SKURUT-HAI

Pipin snil temný a trýznivý sen; zdálo se mu, že slyší vlastní hlásek znít ozvěnou v černých tunelech a volat "Frodo! Frodo!" Místo Froda se však na něho ze stínů šklebily stovky skřetích tváří a natahovaly stovky šeredných paží. Kde zůstal Smíšek?

Vzbudil se. Do tváře mu zadul chladný vítr. Ležel na zádech. Přicházel večer a obloha nad ním se šeřila. Otočil se a viděl, že sen nebyl o moc horší než skutečnost: zápěstí, nohy a kotníky měl svázány šňůrami.

Vedle něho ležel Smíšek, celý bílý, kolem čela ovázán špinavý hadr. A okolo posedávala a postávala veliká tlupa skřetů.

Pomalu se Pipinovi v bolavé hlavě skládaly vzpomínky a oddělovaly se od snových přízraků. Ovšem: zaběhli se Smíškem do lesa. Co je to posedlo? Proč se všichni tak rozprchli a vůbec si nevšímali chudáka Chodce? Dlouho utíkali s křikem; pak najednou vpadli rovnou do skupiny skřetů. Stáli, naslouchali a zdálo se, že Smíška a Pipina nevidí, dokud jim málem nevběhli do náručí. Pak zaječeli a z houštin vyskočily tucty dalších skřetů. Tasili se Smíškem meče, ale skřeti nechtěli bojovat a jen se je pokoušeli lapit, dokonce i když Smíšek několika uťal paže a ruce. Pašák Smíšek!

Pak lesem dlouhými skoky přiběhl Boromir. Donutil je k boji.

Spoustu jich zabil a ostatní zahnal na útěk. Nedošli však cestou zpátky daleko, když byli znovu napadeni nejméně stovkou skřetů. Někteří byli velmi velicí a šípy jen pršely; všechny na Boromira. Boromir zatroubil na svůj veliký roh, až zahučely lesy, a skřeti byli zprvu zaraženi a couvali; když však v odpověď přišla jen ozvěna, zaútočili ještě zuřivěji. Pipin si pak už na moc nevzpomínal. Poslední vzpomínka byla, jak se Boromir opírá o strom a vytahuje z těla šíp; pak náhle padla tma.

"Asi jsem dostal po hlavě," řekl si. "Jestlipak je chudák Smíšek hodně raněn? Co se stalo Boromirovi? Proč nás skřeti nezabili? Kde jsme a kam jdeme?"

Na otázky neznal odpovědi. Bylo mu zima a špatně. "Kdyby byl Gandalf Elronda radši nepřesvědčil, aby nás pustil," pomyslel si. "K čemu jsem? Jenom přítěž: pasažér, zavazadlo. A teď mě ukradli a  jsem jenom zavazadlo pro skřety. Doufám, že si nás Chodec nebo někdo přijde vyzvednout! Ale mám v to vůbec doufat? Nerozbije to všechny plány? Kdybych se tak mohl dostat na svobodu!"

Pokusil se o to, docela zbytečně. Jeden ze skřetů poblíž se zasmál a řekl něco sousedovi jejich nemožným jazykem. "Odpočívej, dokud můžeš, troubo!" řekl pak Pipinovi Obecnou řečí, která od něho zněla skoro stejné ohavně jako jeho vlastní jazyk. "Odpočívej, dokud můžeš!

Ani se nenaděješ a my tě naučíme chodit. Budeš si přát, abys nohy vůbec neměl, než dojdeme domů."

"Kdyby bylo po mém, už by sis přál, abys byl mrtvý," řekl druhý.

"Já bych tě naučil pištět, ty mizerná kryso." Sklonil se nad Pipinem a žlutými tesáky se mu cenil do tváře. V ruce měl černý nůž s dlouhou zubatou čepelí. "Lež klidně, nebo tě polechtám tímhle," zasyčel. "Neupozorňuj na sebe, nebo zapomenu na rozkazy. Hrom aby do těch Železňáku! Uglúk u bagronk ša pušdug Saruman glób búbhoš skai!"

Přešel do dlouhého hněvivého brebentění ve vlastním jazyce, které pomalu tichlo v mručení a vrčení.

Zděšený Pipin ležel nehybně, ačkoli ho zápěstí a kotníky bolely čím dál víc a kameny pod ním se mu zavrtávaly do zad. Aby odpoutal myšlenky sám od sebe, pozorně naslouchal všemu, co k němu doléhalo.

Kolem se ozývalo mnoho hlasů, a přestože skřetí řeč zněla vždycky vztekle a nenávistně, bylo zřejmé, že vznikla jakási hádka a stále se zostřuje.

Pipin se podivil, že velké části hovoru rozumí; mnozí skřeti užívali běžného jazyka. Očividně tu byly přítomny dva nebo tři docela rozdílné kmeny a nerozuměly navzájem své skřetí řeči. Zlostně se přeli, co dál; kterou cestou se dát a co udělat se zajatci.

"Není čas zabít je pořádně," řekl jeden. "Na tomhle vejletě není čas na špásy."

"S tím se nedá nic dělat," řekl jiný. "Ale proč je nezabít hned?

Jsou zatracená přítěž a máme naspěch. Bude večer a měli bysme se hnout."

"Rozkaz," zavrčel hluboce třetí hlas. "Zabít všechny, ale NE půlčíky.

Ty musíte přivést zpátky ŽIVÉ a co nejrychleji. Takový mám rozkaz."

"Na co je chtějí?" zeptalo se několik hlasů. "Na co živý? Je s nima legrace?"

 "Ne. Slyšel jsem, že jeden má něco, co potřebujou pro válku, nějaký elfí vymyšlenosti či co. A co, však je budou oba vyslýchat."

"Víc nevíš? Co abysme je prohledali a zjistili, o co jde? Třeba najdem něco, co se bude hodit nám."

