SLITOVÁNÍ, DRAČÍ JEZDČE

 

OOdpoledne následujícího dne poté, co opustili Eastcroft, před sebou Eragon vycítil jednotku patnácti vojáků.

Zmínil se o tom Arye a ona přikývla. „Také jsem si jich všimla.“ Ani jeden z nich nahlas nevyslovil žádné obavy, ale Eragonovi se sevřel žaludek a viděl, jak se Arya urputně mračí.

Krajina kolem nich byla otevřená a rovinatá a nedalo se v ní nikde ukrýt. Již dříve narazili na skupiny vojáků, ale vždy byli ve společnosti dalších pocestných. Teď kráčeli sami po málo využívané cestě.

„Mohli bychom pomocí kouzla vykopat díru, vršek zakrýt křovím a schovat se do ní, dokud neodejdou,“ navrhl Eragon.

Arya zakroutila hlavou, aniž by zvolnila tempo jejich běhu. „Co bychom udělali s přebytečnou hlínou? Mysleli by si, že objevili největší jezevčí doupě na světě. Také bych raději šetřila síly na další cestu.“

Eragon zabručel. Nevím, kolik dalších mil ještě zvládnu. Nebyl zadýchaný, ale vytrvalý běh a chůze ho zmáhaly. Bolela ho kolena, kotníky měl namožené, levý palec na noze měl červený a napuchlý a na patách mu vyrážely další puchýře, přestože si chodidla pevně ovázal. Předchozí noci si vyléčil několik nejbolavějších míst, čímž se mu sice hodně ulevilo, ale kouzla ještě zhoršila jeho únavu.

Půl hodiny předtím, než Eragon dokázal ve spodní části žlutého mraku rozeznat obrysy mužů a koní, byl vojenský oddíl vidět jen jako obláček prachu. Protože s Aryou měli bystřejší zrak než většina lidí, nebylo pravděpodobné, že by je jezdci mohli vidět na takovou dálku, a tak dalších deset minut ještě běželi. Pak zastavili. Arya si z ruksaku vytáhla sukni a ovázala si ji kolem kamaší, ve kterých běžela, a Eragon si do svého batohu schoval Bromův prsten a pomazal si pravou dlaň hlínou, aby skryl stříbřitou gedwëy ignasia. Znovu se vydali na cestu a pomalu se ploužili se svěšenou hlavou a shrbenými rameny. Jestli všechno půjde dobře, vojáci usoudí, že potkali jen další dva uprchlíky, říkal si Eragon.

Ačkoli cítil dunění blížících se kopyt a slyšel křik mužů na koních, trvalo skoro ještě hodinu, než se na obrovské planině obě skupiny potkaly. Když se to stalo, Eragon s Aryou sešli z cesty a stáli s očima zabodnutýma do země. Eragon letmo zahlédl koňské nohy, jak kolem nich proklusalo prvních pár jezdců, ale pak se vznesl dusivý prach a zakryl zbytek oddílu. Prach ve vzduchu byl tak hustý, že Eragon musel zavřít oči. Bedlivě naslouchal a počítal, dokud si nebyl jistý, že už je minula víc než polovina oddílu. Nehodlají se obtěžovat tím, aby se nás na něco vyptávali! pomyslel si.

Jeho radost však netrvala dlouho. O chvíli později někdo ve zvířeném prachu vykřikl: „Roto, zastavit!“ Začalo se ozývat samé Prrr, Stát a Hej, jak patnáct mužů přemlouvalo své koně, aby utvořili kruh kolem dvou pocestných. Než vojáci dokončili manévr a vzduch se vyčistil, Eragon shrábl ze země velký kámen a znovu se narovnal.

„Nehýbej se!“ sykla Arya.

