Osudový let

 

Cestou Eragonovi v hlavě vířily myšlenky. Utíkal co nejrychleji a nezastavoval se, i když už sotva popadal dech. Trmácel se po namrzlé silnici a snažil se v myšlenkách spojit se Safirou. Byla však příliš daleko. Přemýšlel, co řekne Gerovi. Teď už neměl na výběr, bude muset Safiru prozradit.

Přiběhl domů, ztěžka oddechoval a srdce mu tlouklo jako o závod. Gero stál u stodoly s koňmi. Eragon zaváhal. Měl by si s ním promluvit teď? Nebude mi věřit, dokud tady Safira nebude - raději ji nejdřív najdu. Proklouzl kolem farmy a do lesa. Safiro! volal ve svých myšlenkách.

Už jdu, zaslechl matnou odpověď. V jejích slovech cítil znepokojení. Netrpělivě čekal, ale zanedlouho zaslechl máchání jejích křídel. Přistála uprostřed oblaku kouře. Co se stalo? zeptala se.

Dotkl se jejího ramene a zavřel oči. Uklidňoval sám sebe a rychle jí vypověděl, co se přihodilo. Když se zmínil o cizincích, Safira se celá napjala. Zařvala a hlasitě zavrčela, pak mu máchla ocasem kolem hlavy. Její reakce ho zaskočila a pro jistotu se přikrčil a odplížil se o kousek dál těsně předtím, než ocasem práskla do sněhové závěje. V obrovských vlnách z ní proudila krvežíznivá bojovnost a strach. Oheň! Nepřátelé! Smrt! Vrazi!

Co se děje? Dal do svých slov všechny síly, ale její mysl byla obrněná železnou zdí. Znovu zaburácela a zaryla drápy do hlíny, až ve zmrzlé zemi zůstaly obrovské trhliny. Přestaň! Gero tě uslyší!

Zrazené přísahy, zabité duše, roztříštěná vejce! Krev všude kolem. Vrazi!

V zoufalství se obrnil vůči Safiřiným pocitům a sledoval její ocas. Když proletěl kolem něj, uháněl k jejímu boku a chytil se ostnu na hřbetě. Sevřel ho a přitáhl se do malého dolíku za jejím krkem a pevně se přidržel, když se znovu vzepjala. „To stačí, Safiro!“ zakřičel na ni. Tok jejích myšlenek se najednou přerušil. Přejel jí rukou po šupinách. „Všechno bude dobré.“ Nahrbila se a roztáhla křídla do výšky. Na okamžik je nechala roztažená, pak jimi ale prudce máchla a vyrazila k nebi.

Eragon zděšeně křičel, když se země začala vzdalovat a oni vystoupali nad stromy. Opřel se do něj poryv větru a vzal mu dech. Safira si nevšímala jeho strachu a zamířila k Dračím horám. Pod sebou zahlédl farmu a řeku Anoru. Svíral se mu žaludek. Přitiskl se rukama k Safiřině krku a soustředěně pozoroval šupiny u svého nosu, aby se nepozvracel, zatímco dál stoupali. Když už Safira držela stálou výšku, dostal odvahu letmo se rozhlédnout.

Vzduch byl tak studený, že se mu na řasách dělala jinovatka. Dostali se do hor mnohem rychleji, než by byl věřil. Vrcholky hor ze vzduchu připomínaly zuby ostré jako břitva, připravené rozřezat je na nudličky. Safira se nečekaně zhoupla a Eragon se naklonil přes její bok a vyzvracel se. Otřel si ze rtů nepříjemnou pachuť a zabořil jí hlavu do krku.

Musíme se vrátit, prosil ji. Ti cizinci přijdou na naši farmu. Musím varovat Gera. Obrať to! Ale odpovědi se nedočkal. Snažil se dotknout její mysli, ale ta byla ohrazená zábranou rozbouřeného strachu a zlosti. Byl odhodlaný ji přinutit, aby změnila směr, a pevně se zavrtal do obrněné bariéry v její mysli. Zatlačil na její slabá místa, okopával pevnější části a snažil se ji přimět poslouchat, ale nebylo to nic platné.

Brzy je obklopily hory a jejich velkolepé bílé stěny přerušované žulovými srázy. Modré ledovce ležely mezi horami jako zamrzlé řeky. Pod nimi se otevírala dlouhá údolí a strže. Hluboko dole slyšel vystrašený křik ptáků, když se Safira objevila v jejich dohledu. Zahlédl stádo huňatých koz, které skákaly z římsy na římsu po skalnatém srázu.

Eragon byl ošlehaný závany Safiřiných křídel, a kdykoli pohnula krkem, hodilo to s ním ze strany na stranu. Zdála se být neúnavná. Začínal se bát, že poletí celou noc. Když se setmělo, konečně začala zvolna klesat.

Díval se před sebe a viděl, že míří na malou mýtinu v údolí. Safira prudce klesla a klidně se snesla nad vrcholky stromů. Když se blížili k zemi, zvedla křídla vzhůru, až se naplnila vzduchem jako veliké vaky, a přistála na zadních nohou. Její mocné svaly se zavlnily, jak odolávaly prudkému nárazu. Seskočila na všechny čtyři a krůček poskočila ve snaze udržet rovnováhu. Eragon sklouzl dolů; ani nečekal, až složí křídla.

