Konec nevinnosti
Když Eragon ráno otevřel oči, myslel si, že na něj spadlo nebe. Nad hlavou se mu rozprostírala souvislá modrá plocha, svažující se až k zemi. Ještě napůl ve spánku váhavě natáhl ruku a pod prsty ucítil tenkou membránu. Pěknou chvíli mu trvalo, než si uvědomil, na co se dívá. Trochu sklonil krk a pohlédl na šupinatý zadek, na kterém měl položenou hlavu. Pomalu natáhl nohy stočené do klubíčka, ale i tak mu strupy popraskaly. Bolest se od včerejška trochu utišila, ale na chůzi nechtěl ani pomyslet. Trýznivý hlad mu připomněl, jak dlouho nejedl. Posbíral energii k pohybu a slabě zaťukal Safiře na bok. „Hej! Vstávej!“ zakřičel.
Zavrtěla se a zvedla křídlo, aby vpustila dovnitř proud slunečního světla. Přivřel oči, protože ho bělost sněhu na okamžik oslepila. Safira se protáhla jako kočka a zívla. Když si jeho oči zvykly, rozhlédl se, kde to vlastně jsou. Obklopovaly je mohutné, neznámé hory, vrhající na mýtinu temné stíny. Kousek vpravo od nich uviděl ve sněhu zvířecí stezku vedoucí do lesa, odkud slyšel tlumené zurčení potoka.
Se sténáním se zvedl na nohy, zavrávoral a belhal se ke stromu. Chytil se jedné větve a celou vahou se na ni zavěsil. Chvíli odolávala a pak se s hlasitým křupnutím zlomila. Otrhal z ní drobné větvičky, jeden konec si strčil do podpaždí a ten druhý pevně opřel o zem. S pomocí této berle pajdal k zamrzlému potoku. Prorazil tvrdou vrstvu ledu a do dlaní nabral čistou, mrazivě chladnou vodu. Když uhasil žízeň, vrátil se na paseku. Vynořil se mezi stromy a konečně poznal hory i tohle místo.
Bylo to tady, kde se uprostřed ohlušující rány poprvé objevilo Safiřino vejce. Opřel se o drsný kmen stromu. Nemohl se mýlit, protože teď viděl i šedé stromy, kterým při výbuchu opadalo jehličí. Jak může Safira vědět, kde to bylo? Byla ještě uvnitř vejce. Moje vzpomínky jí musely dát dostatek informací, aby ho našla. Zavrtěl hlavou v němém úžasu.
Safira na něj trpělivě čekala. Vezmeš mě domů? zeptal se jí. Vztyčila hlavu. Vím, že nechceš, ale musíš. Oba máme zodpovědnost vůči Gerovi. Staral se o mě a mým prostřednictvím i o tebe. Chceš tento závazek nechat bez povšimnutí? Co se o nás bude v příštích letech říkat, když se nevrátíme - že jsme se skryli jako zbabělci, zatímco můj strýc byl v nebezpečí? Už to slyším, příběh o Jezdci a jeho zbabělém drakovi! Pokud je před námi boj, postavme se mu a neutíkejme před ním. Jsi drak! Dokonce i Stín by před tebou utekl! Přesto se krčíš v horách jako vyplašený králík.
Eragon měl v úmyslu ji rozzlobit a povedlo se mu to. Z hrdla jí vyšlo tlumené zavrčení, když pohodila hlavou několik palců od jeho tváře. Obnažila tesáky, upřeně na něj hleděla a z nozder se jí valil kouř. Zadoufal, že nezašel příliš daleko. Dotkla se ho v myšlenkách, rudá vzteky. Krev plodí krev. Budu bojovat. Naše jedinečnost - naše osudy - nás spojují, ale nepokoušej mě. Vezmu tě tam kvůli dluhu, jímž jsme zavázáni, ale celé je to pošetilost.
„Ať už je to pošetilost nebo ne,“ řekl, „nemáme na výběr - musíme jít.“ Roztrhl napůl košili a každou stranu kalhot vycpal jednou polovinou. Velmi opatrně se vytáhl na Safiru a pevně se jí chytil kolem krku. Tentokrát, řekl jí, leť níž a rychleji. Jde nám o čas.
Nepouštěj se, varovala ho, než vystřelila k nebi. Vystoupali nad les a okamžitě se srovnali do vodorovné polohy, takže letěli těsně nad větvemi. Eragonovi se zase začal zvedat žaludek; teď byl rád, že ho má prázdný.
