Kouzlení je hračka
Proč myslíš, že ti dva urgalové byli ještě v Yazuaku?“ zeptal se Eragon, když už zase pokračovali v cestě. „Nevidím důvod, proč by zůstávali pozadu.“
„Mám za to, že opustili hlavní oddíl, aby vyrabovali město. Divné na tom ale je, že urgalové, pokud vím, v dějinách spojili své síly jen dvakrát nebo třikrát. Znepokojuje mě, že se opět shromažďují.“
„Myslíš, že to přepadení způsobili ra’zakové?“
„Nevím. Nejlepší, co můžeme udělat, je pokračovat co nejrychleji dál. Kromě toho, ra’zakové šli právě tímto směrem: na jih.“
Eragon s Bromem souhlasil. „Přesto stále potřebujeme potraviny. Je tu poblíž nějaké jiné město?“
Brom zavrtěl hlavou. „Ne, ale Safira pro nás může lovit, pokud vydržíme jíst jenom maso. Tenhle pás stromů ti možná připadá malý, ale žije v něm spousta zvířat. Řeka je tu jediným zdrojem vody na míle daleko, takže většina zvířat z pláně sem chodí pít. Neboj se, nebudeme hladovět.“
Eragon mlčel, Bromova odpověď ho uspokojila. Jeli a kolem nich s hlasitým křikem vylétali ptáci, opodál poklidně proudila řeka. Bylo to hlučné místo, plné života a energie. Eragon se zeptal: „Jak tě ten urgal dostal? Všechno se seběhlo tak rychle, že jsem to neviděl.“
„Byla to opravdu smůla,“ zabručel Brom. „Chvíli si se mnou nevěděl rady, a tak kopl do Sněžného bleska. Ten pitomý kůň se postavil na zadní a málem mě shodil. To tomu urgalovi stačilo, aby mi udělal tenhle šrám.“ Poškrábal se na bradě. „Předpokládám, že si stále lámeš hlavu s tím kouzlem. To, že jsi ho odhalil, je pro nás palčivý problém. Málokdo ví, že každý Jezdec uměl kouzlit, byť každý jinou silou. Udržovali své schopnosti v tajnosti, dokonce i když byli na vrcholu moci, protože je to zvýhodňovalo v boji s nepřáteli. Kdyby o jejich schopnostech věděl kdekdo, bylo by těžké jednat s obyčejnými lidmi. Mnozí si myslí, že král má kouzelnou moc, protože je čaroděj nebo kouzelník. Ale není to pravda; má ji proto, že je to Jezdec.“
„Jaký je mezi tím rozdíl? Copak ze mě skutečnost, že jsem použil kouzlo, nedělá kouzelníka?“
„Vůbec ne! Černokněžník, jako třeba Stín, používá k naplňování svých záměrů duchy. To je něco úplně jiného než tvoje síla. Ta z tebe nedělá dokonce ani kouzelníka, protože síly kouzelníků přicházejí i bez pomoci duchů nebo draků. A určitě nejsi ani čaroděj, který získává svou moc z nejrůznějších lektvarů a zaklínadel.“
„A tím jsem se vrátil k tomu, co jsem chtěl původně říct: nastolil jsi problém,“ pokračoval Brom. „Mladí Jezdci jako ty byli podrobeni přísné disciplíně, která sloužila k tomu, aby posílila jejich těla a zvýšila jejich duševní sebeovládání. Takový režim trval mnoho měsíců, v některých případech i léta, dokud Jezdce nepovažovali za natolik zodpovědné, aby mohli zacházet s kouzly. Do té doby žádnému žákovi neřekli o jeho možných schopnostech. Pokud některý z nich náhodou kouzlení objevil, okamžitě ho odvedli a dál ho vyučovali odděleně od ostatních. Stávalo se to zřídka, že by se někdo naučil kouzlit sám bez dopomoci,“ naklonil hlavu k Eragonovi, „i když oni nebyli pod takovým tlakem, jako jsi byl ty.“
