Žehnej dítěti, Argetlame
Eragon se na chodbě protáhl; po dlouhém sezení byl celý ztuhlý. Po něm do Ažihadovy pracovny vstoupila Dvojčata a zavřela za sebou dveře. Eragon pohlédl na Orika. „Je mi líto, že ses kvůli mně dostal do problémů,“ omlouval se.
„Tím se netrap,“ zabručel Orik a zatahal se za vousy. „Ažihad mi dal, co jsem chtěl.“
Ten výrok zaskočil dokonce i Safiru. „Jak to myslíš?“ zeptal se Eragon udiveně. „Nemůžeš cvičit ani bojovat a musíš mi dělat strážce. Copak tohle jsi chtěl?“
Trpaslík ho klidně pozoroval. „Ažihad je dobrý vůdce. Umí dodržovat zákony, a přesto zůstává spravedlivý. On mě potrestal, ale jsem také jedním z Hrothgarových poddaných. Pod jeho velením si stále mohu dělat, co budu chtít.“
Eragon si uvědomil, že by bylo pošetilé zapomínat na Orikovu dvojí loajalitu a rozštěpenou moc v Tronjheimu. „Ažihad ti právě přidělil celkem významné postavení, že?“
Orik se zhluboka zasmál. „Přesně to udělal a navíc takovým způsobem, že Dvojčata nemohou nic namítnout. To je určitě rozčílí. Ažihad je pěkně mazaný, to tedy ano. Pojď, mladíku, jistě máš hlad. A musíme ubytovat tvého draka.“
Safira zasyčela. Eragon řekl: „Jmenuje se Safira.“
Orik se jí mírně uklonil. „Hluboce se omlouvám, příště na to budu pamatovat.“ Vzal ze stěny oranžovou lampu a vedl je chodbou.
„Umějí i ostatní ve Farthen Dûru kouzlit?“ zeptal se Eragon, zatímco se snažil držet tempo s Orikovým svižným krokem. Pečlivě držel Zar’roc tak, aby paží zakryl symbol na pochvě meče.
„Dost málo,“ řekl Orik a prudce při tom pokrčil rameny v drátěné košili. „A ti, kteří to umějí, nedokážou o moc víc než vyléčit pár škrábanců. Proto se museli věnovat Arye všichni - na její léčení bylo potřeba mnoho sil.“
„Až na Dvojčata.“
„Tss,“ zamručel pohrdavě Orik. „Stejně by o jejich pomoc nestála. Jejich um nespočívá v léčení. Jsou spíš mistři intrik a pletichaření a snaží se získat co největší moc - na úkor všech ostatních. Deynor, Ažihadův předchůdce, jim dovolil, aby se přidali k Vardenům, protože potřeboval jejich podporu... nemůžeš čelit Království bez kouzelníků, kteří se neztratí na bojišti. Ti dva představují nepříjemný páreček, ale jistě jsou i k něčemu užiteční.“
Vešli do jednoho ze čtyř hlavních tunelů, které rozdělovaly Tronjheim. Procházely tudy hloučky trpaslíků i lidí a jejich hlasy se mocně odrážely od naleštěné podlahy. Všichni okamžitě utichli, jakmile uviděli Safiru; upíraly se na ni desítky očí. Orik si ale diváků nevšímal a zabočil doleva směrem k jedné ze vzdálenějších bran Tronjheimu. „Kam jdeme?“ zeptal se Eragon.
„Pryč z těchto chodeb, aby Safira mohla vyletět do dračí haly nad Isidar Mithrim, Hvězdnou růží. Není tam střecha - vrcholek Tronjheimu se dívá na otevřené nebe, stejně jako vršek Farthen Dûru - aby se mohla, tedy aby ses mohla, Safiro, snést přímo dolů do dračí haly. Právě tam pobývali Jezdci, když navštívili Tronjheim.“
„Nebude tam bez střechy zima a vlhko?“ zeptal se Eragon.
