BÍLÝ JEZDEC

"Jsem zmrzlý až na kost," řekl Gimli, mával pažemi a podupával.

Konečně se rozednilo. Na úsvitu druhové posnídali, jak se dalo; teď se v rostoucím světle hotovili k dalšímu hledání stop hobitů.

"A nezapomeňme na toho starce!" řekl Gimli. "Bylo by mi líp, kdybychom viděli otisk nějaké boty."

"Proč by ti bylo líp?" řekl Legolas.

"Protože stařec, který za sebou nechává stopy, snad není víc, než vypadá," řekl trpaslík.

"Snad," řekl elf, "tady by ale nemusela zanechat stopy ani těžká bota; tráva je vysoká, pružná."

"To by Hraničáře nezmátlo," řekl Gimli. "Aragornovi stačí ohnuté stéblo. Neočekávám ale, že nějaké stopy najdu. Byl to zlý přízrak Sarumanův, to, co jsme v noci viděli. Tím jsem si jistý i za denního světla.

Jeho oči nás možná z Fangornu sledují i teď."

"To je dost možné," řekl Aragorn. "Já si však jistý nejsem. Myslím na koně. V noci jsi říkal, Gimli, že je zahnal strach. Mně se to nezdálo. Slyšel jsi je, Legolasi? Znělo ti to jako zvířata posedlá děsem?"

"Ne," řekl Legolas. "Slyšel jsem je zřetelně. Nebýt tmy a našeho vlastního strachu, byl bych hádal, že ta zvířata zdivočela náhlou radostí.

Mluvili jako koně, kteří potkali dávno postrádaného přítele."

"To jsem si také myslel," řekl Aragorn. "Nerozluštím však tu hádanku, pokud se nevrátí. Pojďte! Už je světlo. Nejdřív hledejme a potom hádejme! Měli bychom začít tady u našeho vlastního tábořiště, pozorně to prohledat všude kolem a dát se svahem k lesu. Náš úkol je najít hobity, ať si o svém nočním návštěvníku myslíme cokoli. Jestli nějakou náhodou unikli, museli se schovat mezi stromy, jinak by je bylo někde vidět. Jestliže odtud až po okraj lesa nenajdeme nic, pak naposled prohledáme bitevní pole a spáleniště. Tam je však malá naděje; Rohanští jezdci vykonali svou práci příliš dobře."

Nějakou chvíli se druhové plazili a šátrali po zemi. Strom stál tesklivě nad nimi, jeho suché listy teď visely zvadle a chrastily v mrazivém východním větru. Aragorn se zvolna pohyboval dál. Dospěl k  popelu strážního ohně u břehu řeky a pak se vracel po zemi zpátky ke kopečku, kde se odehrála bitva. Náhle se sehnul a sklonil se s obličejem až v trávě. Pak zavolal na ostatní. Přiběhli klusem.

"Konečně nějaké noviny!" řekl Aragorn. Zvedl a ukázal jim zlomený list, veliký, bledě zlatý, který teď ale již ztrácel barvu a hnědl.

"Tohle je mallornový list z Lórienu a jsou na něm drobečky a kolem v trávě další. A podívejte! Tady leží přeřezané provazy!"

"A tady je nůž, který je přeřezal!" řekl Gimli. Shýbl se a z drnu, do nějž jej zašlápla těžká bota, vytáhl krátkou zubatou čepel. Rukojeť, od níž byla ulomena, ležela opodál. "Byla to skřetí zbraň," řekl, a držel ji opatrně a s odporem se díval na vyřezávanou střenku: byla tvarována jako ohavná hlava se šilhavýma očima a rozšklebenými ústy.

"To je tedy nejpodivnější hádanka, s jakou jsme se zatím setkali!"

zvolal Legolas. "Svázaný zajatec unikne jak skřetům, tak z obklíčení Jezdců. Potom se zastaví, pořád v otevřené krajině, a přeřeže si pouta skřetím nožem. Ale jak a proč? Vždyť jestli měl svázané nohy, jak chodil? A jestli měl svázané ruce, jak používal nože? A jestli neměl svázané ruce ani nohy, proč vůbec provazy řezal? Potom se zaradoval, jak mu to jde, posadil se a klidně se najedl cestovního chleba! To samo stačí, abychom věděli, že to byl hobit, i bez mallornového listu. A pak bych řekl, že mu na rukou narostla křídla a on se zpěvem uletěl na strom. Bude snadné ho najít: potřebujeme jenom mít také křídla!"

"Tady byla nějaká kouzla, to je jasné," řekl Gimli. "Co dělal ten stařec? Co řekneš na Legolasův výklad, Aragorne? Můžeš jej vylepšit?"

"Možná že ano," usmál se Aragorn. "Jsou tady další znaky, o kterých jste neuvažovali. Souhlasím, že zajatec byl hobit, a než sem došel, musel mít volné ruce nebo nohy. Hádám, že to byly ruce, protože potom je hádanka snazší, a protože podle toho, jak čtu stopy, ho sem donesl nějaký skřet. Pár kroků odtud byla prolita krev, skřetí krev.

Okolo celého místa jsou otisky kopyt a známky, že byl odtud vlečen nějaký těžký předmět. Skřeta zabili Jezdci a později odtáhli jeho tělo do ohně. Hobita ale neviděli: nebyl v otevřené krajině, protože byla noc a on měl pořád na sobě elfí plášť. Byl vyčerpaný a hladový a není divu, když poté, co si přeřezal pouta nožem padlého nepřítele, chvíli odpočíval a jedl, než se odplížil pryč. Je ale příjemné vědět, že měl v kapse trochu lembasu, protože utekl bez zásob a bez batohu; v tom je  vidět hobita. Říkám hobita, ale doufám a tuším, že tu byli Smíšek a Pipin spolu. Nic to ovšem spolehlivě nedokazuje."

"A jak myslíš, že si jeden z nich uvolnil ruku?" ptal se Gimli.

"Nevím, jak se to stalo," odpověděl Aragorn. "Tím spíš nevím, proč je nějaký skřet odnášel. Můžeme si být jistí, že jim nechtěl pomoci k útěku. Ne, spíš myslím, že začínám chápat věc, která mě od začátku mátla: proč se skřeti, když padl Boromir, spokojili s tím, že chytili Smíška a Pipina. Nehledali nás ostatní ani nezaútočili na tábor; místo toho se plnou rychlostí hnali k Železnému pasu. Předpokládali, že chytili Toho, kdo nese Prsten, a jeho věrného druha? Myslím, že ne. Jejich páni by se neodvážili dát skřetům tak jasný příkaz, i kdyby sami věděli, co a jak. Nemluvili by s nimi otevřeně o Prstenu; nejsou to spolehliví služebníci. Myslím, že skřetům nařídili pochytat hobity a za každou cenu živé. Před bitvou se někdo pokusil upláchnout s drahocennými zajatci. Možná zradou, to je u takového pronároda docela pravděpodobné; nějaký velký a odvážný skřet se mohl pokusit uprchnout s kořistí sám, s vlastním záměrem. Takový je můj výklad. Dají se vymyslet jiné. S jedním však rozhodně můžeme počítat: přinejmenším jeden z našich přátel unikl. Je naším úkolem najít ho a pomoci mu, než se vrátíme do Rohanu. Nesmíme se zaleknout Fangornu, protože ho nouze zahnala do té temné končiny."