Zatímco Eragon čekal, až jim vojáci prozradí své úmysly, snažil se uklidnit rozbušené srdce tím, že si v duchu odříkával historku, kterou si s Aryou vymysleli, aby vysvětlili, co pohledávají tak blízko u hranic Surdy. Nedařilo se mu to, protože navzdory své síle, výcviku, vítězným bitvám a půltuctů ochranných kouzel zůstávalo jeho tělo přesvědčené, že ho vzápětí čeká zranění nebo smrt. Vnitřnosti se mu svíraly, hrdlo se mu stáhlo a nohy měl nejisté a roztřesené. – No tak, poper se s tím! poručil si v duchu. Toužil něco rukama roztrhnout, jako by tím mohl uvolnit napětí, které se v něm hromadilo, ale to nutkání jen zvýšilo jeho úzkost, protože se neopovážil pohnout. Zklidnila ho jedině Aryina přítomnost. Raději by si usekl ruku, než by dopustil, aby ho považovala za zbabělce. A ačkoli to byla mocná bojovnice, stále cítil touhu ji chránit.

Znovu se ozval hlas, který nařídil oddílu zastavit. „Ukažte mi oba obličej.“ Eragon zvedl hlavu a před sebou uviděl muže sedícího na grošákovi, s rukama v rukavicích složenýma na hrušce sedla. Na horním rtu vojákovi vyrážel obrovský kudrnatý knír, který od koutků úst pokračoval dobrých devět palců oběma směry a ostře kontrastoval s rovnými vlasy, které mu splývaly na ramena. Eragona mátlo, jak takový obrovský kus vymodelovaných vousů může držet tvar, zvlášť když je matný a bez lesku a očividně nebyl napuštěný teplým včelím voskem.

Ostatní vojáci namířili kopí proti Eragonovi s Aryou. Byli tak špinaví, že ani nebyly vidět plameny vyšité na jejich tunikách.

„Takže,“ řekl muž a jeho knírek se zahoupal jako neseřízené váhy. „Kdo jste? Kam jdete? A co pohledáváte na králově území?“ Pak mávl rukou. „Ne, neobtěžujte se s odpovědí. Na tom nesejde. Dnes na ničem nezáleží. Svět se řítí do záhuby a my marníme čas vyslýcháním rolníků. Pche! Pověrčivá havěť, která se honí z místa na místo, požírá všechny zásoby jídla v zemi a množí se strašlivou rychlostí. Na půdě mojí rodiny poblíž Urû’baenu bychom nechali takové jako vy zbičovat, kdybyste se jen tak bez povolení potulovali, a pokud bychom zjistili, že jste okradli svého pána, no, tak bychom vás pověsili. Ať už mi chcete říct cokoli, budou to lži. Vždycky jsou to lži…“

„Co to máš v tom svém ruksaku, co? Jídlo a přikrývky, ano, ale možná i pár zlatých svícnů, co? Stříbrné nádobí ze zamčené truhlice? Tajné dopisy pro Vardeny? Co? Kočka vám ukousla jazyk? No, brzy tu věc vyřídíme. Langwarde, buď tak laskavý a mrkni se, jaké poklady se skrývají v tom batohu.“

Eragon se zapotácel dopředu, když ho jeden z vojáků praštil násadou kopí do zad. Zabalil své brnění do kousků látky, aby se dílce nedotýkaly. Hadříky však byly příliš tenké, aby zcela pohltily sílu nárazu a ztlumily zacinkání kovu.

„Oho!“ zvolal muž s knírkem.

Voják popadl Eragona zezadu, rozvázal jeho ruksak, vytáhl z něj kroužkové brnění a zvolal: „Podívejte, pane!“

Muž s knírkem se potěšeně zazubil. „Brnění! A navíc kvalitní výroby. Velmi kvalitní, řekl bych. No, jste samé překvapení. Hodláte se přidat k Vardenům, co? Hodláte se dopustit vlastizrady a buřičství, mmh?“ Jeho výraz zhořkl. „Nebo jsi jedním z těch, co obvykle špiní jméno poctivých vojáků? Pokud ano, jsi ten nejneschopnější žoldák! Vždyť ani nemáš zbraň. Bylo pro tebe příliš těžké uříznout si hůl nebo kyj, co? No, jak je to? Odpověz!“

„Ne, pane.“

„Ne, pane? Nejspíš tě to ani nenapadlo. Škoda, že musíme přijímat takové zabedněné ubožáky, ale k tomu nás donutila tahle zatracená válka, žebrat o zbytky.“

