HELMŮV ŽLEB

Slunce se sklánělo k západu, když ujížděli z Edorasu, a svítilo jim do očí, takže se vlnivé rohanské pláně halily zlatým oparem. Na severozápad byla kolem podhůří Bílých hor vyježděná cesta. Jeli po ní do kopce a z kopce zelenou zemí a překračovali bystré potůčky přes mnoho brodů. Daleko vpředu a napravo se rýsovaly Mlžné hory; s přibývajícími mílemi byly stále temnější a větší. Slunce před nimi pomalu zapadalo. Zezadu přicházel večer.

Vojsko jelo dál. Hnala je nutnost. V obavě, že dorazí příliš pozdě, jeli, jak nejrychleji mohli, a zřídka zastavovali. Rohanští koně byli rychlí a vytrvalí, mil však bylo mnoho. Více než sto dvacet mil přímou čarou to bylo z Edorasu k brodům přes Želíz, kde doufali, že najdou královy muže, kteří zadržovali Sarumanovo vojsko.

Noc se nad nimi zavřela. Konečně zastavili a utábořili se. Jeli víc než pět hodin a byli už daleko v západní pláni; přesto jim zbývala ještě větší část cesty. Ve velkém kruhu pod hvězdnatou oblohou a rostoucím měsícem si zbudovali tábor. Ohně nezapalovali, protože si nebyli jisti situací; postavili však okolo sebe kruh jízdních hlídek a zvědové vyjeli daleko napřed jako stíny mezi vrásami země. Noc zvolna minula bez novinek a poplachu. Na úsvitu zatroubily rohy a za hodinu byli opět na cestě.

Nad hlavou ještě neměli žádné mraky, vzduch však byl těžký; na danou roční dobu bylo horko. Vycházející slunce bylo v oparu, a když stoupalo po obloze, sledovala je rostoucí tma, jako by od východu přicházela veliká bouře. A daleko na severozápadě jako by se u pat Mlžných hor chmuřila jiná tma, stín, který se zvolna plížil dolů z Čarodějova údolí.

Gandalf si počkal na Legolase, který jel vedle Éomera. "Máš bystré oči Sličného lidu, Legolasi," řekl, "a rozeznáš vrabce od pěnkavy na kolik mil. Pověz mi, vidíš něco tamhle směrem k Železnému pasu?"

"Je to vzdáleno mnoho mil," řekl Legolas, zíral upřeně a stínil si oči dlouhou rukou. "Vidím tmu. Pohybují se v ní tvary, veliké tvary daleko na břehu řeky; co to však je, to ti nepovím. Není to mlha ani  mrak, které mi brání dohlédnout; je tam závoj stínu, který na zemi vložila nějaká moc, a pochoduje zvolna po proudu. Je to, jako by se z kopců valil soumrak pod nekonečnými stromy."

"A za námi se žene mordorská bouře," řekl Gandalf. "To bude černá noc."

Míjel druhý den jejich jízdy a vzduch byl stále těžší. Odpoledne je začaly dohánět temné mraky; vypadaly jako ponurý baldachýn s velikými vzdouvajícími se okraji tečkovanými oslnivým světlem. Slunce zapadlo, krvavě rudé v kouřovém oparu. Hroty kopí zahořely, když poslední paprsky světla zažehly strmá čela štítů Trirogu; byly teď blizoučko, na nejsevernějším rameni Bílých hor, jako tři zubaté rohy, zírající na západ slunce. V poslední rudé záři spatřili muži přední hlídky černou tečku, muže na koni jedoucího zpátky k nim. Zastavili a čekali.

Přijel znavený muž se zprohýbanou přilbou a rozpolceným štítem.

Pomalu slezl z koně a chvíli stál, popadaje dech. Posléze promluvil.

"Je tady Éomer?" zeptal se. "Konečně přicházíte; jenomže příliš pozdě a s příliš malou posilou. Je zle od té doby, co padl Théodred. Včera nás zahnali s těžkými ztrátami zpátky přes Želíz; mnoho jich zahynulo na přechodu. Pak přišly v noci přes řeku proti našemu táboru nové síly. Celý Železný pas musí být vylidněný; Saruman navíc ozbrojil divoké horaly a pastevce z Vrchoviny za řekami a také je na nás poštval.

Byli jsme přemoženi. Zeď štítů byla prolomena. Erkenbrand ze Západních úvalů stáhl, koho mohl, ke své pevnosti v Helmově žlebu.

Ostatní jsou rozprášeni.

Kde je Éomer? Povězte mu, že není naděje. Ať se vrátí do Edorasu, než sem přitáhnou vlci ze Železného pasu."

Théoden seděl dosud mlčky, skryt mužovu pohledu za svou stráží; nyní pobídl koně kupředu. "Pojď a postav se přede mne, Ceorle!" řekl.

"Jsem zde. Vyjelo poslední vojsko Eorlovců. Bez bitvy se vracet nebude."

Mužova tvář se rozsvítila radostí a úžasem. Narovnal se. Pak poklekl a podával svůj zubatý meč králi. "Přikazuj, pane!" zvolal. "A odpusť mi. Myslel jsem - " "Myslel sis, že jsem zůstal v Meduseldu shrbený jako starý strom pod sněhem. Tak tomu bylo, když jsi vyjížděl do války. Západní vítr však zatřásl větvemi," řekl Théoden. "Dejte tomu muži čerstvého koně!

Pojeďme na pomoc Erkenbrandovi!"

 Zatímco Théoden mluvil, Gandalf popojel kousek dopředu a seděl tam sám, zrak upřen na sever k Železnému pasu a na západ do zacházejícího slunce. Nyní se vrátil.

