Předzvěst smrti
Eragonovou myslí vířily sny, které se rodily a odvíjely podle svých vlastních zákonů. Pozoroval, jak se skupina lidí na nádherných koních blíží k opuštěnému říčnímu břehu. Mnoho jich mělo stříbrné vlasy a nesli dlouhé bodce. Čekala na ně tajuplná, avšak krásná loď, osvícená zářivým měsícem. Postavy se pomalu naloďovaly; dvě z nich, vyšší než ty ostatní, šly zavěšené do sebe. Ačkoli měly tváře skryté v kapucích, poznal, že jedna z nich je žena. Stály na palubě a hleděly ke břehu. Na oblázkové pláži stál osamělý muž, jediný, kdo nenastoupil do lodi. Prudce zaklonil hlavu a vydal dlouhý, bolestný sten. Zatímco výkřik pohasínal, loď klouzala po hladině řeky, bez větru nebo vesel, směrem do rovinaté, pusté krajiny. Obraz se zamlžil, ale těsně předtím, než úplně zmizel, zahlédl Eragon na nebi dva draky.
První, co si Eragon uvědomil, bylo vrzání: sem a tam, sem a tam. Vytrvalý zvuk ho přiměl otevřít oči. Jeho pohled se zabodl do spodní strany doškové střechy. Přes sebe měl přehozenou silnou přikrývku, zakrývající jeho nahotu. Někdo mu obvázal nohy a omotal čistý hadr kolem kotníků.
Ocitl se v chatrči, kde byla jediná místnost. Na stole stál hmoždíř a palička spolu s lavorem a léčivými rostlinami. Na stěnách visely řady sušených bylin a naplňovaly vzduch silnými, zemitými vůněmi. V krbu se mihotaly plameny a před ním seděla baculatá žena v proutěném houpacím křesle - vesnická léčitelka Gertruda. Hlavu měla svěšenou, oči zavřené. V klíně jí ležel pár pletacích jehlic a klubko vlny.
I když Eragon cítil, že je vyčerpaný a nedokáže to přemoci, přinutil se posadit. To mu pomohlo, aby se mu vyčistila hlava. Vzpomínky na poslední dny ho okamžitě probraly. Jeho první myšlenka patřila Gerovi a hned druhá Safiře. Doufám, že je v bezpečí. Pokusil se s ní spojit, ale nešlo to. Ať je kdekoli, je to daleko od Carvahallu. Alespoň že mě Brom přitáhl do vesnice. Co se mu asi stalo? Všechna ta krev...
Gertruda se zavrtěla a otevřela jasné oči. „Och,“ řekla. „Jsi vzhůru. Výborně!“ Její hlas zněl vesele a vřele. „Jak se cítíš?“
„Celkem dobře. Kde je Gero?“
Gertruda si přitáhla židli blíž k posteli. „Nahoře u Horsta. Nebylo tu dost místa pro vás oba. A můžu ti říct, že jsem pořád na nohou, jak běhám sem a tam, abych na vás oba dohlédla.“
Eragon přemáhal pocity tísně a obav a zeptal se: „Jak je mu?“
Dlouho otálela s odpovědí a prohlížela si ruce. „Ne zrovna dobře. Má horečku, která nechce klesnout, a zranění se mu nehojí.“
„Musím ho vidět.“ Pokusil se vstát.
„Ne, dokud se nenajíš,“ řekla zostra a zase ho posadila. „Nestrávila jsem všechen ten čas u tvojí postele, aby sis přitížil, hned jak se probereš. Měl jsi strhanou polovinu kůže na nohách a horečka ti polevila teprve dnes v noci. O Gera si nedělej starosti. Bude v pořádku. Má tuhý kořínek.“ Gertruda zavěsila konvici nad oheň a začala krájet zeleninu na polévku.
