Osudová chyba
Ráno Eragon s Bromem vynesli jezdecké brašny ze stáje a chystali se k odjezdu. Jeod se loučil s Bromem, zatímco Helena se dívala ze dveří. Muži si s vážným výrazem ve tváři stiskli ruce. „Budeš mi chybět, starý brachu,“ řekl Jeod.
„A ty mně,“ řekl Brom zastřeným hlasem. Sklonil bílou hlavu a obrátil se k Heleně. „Děkujeme za vaši pohostinnost; bylo to od vás velmi laskavé.“ Tvář jí zrudla vzteky. Eragon myslel, že mu nejspíš uštědří políček. Brom se ale nenechal vyvést z míry a pokračoval: „Máte dobrého manžela, pečujte o něj. Na světě je jen málo tak odvážných a odhodlaných mužů jako on. Ale ani on nedokáže překonat těžké časy bez podpory těch, které miluje.“ Znovu se uklonil a řekl vlídným hlasem: „To jenom kdybyste zapomněla, vážená paní.“
Eragon pozoroval, jak se po Helenině tváři mihl výraz rozhořčení a bolesti. V očích se jí zablesklo a pak prudce přibouchla dveře. Jeod si povzdechl a prsty si zajel do vlasů. Eragon mu poděkoval za veškerou pomoc a nasedl na Kadoka. Naposledy se rozloučili a vydali se s Bromem na cestu.
Stráže je nechaly vyjet jižní branou Teirmu, aniž by na ně pohlédly. Když projížděli pod mohutnou obvodovou zdí, Eragon ve stínu zahlédl pohyb. U země se tam krčil Solembum a pohazoval ocasem. Kočkodlak je sledoval nevyzpytatelnýma očima. Když se město začalo ztrácet v dáli za nimi, Eragon se zeptal: „Víš něco o kočkodlacích?“
Broma ta otázka očividně překvapila. „Proč se o to tak najednou zajímáš?“
„V Teirmu jsem zaslechl, jak se o nich někdo baví. Nejsou skuteční, nebo ano?“ předstíral Eragon, že o nich nemá ani potuchy.
„Opravdu existují. V dobách, kdy byli Jezdci na vrcholu slávy, byli stejně uznávaní jako draci. Králové a elfové je mívali za společníky - přesto měli kočkodlaci volnost a mohli si dělat, co chtěli. Vědělo se o nich jen málo. Ale obávám se, že dnes už jsou velmi vzácní.“
„Umějí kouzlit?“ zeptal se Eragon.
„To nikdo neví jistě, ale určitě dokázali dělat neobyčejné věci. Jako by stále věděli, co se děje, a nějak se do toho vždycky dokázali zaplést.“ Brom si natáhl kapuci, aby se ochránil před studeným větrem.
Eragon chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Co je Helgrind?“
„To uvidíš, až dorazíme do Dras-Leony.“
Když byl Teirm z dohledu, Eragon se pokusil v duchu spojit se Safirou a zavolal: Safiro! Jeho vnitřní výkřik byl tak silný, že Kadok nazlobeně zastříhal ušima.
Safira k nim vyrazila plnou rychlostí. Eragon s Bromem pozorovali tmavou skvrnu, která se na ně vyvalila z mraku, a pak uslyšeli tlumené dunění, jak Safira roztáhla křídla. Za zády jí zářilo slunce, které prosvítalo tenkými membránami jejích křídel a vykreslovalo na nich tmavé žilky. Když přistála, ofoukl je prudký závan vzduchu.
Eragon hodil Kadokovu uzdu Bromovi. „Kolem oběda se k tobě zase přidáme.“
Brom přikývl, ale jako by byl myšlenkami někde jinde. „Užij si to,“ řekl, pak pohlédl na Safiru a usmál se: „Rád tě zase vidím.“
Já tebe také.
