Diamantová hrobka
Když se Eragon probudil, měl oči plné písku a ztuhlé tělo. Kromě koní byla jeskyně prázdná. Nosítka byla pryč a po Bromovi tu nezůstalo ani stopy. Šel ke vchodu a posadil se na zvětralý pískovec. Takže ta čarodějnice Angela měla pravdu - v mé budoucnosti měla být další smrt, pomyslel si a sklíčeně hleděl do krajiny. Zlatavé slunce vnášelo do časného rána pouštní žár.
Po netečné tváři mu sklouzla slza, vypařila se ve slunečním svitu a zanechala mu na kůži slaný povlak. Se zavřenýma očima vstřebával teplo a nemyslel vůbec na nic. Nehtem bezcílně čmáral do pískovce. Když znovu otevřel oči, zjistil, že tam napsal Proč já?.
Ještě tam seděl, když se Murtagh vyšplhal k jeskyni s párem králíků v rukou. Beze slova se usadil vedle Eragona. „Jak je ti?“ zeptal se.
„Hrozně.“
Murtagh si ho zamyšleně prohlížel. „Uzdravíš se z toho?“ Eragon pokrčil rameny. Po několikaminutovém rozjímání Murtagh řekl: „Nerad se na to ptám v takové chvíli, ale musím to vědět... Je to ten Brom? Ten, který pomohl ukrást dračí vejce králi, hnal se za ním přes celé Království a v souboji zabil Morzana? Slyšel jsem, jak ho tím jménem oslovuješ, a četl jsem nápis, který jsi vyryl na jeho hrobku, ale musím to vědět jistě: je to on?“
„Ano,“ hlesl Eragon. Murtaghovi se ve tváři objevil výraz znepokojení. „Jak tohle všechno víš? Mluvíš o věcech, které jsou pro většinu lidí tajemstvím, a vystopoval jsi ra’zaky právě ve chvíli, kdy jsme potřebovali pomoc. Patříš k Vardenům?“
Murtagh na něj pohlédl nevyzpytatelnýma očima. „Prchám, stejně jako ty.“ V jeho slovech byl cítit potlačovaný zármutek. „Nepatřím k Vardenům ani ke Království. Nejsem oddaný nikomu jinému než sobě. Pokud jde o to, jak jsem vás zachránil, připouštím, že jsem zaslechl zvěsti o novém Jezdci. Usoudil jsem, že když budu pronásledovat ra’zaky, mohl bych zjistit, zda je na těch povídačkách něco pravdy.“
„Myslel jsem, že chceš ra’zaky zabít,“ řekl Eragon.
Murtagh se zasmušile usmál. „To ano, ale kdybych to udělal, nikdy bych se s vámi nesetkal.“
Ale Brom by byl ještě naživu... Kéž by tu byl. On by poznal, zda se dá Murtaghovi věřit. Eragon si vzpomněl, jak Brom v Daretu vytušil Trevorovy úmysly, a zauvažoval, zda by totéž dokázal s Murtaghem. Pokusil se spojit s Murtaghovým vědomím, ale náhle narazil na ocelovou zeď. Pokusil se ji obejít. Celá Murtaghova mysl však byla obehnaná neprostupnou zábranou. Jak se to naučil? Brom říkal, že jen málo lidí, pokud vůbec někdo, dokáže bez výcviku zabránit druhým, aby jim pronikli do mysli. Tak kdo je tenhle Murtagh, že má takové schopnosti? S bolestným pocitem osamělosti se Eragon zamyšleně zeptal: „Kde je Safira?“
„Nevím,“ řekl Murtagh. „Nějakou dobu mě sledovala, když jsem šel na lov, a pak někam odletěla. Naposledy jsem ji viděl před polednem.“ Eragon seskočil z pískovce na zem a vrátil se do jeskyně. Murtagh šel za ním. „Co teď budeš dělat?“
„Nejsem si jistý.“ A ani o tom nechci přemýšlet. Smotal si přikrývky a přivázal je ke Kadokovým brašnám na sedle. Bolela ho žebra. Murtagh šel uvařit maso. Když si Eragon přerovnával věci v brašnách, narazil na Zar’roc. Jeho rudá pochva se jasně zaleskla. Vytáhl z něj meč... a potěžkal ho v rukou.
