BERANÍ HLAVY

 

PPřepadení zásobovací kolony vyšlo skoro přesně tak, jak Roran plánoval: tři dny potom, co opustili hlavní vojsko Vardenů, společně se svými jezdci sjel ze svahu rokle a zasáhl klikatící se zástup vozů z boku. Mezitím zpoza balvanů rozesetých po dně rokle vyrazili urgalové, zaútočili na zásobovací konvoj zepředu a zastavili ho. Vojáci a vozkové rozpoutali odvážný boj, ale přepadení je zastihlo ospalé a zmatené a Roranův oddíl je brzy přemohl. Žádný z jeho lidí ani urgalů během útoku nezemřel a jenom tři byli zraněni: dva lidé a jeden urgal.

Roran sám zabil několik vojáků, ale po většinu času se držel zpátky a soustředil se na řízení útoku, jak teď bylo jeho povinností. Stále byl ztuhlý a rozbolavělý z bičování, které musel podstoupit, a ze strachu, že mu popraskají strupy po celých zádech, se nechtěl namáhat víc, než bylo nutné.

Do tohoto okamžiku neměl potíže mezi dvaceti lidmi a dvaceti urgaly udržet kázeň. Během posledních tří dní dokázali spolupracovat, aniž by musel jedinkrát zvýšit hlas, i když bylo zřejmé, že ani jedna skupina nemá v lásce tu druhou a nevěří jí – a on tento postoj sám sdílel. Pohlížel na urgaly se stejnou podezíravostí a s odporem jako kterýkoli člověk vyrůstající v blízkosti Dračích hor. Věděl, že dobrá spolupráce neměla mnoho společného s jeho velitelskými schopnostmi. Nasuada a Nar Garzhvog velmi pečlivě vybírali členy do smíšeného oddílu tak, aby s ním jeli jen bojovníci známí rychlým mečem, zdravým úsudkem a především klidnou, vyrovnanou povahou.

Když však po útoku na zásobovací konvoj jeho muži odklízeli těla vojáků a vozků na hromadu a Roran přejížděl sem a tam podél řady vozů a dohlížel na práci, uslyšel najednou odněkud z opačného konce konvoje zmučený nářek. S obavou, že na ně třeba narazila další skupina vojáků, zakřičel na Karna a několik dalších mužů, aby se k němu přidali, a pak se ostruhami dotkl slabin Sněžného bleska a uháněl tryskem k zadnímu okraji kolony.

Čtyři urgalové přivázali ke kmeni pokroucené vrby nepřátelského vojáka a bavili se tím, že do něj dloubali a píchali meči. Roran zaklel, seskočil ze Sněžného bleska a jedinou ranou kladivem ukončil mužovo utrpení.

Přes skupinu se přehnal oblak zvířeného prachu, když se k vrbě přiřítil Karn a čtyři další bojovníci. Přitáhli uzdu svým koním, postavili se z obou stran vedle Rorana a drželi zbraně připravené.

Největší urgal, beran jménem Yarbog, udělal krok vpřed. „Kladivo, proč jsi nám překazil zábavu? Vydržel by ještě dlouhé minuty.“

Roran procedil skrz začaté zuby: „Dokud jste pod mým velením, nebudete bezdůvodně mučit zajatce. Je to jasné? Řada z těchto vojáků byla donucena sloužit Galbatorixovi proti své vůli. Mnozí z nich jsou naši přátelé, rodina nebo sousedé, a přestože proti nim musíme bojovat, nedovolím, abyste s nimi jednali se zbytečnou krutostí. Nebýt vrtochů osudu, mohl by na jejich místě stát kterýkoli z nás lidí. Nejsou to naši nepřátelé. Naším nepřítelem stejně jako vaším je Galbatorix.“

Urgalovo mohutné, vystouplé čelo skoro zakrývalo jeho hluboko zasazené žluté oči. „Ale stejně je zabijete, ne? Tak proč se nejdřív nemůžeme pokochat pohledem na to, jak se svíjejí a uskakují?“

