Objev v Yazuaku
Ačkoli se jim zčásti podařilo doplnit vaky na vodu během bouře, toho rána dopili poslední. „Doufám, že jdeme správným směrem,“ řekl Eragon a zamával prázdným vakem, „protože pokud dnes nedorazíme do Yazuaku, budeme mít potíže.“
Brom však nevypadal ustaraně. „Už jsem tudy jel. Yazuak bude na dohled před soumrakem.“
Eragon se pochybovačně zasmál. „Možná vidíš něco, co já ne. Jak to můžeš vědět, když všechno na míle kolem vypadá úplně stejně?“
„Protože se neřídím podle země, ale podle hvězd a slunce. Ty nás nesvedou z cesty. Pojď! Vyrazíme. Je zbytečné hledat problémy tam, kde nejsou. Najdeme Yazuak.“
Jeho slova se potvrdila. Safira uviděla vesnici jako první, ostatní ji však zahlédli až pozdě odpoledne a pouze jako tmavý hrbol na obzoru. Yazuak byl ještě velmi daleko; byl vidět jen díky jednotvárné rovinaté krajině. Když přijeli blíž, na obou stranách vesnice se objevila tmavá klikatá čára, která mizela v dáli.
„Řeka Ninor,“ řekl Brom a ukázal na ni.
Eragon přitáhl Kadokovi uzdu, aby ho přiměl zastavit. „Pokud s námi Safira poletí dál, lidé ji uvidí. Neměla by se schovat, zatímco budeme v Yazuaku?“
Brom se poškrábal na bradě a pohlédl na vesnici. „Vidíš ten ohyb řeky. Ať počká tam. Je to dost daleko z Yazuaku, aby ji nikdo nemohl najít, ale dostatečně blízko, abychom ji neztratili. My půjdeme vesnicí, nabereme všechno potřebné a pak se s ní zas sejdeme.“
Nelíbí se mi to, řekla Safira, když jí Eragon vysvětlil plán. Rozčiluje mě, že se pořád musím schovávat jako nějaký zločinec.
Víš přece, co by se stalo, kdyby nás odhalili. Zabručela, ale nakonec ustoupila a odletěla nízko při zemi.
Pokračovali svižným tempem při představě, že je čeká jídlo a pití, na které se tak těšili. Když se blížili k malým domkům, z desítky komínů se linul kouř, ale ulice byly liduprázdné. Celá vesnice byla ponořena do neobvyklého ticha. V mlčenlivé shodě zastavili u prvního domu. Eragon nevěřícně poznamenal: „To je zvláštní, ani pes tu nezaštěká.“
„Ne.“
„I když to nemusí ještě nic znamenat.“
„...Ne.“
Eragon se odmlčel. „Teď už by si nás ale někdo měl všimnout.“
„Ano.“
„Tak proč nikdo nevyšel?“
Brom se přimhouřenýma očima zahleděl do slunce. „Možná se bojí.“
„Možná,“ řekl Eragon. Chvíli byl zticha. „A co když je to léčka? Mohli by tu na nás čekat ra’zakové.“
„Potřebujeme potraviny a vodu.“
„Je tu Ninor.“
„Přesto se neobejdeme bez jídla.“
„Pravda.“ Eragon se rozhlédl. „Tak vjedeme tam?“
Brom mávl opratěmi. „Ano, ale ne jako hlupáci. Tohle je hlavní vjezd do Yazuaku. Kdyby nás tu měli přepadnout, bylo by to právě tady. Nikdo by nečekal, že přijedeme z druhé strany.“
„Takže se dáme oklikou?“ zeptal se Eragon. Brom přikývl, vytáhl meč a položil odkrytou čepel přes sedlo. Eragon si nachystal luk a sáhl po šípu.
Klusali potichu kolem vesnice a opatrně do ní vjeli. Ulice byly prázdné, až na malou lišku, která odpelášila, jakmile se přiblížili. Domy byly tmavé, měly rozbitá okna a nevěstily nic dobrého. Mnohé dveře se pohupovaly na poničených pantech. Koně neklidně kouleli očima. Eragona svrběla dlaň, ale překonal potřebu se poškrábat. Když dojeli do středu města, pevněji sevřel luk a zbledl. „Proboha,“ zašeptal.
