Mistr meče
Příští den pro ně nebyl tak náročný. Eragon už se cítil lépe a dařilo se mu správně odpovídat na víc Bromových otázek než předchozího dne. Po obzvláště obtížném cvičení se Eragon zmínil o tom, jak nazřel ženu ze snu. Brom se zatahal za vousy. „Říkáš, že byla uvězněná?“
„Ano.“
„A viděl jsi její tvář?“ zeptal se s napětím v hlase Brom.
„Ne moc jasně. Bylo tam málo světla, ale i tak mohu říct, že byla velmi krásná. Je to divné; nedělalo mi žádný problém vidět její oči. A ona se na mě dívala.“
Brom zavrtěl hlavou. „Pokud vím, je nemožné, aby kdokoli poznal, že ho někdo na dálku pozoruje.“
„Nevíš, kdo by to mohl být?“ zeptal se Eragon, zaskočený dychtivostí ve svém hlase.
„To opravdu nevím,“ připustil Brom. „Kdybys mě nutil, asi bych ti řekl pár domněnek, ale žádná z nich by nebyla moc pravděpodobná. Tenhle tvůj sen je neobvyklý. Nějak se ti podařilo ve spánku nazřít něco, cos nikdy neviděl - a navíc aniž bys musel vyslovit kouzelná slova. Sny sice občas zasáhnou do světa duchů, ale tohle je jiné.“
„Možná bychom - abychom to pochopili - měli prohledat každé vězení a kobku, dokud tu ženu nenajdeme,“ zažertoval Eragon. Vlastně to považoval za celkem dobrý nápad. Brom se zasmál a jel dál.
Bromův tvrdý výcvik vyplňoval skoro každou hodinu jejich času, zatímco dny pomalu přešly v týdny. Kvůli dlaze musel Eragon při soubojích používat levou ruku. Zanedlouho dokázal bojovat levou rukou stejně dobře jako předtím pravou.
V době, kdy překročili Dračí hory a dorazili k pláním, už v Alagaësii panovalo jaro a zaplavilo krajinu množstvím květin. Holé opadavé stromy byly poseté červenohnědými pupeny a mezi loňskými suchými stonky začala prorážet nová stébla trávy. Ptáci se vrátili ze svých zimovišť, aby se pářili a stavěli hnízda.
Naši poutníci se drželi řeky Toark a směřovali jihovýchodním směrem, podél okraje Dračích hor. Řeka se plynule rozšiřovala, jak do ní z každé strany vtékaly přítoky a zásobovaly její vymleté koryto vodou. Když byla široká víc než tří míle, Brom ukázal na ostrůvky naplavenin roztroušené po hladině. „Už jsme blízko jezera Leona,“ řekl. „Musí to být jen pár mil odsud.“
„Myslíš, že se tam stačíme dostat před setměním?“ zeptal se Eragon.
„Můžeme to zkusit.“
Brzy se zešeřilo a skoro nebylo vidět na cestu, ale mohli jet dál po zvuku řeky, která tekla podél cesty. Pak vyšel měsíc, jehož jasný kotouč zářil dost jasně, aby viděli, co leží před nimi.
Jezero Leona vypadalo jako tenký stříbrný plát vytepaný do země. Jeho hladina byla tak klidná a nehybná, jako by to ani nebyla voda. Kromě světlého pruhu měsíčního světla, které se na ní odráželo, byla od okolní pevniny k nerozeznání. Safira stála na skalnatém pobřeží a sušila si roztažená křídla. Eragon se s ní přivítal a ona mu řekla: Voda je báječná - hluboká, chladivá a čistá.
Zítra si možná zaplavu, odvětil. Utábořili se pod skupinou stromů a brzy usnuli.
Za úsvitu Eragon nedočkavě vyběhl, aby si prohlédl jezero v denním světle. Modravá vodní plocha se vlnila ve vějířovitých útvarech v místech, kde se do ní opíral vítr. Její průzračná velikost ho naplňovala radostí. Zavýskal a vběhl do vody. Safiro, kde jsi? Pojďme si užít trochu legrace!
Jakmile na ni Eragon vyšplhal, vyskočila nad vodu. Vznesla se do výšky, zakroužila nad jezerem, ale ani z této výšky nebyl vidět protější břeh. Nechceš se trochu vykoupat? zeptal se Eragon.
Rozverně se zazubila. Drž se! Přitáhla křídla a snesla se nad vodu, až drápy narážela do vlnek. Voda se třpytila ve slunečním světle, když plachtili nad její hladinou. Eragon znovu zavýskal. Pak Safira složila křídla a potopila se do jezera; její hlava a krk projely hladinou jako oštěp.
