem!

Západní vítr vál a světlo na Stříbrném stromě zářivým deštíkem padalo do královských zahrad.

Vy pyšné valy! Vy bílé věže! Trůne a koruno zlatá!

Gondore! Uvidí lidé Stříbrný strom opět stát, Bude od Moře k Horám západní vítr vát?

Ale pojďte!" řekl, odvrátil oči od jihu a pohlédl opět na západ a na sever, na cestu, kterou musel kráčet.

Hřeben, na němž druhové stáli, jim strmě ubíhal pod nohama. Více než dvacet sáhů doleji byla široká hrbolatá římsa, jež náhle končila svislým srázem: Východní zdí Rohanu. Tím končil Emyn Muil a před nimi se do nedohledna táhly zelené pláně Rohirů.

"Podívejte!" zvolal Legolas a ukazoval rukou do bledé oblohy.

"Zase ten orel! Je velmi vysoko. Zdá se, že teď odlétá z této země zpátky na sever. Letí velmi rychle. Podívejte!"

"Ne, můj milý Legolasi, ani moje oči ho nevidí," řekl Aragorn.

"Musí být opravdu hodně vysoko. Řád bych věděl, jaké má poslání, je-li to tentýž pták, kterého jsem viděl předtím. Ale podívejte! Vidím něco bližšího a naléhavějšího: po pláni se cosi pohybuje!"

"Je jich hodně," řekl Legolas. "Je to velká pěší družina; víc ale nedokážu říct ani určit, co jsou zač. Jsou mnoho mil odsud: řekl bych asi šestatřicet. Tu rovnou pláň je ovšem těžko měřit."

"Přesto si myslím, že nepotřebujeme žádnou stopu, abychom věděli, kudy se dát," řekl Gimli. "Teď jen najít co nejkratší cestu dolů do polí."

"Pochybuji, že najdeš kratší cestu než tu, kterou si zvolili skřeti," řekl Aragorn.

Teď sledovali nepřátele v jasném denním světle. Zdálo se, že skřeti se hnali nejvyšší rychlostí. Co chvíli našli pronásledovatelé nějakou ztracenou nebo odhozenou věc: pytlíky od jídla, skrojky a kůrky tvrdého šedivého chleba, roztrhaný černý plášť, těžkou botu se železnými hřeby, která se rozbila na kamení. Stopa je vedla po vrcholku valu na sever, až přišli k hluboké průrvě, kterou ve skále vymlela hlučně padající bystřina. Úzkou strží sestupovala na planinu hrubá stezka podobná strmému schodišti.

Dole se nečekaně náhle střetli s rohanskou trávou. Vzdouvala se jako zelené moře u samé paty Emyn Muilu. Padající bystřina mizela v  hustých řeřichách a spleti vodního rostlinstva a slyšeli ji zurčet zelenými tunely po dlouhém mírném svahu k bažinám dalekého údolí Entvy. Zdálo se jim, že zimu nechali nahoře v kopcích. Tady byl vzduch mírnější a teplejší a lehounce voněl, jako by se jaro už probouzelo a bylinami a listím opět proudila míza. Legolas se zhluboka nadechl jako ten, kdo se napije po dlouhé žízni na vyprahlých místech.

"Zelená vůně!" řekl. "To je lepší než dlouhý spánek. Poběžme!"

"Tady mohou lehké nohy běžet rychle," řekl Aragorn. "Možná rychleji než skřeti v železných botách. Teď máme možnost snížit jejich náskok!"

Běželi v řadě za sebou jako honící psi na dobré stopě a v očích jim svítilo dychtivé světlo. Téměř rovně na západ se táhl široký pruh zdupané a zčernalé trávy, kudy prošli skřeti. Vzápětí Aragorn vykřikl a odbočil.

"Stůjte!" křikl. "Nechoďte ještě za mnou!" Rychle odběhl vpravo od hlavní stopy; spatřil totiž otisky nohou, které odbočovaly od ostatních: otisky malých neobutých nožek. Nedošly ovšem daleko, než je zkřížily skřetí stopy, rovněž vybočující vpředu a vzadu z hlavní řady.

Pak prudce zahnuly zpět a ztratily se v podupané zemi. V nejvzdálenějším bodě se Aragorn shýbl a zvedl cosi z trávy; pak utíkal zpátky.

"Ano," řekl, "je to úplně jasné: hobití stopy. Myslím, že Pipinovy.

Je menší než ten druhý. A podívejte!" Pozvedl předmět, který se na slunci zablyštěl. Vypadal jako čerstvě rozvinutý bukový lístek, sličný a cizí v té pláni beze stromů.

"Spona z elfího pláště!" vykřikli Legolas a Gimli.

"Lórienské lístky nepadají náhodou," řekl Aragorn. "To neupadlo: to bylo odhozeno jako znamení pro toho, kdo možná půjde po stopě.

Myslím, že Pipin odběhl ze stezky právě proto."

"Aspoň on byl tedy naživu," řekl Gimli. "A sloužil mu vtip i nohy.

To je povzbuzující. Nepronásledujeme je marně."

"Doufejme, že za svou troufalost nezaplatil příliš draze," řekl Legolas.

"Pojďme honem dál! Když pomyslím, že ty veselé mládenečky ženou jako dobytek, pálí mě srdce."

Slunce vystoupilo k poledni a pak se pomalu ubíralo oblohou dolů.

Od dalekého moře na jihu přišly lehké obláčky a větřík je odvíval.

Slunce zapadlo. Vzadu vstaly stíny a natáhly dlouhé paže k východu.

Honiči šli stále dál. Minul již den od Boromirovy smrti a skřeti byli pořád daleko vpředu. Na rovinách je už nebylo vidět.

 Když už kolem nich padal noční stín, Aragorn se zastavil. Jen dvakrát si během dne krátce odpočali a šestatřicet mil už leželo mezi nimi a Východní zdí, kde stáli na úsvitě.

"Teď máme před sebou těžkou volbu," řekl. "Máme v noci odpočívat, nebo půjdeme, dokud nám bude stačit vůle a síla?"

"Pokud nebudou naši nepřátelé také odpočívat, nechají nás daleko za sebou, jestliže se zastavíme a budeme spát," řekl Legolas.

"I skřeti snad přece musejí na pochodu dělat zastávky," namítl Gimli.

"Skřeti zřídka putují otevřenou krajinou za slunce, a tihle to dělají," řekl Legolas. "V noci jistě odpočívat nebudou."

"Půjdeme-li však v noci, nemůžeme sledovat jejich stopu," řekl Gimli.

"Stopa je přímá a nezahýbá nalevo ani napravo, kam až dohlédnu," řekl Legolas.

"Snad bych vás dokázal vést potmě a uhodnout a udržet směr," řekl Aragorn, "ale kdybychom sešli z cesty nebo oni odbočili, pak bychom se možná za světla dlouho zdrželi, než bychom stopu opět našli."

"A ještě jedno," řekl Gimli. "Jen ve dne uvidíme, jestli nějaké stopy neodbočují. Kdyby některý vězeň uprchl nebo kdyby ho odvlekli řekněme na východ k Velké řece, směrem k Mordoru, mohli bychom to místo minout a nic se nedozvědět."

"To je pravda," řekl Aragorn. "Pokud jsem však tam vzadu četl stopy správně, skřeti Bílé ruky převládli a celá družina teď míří k Železnému pasu. Jejich nynější směr to potvrzuje."

"Bylo by ukvapené příliš se spoléhat na to, že rozumíme jejich záměrům," řekl Gimli. "A co uprchlíci? Ve tmě bychom byli přehlédli znamení, která nás dovedla ke sponě."

