Dračíma očima

 

Příštího rána se Eragon probudil se ztuhlými končetinami a fialovými modřinami. Viděl Broma, jak k Safiře nese sedlo, a pokusil se potlačit pocit stísněnosti. Než se uvařila snídaně, Brom upevnil Safiře sedlo k tělu a zavěsil na něj zavazadla.

Když měl Eragon prázdnou misku, mlčky sebral luk a šel k Safiře. Brom mu dal poslední rady: „Takže nezapomeň, měj sevřená kolena, řiď ji svými myšlenkami a zůstaň co nejvíc přitisknutý k jejímu hřbetu. Nic se ti nestane, pokud nebudeš zmatkovat.“ Eragon přikývl, zastrčil uvolněný luk do koženého pouzdra a Brom mu pomohl do sedla.

Safira netrpělivě čekala, než si Eragon utáhne řemínky kolem nohou. Jsi připraven? zeptala se.

Nasál svěží ranní vzduch. Ne, ale pojďme na to! Nadšeně souhlasila. Napnul svaly, když se přikrčila. Pak se odrazila silnýma nohama a vzduch ho šlehl do tváří, až mu vzal dech od úst. Třemi hladkými máchnutími křídel se vznesla k nebi a prudce stoupala.

Když jel Eragon na Safiře posledně, každý pohyb křídly pro ni byl namáhavý. Teď však letěla plynule a lehce. Chytil se jí rukama kolem krku, protože se stočila a začala se naklánět. Řeka pod nimi se proměnila v matnou šedivou čáru. Kolem nich pluly mraky.

Když se dostali do správné výšky, stromy na planině pod nimi byly jen pouhé tečky. Vzduch byl řídký, mrazivý a dokonale čistý. „To je úžasné...“ Jeho slova se rozplynula, jak se Safira najednou převalila na bok otočila se kolem dokola. Země vířila v bláznivém kruhu a Eragon dostal závrať. „Nedělej to!“ křičel. „Připadá mi, že spadnu.“

Musíš si na to zvyknout. Když na mě zaútočí ve vzduchu, je to jeden z nejsnadnějších manévrů, které mohu udělat, odpověděla. Nedokázal jí to vyvrátit, a tak se soustředil na to, aby ovládl svůj žaludek. Safira začala mírně klesat a pomalu se blížila k zemi.

I když se Eragonovi s každým zakolísáním svíral žaludek, začalo se mu to líbit. Trochu uvolnil paže a natáhl krk dozadu, aby se pokochal krajinou. Safira ho chvíli nechala užívat si výhledu a pak řekla: Ukážu ti, jaké je létání doopravdy.

A jak? Zeptal se.

Uvolni se a neměj strach, řekla.

Její mysl se dotkla té jeho a vytlačila ji z jeho těla. Eragon se chvíli bránil, pak se ale vzdal. Zrak se mu zastřel a on najednou zjistil, že se dívá na svět Safiřinýma očima. Všechno bylo trochu zkreslené: barvy měly poněkud tajemné, nezvyklé odstíny; modrá teď zvýrazněla zatímco zelená a červená byly utlumené. Eragon se pokusil otočit hlavou a tělem, ale nešlo to. Cítil se jako duch, který vyklouzl z těla ven do volného prostoru.

Když Safira stoupala k nebi, vyzařovala z ní čirá radost. Milovala tuhle svobodu letět si jen tak. Když byli vysoko nad zemí, ohlédla se na Eragona. Viděl jejíma očima sám sebe, jak na ní visí s nepřítomným pohledem. Cítil, jak se její tělo vypíná proti vzduchu a využívá vzdušné proud ke stoupání. Všechny její svaly byly jako jeho vlastní. Cítil její ocas stáčející se vzduchem jako obří kormidlo, upravující směr letu. Překvapovalo ho, jak moc je na něm závislá.

Spojení zesilovalo, dokud spolu nesplynuli. Stáhli křídla k sobě a padali střemhlav přímo dolů, jako kopí hozené z výšky. Eragon už necítil hrůzu z pádu, byl zcela pohlcený Safiřiným potěšením. Vzduch jim proudil kolem tváře. Ocas se jim třepotal ve vzduchu a jejich spojené mysli si vychutnávaly neobvyklý zážitek.

Dokonce ani když se řítili k zemi, neměli strach z nárazu. Roztáhli křídla ve správnou chvíli a společnými silami se stočili kousek nad zemí. Stoupali šikmo k nebi, obrátili se vzhůru a pokračovali zpátky obrovskou smyčkou.