"Jeď, Théodene!" řekl. "Jeď do Helmova žlebu! Nejezdi k brodům přes Želíz a nezdržuj se na pláni. Musím tě na chvíli opustit. Stínovlas mě teď musí rychle nést na jistou pochůzku." Obrátil se k Aragornovi a Éomerovi a k mužům z královského domu a zvolal: "Opatrujte dobře Pána Marky, dokud se nevrátím. Čekejte mě u Helmových vrat! Sbohem!"

Řekl slovo Stínovlasovi a veliký kůň vystřelil jako šíp z luku.

Sotva postřehli, jak zmizel: jako záblesk stříbra v zapadajícím slunci, jako vítr v trávě, jako stín, který přeletí a ztratí se z očí. Bělohřívák zafrkal a vzepjal se, dychtivý jet za ním; dohonit ho však mohl jen rychle letící pták.

"Co to znamená?" řekl Hámovi jeden ze stráže.

"Že má Gandalf Šedoplášť naspěch," odvětil Háma. "Vždycky přichází a odchází nečekaně."

"Kdyby tu byl Červivec, snadno by našel vysvětlení," řekl druhý.

"To máš pravdu," řekl Háma, "ale já si počkám, až zase Gandalfa uvidím."

"Možná že budeš čekat dlouho," řekl druhý.

Vojsko se teď odvrátilo od cesty k brodům přes Želíz a zamířilo k jihu. Padla noc a pořád jeli. Vrchy se blížily, vysoké štíty Trirogu však již matněly proti temnějícímu nebi. Ještě několik mil zbývalo k zelené kotlině na druhé straně údolí Západních úvalů, k veliké zátočině v horách, z níž se do kopců zařezávala rokle. Muži z té země jí říkali Helmův žleb podle hrdiny ze starých válek, který tam našel útočiště.

Stále strměji a úžeji se vinula kotlina od severu do hloubi pod Trirogem, až z obou stran zakryly světlo mohutné skalní věže osídlené vranami.

U Helmových vrat před ústím Žlebu vyčníval ze severního útesu ostroh skály. Na její patě stály vysoké valy z věkovitého kamene a uvnitř čněla vysoká věž. Lidé říkali, že v dávných dobách slávy Gondoru vybudovali tuto pevnost Mořští králové rukama obrů. Nazývala se Hláska, protože trubka, do níž zaduli na věži, zněla ozvěnou z hlubiny Žlebu, jako by z jeskyní pod kopci do války vycházela dávno zapomenutá vojska. Od Hlásky k jižnímu útesu zbudovali také kdysi lidé zeď, která uzavírala přístup do strže. Pod ní vytékal širokým tunelem Žlebový potok. Obtékal patu Hlásné skály a odtud plynul korytem uprostřed širokého zeleného trojúhelníka zvolna se svažujícího od Helmových vrat k Helmovu valu. Odtud padal do Žlebové kotliny a z ní do údolí Úvalů. V Hlásce u Helmových vrat nyní sídlil Erkenbrand, pán Západních úvalů na hranicích Marky. Jak dny temněly, moudře opravil zeď a zesílil pevnost.

Jezdci byli ještě v úzkém údolí před ústím Kotliny, když se ozvaly výkřiky a troubení zvědů, kteří jeli napřed. Ze tmy zasvištěly šípy.

Rychle přijel zpátky zvěd a oznámil, že údolím se projíždějí jezdci na vlcích a že sem od brodů přes Želíz spěchá voj skřetů a divokých lidí a zřejmě má namířeno do Helmová žlebu.

"Našli jsme mnoho našich lidí pobitých na útěku sem," řekl zvěd.

"A potkali jsme také rozprášené družiny bloudící bez vůdce všemi směry. Zdá se, že nikdo neví, co je s Erkenbrandem. Je pravděpodobné, že ho dostihnou, než se dostane do Helmova žlebu, pokud ještě nezahynul."

"Viděl někdo Gandalfa?" ptal se Théoden.

"Ano, pane. Mnozí viděli starce v bílém na koni, jak přejíždí pláněmi sem a tam jako vítr v trávě. Někteří mysleli, že je to Saruman.

Než padla noc, jel prý směrem k Železnému pasu. Někteří také říkají, že předtím viděli Červivce mířit na sever s družinou skřetů."

"Zle se povede Červivci, přijde-li na něho Gandalf," řekl Théoden.

"Nicméně teď mi scházejí oba rádci, starý i nový. V této tísni však nemáme lepší možnost než jet, jak říkal Gandalf, k Helmovým vratům, ať tam Erkenbrand je nebo není. Ví se, jak velká vojska táhnou od severu?"

"Velmi veliká," řekl zvěd. "Kdo utíká, počítá každého nepřítele dvakrát, mluvil jsem však se statečnými muži a nepochybuji, že hlavní síla nepřítele je mnohem větší než naše zde."

"Jeďme tedy rychle," řekl Éomer. "Prorazíme nepřáteli, kteří se už dostali mezi nás a pevnost. V Helmově žlebu jsou jeskyně, kde lze ukrýt stovky lidí. A do kopců odtamtud vedou tajné cesty."

"Nevěř žádným tajným cestám," řekl král. "Saruman v této zemi dlouho vyzvídal. Přesto se tam snad budeme moci dlouho bránit. Pojeďme!"

Aragorn a Legolas teď jeli s Éomerem v čele. Jeli dál temnou nocí, stále pomaleji, jak se tma prohlubovala a jejich cesta na jih stoupala výš a výš do šerých brázd na úpatí hor. Mnoho nepřátel před sebou  nenacházeli. Tu a tam přišli na zatoulané tlupy skřetů, ty však prchaly, než je mohli Jezdci dohonit a pobít.

"Bojím se," řekl Éomer, "že zanedlouho se o příchodu krále dozví vůdce našich nepřátel Saruman nebo někdo, koho vyslal."