"Od té doby budou skřeti dvojnásob na stráži a zajatci ještě unavenější," řekl Legolas. "Už neuteče nikdo, pokud to nezařídíme my.

Jak to uděláme, nemám tušení, ale nejdřív je musíme dohonit."

"A přece ani já, trpaslík zvyklý putovat, a ne nejméně zdatný ze svého lidu, neuběhnu celou cestu k Železnému pasu bez zastávky," řekl Gimli. "I mne pálí srdce a byl bych vyrazil dříve; ale teď si musím trochu odpočinout, abych běžel líp. A když si máme odpočinout, tak v téhle nevidomé noci."

 "Říkal jsem, že to bude těžká volba," řekl Aragorn. "Jak skončíme tu při?"

"Ty jsi náš vůdce," řekl Gimli, "a ty se vyznáš v stíhání. Ty vyvol."

"Srdce mě pobízí, abychom šli dál," řekl Legolas. "Musíme ale držet pohromadě. Poslechnu tvou radu."

"Necháváte volbu tomu, kdo volí špatně," řekl Aragorn. "Sotva jsme projeli Argonathem, všechny mé volby dopadaly špatně." Zmlkl a dlouho upíral zrak na sever a na západ do houstnoucí noci.

"Nepůjdeme potmě," řekl posléze. "Nebezpečí, že ztratíme stopu nebo že přehlédneme známky jiných příchodů a odchodů, se mi zdá větší. Kdyby měsíc dával dostatek světla, použili bychom ho, ale naneštěstí zapadá brzy a je ještě nový a bledý."

"A dnes večer je stejně za mraky," zabručel Gimli. "Že nám Paní nedala světlo, takový dárek, jako dala Frodovi!"

"Bude ho více zapotřebí tam, kam byl dán," řekl Aragorn. "Na něm leží opravdové poslání. Naše věc je jen maličkost ve velkých činech této doby. Snad je to od začátku marné pronásledování a žádná moje volba je nemůže zkazit ani napravit. Volil jsem tedy. Využijme toho času co nejlépe."

Vrhl se na zem a ihned upadl do spánku, protože nespal od noci ve stínu Tol Brandiru. Než začalo svítat, probudil se a vstal. Gimli dosud hluboce spal, avšak Legolas stál, zíral k severu do tmy, zamyšlený a tichý jako mladý strom v bezvětrné noci.

"Jsou daleko, daleko," řekl smutně, obraceje se k Aragornovi. "Já vím, že se dnes v noci nezastavili. Jen orel by je teď dohonil."

"Přesto půjdeme za nimi, jak umíme," řekl Aragorn. Sklonil se a vzbudil trpaslíka. "Vstávej! Musíme jít," řekl. "Stopa chladne."

"Vždyť je ještě tma," řekl Gimli. "Ani Legolas na kopečku by je neviděl, než vyjde slunce."

"Bojím se, že už na ně nedohlédnu z kopce ani z pláně, při slunci ani při měsíci," řekl Legolas.

"Kde selžou oči, tam nám třeba něco poví země," řekl Aragorn.

"Určitě sténá pod jejich nenáviděnýma nohama." Natáhl se na zem a ucho přitiskl k drnu. Ležel tak dlouho nehybně, že Gimli začal uvažovat, jestli neomdlel nebo zase neusnul. Rozbřesklo se a kolem se šířilo šedé světlo. Konečně Aragorn vstal a přátelé spatřili jeho tvář: byla bledá a stažená a tvářil se ustaraně.

 "Země mluví nezřetelně a zmateně," pravil. "Na míle od nás se nic nepohybuje. Kroky nepřátel jsou slabé a vzdálené. Hlasitě však dupou kopyta. Vybavuji si, že jsem je slyšel, ještě když jsem spal na zemi, a že mi rušila spaní: byli to koně pádící na západ. Teď se však od nás ještě víc vzdalují a míří na sever. Kdo ví, co se v této zemi děje!"

"Pojďme!" řekl Legolas.

Tak začal třetí den pronásledování. Během dlouhých zachmuřených hodin, kdy slunce jen probleskovalo mraky, se skoro nezastavili.

Tu kráčeli, tu utíkali, jako by žádná únava nemohla uhasit oheň, který je spaloval. Mluvili zřídka. Procházeli širou samotou a jejich elfí pláště splývaly s pozadím šedozelených luk; ani za chladného poledního slunce by je žádné jiné než elfí oko nerozeznalo, dokud by nebyli na dosah. Často v duchu děkovali Paní z Lórienu za darovaný lembas, protože jej mohli pojídat a čerpat sílu i v běhu.

Celý den vedla cesta nepřátel přímo na severozápad bez zastávky a bez zahýbání. Když se den opět schyloval k večeru, přišli k dlouhým svahům bez stromů, kde se země vzdouvala a zvedala se vstříc řadě nízkých hrbatých pahorků. Skřetí stopa slábla, jak zahýbala na sever směrem k nim, protože země byla tvrdší a tráva nižší. V dáli po levici se vinula řeka Entva jako stříbrná nitka v zeleném koberci. Nebylo vidět žádný pohyb. Aragorn se často podivoval, že nevidí ani stopy po zvířatech nebo po lidech. Sídla Rohirů byla vesměs o mnoho mil jižněji, pod lesnatými úbočími Bílých hor, které se teď skrývaly v mlze a mracích; přece však Páni koní mívali ve Východní polonině, této východní oblasti své říše, mnoho stád a chovných ohrad a pastevci tu hojně přecházeli, protože tu i v zimě žili ve stanových táborech. Teď však byl celý kraj pustý a vládlo tu mlčení, které nevypadalo jako ticho míru.

Za soumraku se opět zastavili. Přešli už sedmdesát mil po rohanských pláních a zeď Emyn Muilu se už ztratila ve stínu na východě.

Nový měsíc probleskoval zamlženým nebem, svítil však málo a hvězdy byly zahalené.

"Teď je mi nejvíce líto času na odpočinek a na každou zastávku ve stíhání," řekl Legolas. "Skřeti před námi běželi, jako by měli v patách Sauronovy důtky. Bojím se, že už dorazili do lesa a do temných kopců a ztrácejí se ve stínu stromů."

 Gimli zaskřípal zuby. "Tohle je hořký konec naší naděje a námahy!"

řekl.

"Naděje možná, ale námahy ne," řekl Aragorn. "Tady se zpátky neobrátím. A přece jsem unavený." Ohlédl se zpět na cestu, kterou ušli, do noci sbírající se na východě. "V této zemi se děje něco zvláštního.

Nedůvěřuji tomu mlčení. Nedůvěřuji ani tomu bledému měsíci.

Hvězdy jsou mdlé a já jsem unavený jako dosud málokdy, unavený, jak by neměl být žádný Hraničář na zřetelné stopě. Nějaká vůle dává našim nepřátelům rychlost a před nás staví neviditelnou hráz: únavu, která je víc v srdci než v těle."

"Pravda!" řekl Legolas. "To vím od chvíle, kdy jsme sestoupili z Emyn Muilu. Ta vůle totiž není za námi, ale před námi." Ukázal přes rohanskou zemi k tmícímu se západu pod bledým měsícem.

"Saruman!" zamumlal Aragorn. "Ale nás nazpátek neobrátí! Ještě jednou se musíme zastavit; vidíte, i měsíc zapadá do houstnoucích mraků. Až se však vrátí den, naše cesta povede na sever mezi bažinou a vrchy."

Jako minule byl první vzhůru Legolas, pokud vůbec spal. "Vstávat!

Vstávat!" volal. "Ráno se červená. U lesa nás čekají podivné věci.

Nevím, jestli dobré nebo zlé, ale volají nás. Vstávat!"