„Jak dlouho jsem tady?“
„Celé dva dny.“
Dva dny! To znamená, že naposledy jedl před čtyřmi dny! Při tom pomyšlení se mu udělalo slabo. Safira je celou tu dobu sama; doufám, že je v pořádku.
„Celé město chce vědět, co se stalo. Poslali muže na vaši farmu a našli ji zničenou.“ Eragon přikývl. Čekal to. „Vaše stodola shořela... To tam se Gero zranil?“
„Já... já nevím,“ řekl Eragon. „Nebyl jsem tam, když se to stalo.“
„Nu, to se nedá nic dělat. Věřím, že se to vyjasní.“ Gertruda se znovu dala do pletení, zatímco se hřála polévka. „Na dlani máš pořádnou jizvu.“
Bezděčně sevřel ruku. „Ano.“
„Kde jsi k ní přišel?“
Napadlo ho několik možných odpovědí. Vybral tu nejjednodušší. „Mám ji odnepaměti. Nikdy jsem se Gera nezeptal, odkud ji mám.“
„Hmm.“ Pak mlčeli, dokud se polévka nezačala klokotem vařit. Gertruda ji nalila do misky a se lžící ji podala Eragonovi. Vděčně ji přijal a opatrně usrkl. Byla výtečná.
Když dojedl, zeptal se: „Mohu teď navštívit Gera?“
Gertruda si povzdechla. „Stejně bude po tvém, že? Dobrá, pokud skutečně chceš, nebudu ti bránit. Oblékni se a půjdeme.“
Otočila se, když si přes obvazy natahoval kalhoty. Ukrutně to bolelo. Pak vklouzl do košile. Gertruda mu pomohla na nohy. Měl je ještě dost slabé, ale už ho nebolely tak jako předtím.
„Udělej několik kroků,“ nakázala mu a bedlivě ho při tom pozorovala. „Aspoň že se tam nebudeš muset doplazit.“
Venku se jim do tváří opřel kouř ze sousedních stavení, poháněný divokým větrem. Bouřkové mraky zahalily Dračí hory, naplnily údolí a k vesnici se navíc blížila sněhová vánice, postupně zakrývající předhůří. Eragon se ztěžka opřel o Gertrudu a pomalu spolu procházeli Carvahallem.
Horst si postavil dvoupatrový dům na kopci, aby se mohl těšit z výhledu na hory. Využil k tomu všechny své dovednosti. Balkón se zábradlím, který vedl od vysokého okna ve druhém podlaží, kryla břidlicová střecha. Voda odtékala spletitými okapy a všechna okna i dveře byly orámovány řezbami hadů, jelenů, havranů a popínavých rév.
Otevřela jim Horstova žena Elain, drobná čilá osůbka s uhlazenými rysy a hedvábnými světlými vlasy, sepnutými do drdolu. Šaty měla nenápadné, ale hezké a pohyby ladné. „Prosím, pojďte dál,“ špitla. Překročili práh do prostorného, dobře osvětleného pokoje. Do přízemí se stáčelo schodiště s nablýskaným sloupkovým zábradlím. Stěny byly vymalované v barvě medu. Elain se na Eragona smutně usmála, ale nejdřív oslovila Gertrudu. „Zrovna jsem pro tebe chtěla nechat poslat. Není na tom dobře. Měla by ses na něj hned podívat.“
„Elain, budeš muset pomoci Eragonovi do schodů,“ řekla Gertruda a pospíchala nahoru.
„To je v pořádku, dokážu to sám.“
„Určitě?“ zeptala se Elain. Přikývl, ale zdálo se, že ona o tom pochybuje. „Dobrá... až budeš hotov, přijď za mnou do kuchyně. Právě jsem upekla koláč, který by ti mohl přijít k chuti.“ Jakmile odešla, s úlevou se opřel o zeď. Pak začal stoupat do schodů a pomalu dělal jeden bolestivý krůček za druhým. Když dorazil až nahoru, rozhlédl se po dlouhé chodbě lemované dveřmi. Ty poslední byly pootevřené. Zhluboka se nadechl a klopýtal k nim.