"To je velice zajímavá poznámka," řekl výsměšně hlas tišší, ale zlejší než ostatní. "Možná že to budu muset hlásit. Zajatci se NEMAJÍ prohlížet a olupovat; takový rozkaz jsem dostal já."

"A já taky," řekl hluboký hlas; "Živé a tak, jak byli chyceni; žádné olupování. Takový mám rozkaz."

"Ale my ne!" řekl jeden z předchozích hlasů. "My jsme přišli až z Morie zabíjet a pomstít naše. Já si přeju zabít je a pak se vrátit na Sever."

"Tak si přej něco jinýho," řekl bručivý hlas. "Já jsem Uglúk. Já velím. Já se vracím do Železnýho pasu nejkratší cestou."

"Je tady pánem Saruman, nebo Velký oko?" řekl zlý hlas. "Měli bysme se honem vrátit do Lugbúrzu."

"Kdybysme mohli překročit Velkou řeku, tak možná," řekl jiný hlas. "Ale není nás dost, abysme si troufli dolů k mostům."

"Já se přes ni dostal," řekl zlý hlas. "Kousek na sever nás na východním břehu čeká okřídlený nazgul."

"Možná, možná! Potom uletíš se zajatcema a dostaneš v Lugbúrzu všecku slávu a prachy, a my si můžem šlapat koňskou zemí, jak umíme.

Ne, musíme držet spolu. Tyhle země jsou nebezpečný; je tu spousta špinavejch povstalců a loupežníků."

"Jo, musíme držet pohromadě," zavrčel Uglúk. "Já vám sviňkám nevěřím. Jste statečný jen ve svým chlívku. Bez nás byste byli všichni poutíkali. My jsme bojovný skurut-hai! My zabili velkýho bojovníka.

My dostali zajatce. My jsme služebníci Sarumana Moudrýho, Bílý ruky; ruky, která nám dává jíst lidský maso. My jsme vyšli ze Železnýho pasu a dovedli jsme vás sem a my vás povedeme zpátky, kudy budeme chtít. Já jsem Uglúk. Domluvil jsem."

"Namluvil jsi toho víc než dost, Uglúku," ušklíbl se zlý hlas. "Rád bych věděl, co by tomu řekli v Lugbúrzu. Možná by si mysleli, že je třeba Uglúkovým ramenům ulehčit od nafouklý hlavy. Možná by se ptali, kde vzal ty divný nápady. Že by pocházely od Sarumana? Copak si ten o sobě myslí, že se osamostatňuje s těma hnusnejma bílejma odznáčkama? Možná by souhlasili se mnou, s Grišnákhem, se svým  spolehlivým poslem; a Grišnákh říká, že Saruman je hlupák, a špinavěj zrádnej hlupák. Ale Velký oko ho vidí.

Sviňky, říkáš? Jakpak se vám, miláčkové, líbí, když vám hnojikydové nějakýho špinavýho čarodějníčka říkají sviňky? Vsadím se, že žerou skřetí maso."

Odpovědělo mu hlasité ječení skřetí řeči a řinčení tasených zbraní.

Pipin se opatrně překulil, aby viděl, co se bude dít. Jeho stráže se zapojily do rvačky. V soumraku spatřil velikého černého skřeta, nejspíš Uglúka, tváří v tvář Grišnákhovi, nízké křivonohé stvůře se širokými plecemi a s rukama visícíma málem až k zemi. Kolem bylo mnoho menších běsíků. Pipin usoudil, že to asi budou ti ze Severu. Vytasili nože a meče, ale váhali napadnout Uglúka.

Uglúk zařval a přiběhla skupina skřetů stejně velkých jako on.

Pak náhle skočil bez varování vpřed a dvěma rychlými údery uťal hlavy dvěma protivníkům. Grišnákh udělal krok stranou a zmizel ve stínu. Ostatní ucouvli a jeden ustoupil dozadu a s kletbou upadl přes ležícího Smíška. Přesto si tím asi zachránil život, protože Uglúkovi nohsledi ho přeskočili a širokými meči srazili jiného, strážce se žlutými tesáky. Jeho tělo padlo rovnou na Pipina a ještě pořád svíralo dlouhý nůž s pilovitým ostřím.

"Zastrčte zbraně!" zařval Uglúk. "A žádný další pitomosti! Jdeme odtud rovnou na západ a dolů po schodech. Odtamtud rovnou k vrchům a pak podle řeky k lesu. A jdem ve dne v noci. Jasný?"

"Teď," pomyslel si Pipin. "Jestli tomu ohavovi bude aspoň chvilku trvat, než svůj oddíl zvládne, mám možnost." Zasvitla mu naděje.

Ostří černého nože ho seklo do paže a pak mu sklouzlo k zápěstí. Cítil, jak mu po ruce stéká krev, ale cítil také na kůži chladný dotek oceli.

Skřeti se hotovili k odchodu, ale části Seveřanů se pořád ještě nechtělo a skřeti ze Železného pasu zabili ještě dva, než ostatní zkrotli.

Všude kletby a zmatek. Pipina si v tu chvíli nikdo nevšímal. Nohy měl bezpečně spoutané, ale paže měl svázané jen v zápěstí a ruce před sebou. Mohl pohybovat oběma současně, přestože byla pouta krutě utažená. Odtlačil mrtvého skřeta stranou a pak, se zatajeným dechem, přejížděl uzlem šňůry na zápěstí po ostří meče. Byl ostrý a mrtvá ruka jej držela pevně. Šňůra praskla! Pipin ji rychle vzal do prstů a opět ji zauzlil ve volný náramek ze dvou smyček a ty si navlékl na ruce. Pak ležel velmi tiše.

 "Seberte ty zajatce!" zařval Uglúk. "Žádný legrácky s nima! Jestli nebudou živý, až dorazíme zpátky, někdo to nepřežije taky."

Jeden skřet chytil Pipina jako pytel, protáhl hlavu jeho svázanýma rukama, chňapl ho za paže a stáhl je dolů, až měl Pipin obličej přitisknutý k jeho krku; pak se s ním rozběhl. Jiný stejně naložil se Smíškem.

