Du Súndavar Freohr

 

První, co Eragon zaznamenal, bylo, že je v teple a suchu, tvář má přitisknutou k drsné látce a ruce volné. Zavrtěl sebou, ale trvalo mu několik minut, než byl schopen se posadit a prohlédnout si své okolí.

Seděl v cele na úzké rozvrzané pryčně. Vysoko ve zdi bylo zasazené zamřížované okno. Okované dveře byly pevně zamčené a v horní polovině měly okénko, které bylo zamřížované stejně jako to ve zdi.

Když se Eragon pohnul, na tváři mu popraskala zaschlá krev. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, že vlastně není jeho. Strašlivě ho bolela hlava - což se dalo čekat vzhledem k tomu, jakou dostal ránu - a mysl měl podivně zmatenou. Pokusil se použít kouzlo, ale nedokázal se dostatečně soustředit, aby si vzpomněl na nějaké starověké slovo. Museli mě zase omámit, usoudil nakonec.

Se zasténáním vstal a u boku mu náhle chyběla známá tíha Zar’rocu. Dopotácel se k oknu ve zdi. Když se postavil na špičky, viděl jím ven. Chvilku mu trvalo, než jeho oči přivykly jasnému dennímu světlu. Okno bylo těsně nad zemí. Kolem stěny jeho cely vedla rušná ulice plná lidí, za níž stály řady jednotvárných dřevěných domů.

Slabostí se Eragon sesul na podlahu a nepřítomně zíral do země. To, co viděl venku, ho znepokojilo, ale nebyl si jistý proč. Proklínal své zpomalené myšlení, zaklonil se tedy a snažil se vyčistit si mysl. V tu chvíli do místnosti vstoupil muž a položil na postel tác s jídlem a džbánek vody. Není to od něj hezké? pomyslel si Eragon a přívětivě se usmál. Snědl několik soust řídké zelné polévky a okoralého chleba, ale stěží to dokázal polknout. Taky mi mohl donést něco lepšího, zanaříkal a odložil lžíci.

Najednou si uvědomil, co je v nepořádku. Chytili mě urgalové, ne lidé! Jak to, že jsem skončil tady? Marně si tím paradoxem lámal hlavu. V duchu pokrčil rameny a prozatím odložil svůj objev na dobu, než zjistí, jak s ním naložit.

Posadil se na postel a zahleděl se do dálky. O několik hodin později mu donesli další jídlo. Zrovna jsem dostal hlad, pomyslel si zastřeně. Tentokrát už se dokázal najíst, aniž by se mu zvedal žaludek. Když dojedl, usoudil, že je čas si zdřímnout. Stejně leží na posteli - co jiného by měl dělat?

Jeho mysl odplývala pryč, obestírala ho dřímota. Pak se někde otevřely dveře a vzduchem se rozezněl hluk pochodujících okovaných bot. Rachot byl stále hlasitější, až to znělo, jako by někdo třískal do hrnce uvnitř Eragonovy hlavy. Nemůžou mě nechat v klidu odpočinout? reptal sám pro sebe. Jeho vyčerpání však přemohla zvláštní zvědavost, a tak se dovlekl ke dveřím a zamžoural jako sova.

Okénkem ve dveřích spatřil skoro deset metrů širokou chodbu. V protější stěně byla řada cel podobných té jeho. Chodbou pochodoval zástup vojáků s tasenými meči. Všichni měli stejné brnění; ve tváři měl každý z nich stejný tvrdý výraz a jejich nohy dopadaly na zem s automatickou přesností v jediném rytmu. Ten zvuk byl hypnotický. Byla to působivá demonstrace síly.

Eragon vojáky pozoroval, dokud ho to nezačalo nudit. Právě v tu chvíli si ale všiml mezery uprostřed zástupu. Dva urostlí muži tam nesli nějakou ženu v bezvědomí.

Dlouhé, temně černé vlasy jí zakrývaly tvář, přestože kolem hlavy měla ovázanou koženou čelenku, aby jí kadeře nepadaly do obličeje. Byla oblečená v tmavých kožených kalhotách a košili. Kolem útlého pasu měla připevněný nablýskaný opasek, z něhož jí u pravého boku visela prázdná pochva meče. Lýtka a drobná chodidla jí zakrývaly boty sahající až po kolena.

Hlava jí visela na stranu. Eragon zalapal po dechu a cítil se, jako by mu někdo dal ránu do břicha. Byla to ta žena ze snu. Její ostře řezaná tvář byla dokonalá jako nějaká malba. Oblá brada, vysoké lícní kosti a dlouhé řasy jí dodávaly cizokrajný vzhled. Jedinou vadou na kráse byla odřenina na čelisti; ale i tak to byla ta nejpůvabnější žena, jakou kdy viděl.

Eragonovi se rozpalovala krev v žilách, když se na ni díval. Něco se v něm probudilo - něco, co dosud nepocítil. Bylo to jako nějaká posedlost, ale silnější, skoro jako horečnaté blouznění. Pak se jí trochu svezly vlasy a odhalily zašpičatělé uši. Přeběhl mu mráz po zádech. Byla to elfka.