Za nimi se stupňoval hřmot války. Tmou k nim nyní doléhal drsný zpěv. Byli už vysoko v Žlebové kotlině, když se ohlédli. Tu spatřili pochodně, nesčetné body ohnivého světla na černých polích za sebou, roztroušené jako rudé květy anebo vinoucí se z nížin v dlouhých mihotavých řadách. Tu a tam vyšlehl větší plamen.

"Je to veliké vojsko a rychle nás pronásleduje," řekl Aragorn.

"Nesou oheň," řekl Théoden, "a pálí, nač přijdou, stohy, chýše, stromy. Tohle bývalo bohaté údolí a bylo tu mnoho statků. Ubohý můj lid!"

"Kdyby tak byl den a my jsme na ně mohli vpadnout jako bouře z hor!" řekl Aragorn. "Trápí mě, že před nimi utíkáme."

"Dlouho už utíkat nemusíme," řekl Éomer. "Helmův val leží kousek před námi. Je to starodávný opevněný příkop vyhloubený napříč kotlinou, dva hony před Helmovými vraty. Tam se můžeme obrátit a svést bitvu."

"Ne, na obranu Valu je nás příliš málo," řekl Théoden. "Je víc než míli dlouhý a průlom v něm je široký."

"V průlomu musí stát zadní voj, když nás budou dohánět," řekl Éomer.

Když Jezdci dojeli k průlomu ve Valu, nesvítil měsíc ani hvězdy.

Potok tudy proudil shora a podle něho běžela silnice od Hlásky.

Opevnění se náhle objevilo před nimi jako vysoký stín za temnou jámou.

Když dojížděli, oslovila je stráž.

"Pán Marky jede k Helmovým vratům," řekl Éomer. "Mluví Éomer, syn Éomundův."

"To je dobrá novina, v jakou jsme ani nedoufali," řekl strážný.

"Pospěšte! Nepřítele máte v patách."

Vojsko projelo průlomem a zastavilo na travnatém svahu za ním.

Ke své radosti se nyní dozvěděli, že Erkenbrand nechal střežit Helmová vrata početným oddílem mužů a že tam od té doby uprchli mnozí další.

"Máme možná tisíc bojeschopných pěších," řekl stařec Gamling, vůdce těch, kteří střežili Val. "Většina jich však viděla příliš mnoho zim, tak jako já, anebo příliš málo, jako tady můj vnuk. Co je nového s  Erkenbrandem? Včera přišla zpráva, že sem ustupuje se všemi zbylými Jezdci, s těmi nejlepšími z Úvalů. Nepřišel ale."

"Bojíme se, že teď už nepřijde," řekl Éomer. "Naši zvědové se o něm nedozvěděli nic a nepřátelé zaplnili celé údolí za námi."

"Kéž by vyvázl," řekl Théoden. "Byl to velký muž. V něm znovu ožila statečnost Helma Kladiva. Nemůžeme tu ale na něho čekat. Musíme teď stáhnout všechny své síly za zeď. Jste dobře zásobeni? Neseme málo potravin, protože jsme vyjížděli do bitvy, a ne do obležení."

"Za námi jsou v jeskyních Žlebu tři čtvrtiny lidu z Úvalů, staří i mladí, ženy a děti," řekl Gamling. "Je tam však nashromážděna i veliká zásoba potravin a také zvířata a píce pro ně."

"To je dobře," řekl Éomer. "Pálí a plení všechno, co zůstalo v údolí."

"Jestli přijdou smlouvat o naše zboží k Helmovým vratům," řekl Gamling, "pořádně za to zaplatí."

Král a jeho Jezdci jeli dál. Před můstkem přes potok sesedli.

Dlouhou řadou vedli koně vzhůru po rampě a vstoupili do bran Hlásky.

Tam byli opět uvítáni s radostí a novou nadějí; nyní zde totiž byl dostatek mužů jak pro pevnost, tak pro přehradní zeď.

Éomer rychle rozmístil své muže. Král a muži z jeho domu zůstali v Hlásce a tam bylo také mnoho mužů z Úvalů. Na Žlebové zdi, na její věži a za ní však Éomer rozestavil většinu svého mužstva, protože tam bylo nejméně jisté, zda se ubrání, jestliže bude útok rozhodný a vojsko silné. Koně odvedli hluboko do Žlebu s tolika strážemi, kolik bylo možno postrádat.

Žlebová zeď byla vysoká dvacet stop a tak silná, že po ní nahoře mohli jít vedle sebe čtyři muži, chráněni zídkou, přes kterou dohlédl jen urostlý muž. Tu a tam byly v kamenech štěrbiny, kterými mohli muži střílet. Na toto cimbuří bylo možno sejít po schodech z vnějšího nádvoří Hlásky. Také ze Žlebu vedly na zeď tři řady schodů, vpředu však byla hladká a veliké kameny byly zasazeny tak dovedně, že se v jejich spárách nemohla zachytit noha, a nahoře byly převislé jako skála vyhloubená mořem.

Gimli stál na zdi opřen o předprseň. Legolas seděl nahoře na zídce, hrál si s lukem a vyhlížel do tmy.

"Tohle se mi líbí víc," řekl trpaslík a dupl na kámen. "Kdykoli se přiblížíme k horám, roste ve mně síla. Tady je dobrá skála. Tahle země má tuhé kosti. Cítil jsem je v nohou, když jsme šli od valu. Dej mi rok a stovku mých příbuzných, a uděláme z toho místo, o které se budou armády tříštit jako voda."

