Boj proti stínům
Eragon sebou trhl a vylekaně se posadil na posteli. V cele byla tma. Něco se však změnilo! Celé hodiny cítil kouzlo na okraji svého vědomí, ale když se ho snažil použít, nikdy se nic nestalo. S očima planoucíma nervózní energií zatnul ruce a řekl: „Nagz reisa!“ Přikrývka se s plesknutím vznesla z postele a ve vzduchu se zmačkala do kuličky velké jako pěst. S měkkým žuchnutím pak přistála na zemi.
Eragon radostně vyskočil z postele. Nedobrovolný půst ho vysílil, ale jeho nadšení bylo silnější než hlad. A teď opravdová zkouška. Zapátral myslí a ucítil zámek na dveřích. Nesnažil se jej vylomit ani přeštípnout, ale prostě otočil jeho vnitřní mechanismus do odemčené polohy. Dveře cvakly, zavrzaly a otevřely se dovnitř.
Když poprvé použil kouzlo, aby zabil urgaly v Yazuaku, stálo ho to skoro všechnu energii, od té doby však podstatně zesílil. To, co by ho kdysi nesmírně vyčerpávalo, ho dnes jen mírně unavilo.
Opatrně vykročil do chodby. Musím najít Zar’roc a tu elfku. Určitě je v jedné z těchto cel, ale nemám čas všechny prohlížet. A Zar’roc bude asi u Stína. Uvědomil si, že jeho myšlení je stále otupené. Proč jsem tady venku? Kdybych se vrátil do cely a kouzlem otevřel okno, mohl bych hned utéct. Ale pak bych nedokázal zachránit elfku... Safiro, kde jsi? Potřebuji tvou pomoc. Potichu vynadal sám sobě, že se s ní nespojil dřív. Měla to být ta první věc poté, co znovu nabyl síly.
Její odpověď přišla s překvapivou rychlostí. Eragone! Jsem nad Gil’eadem. Nic nedělej. Murtagh je na cestě.
Co... Přerušily ho kroky. Prudce se otočil a přikrčil se, když do chodby napochodoval oddíl šesti vojáků. Najednou se zastavili a pohledem těkali mezi Eragonem a otevřenými dveřmi cely. Obličeje jim úplně zbledly. Dobře, vědí, kdo jsem. Možná bych je mohl zahnat, abychom nemuseli bojovat.
„Na něj!“ zařval jeden z vojáků a vyrazil kupředu. Ostatní muži tasili meče a vyrazili za ním chodbou.
Bylo to šílenství, bojovat se šesti muži, když neměl zbraň a byl zesláblý, ale myšlenka na elfku ho přiměla zůstat. Nedokázal ji tam nechat. Třebaže zapochyboval, jestli se po dalším výkonu ještě udrží na nohou, okamžitě sebral síly a zvedl ruku s rozzářenou gedwëy ignasia. Vojákům se v očích objevil strach, ale byli to ostřílení bojovníci a nezastavili se. Ve chvíli, kdy otevřel ústa, aby vyslovil osudná slova, se ozvalo slabé zasvištění a Eragon zahlédl záblesk pohybu. Jeden z mužů se zhroutil na zem se šípem v zádech. Dva další byli zasaženi dřív, než si kdokoli stačil uvědomit, co se děje.
V místě, kudy vešli vojáci, stál na konci chodby otrhaný vousáč s lukem. U nohou mu ležela zjevně nepotřebná berle, protože muž stál zpříma a jistě.
Tři zbývající vojáci se otočili k novému protivníkovi. Eragon využil moment překvapení a vykřikl. „Thrysta!“ Jeden z mužů se chytil za srdce a zhroutil se k zemi. Eragon zavrávoral, protože kouzlo si vybralo svou daň. Další voják padl s šípem zabodnutým v krku. „Nezabíjej ho!“ zavolal Eragon na svého zachránce, který právě zamířil na posledního vojáka. Vousáč sklopil luk.
Eragon se zaměřil na vojáka před sebou. Muž ztěžka oddechoval; oči měl vykulené děsem. Teprve teď asi pochopil, že ho ušetřili.
„Viděl jsi, co umím,“ řekl Eragon příkře. „Pokud neodpovíš na moje otázky, strávíš zbytek života v hrozných mukách a utrpení. Teď mi řekni, kde je můj meč - má červenou pochvu i čepel - a ve které cele je ta elfka?“
Muž mlčky sevřel rty.
