Murtagh
Dlouhou chvíli si Eragon uvědomoval jenom pálení v boku. Každé nadechnutí ho bolelo. Cítil se, jako by pobodali jeho, a ne Broma. Neuvědomoval si čas; nedokázal říci, zda od té chvíle uběhly týdny nebo jen pár minut. Když se konečně probral, otevřel oči a zvědavě pohlédl na ohýnek plápolající pár kroků od něj. Ruce měl stále ještě svázané, ale droga už vyprchala, protože už zase mohl jasně myslet. Safiro, jsi zraněná?
Ne, ale vy s Bromem ano. Nakláněla se nad Eragonem a křídla měla ochranitelsky roztažená na obě strany.
Safiro, tys asi nezapálila ten oheň, viď? A nemohla ses sama dostat z těch řetězů.
Ne.
Myslel jsem si to. Eragon se vyškrábal na kolena a uviděl, že na druhé straně ohně sedí nějaký mladík.
Cizinec v ošoupaných šatech působil klidným, sebejistým dojmem. V rukou měl luk a u boku jedenapůlruční meč. V klíně mu ležel roh se stříbrným kováním a z boty mu vyčuhovala rukojeť dýky. Vážnou tvář a divoké oči měl lemované prameny hnědých vlasů. Zdál se být o pár let starší než Eragon a asi o palec vyšší. Za ním stál uvázaný šedý kůň. Cizinec ostražitě sledoval Safiru.
„Kdo jsi?“ zeptal se Eragon a opatrně se nadechl.
Cizincovy ruce sevřely luk. „Murtagh.“ Jeho hlas byl hluboký a vyrovnaný, ale kupodivu plný citu.
Eragon si protáhl ruce pod nohama, aby je měl před sebou. Zaťal zuby, protože znovu ucítil palčivou bolest v boku. „Proč jsi nám pomohl?“
„Nejste jediní nepřátelé, které ra’zakové mají. Stopoval jsem je.“
„Ty víš, kdo jsou?“
„Ano.“
Eragon se zaměřil na provazy, jimiž měl svázaná zápěstí, a připravil se ke kouzlu. Zaváhal, neboť věděl, že Murtagh na něj upírá oči, ale pak usoudil, že na tom nezáleží. „Jierda!“ zabručel. Lana na zápěstích okamžitě praskla. Promnul si ruce a zápěstí, aby se mu zase prokrvily.
Murtagh se pomalu nadechl. Eragon se narovnal a pokusil se vstát, ale žebra ho nesnesitelně pálila. Klesl zpátky na zem a ztěžka oddechoval se zaťatými zuby. Murtagh se mu pokusil přijít na pomoc, ale Safira ho s výhružným zavrčením zastavila. „Byl bych ti pomohl už dřív, ale tvůj drak mě k tobě nepustil.“
„Jmenuje se Safira,“ procedil Eragon mezi zuby a obrátil se k ní. A teď už ho pusť! Tohle sám nezvládnu. Krom toho nám zachránil život. Safira znovu zavrčela, ale složila křídla a ustoupila. Murtagh vykročil vpřed, ale nespouštěl z ní oči.
Chytil Eragona za paži a jemně ho zvedl na nohy Eragon vyjekl bolestí; bez opory by byl upadl. Přešli k ohni, kde na zádech ležel Brom. „Jak je na tom?“ zeptal se Eragon.
„Špatně,“ řekl Murtagh a opatrně Eragona usazoval. „Nůž mu projel přesně mezi žebry. Za chviličku se na něj můžeš podívat, ale nejdřív bychom měli zjistit, jakou škodu napáchali ra’zakové na tobě.“ Pomohl Eragonovi odhrnout košili a pak hvízdl. „Ouvej!“
„Ouvej,“ souhlasil chabě Eragon. Po celém levém boku se mu táhla skvrnitá podlitina. Kůži měl zarudlou, nateklou a na několika místech sedřenou. Murtagh položil ruku na modřinu a jemně ji zmáčkl. Eragon vykřikl a Safira varovně zavrčela.