Skřetův pařát svíral Pipinovy paže jako železo; nehty se mu zarývaly do masa. Zavřel oči a opět upadl do zlých snů.

Najednou ho zase shodili na kamení. Byla časná noc, hubený měsíc se už ale chýlil k západu. Byli na okraji útesu, který jako by hleděl do moře bledé mlhy. Opodál bylo slyšet padající vodu.

"Zvědové se vrátili," řekl nedaleko skřet.

"Tak co jste objevili?" zavrčel Uglúkův hlas.

"Jednoho osamělýho jezdce na koni, a ten zmizel na západ. Všude je teď čisto."

"Teď, to věřím. Ale na jak dlouho? Vy hlupáci! Měli jste ho zastřelit.

Udělá poplach. Ty zatracený koňáci se o nás do rána doslechnou.

Teď musíme mazat dvojnásob rychle."

Nad Pipinem se sklonil stín. Byl to Uglúk. "Sedni!" řekl skřet.

"Moji chlapi jsou už unavený, jak se s tebou pořád tahají. Musíme lízt dolů a ty půjdeš po svejch. Buď hezky hodnej. Neřvat, neutíkat. Za podrazy umíme odplácet tak, že se ti to líbit nebude, a přitom zůstaneš pro Pána použitelnej."

Přeřízl Pipinovi provazy kolem nohou a kotníků, zvedl ho za vlasy a postavil na nohy. Pipin upadl a Uglúk ho znovu vytáhl za vlasy.

Několik skřetů se zasmálo. Uglúk mu vrazil mezi zuby láhev a nalil mu do krku nějakou palčivou tekutinu. Pipin cítil, jak se v něm rozlévá horké pálení. Bolest v nohou a v kotnících zmizela. Udržel se vestoje.

"A teď ten druhej!" řekl Uglúk. Pipin viděl, jak jde ke Smíškovi, který ležel opodál, a kope do něho. Smíšek zasténal. Uglúk ho hrubě uchopil, posadil ho a strhl mu obvaz s hlavy. Pak pomazal ránu nějakou tmavou hmotou z malé dřevěné krabičky. Smíšek vykřikl a začal se divoce zmítat.

Skřeti tleskali a pokřikovali. "Nechce brát medicínu!" posmívali se. "Neví, co je pro něho dobrý. Jú! To se pak pobavíme!"

V tu chvíli si však Uglúk nehrál. Potřeboval rychlost a musel si neochotných následovníků hledět. Uzdravoval Smíška po skřetím způsobu a jeho léčba účinkovala rychle. Když vnutil hobitovi do hrdla hlt  ze své láhve, přeřezal mu pouta na nohou a zvedl ho, Smíšek zůstal stát a vypadal pobledle, ale zamračeně, vzpurně a velice živě. Zející rána na čele už ho netrápila, ale až do konce života nosil hnědou jizvu.

"Nazdar, Pipine!" řekl. "Tak ses taky vydal na tuhle procházečku?

Kde dostanem postel a snídani?"

"No tak!" řekl Uglúk. "Nechte toho. Držte hubu. Vykládat si tady nebudete. Všecky naschvály se budou hlásit nahoře a On už vám to spočítá. Postele a snídaně dostanete, až vám polezou z krku."

Tlupa skřetů začala sestupovat úzkou průrvou do mlhavé pláně dole. Smíšek a Pipin, oddělení nejméně tuctem skřetů, slézali s nimi.

Dole stoupli do trávy a hobití srdce poskočila.

"A teď rovnou vpřed!" zařval Uglúk. "Na západ a maličko na sever.

Za Lugdušem."

"Ale co budeme dělat, až vyjde slunce?" říkali Seveřané.

"Poběžíte dál," řekl Uglúk. "Co si myslíte? Chcete sedět na travičce a čekat, až bílý kůže přijdou s váma posvačit?"

"Nemůžeme přece běžet na slunci."

"Poběžíte, když mě budete mít za sebou," řekl Uglúk. "Upalujte!

Nebo víckrát neuvidíte svý milovaný díry. Při Bílý ruce! Co to má za cenu, posílat na výpravu horský červy, jenom napůl vycvičený? Běžte, zatraceně. Běžte, dokud je noc."

Pak se celá společnost rozběhla dlouhými skoky skřetů. Neudržovali žádný pořádek, strkali do sebe, naráželi a kleli, přesto běželi velice rychle. Každý hobit měl trojici stráží. Pipin byl daleko vzadu. Uvažoval, jak dlouho asi vydrží utíkat tímhle tempem; od rána nejedl.

Jeden z jeho strážců měl bič. Zatím ho však hřál skřetí dryák a hlavu měl jasnou.

Co chvíli mu v mysli vyvstávala vidina, jak se Chodcova bystrá tvář sklání nad temnou stopou a on běží, běží za nimi. Co ale uvidí, třebaže je Hraničář? Jen zmatenou stopu mnoha skřetích nohou. Jeho a Smíškovy malé otisky budou zadupány železem obitými botami před nimi, za nimi i kolem nich.

Byli asi míli od skály, když se krajina začala svažovat do mělké široké prolákliny, kde byla půda měkká a vlhká. Ležela tam mlha a bledě se třpytila v posledních paprscích srpku měsíce. Temné obrysy skřetů vpředu zmatněly a pak byly pohlceny.

"Hej, pozor!" zařval Uglúk zezadu.

 Náhle Pipinovi něco blesklo hlavou a ihned začal jednat. Uhnul doprava a po hlavě se vrhl z dosahu napřažené ruky strážce do mlhy; rozplácl se na trávě.

"Stát!" zaječel Uglúk.

Chviličku byl kolem zmatek. Pipin vyskočil a utíkal. Skřeti však byli za ním a najednou se vynořili z mlhy i vpředu.

