Vidina dokonalosti
Eragon se schoulil pod přikrývkami a vůbec se mu nechtělo otevřít oči. Podřimoval, ale pak si něco nejasně uvědomil... Jak jsem se sem dostal? Zmateně si přitáhl přikrývku ještě pevněji a ucítil něco tvrdého na pravé paži. Pokusil se pohnout zápěstím. Ucítil pronikavou bolest. Urgalové! Vylekaně se posadil.
Ležel na nevelké, pusté mýtině, kde se na malém táboráku ohříval kotlík dušeného masa. Na větvi zašvitořila veverka. Luk s toulcem měl položený vedle deky. Pokusil se vstát a křečovitě se ušklíbl, protože měl zesláblé a rozbolavělé svaly. Na pohmožděné pravé paži měl těžkou dlahu.
Kde jsou všichni? zauvažoval nešťastně. Pokusil se přivolat Safiru, ale nešlo to a to ho znepokojilo. Jelikož se ho zmocnil hrozný hlad, pustil se do dušeného masa. Stále byl ale hladový, a proto se chtěl podívat do brašny v naději, že najde aspoň kus chleba. Jenže brašny ani koně na pasece nebyli. Určitě to má nějaké rozumné vysvětlení, uklidňoval v duchu sám sebe.
Chvíli bloumal po mýtině, pak se vrátil ke svým přikrývkám a přetáhl je přes sebe. Protože neměl nic lepšího na práci, seděl opřený o strom a pozoroval mraky, které se mu honily nad hlavou. Hodiny míjely, ale Brom se Safirou se neukázali. Doufám, že se jim nic nestalo.
Jak se odpoledne vleklo, Eragon se začal nudit, a tak se rozhodl, že prozkoumá okolní les. Když se unavil, odpočinul si pod jedlí, která vyrůstala u balvanu s miskovitou prohlubní, naplněnou průzračnou rosou.
Eragon zíral na vodu a přemítal nad Bromovými pokyny, které se týkaly nazírání. Možná bych se mohl podívat, kde je Safira. Brom říkal, že nazírání ubírá hodně energie, ale já mám víc sil než on... Zhluboka se nadechl a zavřel oči. V mysli si utvořil co nejživější obrázek Safiry. Bylo to mnohem náročnější, než čekal. Pak vyslovil: „Draumr kópa!“ a zahleděl se do vody.
Její povrch se úplně vyhladil, znehybnělý neviditelnou silou. Zmizely odrazy a voda se vyčistila. Mihotal se na ní obraz Safiry. Její okolí bylo čistě bílé, ale Eragon poznal, že letí. Na zádech jí seděl Brom, vousy mu vlály ve větru a na kolenou měl meč.
Vyčerpaný Eragon nechal obraz zmizet. Aspoň jsou v bezpečí. Dal si několik minut oddech, aby nabral síly, a potom se znovu naklonil nad vodu. Rorane, jak se ti vede? V představách viděl svého bratrance velmi jasně. Bez delšího rozvažování se připravil ke kouzlu a zašeptal starověká slova.
Voda se uklidnila a na její hladině se objevil obraz. Byl na něm Roran a seděl na neviditelné židli. Stejně jako v případě Safiry bylo i jeho okolí úplně bílé. Na Roranově tváři zaznamenal nové rysy - mnohem víc se teď podobal strýci Gerovi. Eragon se snažil udržet obrázek co nejdéle. Je Roran v Therinsfordu? Každopádně je někde, kde jsem nikdy nebyl.
Tím vypětím mu na čele vyrazily kapičky potu. Povzdechl si a hodnou dobu byl rád, že jenom sedí. Pak dostal absurdní nápad. Co kdybych se pokusil nazřít něco, co jsem si vytvořil ve svých představách nebo viděl ve snu? Usmál se. Možná by se mi ukázalo, jak vypadá moje vlastní vědomí.
Byla to příliš lákavá myšlenka, než aby ji jen tak odložil. Znovu zaklekl k vodě. Tak na co se podívám? Napadlo ho několik věcí, ale všechny zavrhl, když si vzpomněl na sen o ženě v cele.
