Zajetí v Gil‘eadu
Jízda byla pro Eragona nesmírně bolestivá - kvůli jeho polámaným žebrům nemohli jet svižněji než rychlostí chůze. Nemohl se zhluboka nadechnout, aniž by při tom nepocítil nápor bolesti. Přesto odmítal zastavit. Safira letěla nedaleko od nich a byla s ním spojená myslí, aby mu dodávala sílu a útěchu.
Murtagh jel sebejistě vedle Kadoka a plynule se pohupoval s pohyby svého koně. Eragon si chvíli prohlížel šedé zvíře. „Máš krásného koně. Jak se jmenuje?“
„Tornak, po muži, který mě učil bojovat.“ Murtagh poplácal koně po boku. „Dostal jsem ho jako hříbě. Těžko bys v celé Alagaësii našel odvážnější a inteligentnější zvíře, samozřejmě kromě Safiry.“
„Je to nádherný kůň,“ obdivoval se mu Eragon.
Murtagh se zasmál. „Ano, ale Sněžný blesk se mu skoro vyrovná. Nikdy jsem druhého takového koně neviděl.“
Přestože toho dne ujeli jen krátkou vzdálenost, Eragon byl rád, že už zase pokračují v cestě. Nemusel tolik myslet na jiné, smutné věci. Jeli neosídleným krajem. Silnici do Dras-Leony měli několik mil po své levici a právě objížděli město širokým obloukem. Gil’ead byl skoro tak daleko na sever jako Carvahall.
V jedné malé vesničce prodali Kadoka. Když si nový majitel koně odváděl pryč, Eragon s lítostí strčil do kapsy těch několik mincí, co za něj dostal. Bylo těžké vzdát se Kadoka potom, co spolu projeli půl Alagaësie a bojovali proti urgalům.
Dny nepozorovaně míjely a jejich malá skupinka cestovala osamoceně dál. Eragon s potěšením zjistil, že s Murtaghem mají mnoho společných zájmů; trávili hodiny diskusemi o vybraných tématech lukostřelby a lovu.
Byla tu jen jedna věc, které se v nevyslovené shodě v rozhovorech vyhýbali: jejich minulost. Eragon nevysvětlil, jak našel Safiru, kde se setkal s Bromem ani odkud pochází. Podobně i Murtagh mlčel o tom, proč ho pronásleduje Království. Byla to jednoduchá úmluva, ale fungovala.
Přesto se v takové blízkosti nemohli vyhnout vzájemnému poznávání. Eragona zaujalo, jak dobře je Murtagh obeznámen s mocenskými boji a politickou situací Království. Zdálo se, že ví, co dělá každý šlechtic a dvořan a jak to ovlivňuje všechny ostatní. Eragon pozorně naslouchal a hlavou mu vířily pochybnosti.
První týden uběhl a po ra’zacích nebylo ani stopy, což poněkud zmírnilo Eragonovy obavy. I tak však stále v noci drželi hlídky. Eragon čekal, že cestou do Gil’eadu narazí na urgaly, ale nenašli žádné jejich stopy. Myslel jsem, že se to v těchhle odlehlých místech bude hemžit nestvůrami, uvažoval. Přesto si nestěžuji, pokud odtáhly jinam.
O té ženě už se mu nezdálo. Ačkoli se ji pokoušel pozorovat na dálku, viděl jen prázdnou celu. Kdykoli projížděli kolem nějakého města, vždycky si ověřil, zda tam mají vězení. Pokud tam nějaké stálo, přestrojil se a navštívil ho, ale nikde ženu nenašel. Jeho převleky musely být čím dál důmyslnější, protože viděl v různých městech vylepené cedule se svým jménem a popisem, které nabízely značnou odměnu za jeho dopadení.
Cesta na sever je zavedla směrem k hlavnímu městu Urû’baen, které obklopovala hustě osídlená oblast, kde bylo těžké uniknout pozornosti. Vojáci hlídkovali na silnicích a střežili mosty. Trvalo jim několik únavných, nepříjemných dní, než velkoměsto objeli.
Jakmile byli bezpečně za Urû’baenem, ocitli se na okraji rozlehlých plání. Byly to ty samé, přes něž Eragon jel, když opustil údolí Palancar, jen byl na jejich opačném konci. Drželi se při jejich okraji a pokračovali na sever podél řeky Ramr.
V té době nastal čas Eragonových šestnáctých narozenin. V Carvahallu by se určitě oslavovalo, že se už stal mužem, ale v těchto neutěšených podmínkách se o tom Murtaghovi ani nezmínil.