Eragon vyskočil Safiře na záda a musel se pevně držet, když se vznesla do výšky. S větrem v zádech se Safira řítila vzduchem. Drž se, upozornila Eragona a s divokým zatroubením vystřelila do výšky v ohromném oblouku. Eragon vzrušením vykřikl, když mu to ruce vyhodilo do vzduchu a on se držel jen nohama.
Nevěděl jsem, že se udržím, i když nejsem přivázaný řemínky k sedlu, řekl a nadšeně se zazubil.
Ani já ne, připustila Safira a po svém se zasmála. Eragon ji pevně objal, srovnali výšku a nebe patřilo jenom jim.
Kolem poledne už ho nohy bolely z jízdy bez sedla a ruce a tvář měl zkřehlé od studeného vzduchu. Safiřiny šupiny byly na dotek stále teplé, ale ani to ho nezahřálo. Když.přistáli k obědu, zabořil ruce do šatů a našel si teplé, sluncem prozářené místo k odpočinku. Během jídla se Eragon zeptal Safiry: Vadilo by ti, kdybych dál jel na Kadokovi? Měl v úmyslu se dál vyptávat Broma na jeho minulost.
Ne, ale řekneš mi pak, co ses dozvěděl. Eragona ani trochu nepřekvapilo, že Safira zná jeho plány. Bylo skoro nemožné před ní cokoli skrýt, tak byli ve svých myslích propojeni. Jakmile dojedli, odletěla a on jel spolu s Bromem po cestě. Po chvíli Eragon zpomalil Kadoka a řekl: „Musím s tebou mluvit. Chtěl jsem to udělat, už když jsme přijeli do Teirmu, ale nakonec jsem se rozhodl s tím počkat, až odjedeme z města.“
„O čem?“ zeptal se Brom.
Eragon se odmlčel. „Je toho kolem tolik, čemu nerozumím. Například: kdo jsou ti tví přátelé a proč ses skrýval v Carvahallu? Svěřil bych ti vlastní život - a proto s tebou stále ještě cestuji -, ale potřebuji vědět víc o tom, kdo jsi a co děláš. Co jsi ukradl v Gil’eadu a co je tuatha du orothrim, kterou mě provázíš? Myslím, že po tom všem, co jsme spolu zažili, si zasloužím vysvětlení.“
„Tys nás tajně poslouchal.“
„Jen jednou,“ řekl Eragon.
„Vidím, že se ještě musíš naučit řádným způsobům,“ řekl Brom zamračeně a zatahal se za vousy. „Proč si myslíš, že se tě to týká?“
„Jen tak, opravdu,“ pokrčil rameny Eragon. „Je to jen podivná shoda okolností, že ses zrovna náhodou skrýval v Carvahallu, když jsem našel Safiřino vejce, a také že toho tolik víš o dračích tradicích. Čím víc o tom přemýšlím, tím méně pravděpodobné mi to připadá. Byla tu další vodítka, kterých jsem si většinou nevšímal, ale když se teď dívám zpět, jsou naprosto zřejmá. Jak to, že jsi prve věděl o ra’zacích, a proč utekli, když ses k nim přiblížil? A nemůžu si pomoci, ale opravdu by mě zajímalo, jestli máš prsty také v tom, že se objevilo Safiřino vejce. Je tu toho tolik, co jsi nám neřekl, a my bychom měli se Safirou vědět o všem, co by mohlo být nebezpečné.“
Na Bromově čele se vytvořily hluboké vrásky. Stařec přitáhl Sněžnému bleskovi uzdu a zastavil. „Nepočkáš?“ zeptal se. Eragon umíněně zavrtěl hlavou. Brom si povzdechl. „Bylo by jednodušší, kdybys nebyl tak podezíravý. Ale kdyby tomu bylo jinak, asi bys mi nestál za to, abych s tebou ztrácel čas.“ Eragon si nebyl jistý, zda to má brát jako kompliment. Brom si zapálil dýmku a pomalu vyfoukl do vzduchu oblak kouře. „Řeknu ti to,“ svolil konečně, „ale musíš pochopit, že ti nemohu odhalit vše.“ Eragon se chtěl ohradit, ale Brom ho zarazil. „Není to proto, že bych ti odpíral informace, ale proto, že nechci vyzradit tajemství, která nepatří jenom mně. Do mého příběhu jsou zapleteny i další osudy. Pokud se budeš chtít dozvědět to ostatní, budeš si muset promluvit s těmi, kterých se to týká.“
„Dobrá. Vysvětli, co můžeš,“ ustoupil Eragon.
