Příchod do Teirmu
Po dvou dnech cesty na sever k oceánu Safira zahlédla Teirm. Při zemi se držela hustá mlha, která zastírala Bromovi a Eragonovi výhled, dokud větřík ze západu neodvál opar pryč. Eragon zůstal stát s otevřenými ústy, když se najednou město ukázalo před nimi, ležící na okraji třpytivého moře, kde kotvily honosné lodě se svinutými plachtami. Z dálky se neslo tlumené burácení vlnobití.
Teirm byl obehnaný bílou zdí, která byla sto stop vysoká a třicet stop široká. Lemovaly ji řady obdélníkových střílen pro lukostřelce a nahoře vedl ochoz pro vojáky a strážné. Souvislý povrch zdi byl narušen dvěma železnými padacími mřížemi, jednou směrem k západnímu moři a druhou na jih k silnici. V severovýchodní části se nad zdí tyčila obrovská pevnost, postavená z velikých kamenů a věžiček. Na nejvyšší věži jasně zářilo světlo majáku. Hrad bylo to jediné, co přes hradby viděli.
Jižní bránu hlídali vojáci, ale svá kopí drželi nedbale. „Tohle bude naše první zkouška,“ upozornil ho Brom. „Doufejme, že o nás ještě nedostali zprávy od krále a že nás nezadrží. Ať se stane cokoli, neztrácej hlavu ani se nechovej nijak podezřele.“
Eragon řekl Safiře: Měla bys teď někde přistát a schovat se. Jdeme dovnitř.
Strkáš nos, kam nemáš. Už zas, odpověděla trpce.
Já vím. Ale Brom a já máme určité výhody, které ostatní lidé nemají. Budeme v pořádku.
Jestli se něco stane, připíchnu si tě na záda a už nikdy tě nikam nepustím.
Taky tě mám rád.
Pak si tě připoutám ještě pevněji.
Eragon s Bromem zamířili k bráně a snažili se vypadat naprosto obyčejně. Nad vchodem vlál žlutý prapor s vyobrazením řvoucího lva a ruky držící květ lilie. Když se blížili k hradbám, Eragon se užasle zeptal: „Jak velké je tohle sídlo?“
„Větší než kterékoli město, jaké jsi kdy viděl,“ řekl Brom.
U vchodu do Teirmu stály stráže a zahradily jim cestu kopími. „Jak se menujete?“ zeptal se jeden z nich znuděně.
„Já jsem Neal,“ řekl Brom sípavým hlasem, nahrbil se a vykouzlil ve tváři šťastně připitomělý výraz.
„A kdo je ten druhej?“ zeptal se zbrojnoš.
„No, právě sem se chtěl k tomu dostat. Todle je můj synovec Evan. Je to hoch mojí sestry, ne...“
Strážný netrpělivě přikývl. „Jo, jo. A co sem dete dělat?“
„Von de navštívit starýho kamaráda,“ dodal Eragon huhňavě. „Já musim jako s nim, aby se mi jako neztratil, jestli víte, co jako myslim. Už neni tak mladej, jak bejval - měl zamlada trochu moc sluníčka. Pak jako přišla mozková horečka, chápete.“ Brom přátelsky pokyvoval hlavou.
„Dobrá. Můžete jít,“ řekl strážný, mávl rukou a stáhl kopí. „Jen si dej pozor, aby nedělal nějaký problémy.“
„Depak, to von nebude,“ slíbil Eragon. Pobídl Kadoka a vjeli do Teirmu. Kopyta koní klapala po vydlážděné ulici.
Když byli dost daleko od strážných, Brom se napřímil a zavrčel: „Tak mozková horečka, jo?“
„Taky jsem si chtěl užít trochu legrace,“ dobíral si ho Eragon.
Brom si odkašlal a odvrátil pohled.