Safiře bylo téměř půl roku a značně vyrostla. Zmohutněla jí křídla, neboť potřebovala každou jejich píď, aby uzvedla své svalnaté tělo se silnými kostmi. Tesáky vystupující z jejích čelistí měly špičky ostré jako Zar’roc a už byly skoro stejně silné jako Eragonova pěst.
Nakonec přišel den, kdy si Eragon naposledy odmotal obvazy z boku. Žebra už se mu úplně zahojila a zůstala mu jen malá jizva v místě, kde ho zasáhla ra’zakova bota. Safira pozorovala, jak se pomalu protahuje. Když nepocítil žádnou bolest, vložil do toho radostnou energii a spokojeně si procvičil svaly. Dříve by se v takovou chvíli usmál, ale po Bromově smrti se usmíval jen zřídka.
Natáhl si tuniku a vrátil se k ohýnku, který si rozdělali. Seděl u něj Murtagh a ořezával kus dřeva. Eragon vytasil Zar’roc. Murtagh zpozorněl, i když ve tváři nedal znát žádné znepokojení. „Když jsem teď konečně nabral síly, nechtěl by sis zabojovat?“ zeptal se Eragon.
Murtagh odhodil dřevo stranou. „S ostrými meči? Mohli bychom jeden druhého zabít.“
„Pojď, dej mi ten svůj,“ pobídl ho Eragon. Murtagh zaváhal, ale pak mu podal jedenapůlruční meč. Eragon kouzlem zajistil hrany tak, jak ho to naučil Brom. Když si Murtagh udiveně prohlížel čepel, Eragon ho ubezpečil: „Až skončíme, zase to spravím.“
Murtagh zkontroloval, zda má meč vyvážený. Spokojeně řekl: „Bude to dobré.“ Eragon zabezpečil Zar’roc, zaujal přikrčený postoj a ohnal se Murtaghovi po rameni. Jejich meče se střetly ve vzduchu. Eragon se s mávnutím meče stáhl, pak znovu vyrazil a sekl, Murtagh odrazil útok a odskočil.
Je pěkně rychlý! pomyslel si Eragon.
Postupovali tam i zpět a pokoušeli se jeden druhého přemoci. Po obzvlášť prudké výměně ran se Murtagh najednou rozesmál. Nejenže ani jeden z nich nedokázal získat výhodu, ale měli tak vyrovnané síly, že se stejně rychle i unavovali. Zašklebením dávali druhému najevo uznání za pěkný úder a bojovali dál, dokud neměli ruce jako z olova a neřinul se z nich pot.
Nakonec Eragon zvolal: „Dost, konec!“ Murtagh se zastavil uprostřed máchnutí a celý zadýchaný si sedl. Eragon se skácel na zem a hrud se mu prudce zdvihala. Žádný z jeho zápasů s Bromem nebyl tak úporný.
Murtagh se zhluboka nadechl: „Jsi skvělý! Celý svůj život jsem se učil boji s mečem, ale nikdy jsem nebojoval s někým, jako jsi ty. Kdybys chtěl, mohl bys být králův mečířský mistr.“
„Ty jsi stejně tak dobrý,“ poznamenal Eragon a stále ještě lapal po dechu. „Ten muž, co tě učil, Tornak, si mohl vydělat jmění na šermířské škole. Lidé by přicházeli ze všech končin Alagaësie, aby se u něj učili.“
„Je mrtvý,“ řekl Murtagh krátce.
„To je mi líto.“
A tak si zvykli po večerech bojovat, díky čemuž byli svěží a jako šermířská dvojice sehraní. Jelikož se Eragon uzdravil, znovu začal trénovat kouzlení. Murtagh se ho při tom vyptával a brzy se ukázalo, že toho ví o kouzlení překvapivě dost, i když neznal jemné podrobnosti a sám neuměl kouzla použít. Kdykoli si Eragon procvičoval starověký jazyk, Murtagh potichu naslouchal a občas se zeptal, co některé slovo znamená.
Společně zastavili koně na předměstí Gil’eadu. Než sem dorazili, trvalo jim to skoro měsíc, během kterého jaro konečně vymýtilo poslední pozůstatky zimy. Eragon cítil, jak se během svého putování mění, cítil se silnější a vyrovnanější. Stále myslel na Broma a mluvil o něm se Safirou, ale z větší části se snažil bolestivé vzpomínky neprobouzet.
Už z dálky bylo znát, že tohle město je nebezpečné a divoké, plné dřevěných srubů a štěkajících psů. V jeho středu stála rozlehlá kamenná pevnost. Vzduch byl zastřený modrým kouřem. Město vypadalo spíš jako dočasná obchodní stanice než jako trvalé sídlo. Pět mil za ním se nejasně rýsoval obrys jezera Isenstar.
