ZKOUŠKA DLOUHÝCH NOŽŮ
Ale my jsme tvůj lid!“ prohlásil Fadawar.
Tento vysoký, dlouhonosý muž s černou pletí mluvil s těžkým přízvukem a jiným způsobem vyslovoval samohlásky, čímž Nasuadě připomněl časy jejího dětství ve Farthen Dûru, kdy seděla svému otci Ažihadovi na klíně a podřimovala, zatímco hovořil s vyslanci, kteří přijížděli od kmene tohoto muže, a kouřil s nimi bodlákový tabák.
Nasuada pohlédla na Fadawara a přála si, aby byla o šest palců vyšší a mohla hledět vůdci a jeho čtyřem pobočníkům přímo do očí. Byla však zvyklá, že ji muži převyšovali. O něco víc ji však zneklidňovalo, že se ocitla mezi lidmi stejně tmavé pleti. To, že na ni lidé zvědavě nepohlížejí a nešuškají si, bylo pro ni něčím novým.
Stála uvnitř červeného velitelského stanu před vyřezávanou židlí, v níž vždy přijímala návštěvy – šlo o jednu z mála masivních židlí, které Vardenové vzali s sebou na své tažení. Slunce už skoro zapadalo a jeho paprsky pronikaly pravou stranou stanu jako barevným sklem, takže dodávaly prostoru uvnitř načervenalý nádech. Polovinu stanu zabíral dlouhý, nízký stůl, pokrytý různými zprávami a mapami.
Nasuada věděla, že hned před vchodem do stanu čeká šest členů její osobní stráže – dva lidé, dva trpaslíci a dva urgalové – s tasenými zbraněmi a jsou připraveni zaútočit, kdyby získali i sebenepatrnější podezření, že je vůdkyně Vardenů v nebezpečí. Jörmundur, její nejstarší a nejspolehlivější velitel, ji obklopil strážemi ode dne, kdy zemřel Ažihad, ale nikdy předtím jich nebylo tolik jako nyní. Den po bitvě na Hořících pláních Jörmundur vyjádřil hlubokou a trvalou obavu o její bezpečí. Prý kvůli tomu často nemůže v noci spát a svírá se mu žaludek. Poté, co se ji v Aberonu pokusil zabít úkladný vrah a co ještě o týden dřív přišel Murtaghovou rukou o život Hrothgar, by podle Jörmundura měla Nasuada zřídit zvláštní oddíl na svou vlastní ochranu. Namítala mu, že se jedná o přehnanou opatrnost, ale nedokázala ho přesvědčit. Pohrozil jí, že se vzdá své funkce, pokud odmítne přijmout to, co pokládal za přiměřené bezpečnostní opatření. Nakonec na tento krok přistoupila a další hodinu se s ním dohadovala, jak silnou ochranu by tedy měla mít. Požadoval nejméně dvanáct stráží, kdežto ona připouštěla nanejvýš čtyři. Domluvili se na šesti, což Nasuadě stále ještě připadalo zbytečně mnoho. Nechtěla, aby to vypadalo, že se bojí nebo že se snad dokonce snaží zastrašit ty, s nimiž se setkává. Její námitky však ani tentokrát Jörmundura nepřesvědčily. Když ho nařkla, že je starý tvrdohlavý paranoik, jen se zasmál a řekl: „Lépe starý tvrdohlavý paranoik než ztřeštěný mladík mrtvý dřív, než přijde jeho čas.“
Členové její stráže se měnili každých šest hodin, a celkový počet bojovníků přidělených na její ochranu byl tudíž třicet čtyři, neboť deset vojáků tvořilo rezervu, která byla připravena zastoupit své druhy v případě nemoci, zranění či úmrtí.
Byla to Nasuada, kdo si vymínil, že v jednotce budou vojáci ze všech tří ras smrtelníků bojujících proti Galbatorixovi. Chtěla tím mezi nimi utužit soudržnost a zároveň dát najevo, že nezastupuje pouze zájmy lidí, nýbrž všech tří ras, jimž velí. Zahrnula by mezi ně i elfy, ale v dané chvíli byla Arya jediným elfem bojujícím po boku Vardenů a jejich spojenců a dvanáct kouzelníků, které poslala Islanzadí na ochranu Eragona, ještě nedorazilo. K Nasuadinu zklamání projevovaly lidské a trpasličí stráže nepřátelství vůči urgalům, s nimiž sloužily, což sice očekávala, ale nedokázala tento stav změnit. Věděla, že bude trvat déle než jednu společnou bitvu, než poleví napětí mezi rasami, které se nenáviděly a bojovaly proti sobě po bezpočet generací. Přesto jí připadalo povzbudivé, že si bojovníci pro svůj oddíl vybrali jméno Temní jestřábi, které se odvozovalo jak od její barvy pleti, tak od skutečnosti, že ji urgalové nazývali Paní Temnolovkyně.
Ačkoli by to Nasuada nikdy Jörmundurovi nepřiznala, začala rychle oceňovat vzrůstající pocit bezpečí, který jí strážci poskytovali. Kromě toho, že byli mistry svých zbraní – ať už šlo o lidské meče, sekyry trpaslíků nebo výstřední nástroje urgalů – mnozí z bojovníků byli také zdatní kouzelníci. A všichni ve starověkém jazyce Nasuadě přísahali bezmeznou oddanost. Ode dne, kdy Temní jestřábi převzali své povinnosti, nikdy nenechali Nasuadu o samotě s někým jiným, kromě její komorné Fariky.
Tedy až do této chvíle.