„Ale kdeže,“ zavrtěl hlavou Orik. „Před takovými živly nás chrání Farthen Dûr. Nepronikne sem déšť ani sníh. Kromě toho je hala lemovaná mramorovými jeskyněmi pro draky. Ty poskytují potřebnou ochranu. Jediné, na co byste si měli dávat pozor, jsou rampouchy; když se utrhnou, můžou rozseknout koně vejpůl.“
Bude mi tam dobře, ujistila ho Safira. Mramorová jeskyně je rozhodně bezpečnější než kterékoli místo, na kterém jsme společně přespávali.
Snad... Myslíš, že Murtagh bude v pořádku?
Ažihad na mě dělá dojem čestného muže. Pokud se Murtagh nepokusí utéct, jsem přesvědčena, že se mu nic nestane.
Eragon zkřížil paže na prsou; už se mu nechtělo mluvit. Byl omámený zvratem událostí od včerejšího dne. Zběsilý útěk z Gil’eadu mají konečně za sebou, ale jeho tělo jako by chtělo utíkat a ujíždět dál. „Kde máme koně?“
„Ve stájích u brány. Můžeme se za nimi stavit, než odejdeme z Tronjheimu.“
Vyšli z Tronjheimu stejnou branou, jakou předtím vcházeli. Zlatí gryfové zářili barevnými odlesky vrhanými z desítek luceren. Během Eragonova rozhovoru s Ažihadem se slunce přesunulo - otvorem kráteru už do Farthen Dûru nepronikalo žádné světlo. Bez těchto drobných paprsků byly vnitřní stěny duté hory sametově černé. Jediné osvětlení přicházelo z Tronjheimu, který se oslnivě třpytil v šeru. Třpyt města-hory byl dost silný, aby osvítil okolí stovky stop kolem.
Orik ukázal na bílý vrcholek Tronjheimu. „Tam nahoře na tebe čeká čerstvé maso a pramenitá horská voda,“ řekl Safiře. „Můžeš zůstat v některé z jeskyní. Jakmile si nějakou vybereš, ustelou ti tam a pak už tě nebude nikdo rušit.“
„Myslím, že tam půjdeme oba. Nechci se odloučit,“ protestoval Eragon.
Orik se k němu obrátil. „Jezdče Eragone, udělám všechno, abych ti vyhověl. Ale bylo by nejlepší, kdyby Safira počkala v jeskyni pro draky, než se najíš. Chodby vedoucí do hodovních síní nejsou dost velké, aby mohla jít s námi.“
„Tak proč mi prostě nedoneseš jídlo do jeskyně?“
„Protože,“ řekl Orik rezervovaným tónem, „jídlo se připravuje tady dole a nahoru je to pěkně daleko. Ovšem pokud si to přeješ, mohli bychom ti nahoru poslat sluhu s jídlem. Bude to chvíli trvat, ale mohl by ses tak najíst se Safirou.“
On to myslí vážně, pomyslel si Eragon, udivený, že by pro něj udělali tolik. Ale díky způsobu, jakým to Orik řekl, zauvažoval, zda ho trpaslík nějak nezkouší.
Jsem unavená, řekla Safira. A tahle dračí jeskyně se mi zamlouvá. Jdi, najez se a pak za mnou přijď. Bude to příjemné, společně si odpočinout bez obav z divokých zvířat nebo vojáků. Příliš dlouho jsme na cestách strádali.
Eragon na ni zamyšleně pohlédl a pak řekl Orikovi: „Najím se tady dole.“ Trpaslík se usmál a vypadal spokojeně. Eragon sejmul Safiře sedlo, aby mohla pohodlně vlétnout do dračí haly. Vezmeš mi s sebou Zar’roc?
Ano, řekla a chytla meč a sedlo do drápů. Ale luk si nech u sebe. Musíme těmto lidem důvěřovat, ale ne slepě.
Já vím, řekl ustaraně.
Prudkým skokem se Safira vznesla ze země do vzduchu. Pravidelné mávání jejích křídel se neslo tmou. Když zmizela nad okrajem vrcholku Tronjheimu, Orik si dlouze oddechl. „Ach chlapče, měl jsi skutečné štěstí. Cítím najednou v srdci touhu po otevřeném nebi, touhu stoupat podél skal a lovit jako jestřáb. Přesto jsou moje nohy jistější na zemi - a ještě více pod ní.“
Hlasitě spráskl ruce. „Ale zanedbávám své hostitelské povinnosti. Vím, že jsi nejedl od té mizerné večeře, kterou Dvojčata považovala za dostatečnou. Tak pojď, najdeme kuchaře a poprosíme je o maso a chléb!“
Eragon následoval trpaslíka zpět do Tronjheimu a dál bludištěm chodeb, dokud nedorazili do dlouhé místnosti s řadami kamenných stolů vysokých tak akorát pro trpaslíky. V mastkových kamnech za dlouhým pultem plápolal oheň.
