Jezdcův odkaz

 

Probuď se, Eragone. Pohnul se a zasténal.

Potřebuji tvou pomoc. Děje se něco zlého! Eragon se ten hlas pokusil ignorovat a znovu usnul. Vstávej! ozvalo se znovu.

Jdi pryč, zamručel.

Eragone! Řev se rozlehl jeskyní. Zprudka se posadil a zašmátral po luku. Safira se skláněla nad Bromem, který se skulil ze skalní římsy a házel sebou. Tvář měl křečovitě staženou a pěsti zaťaté. Eragon k němu přiběhl a obával se toho nejhoršího.

„Pomoz mi ho přidržet, nebo se zraní!“ zakřičel na Murtagha a chytil Bromovy ruce. Ucítil bodavou bolest v boku, když se starcovo tělo sevřelo v křeči. Společnými silami Broma přidrželi, dokud křeče neustaly. Pak ho opatrně položili zpátky na skalní výstupek.

Eragon sáhl Bromovi na čelo. Kůži měl tak horkou, že teplo bylo cítit až palec od jeho těla. „Podej mi vodu a nějaký hadr,“ řekl ustaraně. Murtagh mu je přinesl a Eragon Bromovi jemně omyl tvář, aby ji zchladil. Když jeskyně znovu utichla, všiml si, že venku svítí slunce. Jak dlouho jsme spali? zeptal se Safiry.

Pěknou chvíli. Většinu času jsem hlídala Broma. Šlo to, dokud sebou před chvílí nezačal házet. Vzbudila jsem tě, až když spadl na zem.

Protáhl se a trhl sebou, když ho bodlo pod žebry. Nějaká ruka mu najednou sevřela rameno. Brom prudce otevřel oči a upřel na Eragona skelný pohled. „Ty!“ vydechl. „Dones mi měch s vínem!“

„Brome?“ zvolal Eragon. Potěšilo ho, že ho slyší mluvit. „Neměl bys pít víno, jen ti přitíží.“

„Dones ho, chlapče - prostě ho dones...“ zavzdychal Brom. Pak mu ruka sklouzla z Eragonova ramene.

„Hned budu zpátky - vydrž.“ Eragon uháněl k brašnám a horečně je prohrabával. „Nemůžu ho najít!“ zvolal a zoufale se rozhlížel.

„Tady, vezmi si můj,“ řekl Murtagh a podal mu kožený měch.

Eragon ho popadl a vrátil se k Bromovi. „Mám to víno,“ řekl a klekl si k němu. Murtagh ustoupil zpět ke vchodu jeskyně, aby měli soukromí.

Bromova další slova byla sotva slyšitelná a neurčitá. „Dobrá...“ Pohnul ochablou paží. „Teď... omyj mi tím vínem pravou ruku.“

„Co...“ chtěl se zeptat Eragon.

„Na nic se neptej! Mám málo času.“ Eragon zmateně odzátkoval měch a polil Bromovi dlaň. Vmasíroval víno starci do kůže a rozetřel je i kolem prstů a po hřbetu ruky. „Víc,“ zachroptěl Brom. Eragon mu na ruku znovu šplíchl víno. Silně ji drhnul, dokud z Bromovy dlaně nezačala pouštět hnědá barva. Pak přestal a úžasem otevřel ústa dokořán. Na Bromově dlani se objevila gedwëy ignasia.

„Ty jsi Jezdec?“ zeptal se nevěřícně.

Bromovi po tváři přelétl bolestný úsměv. „Kdysi dávno to bývala pravda... ale už není. Když jsem byl mladý... mladší, než jsi ty, vybrali mě... vybrali si mě Jezdci, abych se stal jedním z nich. Během výcviku jsem se spřátelil s jedním učedníkem... Morzanem, to bylo ještě předtím, než se stal Křivopřísežníkem.“ Eragon zalapal po dechu - to přece bylo před více než sto lety. „Pak nás ale zradil a přidal se ke Galbatorixovi... a v boji o Dorú Areabu - město na Vroengardu - byla moje mladá dračice zabita. Jmenovala se... Safira.“

„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptal se tiše Eragon.

Brom se zasmál. „Protože... to nebylo potřeba.“ Odmlčel se. Těžko se mu dýchalo. Ruce měl sevřené. „Jsem starý, Eragone... tak starý. I když můj drak zemřel, měl jsem delší život než většina lidí. Nevíš, jaké to je, dožít se takového věku, ohlédnout se a zjistit, že si na mnohé už ani nepamatuješ; pak pohlédnout před sebe a vědět, že před tebou leží ještě mnoho let... Po všech těch letech stále truchlím po své Safiře... a nenávidím Galbatorixe za to, o co mě připravil.“ Jeho rozrušené oči se zavrtávaly do Eragona, když mu naléhavě radil: „Nedovol, aby se totéž stalo tobě. Nedovol! Hlídej Safiru svým vlastním životem, protože bez ní bys už neměl pro co žít.“

„Takhle bys neměl mluvit. Nic se jí nestane,“ namítal znepokojeně Eragon.