Nikdy Zar’roc nenosil ani ho nepoužil v boji - jedině když s Bromem zápasili; nechtěl totiž, aby ho lidé viděli. Tím už se teď nezabýval. Ra’zakové vypadali překvapeně a vyděšeně, když meč objevili; to byl víc než dostatečný důvod, aby ho začal nosit. Rozechvěle si sundal luk a připásal si meč. Od této chvíle se budu bránit mečem. Ať celý svět vidí, kdo jsem. Už se nebojím. Teď jsem Jezdec, celou svou bytostí.
Probíral se Bromovými brašnami, ale našel jen šaty, pár podivných věcí a malý váček s penězi. Vzal si mapu Alagaësie, odložil brašny a dřepl si u ohně. Murtagh vzhlédl od králíka, kterého právě stahoval z kůže, a přimhouřil oči. „Ten meč - můžu se na něj podívat?“ zeptal se a otřel si ruce.
Eragon zaváhal. Neměl chuť vzdávat se své zbraně byť jen na okamžik, ale nakonec přikývl. Murtagh si soustředěně prohlížel symbol na čepeli. Tvář mu najednou potemněla. „Kde jsi ho vzal?“
„Dal mi ho Brom. Proč?“
Murtagh zastrčil meč zpátky do pochvy a rozzlobeně zkřížil paže na prsou. Ztěžka oddechoval. „Ten meč,“ řekl rozrušeně, „kdysi býval stejně slavný jako jeho majitel. Poslední Jezdec, který jej nosil, byl Morzan - nemilosrdný, krutý muž. Myslel jsem, že jsi nepřítel Království, a pak zjistím, že nosíš meč potřísněný krví - meč Křivopřísežníka!“
Eragon znepokojeně pohlédl na Zar’roc. Došlo mu, že ho Brom musel vzít Morzanovi po jejich souboji v Gil’eadu. „Brom mi nikdy neřekl, kde k němu přišel,“ odpověděl po pravdě. „Neměl jsem ani ponětí, že byl Morzanův.“
„Nikdy ti to neřekl?“ zeptal se Murtagh s nevěřícným tónem v hlase. Eragon zavrtěl hlavou. „To je divné. Nenapadá mě žádný důvod, proč by ti to měl tajit.“
„Ani mě ne. Ale on měl spoustu tajemství,“ řekl Eragon. Znepokojovalo ho, že drží v ruce meč muže, který zradil Jezdce Galbatorixovi. Tenhle meč pravděpodobně ve své době zabil mnoho Jezdců, pomyslel si zhnuseně. A co je horší, mnoho draků! „I tak si ho nechám. Nemám svůj vlastní meč. Než si nějaký pořídím, budu používat Zar’roc.“
Murtagh sebou trhl, když Eragon vyslovil to jméno. „Je to tvá volba,“ uzavřel a s pohledem zabodnutým do země se vrátil ke stahování králíka.
Když bylo jídlo hotové, Eragon jedl pomalu, přestože měl docela hlad. Horký pokrm mu udělal dobře. „Musím prodat svého koně,“ poznamenal, když dojídali.
„Proč ne toho Bromova?“ zeptal se Murtagh. Zdálo se, že už překonal špatnou náladu.
„Sněžného bleska? Protože Brom slíbil, že se o něj postará. A protože... tu není, udělám to za něj.“
Murtagh si odložil misku do klína. „Když to tak chceš, určitě v nějakém městě nebo vesnici najdeme kupce.“
„My?“ zeptal se Eragon překvapeně.