„Přijímat kam, pane?“

„Mlč, ty drzý darebáku! Nikdo ti nedovolil promluvit!“ Muž zagestikuloval, až se mu knírek zachvěl. Eragonovi se před očima roztančily hvězdičky, když ho voják stojící za ním uhodil do hlavy. „Ať už jsi zloděj, zrádce, žoldák nebo pouhý hlupák, skončíš vždycky stejně. Jakmile složíš přísahu věrnosti, nebudeš mít na výběr: budeš muset poslouchat Galbatorixe a ty, kdo ho zastupují. Jsme první vojsko v dějinách, které nemá zběhy a rebely. Žádné bezduché tlachání, co bychom měli dělat. Jenom příkazy, jasné a přímé. I ty se přidáš k naší věci a budeš mít výsadu pomáhat vybudovat velkolepou budoucnost, kterou předpověděl náš král. Co se týče tvé půvabné společnice, jsou jiné způsoby, jak může být Království k užitku, co? Teď je svažte!“

V tu chvíli Eragon jasně věděl, co má udělat. Ohlédl se a zjistil, že Arya už se na něj dívá tvrdým, jasným pohledem. Jednou mrkl. Ona mrkla nazpátek. Sevřel prsty kolem kamene.

Většina vojáků, s nimiž Eragon bojoval na Hořících pláních, měla jisté základní ochrany, které je měly chránit před kouzly, a předpokládal, že tito muži budou vybaveni podobně. Byl si jistý, že by dokázal zlomit nebo obejít jakákoli kouzla, která Galbatorixovi kouzelníci vymysleli, ale to by vyžadovalo víc času, než měl teď. Napřáhl tedy paži a trhnutím zápěstí mrštil kámen po muži s knírkem.

Kámen veliteli prorazil bok helmy.

Než vojáci stačili zareagovat, Eragon se otočil, vytrhl kopí z rukou muži, který ho dosud trýznil, a srazil ho jeho vlastní zbraní z koně. Když muž přistál na zemi, Eragon mu probodl srdce a hrot kopí se při tom zlomil o ocelové pláty vojákovy kazajky. Eragon kopí vytáhl a uskočil dozadu tak, že měl tělo vodorovně se zemí a těsně se tím vyhnul sedmi kopím, která nad ním během pádu proletěla.

V okamžiku, kdy Eragon vymrštil kámen, se Arya odrazila od boku nejbližšího koně, vyskočila ze třmene do sedla a kopla do hlavy vojáka, který v něm byl usazený. Odletěl víc než deset metrů daleko. Pak skákala z jednoho koně na druhého a kanonáda jejích smrtících úderů působila jako přehlídka ladnosti a obratnosti.

Eragon dopadl na zem a do břicha se mu zarylo ostré kamení. Zašklebil se a vyskočil na nohy. Stáli proti němu čtyři vojáci s tasenými meči, kteří právě sesedli z koní. Vrhli se na něj. Uskočil doprava, a jak první voják máchl mečem, chytil jej za zápěstí a udeřil ho do podpaží. Muž se zhroutil a zůstal ležet. Další dva protivníky Eragon odstranil tak, že jim zakroutil hlavou, až jim zlomil vaz. Čtvrtý voják se na něj hnal s vysoko zdviženým mečem a byl už tak blízko, že se mu Eragon nedokázal vyhnout.

Udělal tedy to jediné, co mu zbývalo: vší silou ho udeřil do hrudi. Když jeho pěst dopadla muži na prsa, vystříkl pramínek krve a potu. Ta rána vojákovi udělala díru do žeber a odhodila ho čtyři metry daleko, kde dopadl do trávy na jinou mrtvolu.

Eragon oddechoval, předklonil se a držel si pulsující ruku. Měl vykloubené čtyři prsty a skrz potrhanou kůži mu vykukovaly bílé chrupavky. Zatraceně, pomyslel si při pohledu na horkou krev proudící z ran. Prsty se odmítaly pohnout, přestože jim to nařídil. Pochopil, že ruka bude k ničemu, dokud si ji nebude moci vyléčit. V obavě z dalšího útoku se rozhlédl po Arye a zbývajících vojácích.