„Tak jak je nakonec naučili kouzlit?“ zeptal se Eragon. „Nechápu, jak to můžeš někoho naučit. Kdyby ses mi to pokoušel vysvětlit před dvěma dny, nemělo by to žádný smysl.“
„Žáci dostávali řadu nesmyslných cvičení, která je měla navztekat. Například jim nařídili, aby přenesli hromadu kamenů pouze pomocí nohou nebo aby naplnili děravé vědro vodou, a další neproveditelné věci. Po nějaké době se natolik rozzuřili, že dokázali použít kouzlo. Většinou to bylo úspěšné.“
„To celé znamená,“ vysvětloval Brom, „že budeš v nevýhodě, pokud se někdy střetneš s nepřítelem, který měl tento výcvik. Stále jsou ještě naživu někteří, kteří jím prošli: třeba král a potom elfové. Kdokoli z nich by tě hravě roztrhal na kusy.“
„Co tedy můžu dělat?“
„Není čas na pravidelnou výuku, ale můžeme toho spoustu zvládnout během cesty,“ řekl Brom. „Znám mnoho postupů, které můžeš zkoušet - dodají ti sílu a sebeovládání, ale rozhodně nemůžeš získat sebekontrolu Jezdce přes noc. Ty,“ pohlédl pobaveně na Eragona, „to budeš muset natrénovat za běhu. Zpočátku to bude těžké, ale odměna bude stát za to. A může tě těšit, že dosud žádný Jezdec tvého věku nepoužil kouzlo tak, jako jsi to udělal včera s těmi dvěma urgaly.“
Eragon se té pochvale usmál. „Díky. Má tenhle jazyk nějaké jméno?“
Brom se zasmál. „Ano, ale nikdo ho nezná. Bude to slovo nesmírné síly, něco, čím bys mohl ovládat celý jazyk včetně těch, kdo jím mluví. Lidé po něm dlouho pátrali, ale nikdy ho nikdo neodhalil.“
„Přesto pořád nerozumím, jak kouzla fungují,“ řekl Eragon. „Jak přesně ho používám?“
Brom vypadal překvapeně. „Copak jsem to nevyjasnil?“
„Ne.“
Brom se zhluboka nadechl a trpělivě pokračoval s vysvětlováním: „Abys mohl použít kouzlo, musíš mít jistou vrozenou sílu, která je dnes mezi lidmi velmi vzácná. Také musíš být schopen prostřednictvím své vůle tuto sílu nashromáždit. Jakmile ji jednou vyvoláš, musíš ji použít, nebo nechat odeznít. Rozumíš? Takže pokud chceš tu sílu uplatnit, musíš vyslovit slovo nebo větu ve starověkém jazyce, která vystihuje tvůj záměr. Například kdybys včera neřekl brisingr, nic by se bylo nestalo.“
„Takže jsem omezen tím, jak dobře znám ten jazyk?“
„Přesně tak,“ zajásal Brom. „A také když jím mluvíš, je nemožné někoho oklamat.“
Eragon potřásl hlavou. „To není možné. Lidé vždycky lhali. Zvuk starověkých slov jim v tom nemůže zabránit.“
Brom povytáhl obočí a řekl: „Fethrblaka, eka weohnata néiat haina ono. Blaka wom iet lam.“ Najednou z větve sletěl pták a přistál mu na ruce. Zlehka trylkoval a díval se na ně korálkovýma očima. Po chvíli Brom řekl „eitha“ a ptáček odletěl.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Eragon užasle.