Voda zasáhla Eragona jako ledová stěna, až mu vyrazila dech a skoro ho srazila Safiře ze zad. Pevně se jí držel kolem krku, když mířila zpět k hladině. Třemi mocnými záběry nohou byla nahoře, prorazila klidnou hladinu vody a rozstříkla k nebi spršku třpytivých kapek. Eragon zalapal po dechu a zatřásl hlavou, aby oklepal z vlasů přebytečnou vodu. Safira plula přes jezero a ocas používala jako kormidlo.
Připraven?
Eragon přikývl, zhluboka se nadechl a ještě pevněji sevřel paže. Tentokrát plynule vklouzli pod hladinu. Průzračnou vodou viděli na desítky metrů kolem sebe. Safira se kroutila a stáčela v neuvěřitelných figurách a klouzala vodou jako úhoř. Eragon měl pocit, jako by jel na bájném mořském hadovi.
Právě když už mu docházel dech, prohnula se Safira v zádech a vynořila hlavu ven. Obklopil je vodopád kapek, když vyskočila do vzduchu a prudce roztáhla křídla. Dvěma mocnými máchnutími nabrala výšku.
Páni! To bylo něco, zvolal Eragon.
Ano, souhlasila šťastně Safira. I když je škoda, že nedokážeš déle zadržet dech.
S tím nic nenadělám, řekl a vymačkal si vodu z vlasů. Šaty měl zmáčené a vítr proudící ze Safiřiných křídel ho studil. Zatahal se za dlahu - zápěstí už ho svrbělo.
Když Eragon uschl, osedlali s Bromem koně a vyrazili v dobré náladě dál kolem jezera Leona, zatímco Safira se rozpustile potápěla a zas vynořovala z vody.
Před večeří Eragon obrnil kouzlem Zar’rocovo ostří v očekávání obvyklého zápasu. Ani jeden z nich se však nepohnul a oba vyčkávali, až zaútočí ten druhý. Eragon pátral po okolí a hledal cokoli, co by mu umožnilo získat výhodu. Jeho pozornost upoutal klacek poblíž ohně.
Eragon se vrhl k zemi, popadl klacek a mrštil jím po Bromovi. Jenže zavadil o dlahu a Brom letícímu kusu dřeva snadno uhnul. Stařec vyrazil kupředu a ohnal se mečem. Eragon se na poslední chvíli přikrčil pod čepelí, která mu prosvištěla kolem hlavy. Zavrčel a zuřivě skočil na Broma.
Dopadli na zem a každý z nich se usilovně snažil dostat toho druhého na lopatky. Eragon se stočil na stranu a máchl Zar’rocem těsně nad zemí Bromovi po holeni. Brom odrazil úder rukojetí svého meče a vyskočil na nohy. Eragon se postavil a bleskurychle se otočil, aby znovu zaútočil a vedl Zar’roc ve složitém řetězci úderů. Od čepelí jim létaly jiskry, jak meče znovu a znovu narážely o sebe. Brom odrazil každou ránu s tváří strnulou v neustálém soustředění. Ale Eragon poznal, že začíná být unavený. Neodbytné rány pokračovaly, jak se každý z nich snažil nalézt slabinu v obraně toho druhého.
Eragon však cítil, že nastává obrat. Úder za úderem získával převahu; Bromovy obranné manévry se zpomalovaly a on musel začít ustupovat. Eragon snadno odvracel jeho rány. Starci na čele pulsovaly žíly a na krku mu samým úsilím vystupovaly šlachy.
S náhle nabytou sebejistotou Eragon mával Zar’rocem rychleji než kdy předtím a utkal kolem Bromova meče ocelovou sít. Náhle bleskurychle a prudce udeřil plochou čepele proti Bromově obrannému výpadu a vyrazil mu meč z ruky. Než stačil Brom zareagovat, Eragon mu přitiskl Zar’roc ke krku.
Stáli a ztěžka oddechovali. Rudý hrot meče spočíval na Bromově klíční kosti. Eragon pomalu spustil paži a ustoupil. Bylo to poprvé, co Broma porazil, aniž by se musel uchýlit ke lsti. Brom sebral ze země svůj meč a zasunul ho do pochvy. Stále ztěžka oddechoval a řekl: „Pro dnešek jsme skončili.“
„Ale vždyť jsme sotva začali,“ namítal Eragon.
Brom zavrtěl hlavou. „S mečem už tě toho víc nenaučím. Ze všech bojovníků, s nimiž jsem se utkal, pouze tři mě dokázali takhle přemoci a pochybuji, že by to kterýkoli z nich zvládl levou rukou.“ Smutně se pousmál. „Možná už nejsem tak mladý, jak jsem býval, ale mohu ti říct, že jsi nadaný a výjimečný šermíř.“
„Znamená to, že už spolu nebudeme každý večer zápasit?“ zeptal se Eragon.