Koně se rozutekli. Naživu zůstali jenom tři vojáci. Kus od něj s dvěma z nich zápasila Arya, zatímco ten třetí a poslední prchal pryč po silnici. Eragon posbíral všechny síly a rozběhl se za ním. Jak se k němu blížil, muž začal žadonit o slitování, sliboval, že o tom masakru nikomu neřekne, a zvedal ruce, aby ukázal, že je má prázdné. Když už ho měl Eragon na dosah ruky, muž uhnul na stranu a o pár kroků později opět změnil směr a poskakoval krajinou tam a zpátky jako vyplašený zajíc. Celou dobu dál prosil a po tvářích mu stékaly slzy. Říkal, že je příliš mladý na to, aby zemřel, že se ještě musí oženit a mít dítě, že bude chybět svým rodičům a že byl donucen vstoupit do armády a tohle byla teprve jeho pátá výprava – a proč by ho nemohl Eragon pustit? „Co proti mně máš?“ vzlykal. „Dělal jsem jen to, co jsem musel. Jsem dobrý člověk!“

Eragon se zarazil a přinutil se říci: „Nestačíš našemu tempu. A nemůžeme tě tu ani nechat – chytíš si koně a zradíš nás.“

„Ne, nezradím!“

„Lidé se budou vyptávat, co se tu stalo. Tvoje přísaha Galbatorixovi a Království ti nedovolí lhát. Je mi líto, ale nevím, jak tě zbavit té přísahy, leda…“

„Proč to děláš? Jsi nestvůra!“ vřískal muž. S výrazem čiré hrůzy se pokusil proběhnout kolem Eragona a vrátit se na silnici. Po třech metrech ho Eragon předehnal a zatímco muž stále plakal a žádal o slitování, omotal mu levou ruku kolem krku a stiskl. Když sevření uvolnil, voják padl mrtvý k zemi.

Eragon zíral dolů na ochablou tvář a ucítil na jazyku hořkost. Kdykoli zabíjíme, zabijeme i kousek něčeho v nás, napadlo ho. Roztřesený směsicí leknutí, bolesti a odporu k sobě samému se vydal zpátky k místu, kde boj začal. Arya klečela vedle nějakého těla a omývala si ruce a paže vodou z cínové čutory jednoho z vojáků.

„Jak je možné, že jsi mohl zabít toho muže, ale nedokázal jsi vztáhnout ruku na Slouna?“ zeptala se Arya. Vstala a zpříma na něj pohlédla.

Unaveně pokrčil rameny. „Znamenal pro nás hrozbu. Sloun ne. Není to jasné?“

Arya chvíli mlčela. „Mělo by, ale není… Stydím se, že mě o morálce poučuje někdo, kdo má o tolik méně zkušeností. Možná jsem byla příliš sebejistá… příliš přesvědčená o svých vlastních rozhodnutích.“

Eragon ji slyšel mluvit, ale slova skoro nevnímal, když přejížděl očima po mrtvolách všude kolem. Tak v tohle se proměnil můj život? uvažoval. Nekonečná rada bitev? „Cítím se jako vrah.“

„Chápu, jak je to těžké,“ řekla Arya. „Ale pamatuj si, Eragone, že jsi zažil jen zlomek toho, co obnáší být Dračím jezdcem. Nakonec, až tahle válka skončí, uvidíš, že tvoje povinnosti neznamenají jenom násilí. Jezdci nebyli pouze válečníci, byli to i učitelé, léčitelé a učenci.“

Eragonovy čelisti na okamžik ztuhly. „Proč bojujeme s těmi muži, Aryo?“

„Protože stojí mezi námi a Galbatorixem.“

„Pak bychom měli najít způsob, jak na Galbatorixe zaútočit přímo.“

„Taková možnost neexistuje. Nemůžeme pochodovat do Urû’baenu, dokud neporazíme jeho armádu. A nemůžeme vstoupit do jeho hradu, dokud nezneškodníme nástrahy, které kolem sebe téměř sto let rozprostíral.“

„Musí existovat nějaký způsob,“ zamumlal. Zůstal stát na místě a sledoval, jak Arya kus popošla a zvedla kopí. Když položila špičku kopí pod bradu zavražděnému vojákovi a zarazila mu ji do lebky, Eragon k ní doběhl a odstrčil ji od mrtvoly. „Proč to děláš?“ vykřikl.