Brom otočil hlavu na stranu. „Možná blouzním.“ Nepřítomným pohledem se podíval na Murtagha a pak ho upřel na Eragona. Jeho hlas zesílil. „Eragone! Už déle nevydržím. Tohle... tohle je těžké zranění, vysává ze mě sílu. Už nemám energii s tím bojovat... Než odejdu, přijmeš mé požehnání?“

„Všechno zas bude dobré,“ řekl Eragon se slzami v očích. „Nemusíš to dělat.“

„Tak už to chodí... musím. Přijmeš mé požehnání?“ Eragon sklonil hlavu a odevzdaně přikývl. Brom mu položil roztřesenou ruku na čelo. „Pak ti žehnám. Nechť ti příští roky přinesou mnoho štěstí.“ Kývl na něj, aby se naklonil blíž. Velmi tiše mu pošeptal sedm slov ze starověkého jazyka a pak mu ještě tišeji řekl, co znamenají. „To je vše, co ti mohu dát... Používej je pouze v krajní nouzi.“

Brom nepřítomně obrátil oči ke stropu. „A teď,“ zamumlal, „už se vydám do toho největšího dobrodružství ze všech...“

Eragon plakal, držel ho za ruku a konejšil ho, jak nejlépe uměl. Soustředěně a vytrvale nad ním bděl, neodcházel se napít ani najíst. Jak dlouhé hodiny míjely, Brom zesinal a jeho oči pomalu vyhasínaly. Ruce mu zchladly. Kolem něj se šířila atmosféra prázdnoty a smutku. Eragon byl bezmocný, už pro něj nedokázal nic udělat. Mohl se jen dívat, jak si rána ra’zaků vybírá svou oběť.

Byl podvečer a stíny už se prodloužily, když Brom náhle ztuhl. Eragon ho volal jménem a přivolal i Murtagha na pomoc, ale už nemohli nic dělat. Všude kolem se rozhostilo mrtvé ticho a Brom naposledy pohlédl Eragonovi do očí. Pak se po jeho tváři náhle rozlil spokojený výraz a on naposledy vydechl. A tak zemřel Brom vypravěč.

 

Eragon zatlačil roztřesenými prsty Bromovy oči a vstal. Safira stojící za ním zvedla hlavu, žalostně zařvala k nebi a začala usedavě naříkat. Eragonovi se po tvářích kutálely slzy a prostoupil jím pocit hrozné ztráty. Zajikavě ze sebe dostal: „Musíme ho pohřbít.“

„Mohli by nás vidět,“ varoval ho Murtagh.

„To je mi jedno!“

Murtagh zaváhal, pak vynesl Bromovo tělo z jeskyně, spolu s jeho mečem a holí. Safira je následovala.

„Nahoru,“ řekl zastřeným hlasem Eragon a ukázal na vrcholek pískovcové hory.

„Nemůžeme vykopat hrob do kamene,“ namítl Murtagh.

„Já ano.“

Eragon se vyšplhal na hladký vrchol kopce a přemáhal při tom bolest v boku. Murtagh položil Broma na kámen.

Eragon si promnul oči a upřel pohled do pískovce. Pohnul rukou a řekl: „Moi stenr!“ Kámen se zavlnil. Najednou byl tekutý jako voda a vznikla v něm prohlubeň v délce lidského těla. Modeloval pískovec, jako by to byl mokrý jíl, dokud kolem prohlubně nevytvořil do pasu vysoké stěny.

Uložili Broma doprostřed neotesané hrobky spolu s jeho holí i mečem. Eragon ustoupil o krok a znovu pomocí kouzla tvaroval kámen. Ten se spojil nad Bromovou nehybnou tváří a vystoupal do výšky, až utvořil štíhlou věžičku. Jako poslední hold vyryl Eragon do kamene runy, jimiž sděloval:

 

ZDE LEŽÍ BROM

Tento muž býval Dračím jezdcem

a pro mě byl

jako otec.

Ať jeho jméno žije navěky.

 

Pak sklonil hlavu a truchlil. Stál tam jako živoucí socha až do večera, kdy se světlo začalo vytrácet z krajiny.

Té noci se mu znovu zdálo o uvězněné ženě.

Dokázal říct, že je s ní něco v nepořádku. Dech měla nepravidelný u chvěla se - zda zimou, či bolestí, to nevěděl. Jediné, co v pološeru cely jasně viděl, byla její ruka, visící přes okraj lůžka. Z konečků prstů jí skapávala tmavá tekutina. Eragon věděl, že je to krev.