Murtagh na Safiru letmo pohlédl a rychle sáhl po přikrývce. „Myslím, že máš zlomených pár žeber Těžko říct, ale nejmíň dvě, možná tři. Máš štěstí, že nekašleš krev.“ Natrhal přikrývku na proužky a ovázal Eragonovi hrudník.
Eragon si stáhl košili. „Jo... to mám štěstí.“ Mělce se nadechl, doploužil se k Bromovi a uviděl, že Murtagh mu na jednom místě rozřízl plášť, aby mu obvázal ránu. Roztřesenými prsty obvaz povolil.
„To bych nedělal,“ varoval ho Murtagh. „Bez něj vykrvácí.“ Eragon si ho nevšímal a sundal Bromovi látku z boku. Rána byla krátká a úzká, zato však hluboká. Řinula se z ní krev. Jak už zjistil, když byl zraněný Gero, rány způsobené ra’zaky se hojily pomalu.
Stáhl si rukavice a v mysli přitom zoufale pátral po léčivých slovech, která ho učil Brom. Pomoz mi, Safiro, zaprosil. Jsem příliš zesláblý, než abych to zvládl sám.
Safira se přikrčila vedle něj a upřela oči na Broma. Jsem tady, Eragone. Jakmile se její mysl spojila s jeho, tělo se mu zalilo novou energií. Zaměřil ji na ta slova. Ruka, kterou držel nad ránou, se mu třásla. „Waíse heill!“ řekl. Dlaň se mu zableskla a Bromovi se zacelila kůže, jako by nebyla nikdy porušena. Murtagh to celé sledoval.
Bylo to rychle hotové. Světlo ohně pohasínalo a Eragon se posadil; šly na něj mdloby. Nikdy předtím jsem to nedělal, řekl.
Safira přikývla. Společně můžeme dělat kouzla, která každý zvlášť nezvládneme.
Murtagh si prohlédl Bromův bok a zeptal se: „Je úplně uzdravený?“
„Umím spravit jen to, co je na povrchu. Neznám toho tolik, abych dokázal vyléčit vnitřní rány. Teď je to na něm. Udělal jsem, co se dalo.“ Na okamžik se mu zavřely oči vysílením. „Hlava... jako by se mi vznášela v oblacích.“
„Asi by ses měl najíst,“ řekl Murtagh. „Uvařím polévku.“
Zatímco Murtagh připravoval jídlo, Eragon uvažoval, kdo tenhle cizinec asi je. Měl meč i luk prvotřídní kvality, stejně jako roh. Buď je to zloděj, anebo je zvyklý mít peníze - a hodně peněz. Proč pronásledoval ra’zaky? Co udělali, že si ho znepřátelili? Zajímalo by mě, jestli pracuje pro Vardeny...
Murtagh mu podal misku vývaru. Eragon ochutnal a zeptal se: „Jak je to dlouho, co ra’zakové utekli?“
„Několik hodin.“
„Musíme odejít, než se vrátí s posilami.“
„Ty bys snad mohl cestovat,“ řekl Murtagh a pohodil hlavou směrem k Bromovi. „Ale on ne. Když tě někdo bodne mezi žebra, nevstaneš a jen tak si neodjedeš.“
Kdybychom vyrobili nosítka, mohla bys Broma nést v drápech tak jako Gera? zeptal se Eragon Safiry.
Ano, ale přistání bude nepříjemné.
Hlavně, že to půjde. Eragon řekl Murtaghovi: „Safira ho může nést, ale potřebujeme nosítka. Mohl bys nějaká udělat? Já nemám sílu.“
„Počkej tady.“ Murtagh odešel z tábořiště s vytaseným mečem. Eragon se zatím belhal ke svým brašnám a sebral luk tam, kde ho prve pohodil ra’zak. Napjal tětivu, našel toulec a pak si vzal Zar’roc, který ležel skrytý ve stínu. Nakonec vzal přikrývku na výrobu nosítek.