"Nevím, co mě leká víc - Fangorn, nebo pomyšlení na dlouhou pěší cestu přes Rohan," řekl Gimli.

"Tak pojďme do lesa," řekl Aragorn.

Zanedlouho našel Aragorn čerstvé stopy. Na jednom místě na břehu Entvy narazil na otisky nohou: hobití stopy, ale příliš lehké, aby z nich mohl mnoho vyčíst. Pak zase našel další stopy u kmene velikého stromu na samém kraji lesa. Půda byla holá a suchá a mnoho neodhalila.

"Nejméně jeden hobit tu chvíli stál a díval se zpátky a pak se obrátil do lesa," řekl Aragorn.

"Potom musíme dovnitř také," řekl Gimli. "Tenhle Fangorn se mi ale nelíbí; a varovali nás před ním. Kdyby nás tak ta honička zavedla radši jinam!"

"Nemám z toho lesa zlý pocit, ať se vypravuje cokoli," řekl Legolas.

Stál pod krajními stromy, předkláněl se, jako když naslouchá, a rozšířenýma očima zíral do stínu. "Ne, není zlý, nebo je v něm to zlo někde daleko. Zachytávám jen slaboučkou ozvěnu temných míst, kde  jsou srdce stromů černá. Kolem nás není žádná zlá vůle; je tu však ostražitost a hněv."

"Tak na mne se proč hněvat nemá," řekl Gimli. "Já jsem mu neublížil."

"Tím líp," řekl Legolas. "Přesto mu někdo ublížil. Uvnitř se něco děje, nebo se bude dít. Necítíte to napětí? Bere mi dech."

"Cítím, že vzduch je dusný," řekl trpaslík. "Tenhle les je světlejší než Temný hvozd, ale je plesnivý a sešlý."

"Je starý, stařičký," řekl elf. "Tak starý, že já se cítím téměř mladý, jako jsem se necítil za celou cestu s vámi, děti. Je starý a plný vzpomínek. Mohl jsem tu být šťastný, kdybych sem byl přišel v dobách míru."

"Ty určitě," odfrkl trpaslík. "Jsi konečně lesní elf, i když elfové jsou vůbec zvláštní národ. Ale uklidňuješ mě. Kam půjdeš ty, tam půjdu já. Měj ovšem při ruce luk a já se budu držet sekery. Ne na stromy," dodal chvatně, vzhlížeje ke stromu, pod nímž stáli. "Nechci se nečekaně srazit s tím starcem a nemít po ruce argument. Pojďme!"

S tím se tři pronásledovatelé vrhli do lesa Fangornu. Legolas a Gimli přenechali stopování Aragornovi. Viděl toho málo. Podlaha lesa byla suchá a pokrytá svátým listím, hádal však, že uprchlíci se budou držet u vody, a často se vracel na břeh říčky. Tak se stalo, že nalezl místo, kde Smíšek a Pipin pili a koupali si nohy. Tam všichni zřetelně spatřili stopy dvou hobitů, jedny menší než druhé.

"To je dobrá novina," řekl Aragorn. "Stopy jsou však dva dny staré.

A zdá se, že tady hobiti od vody odešli."

"Co tedy uděláme?" řekl Gimli. "Nemůžeme je sledovat přes celou hlubinu Fangornu. Na to nejsme vybavení. Jestli je nenajdeme brzo, nebudeme jim k žádnému užitku a můžeme si leda sednout vedle nich a z přátelství společně umřít hladem."

"Jestliže opravdu nemůžeme udělat víc, musíme udělat právě to," řekl Aragorn. "Pojďme dál."

Posléze došli k sráznému, prudkému konci Stromovousova kopce a vzhlédli na skalní stěnu s hrubými schody vedoucími nahoru na římsu.

Spěchajícími mraky prorážely záblesky slunce a les teď vypadal méně šedivě a ponuře.

"Polezme nahoru, trochu se porozhlédneme!" řekl Legolas. "Pořád se mi krátí dech. Rád bych se chvilku nadýchal čerstvějšího vzduchu."

 Vylezli nahoru. Aragorn šel poslední a pohyboval se zvolna; bedlivě ohledával stupně a římsy.

"Jsem si téměř jistý, že tady hobiti byli," řekl. "Jsou tu ale jiné zvláštní stopy, kterým nerozumím. Rád bych věděl, jestli z té římsy uvidíme něco, co by nám pomohlo uhodnout, kudy se dali potom."

Postavil se a rozhlédl se, neviděl však nic, co by mu pomohlo. Římsa byla obrácena k jihu a k východu; jen na východ však byl nějaký rozhled.

Tam spatřili řady korun stromů sestupovat do pláně, z níž přišli.

"Hodně jsme si zašli," řekl Legolas. "Mohli jsme tu být v bezpečí a spolu, kdybychom byli opustili Velkou řeku druhý nebo třetí den a vydali se na západ. Málokdo může předvídat, kam ho zavede cesta, dokud nedojde do konce."

"Do Fangornu jsme přece dojít nechtěli," řekl Gimli.

"A přece jsme tady - a k tomu v pasti," řekl Legolas. "Podívejte!"

"Na co?" řekl Gimli.

"Tamhle mezi stromy."

"Kde? Nemám oči jako elf."

"Pst! Mluv tišeji. Podívej!" ukázal Legolas prstem. "Dole v lese na cestě, po které jsme přišli. To je on. Nevidíš ho, jak přechází od stromu ke stromu?"

"Vidím, už vidím!" sykl Gimli. "Podívej, Aragorne! Nevaroval jsem tě? Tam je ten stařec. Celý ve špinavých šedivých hadrech; proto jsem ho nejdřív neviděl."

Aragorn pohlédl a spatřil shrbenou, pomalu se pohybující postavu.

Nebyla daleko. Vypadalo to jako starý žebrák, který unaveně kráčí a opírá se o hrubou hůl. Hlavu měl skloněnou a nedíval se směrem k nim. V jiných zemích by ho byli uvítali dobrým slovem; nyní však stáli mlčky a každý z nich pociťoval zvláštní očekávání: blížilo se něco, co tajilo moc - anebo hrozbu.