„Opravdu to chceš?“ zeptal se Brom. „Mám pro své tajnůstkářství důvody. Snažil jsem se tě ochránit před silami, které by tě mohly rozpoltit. Jakmile se dozvíš o nich a o jejich záměrech, už nikdy v životě nebudeš mít klid. Budeš muset volit, na čí stranu se postavíš, a zaujmout k nim určité stanovisko. Skutečně to chceš vědět?“
„Nemohu žít v nevědomosti,“ řekl potichu Eragon.
„Úctyhodný postoj... Dobrá: tedy v Alagaësii zuří boj mezi Vardeny a Královstvím. Přesto jejich konflikt sahá mnohem hlouběji, nejde jen o příležitostné ozbrojené střety. Jsou uprostřed nesmírného mocenského zápasu, který se točí kolem... tebe.“
„Kolem mě?“ řekl Eragon nevěřícně. „To není možné. Nemám nic společného s jedněmi ani s druhými.“
„Zatím ne,“ řekl Brom. „Ale už samotná tvoje existence je hlavní příčinou jejich bitev. Vardenové a Království nebojují o to, aby mohli ovládat tuto zemi nebo její lid. Jejich cílem je ovládat příští generaci Jezdců, z nichž ty jsi první. Ten, kdo bude mít tyto Jezdce pod kontrolou, se stane vládcem celé Alagaësie.“
Eragon se snažil vstřebat to, co slyšel. Nedokázal pochopit, že by se tolik lidí zajímalo zrovna o něj a o Safiru. Nikdo kromě Broma ho nikdy nepovažoval za tak důležitého. Celý ten boj Království s Vardeny kvůli němu mu připadal příliš abstraktní a neuchopitelný. Okamžitě ho napadla řada námitek. „Ale všichni Jezdci byli zabiti - kromě Křivopřísežníků, kteří se přidali ke Galbatorixovi. Pokud vím dokonce i ti jsou už dnes mrtví. A v Carvahallu jsi mi říkal, že nikdo neví, zda jsou ještě v Alagaësii nějací draci.“
„O těch dracích jsem lhal,“ řekl Brom rozhodně. „I když jsou Jezdci pryč, zůstala ještě tři dračí vejce - všechna v držení Galbatorixe. Vlastně teď už jsou jenom dvě, protože Safira se vylíhla. Král získal ta tři během poslední bitvy s Jezdci.“
„Takže možná tu brzy budou další dva noví Jezdci, oba oddaní králi?“ zeptal se Eragon s pocitem úzkosti.
„Přesně tak,“ řekl Brom. „Probíhá tu nesmiřitelný závod. Galbatorix se zoufale snaží najít lidi, pro které se jeho vejce vylíhnou, zatímco Vardenové dělají všechno možné, aby jeho kandidáty zabili nebo ukradli vejce.“
„Ale odkud se vzalo Safiřino vejce? Jak ho mohl někdo získat od krále? A jak tohle všechno víš?“ zeptal se zmateně Eragon.