Ostatní vyskočili a vzápětí se vydali na další cestu. Vrchy se pomalu blížily. Ještě chyběla hodina do poledne, když k nim dospěli: zelené svahy se zvedaly k holým hřebenům, jež se táhly rovnou čarou na sever. Pod nohama měli suchou trávu a nízké drny, mezi nimi a řekou, bloudící v hluboké šeré houštině rákosí a ostřic, však ležel dlouhý proláklý pruh země široký asi deset mil. Na západ od nejjižnějšího svahu byl trávník ve velkém kruhu pošlapán a rozdrásán spoustou dupajících nohou. Odtud zase vybíhala skřetí stopa na sever po suchém úpatí kopců. Aragorn se zastavil a bedlivě prozkoumal stopy.

"Chvíli tu odpočívali," řekl, "ale i pokračující stopa je už stará.

Bojím se, že tvé srdce mluvilo pravdu, Legolasi; odhaduji, že je to třikrát dvanáct hodin, co skřeti stáli tady, kde stojíme my. Pokud si udrželi rychlost, museli být včera při západu slunce na pokraji Fangornu."

"Na sever a na západ vidím jen trávu uplývající do mlhy," řekl Gimli. "Viděli bychom les, kdybychom vylezli na kopec?"

 "Je ještě daleko," řekl Aragorn. "Vzpomínám-li si dobře, tyhle vrchy běží asi dvacet čtyři míle, ne-li víc, na sever a potom se k místu, kde vytéká Entva, táhne ještě široká planina, možná dalších čtyřicet mil."

"Pojďme tedy dál," řekl Gimli. "Moje nohy musí zapomenout na míle. Šly by ochotněji, kdybych neměl tak těžké srdce."

Slunce klesalo, když byli konečně na konci řady vrchů. Hodiny pochodovali bez odpočinku. Šli teď pomalu a Gimli se hrbil. Trpaslíci jsou z kamene, ať v práci nebo na cestách, ale tahle nekonečná štvanice ho začínala zmáhat, když mu v srdci umírala poslední naděje. Aragorn za ním šel chmurně a mlčky, tu a tam se skláněje, aby si prohlédl nějaký otisk na zemi. Jen Legolas kráčel se stále stejnou lehkostí a zdálo se, že nohama téměř nesešlapuje trávu, protože nezanechával stopy nikde, kudy šli; nacházel ovšem veškerou potřebnou výživu v cestovním chlebu elfů a dovedl spát, pokud by to lidé nazvali spánkem, tím, že myslí bloudil odlehlými pěšinkami elfích snů, zatímco procházel s otevřenýma očima ve světle tohoto světa.

"Pojďme sem nahoru na ten zelený kopec," řekl. Unaveně ho následovali dlouhým svahem, až dolezli na vrchol. Byl to oblý, hladký a holý kopec, stojící o samotě nejdále na sever z vrchů. Slunce zapadlo a večerní stíny klesly jako opona. Byli sami v šedém beztvarém světě bez hranic a význačných bodů. Jen daleko na severozápadě v umírajícím světle se cosi tmělo: Mlžné hory a les na jejich úpatí.

"Tady nevidíme nic, co by nám poskytlo vedení," řekl Gimli. "A teď se musíme zastavit a přečkat noc. Začíná být zima!"

"Vane severní vítr ze sněhu," řekl Aragorn.

"Do rána povane od východu," řekl Legolas. "Odpočívejte,, musíte- li. A neztrácejte všechnu naději. Zítřek leží v neznámu. Často se najde pomoc za východu slunce."

"Už vstalo nad naším stíháním třikrát, a pomoc nepřineslo," řekl Gimli.

Noc byla stále chladnější. Aragorn a Gimli spali trhaně, a kdykoli se probudili, spatřili Legolase, jak stojí vedle nich nebo přechází a tiše si prozpěvuje vlastní řečí; zatímco zpíval, v tvrdé černé klenbě nahoře vysvítaly bílé hvězdy. Tak přešla noc. Společně pozorovali, jak se bezmračnou oblohou pozvolna rozlévá úsvit, až nakonec vyšlo slunce.

Bylo bledé a jasné. Vítr vál od východu a odehnal všechny mlhy; kolem nich v nemilosrdném světle ležely širé nehostinné země.

 Vpředu a na východě viděli větrnou náhorní planinu Rohanské vysočiny, kterou už před několika dny zahlédli z Řeky. Na severozápadě se ježil temný les Fangorn; ještě třicet mil vzdálen byl jeho stinný okraj a jeho odlehlejší svahy splývaly s modrou dálavou. Jako na šedivém oblaku se v dáli třpytila bělostná hlava Methedrasu, posledního štítu Mlžných hor. Z lesa jim plynula vstříc Entva rychlým úzkým proudem v hluboce vymletém korytě. Skřetí stopa od vrchů zatáčela k ní.

Aragorn sledoval stopu pronikavýma očima k řece a pak řeku směrem k lesu a spatřil na vzdálené zemi stín, tmavou, rychle se pohybující skvrnu. Vrhl se k zemi a opět bedlivě naslouchal. Vedle něj však stál Legolas, clonil si jasné elfí oči dlouhou štíhlou rukou a neviděl stín ani skvrnu, ale malé postavičky jezdců na koních, mnoha jezdců s kopími, na jejichž hrotech se třpytilo jitro jako drobounké mrkající hvězdičky, které smrtelné oko nezahlédne. Daleko za nimi stoupal tenkými kadeřavými pramínky temný dým.

V pusté pláni bylo ticho a Gimli slyšel vítr v trávě.

"Jezdci!" vykřikl Aragorn a vyskočil. "Blíží se k nám, mnoho jezdců na rychlých koních!"

"Ano," řekl Legolas, "je jich sto pět. Vlasy mají žluté a kopí lesklá.

Jejich vůdce je velmi urostlý."

Aragorn se usmál. "Elfové mají pronikavý zrak," řekl.

"Ne, jezdci jsou sotva patnáct mil odtud," řekl Legolas.

"Patnáct nebo pět," řekl Gimli, "v téhle holé krajině jim neutečeme.

Budeme na ně čekat tady, nebo půjdeme svou cestou?"

"Počkáme," řekl Aragorn. "Jsem unavený a hon se nám nevydařil.

Nebo nás přinejmenším předešli jiní; vždyť tihle jezdci jedou zpátky skřetí stopou. Možná že od nich dostaneme zprávy."

"Nebo ránu kopím," řekl Gimli.

"Jsou tam tři prázdná sedla, ale hobity nevidím žádné," řekl Legolas.

"Neříkal jsem, že uslyšíme dobré zprávy," řekl Aragorn. "Ale ať jsou dobré či zlé, počkáme si na ně tady."

Tři druhové sešli z vrcholku kopce, kde proti bledé obloze byli snadným terčem, a dali se zvolna severním svahem dolů. Kousek nad úpatím kopce zůstali stát, zavinuli se do plášťů a schoulili se k sobě do vysoké trávy. Čas se těžce vlekl. Vítr byl lezavý. Gimli se cítil nesvůj.

 "Co víš o těch jezdcích, Aragorne?" řekl. "Sedíme tu a čekáme na rychlou smrt?"