"Na útěk nemám naději!" pomyslil si Pipin. "Ale je naděje, že v hlíně zůstaly po mně nějaké nepošlapané stopy." Hmátl si svázanýma rukama ke krku a odepjal sponu pláště. Když ho dlouhé paže a tvrdé pařáty sevřely, upustil ji. "Asi tu bude ležet do konce světa," pomyslel si. "Nevím, proč to dělám; jestli ostatní unikli, nejspíš šli všichni s Frodem."

Kolem nohou se mu ovinul řemínek biče a Pipin potlačil výkřik.

"Dost!" zařval dobíhající Uglúk. "Ještě musí běžet pěknej kus.

Prožeňte je oba! Bič používejte jen jako připomínku.

To ale není všecko," zavrčel na Pipina. "Já nezapomínám. Máš to u mě schovaný. Mazej!"

Pipin ani Smíšek si z pozdější části cesty mnoho nepamatovali.

Ošklivé sny a ošklivé bdění se prolnuly v dlouhou chodbu utrpení a naděje vzadu stále slábla. Běželi, běželi, snažili se udržet rychlost, kterou udávali skřeti, a co chvíli je šlehl krutý bič v obratné ruce.

Když se zastavili nebo klopýtli, chňapli je a kus je vlekli.

Teplo skřetího dryáku vyprchalo. Pipinovi bylo opět zima a špatně.

Najednou padl obličejem do trávy. Tvrdé ruce s drásavými nehty ho sevřely a zdvihly. Zase ho nesli jako pytel a kolem něho se rozhostila tma. Zda to byla další noc, nebo se mu jen tmělo před očima, to nevěděl.

V mrákotách si uvědomil křik hlasů; zdálo se, že mnozí skřeti se dožadují zastávky. Uglúk řval. Cítil, jak s ním udeřili o zem, a zůstal ležet, kam dopadl, až se ho zmocnily černé sny. Nadlouho však bolesti neunikl; brzy ho znovu nemilosrdné ruce sevřely železným stiskem.

Dlouho s ním cloumaly a třásly a potom tma zvolna ustoupila, byl zpátky na denním světle a viděl, že je ráno. Slyšel křičet rozkazy a pak byl hrubě hozen do trávy.

Tam chvíli ležel a bojoval se zoufalstvím. Hlava se mu točila, ale podle horkosti v těle soudil, že mu dali nový hlt. Sehnul se nad ním skřet a hodil mu kus chleba a proužek syrového sušeného masa.

Oschlý chléb snědl hladově, maso však ne. Byl vyhladovělý, ale ještě  ne tolik, aby jedl maso, které mu hodí nějaký skřet; neodvažoval se hádat, jaké maso to asi bylo.

Posadil se a rozhlédl se. Smíšek nebyl daleko. Seděli na břehu nějaké bystré úzké říčky. Před nimi se rýsovaly hory; vysoké štíty zachycovaly první sluneční paprsky. Na nižších svazích vpředu ležela temná šmouha lesa.

Skřeti hodně křičeli a dohadovali se; zdálo se, že opět vypukne hádka mezi Seveřany a Železnými. Někteří ukazovali zpátky k jihu a jiní k východu.

"Tak dobře," řekl Uglúk. "Tak mi je nechte! Zabíjet se nebude, už jsem vám řek; ale jestli chcete zahodit to, pro co jsme podnikali celou tu cestu, jen to zahoďte! Já se o to postarám. Jen ať zas musejí všecko udělat bojovný skurut-hai. Když se bojíte bílejch kůží, utíkejte! Utíkejte!

Támhle je les," zařval a ukázal dopředu. "Běžte do něho! To je vaše nejlepší naděje. Pryč! A upalujte rychle, než srazím ještě pár hlav, aby ty ostatní dostaly rozum."

Bylo slyšet nějaké nadávky a strkání a pak se většina Seveřanů vytrhla a vyrazila pryč. Víc než stovka se jich divoce rozběhla podle řeky k horám. Hobity nechali oddílu ze Železného pasu, surové temné tlupě nejméně osmdesáti rozložitých, snědých, šikmookých skřetů s velikými luky a krátkými širokými meči. Pár větších a smělejších Seveřanů zůstalo s nimi.

"Teď si to vyřídíme s Grišnákhem," řekl Uglúk; avšak i někteří z jeho vlastních se s nepokojem dívali na jih.

"Já vím," zavrčel Uglúk, "ty zatracený koňáci nás vyčmuchali.

Ale to je tvoje vina, Snago. Měli jsme ti uřezat uši a druhejm zvědům taky. Ale my jsme bojovníci. Ještě se nacpeme koňskýho masa, ne-li něčeho lepšího."

V tu chvíli Pipin spatřil, proč někteří z oddílu ukazovali na východ.

Ozývaly se teď odtamtud chraplavé výkřiky a byl to opět Grišnákh a za ním pár desítek podobných dlouhorukých, křivonohých skřetů. Na štítech měli rudé oko. Uglúk jim vykročil vstříc.

"Tak ses vrátil?" řekl. "Rozmyslel sis to, co?"

"Vrátil jsem se, abych viděl, jak se plní rozkaz a jestli jsou zajatci v pořádku," odpověděl Grišnákh.

"Ano?" řekl Uglúk. "Zbytečná námaha. Já se postarám, aby se pod mým vedením rozkazy prováděly. A pročpak ses ještě vrátil? Měl jsi naspěch. Něco jsi tu zapomněl?"

 "Jednoho hňupa," zavrčel Grišnákh. "Ale měl s sebou pár dobrejch chlapů, který by bylo škoda ztratit. Věděl jsem, že je zavedeš do průšvihu. Přišel jsem jim pomoct."

"Vynikající!" zachechtal se Uglúk. "Ale jestli nemáš žaludek na pořádný bojování, dal ses špatným směrem. Měl jsi namířeno do Lugbúrzu.

Jdou bílý kůže. Copak se stalo s tím tvým nazgulem? Zase mu sestřelili nosiče? Toho jsi měl vzít s sebou, ten by se byl hodil - jestli jsou ti nazgulové opravdu takoví, jak se o nich říká."