Eragonovi se zlověstně zablýskala dlaň, jak se připravoval ke kouzlu. „Špatná odpověď,“ vyštěkl. „Umíš si představit, kolik bolesti ti může způsobit jediné zrnko písku, když se ti do ruda rozžhavené usadí v žaludku? Zvláště když nezchladne příštích dvacet let a pomalu si bude propalovat cestu tvým tělem! Než se z něj dostane ven, bude z tebe stařec.“ Působivě se odmlčel. „To se stane, pokud mi neřekneš, co chci slyšet.“
Voják vyvalil oči, ale zůstával zticha. Eragon seškrábl z kamenné podlahy nějaké smítko a s ledovým klidem si ho prohlížel. „Tohle je trochu víc než zrnko písku, ale buď v klidu, aspoň tě propálí rychleji. Zase po něm ale zůstane větší díra.“ Při těch slovech se smítko rozzářilo třešňově červenou barvou, i když ho ještě nepálilo na ruce.
„Dobře, udělám, co chceš, jen to do mě nedávej!“ zakňučel voják. „Ta elfka je v poslední cele nalevo! O tvém meči nevím, ale pravděpodobně bude nahoře ve strážnici. Jsou tam všechny zbraně.“
Eragon přikývl a pak zašeptal: „Slytha.“ Voják měl v tu ránu oči v sloup a bezvládně se zhroutil.
„Zabil jsi ho?“
Eragon pohlédl na cizince, který stál jen pár kroků od něj. Přimhouřil oči a pokusil se odmyslet si plnovous. „Murtaghu! Jsi to ty?“ zvolal.
„Ano,“ řekl Murtagh a prudce si strhl vousy z oholené tváře. „Nechtěl jsem, aby viděli moji tvář. Zabils ho?“
„Ne, jenom spí. Jak ses dostal dovnitř?“
„Teď není čas na vysvětlování. Musíme se dostat o patro výš, než nás tu někdo najde. Během pár minut tam budeme mít připravenou cestu k útěku. Nesmíme to zmeškat.“
„Neslyšel jsi, co jsem říkal?“ zeptal se Eragon a ukázal při tom na vojáka v bezvědomí. „V tomhle vězení je elfka. Viděl jsem ji! Musíme ji zachránit. Potřebuji k tomu ale tvou pomoc.“
„Elfka...!“ bručel Murtagh a spěchal chodbou. „To je špatné. Měli bychom uprchnout, dokud to jde.“ Zastavil před celou, kterou voják označil, a zpod otrhaného pláště vytáhl svazek klíčů. „Vzal jsem je jednomu ze strážných,“ řekl na vysvětlenou.
Eragon natáhl ruku pro klíče. Murtagh pokrčil rameny a podal mu je. Eragon vybral ten správný a rozrazil dveře. Oknem prosvítal dovnitř zbloudilý paprsek měsíčního světla a zahaloval tvář elfky stříbřitým závojem.
Pohlédla na něj, napjatá a přikrčená, připravená na cokoli, co přijde. Držela hlavu zpříma s královskou důstojností. Měla tmavě zelené, skoro černé oči, nepatrně sešikmené jako kočka. Když k němu vzhlédly, projelo jím zděšení.
Chvíli na sebe upřeně hleděli a pak se elfka zachvěla a bez hlesu se zhroutila. Eragon ji stěží zachytil, než spadla na zem. Byla překvapivě lehká. Vycházela z ní vůně čerstvě rozdrceného borového jehličí.
Murtagh vešel do cely. „Je překrásná!“
„Ale zraněná.“
„Můžeme ji ošetřit později. Máš dost sil, abys ji nesl?“ Eragon zavrtěl hlavou. „Tak ji vezmu já,“ řekl Murtagh a přehodil si elfku přes rameno. „Teď nahoru!“ Podal Eragonovi dýku a pospíchal zpátky do chodby, poseté těly vojáků.
Těžkými kroky vedl Murtagh Eragona ke kamennému schodišti na konci chodby. Když po něm stoupali, Eragon se zeptal: „Jak se dostaneme ven, aniž by nás někdo zpozoroval?“
„Nijak,“ zabručel Murtagh.
