Výroba sedla

 

Když Eragon otevřel oči, vzpomněl si na Gerovu smrt. Přetáhl si přikrývky přes hlavu a potichu plakal v jejich teplé temnotě. Bylo příjemné jen tak pod nimi ležet... schovat se před okolním světem. Nakonec se slzy zastavily. Proklel Broma. Pak si neochotně otřel tváře a vstal.

Brom právě dělal snídani. „Dobré ráno,“ vítal ho. Eragon zabručel v odpověď. Vmáčkl si studené ruce do podpaždí a dřepl si u ohně, dokud nebylo jídlo hotové. Najedli se rychle, aby si stačili snídani vychutnat dřív, než vychladne. Když skončili, Eragon umyl svou misku ve sněhu a rozprostřel ukradenou kůži na zem.

„Co s ní jdeš dělat?“ zeptal se Brom. „Nemůžeme ji vláčet s sebou.“

„Chci vyrobit sedlo pro Safiru.“

„Hmm,“ řekl Brom a přišel blíž. „Nuže, draci mívali dva druhy sedel. První bylo tvrdé a vytvarované jako koňské sedlo. Ale na jejich výrobu bylo potřeba dost času a nějaké speciální nástroje. My nemáme ani jedno. To druhé bylo tenké a trochu vycpané, nic víc než další vrstva mezi Jezdcem a drakem. Taková sedla se používala, když byla potřeba rychlost a hbitost, i když nebyla tak pohodlná jako ta tvarovaná.“

„Ty víš, jak vypadala?“ zeptal se Eragon.

„Ještě lépe: umím je vyrobit.“

„Tak to prosím udělej,“ požádal ho Eragon a postavil se stranou.

„Dobrá, ale dávej pozor. Jednou to možná budeš dělat sám.“ Se Safiřiným svolením jí Brom změřil krk a hrudník. Pak odřízl z kůže pět pruhů a načrtl na nich asi desítku tvarů. Když jednotlivé kusy vyřízl, nařezal zbytek kůží na dlouhé provázky.

Pomocí provázků sešil všechny části dohromady, ale pro každý steh bylo potřeba provrtat do kůže dvě díry. S tím mu pomohl Eragon. Jednotlivé spoje byly zakončené spletitými uzly a každý řemínek byl mimořádně dlouhý, aby se sedlo dalo upravit na míru i v následujících měsících, kdy Safira poroste.

Hlavní část sedla byla sestavena ze tří stejných dílů, položených na sobě a sešitých dohromady s vycpávkou uvnitř. Zepředu byla připevněna silná smyčka, která se dala přesně přetáhnout kolem jednoho z krčních ostnů, zatímco široké pásky přišité na obou stranách se stáčely kolem břicha a zavazovaly se zespodu. Jako třmeny posloužily řady smyček podél obou pruhů. Když se přitáhnou, budou pevně držet Eragonovy nohy. Mezi Safiřinýma předníma nohama vedl dlouhý pásek, který se rozdvojoval a za nimi se vracel nahoru, kde se spojoval se sedlem.

Zatímco Brom pracoval, Eragon si spravil ruksak a srovnal zásoby. Když každý z nich dokončil svůj úkol, den už se chýlil ke konci. Vyčerpaný Brom položil sedlo na Safiru, aby ještě zkontroloval, jestli řemínky dobře sedí. Udělal pak několik malých úprav a spokojeně ho sundal.

„Dobrá práce,“ uznal neochotně Eragon.

Brom naklonil hlavu. „Každý dělá, co umí. Mělo by ti dobře sloužit, kůže je dostatečně silná.“

Nechceš ho vyzkoušet? zeptala se Safira.

Možná zítra, řekl Eragon a uložil sedlo k přikrývkám. Už je dost pozdě. Po pravdě řečeno zrovna moc netoužil znovu se proletět - ne po tom nešťastném závěru jeho posledního pokusu.

Večeři udělali rychle. Byla jednoduchá, ale i tak velmi chutná. Když jedli, Brom se přes oheň podíval na Eragona a zeptal se: „Zítra vyrazíme?“

„Není důvod tu dál zůstávat.“

„Asi není...“ Poposedl. „Eragone, musím se ti omluvit za to, jak to všechno dopadlo. Nikdy jsem si nepřál, aby se to stalo. Tvá rodina si nezasloužila takové neštěstí. Kdybych to mohl zvrátit, udělal bych to. Tohle je hrozná situace pro nás všechny.“ Eragon mlčky seděl a vyhýbal se Bromovu pohledu. Pak Brom řekl: „Budeme potřebovat koně.“

„Ty možná ano, ale já mám Safiru.“

Brom potřásl hlavou. „Na světě není kůň, který by běžel tak rychle jako letící drak a Safira je příliš mladá, aby nás unesla oba. Krom toho bude bezpečnější, když zůstaneme spolu, a na koni je to rychlejší než pěšky.“

„Ale o to těžší bude chytit ra’zaky,“ namítl Eragon. „Na Safiře bych je pravděpodobně dokázal najít za den nebo za dva. Na koních to bude trvat mnohem déle - pokud je vůbec možné po zemi dohonit jejich náskok!“

Brom pomalu řekl: „Asi nic jiného nezbude, jestli tě mám doprovázet.“

Eragon nad tím zauvažoval. „Dobrá,“ zabručel. „Pořídíme si koně. Ale musíš je koupit. Já nemám žádné peníze a nechci už znovu krást. Není to správné.“

„Záleží na úhlu pohledu,“ poopravil ho Brom s mírným úsměvem. „Než se vydáš na tuto nebezpečnou cestu, pamatuj na to, že tví nepřátelé jsou přisluhovači krále. Ra’zakové budou mít ochranu, kamkoli přijdou. Zákony je nezastaví. A ve městech budou mít přístup k bohatým zdrojům a ochotným služebníkům. Také nezapomínej, že pro Galbatorixe není nic důležitější než tě buď naverbovat, anebo zabít - ačkoli zpráva o tobě se k němu pravděpodobně ještě nedostala. Čím déle budeš ra’zakům unikat, tím zoufalejší bude. Ví, že každým dnem získáváš novou sílu a další příležitost přidat se k jeho nepřátelům. Musíš být velmi obezřetný, protože z lovce se snadno můžeš stát kořistí.“

Eragon byl z těch silných slov přepadlý. Zadumaně převaloval větvičku mezi prsty. „Dost řečí,“ uzavřel Brom. „Je pozdě a kosti mě bolí. Zítra můžeme mluvit dál.“ Eragon přikývl a prohrábl oheň.