Před nimi se tyčila hora lidských těl, strnulých mrtvol s pokřivenými tvářemi. Jejich šaty byly nasáklé krví, stejně jako okolní rozbrázděná zem. Povraždění muži leželi nad ženami, které se snažili chránit; matky ještě svíraly své děti a milenci, kteří se pokoušeli skrýt jeden druhého, zůstali v ledovém smrtícím objetí. Ze všech čněly černé šípy. Nebyli ušetřeni mladí ani staří. Ale nejhorší ze všeho bylo ostnaté kopí, které vystupovalo na vršku hromady z probodnutého bílého tělíčka nemluvněte.
Slzy zakalily Eragonovi zrak a on se pokusil odvrátit pohled, ale nedokázal odtrhnout oči od mrtvých tváří. Hleděl jim do otevřených očí a přemýšlel, jak mohli tak snadno přijít o život. K čemu na tom světě jsme, když to může takhle skončit? Zaplavila ho vlna beznaděje.
Z nebe se snesla vrána jako černý stín a usadila se na kopí. Natáhla hlavu a nenasytně si prohlížela dětskou mrtvolku. „Ne, to ne,“ zavrčel Eragon, napjal tětivu a s brnknutím ji pustil. Peří se rozlétlo do stran a vrána padla naznak, s šípem vyčnívajícím z těla. Eragon si nachystal další šíp, ale zvedl se mu žaludek a vyzvracel se Kadokovi přes bok.
Brom ho poplácal po zádech. Když se Eragon vztyčil v sedle, Brom se ho jemně zeptal: „Chceš na mě počkat za Yazuakem?“
„Ne... zůstanu,“ odpověděl Eragon roztřeseně, když si otíral ústa. Vyhýbal se pohledu na strašlivý obraz před nimi. „Kdo mohl udělat...“ Nedokázal ze sebe vypravit slova.
Brom svěsil hlavu. „Ti, kdo milují bolest a utrpení druhých. Mají mnoho tváří a převleků, ale všichni mají jediné jméno: zlo. Tohle se nedá pochopit. Můžeme jen litovat a uctít oběti.“
Sesedl z koně a chodil sem a tam, aby pečlivě prozkoumal udusanou zem. „Ra’zakové tudy prošli,“ řekl pomalu, „ale tohle není jejich práce. Byli to urgalové - kopí vyrobili oni. Šla jich tudy celá horda, možná kolem stovky. To je divné, vím jenom o pár případech, kdy se shromáždili v takovém...“ Klekl si do písku a soustředěně prohlížel nějakou stopu. Zaklel, utíkal zpět ke Sněžnému bleskovi a vyskočil na něj.
„Jeď!“ zasyčel ostře a pobídl koně kupředu. „Urgalové tu ještě jsou!“ Eragon zarazil paty Kadokovi do slabin. Kůň vyrazil vpřed a hnal se za Sněžným bleskem. Pádili podél domů a byli téměř na kraji Yazuaku, když Eragona znovu zasvrběla dlaň. Napravo zahlédl letmý pohyb a vtom ho ze sedla srazila obří pěst. Přeletěl přes Kadoka a zády narazil do zdi, luk však instinktivně nepustil. Ztěžka oddechoval a napůl omráčený se vyškrábal na nohy a chytil se za bok.
Urgal stál nad ním s krvelačným úšklebkem ve tváři. Zrůda byla vysoká, tlustá a širší než dveře, měla šedivou kůži a žlutá prasečí očka. Na pažích a na prsou, zakrytých nepřiměřeně malým krunýřem, se jí dmuly svaly. Zpod železné čapky jí vyčuhovaly beraní rohy, které se jí kroutily od spánků, a k jedné paži měla připevněný kulatý štít. V mohutné ruce držela krátký, děsivý meč.
Za ním Eragon spatřil Broma, jak krotí Sněžného bleska. Brom vyrazil zpět, ale vzápětí ho zastavil jiný urgal se sekyrou. „Utíkej, hlupáku!“ zakřičel Brom na Eragona a ohnal se po svém nepříteli. Urgal před Eragonem zařval a mocně máchl mečem. Eragon ucukl a vyděšeně zaječel, když mu zbraň hvízdla kolem obličeje. Prudce se otočil a prchal směrem ke středu Yazuaku. Srdce mu divoce bušilo.