Roran uvažoval, zda je urgalova lebka příliš tlustá, aby ji roztříštil kladivem. S nesmírnou námahou krotil svůj hněv a pak řekl: „Protože je to špatné, když už nic jiného!“ Ukázal na mrtvého vojáka a zeptal se: „Co kdyby to byl jeden z vaší rasy, očarovaný Stínem Durzou? Taky byste ho mučili?“

„Jistě,“ přisvědčil Yarbog. „Chtěl by, abychom ho lechtali mečem, aby měl příležitost před smrtí prokázat svou odvahu. Copak to není s vámi bezrohými lidmi stejné, nebo snad nemáte dost odvahy snášet bolest?“

Roran si nebyl jistý, jak velká urážka to mezi urgaly je, když jeden druhého nazve bezrohým, ale bylo mu jasné, že zpochybňování něčí odvahy považují urgalové za stejně urážlivé jako lidé, ne-li ještě víc. „Kdokoli z nás by bez pípnutí vydržel víc bolesti než ty, Yarbogu,“ řekl a pevněji sevřel kladivo a štít. „Pokud teď nechceš zažít bolest, jakou si ani nedokážeš představit, odevzdej mi svůj meč a pak odvaž toho ubožáka a odnes ho k ostatním tělům. Potom dohlédneš na nákladní koně. Budeš se o ně starat, dokud se nevrátíme k Vardenům.“

Roran nečekal na urgalův souhlas, otočil se, sevřel uzdu Sněžného bleska a chystal se na něj zase naskočit.

„Ne,“ zavrčel Yarbog.

Roran ztuhnul s jednou nohou ve třmenu a v duchu zaklel. Doufal, že právě takováhle situace během jejich výpravy nenastane. Prudce se otočil a obořil se na něj: „Ne? Odmítáš uposlechnout mé rozkazy?“

Yarbog odhrnul pysky, až odkryl krátké tesáky, a řekl: „Neodmítám. Vyzývám tě na souboj o vůdcovství téhle skupiny, Kladivo.“ Urgal pohodil obrovskou hlavou dozadu a zařval tak hlasitě, že zbytek lidí a urgalů všeho nechal a utíkal směrem k vrbě, až se kolem Yarboga a Rorana shromáždilo všech čtyřicet mužů.

„Máme se ti postarat o tuhle stvůru?“ zeptal se Karn zvučným hlasem.

Roran zatoužil, aby tu nebylo tolik přihlížejících, a zakroutil hlavou. „Ne, vypořádám se s ním sám.“ Přesto však byl rád, že má proti řadě mohutných urgalů s šedou kůží po boku své muže. Lidé byli menší než urgalové, ale všichni kromě Rorana seděli na koních, což by jim dávalo jistou výhodu, kdyby došlo k boji mezi oběma skupinami. Pokud by k tomu mělo dojít, Karnova kouzla by jim moc nepomohla, protože urgalové s sebou měli vlastního kouzelníka, šamana Dazhgru, a podle toho, co Roran viděl, byl Dazhgra jako kouzelník mocnější, i když ne tak zběhlý v umění magie.

Roran řekl Yarbogovi: „Vardenové nemají ve zvyku přidělovat vůdcovství na základě souboje. Jestli chceš souboj, máš ho mít, ale nic tím nezískáš. Pokud prohraju, velení převezme Karn a ty se budeš zodpovídat jemu místo mě.“

„Pche!“ odfrkl si Yarbog. „Nevyzývám tě, abych mohl velet tvojí rase. Vyzývám tě, abych měl právo vést nás, bojovníky z kmene Bolveků! Neprokázal jsi, že si zasloužíš postavení náčelníka. Když prohraješ, Kladivo, stanu se náčelníkem já a nepozvedneme bradu k tobě, Karnovi ani kterékoli jiné bytosti příliš slabé na to, aby si získala naši úctu!“