„Zase tolik otázek,“ zasmál se trpce Brom. „O tom všem pojednává další kapitola, která se odehrála dávno předtím, než ses narodil. V té době jsem byl poněkud mladší, i když asi ne tak moudrý. Nenáviděl jsem Království - z důvodů, které si nechám pro sebe - a chtěl jsem mu škodit jakýmkoli způsobem. Moje horlivost mě dovedla k učenci jménem Jeod, který tvrdil, že objevil knihu s mapkou tajné chodby do Galbatorixova hradu. Nadšeně jsem přivedl Jeoda k Vardenům - to jsou ti mí přátelé - a oni se domluvili, že vejce ukradnou.“
Vardenové!
„Nicméně něco se nepovedlo a náš zloděj získal jen jedno vejce. Z nějakého důvodu s ním uprchl a k Vardenům se nevrátil. Když ho našli, poslali mě a Jeoda, abychom jeho i vejce přivezli zpět.“ Brom se zahleděl kamsi do dálky a pokračoval nezvyklým hlasem. „Tak začalo jedno z největších hledání v dějinách. Závodili jsme s ra’zaky a Morzanem - posledním z Křivopřísežníků a nejlepším královým sluhou -, kdo najde vejce první.“
„Morzan!“ přerušil ho rozčileně Eragon. „To on zradil Jezdce Galbatorixovi!“ A je to tak dávno, co k tomu došlo. Morzan už musel být v té době velmi starý. Eragonovi se náhle sevřel žaludek, protože si uvědomil, jak dlouhou dobu Jezdci žili.
„Tak?“ zeptal se Brom s povytaženým obočím. „Ano, byl starý, ale silný a nemilosrdný. Byl jedním z prvních králových stoupenců a zdaleka ten nejoddanější. A protože mezi námi už předtím došlo ke krveprolití, honba za vejcem se změnila v osobní spor. Když jsme zjistili, že vejce je v Gil’eadu, spěchal jsem tam a bojoval o ně s Morzanem. Byl to zuřivý boj, ale nakonec jsem ho zabil. Během střetu nás s Jeodem oddělili. Neměl jsem čas ho hledat, a proto jsem vzal vejce a donesl ho k Vardenům, kteří mě požádali, abych vycvičil toho, kdo se stane novým Jezdcem. Souhlasil jsem a rozhodl se skrýt v Carvahallu - kde jsem byl několikrát předtím -, dokud se se mnou Vardenové nespojí. Nikdy mě však nepovolali.“
„Jak se ale později Safiřino vejce objevilo v Dračích horách? Ukradli snad královi další vejce?“ zeptal se Eragon.
Brom zabručel: „To je nepravděpodobné. Nechává ta dvě zbývající tak důkladně střežit, že by to byla sebevražda pokusit se je ukrást. Ne, Safira se do Dračích hor dostala od Vardenů a myslím, že vím jak. Jeho strážce chtěl asi vejce ochránit a pokusil se ho ke mně poslat pomocí kouzla.“
„Vardenové se se mnou nespojili, aby mi vysvětlili, jak o vejce přišli. Proto mám podezření, že Království jejich kurýry odhalilo a poslalo na ně ra’zaky. Jsem si jistý, že se nemohli dočkat, až mě najdou, protože se mi podařilo překazit mnohé jejich plány.“
„Takže ra’zakové o mně nevěděli, když přijeli do Carvahallu,“ dokončil užasle Eragon.