Arya se na něj zlobně podívala. „Odpustím ti jenom proto, že jsi rozrušený a necítíš se ve své kůži. Mysli, Eragone! Teď není čas tě rozmazlovat. Proč je asi tohle nutné?“

Odpověď se mu vynořila před očima téměř okamžitě a on neochotně přiznal: „Pokud to neuděláme, Království si všimne, že většinu mužů někdo zabil holýma rukama.“

„Přesně tak! Něco takového dokáží pouze elfové, Jezdci a Kullové. A protože i hlupák by si mohl spočítat, že tohle není práce Kulla, brzy by poznali, že se pohybujeme v téhle oblasti, a za necelý den by nám Trn s Murtaghem létali nad hlavou.“ Ozvalo se vlhké mlasknutí, když vytáhla kopí z těla. Podala mu ho a držela je ve vzduchu tak dlouho, dokud je nepřijal. „Připadá mi to stejně odporné jako tobě, takže bys také mohl být trochu k užitku a pomoci mi.“

Eragon přikývl. Pak Arya sebrala meč a společně se vydali upravit místo boje tak, aby se zdálo, že vojáky povraždil oddíl obyčejných bojovníků. Byla to příšerná práce, ale šlo jim to rychle, protože oba přesně věděli, jaký druh ran by vojáci měli mít, aby to působilo přesvědčivě, a ani jeden z nich se tu nechtěl zbytečně zdržovat. Když přišli k muži, kterému Eragon roztříštil hrudník, Arya si povzdechla: „Tohle zranění jen tak nezamaskujeme. Budeme ho muset nechat tak, jak je, a doufat, že si lidé pomyslí, že na něj skočil kůň.“ Pokračovali dál. Poslední voják, se kterým se měli vypořádat, byl velitel oddílu. Jeho knírek teď byl zplihlý a potrhaný a ztratil většinu své někdejší nádhery.

Když zvětšili díru po kameni, aby víc připomínala trojúhelníkový důlek po hrotu válečného kladiva, Eragon se na okamžik zastavil, prohlížel si velitelův žalostný knír a potom řekl: „Měl pravdu, víš.“

„V čem?“

„Potřebuji zbraň, pořádnou zbraň. Potřebuji meč.“ Otřel si dlaně o okraj tuniky, přelétl očima planinu kolem sebe a spočítal těla. „A je to, ne? Jsme hotovi.“ Šel a posbíral své rozházené kousky brnění, znovu je zabalil do látky a vrátil na dno ruksaku. Pak vyšel za Aryou na nízký pahorek, na který vylezla.

„Nadále bychom se raději měli vyhýbat cestám,“ řekla. „Nemůžeme riskovat další střet s Galbatorixovými muži.“ Ukázala na jeho pohmožděnou pravou ruku, od níž měl zakrvácenou tuniku, a podotkla: „Měl by sis to ošetřit, než znovu vyrazíme.“ Nedala mu však čas na odpověď a místo toho sevřela jeho ochromené prsty se slovy: „Waíse heill.“

Bezděčně zasténal, když prsty zaskočily zpátky do kloubních jamek, odřené šlachy a rozmačkané chrupavky se znovu zacelily do původního tvaru a útržky kůže visící kolem kloubů opět zakryly živé maso. Když kouzlo skončilo, rozevřel a sevřel prsty, aby se ujistil, že je ruka úplně vyléčená. „Děkuji,“ řekl. Překvapilo ho, že se chopila iniciativy, když si rány mohl bez potíží vyléčit sám.

Arya se zdála být v rozpacích. Odvrátila pohled, zadívala se do plání a řekla: „Jsem ráda, že jsi dnes byl po mém boku, Eragone.“

„A ty po mém.“

Obdařila ho rychlým, nejistým úsměvem. Další minutu prodlévali na kopečku a ani jednomu se nechtělo vydat se na další cestu. Pak si Arya povzdechla: „Měli bychom vyrazit. Stíny se prodlužují a jistě se brzy objeví někdo, kdo spustí povyk, až objeví tuhle krkavčí hostinu.“

Opustili vyvýšeninu, stočili se z cesty směrem na jihozápad a lehkými skoky běželi přes nerovné moře trávy. Za zády se jim z nebe snášeli první mrchožrouti.