U krbu stála Katrina a vyvářela obvazy. Vzhlédla k němu, zašeptala svou soustrast a pak se vrátila ke své práci. Gertruda stála vedle ní a roztloukala byliny na obklady. U nohou měla kbelík s tajícím sněhem.
Gero ležel na posteli, zarovnaný peřinami. Na čele se mu leskl pot a oči se mu slepě mihotaly pod víčky. Kůži na obličeji měl svraštělou jako mrtvola. Ležel klidně, až na nepatrné záchvěvy mělkého dechu. Eragon se s pocitem neskutečnosti dotkl jeho čela. Pálilo ho do ruky. Znepokojeně zvedl okraj přikrývek a viděl, že četné Gerovy rány jsou ovázané proužky látky. Tam, kde se obvazy zrovna vyměňovaly, byly popáleniny odkryté. Dosud se nezačaly hojit. Eragon zoufale pohlédl na Gertrudu. „Nemůžete s nimi něco udělat?“
Namočila hadr do kbelíku s ledovou vodou a položila chladivý obklad Gerovi na hlavu. „Vyzkoušela jsem všechno: hojivé masti, obklady, výtažky z bylin, ale nic nepomáhá. Kdyby se rány uzavřely, měl by větší naději. Přesto se vše může v dobré obrátit. Je odolný a silný.“
Eragon přešel do rohu a klesl na podlahu. Tohle se nemělo stát! Jeho myšlenky se rozplynuly v tichu. Bezvýraznýma očima zíral na postel. Teprve po chvíli si všiml, že vedle něj klečí Katrina. Objala ho kolem ramen. Když nereagoval, rozpačitě odešla.
Za chvíli se otevřely dveře a vešel Horst. Potichu mluvil s Gertrudou a pak přistoupil k Eragonovi. „Pojď. Musíš si chvíli odpočinout.“ Než stačil Eragon něco namítnout, Horst ho postavil na nohy a vyprovodil ho ze dveří.
„Chci tu zůstat,“ zanaříkal.
„Potřebuješ přestávku a čerstvý vzduch. Neboj, brzy se budeš moci vrátit,“ utěšoval ho Horst.
Eragon neochotně dovolil kováři, aby mu pomohl ze schodů do kuchyně. Opojné vůně z několika jídel - ochucených kořením a bylinami - se nesly vzduchem. Albriech a Baldor tam také byli a hovořili s matkou, která hnětla těsto na chléb. Když uviděli Eragona, utichli, ale ten slyšel dost na to, aby věděl, že se bavili o Gerovi.
„Tady, posaď se,“ přisouval mu Horst židli.
Eragon se na ni vděčně sesul. „Díky.“ Ruce se mu trochu třásly, a tak je sevřel mezi stehny. Postavili před něj talíř s hromadou jídla.
„Nemusíš jíst,“ řekla Elain, „ale je to tady, kdybys dostal chuť.“ Vrátila se k vaření a on si vzal vidličku. Stěží dokázal spolknout několik soust.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Horst.