Když znovu srovnali polohu, jejich mysli se začaly oddělovat a opět se z nich staly samostatné bytosti. Na zlomek vteřiny Eragon ještě cítil zároveň svoje i Safiřino tělo. Pak se mu zase na chvíli zastřel zrak a seděl zpátky na jejím hřbetu. Zalapal po dechu a sesul se do sedla. Za několik minut mu přestalo zběsile tlouci srdce a dech se mu zklidnil. Když se vzpamatoval, zvolal: To bylo neuvěřitelné! Jak dokážeš přistát, když tolik miluješ létání?

Musím také jíst, řekla trochu pobaveně. Ale jsem ráda, že se ti to líbilo.

To jsou slabá slova pro takový zážitek. Promiň, že jsem s tebou nelétal víc. Nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo být takové. Vidíš vždycky tolik modré?

Já sama jsem modrá. Budeme teď spolu létat častěji?

Ano! Kdykoli bude příležitost.

Dobře, odpověděla spokojeným tónem.

Zatímco letěla, stačili si vyměnit spoustu myšlenek a mluvili spolu tak jako už několik týdnů ne. Safira Eragonovi ukázala, jak se schovává v kopcích a stromech a jak se dokáže ukrýt ve stínu mraku. Prozkoumávali Bromovu cestu, což se ukázalo být mnohem náročnější, než Eragon čekal. Neviděli totiž stezku, dokud Safira nesletěla velice nízko, čímž riskovali, že ji někdo uvidí.

Kolem poledne se Eragonovi v uších začalo rozléhat protivné bzučení a on si začal uvědomovat, že mu na mysl něco podivného tlačí. Zatřásl hlavou, aby se toho zbavil, ale napětí jenom zesílilo. Hlavou mu prolétla Bromova slova o tom, jak se lidé mohou vloupat do cizí mysli, a horečně se snažil vyčistit si hlavu od všech myšlenek. Soustředil se na jednu ze Safiřiných šupin a nic jiného nevnímal. Tlak se na chvíli vytratil, jenomže pak se vrátil, větší než kdy předtím. Do Safiry se opřel náhlý poryv větru a Eragonova pozornost polevila. Než se stačil znovu soustředit na obranu, síla ho přemohla. Ale místo útočné přítomnosti další mysli se pouze ozvala slova: Co si myslíš, že děláš? Pojď sem dolů. Našel jsem něco důležitého.

Brome? ujišťoval se Eragon.

Ano, řekl podrážděně stařec. Teď dostaň tu svoji přerostlou ještěrku na zem. Jsem tady... A poslal mu obrázek místa. Eragon rychle sdělil Safiře, kam má letět, a ona zamířila k řece pod nimi. Mezitím si připravil luk a vytáhl několik šípů.

Pokud budou potíže, musím na ně být připravený.

A já také, připojila se Safira.

Když našli Broma, stál na pasece a mával na ně. Safira přistála, Eragon hbitě seskočil a ostražitě se rozhlížel po nějakém nebezpečí. Koně byli přivázaní ke stromu na kraji mýtiny, ale jinak tu byl Brom sám. Eragon přeběhl paseku a zeptal se: „Co se děje?“

Brom se poškrábal na bradě a zaklel pod vousy. „Už mě nikdy nevytlačuj z mysli jako dnes. Už tak je pro mě dost těžké se s tebou spojit. Nemám zapotřebí s tebou bojovat, abys mě zaslechl.“

„Promiň.“

Odfrkl si. „Když už jsem byl kus dál po proudu řeky, všiml jsem si, že se stopy ra’zaků vytratily. Vrátil jsem se tedy, dokud jsem nenašel místo, kde zmizeli. Podívej se na zem a řekni mi, co vidíš.“

Eragon poklekl a zkoumal prach. Našel v něm chaotické otisky, které bylo těžké rozluštit. Řada stop ra’zaků se vzájemně překrývala. Eragon měl za to, že šlépěje jsou jen několik dní staré. Přes ně se táhly dlouhé, široké rýhy. Vypadaly povědomě, ale Eragon nedokázal říct proč.