Když dopadl na zem, kolena se mu podlomila a tváří se zabořil do sněhu. Zalapal po dechu, protože v celých nohou cítil nesnesitelnou palčivou bolest, která mu vehnala slzy do očí. Svaly měl z dlouhého napětí v křeči, takže se mu třásly. Klepal se zimou. Překulil se na záda a protáhl si končetiny, jak nejvíc to šlo. Pak se přinutil pohlédnout dolů. Na vlněných kalhotách měl z vnitřní strany stehen dvě obrovské tmavé skvrny. Dotkl se látky. Byla vlhká. Vyděšeně si stáhl kalhoty a bolestí zkroutil tvář. Vnitřní strany nohou měl krvavé a sedřené do masa. Kůže byla pryč, strhaná Safiřinými tvrdými šupinami. Opatrně se dotkl odřenin a ucukl. Dala se do něj zima, a tak si zpátky natáhl kalhoty. Bolestí vykřikl, protože vlna drhla o čerstvé rány. Pokusil se postavit, ale neudržel se na nohou.

Přicházející noc zakryla vše kolem. Zastíněné hory mu připadaly cizí. Jsem v Dračích horách, nevím kde, uprostřed zimy, s bláznivým drakem, neschopný chodit ani si najít úkryt. Stmívá se. Zítra se musím dostat zpátky na farmu. A jediný způsob, jak to udělat, je letět, což už znovu nevydržím. Zhluboka se nadechl. Ach, kdyby tak Safira uměla chrlit oheň. Otočil hlavu a uviděl ji vedle sebe, přikrčenou nízko u země. Položil jí ruku na bok a zjistil, že se chvěje. Závora v její mysli se zvedla. Tělem mu projel pocit nesmírného strachu, který měla. Dotkl se její mysli a klidně ji utěšoval vlídnými obrazy. Proč tě ti cizinci tak děsí?

Vrazi, zasyčela.

Gero je v nebezpečí a tys mě unesla na tuhle nesmyslnou cestu! Copak nejsi schopná mě ochránit? Zhluboka zavrčela a scvakla čelisti. Dobrá ale když myslíš, že to dokážeš, proč jsi utekla?

Smrt je záhuba.

Opřel se o loket a potlačil vztek. Safiro, podívej, kde jsme! Slunce zapadlo a tvůj let mi stáhl kůži z nohou stejně snadno, jako bych já dokázal sloupnout rybu. Tohle jsi chtěla?

Ne.

Tak proč jsi to udělala? naléhal. Díky jejich propojení cítil, že lituje jeho bolesti, ale ne svých činů. Odvrátila pohled a odmítla odpovědět. Mráz znecitlivěl Eragonovi nohy; ačkoli to zmírnilo jeho bolest, věděl, že na tom není dobře. Změnil téma. Jestli mi neuděláš úkryt nebo nevyhrabeš dolík, abych měl teplo, zmrznu. Stačila by i hromada borového jehličí a větví.

Zdálo se, že se jí ulevilo, když ji přestal vyslýchat. To nebude potřeba. Stočím se kolem tebe a zakryju tě křídly - oheň, co mám uvnitř, zažene zimu.

Eragon spustil hlavu zpět na zem. Dobrá, ale odhrň stranou sníh. Bude to tak pohodlnější. Safira prudce máchla ocasem a očistila tak zemi od veškerého navátého sněhu. Ještě jednou místo zametla, aby odstranila několik palců tlustou zmrzlou vrstvu. S odporem pohlédl na odkrytou špínu. Nedojdu tam. Budeš mi muset pomoci. Objevila se nad ním její hlava, která už byla větší než jeho trup, a opřela se mu do boku. Zíral jí do obrovských, safírových očí a objal ji rukama kolem jednoho ze slonovinově zbarvených ostnů. Zvedla hlavu a pomalu ho přenesla na očištěné místo. Opatrně, opatrně. Před očima mu tancovaly hvězdičky, když se sklouzl po kameni, ale dokázal se udržet. Když se pustil, Safira se svalila na bok a odhalila horké břicho. Schoulil se k jemným šupinám na spodní straně jejího těla. Roztáhla přes něj pravé křídlo a vytvořila tak živý stan, ve kterém ho uzavřela do úplné tmy. Téměř okamžitě se vzduch začal zahřívat.

Strčil si ruce pod kabát a prázdné rukávy si ovázal kolem krku. Poprvé zaznamenal, že mu kručí v břiše. Ale to ho neodvedlo od jeho hlavní starosti: Dostane se zpět na farmu dřív než ti cizinci? A pokud ne, co se stane? I kdybych se přinutil znovu jet na Safiře, dorazíme zpátky nejdřív pozdě odpoledne. Cizinci tam mohou být dávno předtím. Zavřel oči a ucítil, jak mu po tváři sklouzla slza. Co jsem to udělal?