"O tom nepochybuji," řekl Legolas. "Ty jsi ovšem trpaslík a trpaslíci jsou zvláštní národ. Mně se tu nelíbí a za světla se mi tu nebude líbit o nic víc. Povzbuzuješ mě ale, Gimli, a jsem rád, že stojíš vedle mě se svýma silnýma nohama a tvrdou sekyrou. Kdyby tak s námi bylo víc tvých příbuzných. Ještě víc bych ovšem dal za stovku dobrých lukostřelců z Temného hvozdu. Budeme je potřebovat. Rohirové mají celkem dobré lučištníky, ale je jich málo; příliš málo."

"Na střílení z luku je tma," řekl Gimli. "Je vlastně čas ke spánku.

Spánek! Cítím, že mi schází jako nikdy žádnému trpaslíkovi. Jízda na koni je únavná věc. Ale sekyra v mé ruce nemá stání. Dej mi jen řádku skřetích krků a prostor na rozmach, a všechna únava ze mě spadne!"

Pomalu šel čas. Hluboko v údolí dosud hořely roztroušené ohně.

Vojsko Železného pasu teď postupovalo mlčky. Bylo vidět jejich pochodně, jak se mnoha řadami vinou kotlinou vzhůru.

Náhle propuklo u Valu volání, jek a divoký bojovný křik mužů.

Nad okrajem se objevily planoucí větve a hustě se shlukly v průlomu.

Pak se rozprchly a zmizely. Přes pole pádili muži k rampě a k bráně Hlásky. Zadní voj Úvalských byl zatlačen dovnitř.

"Nepřítel je tady!" říkali. "Vystříleli jsme všechny šípy a zaplnili příkop skřety. To je ovšem nadlouho nezadrží. Už na mnoha místech zlézají násep, hustě jako pochodující mravenci. Naučili jsme je ale, že nemají nosit pochodně."

Bylo už po půlnoci. Nebe bylo naprosto temné a nehybný vzduch věstil bouři. Náhle mraky projel oslepující záblesk. Rozeklaný blesk udeřil do východních kopců. Na strnulý okamžik spatřili pozorovatelé na zdech celý prostor mezi sebou a Valem ozářený bílým světlem; všude lezly a přelévaly se černé postavičky, jedny sražené a široké, jiné urostlé a sveřepé, s vysokými přilbami a černými štíty. Stovky a stovky dalších proudily přes Val a průlom. Temná vlna se valila od skály ke skále vzhůru ke zdem. V údolí zaburácel hrom. Spustil se liják.

Přes cimbuří hvízdaly šípy hustě jako déšť a cvakaly a klouzaly po kamenech. Některé našly cíl. Útok na Helmův žleb začal, uvnitř však nebylo slyšet ani zvuk, ani výzvu; žádné šípy nepřiletěly v odpověď.

 Útočné zástupy se zastavily, zaraženy mlčenlivou hrozbou skály a zdi. Znovu a znovu trhal tmu blesk. Tehdy skřeti ječeli, mávali oštěpy a meči a stříleli mračna šípů na každého, kdo se objevil na cimbuří; a muži z Marky ohromeně hleděli dolů na to, co jim připadalo jako velký lán temného obilí zmítaného bouří války, kde se každý klas blyštěl ostnatým světlem.

Zazněly mosazné trubky. Nepřítel se valil dopředu, jedni proti Žlebové zdi, jiní k můstku a rampě, které vedly k bránám Hlásky.

Tam se sbírali nejmohutnější skřeti a divocí lidé ze srázů Vrchoviny.

Chviličku váhali a pak šli dál. Blesk šlehl a na každé přilbě a každém štítě ozářil emblém přízračné ruky Železného pasu. Dosáhli vrcholku skály; hnali se k bránám.

Pak konečně přišla odpověď: lijavec šípů a krupobití kamenů.

Útočníci zakolísali, řady se rozpadly a rozutekly; potom zaútočili znovu, rozpadli se a znovu zaútočili; a pokaždé se jako mořský příliv zastavili o něco výše. Znovu zaryčely trubky a řvoucí muži se tlačili dopředu. Drželi nad sebou své veliké štíty jako střechu a mezi sebou nesli dva kmeny mocných stromů. Za nimi se tlačili skřetí lukostřelci a vysílali krupobití šípů proti lučištníkům na zdech. Dospěli k bráně.

Stromy, rozhoupané silnýma rukama, udeřily do trámů drásavým zaduněním.

Padl-li nějaký muž rozdrcen kamenem shora, dva jiní skočili na jeho místo. Pokaždé znovu se veliká beranidla zhoupla a udeřila.

Éomer a Aragorn stáli spolu na Žlebové zdi. Slyšeli řev a tupé nárazy beranidel; a pak v náhlém záblesku spatřili nebezpečí u vrat.

"Pojď," řekl Aragorn. "Toto je hodina, kdy spolu vytasíme meče!"

Běželi, jako běží oheň, po zdi a po schodech nahoru a do vnějšího nádvoří na skále. V běhu sebrali hrstku statných bojovníků s meči. V západním rohu hradní zdi, tam, kde zabíhala do skály, byla malá výpadní branka. Odtud běžela kolem k velké bráně úzká cestička mezi zdí a svislým okrajem skály. Éomer a Aragorn spolu prolétli brankou a jejich muži těsně za nimi. Oba meče zableskly z pochvy jako jeden.

"Gúthwinë!" zvolal Éomer. "Gúthwinë za Marku!"

"Andúril!" volal Aragorn. "Andúril za Dúnadany!"

Z boku se vrhli na divoké muže. Andúril se zvedal a dopadal a blýskal bílým ohněm. Ze zdi a z věže zaburácelo: "Andúril! Andúril jde do války. Meč, který byl zlomen, opět září!"

 Muži zmateně upustili stromy a obrátili se k boji; stěna jejich štítů se však prolomila jako pod úderem blesku a byli smetáni, podtínáni anebo svrháváni ze skály do kamenitého proudu dole. Skřetí lukostřelci vystřelili nazdařbůh a pak se rozprchli.