„To je pravda,“ odvětil Brom. „Kdyby si ten osel Sloun nepouštěl pusu na špacír, nemuseli by se o tobě vůbec dozvědět. Všechno by mohlo dopadnout úplně jinak. Vlastně ti vděčím za svůj život. Kdyby se ra’zakové tolik neupjali na tebe, možná by mě zastihli nepřipraveného, a to by byl konec Broma vypravěče. Utekli jedině proto, že jsem silnější než oba dva dohromady, zvláště ve dne. Určitě mě chtěli v noci omámit nějakou drogou a pak se mě vyptávat na vejce.“
„Poslal jsi o mně Vardenům zprávu?“
„Ano. Jsem si jistý, že budou chtít, abych tě k nim přivedl, jakmile to bude možné.“
„Ale to neuděláš, nebo ano?“
Brom zavrtěl hlavou. „Ne, neudělám.“
„Proč ne? Být u Vardenů je určitě bezpečnější než se honit za ra‘zaky, zvláště pro nového, nezkušeného Jezdce.“
Brom si odfrkl a zálibně se na Eragona podíval. „Vardenové jsou nebezpeční lidé. Když k nim půjdeme, zapletou tě do své politiky a intrik. Jejich vůdci by tě mohli posílat do akcí, na které bys nemusel být dost silný, jen aby dali najevo svůj vliv. Chci, abys byl dobře připravený, než se dostaneš do blízkosti Vardenů. Dokud budeme pronásledovat ra’zaky, alespoň se nemusím strachovat, že ti někdo otráví vodu k pití. Tohle je menší zlo. A dokud tě trénuji,“ řekl s úsměvem, „jsi šťastný... Tuatha du orothrim je jenom fáze ve tvé výuce. Pomohu ti najít - a možná i zabít - ra’zaky, neboť jsou mými nepřáteli stejně jako tvými. Ale pak si budeš muset vybrat.“
„A to mezi...?“ zeptal se Eragon opatrně.
„Zda se přidáš k Vardenům,“ řekl Brom. „Pokud zabiješ ra’zaky, jediným únikem před Galbatorixovým hněvem bude přijmout útočiště u Vardenů, uprchnout do Surdy, nebo požádat krále o milost a přidat se k němu. Dokonce i když ra’zaky nezabiješ, nakonec budeš této volbě stejně čelit.“
Eragon chápal, že nejlepší způsob, jak získat útočiště, by bylo přidat se k Vardenům, ale nechtělo se mu celý život strávit bojem proti Království, tak jako to dělali oni. Dlouho přemítal nad Bromovými scénáři a pokoušel se je zvážit ze všech úhlů. „Stále jsi mi nevysvětlil, jak to, že toho tolik víš o dracích.“
„Ne, nevysvětlil,“ odvětil Brom s úšklebkem. „To bude muset počkat do příště.“
Proč já? zeptal se Eragon sám sebe. Čím jsem tak zvláštní, že bych se měl stát Jezdcem? „Setkal ses někdy s mou matkou?“ vyhrkl náhle.
Brom se zatvářil vážně. „Ano, setkal.“
„Jaká byla?“
Stařec si povzdechl. „Byla velmi vznešená a hrdá, stejně jako Gero. Nakonec ji to zničilo, ale přesto to byl jeden z jejích největších darů... Vždy pomáhala chudým a těm, co neměli v životě štěstí, a to bez ohledu na svou vlastní situaci.“
„Znal jsi ji dobře?“ zeptal se dychtivě Eragon.
„Dost na to, aby mi chyběla, když odešla.“
Zatímco se Kadok kolébal po cestě, Eragon vzpomínal na dobu, kdy měl Broma za obyčejného špinavého starce, co jen vypráví příběhy. Poprvé si uvědomil, jak moc se mýlil.
Sdělil Safiře, co zjistil. Bromova odhalení ji zaujala, ale zhrozila se při pomyšlení, že by se měla stát Galbatorixovým majetkem. Nakonec řekla: No nejsi rád, že jsi nezůstal v Carvahallu? Pomysli na všechny ty zajímavé zážitky, o které bys přišel! Eragon s předstíraným zoufalstvím zasténal.
Když toho dne zastavili, Eragon se vydal hledat vodu a Brom mezitím začal připravovat večeři. Eragon šel velkým kruhem kolem tábořiště a mnul si ruce, aby si je zahřál. Bedlivě naslouchal, zda neuslyší potok nebo říčku. Mezi stromy bylo šero a vlhko.