Kvůli bezpečnosti se rozhodli, že se utáboří asi dvě míle od města. Zatímco se vařila večeře, Murtagh řekl: „Nejsem si jistý, jestli bys měl jít do Gil’eadu právě ty.“
„Proč? Umím se opravdu dobře přestrojit,“ řekl Eragon. „A Dormnad bude chtít vidět gedwëy ignasia jako důkaz, že jsem opravdu Jezdec.“
„Možná,“ přikývl Murtagh. „Ale tebe chce Království mnohem víc než mě. Pokud mě zajmou, mohl bych nakonec utéct. Ale pokud dostanou tebe, odvlečou tě ke králi, kde tě pomalu umučí k smrti - pokud se k němu nepřidáš. Navíc Gil’ead je jedna z hlavních vojenských základen. To nejsou domy, jsou to kasárna. Když tam půjdeš, jako by ses králi naservíroval na zlatém podnose.“
Eragon se zeptal Safiry na její názor. Obtočila mu ocas kolem nohou a lehla si vedle něj. Mě se ani nemusíš ptát; zdá se mi to rozumné. Znám určitá slova, která mu mohu říct, aby přesvědčil Dormnada o své pravdomluvnosti. A Murtagh má pravdu; pokud má někdo riskovat zajetí, měl by to být on, protože on by to na rozdíl od tebe přežil.
Ušklíbl se. Nelíbí se mi, že by se měl kvůli nám vystavovat nebezpečí. „Dobrá, můžeš jít,“ řekl nakonec nerozhodně. „Ale pokud něco selže, přijdu ti na pomoc.“
Murtagh se zasmál. „To je přímo námět pro legendu: jak se osamělý Jezdec sám postavil králově armádě.“ Znovu se zachechtal a vstal. „Je tu něco, co bych měl vědět, než vyrazím?“
„Neměli bychom si odpočinout a počkat do zítřka?“ zeptal se opatrně Eragon.
„Proč? Čím déle tady zůstaneme, tím větší je pravděpodobnost, že nás objeví. Pokud tě ten Dormnad může zavést k Vardenům, je potřeba ho co nejrychleji najít. Ani jeden z nás by neměl zůstávat poblíž Gil’eadu déle než pár dní.“
Znovu z jeho úst promlouvá moudrost, poznamenala suše Safira. Sdělila Eragonovi, co by se mělo říct Dormnadovi, a on předal informaci Murtaghovi.
„Výborně,“ řekl Murtagh a upravil si meč. „Pokud nenastanou nějaké potíže, vrátím se během pár hodin. Doufám, že na mě zbude nějaké jídlo.“ S mávnutím ruky vyskočil na Tornaka a odjel. Eragon seděl u ohně a znepokojeně poklepával na rukojeť Zar’rocu.
Hodiny ubíhaly, ale Murtagh se nevracel. Eragon přecházel kolem ohně se Zar’rocem v ruce, zatímco Safira pozorně sledovala Gil’ead. Pohybovala pouze očima. Žádný z nich nevyslovil své obavy, i když Eragon se už zvolna připravoval k odjezdu - pro případ, že by z města vyrazil oddíl vojáků a zamířil k táboru.
Podívej! vykřikla náhle Safira.
Eragon se polekaně otočil ke Gil’eadu. V dálce uviděl jezdce, který vyrazil z města a divoce se hnal k jejich tábořišti. Tohle se mi nelíbí, řekl a vyšplhal na Safiru. Buď připravená odletět.
Jsem připravená na víc než jen na to.
Jak se jezdec blížil, Eragon v něm rozpoznal Murtagha, přikrčeného nízko v sedle. I když ho nikdo nepronásledoval, přesto nezpomaloval. Přihnal se do tábořiště, seskočil z koně a vytasil meč. „Co se děje?“ zeptal se Eragon.
Murtagh se zamračil. „Sledoval mě někdo z Gil’eadu?“
„Nikoho jsme neviděli.“
„Dobře. Tak mě nechte nejdřív najíst, než vám všechno vysvětlím. Mám hrozný hlad.“ Popadl misku a s vervou se pustil do jídla. Po několika rychlých soustech řekl s plnými ústy: „Dormnad souhlasil, abychom se sešli za Gil’eadem zítra za úsvitu. Pokud se přesvědčí, že jsi skutečně Jezdec a že to není léčka, vezme tě k Vardenům.“
„Kde se s ním máme sejít?“ zeptal se Eragon.