Když se v myšlenkách zaměřil na tento výjev, vyslovil kouzelná slova a napjatě pozoroval vodu. Chvíli čekal, ale nic se nestalo. Zklamaně to už skoro vzdal, když tu na vodě zavířila inkoustově černá barva, která zastřela její hladinu. Ve tmě se mihotalo světlo svíce, které postupně sílilo, až osvítilo kamennou celu. Žena ze snu byla schoulená na lůžku někde v rohu. Zvedla hlavu, až jí černé vlasy spadly dozadu, a zadívala se přímo na Eragona. Ztuhl a pod silou jejího upřeného pohledu se nedokázal ani pohnout. Po zádech mu přeběhl mráz, když se jejich oči setkaly. Pak se žena zachvěla a bezvládně se zhroutila.
Voda se vyčistila. Eragon se zhoupl na patách a zalapal po dechu. „To není možné.“ Nemůže být skutečná; jenom se mi o ní zdálo! Jak mohla poznat, že se na ni dívám? A jak jsem mohl na dálku nahlédnout do kobky, kterou jsem nikdy neviděl? Zavrtěl hlavou a zauvažoval, jestli už někdy měl ve snu vidění.
Jeho myšlenky přerušily rytmické údery Safiřiných křídel. Pospíchal zpět na mýtinu a přišel tam, právě když Safira přistála. Brom jí seděl na zádech, jak už Eragon předtím viděl, ale tentokrát měl meč od krve. Ve tváři měl křečovitý výraz a okraje plnovousu potřísněné červenými skvrnami. „Co se stalo?“ zeptal se Eragon v obavách, že je Brom zraněn.
„Co se stalo?“ zaburácel stařec. „Snažil jsem se napravit ten tvůj průšvih!“ Máchl mečem ve vzduchu tak prudce, až za ním létaly kapičky krve. „Víš vůbec, co jsi s tím svým malým kouzlem natropil? Chápeš to?“
„Zastavil jsem urgaly, aby tě nechytili,“ řekl Eragon a žaludek se mu sevřel.
„Ano,“ zavrčel Brom, „ale tohle kouzlíčko tě skoro zabilo! Spal jsi dva dny. Bylo tam dvanáct urgalů. Dvanáct! Ale ani to ti nezabránilo, aby ses nepokusil odhodit je všechny zpátky až někam do Teirmu, co? Co sis myslel? Poslat kámen vzduchem a prostřelit každému z nich hlavu, to by bylo chytré. Ale ne, ty jsi je musel omráčit, aby mohli později utéct. Poslední dva dny jsem strávil tím, že jsem se je snažil vystopovat. Přestože mi Safira pomáhala, třem se podařilo utéct!“
„Nechtěl jsem je zabít,“ řekl Eragon a cítil se velmi hloupě.
„V Yazuaku jsi s tím neměl problém.“
„Tam jsem neměl na výběr a navíc jsem nedokázal ovládat to kouzlo. Tentokrát mi to prostě připadalo... příliš tvrdé.“
„Příliš tvrdé!“ zvolal Brom. „Vůbec to není tvrdé, zvlášť když oni sami by s tebou neměli slitování. A proč, proboha proč ses jim ukazoval?“
„Říkal jsi, že našli Safiřiny stopy. Na tom už nesešlo, jestli uvidí i mě,“ hájil se Eragon.
Brom zabodl meč do hlíny a vykřikl: „Říkal jsem, že pravděpodobně našli její stopy. Nevěděli jsme to jistě. Možná věřili, že pronásledují nějaké zatoulané pocestné. Ale proč by si to měli myslet teď? Přece jsi přistál přímo před nimi! A protože jsi je nechal naživu, prohánějí se teď krajinou a vykládají všelijaké fantastické příběhy! Mohl by se to doslechnout dokonce i král!“ Rozhodil ruce do stran. „Po tomhle si snad ani nezasloužíš nazývat se Jezdcem, chlapečku.“ Brom vyškubl svůj meč ze země a odkráčel k ohni. Z pláště vytáhl útržek látky a nazlobeně jím začal čistit čepel.
Eragon byl jako omráčený. Pokusil se požádat Safiru o radu, ale ona mu jenom řekla: Promluv si s Bromem.