Urgal ho pronásledoval a jeho těžké boty za ním dusaly Eragon zoufale volal Safiru a přinutil se běžet ještě rychleji. Přes Eragonovo úsilí se urgal rychle přibližoval. Jeho obrovské tesáky se rozevíraly v neslyšném řevu. Když byl skoro u něj, Eragon napjal tětivu, zabrzdil, aby se otočil, zamířil a vystřelil. Urgal natáhl ruku a včas štítem odrazil třepotající se šíp. Zrůda se srazila s Eragonem dřív, než mohl znovu vystřelit. Upadli na zem v nepřehledném propletenci.
Eragon vyskočil na nohy a spěchal zpátky za Bromem, který si z koňského hřbetu vyměňoval prudké rány se svým protivníkem. Kde jsou ostatní urgalové? zauvažoval zoufale Eragon. Jsou snad v Yazuaku už jenom tihle dva? Ozvala se hlasitá rána a Sněžný blesk zařehtal a postavil se na zadní. Brom se svíjel v sedle a z paže mu tekla krev. Urgal vedle něj vítězoslavně zařval a zdvihl sekeru k smrtícímu úderu.
Vzduchem se rozlehl ohlušující výkřik a Eragon se bezhlavě vrhl na urgala. Urgal se udiveně zarazil, pak se mu postavil s opovržením ve tváři a výhrůžně pohupoval obouruční sekerou. Eragon se sehnul před ránou, zabořil se urgalovi do boku, až po sobě zanechal krvavé rýhy. Urgalovi se zkřivila tvář hněvem. Sekl znovu, ale opět minul, protože Eragon uskočil stranou a hnal se pryč uličkou.
Eragon se zaměřil na to, aby urgaly odvedl od Broma. Vklouzl do úzkého průjezdu mezi dvěma domy, a když zjistil, že je to slepá ulička, zabrzdil. Pokusil se ještě vyběhnout, ale urgalové už mu zatarasili východ. Blížili se k němu a chraplavým hlasem ho proklínali. Eragon se rozhlédl na obě strany ve snaze najít cestu ven, ale žádná tu nebyla.
Jak stál urgalům tváří v tvář, hlavou mu prolétlo několik představ: mrtví vesničané nakupení kolem kopí a to nevinné dítě, které nikdy nedoroste do dospělosti. Při pomyšlení na jejich osud se ve všech částech jeho těla nashromáždily rozpálené, nezkrotné síly. Byla to víc než jen touha po spravedlnosti. To se celá jeho bytost vzpírala realitě smrti - proti tomu, že by měl přestat existovat. Ta energie byla silnější a silnější, až měl nakonec pocit, že díky té nahromaděné síle každou chvíli vybuchne.
Narovnal se a najednou byl všechen strach pryč. V klidu zdvihl luk. Urgalové se zasmáli a přichystali si štíty. Eragon namířil šíp tak jako už tolikrát v minulosti, aby hrot šípu našel svůj cíl. Vnitřní energie jej už rozpalovala na nesnesitelnou míru. Musel ji vypustit, nebo ho celého spálí. Najednou mu spontánně přišlo na jazyk jedno slovo. Vystřelil s výkřikem: „Brisingr!“
Šíp prosvištěl vzduchem a rozzářil se plápolavou modrou září. Zasáhl urgala do čela a vzduchem zaduněl výbuch. Hlavou prvního netvora se prohnala modrá vlna a okamžitě zabila i toho druhého. Než se stačil Eragon vzpamatovat, vrátila se k němu. Neškodně kolem něj proletěla a vytratila se mezi domy.
Eragon stál a lapal po dechu. Pak pohlédl na svou ledovou ruku. Gedwëy ignasia zářila jako doběla rozžhavený kov, ale téměř okamžitě zbledla do původní barvy. Zaťal pěst a náhle ho zalila vlna vyčerpání. Cítil se nesvůj a zesláblý, jako kdyby nejedl celé dny. Podlomila se mu kolena a musel se opřít o zeď.