Murtagh ukázal na západ. „Na malém kopci na druhé straně silnice.“
„Tak co se stalo?“
Murtagh si nabral do misky další jídlo. „Je to celkem prosté, ale o to nebezpečnější: na ulici si mě všiml někdo, kdo mě zná. Udělal jsem jediné, co jsem mohl - utekl jsem. Přesto bylo příliš pozdě; poznal mě.“
Byla to smůla, ale Eragon neměl představu, nakolik zlá ta zpráva je. „Protože tvého přítele neznám, musím se zeptat: řekne to někomu?“
Murtagh se nervózně zasmál. „Kdybys ho znal, neptal by ses tak. Má pěkně prořízlou pusu a má ji stále dokořán. Vyvrhne z ní všechno, co ho zrovna napadne. Otázka nezní, jestli to vyklábosí, ale komu. Pokud se to dostane ke špatným uším, budeme mít potíže.“
„Pochybuji, že pošlou vojáky, aby tě hledali v téhle tmě,“ poznamenal Eragon. „Můžeme se spolehnout, že budeme v bezpečí přinejmenším do rána, a tou dobou už budeme odjíždět s Dormnadem.“
Murtagh zavrtěl hlavou. „Ne, pojedete s ním jenom vy. Jak už jsem řekl, nepůjdu k Vardenům.“
Eragon na něj nešťastně pohlédl. Přál si, aby Murtagh zůstal. Během jejich putování se spřátelili a nechtěl o něj přijít. Začal něco namítat, ale Safira ho okřikla a něžně dodala: Počkej do zítřka. Teď není ten správný čas.
Dobře, řekl rozmrzele. Povídali si, dokud na nebi nevyšly jasné hvězdy, a pak šli spát, zatímco Safira držela první hlídku.
Eragon se probral dvě hodiny před svítáním a ucítil mravenčení v dlani. Všude bylo ticho a klid, ale něco si žádalo jeho pozornost, jako by ho v duchu něco svrbělo. Připnul si Zar’roc a opatrně se postavil, aby nenadělal hluk. Safira na něj zvědavě pohlédla obrovskýma jasnýma očima. Co je? zeptala se.
Nevím, řekl Eragon. Neviděl nic podezřelého.
Safira pozorně nasála vzduch. Trochu zasyčela a zvedla hlavu. Nedaleko cítím koně, ale nehýbou se. Nějak podivně páchnou.
Eragon se připlížil k Murtaghovi a zatřásl mu ramenem. Murtagh se se škubnutím probudil, prudce vytáhl dýku zpod přikrývky a tázavě se na Eragona podíval. Eragon mu dal znamení, že má být zticha, a zašeptal: „Někde poblíž jsou koně.“
Murtagh beze slova vytasil meč. Potichu zaujali místa každý po jednom boku Safiry a připravili se na útok. Zatímco vyčkávali, na východě vyšla jitřenka. V koruně stromu zašvitořila veverka.
Vtom se za Eragonem ozvalo zuřivé vrčení a on se s mečem vysoko zdviženým prudce otočil. Na kraji tábora stál obrovský urgal a držel zbraň s odporným hrotem. Kde se tu vzal? Nikde jsme nenarazili na jejich stopy! pomyslel si Eragon. Urgal zařval a zamával zbraní, ale nevyrazil kupředu.
„Brisingr!“ vykřikl Eragon a zaútočil kouzlem. Urgalova tvář se zkroutila zděšením a pak jeho tělo vybuchlo v záblesku modrého světla. Na Eragona vystříkla krev a hnědá masa urgalova těla proletěla vzduchem. Za jeho zády poplašně zatroubila Safira a postavila se na zadní. Eragon se hbitě otočil. Zatímco se zabýval prvním urgalem, z boku jich vyběhla celá skupina. Naletím na tu nejhloupější lest!
Vzduchem hlasitě zařinčela ocel, když Murtagh zaútočil na urgaly. Eragon se k němu chtěl připojit, ale zabránily mu v tom čtyři další zrůdy. První urgal se mu ohnal mečem po rameni. Uskočil a zabil jej pomocí kouzla. Druhého udeřil Zar’rocem do krku, divoce se otočil a píchl třetího přímo do srdce. Když s ním byl hotov, čtvrtý urgal se právě hnal k němu a mával těžkým kyjem.
Eragon viděl, jak se blíží, a pokusil se zvednout meč na svoji obranu, ale už to nestihl. Když ho do hlavy zasáhl kyj, stačil jen vykřiknout: „Uleť, Safiro!“ Pak se mu před očima zajiskřilo a on ztratil vědomí.