To Eragona zrovna moc neuklidnilo. Úzkostlivě naslouchal, zda neuslyší vojáky nebo kohokoli dalšího, kdo by mohl být nablízku, a děsil se toho, co by se stalo, kdyby potkali Stína. Nad schody byl hodovní sál se širokými dřevěnými stoly. Na stěnách visely štíty a dřevěný strop byl podepřený prohnutým trámovím. Murtagh položil elfku na stůl a s obavami pohlédl ke stropu. „Mohl bys něco říct Safiře?“
„Ano.“
„Pověz jí, ať ještě pět minut počká.“
V dálce se ozvaly výkřiky. Kolem vstupu do sálu prošel oddíl vojáků. Eragon se semknutými rty potlačoval nervozitu. „Ať už plánuješ cokoli, nemyslím, že máme příliš času.“
„Prostě jí to řekni a zůstaň v úkrytu,“ odsekl Murtagh a odběhl.
Když Eragon předal vzkaz, znepokojilo ho, že slyší stoupat po schodech skupinu mužů. Přemáhal hlad a vyčerpání, ale stáhl elfku ze stolu a schoval ji pod něj. Přikrčil se k ní, zadržel dech a pevně sevřel dýku.
Do místnosti vběhlo deset vojáků. Spěšně ji prohledali, ale nakoukli jen pod pár stolů a pokračovali dál. Eragon se opřel o nohu stolu a oddechl si. Díky chvilkové úlevě si najednou uvědomil, že má palčivý hlad a vyprahlé hrdlo. Jeho pozornost upoutal džbán a talíř se zbytky jídla na druhé straně místnosti.
Vyrazil ze svého úkrytu, popadl jídlo a běžel zpátky ke stolu. Dvěma mocnými doušky vypil zlatavé pivo, které bylo ve džbánu. Pocítil úlevu, když mu chladivá tekutina stekla hrdlem a utišila podrážděnou sliznici. Potlačil říhnutí a hladově se zakousl do kusu chleba.
Murtagh se vrátil se Zar’rocem, podivným lukem a elegantním mečem bez pochvy. Podal Zar’roc Eragonovi. „Ten druhý meč a luk jsem našel ve strážnici. Nikdy jsem takové zbraně neviděl, a tak jsem usoudil, že patří té elfce.“
„To můžeme zjistit hned,“ řekl Eragon s plnými ústy. Meč - štíhlý a lesklý se zahnutým jílcem, jehož konce se zužovaly do ostrých hrotů - dokonale pasoval do pouzdra, připnutého u jejího opasku. Nebylo podle čeho poznat, zda jí patří i luk, ale byl tak ladně tvarovaný, že pochyboval, že by mohl být někoho jiného. „Co teď?“ zeptal se a nacpal si do pusy další sousto. „Nemůžeme tady zůstat věčnost. Vojáci nás dříve či později najdou.“
„Teď,“ pravil Murtagh a vytáhl při tom luk a zasadil do něj šíp, „budeme čekat. Jak už jsem řekl, náš útěk je naplánovaný.“
„Ty tomu nerozumíš - je tady Stín! Jestli nás najde, jsme ztraceni.“
„Stín!“ zvolal Murtagh. „V tom případě řekni Safiře, ať okamžitě přiletí. Měli jsme čekat, dokud se nevymění stráže, ale otálet tak dlouho by teď bylo příliš nebezpečné.“ Eragon předal stručný vzkaz a nezdržoval Safiru zbytečnými otázkami. „Překazil jsi mi plány, když jsi unikl sám,“ reptal Murtagh a sledoval vchody do místnosti, zda se neobjeví vojáci.
Eragon se usmál. „V tom případě jsem možná měl počkat. Ale i tak jsi to měl dokonale načasované. Nedokázal bych se ani odplazit, kdybych musel bojovat se všemi těmi vojáky pomocí kouzel.“
„Jsem rád, že jsem ti mohl být k užitku,“ poznamenal Murtagh, ale vzápětí ztuhl, když zaslechl, jak opodál běží muži. „Musíme jen doufat, že nás Stín nenajde.“
V tu chvíli se místností rozezněl chladný smích. „Obávám se, že na to už je příliš pozdě.“
Murtagh s Eragonem se prudce otočili. Na konci místnosti stál samotný Stín. V ruce měl světlý meč s mělkou rýhou na čepeli. Rozepnul brož, která mu přidržovala plášť, a nechal jej sklouznout na zem. Měl tělo jako atlet, štíhlé a pevné, ale Eragon pamatoval na Bromovo varování a věděl, že Stínův vzhled klame; byl mnohokrát silnější než obyčejný smrtelník.