Eragon váhavě přešel k ohni a zeptal se: „Pomohlo by, kdybych ti řekl, že mě to mrzí?“
Brom si povzdechl a zastrčil meč do pouzdra. „Ne, nepomohlo. Tvoje pocity nezmění to, co se stalo.“ Pak zabodl Eragonovi prst do prsou. „Několikrát jsi špatně volil, což mohlo mít nedozírné následky. Z nichž tím ne zrovna nejméně významným je fakt, že jsi málem zemřel. Zemřel, Eragone! Od nynějška budeš muset začít přemýšlet. Asi to bude mít nějaký důvod, že jsme se narodili s mozkem v hlavě, a ne s kamením.“
Eragon rozpačitě přikývl. „Přesto si myslím, že to není tak zlé, jak si myslíš. Urgalové už o mně věděli. Měli rozkaz mě zajmout.“
Brom samým údivem vyvalil oči. Strčil si nezapálenou dýmku do úst. „Ne, není to tak špatné, jak jsem myslel. Je to ještě horší! Safira mi říkala, že jsi mluvil s urgaly, ale o tomhle se nezmínila.“ Slova Eragonovi létala z úst jako blesky, jak Bromovi spěšně popisoval ten rozhovor. „Cože, takže teď tedy mají nějakého vůdce?“ zeptal se Brom.
Eragon přikývl.
„A ty jsi se právě vzepřel jeho přání, urazil ho a napadl jeho muže?“ Brom nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nemyslel jsem, že by to někdy mohlo být tak hrozné. Kdyby všichni ti urgalové zemřeli, o tvojí drzosti by se nikdo nedoslechl, ale teď to nebudeme moci brát na lehkou váhu. Gratuluji ti, právě sis znepřátelil jednu z nejmocnějších bytostí v Alagaësii.“
„Dobrá, udělal jsem chybu,“ řekl Eragon podrážděně.
„Ano, to udělal,“ souhlasil Brom s hněvivým zábleskem v očích. „Přesto mě znepokojuje, že nevím, kdo je tím vůdcem urgalů.“
Eragon se zachvěl a potichu se zeptal: „Co bude dál?“
Brom se na nepříjemně dlouhou dobu odmlčel. „Tvoje ruka se bude několik týdnů hojit. Asi bych se v tom čase měl pokusit dostat do tebe trochu víc rozumu. Myslím, že zčásti je tohle všechno moje chyba. Učil jsem tě, jak se věci dělají, ale už jsem ti neřekl, zda bys je měl dělat. Chce to rozvážnost, a to je něco, co očividně postrádáš. Nepomohla by ti ani všechna kouzla v Alagaësii dohromady, pokud nevíš, kdy je máš použít.“
„Ale stále budeme směřovat do Dras-Leony, že?“ zeptal se Eragon.
Brom obrátil oči v sloup. „Ano, můžeme dál hledat ra’zaky, ale i kdybychom je našli, nebude to nic platné, dokud zas nebudeš v pořádku.“ Začal odsedlávat Safiru. „Už se cítíš líp, abys mohl jet?“
„Myslím, že ano.“
„Dobře, tak to dnes ještě ujedeme pár mil.“
„Kde jsou Kadok se Sněžným bleskem?“
Brom ukázal stranou. „Kus támhletím směrem. Uvázal jsem je tam, kde mají dost trávy.“ Eragon se připravil k odjezdu a pak následoval Broma ke koním.
Safira kousavě poznamenala: Kdybys mi vysvětlil, co plánuješ, nic z toho by se nestalo. Byla bych ti řekla, že je to špatný nápad, nechat urgaly naživu. Dělala jsem, oč jsi mě požádal, protože jsem předpokládala, že to je více méně přiměřené!
Nechci o tom mluvit.
Jak si přeješ, sykla.
Když jeli, musel Eragon na každém hrbolu a výmolu cesty zatnout bolestí zuby. Kdyby byl sám, zastavil by. Ale s Bromem po boku se neopovážil naříkat. Brom mu také začal vtloukat do hlavy složité scénáře týkající se urgalů, kouzel a Safiry. Mluvili o nejrůznějších možných soubojích. Někdy v nich účinkoval Stín, jindy zas další drak. Eragon zjistil, že je možné trápit nejen jeho tělo, ale zároveň i duši. Většinu otázek zodpověděl špatně a byl z toho čím dál otrávenější.
Když zastavili na noc, Brom úsečně zabručel: „To byl jenom začátek.“ Eragon z jeho hlasu poznal, že je zklamaný.