Píseň na cestu

 

Příštího dne se cestou Eragon zajímal, jak vypadá moře.

„Určitě ti už o něm někdo vyprávěl,“ řekl Brom.

„To ano, ale jaké je ve skutečnosti?“

Bromovi se zamlžily oči, jako by se zahleděl do nějaké neviditelné krajiny. „Moře je ztělesněný cit. Miluje, nenávidí i pláče. Vymyká se všem pokusům zachytit ho slovy a zavrhuje veškerá pouta. Ať o něm řekneš cokoli, vždycky je tu něco nepopsatelného. Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o tom, jak elfové přišli přes moře?“

„Ano.“

„I když žijí daleko od pobřeží, zachovali si okouzlení a obrovskou vášeň pro oceán. Zvuk narážejících vln, vůně slaného vzduchu, to vše je hluboce ovlivnilo a inspirovalo mnoho z jejich nejkrásnějších písní. Znám jednu, která o této lásce vypráví, pokud ji chceš slyšet.“

„Chci,“ řekl se zájmem Eragon.

Brom si odkašlal a řekl: „Přeložím ji ze starověkého jazyka nejlépe, jak umím. Nebude to dokonalé, ale snad získáš aspoň představu o znění originálu.“ Přitáhl uzdu Sněžnému bleskovi, zastavil a zavřel oči. Chvíli byl ticho, pak tlumeně zazpíval:

 

Ach, průzračná svůdkyně pod azurem nebe,

tvá zlatavá hladina mě volá a láká.

Já plavil bych se navěky,

nebýt té elfské panny,

která mě volá a láká.

Srdce mé svázala bělostnou stuhou,

tu nic nepřetrhne, jen moře kouzelné,

a navždy tak zůstanu jat mezi stromy a vlnami.

 

Ta slova dlouho doznívala Eragonovi v hlavě. „V té písni je toho ještě mnohem víc,“ poznamenal zamyšleně Brom, „jmenuje se Du Silbena Datia. Přednesl jsem jenom jednu sloku. Vypráví smutný příběh dvou milenců, kteří se jmenovali Acallamh a Nuada a byli rozděleni touhou po moři. Elfové v tom příběhu nacházejí mnohá významná poselství.“

„Je krásná,“ souhlasil Eragon.

Když se toho večera zastavili, aby se utábořili, na horizontu už se rýsoval obrys Dračích hor.

 

Konečně dorazili k úpatí Dračích hor. Eragon byl rád, že je zase poblíž kopců; dávaly jeho světu uklidňující hranice. Zabočili a pokračovali podél dlouhého pohoří na jih. O tři dny později uviděli širokou silnici rozježděnou od povozů. „Tohle je nejdůležitější cesta mezi hlavním městem, Urû’baenem, a Teirmem,“ řekl Brom. „Hodně se používá a jezdí tudy hlavně obchodníci. Musíme si dávat větší pozor. Teď sice není nejrušnější období v roce, ale několik lidí tu určitě pojede.“

Zatímco dál putovali kolem Dračích hor a hledali horský průsmyk, dny rychle ubíhaly. Eragon si rozhodně nemohl stěžovat na nudu. Když se zrovna nevěnovali s Bromem elfskému jazyku, učil se starat o Safiru nebo procvičoval kouzla. Také se naučil, jak může pomocí kouzel zabíjet zvěř. Bylo to užitečné, protože tím ušetřili čas, který dříve trávili lovem. Eragon si vždycky jen položil na dlaň kámen a střelil jím po kořisti. Bylo nemožné se netrefit. Výsledky jeho úsilí si pak večer opekli na ohni. A po večeři Brom s Eragonem bojovali meči a někdy i pěstmi.

Dlouhé dny na cestě a namáhavá práce zbavily Eragonovo tělo přebytečného tuku. Paže se mu zpevnily a pod opálenou kůží se vlnily svaly. Všechno na mně tvrdne, pomyslel si suše.

Když nakonec dorazili k průsmyku, Eragon uviděl řeku, která z něj vytékala a křížila silnici. „To je Toark,“ vysvětlil Brom. „Pojedeme podle ní celou cestu až k moři.“

„Jak to?“ zasmál se Eragon. „Vždyť teče z Dračích hor k nám? Nemůže končit v oceánu, pokud se tam sama nevrátí.“

Brom si točil prstenem kolem prstu. „Uprostřed hor totiž leží Modravé jezero. Z obou jeho konců vytékají řeky a obě se jmenují Toark. Teď vidíme tu východní. Teče na jih a klikatí se buší, dokud nevplyne do jezera Leona. Ta druhá se vlévá do moře.“

Po dvou dnech v Dračích horách dorazili ke skalnímu převisu, z něhož byl jasný výhled do dálky. Eragon si všiml, jak je krajina v dálce rovinatá, a zaúpěl, když si uvědomil, kolik mil ještě musejí ujet. Brom ukázal před sebe. „Támhle dole a pak na sever leží Teirm. Je to starodávné město. Někteří říkají, že právě tam se elfové poprvé vylodili v Alagaësii. Jeho pevnost nikdy nikdo nedobyl a ani jeho obránci nikdy nebyli poraženi.“ Pobídl Sněžného bleska a vydali se dál.

 

Teprve v poledne následujícího dne slezli z předhůří Dračích hor a dorazili na druhou stranu pohoří, kde lesnatá krajina rychle končila. Safira se již nemohla schovat v horách a musela letět nízko při zemi a využívat každou dolinu a prohlubeň, aby se skryla.

Za lesy nastala změna. Krajina byla pokrytá vřesem a měkkou rašelinou, do níž se jim bořily nohy. Na každém kameni i větvi rostl mech a lemoval potůčky, které protkávaly zemi. Silnici pokrývaly kaluže bláta. Zanedlouho byli oba dva pocákaní a špinaví.

„Proč je všechno tak zelené?“ zeptal se Eragon. „Copak tady nikdy není zima?“

„Je, ale podnebí je tu mírné. Z moře se sem nese opar a mlhy, které udržují vše při životě. Někomu se to líbí, ale pro mě je to příliš ponuré a skličující.“

Když nastal večer, utábořili se na nejsušším místě, jaké našli. Při jídle Brom poznamenal: „Dokud nedorazíme do Teirmu, měl bys jet na Kadokovi. Jelikož už jsme vyjeli z Dračích hor, pravděpodobně tu teď potkáme nějaké pocestné. Bude lepší, když pojedeš se mnou. Osaměle cestující stařec by budil podezření. S tebou po boku se nikdo nebude vyptávat. Kromě toho se nechci ve městě setkat s někým, kdo by mě potkal cestou a divil by se, kde jsem k tobě tak najednou přišel.“

„Budeme používat svoje jména?“ zeptal se Eragon.

Brom se nad tím zamyslel. „Nebudeme moci oklamat Jeoda. Ten už mé jméno zná a myslím, že mu svěřím i to tvoje. Ale pro všechny ostatní budu Neal a ty budeš můj synovec Evan. Když nám to uklouzne a prozradíme se, asi se nic nestane. Nechci ale, aby někdo nosil naše jména v hlavě. Lidé mají nechutný zvyk pamatovat si věci, které by neměli.“