"Nazgulové," řekl Grišnákh, otřásl se a olízl si rty, jako by to slovo mělo odpornou chuť, po které pálí ústa. "Mluvíš o něčem, o čem se tvý hliněný hlavě ani nesnilo, Uglúku," řekl. "Nazgulové! Ach! Jestli jsou opravdu takoví, jak se o nich říká! Jednou tě bude mrzet, žes něco takovýho vůbec vyslovil. Opičáku!" zavrčel vztekle. "Měl bys vědět, že jsou to mazlíčkové Velkýho oka. Ale okřídlený nazgulové ne, to ještě ne. Ještě jim nedovolí ukázat se za Řekou, ještě ne. Ty má pro válku - a pro jiný účely."

"Nějak moc toho víš," řekl Uglúk. "Řek bych, že víc, než je ti zdrávo. Možná že se budou v Lugbúrzu divit, odkud to máš. Ale prozatím můžou skurut-hai ze Železnýho pasu dělat špinavou práci jako obyčejně. Neslintej mi tady! Seber tu pakáž. Ty druhý svině pláchly do lesa. Běž radši za nima. Jinak se k Velký řece žívej nedostaneš.

Čelem vzad! A honem! Budu ti v patách."

Železní si zase přehodili Smíška a Pipina přes záda. Oddíl vyrazil.

Hodinu za hodinou běželi a zastavovali se jen proto, aby předali hobity čerstvým nosičům. Buď proto, že byli rychlejší a odolnější, anebo nějakým Grišnákhovým plánem se stalo, že Železní postupně proběhli mezi mordorskými skřety a Grišnákhova četa se sevřela vzadu. Brzy začali dohánět i Seveřany vpředu. Les již nebyl daleko.

Pipin byl pohmožděný a rozdrásaný, bolavou hlavu měl odřenou od špinavé čelisti a chlupatého ucha skřeta, který ho držel. Těsně před sebou měl shrbená záda a tuhé silné nohy, které se zvedaly a klesaly, zvedaly a klesaly bezoddyšně, jako by byly z drátů a rohoviny, a odbíjely nekonečné vteřiny přízračného času.

Odpoledne Úglúkův oddíl předběhl Seveřany. Pod paprsky jasného slunce zaostávali, ačkoli to bylo jen zimní slunce na bledém chladném nebi; věšeli hlavy a plazili jazyky.

"Červi!" vysmívali se Železní. "Jste uvařený. Bílý kůže vás chytnou a snědí. Už jdou!"

 Grišnákhův výkřik ukázal, že to nebyl pouhý žert. Skutečně zahlédli jezdce na koních, kteří jeli velice rychle; byli ještě daleko vzadu, ale doháněli skřety, doháněli je plání, jako příliv dohání ty, kteří zabloudili na pohyblivé písky.

Železní se rozběhli zdvojenou rychlostí, která Pipina ohromila; teď na konci závodu to byl strašlivý trysk. Pak si všiml, že slunce klesá a zapadá za Mlžné hory: po zemi se roztáhly stíny. Mordorští vojáci zvedli hlavy a začali také přidávat na rychlosti. Les byl temný a rychle se blížil. Už minuli první předvoje stromů. Země začala stále strměji stoupat, ale skřeti se nezastavovali. Uglúk a Grišnákh řvali a pobízeli je k nejvyšší snaze.

"Ještě to stihnou a vyváznou," pomyslel si Pipin. Ale pak se mu podařilo zkroutit krk, aby jedním okem dohlédl dozadu přes rameno.

Viděl, že na východě už jsou jezdci ve stejné rovině se skřety. Cválali přes pláň. Zapadající slunce jim zlatilo kopí a přilby a lesklo se na jejich plavých vlajících vlasech. Obkličovali skřety, nedovolovali jim rozprchnout se a hnali je podél řeky.

Lámal si hlavu, co to může být za národ. Teď ho mrzelo, že se v Roklince nenaučil víc a víc se nedíval na mapy a ostatní věci; tenkrát se mu ale zdálo, že plány výpravy jsou ve schopnějších rukou, a nikdy nepočítal s tím, že by byl odříznut od Gandalfa nebo od Chodce, a už vůbec ne od Froda. Jediné, co si o Rohanu pamatoval, bylo, že odtamtud pocházel Gandalfův kůň Stínovlas. To znělo celkem nadějně.

"Ale jak poznají, že my dva nejsme skřeti?" pomyslel si. "Tady sotva slyšeli o hobitech. Asi bych měl být rád, že ty skřeti potvory nejspíš přijdou o život, ale já sám bych to radši přežil." Bylo pravděpodobné, že Smíšek a on budou zabiti zároveň s těmi, kteří je zajali, než si jich Rohanští vůbec všimnou.

Někteří z jezdců zřejmě byli lučištníci zkušení ve střelbě z běžícího koně. Rychle dojeli na dostřel a stříleli šípy na opozdilé skřety.

Několik jich padlo; pak jezdci uhnuli z dostřelu luků nepřátel, kteří stříleli nazdařbůh, netroufajíce si zastavit. To mnohokrát opakovali a jednou dopadly šípy i mezi Železné. Právě před Pipinem jeden klopýtl a už nevstal.

Snesla se noc, aniž jezdci vyjeli do bitvy. Mnoho skřetů padlo, ale plné dvě stovky jich přesto zůstaly. V časné tmě dospěli skřeti na malý vršíček. Kraj lesa byl teď už velmi blízko, snad jen tři hony, dál  však nemohli. Muži na koních je obklíčili. Malá tlupa neuposlechla Uglúkova rozkazu a rozeběhla se k lesu; vrátili se jen tři.

"Tu to máme," ušklíbl se Grišnákh. "Skvělé vedení! Doufám, že nás velký Uglúk zase vyvede."

"Postavte půlčíky na zem!" nařídil Uglúk a Grišnákha si nevšímal.