„Takže, můj mladý Jezdče, chceš se mnou změřit síly?“ ušklíbl se Stín. „Neměl jsem důvěřovat kapitánovi, když mi tvrdil, žes snědl všechno jídlo. Podruhé už tu chybu neudělám.“
„Já se o něj postarám,“ zašeptal Murtagh, odložil luk a vytasil meč.
„Ne,“ utrousil téměř neslyšně Eragon. „Mě chce živého, tebe ne. Chvilku ho dokážu zdržet, ale pak nás musíš dostat ven.“
„Dobrá, jdi,“ přitakal Murtagh. „Nebudeš ho muset zdržovat dlouho.“
„To doufám,“ řekl chmurně Eragon. Vytasil Zar’roc a pomalu se přibližoval. Na rudém ostří se blýskala světla loučí připevněných podél stěn.
Stín měl kaštanové oči rozžhavené jako uhlíky. Tlumeně se zasmál. „Opravdu si myslíš, že mě přemůžeš, pane Du Súndavar Freohr? Jak ubohé jméno. Čekal bych od tebe něco chytřejšího, ale mám za to, že na víc se nezmůžeš.“
Eragon se nehodlal nechat vyprovokovat. Hleděl Stínovi do tváře a vyčkával na záblesk v jeho očích nebo cuknutí rtů, zkrátka na cokoli, co by mohlo prozradit jeho příští tah. Nemůžu použít kouzlo, jinak by mohl udělat totéž. Musí si myslet, že dokáže zvítězit, aniž by se musel uchýlit ke kouzlení - což také pravděpodobně dokáže.
Než se kterýkoli z nich stačil pohnout, strop zaduněl a zatřásl se. Vyvalil se z něj prach, až vzduch v místnosti zešedl, a kolem začaly padat kusy dřeva, které se tříštily o podlahu. Ze střechy byly slyšet výkřiky a zvuk kovových úderů. V obavě, aby na něj nespadl trám, Eragon letmo pohlédl ke stropu. Stín toho krátkého vyrušení využil a zaútočil.
Eragon stěží stihl zvednout Zar’roc, aby včas odrazil ránu do žeber. Jejich ostří se střetla s pronikavým zařinčením, při němž mu zaskřípaly zuby a znecitlivěla mu paže. Kruci! Je silný! Sevřel Zar’roc oběma rukama a ohnal se jím vší silou Stínovi po hlavě. Stín však švihal mečem ve vzduchu rychleji, než Eragon považoval za možné, a hravě ho odrazil.
Nad nimi se ozval hrozivý skřípot, jako když někdo přejíždí železnými hřeby po skále. Na stropě se udělaly tři dlouhé praskliny. Šindele z břidlicové střechy propadávaly trhlinami do místnosti. Eragon si jich nevšímal, ani když se jedna z nich roztříštila na podlaze těsně vedle něj. Přestože trénoval s mistrem meče Bromem a s Murtaghem, který byl také mimořádný šermíř, nikdy ho nikdo z nich tolik nepřevyšoval. Stín si s ním jen hrál.
Eragon ustupoval k Murtaghovi a roztřesenými pažemi odrážel Stínovy údery. Každý další se zdál být silnější než ten předchozí. I kdyby si Eragon chtěl přivolat na pomoc kouzlo, už na to neměl dost sil. Pak Stín pohrdavě švihl zápěstím a vyrazil Eragonovi Zar’roc z rukou. Silný úder ho srazil na kolena, takže zůstal klečet a ztěžka oddechoval. Skřípění bylo hlasitější než předtím. Ať se dělo cokoli, přibližovalo se to.
Stín k němu povýšeně shlédl. „Mohl bys být v téhle hře mocnou figurkou, ale jsem zklamaný, pokud jsi předvedl vše, co umíš. Jestli byli i ostatní Jezdci takhle slabí, muselo by jich být nesmírné množství, aby dokázali ovládat Království.“
Eragon vzhlédl a zavrtěl hlavou. Už pochopil Murtaghův plán. Safiro, teď bude ta správná chvíle. „Ne, na něco jsi zapomněl.“
„A co by to mělo být?“ zeptal se Stín posměšně.