Roran chvíli zvažoval svou situaci, než přijal nevyhnutelné. I kdyby ho to mělo stát život, musel se pokusit udržet si u urgalů autoritu, jinak by Vardenové přišli o jejich spojenectví. Nadechl se a řekl: „V mé rase je zvykem, že ten, kdo byl vyzván, si zvolí čas a místo boje, stejně jako zbraně, které obě strany použijí.“

Yarbog se hluboko v hrdle zachechtal a odpověděl: „Čas je teď, Kladivo. Místo je tady. A v mé rase bojujeme v bederní roušce a beze zbraní.“

„To je sotva čestná nabídka, protože já nemám rohy,“ podotkl Roran. „Souhlasíš, abych si ponechal své kladivo, abych tento nedostatek vyvážil?“

Yarbog o tom chvíli přemýšlel, než řekl: „Můžeš si nechat helmu a štít, ale ne kladivo. Když bojujeme o náčelnictví, nejsou povolené žádné zbraně.“

„Chápu… Když tedy nemůžu mít kladivo, vzdám se i helmy a štítu. Jaká jsou pravidla boje a jak rozhodneme o vítězi?“

„Je jediné pravidlo, Kladivo: pokud utečeš, vzdal ses a jsi vyhoštěn z našeho kmene. Když svého protivníka přinutíš, aby se ti podvolil, vyhráváš, ale protože já se nikdy nevzdám, bude to boj na život a na smrt.“

Roran přikývl. Tohle má možná v plánu, ale já ho nezabiju, pokud to nebude nezbytné. „Tak do toho,“ vykřikl a bouchl kladivem o svůj štít.

Na jeho příkaz vyklidili muži a urgalové prostor uprostřed rokle a vyznačili čtverec dvanáct krát dvanáct kroků. Pak se Roran a Yarbog svlékli a dva urgalové mazali Yarbogovo tělo medvědím sádlem, zatímco Karn a Loften se věnovali Roranovi.

„Natřete mi na záda co nejvíc,“ zamumlal Roran. Chtěl mít strupy na zádech co nejměkčí, aby mu popraskaly na co nejméně místech.

Karn se naklonil těsně k němu a řekl: „Proč jsi odmítl štít a helmu?“

„Jenom by mě zpomalovaly. Budu muset být rychlý jako vyplašený zajíc, jestli mě nemá rozmáčknout.“ Když mu Karn a Loften mazali nohy, Roran si svého protivníka prohlížel a pátral po nějaké slabině, která by mu pomohla urgala porazit.

Yarbog byl skoro dva metry vysoký. Měl široká záda, mohutnou hruď a paže a nohy s vypracovanými svaly. Také měl býčí šíji – jinak to ani nemohlo být, aby jeho krk udržel váhu hlavy a stočených rohů. Přes levý bok se mu táhly tři šikmé jizvy, jak ho kouslo nějaké zvíře. Celé tělo měl porostlé řídkými černými štětinami.

Aspoň ze to není Kull, pomyslel si Roran. Byl si jistý svou vlastní silou, ale ani tak nevěřil, že dokáže Yarboga přemoci pouze pomocí svalů. Málokterý muž mohl doufat, že se fyzickou zdatností vyrovná zdravému urgalskému beranovi. Roran také věděl, že v boji beze zbraní, do kterého se měli pustit, poskytnou Yarbogovi značnou výhodu jeho dlouhé černé nehty, tesáky, rohy a chlupatá kůže. Pokud to půjde, přemůžu ho, rozhodl se Roran a přemyslel, jaké nejrůznější lsti by mohl proti urgalovi použít, protože bojovat s ním nebude jako zápasit s Eragonem, Baldorem či kterýmkoli jiným mužem z Carvahallu. Byl si jistý, že to spíš bude připomínat zuřivou, nespoutanou rvačku mezi dvěma divokými zvířaty.