"Ty, Lugduši, si vezmi ještě dva a budete stát u nich na stráži. Zabít je nesmíte, leda by ty špinavý bílý kůže prošly skrz. Rozumíš? Dokud jsem živ, tak je potřebuju. Nesmějí ale křičet a nesmějí se dostat pryč.

Svažte jim nohy!"

Poslední část rozkazu byla provedena nemilosrdně. Pipin však zjistil, že poprvé je blízko Smíška. Skřeti dělali velký rámus, křičeli a řinčeli zbraněmi a hobiti si mohli chvilku šeptat.

"Moc se mi to nelíbí," řekl Smíšek. "Jsem skoro vyřízený. Myslím, že bych daleko nedolezl, i kdybych byl volný."

"Lembas!" zašeptal Pipin. "Já mám nějaký lembas. Máš taky?

Myslím, že nám sebrali jen meče."

"Ano, měl jsem v kapse balíček," odpověděl Smíšek, "ale musí být napadrť. A stejně - pusu do kapsy nedám."

"To nemusíš, já - " v tu chvíli však surový kopanec Pipina upozornil, že hluk potichl a stráže jsou bdělé.

Noc byla studená a tichá. Okolo návrší, na kterém se shromáždili skřeti, vzplál ve tmě uzavřený kruh malých zlatorudých strážních ohníčků.

Byly na dostřel luku, jezdci se však proti světlu neukazovali a skřeti promarnili spoustu šípů střílením do ohně, dokud jim to Uglúk nezarazil. Jezdce nebylo slyšet. Později v noci, když měsíc vyšel z mlh, bylo chvílemi vidět jejich stínové obrysy, když na ně tu a tam zasvitlo bílé světlo, jak obcházeli, stále na stráži.

"Čekají na slunce, zatraceně!" bručel jeden ze strážců. "Proč se nesebereme a neprorazíme skrz? Co si starej Uglúk myslí, to bych rád věděl."

"To ti věřím," zavrčel Uglúk a vystoupil zezadu. "Chceš říct, že vůbec nemyslím, co? Zatraceně. Nejsi o nic lepší než ta ostatní sebranka: ty červi a ty opičáci z Lugbúrzu. S nima nemá cenu útočit.

Jenom by kvičeli a upalovali a těch umrněnejch koňáků je dost, aby nás z tý pláně smetli.

Ty červi mají jedinou přednost: viděj ve tmě jako kočka. Jenže tyhle bílý kůže mají podle všeho, co jsem kdy slyšel, v noci lepší oči než ostatní lidi; a nezapomínej na jejich koně! Ty viděj i noční vítr, jak se  říká. Ale jedno ty znamenitý chlapíci nevědí: že je v lese Mauhúr a jeho chlapi a že by se měli každou chvíli ukázat."

Uglúkova slova zřejmě dokázala Železné uklidnit; ostatní skřeti však byli rozložení a vzpurní. Postavili pár stráží, většinou si však polehali na zem a odpočívali v příjemné tmě. Skutečně se opět velice setmělo; měsíc totiž zmizel ve velikém mraku na západě a Pipin neviděl ani na pár stop. Ohně nevrhaly na pahorek žádné světlo. Jezdci se ovšem nespokojili s tím, že by čekali na svítání a nechali nepřítele odpočívat. Náhlý povyk na východní straně návrší odhalil, že je něco v nepořádku. Část mužů zřejmě dojela blíž, sklouzla z koní, doplazila se na okraj tábora, pobila několik skřetů a ztratila se. Uglúk odpádil uklidňovat paniku.

Pipin a Smíšek se posadili. Jejich stráže, Železní, odešly s Uglúkem.

Jestliže však hobiti pomýšleli na útěk, byli rychle zklamáni.

Každého uchopila za krk jedna dlouhá chlupatá paže a přitáhla je k sobě. Matně mezi sebou rozeznali Grišnákhovu velikou hlavu a šeredný obličej; na tvářích ucítili jeho páchnoucí dech. Začal je ohmatávat a osahávat. Pipin se roztřásl, když se mu po zádech rozběhly tvrdé studené prsty.

"Tak jak, drobečkové?" tichounce zašeptal Grišnákh. "Příjemně se vám odpočívá? Nebo ne? Jste v trošku nešikovným postavení: na jedný straně meče a biče a na druhý nepěkný kopí! Malí lidičky by se neměli plíst do velkejch věcí!" Prsty dál tápaly. V očích mu svítil bledý, ale žhavý oheň.

Vtom Pipinovi svitlo, jako by prostě přejal nutkavou myšlenku nepřítele. "Grišnákh ví o Prstenu! Hledá ho, zatímco je Uglúk pryč: nejspíš ho chce sám." Pipinovi stydlo srdce strachem, ale zároveň přemítal, jak by mohl Grišnákhovy žádostivosti využít.

"Takhle to sotva najdeš," zašeptal. "Není snadné to najít."

"Najít?" řekl Grišnákh; jeho prsty přestaly slídit a sevřely Pipinovi rameno. "Co najít? O čem mluvíš, mrňousi?"

Pipin byl chviličku zticha. Pak najednou potmě zakloktal v hrdle: "Glum, glum. O nišem, milášku," dodal.

Hobiti ucítili, jak Grišnákhovi zacukalo v prstech. "Ale!" zasyčel běs tichoučce. "Tak tohle myslí, jo? Oho! To je moc, moc nebezpečný, drobečkové."

 "Možná," řekl čile Smíšek, který si už uvědomil, co Pipin uhodl.

"Možná, a nejen pro nás. Ale ty víš nejlíp, co udělat. Chceš to, nebo ne? A co bys za to dal?"

"Jestli to chci? Jestli to chci?" řekl Grišnákh jakoby zmaten, ruce se mu však třásly. "Co bych za to dal? Co tím chceš říct?"

"Chceme říct," volil opatrně slova Pipin, "že šmátrat potmě není k ničemu. Mohli bychom ti ušetřit čas a námahu. Ale nejdřív nám musíš rozvázat nohy, nebo neuděláme a nepovíme nic."