Vtom se ozval silný hřmot, když se utrhl pořádný kus stropu a odkryl noční oblohu. „Draci!“ snažil se Eragon překřičet okolní hluk a uskočil Stínovi z dosahu. Stín vztekle zavrčel a prudce máchl mečem. Netrefil se však a vrhl se vpřed. Vtom mu po tváři přelétl překvapený výraz, protože se mu do ramene zarazil jeden z Murtaghových šípů.
Stín se zasmál a popadl šíp dvěma prsty. „Jestli mě chceš zastavit, budeš se muset začít víc snažit.“ Další šíp ho však zasáhl přímo mezi oči. Zasténal a kroutil se bolestí. Kůže mu najednou zešedla a kolem Stína se utvořil mlžný opar, který zahalil jeho postavu. Ozval se ohlušující výkřik a potom se oblak rozplynul.
Po Stínovi nezbylo nic než plášť a hromádka šatstva. „Zabils ho!“ zvolal Eragon. Z legend znal pouze dva hrdiny, kteří přežili zápas se Stínem.
„Tím si nejsem tak jistý,“ zapochyboval Murtagh.
Nějaký muž vykřikl: „Je to tak. Nezvládl to. Jděte dovnitř a seberte je!“ Do hodovního sálu začali z obou stran proudit vojáci se sítěmi a kopími. Eragon s Murtaghem ustupovali ke zdi a elfku táhli s sebou. Muži kolem nich utvořili hrozivý půlkruh. Pak Safira strčila dovnitř hlavu dírou ve stropě a divoce zařvala. Mocnými drápy se zaryla do okraje otvoru a vytrhla další ohromný kus stropu.
Tři vojáci se otočili a utíkali, ale zbytek jich zůstal stát. S hlasitým třeskem praskl středový trám a uvolnil záplavu těžkých šindelí. Oddíly vojáků zachvátil chaos, jak se muži pokoušeli uskakovat smrtící spršce. Eragon s Murtaghem se přitiskli ke zdi, aby se vyhnuli padající suti. Safira znovu zařvala a vojáci se dali na úprk; někteří z nich však přesto skončili pod padajícími troskami.
Na závěr Safira s obrovským vypětím odtrhla zbytek stropu a seskočila se složenými křídly do hodovní síně. Pod její vahou se s ostrým křupnutím rozlomil stůl. Eragon vykřikl úlevou a objal ji. Spokojeně zavrněla. Chyběl jsi mi, maličký.
Ty mně taky. Ale je s námi ještě někdo. Uneseš nás tři?
Samozřejmě, řekla a odkopla z cesty šindele a stoly, aby se mohla vznést. Murtagh s Eragonem vytáhli elfku z úkrytu. Když ji Safira uviděla, překvapeně zasyčela. Elf!
Ano a je to ta žena, kterou jsem viděl ve snu, řekl Eragon a zvedl Zar’roc. Pomohl Murtaghovi připevnit elfku k sedlu a pak oba nasedli na Safiru. Slyšel jsem, že se na střeše ještě bojuje. Jsou tam nahoře nějací muži?
Byli, ale už nejsou. Jste připraveni?
Ano.
Safira vyskočila z hodovní síně na střechu pevnosti, kde byla rozhozena těla strážných. „Podívej!“ řekl Murtagh a ukázal rukou před sebe. Z věže na druhé straně nezastřešeného sálu vypochodovala řada lučištníků.
„Safiro, musíš odletět. Teď hned!“ varoval ji Eragon.
Rozevřela křídla, rozběhla se k okraji budovy a odrazila se od něj silnýma nohama. Pod nezvykle velkou zátěží však nebezpečně klesala. Zatímco se snažila udržet výšku, Eragon slyšel melodické brnkání pouštěných tětiv.
Tmou k nim svištěly šípy. Safira zařvala bolestí, když ji zasáhly, a rychle se stočila doleva, aby se vyhnula další palbě. Do nebe se zavrtávaly další šípy, ale naštěstí je před jejich smrtícími ranami už ochránila noc. Eragon se rozčileně ohlédl přes Safiřin krk. Kam tě zasáhli?
Mám probodaná křídla... jeden z šípů ale neprošel úplně skrz. Stále ho tam mám. Namáhavě dýchala.
Jak daleko nás můžeš odnést?
Neboj, dost daleko. Eragon pevně svíral elfku. Přelétli Gil’ead a pak zanechali město za sebou a pod rouškou tmy se stočili k jihu.