Stále znovu se vracel pohledem k Yarbogovým obrovským rohům, protože ty, jak věděl, byly na urgalovi nejnebezpečnější. S nimi mohl Yarbog trkat a nabrat ho na ně, a přitom by byl sám v bezpečí. Také chránily Yarbogovu hlavu ze stran před všemi ranami, které by mu Roran mohl uštědřit holýma rukama, i když zároveň omezovaly urgalovo periferní vidění. Pak Rorana napadlo, že stejně jako jsou rohy Yarbogovým největším vrozeným darem, tak by se mohly stát i jeho zkázou.

Protáhl si ramena, zhoupl se na bříšcích chodidel a už se nemohl dočkat, až bude boj za nimi.

Když byli oba celí namazaní medvědím sádlem, jejich pomocníci se stáhli stranou a oni vkročili do vyznačeného čtverce. Roran měl kolena stále trochu pokrčená a byl připravený při sebemenším náznaku urgalova pohybu uskočit na kteroukoli stranu. Pod chodidly svých bosých nohou cítil kamenitou půdu, která byla chladná, tvrdá a drsná.

Větvemi nedaleké vrby pohnul mírný závan větru. Jeden z volů připojených k vozům zahrabal kopytem o travnatý drn, až mu zaskřípaly postroje.

Yarbog se s bublavým řevem vrhnul na Rorana a třemi dunivými kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Roran čekal, dokud Yarbog nebyl skoro u něj, a pak uhnul doprava. Podcenil však Yarbogovu rychlost. Urgal sklonil hlavu, zabodl rohy do jeho levého ramene a odhodil ho přes celý čtverec na zem.

Když Roran přistál, zapíchly se mu do boku ostré kameny. Po celých zádech mu nedoléčenými ranami projela bolest. Zavrčel, překulil se na nohy a ucítil, jak mu popraskalo několik strupů a odhalilo pálivému vzduchu otevřené rány. K vrstvě sádla na jeho těle se přilepila hlína a malé kamínky. Pevně se postavil oběma nohama na zem, šoural se k vrčícímu Yarbogovi a nespouštěl z něj oči.

Yarbog se na něj znovu vrhnul a Roran se mu znovu pokusil uskočit z cesty. Tentokrát byl jeho manévr úspěšný a těsně kolem urgala proklouzl. Yarbog se prudce otočil, hnal se na něj potřetí a Roran se mu opět dokázal vyhnout.

Pak Yarbog změnil taktiku. Přiblížil se bokem jako krab a chňapl po Roranovi obrovskýma, zahnutýma rukama, aby si ho chytil a přitáhl do svého smrtícího objetí. Roran sebou trhnul a uskočil. Za každou cenu se musel vyhnout tomu, aby padl do Yarbogových spárů; se svou nesmírnou silou by ho urgal brzy poslal na onen svět.

Muži a urgalové shromáždění kolem čtverce se tvářili chladně a mlčky sledovali Rorana a Yarboga, jak se v prachu honí sem a tam.

Několik minut si Roran s Yarbogem vyměňovali rychlé, lehčí údery. Roran se po celou dobu snažil vyhnout tomu, aby se mu urgal přiblížil, a pokoušel se ho unavit na dálku. Jak se ale boj protahoval a Yarbog nevypadal o nic unavenější než na začátku, Roran si uvědomil, že čas není jeho spojencem. Pokud má vyhrát, musí zápas ukončit bez dalších průtahů.