Chviličku stáli Éomer a Aragorn před branami. Hrom burácel už v dálce. Blesk dosud prokmitával daleko mezi horami na jihu. Od severu opět vanul ostrý vítr. Potrhané mraky letěly a vysvítaly hvězdy; nad kopci na svahu kotliny se vznášel na západě měsíc a žlutě se třpytil v bouřlivé změti oblaků.

"Přišli jsme na poslední chvíli," řekl Aragorn při pohledu na bránu.

Její veliké panty a železné závory byly zkroucené a zprohýbané, mnohý trám byl popraskaný.

"Nemůžeme tu ovšem zůstat přede zdmi a bránit ji," řekl Éomer.

"Podívej!" ukázal k můstku. Za potokem se už sbíral nový houf skřetů a mužů. Zakvílely šípy a klouzaly po kamenech kolem. "Pojdi Musíme zpátky a podíváme se, jak by se daly vevnitř za branou navršit kameny a klády. Pojď už!"

Obrátili se a rozběhli se. V tom okamžiku asi tucet skřetů, kteří leželi nehybně mezi padlými, vyskočilo a tiše a rychle je následovalo.

Dva se vrhli Éomerovi za patami na zem, podtrhli mu nohy a rázem byli na něm. Ze stínů však vyskočila malá tmavá postavička, kterou nikdo nezpozoroval, a chraplavě vykřikla: "Baruk Khazâd! Khazâd ai-mënu!" Máchla sekyrou tam a zpět. Dva skřeti padli bezhlaví.

Ostatní prchli.

Éomer se pracně postavil, ještě než se stačil Aragorn vrátit na pomoc.

Branka znovu zaklapla, železné dveře byly zavřeny na závoru a za nimi nakupeny kameny. Když byli všichni v bezpečí uvnitř, Éomer se obrátil. "Děkuji ti, Gimli, synu Glóinův!" řekl. "Nevěděl jsem, že jsi s námi šel na ten výpad. Často se ale nezvaný host ukáže jako nejlepší.

Jak ses tam dostal?"

"Šel jsem za vámi, aby mě nezmohlo spaní," řekl Gimli; "podíval jsem se ale na horaly a připadali mi moc velcí, tak jsem si sedl u kamene a díval se, jak šermujete."

"Nebude snadné se ti odplatit," řekl Éomer.

"Možná že se ti to podaří ještě dnes v noci," zasmál se trpaslík.

"Já jsem ale spokojen. Co jsme vyšli z Morie, sekal jsem zatím pořád jenom dříví."

 "Dva!" řekl Gimli, popleskávaje sekyru. Už se vrátil na své místo na zdi.

"Dva?" řekl Legolas. "To já se činil líp, ačkoli teď musím hledat vystřílené šípy; moje jsou všechny pryč. Počítám, že jsem jich dostal nejmíň dvacet. To je ovšem jen pár lístků v lese."

Obloha se teď rychle vyjasňovala a klesající měsíc jasně svítil.

Světlo však Jezdcům z Marky mnoho naděje nepřineslo. Nepřátel před nimi jako by spíše přibývalo, než ubývalo, a další se tlačili z údolí průlomem. Výpad na skále poskytl jenom krátký oddech. Útok na bránu se zdvojnásobil. Vojska Železného pasu burácela proti Žlebové zdi jako moře. Skřeti a horalé se hemžili pod ní od jednoho konce k druhému. Provazy se záchytnými háky létaly přes zídku rychleji, než je muži stačili přesekávat nebo házet zpátky. Byly vyzdviženy stovky dlouhých žebříků. Mnoho jich bylo svrženo dolů a přineslo jen záhubu, nahrazovaly je však další a skřeti po nich skákali vzhůru jako opice z temných lesů na Jihu. U paty zdi se mrtví a zpřerážení vršili jako šindele v bouřce, výš a výše se zvedaly ohavné hromady a nepřítel stále postupoval.

Rohanských mužů se zmocňovala únava. Vystříleli všechny šípy a sházeli všechna kopí. Meče měli zubaté a štíty posekané. Třikrát je Aragorn a Éomer vedli do útoku a třikrát vzplál Andúril v zoufalém boji, který odehnal nepřátele od zdi.

Pak se zezadu ve Žlebu rozlehl povyk. Skřeti se jako krysy proplížili kamennou stokou, kterou vytékal potok. Sbírali se ve stínu útesů, dokud nebyl útok nahoře nejzuřivější a dokud se téměř všichni obránci nerozeběhli na zeď. Pak vyskákali. Část jich už byla v čelistech Žlebu mezi koňmi a bojovala se strážemi.

Dolů ze zdi skočil Gimli se zuřivým výkřikem, který se rozlehl mezi útesy. "Khazâd! Khazâd!" Vzápětí měl práce nad hlavu.

"Aj-oj!" zakřičel. "Skřeti jsou za zdí. Aj-oj! Pojď, Legolasi! Je jich tu dost pro nás oba. Khazâd ai-mënu!"

Starý Gamling pohlédl dolů z Hlásky, když zaslechl v hřmotu mocný trpaslíkův hlas. "Skřeti jsou ve Žlebu!" zvolal. "Helm! Helm!

Kupředu, Helmovci!" křičel a skákal po schodech ze skály, za sebou množství mužů z Úvalů.

Jejich nápor byl zuřivý a náhlý a skřeti před nimi ustupovali. Zanedlouho byli sevřeni v soutěsce rokle a byli pobiti nebo s vřískotem zahnáni do propasti Žlebu, aby padli do rukou strážců jeskyní.

 "Jednadvacet!" vykřikl Gimli. Máchl obouruč a složil si posledního skřeta pod nohy. "Teď mám určitě víc než Mistr Legolas."