Domy vypadaly ponuře a neradostně. Malá, hluboko posazená okna do nich pouštěla jen málo paprsků světla. Do budov byly zapuštěné úzké dveře. Střechy byly ploché, pokryté břidlicovými šindeli a obehnané kovovým zábradlím. Eragon si všiml, že domy postavené u hradeb nemají víc než jedno patro, ale jak se blížili ke středu města, budovy se postupně zvyšovaly. Ty, které stály až u hradu, byly nejvyšší ze všech, i když ve srovnání s pevností se zdály být titěrné.
„Tohle místo se zdá být přichystané na válku,“ podotkl Eragon.
Brom přikývl. „Teirm byl odjakživa napadán piráty, urgaly a dalšími nepřáteli. Dlouho to bylo středisko obchodu. K válkám dochází vždy tam, kde se bohatství soustředí v takové míře. Lidé, kteří tu žijí, museli přijmout mimořádná opatření, aby město ochránili. Pomáhá jim také Galbatorix, který jim sem posílá vojáky na obranu města.“
„Proč jsou některé domy vyšší než ty ostatní?“
„Podívej se na tu pevnost,“ řekl Brom a ukázal před sebe. „Je z ní otevřený výhled na celý Teirm. Kdyby někdo prolomil hradby, na všechny střechy by vyběhli lučištníci. A protože domy vpředu u hradeb jsou nižší, muži blíž ke středu města by přes ně mohli střílet, aniž by se museli obávat, že své druhy zasáhnou. Také kdyby nepřítel domy u hradeb obsadil a na jejich střechy postavil vlastní lukostřelce, bylo by snadné je sestřelit.“
„Nikdy jsem neviděl takhle postavené město,“ vydechl užasle Eragon.
„Ano, ale takhle to postavili až poté, co Teirm skoro lehl popelem při vpádu pirátů,“ poznamenal Brom. Když jeli dál, lidé si je sice zkoumavě prohlíželi, ale nikdo z nich nejevil přílišný zájem.
Ve srovnání s naším přijetím v Daretu nás tu vítají s otevřenou náručí. Možná Teirm unikl pozornosti urgalů, napadlo Eragona. Změnil však názor, když kolem nich prošel vysoký muž s mečem u pasu. Byly tu i další, méně patrné známky špatných časů: na ulicích si nehrály žádné děti, lidé měli ve tvářích tvrdý výraz a mnoho domů bylo opuštěných a z prasklin v jejich kamenných dlážděných dvorech vyrůstal plevel. „Vypadá to, jako by tu zažili nepokoje,“ řekl Eragon.
„Stejné jako kdekoli jinde,“ řekl Brom zachmuřeně. „Musíme najít Jeoda.“ Převedli koně přes ulici směrem k hostinci a uvázali je ke kůlu. „U Zeleného kaštanu... úžasné,“ zabručel Brom, když pohlédl na vývěsní štít nad vchodem. Vešli dovnitř.
Špinavá místnost nevypadala zrovna bezpečně. V krbu doutnal oheň, ale nikdo se nenamáhal do něj přihodit dřevo. Několik samotářů s rozmrzelým výrazem upíjelo v koutě ze sklenic. U vzdáleného stolu seděl muž bez dvou prstů a pozorně si prohlížel své pahýly. Hostinský se cynicky šklebil a čistil sklenici, i když byla rozbitá.
Brom se naklonil přes bar a zeptal se: „Nevíte, kde bychom našli muže jménem Jeod?“ Eragon stál vedle něj a u pasu si pohrával se špičkou luku. Měl ho zavěšený přes záda, ale vzápětí si přál, aby ho měl v rukou.
Barman odpověděl přehnaně nahlas: „No, proč bych měl někoho takového znát? Myslíte, že mám přehled o všech prašivých grázlech v tomhle opuštěném místě?“ Eragon sebou trhl, když se na ně upřely zraky všech lidí v místnosti.
Brom ale klidně pokračoval. „Nemohl byste si třeba vzpomenout?“ a posunul k muži po baru několik mincí.
Mužova tvář se rozjasnila a on odložil sklenici. „Možná,“ odpověděl a ztišil hlas, „ale moje paměť potřebuje hodně pomoct.“ Brom stáhl tvář do úšklebku, ale přesto položil na bar další mince. Hostinský nerozhodně vtáhl jednu tvář. „No dobrá,“ řekl nakonec a sáhl po mincích.