Orik něco řekl neznámým jazykem podsaditému trpaslíkovi se zarudlou tváří, který mu okamžitě podal kamenné podnosy s dušenými houbami a rybami. Pak Orik vedl Eragona několik pater schodů nahoru do malého výklenku vyříznutého do vnější stěny Tronjheimu, kde se posadili se zkříženýma nohama. Eragon beze slova sáhl po jídle.
Když vyprázdnili své tácy, Orik si spokojeně povzdechl a vytáhl dlouhou dýmku. Zapálil ji a řekl: „Výtečné jídlo, i když by to chtělo ještě pořádný doušek medoviny, aby se řádně spláchlo.“
Eragon si prohlížel zemi pod sebou. „Hospodaříte tady ve Farthen Dûru?“
„Ne, v tomhle slunečním světle vyroste jen mech, houby a plísně. Tronjheim by nepřežil bez zásob z okolních údolí, což je jeden z důvodů, proč se mnozí rozhodli žít na jiných místech v Beorských horách.“
„Takže je tu víc trpasličích měst?“
„Ne tolik, kolik bychom chtěli. Tronjheim je největší z nich.“ Orik se opřel o loket a dlouze si potáhl z dýmky. „Viděl jsi jen nižší poschodí, takže to nebylo tak zřejmé, ale většina Tronjheimu je neobydlená. Čím výš stoupáš, tím je prázdnější. Některá patra zůstala po staletí nedotčená. Většina trpaslíků raději bydlí pod Tronjheimem a Farthen Dûrem v jeskyních a chodbách, které vedou skalami. Během staletí jsme vykopali hodně chodeb a tunelů pod Beorskými horami. Dá se přejít z jednoho konce horského pásma na druhý, aniž bys musel vystoupit na povrch.“
„Připadá mi to jako plýtvání, mít všechen ten nevyužitý prostor v Tronjheimu,“ poznamenal Eragon.
Orik přikývl. „Někteří zastávali názor, že by se tohle místo mělo opustit kvůli nedostatku vlastních zdrojů, ale Tronjheim má jeden velmi cenný účel.“
„Jaký?“
„V dobách katastrof může poskytnout přístřeší celému našemu národu. V našich dějinách nastaly jen tři situace, kdy jsme byli donuceni tuto krajní možnost využít, ale pokaždé nás to zachránilo před jistou a naprostou zkázou. Proto ho stále udržujeme obydlený a připravený k použití.“
„Nikdy jsem neviděl něco tak velkolepého,“ připustil Eragon.
Orik se usmál s dýmkou mezi zuby. „Jsem rád, že to tak vnímáš. Postavit Tronjheim trvalo celé generace - a to jsou naše životy mnohem delší než lidské. Kvůli tomu prokletému Království bohužel jen málo cizinců může tuhle nádheru spatřit.“
„Kolik Vardenů tady žije?“
„Trpaslíků, nebo lidí?“
„Lidí - chtěl bych vědět, kolik jich uteklo z Království.“
Orik vydechl dlouhý oblak kouře, který se líně stočil kolem jeho hlavy. „Je tu kolem čtyř tisíc tvých soukmenovců. Ale to je špatný ukazatel toho, co chceš vědět. Sem přicházejí jen lidé, kteří chtějí bojovat. Zbytek je pod ochranou krále Orrina v Surdě.“
Tak málo? pomyslel si Eragon se skličujícím pocitem. Jenom královská armáda čítala skoro šestnáct tisíc vojáků, když byla v plné pohotovosti, a to nepočítám urgaly. „Proč Orrin sám nebojuje proti Království?“ zeptal se.