"Tuhle krysí díru musíme ucpat," řekl Gamling. "Říká se, že trpaslíci to s kamením umějí. Pomoz nám, pane!"

"Neotesáváme kameny bitevní sekyrou ani nehty," řekl Gimli.

"Ale pomohu, jak budu moci."

Nasbírali valouny a rozbité kameny, jaké našli po ruce, a pod Gimliho vedením zahradili muži z Úvalů vnitřní konec stoky, až zůstal jenom úzký průchod. Žlebový potok rozvodněný dešti začal vřít a kolotat ve své přehrazené cestě a zvolna se rozléval ve studená jezírka od útesu k útesu.

"Nahoře bude víc sucho," řekl Gimli. "Pojď, Gamlingu, podíváme se, co se děje na zdi!"

Vylezl nahoru a našel Legolase vedle Aragorna a Éomera. Elf si brousil dlouhý nůž. Útok na chvíli ustal, když byl odražen pokus probít se stokou.

"Jednadvacet!" řekl Gimli.

"Dobré!" řekl Legolas. "Ale já teď mám dva tucty. Tady nahoře se pracovalo nožem."

Éomer a Aragorn se znaveně opírali o meče. Zleva opět hlasitě zaznívaly rány a halas bitvy na skále. Hláska se však držela stále jako ostrůvek v moři. Její brány ležely v troskách; přes barikádu klád a kamení uvnitř však dosud nepřešel jediný nepřítel.

Aragorn pohlédl na bledé hvězdy a na měsíc, který už zacházel za západní vrchy uzavírající údolí. "Ta noc je dlouhá jako roky," řekl.

"Jak dlouho bude otálet den?"

"Svítání je nedaleko," řekl Gamling, který právě vylezl k nim.

"Svítání nám ale nepomůže, bojím se."

"A přece je ve svítání pro lidi vždycky naděje," řekl Aragorn.

"Jenže tyhle stvůry ze Železného pasu, tihle poloskřeti a skřetolidé, které vypěstovala nečistá Sarumanova kouzla, se slunce nezaleknou," řekl Gamling. "A divocí muži z kopců také ne. Neslyšíš jejich hlasy?"

"Slyším je," řekl Éomer, "mým uším jsou to však jen skřeky ptáků a řev dravé zvěře."

"Spousta jich ale volá jazykem Vrchoviny," řekl Gamling. "Ten jazyk znám. Je to prastará lidská řeč a kdysi se jí mluvívalo v mnoha západních údolích Marky. Poslouchejte! Nenávidí nás a mají radost;  naše zkáza se jim zdá jistá. ,Král! Král!' křičí. ,Zajmeme jejich krále.

Smrt Forgoilům! Smrt Slámovým hlavám! Smrt lupičům ze Severu!' Takhle nás jmenují. Ani za půl tisíciletí nezapomněli na svou hořkost, že Páni Gondoru dali Marku Eorlovi Mladému a uzavřeli s ním spojenectví.

Tu starou nenávist Saruman rozplamenil. Když se rozohní, je to zuřivý národ. Nevzdají se za tmy ani za světla, dokud nezajmou Théodena nebo sami nepadnou."

"Přesto mi den přinese naději," řekl Aragorn. "Neříká se, že žádný nepřítel nikdy nedobyl Hlásku, když ji muži bránili?"

"Tak říkají pěvci," pravil Éomer.

"Braňme ji tedy a doufejme!" řekl Aragorn.

Zatímco mluvili, zavřeštěly trubky. Potom se ozval rachot a vyšlehl oheň a kouř. Vody Žlebového potoka se syčivě, zpěněně lily ven; nic už jim nebránilo, ve zdi zel po výbuchu otvor. Do něho proudil zástup temných postav.

"Sarumanova černá kouzla!" zvolal Aragorn. "Zase se vplížili do stoky, zatímco jsme si povídali, a zapálili nám orthancký oheň pod nohama. Elendil! Elendil!" křikl a skočil dolů do průlomu. V témže okamžiku se však proti cimbuří zvedlo sto žebříků. Přes zeď a pode zdí se valil poslední útok, jako se temná vlna valí přes kopec z písku.

Obrana byla smetena. Někteří Jezdci byli zatlačováni dál a dál do Žlebu.

Padali a bojovali, avšak krok za krokem ustupovali k jeskyním.

Jiní se probíjeli zpátky k citadele.

Ze Žlebu stoupalo na skálu široké schodiště k zadní bráně Hlásky.

U jeho paty stál Aragorn. V ruce mu ustavičně blýskal Andúril a hrůza z meče na chvíli zadržovala nepřátele, zatímco všichni, kdo se mohli dostat ke schodišti, procházeli jeden za druhým k bráně. Vzadu na horních schodech klečel Legolas. Luk měl napjatý, zbýval mu však jediný sebraný šíp, a teď vyhlížel, hotov zastřelit prvního skřeta, který se odváží přiblížit se ke schodišti.

"Kdo mohl, je v bezpečí uvnitř, Aragorne," zvolal. "Pojď zpátky!"

Aragorn se obrátil a chvátal po schodišti nahoru; v běhu však únavou klopýtl. Rázem se nepřátelé vrhli vpřed. Skřeti pádili nahoru, ječeli, dlouhé paže napřaženy, jen ho chytit. První padl s Legolasovým šípem v hrdle, ostatní však skákali přes něho. Tu na schody s rachotem dopadl veliký balvan vržený z horní vnější zdi a srazil je zpátky do Žlebu. Aragorn doběhl ke dveřím a ty se za ním rychle zabouchly.

"Je to zlé, přátelé," řekl a paží si stíral pot z čela.

 "Dost zlé," řekl Legolas, "ale ještě ne beznadějné, dokud tě máme tady. Kde je Gimli?"