"I vy moji milí hlupáčkové," zasyčel Grišnákh, "všecko, co máte, a všecko, co víte, z vás dostanou, až přijde čas; všecko! Budete litovat, že nevíte víc, abyste mohli Vyslýchajícího uspokojit, na to se spolehněte, a zanedlouho. Nebudeme s výslechem pospíchat. Ne, ne! Proč myslíte, že vás necháváme naživu? Hošíčci moji, prosím vás, věřte mi, že to nebylo z laskavosti. Tuhle chybu nemá ani Uglúk."

"Tomu rád věřím," řekl Smíšek. "Ale ještě nemáš kořist doma. A nevypadá to, že půjde tvým směrem, ať to dopadne jakkoliv. Jestli se dostaneme do Železného pasu, nebude z toho mít užitek velký Grišnákh; Saruman sebere všechno, nač přijde. Jestli chceš něco pro sebe, teď ještě máš čas se dohodnout."

Grišnákh se začínal vztekat. Sarumanovo jméno ho zřejmě rozzuřovalo.

Čas ubíhal a rozruch se tišil. Uglúk nebo Železní se mohli každou chvilku vrátit. "Máte to - jeden nebo druhý?" zavrčel.

"Glum, glum!" řekl Pipin.

"Rozvaž nám nohy!" řekl Smíšek.

Cítili, jak se skřetovi třesou ruce. "Zatracená pakáž mrňavá umolousaná!"

zasyčel. "Rozvázat vám nohy? Rozvážu vám všecky šlachy v těle. Myslíte, že vás nedokážu prohledat až na kost? Prohledat? Rozsekám vás na kousíčky, na cukající se maso! Nepotřebuju vaše nohy, abych vás dostal pryč a měl vás jenom pro sebe!"

Najednou je chňapl. Měl v ramenou a dlouhých pažích strašnou sílu. Přimáčkl si je do podpaží, každého z jedné strany, a hrubě si je přirazil k bokům; ústa jim zdusila veliká ruka. Pak shrbeně vyrazil.

Skákal rychle a tiše, až se dostal na kraj návrší. Tam si našel mezeru mezi dvěma strážemi a zmizel jako zlý stín do noci, ze svahu a na západ k řece, jež proudila z lesa. Tím směrem byl široký otevřený prostor jen s jediným ohněm.

Ušel pár kroků, zastavil se, rozhlédl se a zaposlouchal. Nebylo nic vidět ani slyšet. Plížil se pomalu dál skloněn téměř k zemi. Pak se  přikrčil a znovu naslouchal. Pak vstal, jako když se chystá rychle proběhnout.

V tu chvíli přímo před ním vyvstal temný obrys jezdce. Kůň zafrkal a vzepjal se. Muž zavolal.

Grišnákh se vrhl na zem a stáhl hobity pod sebe. Pak vytáhl meč.

Bezpochyby zamýšlel raději zabít zajatce, než aby jim dovolil uprchnout nebo zachránit se; to se mu však stalo osudným. Meč slabě zařinčel a trochu se zaleskl ve světle ohně vlevo. Ze tmy hvízdl šíp: ať už byl obratně vystřelen anebo veden sudbou, probodl mu pravou ruku.

Grišnákh upustil meč a vyjekl. Rychle zadupala kopyta, a právě když Grišnákh vyskočil a rozběhl se, kůň ho dohonil a kopí bodlo. Ohavně, třaslavě vykřikl a znehybněl.

Hobiti zůstali přitisknuti k zemi, kde je Grišnákh nechal. Na pomoc příteli přijížděl další jezdec. Ať už měl kůň neobyčejně dobrý zrak nebo nějaký jiný smysl, vznesl se a lehce je přeskočil; jezdec je však nezahlédl, jak tam leží přikryti svými elfími plášti, tak pohmoždění a tak polekaní, že se ani nehýbali.

Konečně se Smíšek pohnul a tichounce zašeptal: "Zatím by to šlo; ale jak to uděláme, aby nepropíchli nás?"

Odpověď byla téměř okamžitá. Grišnákhovy výkřiky skřety vzburcovaly. Z ječení a vřískotu na kopečku vyrozuměli hobiti, že jejich zmizení bylo odhaleno. Uglúk asi srážel další hlavy. Pak se najednou zprava ozvaly skřetí výkřiky v odpověď, vně kruhu strážných ohňů, od lesa a od hor. Mauhúr zřejmě dorazil a zaútočil na obléhatele.

Bylo slyšet koňský cval. Jezdci svírali kruh kolem vršku bez ohledu na skřeti šípy, aby zabránili výpadu, zatímco jedna družina se jela vypořádat s příchozími. Vtom si Smíšek a Pipin uvědomili, že aniž se pohnuli, octli se teď vně kruhu: nic jim nebránilo v útěku.

"Teď," řekl Smíšek, "kdybychom měli volné nohy a ruce, mohli bychom utéct. Ale na uzly nedosáhnu a nepřekoušu je."

"Není třeba," řekl Pipin. "Chtěl jsem ti říct - podařilo se mi uvolnit si ruce. Tyhle smyčky nosím jen naoko. Nejdřív se trochu najez lembasu."

Smekl šňůry ze zápěstí a vylovil balíček. Oplatky byly polámané, ale dobré, protože zůstaly v listovém obalu. Každý hobit snědl dva tři kousky. Chuť je vrátila ve vzpomínce k sličným tvářím a smíchu a zdravému jídlu v těch vzdálených dnech míru. Chvíli seděli ve tmě, zamyšleně jedli a nevšímali si výkřiků ani hluku nedaleké bitvy. Pipin se první vrátil k přítomnosti.

 "Musíme odtud," řekl. "Momentíček!" Grišnákhův meč ležel opodál, byl mu však příliš těžký a neohrabaný; proto se plazil dál, našel běsovo tělo a vytáhl mu z pochvy dlouhý ostrý nůž. Rychle jím oběma přeřezal pouta.