„Kdyby dal najevo otevřené nepřátelství,“ řekl Orik, „Galbatorix by ho rozdrtil. Takhle Galbatorix o jeho zničení neusiluje, protože nepovažuje Surdu za velké nebezpečí, což je chyba. Jenom díky Orrinově pomoci mají Vardenové většinu svých zbraní a zásob. Bez něj by se nemohli Království ubránit.
Nezoufej nad počtem lidí v Tronjheimu. Je tu mnoho trpaslíků - mnohem víc, než jsi viděl - a všichni budou bojovat, až přijde čas. Orrin nám také slíbil vojska pro případ, že bychom bojovali s Galbatorixem. I elfové přislíbili svou pomoc.“
Eragon se zamyšleně dotkl Safiřiny mysli a přistihl ji, jak si soustředěně pochutnává na krvavé kýtě: Znovu si všiml kladiva a hvězd vyrytých do Orikovy helmy. „Co to znamená? Viděl jsem to také na podlaze v Tronjheimu.“
Orik sundal kovanou čapku z hlavy a přejel drsnými prsty přes vyrytý znak. „To je symbol mého klanu. Jsme ingietum - kovodělníci a kováři. Kladivo a hvězdy jsou vykládané v tronjheimské podlaze proto, že to byl osobní znak Korgana, našeho zakladatele. Jeden klan vládne a dalších dvanáct ho obklopuje. Král Hrothgar je také Dûrg-rimst ingietum a přinesl mému domu mnoho slávy a pocty.“
Když vrátili tácy kuchaři, potkali v chodbě dalšího trpaslíka. Postavil se před Eragona, uklonil se a uctivě řekl: „Argetlam.“
Trpaslík nechal Eragona v rozpacích, zardělého v nepříjemné stísněnosti, a přesto podivně potěšeného tím gestem. Ještě nikdy se mu nikdo neuklonil. „Co říkal?“ zeptal se a naklonil se blíž k Orikovi.
Orik rozpačitě pokrčil rameny. „To je elfské slovo, které se užívalo ve spojení s Jezdci. Znamená to ‘stříbrná ruka’.“ Eragon pohlédl na svou ruku v rukavici a pomyslel na gedwëy ignasia, kterou cítil na dlani. „Chceš se vrátit za Safirou?“
„Mohl bych se nejdřív někde vykoupat? Už dlouho jsem nemohl smýt špínu z cesty. Také moje košile je od krve, roztrhaná a zapáchá. Rád bych ji vyměnil, ale nemám peníze, abych si koupil novou. Mohl bych si ji nějak odpracovat?“
„Chceš snad urazit Hrothgarovu pohostinnost, Eragone?“ zeptal se vážně Orik. „Pokud budeš v Tronjheimu, nebudeš si muset nic kupovat. Zaplatíš za věci jiným způsobem - Ažihad a Hrothgar na to dohlédnou. Pojď. Ukážu ti, kde se můžeš umýt, a pak ti přinesu košili.“
Odvedl Eragona dolů dlouhým schodištěm, dokud se neocitli pod Tronjheimem. Chodby se změnily v tunely, v nichž se Eragon musel krčit, protože byly jen pět stop vysoké, a všechny lucerny tu byly červené. „Aby tě světlo neoslepovalo, když vejdeš do tmavé jeskyně nebo z ní vycházíš,“ vysvětlil Orik.
Vstoupili do prázdného pokoje s malými dvířky na konci. Orik ukázal rukou. „Koupel je tam a najdeš tam i kartáče a mýdlo. Oblečení si nech tady. Až se vrátíš, budeš tu mít nové.“
Eragon mu poděkoval a začal se svlékat. Cítil úzkost, že se ocitl takhle sám v podzemí, zvlášť s tak nízkým kamenným stropem. Rychle se svlékl a - rozechvělý zimou - pospíchal dveřmi do úplné tmy. Sunul se pomalu kupředu, dokud se nohama nedotkl horké vody. Pak do ní opatrně vstoupil.
Tůň byla mírně slaná, ale uklidňující a tichá. Chvíli se bál, že ho voda odnese od dveří na hlubinu, ale jak se brodil dál, zjistil, že všude je vody jen do pasu. Šmátral po kluzké stěně, dokud nenahmatal mýdlo a kartáče, a vydrhnul se. Potom ležel na hladině se zavřenýma očima a užíval si tepla.