„Příšerně.“
Kovář chvíli zaváhal. „Vím, že tohle není nejvhodnější chvíle, ale musíme vědět... co se stalo?“
„Skutečně se nepamatuju.“
„Eragone,“ řekl Horst a předklonil se. „Byl jsem jedním z těch, kdo se šli podívat na vaši farmu. Váš dům se jen tak nerozpadl - něco ho roztrhalo na kusy. Kolem něj byly stopy obřího zvířete, jaké jsem nikdy neviděl ani o nich neslyšel. Viděli je i ostatní. Takže pokud se tu kolem potuluje Stín nebo nějaká nestvůra, musíme o tom vědět. Jsi jediný, kdo nám to může říct.“
Eragon věděl, že musí lhát. „Když jsem odešel z Carvahallu...,“ počítal, kolik času uběhlo, „před čtyřmi dny, ve městě byli nějací... cizinci, kteří se vyptávali na kámen, jako je ten, který jsem našel.“ Ukázal na Horsta. „Ty jsi mi o nich řekl, a proto jsem pospíchal domů.“ Všechny oči se na něj upíraly. Olízl si rty. „Nic... nic se té noci nestalo. Příštího rána jsem dokončil práci a šel se projít do lesa. Zanedlouho jsem uslyšel výbuch a nad stromy uviděl kouř. Spěchal jsem zpátky tak rychle, jak jsem mohl, ale ať to udělal kdokoli, byl tou dobou už pryč. Prohrabal jsem trosky a... našel Gera.“
„Takže pak jsi ho položil na prkno a vlekl ho do Carvahallu?“ zeptal se Albriech.
„Ano,“ potvrdil Eragon, „ale než jsem odešel, prohlédl jsem si cestu vedoucí k silnici. Byly tam dvoje stopy, oboje mužské.“ Zašmátral v kapse a vytáhl kus černé látky. „Tohle svíral Gero v ruce. Myslím, že je to stejná látka, jakou měli na sobě ti cizinci.“ Položil cár na stůl.
„To ano,“ přikývl Horst. Vypadal zamyšleně a zároveň rozzlobeně. „A co tvoje nohy? Jak sis je zranil?“
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Eragon a potřásl hlavou. „Myslím, že se to stalo, když jsem táhl Gera, ale nevím. Všiml jsem si toho, až když mi po nohou začala stékat krev.“
„To je strašné!“ zvolala Elain.
„Měli bychom ty muže pronásledovat,“ pronesl rozhořčeně Albriech. „Tohle jim nemůže jen tak projít! S pár koňmi bychom je mohli chytit zítra a dostat je sem zpátky.“
„Takové hlouposti pusť z hlavy,“ řekl Horst. „Pravděpodobně by tě zvedli jako mimino a odhodili tě na strom. Pamatuješ, co se stalo s tím domem? Nechtěl bych se jim dostat do cesty Kromě toho, teď už mají, co chtěli.“ Pohlédl na Eragona. „Vzali si ten kámen, nebo ne?“
„V domě nebyl.“
„Pak už nemají důvod se vracet, když ho mají.“ Upřeně se na Eragona zahleděl. „Vůbec ses nezmínil o těch divných stopách. Víš, kde se tam vzaly?“
Eragon zavrtěl hlavou. „Neviděl jsem je.“
Náhle promluvil Baldor. „Tohle se mi nelíbí. Příliš mnoho tajemství a kouzel. Kdo jsou ti muži? Jsou to Stínové? Proč chtěli ten kámen a jak jinak by dokázali zničit dům než s pomocí temných sil? Možná máš pravdu, otče. Kámen mohl být vše, co chtěli, ale myslím, že se s nimi ještě uvidíme.“
Po jeho slovech se rozhostilo ticho.
Jako by na něco zapomněli, ale Eragon si nebyli jistý na co. Pak mu to došlo. Se zoufalým pocitem u srdce vyslovil své tušení. „Roran to ještě neví, že?“ Jak jsem na něj mohl zapomenout?
Horst zavrtěl hlavou. „Odjel s Demptonem krátce po tobě. Pokud je cestou nepotkaly nějaké potíže, budou teď už nějakou dobu v Therinsfordu. Určitě mu chceme poslat zprávu, ale včera i předevčírem bylo příliš chladno.“
„Právě jsme se s bratrem chystali k odjezdu, když ses probral,“ vysvětlil Albriech.
Horst si pročísl rukou plnovous. „Jeďte, oba dva. Pomůžu vám osedlat koně.“
Baldor se obrátil k Eragonovi. „Oznámím mu to šetrně,“ slíbil a pak následoval Horsta a Albriecha z kuchyně.