"Pobýval jsem mezi nimi," řekl Aragorn. "Jsou hrdí a svéhlaví, mají však upřímná srdce a jsou šlechetní myšlenkou i skutkem; smělí, ale ne krutí; moudří, ale neučení; nepíší knihy, ale zpívají mnoho písní, jako to dělávaly lidské děti, dokud nepřišly Temné roky. Nevím ovšem, co se tu zběhlo v posledním čase, ani jak teď Rohirové smýšlejí o zrádném Sarumanovi a Sauronově hrozbě. Dlouho byli přáteli gondorského lidu, ačkoli s nimi nejsou příbuzní. V dávno zapomenutých časech je Eorl Mladý přivedl ze Severu. Jsou spíše příbuzní Bardovců z Dolu a Meddědovců z Lesa, mezi nimiž se dodnes najdou vysocí a světlovlasí lidé, jako jsou Rohanští jezdci.

Přinejmenším nebudou mít rádi skřety."

"Gandalf ale říkal, že prý odvádějí daň Mordoru," řekl Gimli.

"Nevěřím tomu o nic víc než Boromir," odpověděl Aragorn.

"Brzy se ukáže pravda," řekl Legolas. "Už se blíží."

Konečně uslyšel i Gimli daleký dusot cválajících kopyt. Jezdci na stopě uhnuli od řeky a blížili se k vrcholkům. Jeli s větrem o závod.

Po polích se rozlehly výkřiky jasných silných hlasů. Náhle se přihnali jako dunění hromu a první z jezdců zahnul pod úpatím kopce a vedl voj zpátky na jih po západních svazích vrchů. Jeli za ním dlouhou řadou - v drátěných košilích, rychlí, zářící, sveřepí a sliční.

Koně měli veliké, silné a ušlechtilých tvarů; šedá srst se jim leskla, dlouhé ohony vlály a hřívy měli spletené na hrdých šíjích. Muži, kteří na nich seděli, se k nim dobře hodili: byli vysocí, s dlouhými končetinami; vlasy světlé jako len jim splývaly zpod lesklých přilbic a v dlouhých pletencích vlály za nimi; tváře měli strohé a vnímavé. V rukou třímali dlouhá lesklá kopí, na zádech měli zavěšeny malované štíty, u pasu dlouhé meče a blýskavé drátěné košile jim spadaly až ke kolenům.

Cválali ve dvojicích, a přestože tu a tam některý povstal ve třmenech a rozhlížel se kupředu i do stran, zdálo se, že nepostřehli tři cizince, kteří mlčky seděli a pozorovali je. Voj byl už téměř za nimi, když tu Aragorn vstal a zvolal silným hlasem: "Co nového na Severu, Rohanští jezdci?"

S úžasnou rychlostí a zručností zadrželi koně, obrátili a přiřítili se k nim. Ve chvilce se tři druhové octli v kole Jezdců, ženoucích se na koních z kopce a do kopce, kolem a kolem, a stále se stahujících.

 Aragorn stál mlčky a druzí dva seděli nehybně a uvažovali, jak se asi věci vyvinou.

Beze slova, bez výkřiku náhle Jezdci zůstali stát. Proti cizincům se napřáhla kopí a někteří Jezdci měli v rukou luky se šípy založenými do tětiv. Pak jeden předjel. Byl to urostlý muž, vyšší než ostatní; z přilby mu jako chochol vlál bílý koňský ohon. Postupoval, až byl hrot jeho kopí na stopu od Aragornovy hrudi. Aragorn se ani nepohnul.

"Kdo jste a co děláte v této zemi?" řekl Jezdec Obecnou řečí Západu, způsobem a tónem připomínajícím Boromira, muže z Gondoru.

"Říkají mi Chodec," odpověděl Aragorn. "Přišel jsem ze Severu.

Stíhám skřety."

Jezdec seskočil z koně. Podal kopí jinému, který přijel a sesedl vedle něho, vytasil meč a stanul tváří v tvář Aragornovi. Prohlížel si ho ostře a ne bez údivu. Konečně opět promluvil.

"Nejdřív jsem si myslel, že jste sami skřeti," řekl, "ale teď vidím, že tomu tak není. A víte toho málo o skřetech, honíte-li je takto. Byli rychlí a dobře ozbrojení a bylo jich mnoho. Byli byste se z lovců změnili v kořist, kdybyste je byli dohonili. Je v tobě ale něco divného, Chodče." Opět upřel čiré oči na Hraničáře. "Jméno, které sis dal, není lidské. I tvoje oblečení je zvláštní. Vyskočili jste z trávy? Jak jste unikli našemu pohledu? Jste elfové?"

"Ne," řekl Aragorn. "Jen jeden z nás je elf, Legolas z Lesní říše ve vzdáleném Temném hvozdu. Prošli jsme však přes Lothlórien a neseme si dary i přízeň Paní."

Jezdec na něho pohlédl s novým úžasem, oči mu však ztvrdly.

"Ve Zlatém lese tedy žije Paní, jak vypravují pohádky!" řekl. "Málokdo prý unikne z jejích sítí. Jsou to dnes divné časy! Máte-li však její přízeň, potom jste možná sami čarodějníci a spřádači sítí." Náhle obrátil studený pohled na Legolase a Gimliho. "Proč nemluvíte, mlčenliví?" zeptal se rázně.

Gimli vstal a pevně se rozkročil; rukou sevřel topůrko sekery a temné oči mu zablýskaly. "Řekni mi své jméno, koňáku, a já ti řeknu svoje a ještě leccos jiného," řekl.

"Pokud jde o to," řekl Jezdec a shlížel na trpaslíka, "cizinec se má představit první. Nicméně, jmenuji se Éomer, syn Éomundův, a říkají mi Třetí maršál Jízdmarky."

"Tedy, Éomere, synu Éomundův, Třetí maršále Jízdmarky, dovol, aby tě trpaslík Gimli, Glóinův syn, varoval před pošetilými slovy.

 Mluvíš zle o tom, co je tak krásné, že si to vůbec neumíš představit, a omluvit tě může jen hloupost."

Éomerovi vzplanuly oči a rohanští muži hněvivě zamručeli a sevřeli se těsněji s napřaženými kopími. "Uťal bych ti hlavu i s vousem, Mistře trpaslíku, kdyby byla jen trochu výš od země," řekl Éomer.

"Nestojí sám," řekl Legolas, napjal luk a založil šíp rukama, které se pohybovaly k nepostřehnutí rychle. "Zemřel bys, než by dopadla tvá rána."

Éomer zdvihl meč a všechno by dopadlo špatně, kdyby Aragorn neskočil mezi ně a nezvedl ruku. "Promiň, Éomere!" vykřikl. "Až budeš vědět víc, pochopíš, proč jsi rozhněval mé druhy. Nezamýšlíme nic zlého vůči Rohanu a žádnému ze zdejších lidí ani koní. Nevyslechneš nás dřív, než udeříš?"

"Vyslechnu," řekl Éomer a spustil čepel. "Kdo zabloudí do Jízdmarky, učinil by však moudře, kdyby byl v těchto dnech plných pochybností méně povýšený. Nejdřív mi však pověz své pravé jméno."

"Nejdřív mi pověz, komu sloužíš ty," řekl Aragorn. "Jsi přítel, nebo nepřítel Saurona, Temného pána Mordoru?"

"Sloužím jen Pánu Marky, králi Théodenovi, synu Thengelovu," odpověděl Éomer. "Nesloužíme Moci daleké Černé země, nejsme však s ní dosud ani v otevřené válce; a prcháte-li před ní, bude lépe, když opustíte tuto zemi. Na všech hranicích teď máme nepokoje a jsme ohroženi; toužíme však jen po svobodě žít, jak jsme žili, držet se svého a nesloužit žádnému cizímu pánu, ať dobrému nebo zlému. Za lepších časů jsme vítali hosty vlídně, ale v těchto dnech se nezvaný cizinec setká s rychlým a tvrdým jednáním. No tak! Kdo jste? Komu sloužíš ty? Na čí příkaz honíš skřety v naší zemi?"