Stál a kroutil hlavou. „Vůbec mě nenapadá, co...“ Pak jeho pohled padl na Safiru a uvědomil si, od čeho jsou ty rýhy. Pokaždé, když vzlétala, se jí zadní nohy zabořily do země a úplně stejně ji rozryly. „Nedává to žádný smysl, ale jediné, co mě napadá, je, že ra’zakové odletěli na dracích. Nebo možná nasedli na obří ptáky a zmizeli v oblacích. Řekni, máš pro to lepší vysvětlení?“

Brom pokrčil rameny. „Slyšel jsem zvěsti, že se ra’zakové pohybují z místa na místo neuvěřitelnou rychlostí, ale tohle je první důkaz, který o tom mám. Bude téměř nemožné je najít, pokud mají nějaká létající zvířata. Nejsou to draci - to vím. Drak by se nikdy neuvolil nést ra’zaka.“

„Co budeme dělat? Safira je nedokáže stopovat ve vzduchu. A i kdyby to uměla, nechali bychom tě daleko za sebou.“

„Na tuhle záhadu není žádná jednoduchá odpověď,“ řekl Brom. „Pojďme se naobědvat a mezitím o tom můžeme popřemýšlet. Možná nás při jídle něco napadne.“ Eragon šel zachmuřeně ke své brašně pro jídlo. Jedli mlčky a hleděli na prázdné nebe.

Eragon si po dlouhé době vzpomněl na domov a uvažoval, co asi dělá Roran. Obraz spálené farmy se mu znovu objevil před očima a začal se ho zmocňovat zármutek. Co budu dělat, pokud nedokážeme najít ra’zaky? Jaký pak budu mít cíl? Mohl bych se vrátit do Carvahallu - sebral ze země větvičku a zlomil ji mezi prsty - nebo jen cestovat s Bromem a pokračovat ve výcviku. Eragon hleděl do plání a doufal, že to uklidní jeho myšlenky.

Když Brom dojedl, postavil se a shodil kapuci. „Vzal jsem v úvahu všechny triky, co znám, každé mocné slovo, jímž vládnu, a všechny dovednosti, které máme, ale stále nevím, jak ra’zaky najít.“ Eragon se zoufale opřel o Safiru. „Safira by se mohla ukázat v nějakém městě. To by přitáhlo ra’zaky jako mouchy na med. Ale byl by to nesmírně nebezpečný pokus. Ra’zakové by s sebou přivedli vojáky a král by se o to mohl natolik zajímat, že by přijel osobně, což by znamenalo jistou smrt pro tebe i pro mě.“

„Takže co teď?“ zeptal se Eragon a rozhodil ruce. Máš nějaký nápad, Safiro?

Ne.

„Je to na tobě,“ řekl Brom. „Tohle je tvoje výprava.“

Eragon rozzuřeně zatnul zuby a odešel stranou od Broma se Safirou. Když už byl skoro mezi stromy, kopl do něčeho tvrdého. Na zemi ležela kovová láhev s koženým řemínkem akorát tak dlouhým, aby mohl někomu viset přes rameno. Na stříbrném znaku, který byl do lahve vyrytý, uviděl symbol ra’zaků.

Rozrušeně zvedl láhev a odšrouboval víčko. Vzduchem se začal linout nasládlý zápach - úplně stejný cítil tenkrát, když našel Gera v troskách jejich domu. Naklonil láhev a na prst mu padla kapička čiré, zářivé tekutiny. Okamžitě ho začal pálit prst, jako by ho strčil do ohně. Vyjekl a otřel si ruku o zem. Po chvíli se bolest utišila v tlumené pulsování. Kus kůže měl úplně rozežraný.

S úšklebkem utíkal zpět k Bromovi. „Podívej, co jsem našel.“ Brom vzal lahvičku a prohlížel si ji, pak vylil trochu tekutiny na víčko. Eragon ho upozornil: „Dávej si pozor, nebo ti to popálí...“

„Kůži, já vím,“ řekl Brom. „Předpokládám, žes mě předběhl a polil sis tím celou ruku. Nebo jenom prst? No, alespoň jsi ukázal dostatek rozumu na to, že ses nenapil. Zbyla by z tebe jenom loužička.“

„Co je to?“ zeptal se Eragon.