Gimli chvilku zíral s rozšířenýma očima a postava se krok za krokem blížila. Pak se najednou dál neudržel a vybuchl: "Vezmi luk, Legolasi!

Napni ho! Připrav se. To je Saruman. Nedovol mu promluvit, ať nás nezakleje! Střílej první!"

Legolas vzal luk a napjal jej, pomalu, jako by mu v tom bránila nějaká jiná vůle. Šíp držel volně v ruce, ale nevložil jej do tětivy. Aragorn stál mlčky, tvář pozornou a napjatou.

"Na co čekáš? Co s tebou je?" zasyčel Gimli šeptem.

 "Legolas má pravdu," řekl Aragorn tiše. "Nemůžeme takhle střílet na starce bez varování a bez výzvy, i když se bojíme a máme jakékoli pochybnosti. Pozorujme a čekejme!"

V tu chvíli stařec zrychlil krok a překvapivou rychlostí dorazil na úpatí skalní stěny. Pak najednou vzhlédl, zatímco oni nehybně stáli a hleděli dolů. Neozval se ani zvuk.

Neviděli mu do tváře; měl kápi a přes ni měl nasazen klobouk se širokou střechou, takže všechny jeho rysy s výjimkou konečku nosu a šedého vousu byly zastíněny. Přesto se Aragornovi zdálo, že ve stínu zahaleného čela zahlédl záblesk jasných a pronikavých očí.

Konečně stařec přerušil ticho. "Opravdu příjemné setkání, přátelé moji," řekl tichým hlasem. "Chtěl bych s vámi mluvit. Sejdete dolů, nebo mám vylézt nahoru?" Nečekal na odpověď a začal šplhat.

"Teď!" vykřikl Gimli. "Zastav ho, Legolasi!"

"Neříkal jsem, že bych s vámi chtěl mluvit?" řekl stařec. "Dej pryč ten luk, Mistře elfe!"

Luk a šípy vypadly Legolasovi z rukou a paže mu volně sklesly podle boků.

"A ty, Mistře trpaslíku, prosím nesahej na topůrko sekyry, dokud nebudu nahoře. Nebudeš potřebovat takové argumenty."

Gimli sebou trhl a pak stál jako zkamenělý a zíral, zatímco stařec skákal po hrubých schodech vzhůru hbitě jako kůzle. Jako by ho všechna únava opustila. Když stoupal na římsu, cosi bíle zasvitlo, příliš krátce, aby si mohli být jistí, jako by se na okamžik odhalil nějaký šat zakrytý šedivými hadry. Gimliho dech bylo v tichu slyšet jako hlasité syknutí.

"Znovu říkám: příjemné setkání!" řekl stařec, přicházeje k nim.

Když byl několik stop vzdálen, zůstal stát, shrbeně opřen o hůl, s hlavou vysunutou dopředu, a zíral na ně zpod kápě. "A copak tu děláte v těchhle končinách? Elf, člověk a trpaslík, všichni oblečeni podle elfí módy. Určitě je za tím nějaký příběh, který stojí za vyslechnutí. Takové věci se tu často nevidí."

"Mluvíte jako někdo, kdo Fangorn dobře zná," řekl Aragorn. "Je to tak?"

"Dobře ne," odvětil stařec, "to by byla práce na mnoho životů.

Ale čas od času sem zajdu."

 "Mohli bychom se dozvědět vaše jméno a pak slyšet, co jste nám přišel říci?" řekl Aragorn. "Ráno uplývá a máme poslání, které nemůže čekat."

"Co jsem chtěl říci, jsem už řekl: copak tu děláte a co o sobě můžete povědět? A moje jméno!" přerušil se a dlouho se tiše smál. Aragorn cítil, jak jím při tom zvuku projíždí třas, zvláštní zamrazení; a přece to nebyl strach ani zděšení, co cítil. Bylo to spíš jako náhlé bodnutí ostrého vzduchu nebo ťafka studeného deště, která probudí neklidného spáče.

"Moje jméno!" řekl stařec ještě jednou. "Ještě jste je neuhodli?

Myslím, že jste je už slyšeli. Ano, už jste je slyšeli. Ale teď, co mi povíte?"

Tři druhové stáli mlčky a neodpovídali.

"Někdo by začal pochybovat, jestli se o vašem poslání vůbec sluší vykládat," řekl stařec. "Naštěstí o něm něco vím. Sledujete stopy dvou mladých hobitů, domnívám se. Ano, hobitů. Nekoukejte, jako byste to zvláštní jméno nikdy neslyšeli. Slyšeli a já také. Ano, vylezli sem předevčírem; a setkali se tu s někým, koho nečekali. Uklidňuje vás to? A teď byste chtěli vědět, kam je vzal? No, možná že bych vám o tom mohl něco povědět. Ale proč stojíme? Vidíte, vaše poslání už není tak naléhavé, jak jste mysleli. Posaďme se a udělejme si pohodlí."

Stařec se obrátil a šel k hromadě spadlého kamení a oblázků na úpatí srázu za nimi. V tu chvíli jako by bylo sňato nějaké kouzlo a ostatní se uvolnili a pohnuli. Gimliho ruka okamžitě sjela k topůrku sekyry. Aragorn vytasil meč a Legolas zvedl luk.

Stařec si toho nevšímal, sklonil se však a posadil se na nízký plochý kámen. Tu se jeho šedý plášť rozevřel a oni spatřili, že je pod ním celý oblečený v bílém.

"Saruman!" vykřikl Gimli a skočil k němu, sekyru v ruce. "Mluv!

Kde jsi ukryl naše přátele? Co jsi s nimi udělal? Mluv, nebo ti udělám do klobouku díru, s kterou si ani čaroděj neporadí!"

Stařec byl na něho příliš rychlý. Vyskočil na nohy a jedním skokem byl na vršku velikého balvanu. Tam stál, náhle vyrostlý, a tyčil se nad nimi. Kápě a šedé hadry spadly. Jeho bílý šat zazářil. Zvedl svou hůl a Gimlimu vylétla sekyra ze sevřené ruky a zvonivě dopadla na zem. Aragornův meč, strnulý v jeho nehybné ruce, zaplál náhlým ohněm.

Legolas vykřikl velikým hlasem a vystřelil vysoko do vzduchu svůj šíp; ten zmizel v záblesku ohně.

 "Mithrandir!" křičel. "Mithrandir!"

"Příjemné setkání, říkám ti ještě jednou, Legolasi!" řekl stařec.