"A teď se do toho dáme!" řekl. "Až se trochu rozehřejeme, snad budeme moci vstát a jít. Ale v každém případě bychom měli začít plazením."

Plazili se. Drn byl hluboký a poddajný a to jim pomáhalo, šlo to však pomalu. Širokým obloukem se vyhnuli strážnímu ohni a sunuli se kousek po kousku dopředu, až byli na pokraji řeky, která bublala do dálky v černém stínu vysokých břehů. Pak se ohlédli.

Zvuky odumřely. Mauhúr a jeho "chlapi" byli zřejmě pobiti nebo zahnáni. Jezdci se vrátili ke své mlčenlivé noční hlídce. Dlouho již trvat neměla. Noci ubývalo. Na východě, ke zůstalo bezmračno, začínalo nebe blednout.

"Musíme se schovat," řekl Pipin, "nebo nás uvidí. Bude to pro nás chabá útěcha, když jezdci zjistí, že nejsme skřeti, až bude po nás."

Vstal a zadupal. "Ty provazy mě řezaly jako dráty, ale nohy se mi už zase rozehřívají. Už bych mohl pajdat. Co ty, Smíšku?"

Smíšek vstal. "Ano," řekl, "zvládnu to. Lembas člověka pozvedne.

A taky je po něm zdravější pocit než po tom pálivém skřetím lektvaru.

Kdoví z čeho to dělají. Asi líp nevědět. Pojďme se napít vody a spláchnout tu vzpomínku!"

"Tady ne, břehy jsou moc strmé," řekl Pipin. "Kupředu!"

Otočili se a šli spolu podle řeky. Na východě za nimi rostlo světlo.

Cestou si vyměňovali zkušenosti a po hobitím způsobu zlehka mluvili o všem, co je potkalo během zajetí. Kdyby je slyšel někdo cizí, nikdy by nehádal, že prošli krutým utrpením a hrozným nebezpečím na beznadějné cestě vstříc mučení a smrti; nebo že ani teď, jak dobře věděli, nemají valnou naději ještě někdy najít přátele a bezpečí.

"Zdá se, že ses činil, Mistře Brale," řekl Smíšek. "Dostaneš za to možná kapitolu v Bilbově knize, jestli mu to budeme moct vypravovat.

Dobrá práce, zvlášť to, jak jsi uhodl, na co hraje ten chlupatý darebák, a že jsi mu přihrával. Rád bych ale věděl, jestli někdy někdo najde tvou stopu a tu sponu. Nerad bych ztratil svoji, ale bojím se, že ta tvá je nadobro pryč.

Budu muset přidat, jestli se ti mám vyrovnat. Bratránek Brandorád už ovšem začíná postupovat kupředu. Teď je totiž řada na něm.

 Počítám, že nemáš velkou představu, kde jsme; ale já jsem využil čas v Roklince trochu líp. Jdeme na západ podle Entvy. Před sebou máme konec Mlžných hor a Fangornský les."

Během jeho řeči vyvstal temný okraj lesa přímo před nimi. Jako by si noc našla útočiště pod jeho velikými stromy, když se plížila pryč před přicházejícím svítáním.

"Veď nás vpřed, Mistře Brandoráde!" řekl Pipin. "Anebo nás veď zpátky. Před Fangornem nás varovali. Ovšem takový znalec na to jistě nezapomněl."

"To ne," řekl Smíšek, "ale stejně se mi zdá lepší les než vracet se doprostřed bitvy."

První vkročil pod obrovské větve stromů. Zdály se nepředstavitelně staré. Visely po nich veliké vlající vousy lišejníků a poletovaly a houpaly se ve větru. Ze stínu se hobiti podívali zpátky dolů po svahu; jejich kradmé postavičky v mdlém světle vypadaly jako elfí děti v hlubinách času, když v úžasu vyhlédly z Divokého lesa na první úsvit.

Daleko za Velkou řekou a Hnědými zeměmi, šedivé míle a míle daleko, přicházel úsvit, rudý jako plamen. Hlasitě zazvučely lovecké rohy na uvítanou. Rohanští jezdci rázem ožili. Roh odpovídal rohu.

Ve studeném vzduchu zaslechli Smíšek a Pipin ržáni válečných koní a mnohohlasý zpěv mužů. Paže slunce se jako ohnivý oblouk vzepjala nad okrajem světa. Tu Jezdci s velikým křikem zaútočili od východu; rudé světlo zaplálo na zbroji a kopích. Skřeti zaječeli a vystříleli poslední šípy. Hobiti viděli několik Jezdců padat; řada se však soudržně hnala dál na návrší a přes ně, obrátila se a zaútočila znovu.

Většina lupičů, kteří zůstali naživu, se rozprchla a utíkala všemi směry.

Jednoho po druhém doháněli a usmrcovali. Jedna tlupa, držící se pohromadě jako tmavý klín, se však odhodlaně probíjela směrem k lesu. Hnali se do kopce přímo k pozorovatelům. Blížili se a zdálo se jisté, že vyváznou: už srazili tři Jezdce, kteří jim zahrazovali cestu.

"Dívali jsme se příliš dlouho," řekl Smíšek. "Tamhle je Uglúk. S tím se už potkat nechci." Hobiti se obrátili a utíkali hluboko do stínu lesa.

Tak se stalo, že neviděli poslední boj, v němž byl Uglúk dostižen a zahnán do kouta na samém okraji Fangornu. Tam jej nakonec zabil Éomer, Třetí maršál Marky, který sestoupil z koně a bojoval s ním meč proti meči. A po širokých pláních doháněli bystroocí Jezdci těch pár skřetů, kteří unikli a dosud měli sílu prchat.

 Potom, když složili své mrtvé druhy do mohyly a zazpívali na ně chvalozpěv, rozdělali Jezdci velký oheň a rozmetali popel svých nepřátel.

Tak skončila loupežná výprava. Zprávy o ní nedošly zpátky ani do Mordoru, ani do Železného pasu; kouř spáleniště však stoupal vysoko k obloze a vidělo jej mnohé bdělé oko.