"Já nevím," řekl Aragorn. "Naposled jsem ho viděl bojovat na zemi za zdí, ale nepřítel nás od sebe odtrhl."

"Běda! To je zlá novina," řekl Legolas.

"Je statný a silný," řekl Aragorn. "Doufejme, že unikl dozadu do jeskyní. Tam by byl na chvíli v bezpečí. Víc v bezpečí než my. Takový úkryt by se trpaslíkovi líbil."

"V to musíme doufat," řekl Legolas. "Ale radši bych, kdyby přišel sem. Chtěl jsem Mistru Gimlimu říci, že jsem jich napočítal už devětatřicet."

"Jestli se probije do jeskyní, tvůj počet překoná," zasmál se Aragorn.

"Ještě jsem neviděl takhle zacházet se sekyrou."

"Musím jít hledat nějaké šípy," řekl Legolas. "Už aby ta noc skončila a já měl lepší světlo na střelbu."

Aragorn zašel do citadely. Tam se s úlekem dozvěděl, že Éomer se do Hlásky nedostal.

"Ne, ke skále nepřišel," řekl jeden z Úvalských. "Naposled jsem ho viděl, jak kolem sebe shromažďuje muže a bojuje v ústí Žlebu. Byl s ním Gamling a trpaslík; já se k nim nedostal."

Aragorn kráčel dál vnitřním nádvořím a vystoupil do horní komnaty ve věži. Tam stál král, temný proti úzkému oknu, a vyhlížel do údolí.

"Co nového, Aragorne?" řekl.

"Dobyli Žlebovou zeď, pane, a smetli veškerou obranu; hodně mužů však uprchlo sem na skálu."

"Je tady Éomer?"

"Ne, pane. Mnoho tvých mužů ovšem ustoupilo do Žlebu a slyšel jsem, že Éomer byl mezi nimi. V soutěskách mohou nepřítele zadržet a dostat se do jeskyní. Jakou naději mají tam, nevím."

"Větší než my. Prý jsou tam dobré zásoby. A vzduch je tam zdravý, protože ve skalních rozsedlinách nahoře jsou průduchy. Proti odhodlaným mužům si násilím vstup nikdo nevynutí. Mohou se držet dlouho."

"Skřeti ale přinesli pekelné vynálezy z Orthanku," řekl Aragorn.

"Mají třaskavý oheň a tím dobyli Zeď. Když se nebudou moci dostat do jeskyní, mohou tam ty vevnitř uzavřít. Teď ale musíme obrátit mysl k vlastní obraně."

 "Užírám se tady v tom vězení," řekl Théoden. "Kdybych byl mohl vzít kopí a jet před svými muži do pole, možná že bych byl znovu pocítil radost z bitvy a tak skončil. Tady jsem ale k ničemu."

"Tady jsi aspoň chráněn v nejsilnější pevnosti Marky," řekl Aragorn.

"Máme větší naději ubránit tě v Hlásce než v Edorasu, ba i než v Šeré Brázdě v horách."

"Říká se, že Hláska nikdy nepodlehla útoku," řekl Théoden. "Teď mám však v srdci pochybnosti; svět se mění a všechno, co bývalo silné, je náhle nejisté. Jak může nějaká věž odolat takovému množství tak bezohledné nenávisti? Kdybych byl věděl, jak síla Železného pasu vzrostla, nebyl bych jí možná tak zbrkle vyjel vstříc přes všechno Gandalfovo umění. Jeho rada se mi už nezdá tak dobrá jako za jitřního slunce."

"Nesuď ji, dokud nebude po všem, pane," řekl Aragorn.

"Konec nebude daleko," řekl král. "Já ale neskončím tady jako starý jezevec chycený do pasti. Bělohřívák a Hasufel a koně mé stráže jsou ve vnitřním nádvoří. Až začne svítat, nařídím mužům, aby zatroubili na Helmův roh, a vyjedu. Pojedeš se mnou, synu Arathornův?

Třeba si prosekáme cestu, anebo skončíme tak, že si to zaslouží píseň - zůstane-li vůbec někdo, kdo by o nás zpíval."

"Pojedu s tebou," řekl Aragorn.

Rozloučil se a vrátil se na zdi a obcházel je kolem; posiloval muže a pomáhal všude, kde byl útok nejzuřivější. Legolas chodil s ním.

Zdola vybuchoval oheň a otřásal kameny. Létaly háky a zvedaly se žebříky. Znovu a znovu se dostávali skřeti na vrchol vnějšího opevnění a znovu je obránci shazovali.

Nakonec stanul Aragorn nad velkou branou a nevšímal si nepřátelských střel. Když vzhlédl, spatřil, že nebe na východě bledne. Pak zvedl prázdnou ruku dlaní ven na znamení vyjednávání. Skřeti ječeli a posmívali se.

"Pojď dolů! Pojď dolů! Vyveď svého krále! My jsme bojovní skurut- hai. Vytáhneme ho z díry, jestli nepřijde sám. Vyveď nám svého zalezlého krále!"

"Král zůstává a přichází podle své vlastní vůle," řekl Aragorn.

"Tak co tu děláš?" odpovídali. "Proč vyhlížíš? Chceš vidět velikost našeho vojska? My jsme bojovní skurut-hai."

"Vyhlížel jsem úsvit," řekl Aragorn.

 "Nač úsvit?" posmívali se. "My jsme skurut-hai; my bojujeme ve dne i v noci, za krásného počasí i za bouřky. My jdeme zabíjet při slunci i při měsíci. Nač úsvit?"

"Nikdo neví, co mu nový den přinese," řekl Aragorn. "Odejděte, než se pro vás obrátí k zlému."

"Slez dolů, nebo tě sestřelíme ze zdi," křičeli. "To není žádné vyjednávání.

Nemáš co říct."