V naději, že vyprovokuje Yarboga k dalšímu útoku – jeho strategie totiž závisela právě na tom – se stáhl do opačného rohu čtverce a začal se mu posmívat: „Tak co! Jsi tlustý a pomalý jako dojná kráva! Copak mě neumíš chytit, Yarbogu, nebo máš nohy ze sádla? Měl by sis uříznout rohy, když jsi dovolil, aby z tebe nějaký člověk udělal hlupáka. Co si pomyslí urgalky, až o tom uslyší? Řekneš jim…“

Yarbog přehlušil jeho další slova řevem. Vyrazil kupředu a trochu se natočil, jako by chtěl do Rorana narazit plnou vahou. Roran mu uskočil z cesty, natáhl se po špičce Yarbogova pravého rohu, ale minul svůj cíl. Klopýtl, spadl doprostřed čtverce a odřel si obě kolena. Zaklel, ale znovu se stavěl na nohy.

Yarbog zarazil svůj prudký útok dřív, než ho rychlost donesla za hranice čtverce, otočil se zpátky a malýma žlutýma očima hledal Rorana. „Hej!“ vykřikl Roran. Vyplázl na něj jazyk a dělal ty nejdrzejší posunky, na které si vzpomněl. „Netrefil by ses ani do stromu, i kdyby stál přímo před tebou!“

„Zemřeš, zakrslíku!“ zavrčel Yarbog a s rozpaženýma rukama vyrazil proti Roranovi.

Když Roran uskočil doleva, Yarbog mu vyryl nehty do žeber dvě krvavé brázdy, ale Roran stačil popadnout jeden z urgalových rohů a držel se ho. Než ho Yarbog stihl setřást, chytil také druhý roh. Pevně oba sevřel, trhnul Yarbogovou hlavou k jedné straně a s vypětím veškerých sil zatlačil urgala k zemi. Při tomhle pohybu Roran ucítil, jak jeho záda ostře zaprotestovala.

Jakmile se Yarbogova hruď dotkla hlíny, Roran mu položil koleno na pravé rameno a přitiskl ho k zemi. Yarbog supěl a vzpíral se, snažil se povolit jeho sevření, ale Roran ho odmítal pustit. Zapřel chodidla o kámen, co nejvíc zakroutil urgalovou hlavou a táhl tak silně, že kterémukoli člověku by už dávno zlomil vaz. Jak ale měl dlaně namazané sádlem, dělalo mu potíže udržet Yarbogovy rohy.

Yarbog se na okamžik uvolnil, pak se levou rukou odtlačil od země i s Roranem, hrabal nohama a snažil se je dostat pod sebe. Roran se ušklíbl a ještě víc se opřel o Yarbogův krk a rameno. Po pár vteřinách se Yarbogovi levá ruka podlomila a znovu spadl na břicho.

Roran i Yarbog ztěžka oddechovali, jako by běželi závod. V místech, kde se dotýkali, Rorana píchaly štětiny na urgalově kůži jako kousky tvrdého drátu. Těla měli obalená prachem. Ze škrábanců na boku a z rozdrásaných zad Roranovi stékaly tenké potůčky krve.

Jakmile Yarbog opět popadl dech, začal zase kopat a házel sebou v hlíně jako ryba na háčku. Rorana to stálo všechny síly, ale nepovolil a snažil se nevnímat kameny, které se mu zařezávaly do chodidel a nohou. Yarbog se takhle nedokázal vysvobodit, a tak povolil končetiny a znovu a znovu napínal krk, aby vyčerpal Roranovy paže.

Leželi tam a ani jeden z nich se při zápolení nepohnul o víc než pár palců.

Nad nimi zabzučela moucha a sedla si Roranovi na kotník.

Volové zabučeli.

Uběhlo skoro deset minut a Roranovi stékal pot po tváři. Měl pocit, že už se nedokáže pořádně nadechnout. Paže ho pálily bolestí. Rány na zádech jako by se měly každou chvíli roztrhnout na kusy. Žebra mu pulsovala v místech, kde ho Yarbog poškrábal.

Věděl, že už to nevydrží o moc déle. K čertu! pomyslel si. Copak se nikdy nevzdá?