Rychleji, rychleji, pobízel ji. Neřekla nic, ale máchání jejích křídel zesílilo. Oči měl pevně zavřené a ramena nahrbená. Doufal, že dodatečné vycpávky z košile ho ochrání, ale s každým pohybem mu nohama projela bodavá bolest. Brzy mu z lýtek stékaly stružky krve. Ze Safiry vyzařovalo znepokojení. Teď letěla ještě rychleji, s napjatými křídly. Krajina pod nimi ubíhala, jako by s ní pod nimi někdo pohyboval. Eragon byl přesvědčen, že pokud by je někdo zahlédl ze země, budou mu připadat jenom jako šmouha na nebi.
Brzy odpoledne se před nimi objevilo údolí Palancar. Mraky mu zahalily výhled na jih; směrem na sever ležel Carvahall. Safira se klouzavě snášela dolů a Eragon mezitím vyhlížel farmu. Když ji konečně uviděl, zachvátila ho úzkost. Z farmy stoupal černý kouř a z jejích základů se vzpínaly oranžové plameny.
Safiro! ukázal tím směrem. Vezmi mě tam dolů. Hned!
Přitiskla křídla k tělu, stočila se k prudkému klesání a řítila se k zemi děsivou rychlostí. „Přistaň v polích!“ Když se snášeli dolů, chytil se ještě pevněji. Safira počkala, až budou pouze sto stop nad zemí, a teprve pak několikrát mocně máchla křídly. Ztěžka dosedla a náraz roztrhl Eragonovy pevně semknuté ruce. Zhroutil se na zem, pak se vyškrábal na nohy a ztěžka oddechoval.
Dům se rozlétl na kusy. Trámy a prkna, které bývaly zdmi a střechou, byly poházené široko daleko. Dřevo bylo rozdrcené, jako kdyby ho rozmlátilo obří kladivo. Očouzené šindele ležely všude kolem. Několik pokroucených kovových plátů, to bylo všechno, co zůstalo z kamen. Souvislá sněhová pokrývka byla narušená, jak do ní padalo rozbité bílé nádobí a kusy cihel z komína. Ze stodoly, kterou zachvátily plameny, stoupal hustý, mastný kouř. Domácí zvířata byla pryč, buď zabitá, nebo vyplašená.
„Strýčku!“ Eragon utíkal k troskám a začal Gera hledat v zničených místnostech. Nebylo po něm ani stopy. „Strýčku!“ vykřikl znovu Eragon. Safira obešla dům a přistoupila k němu.
Panuje tu zármutek, řekla.
„Nestalo by se to, kdybys se mnou neutekla!“
„Kdybychom tu zůstali, byl bys mrtvý.“
„Podívej se kolem sebe!“ křičel. „Mohli jsme Gera varovat! Je to tvoje chyba, že se odtud nedostal!“ Praštil pěstí do sloupu, až si sedřel kůži z kloubů. Když vyšel z domu, doklopýtal k cestě, a sehnul se, aby prozkoumal sníh. Byly v něm několikery stopy, ale jako by měl rozmazaný obraz. Velmi špatně viděl. Copak ztrácím zrak? pomyslel si. Roztřesenou rukou se dotkl obličeje a zjistil, že ho má mokrý.
Zahalil ho stín, když se nad ním sklonila Safira a ukryla ho pod svá křídla. Uklidni se, vše nemusí být ztraceno. Vzhlédl k ní a hledal v jejích očích naději. Podívej se na stopy, já vidím jenom dvoje. Gera odtud nemohli odvléct.
Zahleděl se na ušlapaný sníh. Sotva patrné otisky dvou párů kožených bot směřovaly k domu. Přes ně vedly stopy týchž bot směrem pryč. Ať už odcházející stopy patřily komukoli, nesl stejnou váhu, jako když sem přicházel. Máš pravdu, Gero musí být tady! Vyskočil na nohy a spěchal zpět do domu.
Já budu hledat kolem stavení a v lese, řekla Safira.
Eragon se doplazil na místo, kde předtím bývala kuchyně, a horečně začal hrabat v hromadě trosek. Kusy sutiny, jimiž by normálně nebyl schopen pohnout, jako by se teď samy přesouvaly. Kredenc, celkem neporušená, chvíli odolávala, pak ji ale zvedl a odhodil. Když odtahoval nějaké prkno, něco za ním zarachotilo. Prudce se otočil a očekával útok.
Zpod kusu zřícené střechy trčela ruka. Slabě se pohnula a on ji s výkřikem sevřel. „Strýčku, slyšíš mě?“ Neozvala se žádná odpověď. Eragon se vrhl na kusy dřeva a nebral ohled na třísky, které se mu zadíraly do rukou. Brzy odkryl paži a rameno, ale tělo leželo pod těžkým trámem. Opřel se do něj ramenem a vší silou zatlačil, ale nedokázal s ním pohnout. „Safiro! Potřebuju tě!“
Přišla okamžitě. Dřevo jí praskalo pod nohama, když přelézala rozbořené zdi. Beze slova k němu došla a zapřela se bokem proti trámu. Tlapy se jí zabořily do zbytků podlahy, až se jí svaly napínaly. S pronikavým zaskřípěním se trám zvedl a Eragon se vrhl pod něj. Gero ležel na břiše, šaty téměř strhané. Eragon ho odtáhl z hromady trosek. Jakmile byli v bezpečí, Safira trám pustila a ten se zřítil na zem.