Našel pramen až pěkný kus od tábora; naklonil se ze břehu. Pak ponořil konečky prstů do vody a pozoroval, jak voda šplouchá přes kameny. Ledová horská voda proudila a chladila jeho kůži, až ji měl zkřehlou. Je jí jedno, co se stane nám nebo komukoli jinému, pomyslel si Eragon. Zachvěl se a vstal.
Na protějším břehu potoka upoutal jeho pozornost nezvyklý otisk. Měl podivný tvar a byl nesmírně veliký. Zvědavě přeskočil potůček na skalnatý výběžek, jenže nohama dopadl na místo pokryté vlhkým mechem. Rychle se zachytil větve, ale ta se zlomila a Eragon před sebe stačil jen strčit ruku, aby zmírnil pád. Ucítil, jak mu křuplo v pravém zápěstí, a skulil se na zem. Paží mu projela řezavá bolest.
Mezi zaťatými zuby procedil nekonečný řetězec kleteb, když se snažil potlačit bolestivý výkřik. Napůl zaslepený bolestí se svíjel na zemi a držel si ruku. Eragone! ozval se Safiřin polekaný výkřik. Co se stalo?
Zlomil jsem si zápěstí... taková hloupost... spadl jsem.
Už jdu, řekla Safira.
Ne - dokážu se dostat zpátky. Nechoď... Stromy jsou tu příliš blízko u sebe... pro tvá křídla.
Poslala mu krátkou řadu obrázků, jak se k němu prodírá lesem, až dřevo létá do všech stran, a pak řekla: Pospěš si.
Zasténal a s námahou se postavil. Otisk byl vmáčklý hluboko do země několik stop od něj. Byla to šlápota po mohutné okované botě. Eragon si okamžitě vzpomněl na stopy roztroušené kolem hromady těl v Yazuaku. „Urgal,“ vyhrkl a zalitoval, že u sebe nemá Zar’roc; jednou rukou nedokáže střílet lukem. Zvedl hlavu a v duchu vykřikl: Safiro! Jsou tu urgalové! Ochraň Broma!
Eragon přeskočil zpátky přes potok a hnal se k jejich tábořišti, s loveckým nožem nachystaným v ruce. Za každým stromem a keřem viděl nepřátele. Doufám, že je tu jen jeden urgal. Vřítil se do tábora a tak tak se sehnul, když mu Safira máchla ocasem nad hlavou. „Přestaň. To jsem já!“vykřikl.
Aj, řekla Safira. Křídla měla složená na hrudi jako štít.
„Aj?“ zavrčel Eragon. „Mohlas mě zabít! Kde je Brom?“
„Tady jsem,“ vyštěkl Bromův hlas zpoza Safiřiných křídel. „Řekni svému bláznivému drakovi, ať mě pustí; mě odmítá poslechnout.“
„Pusť ho!“ řekl Eragon podrážděně. „Copak jsi mu to neřekla?“
Ne, řekla provinile. Řekl jsi jen, ať ho ochráním. Zvedla křídla a Brom vztekle vylezl ven.
„Našel jsem stopu urgala. Čerstvou.“
Brom okamžitě zvážněl. „Osedlej koně. Odjíždíme.“ Uhasil oheň, ale Eragon se ani nehnul. „Co máš s rukou?“
„Zlomil jsem si zápěstí,“ řekl a zavrávoral.
Brom zaklel a osedlal mu Kadoka. Pomohl Eragonovi na koně a řekl: „Jakmile to bude možné, dáme ti na ruku dlahu. Zkus do té doby nehýbat zápěstím.“ Eragon levou rukou pevně sevřel uzdu. Brom řekl Safiře: „Už je skoro tma, klidně můžeš letět přímo nad námi. Pokud se ukážou urgalové, dvakrát si rozmyslí, jestli nás napadnou, když budeš nablízku ty.“
To bych jim taky radila, jinak už nebudou mít víckrát příležitost o něčem přemýšlet, poznamenala Safira a vznesla se.