Všichni na něho zírali. Vlasy měl bílé jako prosluněný sníh a zářivě bílý byl i jeho šat; oči pod hustým obočím byly jasné a pronikavé jako sluneční paprsky a v ruce měl moc. V úžasu, radosti a bázni stáli a nenalézali slov.

Nakonec se Aragorn pohnul. "Gandalf!" řekl. "Z nejhlubší beznaděje se nám vracíš v naší nouzi! Čím jsem to měl zastřený zrak? Gandalf!"

Gimli neřekl nic, klesl však na kolena a zakryl si oči.

"Gandalf," opakoval stařec, jako by si vybavoval v paměti dlouho neužívané slovo. "Ano, tak to bylo. Byl jsem Gandalf."

Sestoupil z balvanu, zvedl svůj šedý plášť a zahalil se do něho.

Zdálo se, jako by předtím svítilo slunce a teď zase zašlo do mraků.

"Ano, můžete mi pořád říkat Gandalf," řekl a byl to hlas starého přítele a vůdce. "Vstaň, můj dobrý Gimli! Nemáš se zač stydět a mně se nic nestalo. Opravdu, nikdo z vás, přátelé moji, nemá zbraň, kterou by mi mohl ublížit. Buďte veselí! Setkáváme se znovu. Vítr se obrací.

Veliká bouře jde, ale vítr se obrátil."

Položil Gimlimu ruku na hlavu a trpaslík vzhlédl a náhle se zasmál.

"Gandalfe!" řekl. "Ale vždyť jste celý v bílém!"

"Ano, jsem teď bílý," řekl Gandalf. "Já vlastně jsem Saruman, dalo by se říci, Saruman, jaký měl být. Ale teď mi povídejte o sobě! Od té doby, co jsme se rozloučili, jsem prošel ohněm a hlubokou vodou.

Zapomněl jsem mnohé, co jsem si myslel, že vím, a poznal zas mnohé, co jsem zapomněl. Vidím teď mnoho vzdálených věcí, ale mnoho věcí, které jsou na dosah, nevidím. Povídejte mi o sobě!"

"Co by sis přál vědět?" řekl Aragorn. "Vyprávět všechno, co se stalo od našeho rozchodu na Můstku, by bylo dlouhé. Neřekl bys nám nejdřív o hobitech? Našel jsi je, jsou v bezpečí?"

"Ne, nenašel jsem je," řekl Gandalf. "Nad údolími Emyn Muilu byla tma a nevěděl jsem o jejich zajetí, dokud mi to neřekl orel."

"Orel!" řekl Legolas. "Viděl jsem jednoho vysoko a daleko; naposled před třemi dny nad Emyn Muilem."

"Ano," řekl Gandalf, "to byl Gwaihir, Pán větru, který mě vysvobodil z Orthanku. Poslal jsem ho napřed, aby pozoroval Řeku a sbíral zprávy. Vidí ostře, ale nemůže vidět všechno, co se děje pod kopci a pod stromy. Některé věci viděl on a některé já. Prsten teď odešel tam, kde nemohu pomoci ani já, ani kdo jiný z Družiny, která se vydala z  Roklinky. Tak tak, že nebyl odhalen Nepříteli, ale unikl. Měl jsem v tom jistý podíl: seděl jsem totiž na vyvýšeném místě a zápasil s Temnou věží; a Stín prošel mimo. Potom jsem byl unaven, velice unaven, a dlouho jsem kráčel v temném zamyšlení."

"Vy tedy víte o Frodovi!" řekl Gimli. "Jak se mu vede?"

"To vám nepovím. Byl zachráněn z velikého nebezpečí, ještě mnoho jich však leží před ním. Rozhodl se jít do Mordoru sám a vydal se na cestu; to je jediné, co mohu říci."

"Sám ne," řekl Legolas. "Myslíme, že s ním šel Sam."

"Ano?" řekl Gandalf a v očích mu zasvitlo a v tváři se mu objevil úsměv. "Opravdu? To je pro mne novinka, ale nepřekvapuje mě. Dobře!

Moc dobře! Ulehčili jste mi. Musíte mi povědět víc. Teď se posaďte a vypravujte mi o své cestě."

Druhové se posadili na zem u jeho nohou a Aragorn se ujal vyprávění.

Gandalf dlouho neříkal nic a na nic se neptal. Ruce měl rozestřeny na kolenou a oči zavřené. Nakonec, když Aragorn mluvil o Boromirově smrti a o jeho poslední cestě po Velké řece, starý muž vzdychl.

"Neřekl jsi všechno, co víš nebo co tušíš, příteli Aragorne," řekl tiše. "Ubohý Boromir! Neviděl jsem, co se mu stalo. Byla to bolestná zkouška pro takového muže - válečníka a pána lidí. Galadriel mi říkala, že je v nebezpečí. Nakonec ale vyvázl. Jsem rád. Nebylo to marné, že šli mladí hobiti s námi, i kdyby jen kvůli Boromirovi. To však není jejich jediná úloha. Byli přivedeni do Fangornu a jejich příchod byl jako pád kamínků, které začínají lavinu v horách. Už teď, zatímco tady spolu rozmlouváme, slyším první hřímání. Ať je Saruman radši doma, až se provalí hráz!"

"V jedné věci ses nezměnil, můj drahý příteli," řekl Aragorn. "Pořád mluvíš v hádankách."

"Cože? V hádankách?" řekl Gandalf. "Ne, mluvil jsem nahlas k sobě. To už je zvyk starců: vyberou si nejmoudřejšího z přítomných a k němu mluví; dlouhá vysvětlení, která potřebují mladí, jsou únavná."

Zasmál se, ale znělo to teď hřejivě a vlídně jako záblesk slunce.

"Já už nejsem mlád ani podle let mužů ze Starobylých domů," řekl Aragorn. "Neotevřeš mi svou mysl jasněji?"

"Co mám tedy říct?" pravil Gandalf a na chvíli se zamyslel. "V krátkosti vidím věci v tuto chvíli tak, chcete-li co nejjasněji poznat mé smýšlení: Nepřítel samozřejmě už dlouho ví, že Prsten je na cestě a že  jej nese hobit. Teď zná počet naší Družiny, která se vydala z Roklinky, a ví, kdo je kdo. Nechápe však ještě jasně náš záměr. Předpokládá, že všichni jdeme do Minas Tirith; to by totiž na našem místě udělal sám. A podle jeho moudrosti by to byla těžká rána jeho moci. Skutečně, má veliký strach, protože neví, kdy se nečekaně objeví někdo mocný, kdo bude vládnout jeho Prstenem a povede proti němu válku, pokusí se ho svrhnout a dosadit se na jeho místo. Že bychom si přáli svrhnout jeho a neměli na jeho místo nikoho, je myšlenka, jaká mu nepřijde na mysl. Že bychom se pokusili zničit Prsten samotný, to ho ještě nenapadlo ani v nejčernějším snu. V tom bezpochyby spočívá naše štěstí a naše naděje. Představoval si totiž válku, a proto válku rozpoutal ve víře, že nesmí ztrácet čas; vždyť ten, kdo udeří první a udeří dost tvrdě, nebude možná muset udeřit podruhé. A tak uvádí síly, které dlouho připravoval, do pohybu dřív, než zamýšlel. Ten chytrý hlupák. Kdyby byl použil veškerou moc, aby střežil Mordor tak, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř, a kdyby obrátil všechnu svou záludnost k honbě za Prstenem, pak by opravdu byla naděje zhasla: ani Prsten, ani Ten, kdo jej nese, by mu dlouho neunikali. Teď však jeho oko hledí spíš do ciziny než k domovu; a především vyhlíží k Minas Tirith. Velmi brzy už na ni dopadne jeho síla jako smršť.