Eragon vyvlekl strýce z rozbořeného domu a položil ho na zem. Vyděšeně se dotkl jeho těla. Gero měl šedou kůži, bez života a vyschlou, jako by horečka spálila veškerý pot. Ret měl roztržený a přes lícní kost se mu táhl dlouhý škrábanec, ale to nebylo to nejhorší. Většinu jeho těla pokrývaly hluboké, otevřené popáleniny. Byly křídově bílé a prýštila z nich průzračná tekutina. Kolem něj se šířil nasládlý, nepříjemný zápach - jako pach shnilého ovoce. Dýchal přerývaně a každý z kratičkých nádechů zněl jako smrtelné chroptění.
Vrazi, zasyčela Safira.
To neříkej. Ještě ho můžeme zachránit! Musíme ho dostat ke Gertrudě. Jenže já ho do Carvahallu nedonesu.
Safira mu ukázala obrázek, jak letí s Gerem zavěšeným pod sebou.
Uneseš nás oba?
Budu muset.
Eragon pátral v troskách, dokud nenašel prkno a kožené pásky. Ukázal Safiře, kde má v rozích prkna prorazit drápem díru, každou z děr pak protáhl kousek kůže a přivázal jí řemínky k předním nohám. Když zkontroloval uzly a ujistil se, že pevně drží, překulil Gera na prkno a přivázal ho. Ze strýcovy ruky při tom vypadl útržek černé látky. Byla stejná jako šaty těch cizinců. Rozzuřeně ho strčil do kapsy, nasedl na Safiru a zavřel oči, než jeho tělo přivyklo nepřetržité bolesti. Teď!
Vyskočila a zadníma nohama se zaryla do země. Několikrát máchla naprázdno křídly, než se vyhoupla do vzduchu. Šlachy měla napjaté a vyboulené, jak se snažila překonat gravitaci. Jednu dlouhou, bolestivou vteřinu se nic nedělo, ale pak se vší silou vrhla vpřed a stoupali vzhůru. Když už byli nad lesem, Eragon jí řekl: Leť nad silnicí. Je na ní dost místa, kdybys musela přistát.
Mohli by mě vidět.
Na tom už nezáleží! Víc se s ním nepřela, stočila se k silnici a zamířila ke Carvahallu. Gero se pod nimi prudce houpal; před pádem ho chránily jenom úzké kožené řemínky.
Kvůli těžké zátěži letěla Safira pomalu. Zanedlouho svěsila hlavu a u úst měla pěnu. Dělala, co mohla, ale přesto jim zbývaly téměř tři míle do Carvahallu, když sklopila křídla a začala klesat k zemi.
Zadníma nohama zavadila o zem a přistáli ve spršce sněhu. Eragon se z ní svalil a snažil se dopadnout na bok, aby ho nebolely nohy. S námahou vstal a začal odvazovat prkno s Gerem. Safiřin horký dech naplňoval vzduch. Najdi si bezpečné místo, kde se budeš moci schovat, řekl. Nevím, jak dlouho budu pryč, takže se nějakou dobu budeš muset o sebe starat sama.
Budu čekat, odpověděla.
Zaťal zuby a vyrazil po silnici, strýce táhl za sebou. Několik prvních kroků jím projela prudká bolest. „Tohle nedokážu!“ zanaříkal k nebi a udělal několik dalších kroků. Stáhl ústa do bolestivého úšklebku. Zíral na zem mezi svýma nohama a přinutil se držet stálé tempo. Bojoval proti svému vzpurnému tělu - tenhle boj odmítl vzdát. Minuty se vlekly trýznivým tempem. Každý metr, který ušel, mu připadal několikanásobně delší. V zoufalství uvažoval, zda Carvahall ještě existuje, nebo jestli ho už cizinci také vypálili. Po nějaké době přes závoj bolesti uslyšel, že někdo volá, a vzhlédl.
Směrem k němu utíkal Brom - běžel s vyvalenýma očima, rozcuchanými vlasy a na jedné straně hlavy mu zasychal koláč krve. Divoce mával rukama, potom upustil svou hůl, popadl Eragona za ramena a hlasitě mu něco říkal. Eragon nechápavě zamrkal. Potom se nečekaně sesul k zemi. Ucítil krev a pak se setmělo.