Světlo se rychle vytrácelo a koně už byli unavení, ale bez oddechu je pobízeli dál. Eragonovo nateklé a zarudlé zápěstí nepřestávalo bolet. Když byli asi míli od tábora, Brom se zastavil. „Poslouchej,“ řekl.
Eragon za nimi zaslechl tlumené troubení loveckého rohu. Když utichlo, zmocnila se ho panika. „Museli nás najít,“ řekl Brom. „A možná objevili i Safiřiny stopy. Teď nás budou pronásledovat. Nemívají ve zvyku nechat svou kořist upláchnout.“ Vtom se rozezněly dva rohy. Byly mnohem blíž než ten první. Eragonovi přeběhl mráz po zádech. „Naší jedinou nadějí je utíkat,“ řekl Brom. Pohlédl k nebi a s neurčitým výrazem ve tváři zavolal na Safiru.
Vyřítila se z nočního nebe a přistála. „Slez z Kadoka a jeď s ní. Bude to tak pro tebe bezpečnější,“ nakázal mu Brom.
„A co ty?“ namítl Eragon.
„Já budu v pořádku. Teď leťte!“ Eragon neměl sílu se s ním dál přít, a tak vyšplhal na Safiru. Mezitím Brom uvázal Kadoka za Sněžného bleska a odjel. Safira letěla za ním a držela se nízko nad koňmi, kteří běželi tryskem.
Eragon se co nejvíc přitiskl k Safiře; trhl sebou, kdykoli mu její pohyby pohnuly se zápěstím. Nedaleko zatroubil roh a znovu je polilo horko. Brom se prodíral podrostem a nutil koně jet na hranici jejich sil. Rohy znovu jednohlasně zatroubily blízko za ním a pak utichly.
Minuty ubíhaly. Kde jsou? uvažoval Eragon. Znovu zazněl lovecký roh, tentokrát v dálce. S úlevou si oddechl a opřel se Safiře o krk, zatímco Brom na zemi pod ním zvolnil svůj bezhlavý úprk. To bylo těsné, řekl Eragon.
Ano, ale neměli bychom se zastavovat, dokud - Safiru přerušil roh, který zaburácel přímo pod nimi. Eragon sebou vylekaně trhl a Brom se dal znovu na zběsilý útěk. Rohatí urgalové se s hlasitými výkřiky vyřítili na koních podél cesty a rychle se přibližovali. Měli Broma skoro na dohled; stařec už nemohl stačit jejich tempu. Musíme něco udělat! zvolal Eragon.
Co?
Přistaň před urgaly!
Zbláznil ses? zeptala se nevěřícně Safira.
Přistaň! Vím, co dělám, řekl Eragon. Na nic jiného už nezbývá čas. Každou chvíli Broma dohoní!
Dobře, jak chceš. Safira ve vzduchu předstihla urgaly, pak se otočila a připravila se k přistání na cestu. Eragon soustředil všechny svoje síly a ucítil povědomou zábranu ve své mysli, která ho dělila od kouzelných sil. Přesto ještě vyčkával a nepokoušel se ji prorazit. Sevřelo se mu hrdlo.
Jak urgalové pádili po cestě, vykřikl: „Teď!“ Safira zprudka stáhla křídla, zamířila nad stromy přímo dolů a přistála na pěšině, až se kolem ní rozletěla sprška hlíny a kamení.
Urgalové poplašně vykřikli a prudce přitáhli uzdy svých koní. Zvířata prudce zabrzdila a narážela do sebe, ale urgalové se rychle vymotali, aby se postavili Safiře, a byli připraveni zaútočit. Zabodávali do ní nenávistné pohledy. Bylo jich dvanáct, dvanáct ohavných a pošklebujících se bestií. Eragon se divil, proč neutekli. Myslel si, že samotný pohled na Safiru je odstraší. Na co čekají? Zaútočí na nás, nebo ne?