„Och, z toho se nevyvlékneš,“ zasmál se Brom. „Ale trochu zvolníme. Nestane se nic hrozného, když tu a tam vynecháme.“ Otřel si čelo. „Přesto si pamatuj, že pokud někdy budeš mít tu smůlu, že budeš muset bojovat s elfem - ať už trénovaným nebo ne, s mužem či ženou -, počítej s tím, že prohraješ. Elfové jsou spolu s draky a dalšími kouzelnými bytostmi mnohokrát silnější, než příroda zamýšlela. Dokonce i ten nejslabší elf by tě dokázal porazit. To samé platí o ra‘zacích - nejsou to lidé a unaví se mnohem pomaleji než my.“
„Existuje způsob, jak se jim vyrovnat?“ zeptal se Eragon a uvelebil se se zkříženýma nohama u Safiry.
Bojoval jsi dobře, řekla. Usmál se.
Brom se usadil a pokrčil rameny. „Pár by jich bylo, ale žádný z nich teď nemáš k dispozici. Kouzla ti dovolí porazit všechny, kromě těch nejsilnějších protivníků. Na ty budeš potřebovat Safiřinu pomoc a hrozně moc štěstí. Nezapomeň, že když kouzelné bytosti používají kouzla, dokáží věci, které by člověka zabily, protože mají mnohem větší schopnosti.“
„Jak můžeš bojovat proti kouzlu?“ zeptal se Eragon.
„Jak to myslíš?“
„No,“ řekl a opřel se o loket. „Předpokládejme, že by mě napadl Stín. Jak bych se mohl bránit jeho kouzlu? Většina kouzel se provádí okamžitě a kvůli tomu je nemožné včas zareagovat. A i kdybych to dokázal, jak bych mohl zrušit kouzlo nepřítele? Vypadá to, že bych měl znát jeho záměr ještě předtím, než ho vykoná.“ Odmlčel se. „Prostě si nedokážu představit, jak by se to dalo udělat. Ten, kdo zaútočí první, vyhraje.“
Brom si povzdechl. „To, o čem mluvíš - ‘souboj čarodějů’ se tomu říká -, je mimořádně nebezpečné. Neuvažoval jsi nikdy nad tím, jak mohl Galbatorix přemoci všechny Jezdce, když mu při tom pomáhalo jen dvanáct zrádců?“
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel,“ uznal Eragon.
„Existuje několik důvodů. O některých se dozvíš později, ale ten hlavní je, že Galbatorix dokázal a stále dokáže mistrovsky proniknout do lidských myslí. Abys věděl, v souboji čarodějů platí přísná pravidla, která musejí obě strany dodržovat, jinak oba protivníci zemřou. Zaprvé je to pravidlo, že nikdo nesmí použít kouzlo dřív, dokud jeden ze zúčastněných nezíská přístup do mysli toho druhého.“
Safira pohodlně obtočila ocas kolem Eragona a zeptala se: Nač čekat? Tou dobou, kdy si nepřítel uvědomí, žes zaútočil, už pro něj bude příliš pozdě, aby jednal. Eragon zopakoval otázku nahlas.
Brom zavrtěl hlavou. „Kdepak, nebude. Kdybych proti tobě nečekaně použil sílu, Eragone, určitě bys zemřel, ale v tom kratičkém okamžiku, než by bylo po tobě, bys měl čas na protiútok. Proto, pokud si jeden z bojovníků nepřeje zemřít, žádná strana nezaútočí, dokud jeden z nich neprolomí obranu toho druhého.“
„Co se stane pak?“ vyptával se Eragon.
Brom pokrčil rameny a řekl: „Jakmile jsi jednou uvnitř nepřítelovy mysli, je dost snadné předvídat, co udělá, a předejít tomu. Dokonce i s touto výhodou však můžeš prohrát, pokud neumíš zrušit zaklínadlo.“
Naplnil si dýmku a zapálil ji. „A to vyžaduje mimořádně rychlé myšlení. Než se můžeš bránit, musíš pochopit přesnou podstatu sil namířených proti tobě. Pokud jsi napaden žárem, musíš vědět, zda se k tobě přenáší vzduchem, ohněm nebo nějakým jiným způsobem. Teprve až zjistíš tohle, můžeš bojovat s kouzlem například tak, že zmrazíš rozpálený materiál.“
„To zní obtížně.“
„Je to nesmírně těžké,“ potvrdil Brom. Z jeho dýmky stoupal oblak kouře. „Zřídka dokáží lidé přežít takový souboj déle než pár vteřin. Ohromné množství úsilí a potřebných dovedností odsuzují dopředu k rychlé smrti každého, kdo nemá řádný výcvik. Až budeš pokročilejší, začnu tě učit nejdůležitější metody. Do té doby, pokud se někdy ocitneš v souboji čarodějů, ti radím utéct, jak nejrychleji dokážeš.“