Ví už totiž, že poslové, které vyslal, aby přepadli Družinu, opět selhali. Prsten nenašli. Nepřivedli ani žádné hobity jako rukojmí.

Kdyby dokázali jen to, byla by to pro nás těžká rána a mohlo to být osudné. Nepřipouštějme si však temné myšlenky, jakou zkouškou by byla musela projít jejich ušlechtilá oddanost v Temné věži. Vždyť Nepřítel selhal - prozatím. Díky Sarumanovi."

"Takže Saruman není zrádce?" řekl Gimli.

"Ale je," řekl Gandalf. "Dvojnásob. A není to zvláštní? Nic z toho, co jsme v poslední době utrpěli, se nezdálo tak bolestné jako zrada Železného pasu. I jako pán a velitel začal být Saruman velice silný.

Ohrožuje Rohanské a odpoutává jejich pomoc od Minas Tirith, právě když z Východu přichází hlavní úder. Přesto je zrádná zbraň vždycky nebezpečím pro ruku. Saruman také pomýšlel na to, aby uchvátil Prsten pro sebe, nebo aspoň chytil do pasti nějaké hobity pro své zlé záměry.

Tak se oběma nepřátelům dohromady podařilo jen to, že úžasnou rychlostí a v krajním čase přivedli Smíška a Pipina do Fangornu, kam by se byli jinak vůbec nedostali!

 Také se sami naplnili dalšími pochybnostmi, které jim ruší plány.

Do Mordoru nedojdou díky Rohanským jezdcům žádné zprávy o bitvě; Temný pán však ví, že v Emyn Muilu byli zajati dva hobiti a byli odvlečeni směrem k Železnému pasu proti vůli jeho vlastních služebníků.

Teď se musí bát Železného pasu stejně jako Minas Tirith. Jestliže Minas Tirith padne, Sarumanovi se povede zle."

"Škoda že naši přátelé leží mezi nimi," řekl Gimli. "Kdyby Železný pas a Mordor neoddělovala žádná země, pak by mohli spolu bojovat, zatímco my bychom přihlíželi a čekali."

"Vítěz by vyšel silnější než předtím a zbaven pochybností," řekl Gandalf. "Železný pas ovšem nemůže s Mordorem bojovat, pokud Saruman nejdříve nezíská Prsten. A to se mu teď nikdy nepodaří. Ještě neví, že je v nebezpečí. Neví toho spoustu. Tolik dychtil sáhnout si na svou kořist, že vyšel ven, aby sledoval a našel své posly. Přišel však tentokrát příliš pozdě a bylo už po bitvě. Když přišel, nemohl nikomu pomoci. Dlouho se tu nezdržel. Nahlížím mu do mysli a vidím tam jeho pochybnosti. Nevyzná se v lese. Věří, že Jezdci pobili a spálili všechny na bitevním poli; neví však, zda skřeti vedli nějaké zajatce nebo ne. A neví o hádce mezi svými služebníky a skřety z Mordoru; neví ani o Okřídleném poslu."

"Okřídlený posel!" zvolal Legolas. "Střelil jsem po něm z Galadrielina luku nad Sarn Gebirem a srazil jsem ho z oblohy. Všechny nás naplnil strachem. Jaký je to zase nový postrach?"

"Takový, jaký nemůžeš zabít šípy," řekl Gandalf. "Zabil jsi mu jenom nosiče. Byl to totiž nazgul, jeden z Devítky, kteří teď létají na okřídlených nosičích. Brzy zastíní svým děsem poslední vojsko našich přátel, odříznou slunce. Dosud jim však nebylo dovoleno překročit Řeku a Saruman neví o této nové podobě, do níž se Prstenové přízraky oblékly. Jeho myšlenky se stále upínají k Prstenu. Byl na místě bitvy?

Našel se? Co kdyby jej získal Théoden, Pán Marky, a dozvěděl se o jeho moci? To je nebezpečí, které vidí, a tak uprchl zpátky do Železného pasu, aby zdvojnásobil svůj útok na Rohan. A celý čas je tu na dosah jiné nebezpečí, které ve svém rozohnění nevidí. Zapomněl na Stromovouse."

"Už zase mluvíš sám k sobě," usmál se Aragorn. "Stromovouse neznám. Uhodl jsem část Sarumanovy dvojí zrady, a přesto nevidím, k čemu posloužil příchod dvou hobitů do Fangornu, ledaže nám vynesl dlouhou a neplodnou štvanici."

 "Okamžik!" vykřikl Gimli. "Nejdřív bych rád věděl jinou věc. Byl jste to vy, Gandalfe, koho jsme včera v noci viděli, nebo Saruman?"

"Mne jste určitě neviděli," odpověděl Gandalf, "proto musím soudit, že jste viděli Sarumana. Zřejmě vypadáme tak podobně, že musím omluvit tvou touhu udělat mi nevyléčitelnou díru do klobouku."

"Výborně!" řekl Gimli. "Jsem rád, že jste to nebyl vy."

Gandalf se opět zasmál. "Ano, můj milý trpaslíku," řekl, "je to příjemné pomyšlení, že se člověk tak docela ve všem nemýlil. Jako bych to neznal až moc dobře! Ale vždyť já jsem ti to uvítání vůbec nezazlíval. Jak bych mohl, když jsem svým přátelům tolikrát radil, aby podezřívali i vlastní ruce, když jednají s Nepřítelem. Zdar, Gimli, synu Glóinův! Snad nás jednoho dne uvidíš vedle sebe a rozsoudíš, který je který!"

"Ale ti hobiti!" vpadl Legolas. "Šli jsme daleko, abychom je našli, a zdá se, že ty o nich víš. Kde jsou teď?"

"Se Stromovousem a s enty," řekl Gandalf.

