Budoucí mlynář

 

Když se podávala večeře, slunce už zapadlo. Venku skučel bouřlivý vítr a otřásal domem. Eragon pozorně sledoval Rorana a čekal, až prozradí své tajemství. Nakonec to přišlo: „Nabídli mi práci v therinsfordském mlýně... a já ji hodlám přijmout.“

Gero záměrně pomalu dožvýkal sousto a odložil vidličku. Opřel se na židli, propletl si prsty za hlavou a vyslovil jediné odměřeně slovo: „Proč?“

Roran mu to vysvětlil a Eragon se při tom bezmyšlenkovitě nimral v jídle.

„Chápu,“ byla Gerova jediná reakce. Ztichl a zahleděl se do stropu. Chlapci se ani nepohnuli a napjatě čekali na jeho odpověď. „Dobrá, kdy odcházíš?“

„Cože?“ zeptal se nevěřícně Roran.

Gero se předklonil s jiskrou v oku. „Myslel sis, že ti budu bránit? Doufal jsem, že se brzy oženíš. Bude dobré, když se tahle rodina zase trochu rozroste. A Katrina s tebou bude šťastná.“ Přes Roranovu tvář přeběhl užaslý výraz, který se postupně změnil v úsměv plný úlevy. „Takže, kdy odjíždíš?“ zeptal se znovu Gero.

Roranovi se vrátil hlas. „Až se Dempton vrátí k Horstovi pro mlýnské nářadí.“

Gero přikývl. „A to bude...?“

„Za dva týdny.“

„Dobrá. Budeme mít čas se připravit. Bude to pro nás nové, být v domě tak sami. Ale pokud všechno vyjde, nemělo by to být nadlouho.“ Pohlédl přes stůl a zeptal se: „Eragone, tys to věděl?“

Smutně pokrčil rameny. „Až do dneška ne... Je to bláznovství.“

Gero si přejel rukou po tváři. „Tak to v životě chodí.“ Zvedl se ze židle. „Bude to zas dobré, čas všechno srovná. Teď ale pojďme umýt nádobí.“ Eragon a Roran mu mlčky pomohli.

 

Následující dny byly pro Eragona nepříjemné. Žil v neustálém napětí. Kromě strohých odpovědí na bezprostřední otázky s nikým nemluvil. Všude byly malé připomínky toho, že Roran odchází: Gero mu připravoval tlumok, ze zdí zmizely některé věci a byla tu ta podivná prázdnota, která prostoupila dům. Už uplynul skoro týden od jejich cesty do Carvahallu, když si uvědomil, že vzdálenost mezi ním a Roranem se propastně zvětšila. Když mluvili, slova nepřicházela nenuceně jako dřív a při rozhovorech byli oba nesví.

Safira byla balzám na Eragonovy pocity marnosti. Mohl s ní o všem mluvit; zcela jí otevřel duši a sdílel s ní své pocity a ona mu rozuměla lépe než kdokoli jiný. Během dnů před Roranovým odjezdem prošla dalším růstovým skokem. V kohoutku narostla o dvanáct palců, takže teď byla vyšší než Eragon. Zjistil, že malá prohlubeň v místě, kde se její krk stýkal se hřbetem, je dokonalé místo k sezení. Často tam po večerech odpočíval, drbal ji na krku a mezitím jí vysvětloval významy různých slov. Brzy rozuměla všemu, co jí říkal, a měla k tomu spoustu připomínek.

Pro Eragona byl život s ní nádherný. Safira byla tak skutečná a složitá jako kterýkoli člověk. Měla všestrannou povahu a občas tak rozdílnou od té jeho, přesto si ale hluboce rozuměli. Eragon neustále odkrýval nové stránky její osobnosti. Jednou chytila orla a místo toho, aby ho snědla, ho pustila a řekla: Žádný nebeský lovec by neměl skončit své dny jako něčí kořist. Je lepší zemřít v letu než přišpendlený k zemi.

Eragonův plán ukázat Safiru své rodině byl narušen Roranovým oznámením a ani Safira se na to necítila. Zdráhala se, aby ji někdo viděl, a on, částečně ze sobectví, s ní souhlasil. Věděl, že ve chvíli, kdy prozradí její existenci, ho doma budou zahrnovat výčitkami, obviňováním a obavami... a tak s tím otálel. Řekl si, že počká na nějaké znamení, které mu naznačí ten správný čas.

Noc předtím, než měl Roran odjet, si s ním šel Eragon popovídat. Vykročil chodbou k Roranovým otevřeným dveřím. Na nočním stolku stála olejová lampa, která vymalovala stěny teplým mihotavým světlem. Sloupky postele vrhaly protáhlé stíny na prázdné police, které stoupaly až ke stropu. Roran - se zastřenýma očima a strnulým krkem - si balil šaty a další věci do přikrývek. Zarazil se, pak něco zvedl z polštáře a potěžkal to v ruce. Byl to vyleštěný kámen, který mu před rokem dal Eragon. Roran ho začal strkat do rance, pak toho ale nechal a odložil ho na polici. Eragonovi se sevřelo hrdlo a tiše odešel.