„Slíbil jsem mu, že mu neublížím. Možná přesně nevěděl, co zamýšlím, ale v tom mocném jazyce byl význam mých slov zřejmý. Pták mi důvěřoval, protože ví to, co všechna zvířata: že ti, kdo mluví touto řečí, jsou vázáni svými slovy.“
„A elfové mluví touto řečí?“
„Ano.“
„Takže nikdy nelžou?“
„Ne tak úplně,“ připustil Brom. „Oni trvají na tom, že ne, a svým způsobem je to pravda, ale zdokonalili se v umění říkat jednu věc a myslet tím jinou. Nikdy přesně nevíš, co zamýšlejí nebo jestli jsi to pochopil správně. Častokrát odhalí pouze část pravdy a zbytek neřeknou. Chce to vytříbenou a vychytralou mysl, když s nimi chceš jednat.“
Eragon nad tím zauvažoval. „Co v tomhle jazyce znamenají jména osob? Dávají moc nad lidmi?“
Bromovi se souhlasně rozzářily oči. „Ano, dávají. Ti, kdo mluví starověkým jazykem, mají dvě jména. To první je pro všední užívání a má malou moc. Ale to druhé je jejich skutečným jménem a zná ho pouze pár důvěryhodných lidí. Bývaly časy, kdy se nikdo se svým pravdivým jménem netajil, ale dnes je to jiné. Každý, kdo zná tvoje skutečné jméno, nad tebou získává nesmírnou moc. Je to, jako bys svůj život odevzdal do rukou jiného člověka. Každý má skryté jméno, ale jen málokdo ho sám zná.“
„Jak zjistím svoje opravdové jméno?“ zeptal se Eragon.
„Elfové to svoje instinktivně znají. Nikdo jiný však nemá ten dar. Jezdci z řad lidí se obvykle vydávali na putování, aby ho zjistili - nebo aby našli elfa, který by jim ho řekl, což se povedlo zřídkakdy, protože elfové se o tyhle znalosti jen tak nedělili,“ odpověděl Brom.
„Chtěl bych znát to svoje,“ řekl Eragon toužebně.
Brom se zakabonil. „Buď opatrný. Může to být příšerné poznání. Vědět, kdo jsi, bez jakýchkoli falešných představ nebo soucitu, to je chvíle odhalení, při které každý zakusí bolest. Někteří se z té tvrdé skutečnosti zbláznili. Většina se snaží zapomenout. Ale stejně jako to jméno dává druhým moc, tak i ty získáš moc sám nad sebou, pokud tu pravdu uneseš.“
A já jsem si jistá, že ty bys ji unesl, prohlásila Safira.
„Přesto ho chci znát,“ řekl odhodlaně Eragon.
„Nenecháš se jen tak odradit. To je dobře, protože jen ti rozhodní naleznou svoji totožnost. Ale s tím ti já nepomohu. Je to hledání, které budeš muset podniknout ty sám.“ Brom pohnul zraněnou paží a bolestivě se ušklíbl.
„Proč to nemůžeme ty nebo já vyléčit kouzly?“ zeptal se Eragon.
Brom zamrkal. „Není důvod - ani mě to nenapadlo, protože je to nad mé síly. Ty bys to pravděpodobně s tím správným slovem dokázal, ale nechci tě vysilovat.“
„Mohl bych ti ušetřit spoustu potíží a bolesti,“ namítl Eragon.