"S enty!" zvolal Aragorn. "Takže ty staré pověsti o obyvatelích hlubokých lesů a o obrovitých pastýřích stromů jsou pravdivé? Enti jsou pořád ještě na světě? Myslel jsem, že jsou jen vzpomínkou ze Starých časů, jestliže vůbec kdy byli víc než jednou z rohanských legend."

"Rohanská legenda!" vykřikl Legolas. "Kdepak, o starých Onodrim a o jejich dlouhém žalu zpíval každý elf v Divočině. I mezi námi jsou ale už jen vzpomínkou. Kdybych nějakého potkal, jak dosud chodí po světě, pak bych se doopravdy cítil mladý! Stromovous je však jenom překlad Fangornu do Obecné řeči; ty ovšem zřejmě mluvíš o osobě. Kdo je Stromovous?"

"Aha, teď toho chceš hodně," řekl Gandalf. "To málo, co znám z jeho dlouhého pomalého osudu, by vydalo na příběh, na jaký teď nemáme čas. Stromovous je Fangorn, ochránce lesa; je nejstarší z entů, nejstarší živý tvor, který dosud chodí pod sluncem tady ve Středozemi.

Opravdu doufám, Legolasi, že se s ním ještě sejdeš. Smíšek a Pipin měli velké štěstí: setkali se s ním právě tady, kde sedíme. Přišel sem totiž před dvěma dny a odnesl je do svého obydlí daleko u kořenů hor. Často sem chodívá, zejména když je neklidný a znepokojí ho šumy z vnějšího světa. Před čtyřmi dny jsem ho viděl rázovat mezi stromy a myslím, že on viděl mne, protože se zastavil; nepromluvil jsem však, protože mě tížily myšlenky a byl jsem unaven po svém  zápase s Okem Mordoru; ani on nepromluvil, ani mě nezavolal jménem."

"Třeba si také myslel, že jste Saruman," řekl Gimli. "Mluvíte však o něm jako o příteli. Myslel jsem, že je Fangorn nebezpečný."

"Nebezpečný!" vykřikl Gandalf. "A to jsem já také, velmi nebezpečný.

Nejnebezpečnější ze všeho, s čím se kdy setkáš, leda by tě přivedli živého před trůn Temného pána. A Aragorn je nebezpečný a Legolas je nebezpečný. Jsi obklopen nebezpečím, Gimli, synu Glóinův, vždyť ty jsi sám nebezpečný - po svém způsobu. Jistěže je Fangornský les nebezpečný - nikoli nejméně těm, kdo se příliš ohánějí sekyrou; a Fangorn sám je také nebezpečný; přesto moudrý a laskavý.

Teď však jeho dlouhý a pomalý hněv přetéká a naplňuje celý les. Příchod hobitů a novinky, které mu přinesli, jej vylil, a brzy se povalí jako záplava; jeho proud je však obrácen proti Sarumanovi a sekyrám Železného pasu. Stane se věc, jaká se nestala od Starých časů: enti se probudí a zjistí, že jsou silní."

"Co udělají?" zeptal se užasle Legolas.

"Já nevím," řekl čaroděj. "Myslím, že to nevědí sami. Rád bych to věděl." Zmlkl a hlava mu klesla v zamyšlení.

Ostatní na něho hleděli. Sluneční paprsek mezi letícími mraky mu padl na ruce, které měl teď složeny dlaněmi vzhůru v klíně; zdály se naplněny světlem, jako se šálek plní vodou. Konečně vzhlédl a upřel zrak přímo do slunce.

"Dopoledne míjí," řekl. "Brzy musíme jít."

"Půjdeme najít své přátele a poznat Stromovouse?" zeptal se Aragorn.

"Ne," řekl Gandalf. "To není cesta, kterou se musíme dát. Mluvil jsem o naději. Je to však jen naděje. Není to vítězství. K nám i k našim přátelům se blíží válka, válka, ve které by jenom použití Prstenu mohlo zajistit vítězství. Plní mě velikým žalem a velikou obavou; mnoho totiž bude zničeno a může být ztraceno všechno. Jsem Gandalf, Gandalf Bílý, ale Černý je dosud mocnější."

Vstal a zahleděl se k východu se zacloněnýma očima, jako by viděl daleké věci, jež neviděl nikdo z nich. Pak potřásl hlavou. "Ne," řekl tiše. "Odešel tam, kam nedosáhneme. Buďme rádi aspoň tomu.

Už nemůžeme přijít do pokušení použít Prsten. Musíme jít a čelit téměř zoufalému nebezpečí, ale to smrtelné nebezpečí je odstraněno."

 Otočil se. "Pojď, Aragorne, synu Arathornův!" řekl. "Nelituj své volby v údolí Emyn Muilu a neříkej tomu marná štvanice. Zvolil jsi v nejistotě cestu, která se ti zdála pravá; byla to správná volba a byla odměněna. Tak jsme se totiž setkali včas, kdežto jinak bychom se byli možná sešli příliš pozdě. Hledání tvých druhů však skončilo. Další cestu ti ukazuje dané slovo. Musíš do Edorasu, vyhledat Théodena v jeho síni. Je tě zapotřebí. Světlo Andúrilu se teď musí zjevit v bitvě, na kterou dlouho čekalo. V Rohanu je válka a ještě horší věc: s Théodenem je zle."

"Takže už ty veselé mladé hobity víckrát neuvidíme?" řekl Legolas.

"To jsem neřekl," pravil Gandalf. "Kdoví? Měj trpělivost. Jdi, kam musíš jít, a doufej! Do Edorasu. Já tam jdu také."

"To je dlouhá chůze pro mladého i pro starého," řekl Aragorn.

"Bojím se, že bude po bitvě, než tam dojdeme."

"Uvidíme, uvidíme," řekl Gandalf. "Půjdeš tedy se mnou?"

"Ano, vydáme se spolu," řekl Aragorn. "Nepochybuji však, že se tam dostaneš dřív než já, budeš-li si to přát." Vstal a dlouze se zahleděl na Gandalfa. Ostatní na ně mlčky zírali, jak tam stáli proti sobě.

Šedá postava muže Aragorna, syna Arathornova, byla vysoká a strohá jako kámen, s rukou na jílci meče; vypadal, jako by kterýsi král z mořských mlh vystoupil na pobřeží menších lidí. Před ním stála sehnutá postava starce, bílá, teď prozářená jakoby vnitřním světlem, shrbená pod tíží let, avšak třímající moc větší, než je síla králů.

"Nemám pravdu, Gandalfe," řekl nakonec Aragorn, "že bys mohl jít, kamkoli by sis přál, rychleji než já? A řeknu ještě toto: ty jsi náš kapitán a naše zástava. Temný pán má Devítku. My ale máme Jednoho, mocnějšího než oni: Bílého jezdce. Prošel ohněm a propastí a oni se ho zaleknou. My půjdeme, kam nás povede."