"Nesloužím žádnému člověku," řekl Aragorn, "Sauronovy služebníky však pronásleduji do každé země, kam půjdou. Málokterý smrtelník toho ví o skřetech tolik a nehoním je tímto způsobem z vlastní volby. Skřeti, které pronásledujeme, zajali dva naše přátele. V takové nouzi půjde člověk, který nemá koně, pěšky a nebude žádat o dovolení sledovat stopu. A nebude ani počítat hlavy nepřátel jinak než mečem. Nejsem beze zbraně."

Aragorn odhodil plášť. Elfí pochva se zatřpytila, když ji sevřel, a jasná čepel Andúrilu zazářila rázem jako plamen, když ji vytasil.

"Elendil!" zvolal. "Jsem Aragorn, syn Arathornův, a říkají mi Elessar,  Elfkam, Dúnadan, dědic Isildura, Elendilova syna z Gondoru. Tady je Meč, který byl zlomen, a je znovu zkut! Pomůžeš mi, nebo mi zkřížíš cestu? Vol rychle!"

Gimli a Legolas pohlédli ohromeně na svého druha, protože v takové náladě ho dosud neviděli. Zdálo se, že vyrostl, kdežto Éomer se zmenšil, a v jeho živé tváři spatřili nakratičko vidinu moci a vznešenosti králů z kamene. Legolasovi se na okamžik zdálo, že na Aragornově čele se zableskl bílý plamen jako zářivá koruna.

Éomer udělal krok zpět a ve tváři měl bázeň. Sklopil své hrdé oči.

"Toto jsou opravdu podivné časy," zamumlal. "Sny a pověsti ožívají a vyskakují z trávy.

Pověz mi, pane," řekl, "co tě sem přivádí? A co znamenala ta temná slova? Dávno šel Boromir, Denethorův syn, hledat odpověď, a kůň, jehož jsme mu půjčili, se vrátil bez jezdce. Co osudného přinášíš ze Severu?"

"Osudnou volbu," řekl Aragorn. "Můžeš říci Théodenovi, synu Thengelovu, toto: leží před ním otevřená válka, buď se Sauronem, nebo proti němu. Nikdo teď nemůže žít, jako žil dřív, a málokdo si podrží to, co pokládá za své. O těch velikých věcech si však promluvíme později. Teď jsem ve veliké tísni a žádám o pomoc, nebo aspoň o zprávy. Slyšel jsi, že pronásledujeme tlupu skřetů, kteří unesli naše přátele. Co nám můžeš říci?"

"Že už je pronásledovat nemusíte," řekl Éomer. "Skřeti jsou pobiti."

"A naši přátelé?"

"Nenašli jsme nikoho než skřety."

"To je tedy opravdu zvláštní," řekl Aragorn. "Ohledávali jste zabité? Nebyla tam žádná těla jiného druhu než skřeti? Byla by malá, ve vašich očích dětská, bosá, ale oblečená v šedém."

"Nebyli tam žádní trpaslíci ani děti," řekl Éomer. "Spočítali jsme všechny zabité a svlékli je a pak jsme mrtvoly navršili a spálili, jak je naším zvykem. Popel ještě dýmá."

"Nemluvíme o trpaslících ani o dětech," řekl Gimli. "Naši přátelé byli hobiti."

"Hobiti?" řekl Éomer. "Co jsou zač? To jméno mi zní zvláštně."

"Zvláštní jméno pro zvláštní lid," řekl Gimli. "Ale velmi nám na nich záleželo. Zdá se, že jste v Rohanu slyšeli slova, která znepokojila Minas Tirith. Mluvilo se tam o půlčíkovi. Tihle hobiti jsou půlčíci."

 "Půlčíci!" zasmál se Jezdec vedle Éomera. "Půlčíci. Ale to je přece jen malý nárůdek ze starých severských písní a z pohádek pro děti.

Chodíme pověstmi, anebo po zelené zemi za denního světla?"

"Je možné obojí," řekl Aragorn. "Pověsti našeho věku přece neskládáme my, ale ti po nás. Zelená země, říkáš? To je veliká zásobárna pověstí, i když po ní chodíš v denním světle!"

"Čas tlačí," řekl Jezdec, neohlížeje se na Aragorna. "Musíme pospíšit na jih, pane. Nechme ty divochy, ať si žijí ve svých výmyslech.

Nebo je svažme a odveďme ke králi."

"Klid, Éothaine!" řekl Éomer vlastní řečí. "Nech mě chvíli. Zařiď, aby se éored shromáždil na cestě a připravil se na jízdu k brodu přes Entvu."

Éothain odešel s mručením a promluvil k ostatním. Brzy se stáhli a nechali Éomera samotného s třemi druhy.

"Všechno, co říkáš, je zvláštní, Aragorne," řekl. "Přesto mluvíš pravdu, to je zřejmé; muži z Marky nelžou, a proto není snadné je oklamat. Neřekl jsi však všechno. Nepovíš mi teď víc o svém poslání, abych mohl posoudit, co dělat?"

"Vydal jsem se před mnoha týdny z Imladris, jak se jí říká v té veršovánce," řekl Aragorn. "Se mnou šel Boromir z Minas Tirith.

Mým posláním bylo jít s Denethorovým synem do jeho města a pomoci tamnímu lidu ve válce proti Sauronovi. Družina, s níž jsem cestoval, ovšem měla jiné poslání. O tom teď nemohu mluvit. Naším vůdcem byl Gandalf Šedý."

"Gandalf!" zvolal Éomer. "Gandalf Šedoplášť mu říkáme v Marce; varuji tě však, že jeho jméno už není klíčem ke králově přízni. Býval mnohokrát hostem v zemi, kam až lidská paměť sahá, chodil, kdy chtěl, kolikrát v roce anebo jednou za dlouhá léta. Je vždycky poslem zvláštních událostí; někteří dnes říkají, že nosí zlo.

Skutečně, od té doby, co v létě naposled přišel, se nám nedaří.

Tehdy začaly naše potíže se Sarumanem. Do té doby jsme pokládali Sarumana za přítele, a pak přišel Gandalf a varoval nás, že se v Železném pasu chystá náhlá válka. Říkal, že sám byl vězněm v Orthanku a uprchl jen stěží, a prosil o pomoc. Théoden ho však nechtěl vyslechnout, a tak odešel. Nevyslovuj před Théodenem jméno Gandalf nahlas!

Hněvá se. Gandalf totiž vzal koně zvaného Stínovlas, nejcennějšího ze všech králových koní, hlavního z Komoňstva, na němž smí jezdit jen Pán Marky. Praotcem jejich plemene byl totiž veliký kůň  Eorlův, který znal lidskou řeč. Je to sedm nocí, co se Stínovlas vrátil; králův hněv se však nezmenšil, protože kůň je teď divoký a nedovolí nikomu, aby na něho sáhl."

"Stínovlas si tedy našel z dalekého Severu cestu sám," řekl Aragorn.

"Tam se totiž s Gandalfem rozloučili. Běda však! Gandalf už víckrát jezdit nebude. V morijských Dolech padl do tmy a už se nevrátí."

"To je těžká novina," řekl Éomer. "Aspoň pro mne a pro mnohé; ačkoli ne pro všechny, jak zjistíš, přijdeš-li ke králi."

"Je to mnohem bolestnější novina, než může vůbec někdo v této zemi pochopit, ačkoli se možná všech palčivě dotkne dřív, než bude rok o mnoho starší," řekl Aragorn. "Avšak kde padl velký, vedení se musí ujmout menší. Mým úkolem bylo vést Družinu dlouhou cestou z Morie. Prošli jsme přes Lórien - a bylo by dobře, aby ses o něm dozvěděl pravdu, než o něm příště budeš mluvit - a odtud míle po proudu Velké řeky k Rauroským vodopádům. Tam byl Boromir zabit právě těmi skřety, které jste pobili."