Murtagh se vrátil se dvěma mladými stromky. Položil je podél sebe na zem a pak mezi ně upevnil deku. Opatrně přivázal Broma k provizorním nosítkům, Safira je chytila a nemotorně se vznesla. „Nikdy by mě ani nenapadlo, že něco takového uvidím,“ řekl Murtagh s podivným tónem v hlase.
Když Safira zmizela na temném nebi, Eragon dopajdal ke Kadokovi a s námahou se vytáhl do sedla. „Díky za tvou pomoc. Teď bys měl odjet. Uháněj od nás, co nejdál můžeš. Byl bys v nebezpečí, kdyby tě královští přisluhovači našli s námi. My tě nedokážeme ochránit a nechci, aby se ti kvůli nám něco stalo.“
„Úžasný proslov,“ řekl Murtagh a udusával oheň. „Ale kam půjdete? Je tady poblíž nějaké místo, kde si můžete v bezpečí odpočinout?“
„Ne,“ připustil Eragon.
Murtaghovi se zablýsklo v očích a prsty si poklepával na rukojeť meče. „V tom případě myslím, že vás budu doprovázet, dokud nebudete mimo nebezpečí. Stejně nemám kam jít. Krom toho, pokud vám zůstanu nablízku, mohl bych se dostat k ra’zakům dřív, než kdybych byl sám. Kolem takového Jezdce se dějí zajímavé věci.“
Eragon zaváhal, protože si nebyl jistý, zda by měl přijmout pomoc od úplného cizince. Přesto si nepříjemně uvědomoval, že je příliš slabý, než aby mohl volit jinak. Pokud se ukáže, že je Murtagh nespolehlivý, Safira ho vždycky může zahnat. „Přidej se k nám, jestli chceš,“ řekl s pokrčením ramen.
Murtagh přikývl a nasedl na svého šedého hřebce. Eragon chytil uzdu. Sněžného bleska a vyrazili z tábořiště do neznámé divočiny. I když srpek měsíce vyzařoval jen bledé světlo, věděl, že i tak ra’zakům pomůže při stopování.
Přestože se Eragon chtěl Murtagha dál vyptávat, zůstával potichu a šetřil síly na jízdu. Před úsvitem Safira řekla: Musím zastavit. Už mě bolí křídla a Brom potřebuje ošetřit. Objevila jsem dobré místo k odpočinku, asi dvě míle od tebe.
Našli ji, jak sedí na úpatí širokého pískovcového masívu, který se prohnutě zvedal do výšky jako obrovský kopec. V jeho stěnách byly různě velké prohlubně a jeskyně. Podobné útvary byly roztroušené všude po okolí. Safira se zdála být spokojená sama se sebou. Našla jsem jeskyni, která není vidět ze země. Je dost velká pro nás všechny, včetně koní. Pojďte za mnou. Otočila se a začala šplhat po pískovci; ostré drápy se jí zarývaly do skály. Koně s tím měli potíž, protože jim kovaná kopyta po pískovci klouzala. Eragon s Murtaghem je museli skoro hodinu táhnout a postrkovat, než se jim je podařilo dostat do jeskyně.
Jeskyně byla dobrých sto stop dlouhá a víc než dvacet široká. Přesto měla jen malý vstupní otvor, který je mohl dobře chránit před nepřízní počasí a zraky slídilů. Její konec byl zahalený ve tmě, která zakrývala zdi jako koberec z měkké černé vlny.
„Působivé,“ řekl Murtagh. „Nasbírám dříví na oheň.“ Eragon pospíchal k Bromovi. Safira ho uložila na malé skalní římse v zadní části jeskyně. Eragon stiskl Bromovu bezvládnou ruku a starostlivě pozoroval jeho vrásčitou tvář. Po několika minutách si povzdechl a odešel k ohni, který mezitím Murtagh připravil.
Jedli mlčky a pak se pokusili dát Bromovi napít. Jenže stařec nepil. Zklamaně rozložili přikrývky a usnuli.