Když se promáčený vrátil do osvětleného pokoje, našel tam ručník, pěknou lněnou košili a krátké kalhoty. Šaty mu celkem slušně padly. Spokojeně vyšel ven do tunelu.
Orik na něj čekal s dýmkou v ruce. Vystoupali po schodech zpátky do Tronjheimu a vyšli z města-hory. Eragon pohlédl k vrcholku Tronjheimu a v myšlenkách zavolal Safiru. Než sletěla dolů z dračí jeskyně, zeptal se: „Jak se dorozumíváte s lidmi na vršku Tronjheimu?“
Orich se zachechtal. „To je věc, kterou jsme vyřešili už dávno. Asi sis toho nevšiml, ale za otevřenými oblouky, které lemují každé poschodí, je jednoduché točité schodiště, které vede kolem stěny ústředního sálu Tronjheimu. Schody stoupají až k dračí hale na Isidar Mithrim. Říkáme mu Vol Turin, Nekonečné schodiště. Vyběhnout nahoru nebo dolů není v naléhavých situacích dost rychlé ani to není praktické v běžných případech. Předáváme si proto zprávy pomocí světelných signálů. Je tu ještě jeden způsob, ačkoli ten se užívá jen zřídka. Když stavěli Vol Turin, vysekali vedle něj leštěné koryto. Tenhle žlab funguje jako obří skluzavka vysoká jako sama hora.“
Eragonovi zacukaly koutky. „Je to nebezpečné?“
„Ať tě ani nenapadne to zkoušet. Skluzavka byla postavena pro trpaslíky a pro lidi je příliš úzká. Kdybys po ní jel, mohlo by tě to vyhodit na schody a rozplácl by ses o klenuté oblouky, možná bys dokonce vyletěl ven.“
Safira přistála opodál a šupiny jí zašustily. Když se vítala s Eragonem, lidé a trpaslíci se začali trousit z Tronjheimu a se zaujatým šepotem se shlukovali kolem ní. Eragon znepokojeně pohlédl na rostoucí dav. „Raději byste měli jít,“ řekl Orik a postrčil ho kupředu. „Sejdeme se u téhle brány zítra ráno. Budu čekat.“
Eragon se pohnul. „Jak poznám, že už je ráno?“
„Nechám tě vzbudit. Teď jdi!“ Bez dalších námitek Eragon proklouzl tlačenicí, která obklopovala Safiru, a vyskočil jí na záda.
Než se stačila vznést, vykročila k nim stará žena a pevně chytila Eragona za nohu. Pokusil se vymanit, ale její ruka se kolem jeho kotníku sevřela jako železný pařát - nedokázal se vyprostit. Planoucí šedé oči, které se na něj upíraly, byly obklopené nesčetnými vráskami dlouhého života - na vpadlých tvářích měla kůži zpřehýbanou v dlouhých záhybech. V ohbí levé paže jí ležel otrhaný raneček.
Eragon se vyděšeně zeptal: „Co chceš?“
Žena naklonila paži a z rance se sesunula látka, aby odkryla tvář nemluvněte. Chraplavým, zoufalým hlasem řekla: „To dítě nemá rodiče - kromě mě se o ni nemá kdo postarat a já jsem slabá. Požehnej jí svou silou, Argetlame. Žehnej jí štěstí!“
Eragon bezradně pohlédl na Orika, ale trpaslík se jen nezúčastněně díval. Hlouček lidí utichl a čekal na jeho reakci. Žena na něj stále upírala prosebný pohled. „Požehnej jí, Argetlame, požehnej jí,“ naléhala.
Eragon nikdy nikomu nedával požehnání. To nebylo něco, co by se v Alagaësii dělalo snadno, protože požehnání se mohlo snadno nezdařit a stát se spíše kletbou než dobrodiním - zvláště když se vyslovilo se zlým úmyslem nebo nedostatkem přesvědčení. Mám si troufnout vzít na sebe takovou zodpovědnost? zauvažoval.
„Požehnej jí, Argetlame, požehnej jí.“
Najednou se rozhodl a zapátral po úsloví nebo výrazu, který by měl použít. Nic mu nepřicházelo na mysl, dokud si nevzpomněl na starověký jazyk. Tohle bude opravdové požehnání, vyslovené mocnými slovy tím, kdo je mocný.