"Samé žalostné zprávy!" zvolal zdrceně Éomer. "Velikou ranou je tato smrt pro Minas Tirith i pro nás všechny. To byl opravdový muž!

Všichni ho chválili. Zřídka přicházel do Marky, protože stále válčil na východních hranicích; já ho však viděl. Zdál se mi podobnější hbitým Eorlovým synům než vážným mužům z Gondoru a myslel jsem, že bude velkým kapitánem svého lidu, až přijde jeho čas. O této bolestné věci jsme se však z Gondoru nedoslechli. Kdy padl?"

"Teď je to čtvrtý den, co byl zabit," odpověděl Aragorn; "a od večera toho dne putujeme ze stínu Tol Brandiru."

"Pěšky?" zvolal Éomer.

"Ano, jak nás vidíš."

Éomerovy oči se rozšířily úžasem. "Chodec je příliš ubohé jméno, synu Arathornův," řekl. "Okřídleným tě nazývám. O tomto činu tří přátel by se mělo zpívat v mnoha síních. Sto osmdesát mil jste změřili, než minul čtvrtý den! Je zdatné Elendilovo plémě!

Ale teď, pane, co si ode mne přeješ? Musím se spěšně vrátit k Théodenovi. Před svými muži jsem mluvil opatrně. Je pravda, že ještě nejsme otevřeně ve válce s Černou zemí a v královské blízkosti jsou tací, kteří pronášejí hanebné rady; válka však přichází. Nezřekneme se svého starého spojenectví s Gondorem, a dokud budou bojovat, budeme jim pomáhat; to říkám já a všichni, kdo stojí při mně.

 Jako Třetí maršál mám na starost Východní marku a odsunul jsem všechna stáda a pastýře za Entvu a ponechal jsem tady jenom stráže a rychlé zvědy."

"Neplatíte tedy daň Sauronovi?" řekl Gimli.

"Neplatíme a nikdy jsme neplatili," zablesklo Éomerovi v oku; "ačkoli jsem už o té lži slyšel. Před několika lety si Pán Černé země přál od nás za vysokou cenu koupit koně, my jsme však odmítli, protože používá zvířata k zlým účelům. Pak vyslal loupeživé skřety a ti unášejí, co najdou, a vždycky vybírají černé koně; už nám jich zbylo málo. Proto skřety tvrdě pronásledujeme.

V této době nás však nejvíc zaměstnává Saruman. Prohlásil se pánem nad celou touto zemí a válčíme už mnoho měsíců. Vzal do svých služeb skřety a jezdce na vlcích a zlé lidi a uzavřel nám Bránu, takže nám hrozí obklíčení z východu i ze západu.

Špatně se bojuje s takovým nepřítelem: je jak vychytralý, tak proměnlivý a má mnoho převleků. Obchází prý jako stařec v plášti s kápí, velmi podobný Gandalfovi, jak si dnes mnohý vzpomíná. Jeho zvědové proklouznou každou sítí a jeho zlopověstní ptáci krouží po obloze. Nevím, jak všechno skončí, a srdce mám plné pochyb; zdá se mi totiž, že jeho přátelé nesídlí jen v Železném pasu. Přijdeš-li však do králova domu, uvidíš sám. Nechceš přijít? Nebo doufám marně, že jsi mi byl poslán na pomoc v nejistotě a v nouzi?"

"Přijdu, až budu moci," řekl Aragorn.

"Pojď hned!" řekl Éomer. "Elendilův dědic by byl opravdovou posilou Eorlovým synům v této zlé chvíli. Právě teď se na Západní polonině vede bitva a bojím se, že pro nás skončí špatně.

Po pravdě, na tuto jízdu na sever jsem se vydal bez králova svolení, protože v mé nepřítomnosti je jeho dům slabě střežen. Zvědové mě však varovali, že před třemi dny táhl od Východní zdi veliký zástup skřetů, a oznámili, že někteří měli bílé odznaky Sarumanovy. Měl jsem podezření, že nastalo to, čeho se nejvíc bojím: spojenectví mezi Orthankem a Temnou věží, a tak jsem vyvedl svůj éored, muže ze svého vlastního domu, a dohonili jsme skřety za soumraku před dvěma dny na pomezí Entího lesa. Tam jsme je obklíčili a za úsvitu s nimi svedli bitvu. Žel, ztratil jsem patnáct mužů a dvanáct koní! Skřetů bylo totiž více, než jsem předpokládal. Připojili se k nim jiní, kteří přišli od východu přes Velkou řeku: jejich stopu je jasně vidět kousek  na sever odtud. A ještě jiní přišli z lesa. Velicí skřeti, a také s Bílou rukou Železného pasu: jsou silnější a zuřivější než všichni ostatní.

Přesto jsme s nimi skoncovali. Byli jsme však příliš dlouho pryč.

Je nás třeba na jihu a na západě. Nepůjdeš se mnou? Vidíš, že máme volné koně. Je tady práce pro Meč. Našli bychom použití i pro Gimliho sekyru a Legolasův luk, jestli mi prominou má neuvážená slova o Paní z Lórienu. Mluvil jsem jen podle toho, jak se mluví v naší zemi, a rád se nechám poučit."

"Děkuji ti za dobré slovo," řekl Aragorn, "a moje srdce touží jít s tebou; nemohu však opustit své přátele, dokud zbývá naděje."

"Nezůstává naděje," řekl Éomer. "Na severní hranici své přátele nenajdeš."

"Přesto mí přátelé nejsou za námi. Nedaleko Východní zdi jsme našli jasný důkaz, že přinejmenším jeden z nich byl ještě živ. Mezi Zdí a vrchy jsme však po nich nenašli žádnou další známku a žádná stopa nikam neodbočovala, ledaže mě docela opustil můj um."

"Co tedy myslíš, že se s nimi stalo?"

"Nevím, mohli být zabiti a spáleni se skřety, ale říkáš, že to není možné, a já se toho neobávám. Napadá mě jediné: že je odvlekli do lesa před bitvou, snad ještě předtím, než jste nepřátele obklíčili. Můžeš přísahat, že z tvé sítě nemohl nikdo vyklouznout?"

"Přísahal bych, že neunikl žádný skřet po tom, co jsme je zahlédli," řekl Éomer. "Byli jsme u lesa dřív než oni, a jestli se nějaký živý tvor potom dostal naším kruhem, nebyl to žádný skřet a musel mít nějakou elfí moc."

"Naši přátelé byli oblečeni stejně jako my," řekl Aragorn, "a vy jste nás minuli v plném denním světle."

"Na to jsem zapomněl," řekl Éomer. "Je těžké si být jist čímkoli, když je kolem tolik divů. Celý svět je jako vyměněný. Elf a trpaslík spolu procházejí po našich starých známých polích, lidé mluví s Paní z Lesa a zůstávají naživu a do války se vrací Meč, který byl zlomen v dávných dobách, ještě než naši praotcové vjeli do Marky! Jak může člověk posoudit, co dělat za takových časů?"

"Jako to posuzoval vždycky," řekl Aragorn. "Dobro a zlo se od včerejška nezměnily; a nejsou různé pro elfy a trpaslíky a pro lidi. Je úlohou člověka rozlišit je ve Zlatém lese stejně jako doma."