"Ano, budeme tě společně následovat," řekl Legolas. "Nejdřív bys mi však, Gandalfe, velmi ulehčil, kdybys nám pověděl, co se ti přihodilo v Morii. Neřekneš nám to? Nemůžeš se zdržet ani na to, abys řekl svým přátelům, jak jsi byl vysvobozen?"

"Už jsem se zdržel příliš," odpověděl Gandalf. "Čas se krátí.

Kdybychom měli čas celý rok, nevypověděl bych vám všechno."

"Řekněte nám tedy, kolik chcete a kolik dovolí čas!" řekl Gimli.

"Alespoň povězte, jak se vám vedlo s balrogem!"

 "Nejmenuj ho!" řekl Gandalf, a na okamžik jako by mu tvář zaclonil oblak bolesti; chvíli seděl mlčky, starý jako smrt. "Dlouho jsem padal," řekl konečně pomalu, jako by vzpomínal jen s obtížemi.

"Dlouho jsem padal a on padal se mnou. Obestíral mě jako oheň. Hořel jsem. Pak jsme se ponořili do hluboké vody a byla tma. Studená byla jako příliv smrti; téměř mi zmrazila srdce."

"Hluboká je propast, nad níž se klene Durinův můstek," řekl Gimli, "a nikdo ji nezměřil."

"Přesto má dno, kam nedosáhne světlo ani poznání," řekl Gandalf.

"Tam jsem nakonec dospěl, na nejspodnější základ kamene. Byl pořád se mnou. Jeho oheň byl uhašen, ale stal se slizkou věcí, silnější než rdousící had. Bojovali jsme hluboko pod živou zemí, tam, kde se nepočítá čas. Stále mě svíral a stále jsem do něho sekal, až nakonec prchl do temných chodeb. Ty nepostavil Durinův lid, Gimli, synu Glóinův. Hluboko, hluboko pod nejhlubšími slujemi trpaslíků hryžou svět bezejmenní tvorové. Ani Sauron je nezná. Jsou starší než on. Nyní jsem tudy prošel já, nevynesu však žádnou zprávu, abych nezatemnil světlo dne. V tom zoufalství byl můj nepřítel mou jedinou nadějí a já ho pronásledoval, svíraje ho za patu. Tak mě nakonec vyvedl zpátky do tajných chodeb Khazad-dum. Znal je všechny až příliš dobře.

Stoupali jsme pořád výš, až jsme se dostali k Nekonečným schodům."

"Ty jsou dávno ztracené," řekl Gimli. "Mnozí tvrdili, že byly postaveny jen v pověsti, jiní však říkali, že byly zničeny."

"Byly postaveny a nebyly zničeny," řekl Gandalf. "Šplhaly z nejhlubší kobky na nejvyšší vrchol, stoupaly nepřerušenou spirálou o mnoha tisících stupňů, až nakonec vyústily v Durinově věži vytesané v rostlé skále Zirakzigilu, na čnělce Stříbrného špičáku.

Tam na Celebdilu bylo osamělé okno ve sněhu a před ním úzký prostor, závratné orlí hnízdo nad mlhami světa. Slunce tam prudce zářilo, kdežto všechno dole bylo zahaleno v mracích. Vyskočil ven, a když jsem ho následoval, vzplál novým plamenem. Nikdo u toho nebyl, jinak by se v pozdějších písních zpívalo o Bitvě na vrcholku."

Náhle se Gandalf zasmál. "Co by ale řekli v písni? Ti, kdo vzhlíželi z dálky, mysleli, že horu věnčí bouře. Slyšeli hřímání a říkali, že do Celebdilu bije blesk a odskakuje rozbitý v ohnivé jazyky. Nestačí to snad? Kolem nás se zvedl hustý dým, mlha a pára. Led padal jako déšť. Svrhl jsem svého nepřítele a on spadl z vyvýšeného místa a tříštil horskou stěnu, kde se o ni tloukl ve své zkáze. Pak na mne padla  tma a já jsem bloudil mimo myšlení a čas a putoval dalekými cestami, o nichž nebudu vypravovat.

Nahý jsem byl poslán zpět - nakratičko, než dokonám svůj úkol.

A nahý jsem ležel na vrcholku hory. Věž za mnou byla rozdrcena na prach; okno bylo pryč, zborcené schody byly zahlcené ožehlým a rozbitým kamením. Byl jsem sám, zapomenut, bez východiska, na tvrdém rohu světa. Ležel jsem tam, hleděl vzhůru a hvězdy se otáčely kolem a každý den byl jako jeden zemský věk. Slabě mi k uším doléhaly zvěsti ze všech zemí: rození a umírání, zpěv a pláč, a pomalé, věčné sténání přetíženého kamene. A tak mě nakonec opět nalezl Gwaihir, Pán větru, zvedl mě a nesl odtamtud.

,Vždy je mi souzeno být ti břemenem, příteli v nouzi,' řekl jsem.

,Býval jsi břemenem,' odpověděl, ‚ale teď už nejsi. Prosvítá tebou slunce. Skutečně, myslím, že mě už ani nepotřebuješ. Kdybych tě upustil, nesl by ses větrem.' ‚Nepouštěj mě!' vydechl jsem, protože jsem v sobě opět pocítil život. ‚Odnes mě do Lothlórienu.' ‚To je také příkaz Paní Galadriel, která mě poslala hledat tě,' odpověděl.

Tak jsem se dostal do Caras Galadhonu a zjistil, že jste teprve nedávno odešli. Pobyl jsem v nestárnoucím čase té země, kde dny přinášejí uzdravení, a ne úpadek; také jsem nalezl uzdravení a byl jsem oblečen do bílého. Rady jsem dával a rady jsem dostával. Odtud jsem přišel po podivných stezkách a některým z vás nesu poselství. Aragornovi jsem měl říci: Kde jsou tví Dúnadané, Elessare milý?

Kam a proč příbuzní tvoji zabloudili?

Blíží se hodina, Ztracený zas vzejde, Šedá družina ze Severu jede; temná je cesta však pro tebe souzená: táhne se k Moři, je Mrtvými střežená.

Legolasovi posílá tato slova: Zelený lístečku, dlouho jsi pod stromem v radosti přebýval. Varuj se před Mořem!

Jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině,  víckrát už srdce tvé ve hvozdě nespočine."

Gandalf zmlkl a zavřel oči.

"Mně tedy neposlala žádnou zprávu?" řekl Gimli a sklopil hlavu.

"Její slova jsou temná," řekl Legolas, "a málo říkají těm, kdo je dostávají."