Murtagh na něj úkosem pohlédl a nahlas uvažoval. „Už tady déle nebudeš moci zůstat. Pokud jsou ra’zakové poblíž, Bromův hrob bude jako maják, který jim ukáže cestu.“ Na to Eragon nepomyslel. „A tvoje žebra se budou ještě nějaký čas hojit. Vím, že se dokážeš ochránit kouzly, ale potřebuješ společníka, který může zvedat věci a bojovat mečem. Rád bych s tebou cestoval, aspoň nějaký čas. Ale musím tě upozornit, že mě hledá Království. Možná to neskončí úplně nejlíp.“
Eragon se slabě zasmál a zjistil, že mu tečou slzy, protože to strašlivě bolelo. Jakmile se znovu vzpamatoval, řekl: „Je mi to jedno, ať si tě hledá třeba celá armáda. Máš pravdu. Potřebuji pomoc. Budu rád, když půjdeš se mnou, ale ještě to musím probrat se Safirou. Musím však varovat i já tebe, protože Galbatorix už možná za mnou poslal celou svou armádu. Se mnou a se Safirou na tom s bezpečím nebudeš o nic líp, než kdybys byl sám.“
„To vím,“ řekl Murtagh a pohotově se ušklíbl. „Ale ani to mě neodradí.“
„Dobrá.“ Eragon se vděčně usmál.
Zatímco mluvili, Safira vlezla do jeskyně a pozdravila Eragona. Byla ráda, že ho vidí, ale v jejích myšlenkách a slovech byl cítit hluboký zármutek. Položila velikou modrou hlavu na zem a zeptala se: Už je ti líp?
Vůbec ne.
Ten staroušek mi chybí.
Mně také... nikdy mě nenapadlo, že je Jezdec. Brom! On byl skutečně velmi starý - tak jako Křivopřísežníci. Všechno, co mě z kouzel naučil, se musel naučit od samotných Jezdců.
Safira se trochu posunula. Poznala jsem, kdo je, jakmile mě pohladil u vás na farmě.
A tys mi to neřekla? Proč?
Požádal mě, abych si to nechala pro sebe, odpověděla prostě.
Eragon se rozhodl, že jí to nebude vyčítat. Safira mu nikdy nechtěla ublížit. Brom měl spoustu tajemství, řekl jí a pak jí vyložil, jak je to se Zar’rocem a jak to Murtagha rozladilo. Už chápu, proč mi Brom neprozradil, odkud meč pochází, když mi ho dával. Kdyby to udělal, patrně bych od něj při první příležitosti utekl.
Udělal bys nejlíp, kdyby ses toho meče zbavil, řekla s odporem. Vím, je to jedinečná zbraň, ale asi bys působil lepším dojmem s normálním mečem než s tím Morzanovým řeznickým náčiním.
Možná. Safiro, kam teď poputujeme dál? Murtagh se nabídl, že půjde s námi. Neznám jeho minulost, ale zdá se být poctivý. Neměli bychom se teď vydat k Vardenům? Jen nevím, jak je najdeme. Brom nám to neřekl.
Mně ano, řekla Safira.
Eragon se rozčílil. Proč všechno, co věděl, svěřoval tobě a mně ne?
Postavila se nad něj, šupiny jí zašustily o suchou skálu a upřela na něj své hluboké oči. Když jsme odjeli z Teirmu a napadli nás urgalové, řekl mi spoustu věcí, z nichž některé neprozradím, dokud to nebude nutné. Měl obavy ze své smrti a z toho, co se pak stane s tebou. Mimo jiné mi sdělil, že v Gil’eadu žije muž jménem Dormnad, který nám pomůže najít Vardeny. Brom také chtěl, abys věděl, že tě ze všech lidí v Alagaësii považoval za nejvhodnějšího člověka, který by měl převzít odkaz Jezdců.
Eragonovi vhrkly slzy do očí. Tohle bylo to největší uznání, které kdy mohl od Broma dostat. To je závazek, který ponesu se ctí.
Dobře.
Takže pojedeme do Gil’eadu, prohlásil Eragon. Navracely se mu síly i smysl bytí. A co Murtagh? Myslíš, že by měl jet s námi?
Vděčíme mu za své životy, řekla Safira. Ale i kdyby to tak nebylo, už nás oba stejně viděl. Měli bychom si ho držet nablízku, aby Království nevyzradil naši polohu a popis, ať už dobrovolně nebo proti své vůli.