"To je pravda," řekl Éomer. "Já však o tobě nepochybuji a vím i, jak bych jednal podle svého srdce. Nejsem však svoboden, abych dělal  všechno tak, jak chci. Je proti našim zákonům dovolit cizincům putovat po libosti naší zemí, dokud jim král nedá svolení, a v těchto nebezpečných časech je příkaz o to přísnější. Prosil jsem vás, abyste šli se mnou dobrovolně, a vy nechcete. Nerad bych začínal bitvu sta proti třem."

"Nemyslím, že váš zákon počítal s touto možností," řekl Aragorn.

"A já konečně nejsem cizincem; byl jsem totiž v této zemi víc než jednou a jezdil jsem s vojskem Rohirů, ačkoli pod jiným jménem a v jiném oděvu. Tebe jsem ještě neviděl, protože jsi mlád, ale mluvil jsem s tvým otcem Éomundem a s Théodenem, synem Thengelovým.

Žádný urozený šlechtic této země by býval dříve nenutil člověka, aby zanechal výpravy, na jaké jsem já. Má povinnost je aspoň jasná: jít dál. Nuže, synu Éomundův, teď konečně musíš volit. Pomoz nám, nebo nás přinejhorším propusť. Nebo se pokus prosadit svůj zákon.

Když to uděláš, míň se vás vrátí do války a ke králi."

Éomer chviličku mlčel a pak promluvil. "Oběma je nám třeba spěchu," řekl. "Má družina je netrpělivá a s každou hodinou klesá tvá naděje. Volím takto: můžeš jít, a co víc, půjčím ti koně. Žádám jen o jedno: až dokončíš svou výpravu nebo až zjistíš, že je marná, vrať se s koňmi přes brod Entvy do Meduseldu, velkého domu v Edorasu, kde nyní sídlí Théoden. Tak mu dokážeš, že jsem nesoudil špatně. Tak vydávám všanc sebe a možná samotný svůj život v důvěře ve tvou spolehlivost. Nezklam mě!"

"Nezklamu," řekl Aragorn.

Mezi Éomerovými muži nastal veliký úžas a nejeden temně a pochybovačné zahlížel, když dal Éomer rozkaz, aby volné koně půjčili cizincům; jen Éothain se však odvážil otevřeně promluvit.

"Dobře, pro toho pána z gondorského rodu, jak o sobě tvrdí, se to třeba hodí," řekl, "ale kdo kdy slyšel, aby dali koně z Marky trpaslíkovi?"

"Nikdo," řekl Gimli. "A nedělej si starosti, nikdo o tom ani neuslyší.

Radši půjdu pěšky, než abych sedl na takovou velikánskou obludu, ať mi ji přejete nebo nepřejete."

"Jenže nyní jet musíš, nebo nám budeš na přítěž," řekl Aragorn.

"Pojď, posadíš se za mne, příteli Gimli," řekl Legolas. "Pak bude všechno v pořádku a nemusíš si koně půjčovat ani se s ním trápit."

 Aragornovi přivedli velkého tmavého šedáka a on nasedl.

"Jmenuje se Hasufel," řekl Éomer. "Kéž tě nese k většímu zdaru než Gárulfa, svého bývalého pána!"

Menšího a lehčího, avšak bujného a ohnivého koně přivedli Legolasovi.

Jmenoval se Arod. Legolas však požádal, aby mu sundali sedlo a ohlávku. "Nepotřebuji je," řekl, lehce vyskočil, a k jejich úžasu Arod pod ním zkrotl a ochotně se pohyboval sem a tam jen na slovo: tak to elfové umějí s dobrými zvířaty. Gimliho vyzvedli za přítele.

Přitiskl se k němu, téměř tak nesvůj jako Sam Křepelka v člunu.

"Šťastnou cestu, a najděte, co hledáte!" zvolal Éomer. "Vraťte se co nejrychleji, a ať potom naše meče zablesknou spolu!"

"Já přijdu," řekl Aragorn.

"A já přijdu také," řekl Gimli. "Věc Paní Galadriel ještě pořád leží mezi námi. Ještě tě musím naučit mluvit slušně."

"Uvidíme," řekl Éomer. "Přihodilo se tolik zvláštních věcí, že učit se chválit krásnou paní pod zamilovanými údery trpaslíkovy sekyry nebude žádný div. Šťastnou cestu!"

S tím se rozloučili. Rohanští koně byli velmi rychlí. Když se Gimli za chviličku obrátil, byla už Éomerova družina v dálce maličká.

Aragorn se neohlížel. Sledoval stopu, když se hnali vpřed, hlavu hluboko skloněnou u Hasufelovy šíje. Zanedlouho byli u břehu Entvy a tam našli druhou stopu, o níž mluvil Éomer. Přicházela z Vysočiny na východě.

Aragorn seskočil a prohlížel půdu, pak skočil zpátky do sedla, popojel kousek na východ, drže se stranou, aby nepřejel otisky nohou.

Pak opět sesedl a zkoumal půdu, přecházeje pěšky sem a tam.

"Moc se tam zjistit nedá," řekl, když se vrátil. "Hlavní stopa je celá znejasněná tím, jak se po ní vraceli Jezdci; cestou tam museli jet blíž řeky. Tahle východní stopa je ale čerstvá a zřetelná. Není tu znát, že by někdo šel opačným směrem, zpátky k Anduině. Teď musíme jet pomalu a ujistit se, že na žádnou stranu neodbočuje žádná stopa. Tady si skřeti museli uvědomit, že jsou pronásledováni. Možná že se pokusili dostat zajatce pryč, než budou dostiženi."

Jeli dál a obloha se zatáhla. Přes Vysočinu přišla nízká šedá mračna.

Mlha zahalila slunce. Blíž a blíž se tměly zalesněné svahy Fangornu, zatímco slunce postupovalo na západ. Neviděli žádnou stopu nalevo ani napravo, tu a tam však míjeli osamělé padlé skřety s šedě opeřenými šípy trčícími ze zad nebo z hrdla.

 Nakonec, když se odpoledne sklánělo, dojeli na okraj lesa a na otevřené pasece mezi prvními stromy našli velké spáleniště; popel byl ještě žhavý a kouřilo se z něho. Vedle byla velikánská hromada přilbic a zbroje: rozťatých štítů a zlomených mečů, luků, šípů a jiné válečné výstroje. Uprostřed byla na kůl naražena veliká skřetí hlava; na roztříštěné přilbě bylo dosud vidět bílý odznak. Opodál, kde řeka vytékala z kraje lesa, čněla mohyla. Byla nově navršena; syrová země byla pokryta čerstvě vyřezanými drny. Okolo bylo zaraženo patnáct kopí.

Aragorn a jeho druhové hledali široko daleko v okolí bitevního pole, ale světlo sláblo a brzy se snesl mdlý a mlhavý večer. Padla noc a neobjevili ani stopu po Smíškovi a Pipinovi.

"Víc nemůžeme udělat," řekl smutně Gimli. "Od chvíle, kdy jsme dorazili k Tol Brandiru, jsme byli postaveni před mnoho hádanek, ale tahle je nejspletitější. Hádal bych, že se teď spálené hobití kůstky mísí se skřetími. Bude to těžká novina pro Froda, jestli se jí dožije; a těžká i pro starého hobita, který čeká v Roklince. Elrond byl proti tomu, aby šli."

"Gandalf však ne," řekl Legolas.

"Gandalf se však také rozhodl jít sám a první se ztratil," odpověděl Gimli. "Jeho předvídavost selhala."

"Gandalf se neřídil podle toho, kde předvídal bezpečí pro sebe nebo pro ostatní," řekl Aragorn. "Některé věci je lépe začít než odmítnout, i když mohou skončit temně. Ještě však odtud neodejdu. V každém případě tu musíme vyčkat do ranního světla."