"To není žádná útěcha," řekl Gimli.

"A co tedy?" řekl Legolas. "Chtěl bys, aby otevřeně mluvila o tvé smrti?"

"Ano, jestliže mi nemůže říct nic jiného."

"Cože?" řekl Gandalf a otevřel oči. "Ano, myslím, že jsem uhodl, co její slova značí. Promiň, Gimli! Uvažoval jsem znovu o těch poselstvích.

Ale ovšemže ti posílá slova a nejsou ani temná, ani smutná.

‚Gimlimu, synu Glóinovu,' řekla, ‚vyřiď pozdrav jeho Paní. S kadeří chodíš, i s mou vzpomínkou. Udeř však sekyrou na ten správný strom!' "Ve šťastnou hodinu jste se nám vrátil, Gandalfe," vykřikl trpaslík a začal poskakovat a zpívat podivným trpasličím jazykem. "Pojďte!

Pojďte!" vykřikoval a máchal sekyrou. "Když je teď Gandalfova hlava posvátná, najdeme si nějakou, kterou mohu setnout!"

"To nemusíš hledat daleko," řekl Gandalf a zvedl se. "Pojďte!

Strávili jsme všechen čas, který lze dopřát setkání odloučených přátel.

Teď je třeba si pospíšit."

Opět se zahalil do svého starého potrhaného pláště a šel první.

Rychle za ním sestoupili z vysoké římsy a vraceli se lesem podle břehu Entvy. Nepromluvili, dokud nestáli zase v trávě za hranicí Fangornu.

Po jejich koních nebylo ani stopy.

"Nevrátili se," řekl Legolas. "To bude úmorná chůze!"

"Já pěšky nepůjdu. Čas spěchá," řekl Gandalf. Pak zvedl hlavu a dlouze hvízdl. Byl to tak jasný pronikavý tón, že ostatní užasli, jaký zvuk to vyšel z těch stařeckých vousatých rtů. Zahvízdal třikrát a pak jako by z dálky zaslechli ržání koně, které z plání přinášel východní vítr. S podivem čekali. Zanedlouho bylo slyšet kopyta, zprvu jen jako chvění půdy, které vnímal pouze Aragorn, ležící v trávě, pak zněla stále hlasitěji a zřetelněji rychlým dupotem.

"To je víc než jeden kůň," řekl Aragorn.

"Ovšem," řekl Gandalf. "Pro jednoho bychom byli příliš velká zátěž."

 "Jsou tři," řekl Legolas, zírající do pláně. "Podívejte se, jak běží!

Tamhle je Hasufel a vedle něho můj přítel Arod! Ale jiný se žene první; ohromný kůň. Takového jsem ještě neviděl."

"A ani neuvidíš," řekl Gandalf. "To je Stínovlas. Je to náčelník Komoňstva, knížat koní, a ani Théoden, rohanský král, nikdy neviděl lepšího. Nezáří snad jako stříbro a neběží hladce jako bystrá voda?

Přišel si pro mne: kůň Bílého jezdce. Půjdeme spolu do bitvy."

Během čarodějovy řeči běžel veliký kůň do kopce k nim; srst se mu leskla a hříva mu vlála větrem rychlého běhu. Druzí dva ho následovali, teď daleko vzadu. Sotva Stínovlas spatřil Gandalfa, zvolnil krok a hlasitě zaržál; pak lehce přiklusal, sklonil svou pyšnou hlavu a velikými nozdrami se otřel starému muži o šíji.

Gandalf ho polaskal. "Cesta z Roklinky je daleká, příteli," řekl; "ty jsi však moudrý a rychlý a přicházíš, když je třeba. Teď spolu pojedeme daleko a v tomto světě se už nerozloučíme!"

Záhy doběhli druzí dva koně a tiše stanuli opodál, jako by očekávali povely. "Musíme okamžitě do Meduseldu, síně vašeho pána Théodena," oslovil je vážně Gandalf. Kývli hlavami. "Čas spěchá, a proto s vaším dovolením, přátelé, pojedeme na vás. Prosíme vás, abyste běželi plnou rychlostí, jaké jste schopni. Hasufel ponese Aragorna a Arod Legolase. Posadím si Gimliho před sebe, a když Stínovlas dovolí, ponese nás oba. Teď chviličku počkáme, než se napijete."

"Teď chápu část včerejší noční hádanky," řekl Legolas, když lehce vyskočil Arodovi na hřbet. "Možná že zprvu naši koně utíkali strachem, ale pak potkali svého náčelníka Stínovlase a s radostí ho vítali.

Věděl jsi, že tady je, Gandalfe?"

"Věděl," řekl čaroděj. "Upnul jsem k němu myšlenky a pobízel jsem ho ke spěchu; včera byl totiž daleko na jihu této země. Kéž mě tam opět rychle donese!"

Nato Gandalf promluvil k Stínovlasovi a kůň vyrazil ostrým tempem, ale ne tak, aby s ním ostatní neudrželi krok. Po chvilce prudce zabočil, vybral si místo, kde byly břehy nižší, přebrodil řeku a pak je vedl přímo na jih do ploché širé krajiny bez stromů. Vítr procházel v šedých vlnách nekonečnými mílemi trávy. Nebylo tu ani stopy po cestě nebo po pěšině, ale Stínovlas se nezastavoval a neváhal.

"Jede teď přímou čarou k Théodenovým síním pod Bílými horami," řekl Gandalf. "Tak to bude rychlejší. Za řekou na Východní polonině, kudy běží hlavní cesta na sever, je půda pevnější, ale Stínovlas zná cestu přes každou bažinu a jámu."

Mnoho hodin jeli pláněmi a říčními luhy. Často byla tráva tak vysoká, že dosahovala jezdcům až nad kolena a jejich koně jako by pluli šedozeleným mořem. Narazili na mnoho skrytých jezírek a širokých rozloh ostřice povívající nad vlhkými a zrádnými bažinami; Stínovlas však nalézal cestu a ostatní koně jeli jeho stopou. Slunce se zvolna koulelo po nebi na západ. Přes velikou pláň je jezdci na okamžik zahlédli jako rudý oheň v dáli, nořící se do trávy. Nízko nad obzorem se po obou stranách rudě blyštěla ramena hor. Zdálo se, že odtamtud stoupá kouř a zatmívá sluneční kotouč do barvy krve, jako by slunce na své cestě pod okraj země zapálilo trávu.

"Tam leží Rohanská brána," řekl Gandalf. "Teď je téměř přímo na západ od nás. Tím směrem leží Železný pas."

"Vidím mnoho kouře," řekl Legolas. "Co to může být?"

"Bitva a válka!" řekl Gandalf. "Jeďme dál!"