Odplata ra‘zaků

 

Eragona vzbudilo tlumené bušení. Pokaždé, když mu v hlavě zapulsovala krev, ucítil novou vlnu bolesti. Otevřel oči a trhl sebou; hleděl přímo do rozzářené lucerny a do očí se mu vehnaly slzy. Zamrkal a odvrátil pohled. Jakmile se ale pokusil posadit, uvědomil si, že má ruce svázané za zády.

Otupěle se otočil a uviděl Bromovy paže. Uklidnilo ho, když zjistil, že jsou také svázané. Proč cítí takovou úlevu? Urputně se na to snažil přijít, dokud ho to konečně netrklo: Přece by nesvazovali mrtvého! Kdo jsou ale ti ‘oni‘? Natočil hlavu ještě dál a zarazil se, protože mu do zorného úhlu vstoupil pár černých bot.

Eragon vzhlédl a uviděl tvář ra’zaka v mnišské kutně. Projel jím děsivý strach. Zapátral myslí, aby použil kouzlo, a už měl na jazyku slovo, kterým by ra’zaka zabil, ale pak zaváhal a prostoupil jím pocit zmatení. Nemohl si na to slovo vzpomenout. Zoufale to zkoušel znovu a znovu, až se mu úplně vysmeklo.

Ra’zak nad ním se chladně zasmál. „Zdá ssse, že droga zabrala, co? Myslím, že tentokrát už nám dáššš pokoj.“

Nalevo se ozval rachot a Eragon zděšeně zjistil, že druhý ra’zak nasazuje Safiře přes hlavu náhubek. Křídla měla přitažená k bokům černými řetězy, na nohách měla okovy. Eragon se s ní pokusil spojit, ale nic necítil.

„Velice dobře ssspolupracovala, když jsme jí pohrozili, že tě zabijeme,“ zasyčel ra’zak. Dřepl si k lucerně a prohrabával Eragonovy brašny; prohlížel a odhazoval nejrůznější věci, dokud nevytáhl Zar’roc. „Jak překrásná věc pro někoho tak... bezvýznamného. Asssi sssi ho nechám.“ Sklonil se blíž a ušklíbl se: „Nebo možná, pokud se budeš chovat rozumně, ti ho náš pán dovolí leštit.“ Jeho vlhký dech páchl po syrovém mase.

Pak v rukou obrátil meč a polekaně vykřikl, když uviděl symbol na pouzdře. Jeho společník k němu přispěchal. Oba stáli nad mečem, syčeli a pomlaskávali. Nakonec se obrátili k Eragonovi. „Budeš našemu pánovi dobře sssloužit, že?“

Eragon s námahou přinutil svůj ztěžklý jazyk k řeči: „Pokud ano pak vás zabiju.“

Mrazivě se zachechtali. „Och ne, jsme příliš cenní. Ale ty... ty jsi jen na jedno použití.“ Safira zhluboka zavrčela; z nozder se jí valil kouř. Ale ra’zakové si toho nevšímali.

Jejich pozornost odvedl Brom, který zasténal a překulil se na bok. Jeden z ra’zaků ho popadl za košili a bez námahy ho zvedl do vzduchu. „Přestává to půsssobit.“

„Dej mu další.“

„Tak ho prossstě zabijeme,“ řekl menší ra’zak. „Způsobil nám už dost potíží.“

Ten vyšší přejel prstem po meči. „Dobrý plán. Ale pamatuj, že král nám nakázal přivést je živé.“

„Můžeme říccct, že zemřel, když jsme je zajímali.“

„A co tenhle?“ zeptal se ra’zak a ukázal mečem na Eragona. „Co když bude mluvit?“

Jeho společník se zasmál a vytasil ohavnou dýku. „To se neodváží.“

Dlouho bylo ticho a pak ten druhý řekl: „Dohodnuto.“

Odtáhli Broma doprostřed tábora a srazili ho na kolena. Brom se sesul ke straně. Eragon vše pozoroval s narůstajícím strachem. Musím se osvobodit! Trhnul lanem, jímž měl svázaná zápěstí, ale bylo příliš pevné, než aby ho dokázal přetrhnout. „Nic takového nezkoušej,“ řekl vyšší ra’zak a dloubl ho mečem. Pak zvedl nos do výšky a zavětřil; zdálo se, že ho něco znepokojilo.

Druhý ra’zak zavrčel, trhl Bromovi hlavou dozadu a přitiskl mu dýku k obnaženému hrdlu. Přesně v tu chvíli se ozvalo tlumené zasvištění, po němž následoval ra’zakův výkřik. Z ramena mu vyčuhoval šíp. Ra’zak, který byl blíž Eragonovi, klesl k zemi a tak tak se vyhnul dalšímu šípu. Vyrazil ke zraněnému společníkovi a oba zírali do tmy a vztekle syčeli. Ani se nepokoušeli zastavit Broma, který se se zakaleným zrakem vyškrábal na nohy. „K zemi!“ křikl na něj Eragon.

Brom zavrávoral a potácel se směrem k němu. Když do tábořiště svištěly další a další šípy neviditelných útočníků, ra’zakové se odkulili za pár balvanů. Chvíli se nic nedělo, pak začaly létat šípy z protější strany. Ra’zakové, které útok zaskočil, reagovali pomalu. Pláště měli na několika místech proděravělé a jednomu z nich se do paže zarýval roztříštěný šíp.

S divokým výkřikem menší ra’zak prchal k silnici a za běhu ještě surově nakopl Eragona do boku. Jeho společník váhal a potom popadl dýku ze země a uháněl za ním. Když vybíhal z tábora, mrštil ještě nožem po Eragonovi.

Bromovi najednou zablesklo v očích podivné světlo. Vrhl se před Eragona s ústy otevřenými v neslyšném výkřiku. Dýka ho zasáhla se slabým klepnutím a on ztěžka dopadl na rameno. Hlava mu bezvládně visela.

„Ne!“ vykřikl Eragon, i když cítil mučivou bolest pod žebry. Uslyšel kroky, pak se mu zastřel zrak a dál už nic nevěděl.