O čtení a pletichách

 

Brom načmáral uhlem na pergamen písmeno a, pak ho ukázal Eragonovi. „Tohle je a,“ řekl. „Nauč se ho.“

Tím Eragon zahájil veliký úkol: stát se gramotným. Bylo to těžké a podivné a dostával se až na hranice svých možností, ale bavilo ho to. Protože neměl nic jiného na práci a měl dobrého - i když někdy netrpělivého - učitele, dělal rychlé pokroky.

Brzy vše probíhalo v pravidelném rytmu. Každý den Eragon vstal, najedl se v kuchyni, pak šel do pracovny na své lekce, kde se lopotil, aby si zapamatoval názvy jednotlivých písmen a pravidla pravopisu. Došlo to až tak daleko, že když zavřel oči, hlavou se mu míhala písmena a slova. V té době málokdy myslel na něco dalšího.

Před večeří chodívali s Bromem za Jeodův dům a bojovali. Přicházeli se sem na ně dívat sluhové spolu s hloučkem dětí a všichni je sledovali s vyvalenýma očima. Když potom zbyl nějaký čas, Eragon cvičil ve svém pokoji kouzla, za bezpečně zataženými závěsy.

Jedinou starost mu dělala Safira. Navštěvoval ji sice každý večer, ale oba cítili, že spolu tráví příliš málo času. Během dne byla Safira většinou na míle daleko a hledala potravu; nemohla lovit poblíž Teirmu, aby nevzbudila podezření. Eragon dělal, co bylo v jeho silách, aby jí pomohl, ale věděl, že jediným lékem na její hlad a osamělost je odejít co nejdál od města.

Každý den do Teirmu přicházely špatné zprávy. Přijíždějící kupci vyprávěli o strašných útocích podél pobřeží. Některé zprávy mluvily o vážených osobách, které v noci zmizely ze svého domu, a ráno našli jejich mrtvoly rozsekané na kusy. Eragon často slýchával Broma s Jeodem, jak polohlasně debatují o těchto událostech, ale vždycky přestali, jakmile se k nim přiblížil.

Dny rychle míjely a brzy uběhl celý týden. Eragonovy znalosti byly sice jen na základní úrovni, ale už dokázal bez Bromovy pomoci přečíst celé stránky. Četl pomalu, ale věděl, že časem to půjde rychleji. Brom ho povzbuzoval: „Nevadí, na to, co mám v plánu, to bude stačit.“

Jednoho odpoledne Brom zavolal Jeoda a Eragona do pracovny. Brom ukázal na Eragona. „Teď, když už jsi schopen nám pomoci, je čas přistoupit k dalšímu kroku.“

„Co máš na mysli?“ zeptal se Eragon.

Po Bromově tváři přelétl škodolibý úsměv. Jeod zasténal. „Ten výraz znám, přesně to nás kdysi dostalo do trablů.“

„Trochu přeháníš,“ řekl Brom, „ale ne bezdůvodně. Takže, uděláme tohle...“

 

Odjedeme dnes v noci nebo zítra, řekl Eragon Safiře ze svého pokoje.

Tak najednou? Bude ta vaše akce bezpečná?

Eragon pokrčil rameny. Nevím. Možná nakonec budeme prchat z Teirmu s vojáky v patách. Cítil její obavy a pokusil se ji uklidnit. Bude to v pořádku. Brom a já umíme kouzlit a oba jsme dobří bojovníci.

Položil se na postel a zíral do stropu. Ruce se mu trochu třásly a hrdlo měl stažené. Když ho začal přemáhat spánek, pocítil vlnu zmatku. Nechci odejít z Teirmu, uvědomil si najednou. Život, který jsem tu vedl, byl - skoro normální. Co bych dal za to, abych už nemusel putovat dál. Zůstat tady a být jako každý jiný, to by byla nádhera. Pak mu hlavou probleskla další myšlenka: Ale to nikdy nebude možné, když mám Safiru. Nikdy.

Jeho vědomí se zmocnily sny, otáčely jím a směrovaly ho, jak se jim zlíbilo. Někdy se zachvěl strachy, jindy se radostně zasmál. Pak se něco změnilo - cítil, jako by se mu poprvé otevřely oči - a sen, který do něj vstoupil, byl živější než kterýkoli předtím.

Viděl mladou ženu, skleslou zármutkem, spoutanou řetězy ve studené, nevlídné cele. Zamřížovaným oknem vysoko ve zdi pronikal paprsek měsíčního světla a dopadal na její tvář. Po tváři jí stékala jediná slza, jako průzračný diamant.

Eragon se s trhnutím posadil a zjistil, že pláče. Pak znovu upadl do neklidného spánku.