Sehnul se a stáhl si rukavici z pravé ruky. Položil dítěti dlaň na čelo a pronesl: „Atra gülai un ilian tauthr ono un atra ono waíse skölir frá rauthr.“ Po těch slovech se cítil nečekaně zesláblý, jako by použil kouzlo. Pomalu si natáhl rukavici zpět a řekl ženě: „To je vše, co pro ni mohu udělat. Pokud nějaká slova mají moc zabránit neštěstí, pak jsou to tato.
„Děkuji, Argetlame,“ zašeptala a mírně se poklonila. Znovu dítě zakryla, ale Safira zafrkala a naklonila se, takže přiblížila hlavu k dítěti. Žena ztuhla. Stála tam se zatajeným dechem. Safira sklonila čumák a otřela se špičkou čenichu holčičce mezi očima. Pak se pomalu zvedla.
Dav užasle zalapal po dechu, protože tam, kde se Safira dítěte dotkla, mu kůže zazářila ve tvaru hvězdy, bíle a stříbrně jako Eragonova gedwëy ignasia. Žena hleděla na Safiru vzrušeným pohledem s němým díkem v očích.
Safira okamžitě vzlétla, až se do užaslých diváků opřel vítr z jejích mocných křídel. Když se země pod nimi začala ztrácet, Eragon se zhluboka nadechl a pevně ji objal kolem krku. Co jsi to udělala? zeptal se něžně.
Dala jsem jí naději. A ty jsi jí dal budoucnost.
Eragona najednou navzdory Safiřině přítomnosti naplnil pocit osamění. Jejich okolí bylo tak cizí - poprvé na něj dolehlo, jak daleko je od domova. Zničeného domova, v němž však stále spočívalo jeho srdce. Co se to ze mě stalo, Safiro? zeptal se. Mám za sebou teprve necelý rok dospělosti, a přesto jsem se radil s vůdcem Vardenů, pronásleduje mě Galbatorix a cestoval jsem s Morzanovým synem - a teď po mně chtějí i požehnání! Copak mohu lidem předat nějakou moudrost, kterou ještě neznají? Jaké skutky mohu vykonat, které by vojsko neprovedlo lépe? To je šílenství! Měl bych být s Roranem zpátky v Carvahallu.
Safira si dala s odpovědí načas, ale její slova byla laskavá. Právě vylíhnuté mládě, to jsi. Mládě, které se snaží dostat na svět. Možná jsem podle věku mladší než ty, ale svým myšlením jsem velmi stará. Nedělej si s tím starosti. Hledej pokoj v tom, kde jsi a kdo jsi. Lidé často vědí, co mají dělat. Ty jim jen musíš ukázat cestu - to je moudrost. A ohledně činů, žádná armáda by nedokázala dát požehnání, jaké jsi dal ty.
Ale to nic nebylo, protestoval. To byla maličkost.
Kdeže, nebyla. To, co jsi právě viděl, byl začátek nového příběhu, další legendy. Myslíš, že se ta holčička někdy spokojí s tím, že se stane hospodskou nebo farmářkou, když má na čele dračí značku a visí nad ní tvá slova? Podceňuješ naši sílu a sílu osudu.
Eragon svěsil hlavu. Je to tak silné. Cítím se, jako bych žil v klamu, ve snu, kde je všechno možné. Úžasné věci se stávají, to vím, ale vždycky někomu jinému, vždycky na vzdáleném místě a v dávném čase. Ale našel jsem tvé vejce, vyučoval mě Jezdec a zápasil jsem se Stínem - tohle nejsou činy farmářského chlapce, kterým jsem nebo kterým jsem byl. Měním se.
Je to tvůj osud, co tě utváří, řekla Safira. Každá doba potřebuje nějaký idol - možná to padlo právě na tebe. Farmářští chlapci nedostávají jména po prvním Jezdci jen tak. Tvůj jmenovec byl začátek a ty jsi teď jeho pokračováním. Nebo koncem.
Ach jo, povzdechl si Eragon a zavrtěl hlavou. Je to jako mluvit v hádankách... Ale pokud je všechno předurčené, znamenají naše volby něco? Nebo se jen musíme naučit přijímat osud?