Najednou zničehonic nejvyšší urgal pokročil kupředu a zavrčel: „Náš pán chce s tebou mluvit, člověče!“ Netvor mluvil hrdelním, burácivým hlasem.
Je to past, varovala Safira Eragona dřív, než stačil cokoli říct. Neposlouchej ho.
Tak si aspoň poslechneme, co nám chce říct, rozhodl se nakonec Eragon, ale nepřestával být obezřetný. „Kdo je tvůj pán?“ zeptal se.
Urgal se ušklíbl: „Ve své malosti si nezasloužíš poznat jeho jméno. Vládne nebi i celé zemi. Nejsi pro něj víc než zbloudilý mravenec. Přesto nařídil, že mu tě máme přivést živého. Měl by sis vážit jeho ctěného zájmu!“
„Nikdy nepůjdu s vámi ani s žádným jiným ze svých nepřátel!“ prohlásil Eragon a vzpomněl na Yazuak. „Ať už sloužíte Stínovi, urgalovi nebo jinému zvrácenému zloduchovi, o kterém jsem nikdy neslyšel, vůbec s ním netoužím vyjednávat.“
„To ovšem děláš velikou chybu,“ zavrčel urgal a vycenil tesáky. „Neunikneš mu. Nakonec před naším pánem poklekneš. A pokud budeš klást odpor, čekají tě nekonečná muka.“
Eragon uvažoval, kdo má takovou moc, že dokázal získat urgaly pod své velení. Je snad v zemi nějaká třetí moc - vedle Království a Vardenů? „Nestojím o vaši nabídku. A řekněte svému pánovi, že je mi úplně lhostejný!“
Urgaly zachvátil vztek; jejich vůdce zařval a zaskřípal zuby. „Pak tě k němu dovlečeme násilím!“ Mávl paží a urgalové vyrazili k Safiře. Eragon pohotově zvedl pravou ruku a vykřikl: „Jierda!“
Ne! zvolala Safira, ale už bylo příliš pozdě.
Urgalové znejistěli, když se Eragonova dlaň rozzářila. Z ruky mu vyletěly paprsky světla a zasáhly každého z nich do břicha. Vymrštilo je to do vzduchu a do stromů, takže dopadli v bezvědomí na zem.
Kouzlo však z Eragona vysálo všechny síly a on se bezvládně sesul ze Safiry. Mysl se mu zamlžila a otupila. Když se nad ním Safira sehnula, uvědomil si, že možná zašel příliš daleko. Aby zvedl a odhodil dvanáct urgalů, spotřeboval nesmírné množství energie. Zachvátil ho strach, ale mermomocí se snažil udržet se při vědomí.
Koutkem oka zahlédl jednoho z urgalů, jak se vyškrábal na nohy a v ruce měl přichystaný meč. Eragon se snažil Safiru varovat, ale byl příliš slabý. Ne... pomyslel si otupěle. Urgal se plížil k Safiře, dokud nebyl až za jejím ocasem, a pak pozdvihl meč, aby ji sekl do krku. Ne...! Safira se k netvorovi prudce otočila a divoce zařvala. Oslepující rychlostí sekla drápy. Všude se rozstříkla krev, jak roztrhla urgala na kusy.
Odhodlaně scvakla čelisti a vrátila se k Eragonovi. Něžně obtočila zkrvavené drápy kolem jeho trupu, zavrčela a vyskočila do vzduchu. Eragon viděl všechno kolem rozmazaně a cítil nesmírnou bolest a vyčerpání. Uspávající zvuk Safiřiných křídel ho uvedl do mrákotného polospánku: nahoru, dolů; nahoru, dolů; nahoru, dolů...
Když Safira konečně přistála, Eragon si matně uvědomoval, že s ní mluví Brom. Eragon nerozuměl, co říkají, ale museli se na něčem domluvit, protože Safira znovu vzlétla.
Jeho omámenost přešla ve spánek, který ho zahalil jako měkká přikrývka.