„Nějak to přežiju,“ prohlásil Brom rozhodně. „Použít kouzla k zahojení rány stojí tolik energie, jako kdyby se měla zacelit sama. Nechci, abys byl příštích několik dnů unavený. Ještě bys neměl zkoušet tak obtížné úkoly.“
„Přesto, pokud je možné vyléčit paži, mohl bych někoho přivést po smrti zpět mezi živé?“
Ta otázka Broma překvapila, ale pohotově odpověděl: „Pamatuješ, co jsem říkal o pokusech, které tě zabijí? Tohle je jeden z nich. Jezdci měli kvůli své vlastní bezpečnosti zakázáno pokoušet se oživit mrtvé. Za životem je propast, kde kouzla nic neznamenají. Pokud se do ní dostaneš, síla z tebe vyprchá a tvá duše se rozplyne do tmy. Čarodějové, černokněžníci i Jezdci - nikdo z nich neuspěl, všichni zemřeli na jejím prahu. Drž se toho, co je možné - škrábance, modřiny, možná nějaké zlomené kosti -, ale rozhodně ne mrtví lidé.“
Eragon se zamračil. „Je to mnohem složitější, než jsem myslel.“
„Přesně tak,“ řekl Brom důrazně. „A pokud nebudeš rozumět tomu, co děláš, může se stát, že zkusíš něco příliš velkého a zemřeš.“ Otočil se v sedle a sehnul se, aby ze země sebral hrst kamínků. S námahou se narovnal, pak kameny odhodil a ponechal si jen jeden. „Vidíš tenhle kamínek?“
„Ano.“
„Vezmi si ho.“ Eragon to udělal a zíral na něj. Nic zajímavého. Kámen byl temně černý, hladký a veliký jako nehet jeho palce. Na cestě se takových válely stovky. „Tohle bude tvoje cvičení.“
Eragon na něj nechápavě pohlédl. „Nerozumím.“
„Samozřejmě, že ne,“ řekl Brom netrpělivě. „Proto ti to vysvětluji. Teď zmlkni, nebo se nikdy nikam nedostaneme. Chci, abys zvedl kámen ze své dlaně a co nejdéle ho udržel ve vzduchu. Použiješ slova stenr reisa. Zopakuj je.“
„Stenr reisa.“
„Dobře. Jeď napřed a zkoušej to.“
Eragon se mrzutě soustředil na kamínek a v duchu hledal zlomek síly, která se v něm rozpálila předchozího dne. Díval se na kámen, ale ten se ani nepohnul. Byl zpocený a otrávený. Jak to mám udělat? Nakonec zkřížil ruce na prsou a vybuchl: „To nejde.“
„Ale jde,“ řekl Brom chraplavě. „Co je a není možné, tady říkám já. Poper se s tím! Nevzdávej se tak snadno. Zkus to znovu.“
Eragon se zamračil, zavřel oči a odložil stranou všechny rušivé myšlenky. Zhluboka se nadechl a zašmátral ve vzdálenějších koutech vědomí, aby vypátral, kde se jeho síly ukrývají. Hledal, ale našel samé myšlenky a vzpomínky, dokud neucítil něco zvláštního - malý výstupek, který byl, a přesto nebyl jeho součástí. Vzrušeně se do něj ponořil a pokoušel se zjistit, co skrývá. Cítil odpor, zábranu ve své mysli, ale věděl, že na druhé straně se skrývají jeho síly. Snažil se ten zátaras prolomit, ale pevně odolával jeho úsilí. Rozzlobil se a udeřil do něj. Narážel do něj vší silou, dokud se neroztříštil jako tenká tabule skla a jeho mysl se konečně zalila proudem světla.
„Stenr reisa,“ vydechl. Kamínek se chvěl ve vzduchu nad slabě rozzářenou dlaní. Snažil se ho tam udržet, ale síla jako by se mu vysmekla a vytratila se zpátky za onu zábranu. Oblázek mu měkce přistál v ruce a dlaň pohasla. Cítil se trochu unavený, ale měl z úspěchu radost a šťastně se usmíval.
„Napoprvé to nebylo špatné,“ prohodil Brom.
„Co se mi to stalo s rukou? Svítila jako lucernička.“
„Nikdo to neví jistě,“ připustil Brom. „Jezdci odjakživa raději vkládali svou energii do té ruky, na které měli gedwëy ignasia. Můžeš používat i druhou ruku, ale s tou to není tak snadné.“ Na chvilku se na Eragona zadíval. „V nejbližším městečku ti koupím nějaké rukavice, pokud to tam nebude vypadat jako v Yazuaku. Značku sice dobře skrýváš, ale nechceme, aby ji někdo náhodou zahlédl. Navíc možná přijde doba, kdy nebudeš chtít, aby její záře varovala nepřítele.“
„Taky máš svou značku?“
„Ne. Mají ji jenom Jezdci,“ řekl Brom. „Dál bys měl vědět, že kouzlo působí podle vzdálenosti, tak jako šíp nebo kopí. Pokud se pokusíš zvednout něco, co je míli daleko, vezme ti to víc energie, než kdyby to bylo blíž. Takže pokud uvidíš několik mil za sebou nepřátele, kteří tě pronásledují, dovol jim, aby se k tobě přiblížili, než kouzlo použiješ. A teď zpátky do práce! Zkus znovu zvednout ten kamínek.“
„Už zas?“ zeptal se nešťastně Eragon, když pomyslel na úsilí, které ho to předtím stálo.