„Olej z lístků seitrovníku, který roste na malém ostrůvku v ledových severních mořích. V surovém stavu se používá k uchovávání perel - olej jim dodává lesk a pevnost. Když se ale nad ním vysloví určitá slova a provede se přitom krvavá oběť, získává schopnost sežrat jakékoli maso. To samo o sobě by nebylo nijak neobvyklé - je spousta kyselin, které dokáží rozpustit šlachy a kosti -, jenomže tento olej všechno ostatní ponechá netknuté. Můžeš do něj ponořit úplně cokoli a vytáhneš to bez poškození, pokud to někdy nebylo částí zvířete nebo člověka. Díky tomu je to prvotřídní nástroj pro mučení a zabíjení. Může se uchovávat ve dřevě, může pokrývat hrot oštěpu nebo se dá nakapat na přikrývky, aby se spálila první osoba, která se jich dotkne. Existuje nespočet způsobů jeho použití, záleží jenom na tvé vynalézavosti. Každé zranění způsobené tímto olejem se vždy velmi pomalu hojí. Je dost vzácný a drahý, zejména v této upravené podobě.“

Eragon si vzpomněl na příšerné popáleniny na Gerově těle. Tak tohle na něj použili, uvědomil si s hrůzou. „Zajímalo by mě, proč ho tu ra’zakové nechali, když je tak cenný.“

„Musel jim vyklouznout, když odlétali.“

„Ale proč se pro něj nevrátili? Pochybuji, že král bude nadšený z toho, že ho ztratili.“

„To tedy nebude,“ řekl Brom, „ale byl by ještě víc nespokojený, kdyby se zpozdili se zprávami o tobě. Vlastně pokud k němu ra’zakové už dorazili, můžeš si být jistý, že král zná tvoje jméno. A to znamená, že budeme muset být mnohem opatrnější, až zas přijedeme do nějakého města. Upozornění a zprávy o tobě budou tou dobou rozeslány po celém Království.“

Eragon se odmlčel a zamyslel se nad tím. „Jak vzácný je přesně tenhle olej?“

„Jako diamanty v prasečím korytě,“ řekl Brom. Po chvíli se opravil: „Ve skutečnosti ten normální olej používají klenotníci, ale jen ti, kteří si to mohou dovolit.“

„Takže existují lidé, kteří s ním obchodují?“

„Možná jeden nebo dva.“

„Výborně,“ řekl Eragon. „A mají ve městech podél pobřeží záznamy o jeho dovozu?“

Bromovi se rozjasnily oči. „Samozřejmě, že mají. Kdybychom se dokázali k těm záznamům dostat, řekly by nám, kdo přivezl olej na jih a kam putoval dál.“

„A záznam o nákupu pro Království nám prozradí, kde žijí ra’zakové!“ odvodil Eragon. „Nevím, kolik lidí si může tenhle olej dovolit, ale nemělo by být těžké přijít na to, kteří z nich nepracují pro krále.“

„Geniální!“ zvolal Brom s úsměvem. „Kéž bych to vymyslel už před lety, ušetřilo by mi to hodně starostí. Pobřeží je poseté mnoha městy a přístavními městečky. Myslím, že bychom měli začít v Teirmu, protože je to nejvýznamnější obchodní středisko.“ Brom se odmlčel. „Snad tam ještě žije můj starý přítel Jeod. Neviděli jsme se mnoho let, ale měl by nám pomoci. A protože je kupec, je možné, že má přístup i k těm záznamům.“

„Jak se dostaneme do Teirmu?“

„Budeme muset jet na jihozápad, dokud nenarazíme na vysoký průsmyk v Dračích horách. Až jím projedeme, dáme se směrem k Teirmu,“ řekl Brom. Vánek si mu lehce pohrával s vlasy.

„Dokážeme se dostat k průsmyku do týdne?“

„Určitě. Pokud se stočíme od Ninoru doprava, mohli bychom vidět hory už zítra.“

Eragon přešel k Safiře a nasedl na ni. „Takže se uvidíme při večeři.“ Když byli v dostatečné výšce, řekl: Zítra pojedu na Kadokovi. Než začneš něco namítat, rád bych ti řekl, že to dělám jen proto, abych si mohl promluvit s Bromem.

Měl bys na něm jet každý druhý den. Tak můžeš projít výcvikem a já budu mít čas lovit.

Nebudeš se kvůli tomu zlobit?

Jinak to nejde.

Když toho dne přistáli, s potěšením zjistil, že nemá vůbec odřené nohy. Sedlo ho před Safiřinými drsnými šupinami dobře ochránilo.

Eragon s Bromem si navečer jako obvykle zabojovali, ale nemělo to žádný švih, protože byli oba příliš zaujatí událostmi celého dne. Když konečně skončili, Eragona už bolely ruce, protože Zar’roc byl nezvykle těžký.