Utábořili se kousek za bitevním polem pod rozložitým stromem: vypadal jako kaštan, zůstalo však na něm mnoho širokých hnědých loňských listů jako suché ručičky s roztaženými prsty; žalobně chrastily v nočním větru.

Gimli se otřásl. Vzali s sebou každý jen jednu pokrývku. "Rozdělejme oheň," řekl. "Nebezpečí mi nevadí. Ať si skřeti přiletí jako můry ke svíčce."

"Jestli ti nešťastní hobiti bloudí v lese, třeba je to sem přitáhne," řekl Legolas.

"A mohlo by to přitáhnout i jiné tvory, ani skřety, ani hobity," řekl Aragorn. "Jsme nedaleko horských krajů zrádce Sarumana. A jsme také na pokraji Fangornu a říká se, že je nebezpečné dotýkat se zdejších stromů."

 "Ale Rohirové tu včera pálili hranici," řekl Gimli, "a poráželi stromy na oheň, to je vidět. Přesto tu strávili noc bezpečně, když dokončili práci."

"Bylo jich mnoho," řekl Aragorn, "a nedbají na hněv Fangornu, protože sem přijdou zřídka a nevstupují pod stromy. Nás však cesta nejspíš zavede rovnou do lesa. Dej si tedy pozor! Nepodtínej žádné živé dřevo!"

"Není třeba," řekl Gimli. "Jezdci tu nechali třísek a větví dost a leží tu spousta odumřelého dříví." Šel nasbírat palivo. Pak pilně vršil a podpaloval hraničku; Aragorn však seděl mlčky, opřen o veliký strom, v hlubokém zamyšlení a Legolas stál sám na mýtině a hleděl do hlubokého stínu lesa, předkloněn jako ten, kdo naslouchá z dálky volajícím hlasům.

Když trpaslíkovi vzplanul jasný plamínek, všichni tři se k němu stáhli a seděli u sebe, zastiňujíce světlo svými zahalenými postavami.

Legolas vzhlédl do větví stromu, které se vztahovaly nad nimi.

"Podívejte!" řekl. "Ten strom má z ohně radost."

Možná že tančící stíny oklamaly jejich oči, ale všem druhům se rozhodně zdálo, že se větve natáčejí tak a zase onak, aby se dostaly k plamenům, zatímco horní haluze se sklánějí dolů; hnědé listy se ztuhle napřahovaly a třely se o sebe jako spousta zkřehlých praskavých ručiček, které se vyhřívají.

Bylo ticho, protože temný a neznámý les dal náhle zblízka pocítit svou velikou zachmuřenou přítomnost plnou tajných záměrů. Za chvíli Legolas opět promluvil.

"Celeborn nás varoval, abychom nezacházeli hluboko do Fangornu," řekl. "Nevíš proč, Aragorne? Jaké zkazky o lese slyšel Boromir?"

"Já slyšel mnohá vyprávění v Gondoru i jinde," řekl Aragorn, "ale nebýt Celebornových slov, pokládal bych je za bajky, které si lidé vymýšlejí, když upadá skutečné poznání. Měl jsem v úmyslu zeptat se tebe, co je na tom pravdy. A když to neví elf z Lesa, co má říkat člověk?"

"Putoval jsi dál než já," řekl Legolas. "Já ve své zemi neslyšel nic víc než písně o tom, že tu kdysi přebývali Onodrim, kterým lidé říkají enti; protože Fangorn je starý i podle elfího počítání let."

"Ano, je starý," řekl Aragorn, "tak starý jako hvozd u Mohylových vrchů, a je mnohem větší. Elrond říká, že ty dva jsou spřízněné, poslední bašty mocných lesů ze Starých časů, v nichž bloudívali Prvorození, zatímco lidé ještě spali. A přece má Fangorn nějaké vlastní tajemství. Jaké, to nevím."

"A já to ani nechci vědět!" řekl Gimli. "Ať se nic, co bydlí ve Fangornu, kvůli mně nevyrušuje!"

Losovali o hlídky a první padla na Gimliho. Druzí dva si lehli.

Téměř okamžitě se jich zmocnil spánek. "Gimli!" řekl Aragorn ospale.

"Pamatuj, že je nebezpečné utnout haluz nebo větvičku ze živého stromu ve Fangornu. Nechoď ale pro mrtvé dříví moc daleko. Radši nech oheň vyhasnout! Zavolej, když bude třeba!"

S tím usnul. Legolas ležel nehybně, sličné ruce složeny na prsou, oči nezavřené, a mísil živou noc s hlubokými sny, jak to u elfů bývá.

Gimli seděl shrbeně u ohně a zamyšleně přejížděl prstem po ostří sekyry.

Strom ševelil. Nic jiného nebylo slyšet.

Tu Gimli vzhlédl; na rozhraní, kam ještě dopadalo světlo ohně, stál sehnutý stařec opřený o hůl a zahalený ve velikém plášti. Klobouk se širokým okrajem měl stažen do očí. Gimli vyskočil, v tu chvíli tak ohromen, že ani nevykřikl, ačkoli mu ihned blesklo hlavou, že je dopadl Saruman. Aragorn i Legolas se jeho náhlým pohybem vzbudili, posadili se a zírali. Stařec nepromluvil ani nedal žádné znamení.

"Otče, co pro vás můžeme udělat?" řekl Aragorn a vyskočil.

"Pojďte se ohřát, jestli je vám zima!" Vykročil, avšak stařec byl pryč.

V blízkém okolí po něm nebylo ani stopy a jít dál se neodvažovali.

Měsíc zapadl a noc byla velmi temná.

Náhle Legolas vykřikl. "Koně! Koně!"

Koně byli pryč. Vytáhli kolíky a zmizeli. Chvíli stáli tři druhové nehybně a mlčky, znepokojeni tou novou ranou. Byli pod stromy Fangornu a nekonečné míle ležely mezi nimi a rohanskými muži, jejich jedinými přáteli v té širé nebezpečné zemi. Jak stáli, měli dojem, že slyší daleko v noci ržání koní. Pak bylo opět všude ticho, jen vítr chladně šelestil.

"Jsou pryč," řekl Aragorn nakonec. "Nemůžeme je najít ani chytit; nevrátí-li se tedy sami, musíme se obejít bez nich. Začali jsme pěšky a nohy ještě máme."

"Nohy!" řekl Gimli. "Po těch sice můžeme chodit, ale nemůžeme je sníst!" Přihodil na oheň a sklesl vedle něho.

"Ještě před několika hodinami ses nechtěl na rohanského koně posadit," zasmál se Legolas. "Nakonec z tebe bude jezdec."

"Nezdá se mi pravděpodobné, že budu mít příležitost," řekl Gimli.

 "Chcete-li vědět, co si myslím," začal opět po chvíli, "tak myslím, že to byl Saruman. Kdo jiný? Vzpomeňte na Éomerova slova: Obchází prý jako stařec v plášti s kápí. Tak to říkal. Odvedl nám koně nebo je zaplašil, a tu to máme. Ještě nás čekají pěkné mrzutosti, dejte na má slova!"

"Dám," řekl Aragorn. "Ale dal jsem si také pozor a všiml jsem si, že ten stařec měl klobouk, a ne kápi. Přesto nepochybuji, že hádáš správně a že jsme tady v nebezpečí ve dne v noci. Ale prozatím nemůžeme udělat nic než odpočinout si, pokud lze. Budu teď chvíli hlídat, Gimli. Víc potřebuji přemýšlet než spát."

Noc se vlekla. Legolas vystřídal Aragorna a Gimli vystřídal Legolase a jejich hlídky uplývaly. Nic se však nedělo. Stařec se už neobjevil a koně se nevrátili.