Vojáci pochodovali dál a odvlekli ji z dohledu. Za nimi kráčel vysoký, hrdý muž, za nímž vlál plášť ze sobolí kůže. Tvář měl mrtvolně bledou a vlasy rudé. Rudé jako krev.

Když procházel kolem Eragonovy cely, otočil hlavu a pohlédl mu kaštanovýma očima přímo do tváře. Odtáhl horní ret v krutém úsměvu a odhalil řadu špičatých zubů. Eragon ustoupil. Věděl, kdo ten muž je. Stín. Bůh mě ochraňuj... Stín. Procesí pokračovalo a také Stín zmizel z dohledu.

Eragon klesl k zemi a schoulil se. I ve svém zmateném stavu věděl, že přítomnost Stína znamená, že v zemi panuje zlo. Kdekoli se objevil, zůstaly po něm potoky krve. Co tady dělá Stín? Vojáci ho měli zabít hned, jak ho zahlédli! Pak se v myšlenkách vrátil k elfské ženě a znovu se ho zmocnily podivné pocity.

Musím utéct. Ale mysl se mu zastřela a jeho odhodlání rychle vyprchalo. Vrátil se na postel. V době, kdy chodba utichla, už zase tvrdě spal.

 

Jakmile Eragon otevřel oči, poznal, že se něco změnilo. Snáze se mu přemýšlelo; pochopil, že je v Gil’eadu. Udělali chybu; droga přestává působit! Plný nadějí se pokusil spojit se Safirou a použít kouzlo, ale obojí bylo stále ještě nad jeho možnosti. Pocítil tíživou úzkost, když přemýšlel, zda se jí a Murtaghovi podařilo utéct. Protáhl si paže a vykoukl z okna. Město se právě probouzelo; až na dva žebráky byla ulice prázdná.

Zatímco přemítal o elfce a Stínovi, bezmyšlenkovitě sáhl po džbánku s vodou. Když začal pít, všiml si, že voda mírně zapáchá, jako by v ní bylo několik kapek zkažené voňavky. S úšklebkem džbán odložil. Musí v ní být ta droga a možná i v jídle! Vzpomněl si, že když ho omámili ra’zakové, trvalo celé hodiny, než účinky drogy pominuly. Pokud vydržím bez jídla dost dlouho, měl bych být schopen zase kouzlit. Pak můžu zachránit elfku... Při té myšlence se usmál. Posadil se do kouta a snil o tom, jak by to mohl udělat.

O hodinu později vstoupil do cely tlustý žalářník s tácem jídla. Eragon počkal, až odejde, a odnesl tác k oknu. Dostal k jídlu jen chléb, sýr a cibuli, ale i tak mu z jejich vůně hladově zakručelo v břiše. Smířil se s tím, že má zkrátka špatný den, a shrnul jídlo z talíře ven z okna s nadějí, že si toho nikdo nevšimne.

Eragon se přemáhal, aby potlačil účinky drogy. Dělalo mu potíže soustředit se třeba jen chvíli, ale jak den postupoval, jeho vnímání se zostřovalo. Začínal si vybavovat několik slov starověkého jazyka, i když se nic nestalo, když je vyslovil. Zoufalstvím se mu chtělo vykřiknout.

Když mu donesli oběd, vystrčil ho z okna stejně jako snídani. Trápil ho hlad, ale nejvíc ho tížil nedostatek vody. Hrdlo měl vyprahlé. Mučilo ho pomyšlení, že by si mohl dát několik doušků studené vody. Každé nadechnutí mu ještě více vysoušelo ústa a hrdlo. I tak se však přinutil nevšímat si džbánu.

Jeho rozmrzelost narušil rozruch na chodbě. Nějaký muž se tam hlasitě dohadoval: „Nemůžete tam jít! Rozkazy jsou jasné: nikdo k němu nesmí!“

„Opravdu? A zrovna vy, kapitáne, budete chtít zemřít jen proto, abyste mi v tom zabránil?“ vpadl mu do řeči uhlazený hlas.

V odpověď se ozvalo tlumené: „Ne... ale král...“

„Já si to s králem vyřídím,“ přerušil ho ten druhý. „Teď odemkněte dveře.“

Po chvíli za dveřmi Eragonovy cely zařinčely klíče. Pokusil se nasadit ospalý výraz. Musím se chovat, jako bych nechápal, co se děje. Nesmím dát najevo překvapení, ať už ten člověk řekne cokoli.

Dveře se otevřely. Zatajil se mu dech, když pohlédl do tváře Stínovi. Bylo to jako hledět na posmrtnou masku nebo na vyleštěnou lebku, kterou potáhli kůží, aby vypadala aspoň trochu živě. „Zdravím,“ řekl Stín s ledovým úsměvem a odkryl tak špičaté zuby. „Na tuhle chvíli jsem dlouho čekal.“

„Kdo - kdo jste?“ zamumlal Eragon.