„Ano! A teď buď rychlejší!“
Pokračovali v cvičení většinu dne. Když Eragon konečně skončil, byl velmi unavený a nevrlý. Během pár hodin začal nenávidět kamínek a všechno, co se ho týkalo. Napřáhl ruku, že ho zahodí, ale Brom řekl: „Nedělej to. Schovej si ho.“ Eragon na něj nasupeně hleděl a pak neochotně strčil kámen do kapsy.
„Ještě jsme neskončili,“ upozornil ho Brom, „takže ještě neoddechuj.“ Ukázal na drobnou rostlinu. „Jmenuje se delois.“ Tenký rovný klacek byl vöndr a jitřenka měla jméno Aiedail. Od té chvíle učil Eragona starověký jazyk a říkal mu nejrůznější slova, aby si je zapamatoval. Toho večera zápasili s meči kolem ohně. I když Brom bojoval levou rukou, na jeho dovednostech to nebylo znát.
Dny ubíhaly v jednotném rytmu. Nejdřív se Eragon snažil naučit slova ze starověkého jazyka a pohybovat kamínkem. Navečer trénoval s Bromem boj s dřevěným mečem. Eragon si nikdy neměl čas odpočinout, ale postupně, takřka neznatelně se začal měnit. Brzy se už kamínek nechvěl, když ho zvedal. Zvládl první Bromovy úkoly a pustil se do těžších a jeho znalosti starověkého jazyka se rozšiřovaly.
V boji už byl jistější a rychlejší a útočil prudce a nečekaně jako had. Jeho rány byly čím dál silnější a paže se mu už netřásla, když odvracel útok. Naučil se odrážet Bromovy výpady, a tak utkání trvala déle. Teď už nebyl jediný, kdo uléhal ke spánku s modřinami.
Safira dál rostla, ale mnohem pomaleji než předtím. Díky dlouhým letům a pravidelnému lovu byla zdravá a při síle. Teď už přerostla koně a byla mnohem delší. Vzhledem ke své velikosti byla příliš nápadná a navíc se jí blýskaly šupiny. Brom a Eragon z toho měli obavy, ale nedokázali ji přesvědčit, aby si pableskující kůži zakryla prachem.
Pokračovali na jih po stopách ra’zaků. Eragona znepokojovalo, že ať jeli seberychleji, ra’zakové měli stále několikadenní náskok. Někdy už to chtěl vzdát, ale pak zas našli nějakou známku nebo otisk, který mu vrátil naději.
Okolí řeky Ninor i pláně byly liduprázdné, a tak tři společníci nerušeně pokračovali, zatímco dny míjely. Nakonec se přiblížili k Daretu, prvnímu sídlu po Yazuaku.
Noc předtím, než dorazili do vesnice, měl Eragon obzvláště živé sny.
Viděl Gera a Rorana, jak sedí doma ve zničené kuchyni. Žádali ho, aby jim pomohl opravit farmu, ale on jen zavrtěl hlavou a srdce se mu sevřelo. „Pronásleduji tvé vrahy,“ zašeptal strýci.
Gero na něj podezíravě pohlédl a zeptal se: „Připadám ti snad mrtvý?“
„Nemohu ti pomoci,“ řekl potichu Eragon a ucítil slzy v očích.
Najednou se ozvalo zahřmění a Gero s Roranem se proměnili v ra’zaky. „Pak zemřeš,“ zasyčeli a vrhli se na Eragona.
Probudil se s nepříjemným pocitem a pozoroval hvězdy, jak se pomalu točí po nebi.
Všechno bude dobré, maličký, uklidňovala ho něžně Safira.