Safira neústupně řekla: Eragone, vybrala jsem si tě, ještě když jsem byla ve vejci. Dostal jsi šanci, pro kterou by mnozí byli ochotni zemřít. Jsi kvůli tomu nešťastný? Vyžeň si z hlavy takové myšlenky. Není na ně odpověď, a i kdyby byla, neučiní tě šťastnějším.
Pravda, řekl mrzutě. Nicméně mi dál poletují hlavou.
Všechno bylo... nejisté... od té doby, co zemřel Brom. Byla jsem z toho znepokojená, přiznala Safira, což ho překvapilo, protože ji jen zřídka něco vyvedlo z rovnováhy. Už byli nad Tronjheimem. Eragon pohlédl dolů otvorem v jeho vrcholku a uviděl podlahu dračí haly: Isidar Mithrim, obrovský hvězdicovitý safír. Věděl, že přesně pod ní je tronjheimský hlavní sál. Safira neslyšně klesala. Sklouzla přes okraj haly a pustila se k Isidar Mithrim, kde přistála s prudkým klapotem drápů.
Nepoškrábeš ho? zeptal se Eragon.
Myslím, že ne. Není to obyčejný drahokam. Eragon jí sklouzl ze zad, pomalu se otáčel dokola a užíval si nezvyklý pohled. Byli v kulaté místnosti bez střechy, šedesát stop vysoké a šedesát stop v průměru. Stěny byly lemované temnými otvory různě velkých jeskyní od jeskyněk ne větších než člověk až po otevřené sluje větší než dům. Do mramoru byly zasazené třpytivé příčky, aby lidé mohli vylézt i do nejvyšších jeskyní. Z dračí haly vedla nesmírně vysoká klenutá chodba.
Eragon si prohlížel veliký drahokam pod svýma nohama a veden náhlým impulsem si na něj lehl. Přitiskl tvář k chladnému safíru a snažil se vidět skrz něj. Přes kámen se blýskaly křivolaké čáry a mihotavé barevné skvrny, ale vzhledem k jeho tloušťce bylo nemožné jasně rozeznat cokoli na podlaze sálu míli pod nimi.
Budu muset spát jinde než ty?
Safira zavrtěla velikou hlavou. Ne, v mojí jeskyni je pro tebe připravené lůžko. Pojď se podívat. Otočila se, a aniž by roztáhla křídla, vyskočila dvacet stop do vzduchu a přistála ve středně velké jeskyni. Vyšplhal se nahoru za ní.
Jeskyně byla uvnitř tmavě hnědá a hlubší, než by čekal. Nahrubo otesané stěny vyvolávaly dojem přírodního útvaru. Poblíž stěny ležela tlustá deka dost velká, aby se na ní mohla Safira stočit. Vedle ní byla do zdi vestavěná postel. Jeskyně byla osvětlená jedinou červenou lucernou s roletkou, aby se její záře dala zastínit.
Líbí se mi tu, řekl Eragon. Zdá se být bezpečná.
Ano. Safira se svinula do klubíčka na dece a dívala se na něj. S povzdechem klesl na slamník a dopadla na něj únava.
Safiro, co jsme tady, moc jsi toho nenamluvila. Co si myslíš o Tronjheimu a Ažihadovi?
Uvidíme... Zdá se, Eragone, že jsme se tu zapletli do nového druhu války. Meče a drápy tu nejsou k ničemu a místo nich tu hrají roli slova a spojenectví. Dvojčata nás nemají ráda - měli bychom se mít na pozoru před úskoky, o které se možná pokusí. Není tu ani mnoho trpaslíků, kteří nám důvěřují. Elfové nechtějí lidského Jezdce, takže i z jejich strany můžeme čekat nesouhlas. Nejlepší, co můžeme udělat, je najít ty, kdo mají moc, a spřátelit se s nimi. A to co nejrychleji.
Myslíš, že je možné zůstat nezávislý na jednotlivých vůdcích?
Srovnala si křídla do pohodlnější pozice. Ažihad podporuje naši svobodu, ale možná nebudeme moci přežít, aniž bychom přísahali oddanost jedné nebo druhé skupině. Brzy poznáme, co nás čeká.