"Ještě tohle," odpověděl Aragorn. "Žádný nepřítel ještě Hlásku nedobyl. Odejděte, nebo z vás nebude ušetřen ani jediný. Nikdo nezůstane naživu, aby donesl zprávy na Sever. Nevíte, v jakém jste nebezpečí."

Tolik královské moci se zjevilo v Aragornovi, jak tam stál nad zřícenou branou před vojskem nepřátel, že mnoho divokých mužů se zarazilo a ohlédlo přes rameno do údolí, a někteří s pochybností vzhlédli k obloze. Skřeti se však hlučně rozesmáli a přes zeď zasvištělo krupobití střel a šípů, když Aragorn skákal dolů.

Ozvalo se zaburácení a vyšlehl oheň. Oblouk brány, na kterém před mžikem stál, se rozdrobil a zřítil v dýmu a prachu. Barikáda se rozletěla jako úderem blesku. Aragorn se rozběhl ke králově věži.

Avšak když padala brána a skřeti kolem ní ječeli a hotovili se k útoku, zvedl se za nimi ševel podobný větru v dálce a rostl v hluk mnoha hlasů křičících do úsvitu divnou zvěst. Skřeti na skále zaslechli v tom hluku úlek, zakolísali a ohlédli se. A tu náhle a strašlivě zahučel z věže nahoře veliký Helmův roh.

Všichni, kdo zaslechli ten zvuk, se otřásli. Skřeti se vrhali na zem a zakrývali si uši svými pařáty. Z hlubokého Žlebu se vracela ozvěna, fanfára za fanfárou, jako by na každé skále stál mocný herold. Muži na zdech však vzhlédli a naslouchali v úžasu: ozvěna totiž neumírala.

Znovu a znovu zaznívalo mezi vrchy troubení rohů, blíže a hlasitěji.

Odpovídaly si teď navzájem a duly zuřivě a svobodně.

"Helm! Helm!" křičeli Jezdci. "Helm povstal a vrací se do války.

Helm za krále Théodena!"

A s tímto výkřikem se zjevil král. Koně měl bílého jako sníh, štít zlatý a kopí dlouhé. Po jeho pravici Aragorn, Elendilův dědic, za ním páni z Eorlova rodu. Nebem se rozlilo světlo. Noc odešla.

"Vpřed, Eorlovci!" S křikem a halasem zaútočili. Buráceli dolů od bran, vrhli se přes můstek a projížděli vojskem Železného pasu jako vítr travou. Za nimi ze Žlebu zazněly tvrdé výkřiky mužů vynořujících  se z jeskyní a ženoucích před sebou nepřítele. Ven se valili všichni muži, kteří ještě zůstali na skále. A stále se v kopcích rozléhala ozvěna troubících rohů.

Král a jeho druzi jeli dál. Kapitáni a bohatýři před nimi padali anebo prchali. Nepostavil se jim ani muž, ani skřet. Záda nastavovali mečům a kopím jezdců a tváře obraceli do údolí. Křičeli a naříkali, neboť s příchodem dne na ně padl strach a veliký úžas.

Tak vyjel král Théoden z Helmových vrat a prosekal si cestu k velikému Valu. Tam družina stanula. Kolem nich jasnělo světlo. Nad vrchy na východě vystřelovaly paprsky slunce a třpytily se na hrotech jejich kopí. Jezdci však seděli mlčky na koních a zírali dolů do Žlebové kotliny.

Země se proměnila. Kde předtím leželo zelené údolí, jehož travnaté svahy omývaly úpatí stoupajících vrchů, rýsoval se teď les.

Stály tam veliké, holé a mlčící stromy, řada za řadou, se zcuchanými větvemi a ojíněnými hlavami; zkroucené kořeny mizely v dlouhé zelené trávě. Pod nimi byla tma. Mezi Valem a okrajem onoho bezejmenného lesa se prostíraly pouhé dva hony volné půdy. Tam se teď choulily pyšné Sarumanovy voje v hrůze z krále a v hrůze ze stromů. Proudili od Helmových vrat, až nad Valem nezbyl jediný, dole se však tísnili jako hemžící se mouchy. Marně lezli a škrábali se do stěn kotliny ve snaze uniknout. Na východě bylo úbočí kotliny příliš srázné a skalnaté; odleva, ze západu, se blížilo konečné zúčtování. Tam se náhle na hřebeni objevil bíle oblečený jezdec, jenž svítil ve vycházejícím slunci. Za nízkými pahorky zvučely rohy. Za ním spěchalo po dlouhých svazích dolů tisíc pěších mužů; v rukou měli meče. Mezi nimi kráčel vysoký a silný muž. Jeho štít byl rudý. Když došel na okraj údolí, přiložil si k ústům veliký černý roh a zvučně zatroubil.

"Erkenbrand!" vzkřikli Jezdci. "Erkenbrand!" "Pohleďte, Bílý jezdec!" volal Aragorn. "Gandalf se vrátil!" "Mithrandir! Mithrandir!"

křičel Legolas. "To je opravdové kouzelnictví. Rád bych se na ten les podíval, než se kouzlo ztratí."

Vojsko Železného pasu řvalo a zmítalo se tam a sem, obracelo se od strachu ke strachu. Znovu zazněl roh z věže. Průlomem ve Valu zaútočila králova družina. Z kopců se skokem blížil Erkenbrand, pán Západních úvalů. Stínovlas skákal dolů jako jelen, který bezpečně běhá po horách. Bílý jezdec se řítil na nepřítele a hrůza z jeho příchodu vyvolávala šílenství. Divocí muži před ním padali na obličej. Skřeti se potáceli a vřískali a zahazovali zbraně, meče i kopí. Prchali jako černý kouř hnaný větrem. S kvílením vbíhali do čekajícího stínu stromů; a žádný z toho stínu nevyšel.