Než se jich stačil dotknout, muž bez prstů křikl od svého stolu: „Garethe, co to k čertu děláš? Kdokoli z ulice jim řekne, kde bydlí Jeod. Za co si to necháváš platit?“
Brom smetl mince zpátky do měšce. Gareth zlostně pohlédl na muže u stolu, pak se k nim otočil zády a znovu popadl sklenici. Brom vykročil k cizinci a řekl: „Díky. Jmenuji se Neal. Tohle je Evan.“
Muž k nim pozvedl svůj džbánek. „Martin - a už jste se samozřejmě seznámili s Garethem.“ Měl hluboký a drsný hlas. Martin ukázal na prázdné židle. „Pojďte, přisedněte si. Mně to nebude vadit.“ Eragon si vzal židli a postavil ji opěradlem ke zdi, aby mohl sedět čelem ke dveřím. Martin zdvihl obočí, ale nijak se k tomu nevyjadřoval.
„Právě jsi mi ušetřil pár zlaťáků,“ řekl Brom.
„Bylo mi potěšením. Přesto, nemějte to Garethovi za zlé - obchody poslední dobou nejdou moc dobře.“ Martin se poškrábal na bradě. „Jeod bydlí v západní části města, přímo vedle Angely bylinářky. Obchodujete s ním?“
„Tak nějak,“ přikývl Brom.
„No, on asi nebude chtít nic kupovat; před pár dny zrovna přišel o další loď.“
Brom se té zprávy se zájmem chytil. „Co se stalo? To asi nebyli urgalové, nebo ano?“
„Ne,“ řekl Martin. „Tuhle oblast už opustili. Skoro celý rok je nikdo neviděl. Vypadá to, že všichni odešli na jih a na východ. Ale jde o něco jiného. Víte, většina našich obchodních cest vede po moři, jak už jste jistě slyšel. No,“ odmlčel se, aby se napil ze džbánku, „a před několika měsíci někdo začal přepadat naše lodě. Ale není to obyčejné pirátství, protože jsou přepadány jenom lodě určitých obchodníků. Jeod je jedním z nich. Už je to tak zlé, že žádný kapitán nepřijme jejich zboží, a to tady v okolí nedělá dobrotu. Zvlášť proto, že někteří z postižených tu mají největší námořní obchody v Království. Byli tak donuceni posílat zboží po pevnině. A to je stojí nesmírně mnoho peněz a jejich karavany často ani nedojedou.“
„Máte tušení, kdo by za tím mohl stát? Musejí tu být nějací svědci,“ řekl Brom.
Martin však zavrtěl hlavou. „Nikdo ty útoky nepřežil. Lodě vyjedou a pak najednou zmizí; víckrát už je nikdo neuvidí.“ Naklonil se k nim a řekl důvěrným tónem: „Námořníci říkají, že v tom musí být kouzla.“ Pokýval hlavou a mrkl na své společníky, pak se zas opřel do židle.
Brom se zdál být jeho slovy znepokojen. „Co si o tom myslíš ty?“
Martin lhostejně pokrčil rameny. „Nevím. A nemyslím, že se to dozvím, leda že bych měl takovou smůlu a byl na jedné ze zajatých lodí.“
„Jsi námořník?“ zeptal se Eragon.
„Ne,“ odfrkl si Martin. „Vypadám na to snad? Kapitáni mě najímají, abych bránil jejich loď proti pirátům. A ti piráti, kteří se spokojí s těmi paběrky, poslední dobou nejsou moc činorodí. Přesto je to práce.“
„Ale pěkně nebezpečná,“ řekl Brom. Martin znovu pokrčil rameny a dopil zbytek piva. Brom s Eragonem odešli a zamířili do západní čtvrti města, která patřila k těm honosnějším. Domy tu byly čisté, bohatě zdobené a obrovské. Lidé na ulicích byli ustrojeni v drahých šatech a tvářili se důležitě. Eragon se cítil nápadný a připadalo mu, že sem nepatří.