„Nikdo důležitý,“ odpověděl Stín s kaštanovýma očima jiskřícíma potlačovanou zlobou. Mávl pláštěm a posadil se. „Moje jméno nemusí zajímat někoho, kdo je ve tvém postavení. Stejně by pro tebe nic neznamenalo. To ty mě zajímáš. Kdo jsi ty?“

Otázka byla položena poměrně nevinně, ale Eragon věděl, že v ní musí být nějaká léčka nebo past, i když mu stále unikalo jaká. Nějakou chvíli předstíral, že se s otázkou potýká, a pak svraštil čelo a řekl: „Nejsem si jistý... Menuju se Eragon, ale to asi není ono, že?“

Stínovy úzké rty se upjatě roztáhly, když se pronikavě zasmál. „Ne, to tedy není. Máš zajímavou mysl, můj mladý Jezdče.“ Naklonil se k němu. Kůži na čele měl tenkou a průsvitnou. „Zřejmě musím jít přímo k věci. Jak se jmenuješ?“

„Era...“

„Ne! Tohle ne.“ Stín ho přerušil mávnutím ruky. „Nemáš nějaké jiné jméno, které používáš jen zřídka?“

Chce slyšet moje skutečné jméno, aby mě mohl ovládat! uvědomil si Eragon. Ale nemůžu mu ho říct. Dokonce ani já sám ho neznám. Rychle přemýšlel a snažil se přijít na nějaký klam, který by skryl jeho nevědomost. Co kdybych si nějaké jméno vymyslel? Zaváhal - může ho to snadno prozradit -, ale pak honem vytvořil jméno, které by obstálo i při pečlivějším zkoumání. Když už ho skoro vyslovil, rozhodl se zariskovat a pokusit se Stína odstrašit. Hbitě zpřeházel pár písmen, pak přihlouple přikývl a řekl: „Brom mi ho jednou říkal. Bylo to...“ Na několik vteřin se odmlčel, pak se mu rozjasnila tvář, jako by si vzpomněl. „Bylo to Du Súndavar Freohr.“ Což znamenalo skoro doslova „smrt stínů“.

V cele se rozhostilo ponuré ticho. Stín nehybně seděl a oči měl zastřené. Vypadal hluboce zamyšleně, jako by rozvažoval nad tím, co právě zjistil. Eragon zauvažoval, zda nezašel příliš daleko. Čekal, dokud se Stín nepohnul, a pak se naivně zeptal: „Proč jste tady?“

Stín na něj pohlédl s opovržením v červených očích a usmál se. „Abych se ti vysmál, samozřejmě. K čemu je vítězství, když si ho pořádně nevychutnáš?“ Z jeho hlasu byla cítit sebedůvěra, ale vypadal neklidně, jako by něco narušilo jeho plány. Najednou se postavil. „Musím vyřídit jisté záležitosti, ale zatímco budu pryč, udělal bys dobře, kdyby sis rozmyslel, komu bys raději sloužil: Jezdci, který zradil tvůj vlastní řád, nebo člověku, jako jsem já, i když zasvěcenému do tajemných umění. Až přijde čas volby, nebude žádná střední cesta.“ Obrátil se k odchodu, pak pohlédl na Eragonův džbán s vodou a tvář mu ztvrdla jako žula. „Kapitáne!“ vyštěkl.

Do cely přispěchal muž s širokými rameny a s mečem v ruce. „Ano, můj pane?“ zeptal se polekaně.

„Odložte tu hračku,“ nařídil mu Stín. Otočil se k Eragonovi a řekl ledově klidným hlasem: „Chlapec nevypil svou vodu. Jak je to možné?“

„Už jsem mluvil se žalářníkem. Každá miska a talíř byly dočista vyjedené.“

„Výborně,“ řekl Stín, kterého to uchlácholilo. „Ale určitě dohlédněte, aby zase začal pít.“ Naklonil se ke kapitánovi a něco mu zamumlal do ucha. Eragon zachytil několik posledních slov: „...dávku navíc, pro jistotu.“ Kapitán přikývl. Stín obrátil svou pozornost zpět k Eragonovi. „Zítra si zase promluvíme, to budu mít víc času. Měl bys vědět, že mě nekonečně okouzlují jména. Už se moc těším, až budeme mnohem podrobněji hovořit o tom tvém.“

Z toho, jak to řekl, neměl Eragon zrovna povzbudivý pocit.

Jakmile odešli, položil se na postel a zavřel oči. Teď se mu potvrdilo, jak byly Bromovy lekce cenné; spoléhal na ně, aby nezmatkoval a znovu nabyl sebedůvěru. Na všechno mě připravil, musím toho jen využít. Jeho myšlenky přerušil hluk blížících se vojáků.

Znepokojeně přešel ke dveřím a viděl dva z nich, jak táhnou elfku chodbou. Když mu zmizela z dohledu, sesul se na zem a pokusil se znovu dotknout svých kouzelných sil. Zaklel, když je stále nedokázal uchopit.

Pohlédl ven na město a zaskřípal zuby. Bylo pozdní odpoledne. Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a snažil se trpělivě vyčkávat.