Právě v té chvíli se Yarbogova hlava zachvěla, když dostal křeč do krčního svalu. Urgal zavrčel, což byl první zvuk, který vydal po víc než minutě, a polohlasem zamumlal: „Zabij mě, Kladivo. Nepřemůžu tě.“

Roran si lépe chytil Yarbogovy rohy a zavrčel stejně tiše: „Ne. Jestli chceš zemřít, najdi si někoho jiného, kdo tě zabije. Já jsem bojoval podle vašich pravidel a ty teď přijmeš porážku podle těch mých. Řekni všem, že se mi vzdáváš. Řekni, že jsi udělal chybu, když jsi mě vyzval. Udělej to a já tě pustím. Jestli ne, budu tě takhle držet, dokud si to nerozmyslíš, i kdyby to mělo trvat celý den.“

Yarbogova hlava se zakroutila Roranovi v rukou, když se urgal znovu pokusil vymanit. Zařval, odfoukl do vzduchu malý obláček prachu a pak zaburácel: „To by byla příliš velká potupa, Kladivo. Zabij mě.“

„Nepatřím ke tvé rase a nebudu se řídit vašimi zvyky,“ odsekl Roran. „Pokud se tak bojíš o svou čest, řekni každému, koho to bude zajímat, že tě porazil bratranec Eragona Stínovraha. To určitě není žádná ostuda.“ Když uběhlo několik minut a Yarbog stále neodpovídal, Roran škubnul jeho rohy a zavrčel: „Tak co?“

Yarbog zvedl hlas, aby ho všichni muži a urgalové slyšeli, a řekl: „Gar! Svarvoku, proklínej mě: vzdávám se! Neměl jsem tě vyzývat na souboj, Kladivo. Zasloužíš si být náčelníkem a já ne.“

Muži sborově jásali, křičeli a bouchali jílci svých mečů o štíty. Urgalové přešlápli na místě a nic neříkali.

Roran spokojeně pustil Yarbogovy rohy a skulil se z šedivého urgala. Měl skoro pocit, jako by právě podstoupil další bičování, pomalu se postavil a odbelhal se ze čtverce ke Karnovi.

Trhnul sebou, když mu Karn přehodil přes ramena přikrývku a látka se mu otřela o rozdrásanou kůži. Kouzelník mu s úsměvem podal měch s vínem. „Když tě srazil k zemi, byl jsem si jistý, že tě zabije. Už jsem se měl naučit, že nikdy nejsi odepsaný, co, Rorane? Ha! To byl snad ten nejlepší boj, jaký jsem kdy viděl. Určitě jsi jediný muž v dějinách, který holýma rukama bojoval s urgalem.“

„Možná ne,“ řekl Roran mezi doušky vína. „Ale asi jsem jediný, kdo to kdy přežil.“ Usmál se, když se tomu Karn zasmál. Roran pohlédl k urgalům, kteří se shlukli kolem Yarboga a tiše si mezi sebou bručeli, zatímco dva z nich otírali Yarbogovi z končetin sádlo a špínu. I když vypadali zaraženě, nezdáli se být rozzuření nebo rozčilení, pokud mohl soudit, a byl si jistý, že z jejich strany už nenastanou žádné potíže.

Navzdory bolestivým zraněním Rorana výsledek souboje potěšil. Tohle nebude poslední boj mezi našimi rasami, pomyslel si, ale pokud se dokážeme bezpečně vrátit k Vardenům, urgalové nezruší naše spojenectví, nebo aspoň ne kvůli mně.

Když si Roran dal poslední doušek, zazátkoval měch s vínem, podal ho zpátky Karnovi a pak zakřičel: „Dobrá, tak už tady přestaňte postávat a kňučet jako ovce a dokončete soupis věcí, co jsou v těch vozech! Loftene, sežeň dohromady koně vojáků, jestli už se nezatoulali moc daleko! Dazhgro, dohlédni na voly. Pospěšte si! Trn s Murtaghem už sem možná letí. No tak, pohyb!“

„A, Karne, kde mám sakra svoje šaty?“