Musel jí dát za pravdu. Pak jí vyprávěl o svém snu. To, co jsem viděl, mě zneklidňuje. Cítím, že jí nezbývá moc času; brzy se stane něco strašného. Je ve smrtelném nebezpečí - tím jsem si jistý -, ale nevím, jak ji najít! Může být kdekoli.
A co ti říká tvé srdce? zeptala se Safira.
Srdce mi už dávno odumřelo, poznamenal s náznakem černého humoru. Přesto si myslím, že bychom měli jet na sever do Gil‘eadu. S trochou štěstí může být některé z měst po cestě právě tím místem, kde ji drží. Mám strach, že až se mi o ní bude zdát příště, uvidím už jen hrob. To nesnesu.
Proč?
Nejsem si jistý, řekl a pokrčil rameny. Prostě když ji vidím, připadá mi jako to nejvzácnější na světě, co nesmím ztratit... Je to hrozně divné. Safira otevřela dlouhou tlamu a nehlučně se zasmála, až se jí zaleskly tesáky. Co je? utrhl se na ni nasupeně Eragon. Ale ona jen zavrtěla hlavou a potichu odešla.
Eragon si něco zabručel pro sebe a pak sdělil Murtaghovi, jak se rozhodli. Murtagh řekl: „Pokud najdete toho Dormnada a pojedete dál za Vardeny, rozloučím se s vámi. Setkání s Vardeny by pro mě bylo stejně nebezpečné, jako kdybych vešel neozbrojený do Urû’baenu a ohlásil svůj příchod fanfárami.“
„Nemusíme se tedy hned tak loučit,“ řekl Eragon. „Do Gil’eadu je to dlouhá cesta.“ Trochu mu přeskočil hlas, a tak zamžoural do slunce, aby se rozptýlil. „Měli bychom vyjet, než se připozdí.“
„Máš dost sil na cestu?“ ujišťoval se zamračeně Murtagh.
„Musím něco dělat, jinak se zblázním,“ řekl stroze Eragon. „Bojovat, nacvičovat kouzla ani sedět se založenýma rukama teď nepokládám za vhodné, a tak jsem zvolil jízdu.“
Uhasili oheň, sbalili věci a vyvedli Kadoka a Sněžného bleska z jeskyně. Eragon podal jejich uzdy Murtaghovi a požádal ho: „Jdi napřed, hned sejdu za tebou.“ Murtagh začal pomalu sestupovat z jeskyně.
Eragon se škrábal nahoru po pískovci a chvílemi odpočíval, když mu zraněný bok nedovoloval, aby se nadechl. Na vrcholku už na něj čekala Safira. Stáli spolu před Bromovým hrobem a vzdali mu poslední hold. Nemohu uvěřit, že je pryč... navždy. Když se Eragon otočil k odchodu, Safira natáhla svůj dlouhý krk, až se špičkou čenichu dotkla hrobky. Boky se jí zachvěly a vzduchem se rozeznělo tlumené hučení.
Pískovec kolem jejího čumáku se tetelil jako zlatavá rosa, až se změnil v průzračnou hmotu, třpytící se mihotavými stříbrnými paprsky. Eragon užasle pozoroval, jak na povrchu hrobky začínají vystupovat bílé diamantové žilky a vytvářejí dokonale skvostnou síť. Průzračná hrobka vrhala na zem jiskřivé stíny a zrcadlila se v zářivých barvách, které se nádherně prolínaly, a pískovec se mezitím dále proměňoval. Safira se spokojeným odfrknutím ustoupila o krok a prohlédla si své dílo.
Hrubě otesané pískovcové mauzoleum se během pár okamžiků proměnilo v oslnivou diamantovou hrobku, která odkrývala Bromovu neporušenou tvář. Eragon na něj toužebně hleděl. Stařec vypadal, jako by jen spal. Co jsi to udělala? zeptal se udiveně Safiry.
Tohle je jediný dárek, jaký jsem mu mohla dát. Teď už ho čas nikdy nezahubí. Může v pokoji odpočívat navěky.
Děkuji. Eragon jí položil ruku na bok a společně odešli.