Eragon zůstal sedět u stolu, s očima zabodnutýma do suku ve dřevě. Jasně viděl každý, i ten nejnepatrnější detail: zkroucená vlákna, nesouměrný hrbolek, tři malé spoje se skvrnkou barvy. Vlákno bylo naplněno nekonečnými drobnostmi; čím pozorněji se díval, tím víc viděl. Hledal v něm odpovědi na otázky, které se mu honily hlavou, ale pokud tam nějaké byly, neviděl je.
Z nepokojných myšlenek ho vyrušil tlumený výkřik. Jako by někdo venku zakřičel. Nevšímal si toho. Ať se tím zabývá někdo jiný. O několik minut později to uslyšel znovu, hlasitěji než předtím. Rozzlobeně si zacpal uši. Proč nemohou být potichu? Gero odpočívá. Pohlédl na Elain, ale zdálo se, že ji hluk neruší.
ERAGONE! Řev byl tentokrát tak silný, že málem spadl ze židle. Znepokojeně se rozhlédl kolem, ale nic se nedělo. Najednou si uvědomil, že ty zvuky jsou pouze v jeho hlavě.
Safiro? zeptal se úzkostlivě.
Chvíli bylo ticho. Ano, ty hluchoto.
Zaplavila ho úleva. Kde jsi?
Poslala mu obrázek malého shluku stromů. Pokoušela jsem se s tebou mnohokrát spojit, ale nebyl jsi v dosahu.
Byl jsem nemocný... ale už je mi lépe. Jak to, že jsem tě necítil dřív?
Po dvou nocích čekání mě přemohl hlad. Musela jsem se vydat na lov.
Chytila jsi něco?
Mladého jelena. Byl dost chytrý, aby se ubránil dravcům na zemi, ale ne těm ze vzduchu. Když jsem ho chytila do drápů, prudce kopal a snažil se utéct. Přesto jsem byla silnější, a když byla porážka nevyhnutelná, vzdal to a zemřel. Jak se s tím potýká Gero?
Nevím. Řekl jí podrobnosti a pak pravil: Bude to trvat dlouho, než se budeme moci vrátit domů, pokud vůbec někdy. Nebudu tě moci vidět ještě nejmíň pár dní. Měla by sis také udělat pohodlí.
Nešťastně odpověděla: Udělám, co říkáš. Ale nedávej si příliš načas.
Rozloučili se jen neradi. Eragon vyhlédl z okna a překvapilo ho, že slunce už zapadlo. Cítil se velmi unavený, a tak se dobelhal k Elain, která balila kousky masa do voskovaného plátna. „Jdu zpátky do Gertrudina domu, abych se vyspal,“ řekl.
Dodělala balíčky a zeptala se: „Proč nezůstaneš u nás? Budeš blíž svému strýci a Gertruda si může ustlat vzadu.“
„Máte dost místa?“ zeptal se váhavě.
„Samozřejmě.“ Utřela si ruce. „Pojď se mnou, všechno připravím.“ Doprovodila ho nahoru do prázdného pokoje. Posadil se na kraj postele. „Potřebuješ ještě něco?“ zeptala se. Zavrtěl hlavou. „Kdyžtak budu dole. Zavolej mě, kdybys cokoli potřeboval.“ Poslouchal, jak schází ze schodů. Pak otevřel dveře a vyklouzl na chodbu a vešel do Gerova pokoje. Gertruda se na něj trochu usmála přes kmitající jehlice.
„Jak je mu?“ zašeptal Eragon.
Unaveně zachraptěla. „Je zesláblý, ale horečka už mu trochu klesla a některé popáleniny už vypadají lépe. Budeme muset čekat a časem se uvidí, ale mohl by se zotavit.“
To Eragonovi trochu spravilo náladu a vrátil se do svého pokoje. Zachumlal se pod peřiny a zíral do nevlídné tmy. Nakonec usnul a hojil tak své rány na těle i na duši.