Nasuada jim přikázala odejít z velitelského stanu, neboť věděla, že její setkání s Fadawarem by mohlo vést ke krveprolití, kterému by Temní jestřábi vzhledem ke svému smyslu pro povinnost byli nuceni zabránit. Ani tak ovšem nebyla úplně bezbranná. V záhybech šatů měla skrytou dýku a ještě jeden menší nůž v živůtku spodního prádla; navíc za závěsem, který visel za Nasuadinou židlí, stála Elva, jasnovidné dítě připravené zasáhnout, kdyby bylo třeba.
Fadawar poklepával o zem čtyři stopy dlouhým žezlem. Tyč byla vyrobená z ryzího zlata, stejně jako neuvěřitelné množství jeho šperků: předloktí měl pokryté zlatými náramky; náprsní krunýř z tepaného zlata chránil jeho hruď; kolem krku mu visely dlouhé, tlusté zlaté řetězy; ušní lalůčky se mu natahovaly pod tíhou vypouklých kotoučů z bílého zlata; a na temeni hlavy mu seděla třpytivá zlatá koruna takových rozměrů, že Nasuada uvažovala, jak může lidský krk unést takovou tíhu a jak může takový mohutný klenot držet pevně na místě. Fadawar si tu konstrukci, která byla aspoň dvě a půl stopy vysoká, zřejmě musel přišroubovat k lebce, aby se neskácela.
Fadawarovi muži byli oblečeni v podobném stylu, byť méně okázale. Zlato, které na sobě měli, zdůrazňovalo nejen jejich bohatství, ale také postavení a činy každého jednotlivce stejně jako zručnost řemeslníků jejich kmene. Kmeny s tmavou pletí – ať už kočovníci či obyvatelé měst – byli v Alagaësii proslulí kvalitou svých šperků, z nichž nejlepší mohly konkurovat i výtvorům trpaslíků.
Nasuada sama vlastnila několik kousků, ale rozhodla se je nenosit. Její prosté roucho nemohlo tudíž soupeřit s Fadawarovou skvělostí. Byla rovněž přesvědčena, že by nebylo moudré, kdyby se připojila ke kterékoli skupině, jakkoli bohaté nebo vlivné, když musela jednat se všemi a mluvit jménem všech různých frakcí Vardenů. Kdyby projevila náklonnost k té či oné skupině, snížila by se její možnost ovládat všechny současně.
A to bylo jádrem jejího sporu s Fadawarem.
Fadawar znovu zabodl žezlo do země. „Krev je nejdůležitější věc! Nejdřív máš povinnosti ke své rodině, pak ke svému kmeni, pak ke svému náčelníkovi, pak vůči bohům nahoře i dole, a teprve pak ke svému králi a svému národu, pokud existují. Unulukuna chtěl, aby takhle lidé žili, a tak bychom měli žít, pokud chceme být šťastni. Jsi dost smělá, abys plivla na boty Staršího? Pokud člověk nepomůže své rodině, na koho se pak může spolehnout on sám? Přátelé jsou nestálí, ale rodina zůstává navždy.“
„Žádáš po mně,“ překládala jeho řeč Nasuada, „abych tvým příbuzným svěřila významné pozice, protože jsi bratranec mojí matky a protože můj otec byl příslušníkem vašeho kmene. To bych s radostí udělala, kdyby tví příbuzní dokázali plnit příslušné povinnosti lépe než kdokoli jiný z Vardenů, ale nic z toho, co jste až dosud řekli, mě o tom nepřesvědčilo. A než začneš dál marnit čas výčitkami, měl bys vědět, že žádosti založené na našem pokrevním poutu jsou pro mě neopodstatněné. Přikládala bych tvé žádosti větší váhu, kdybys býval pro podporu mého otce udělal něco víc, než jen posílal do Farthen Dûru laciné cetky a pronášel prázdné sliby. Až teď, když jsou vítězství a vliv na mé straně, jste se mi přišli představit. Ale mí rodiče jsou mrtví a já zdůrazňuji, že nemám jinou rodinu než sebe. Vy jste můj kmen, to ano, ale nic víc.“
Fadawar přimhouřil oči, zvedl bradu a odsekl: „Ženská pýcha je vždycky nesmyslná. Bez naší podpory neuspěješ.“
Přešel do svého rodného jazyka, což Nasuadu přinutilo v něm též odpovědět. Nenáviděla ho za to. Váhavá řeč a nejistý tón odhalily její neznalost rodné řeči a zdůraznily, že nevyrostla v jejich kmeni, nýbrž jako cizinec. Tenhle trik podkopal její autoritu. „Vždy vítám nové spojence,“ pravila. „Přesto nemohu nikoho zvýhodňovat a ani byste to neměli potřebovat. Vaše kmeny jsou silné a schopné. Měly by dokázat rychle se prosadit mezi ostatními Vardeny, aniž by musely spoléhat na shovívavost druhých. Jste hladovějící psi, abyste seděli a kňučeli u mého stolu, nebo jste lidé, kteří se umí najíst sami? Pokud to umíte, pak se těším, až budu společně s vámi usilovat o lepší úděl Vardenů a porážku Galbatorixe.“
„Pche!“ zvolal Fadawar. „Tvoje nabídka je stejně falešná jako ty sama. Nebudeme vykonávat práci sluhů, my jsme vyvolení. Urážíš nás, to tedy ano. Stojíš tady a usmíváš se, ale tvoje srdce je plné štířího jedu.“
Nasuada v sobě nadále dusila vztek a pokusila se vůdce uklidnit. „Nechtěla jsem vás urazit. Jenom jsem se snažila vysvětlit svou pozici. Nechovám žádné nepřátelství vůči kočovným kmenům, ale ani je nemám nijak zvlášť v lásce. Je na tom snad něco špatného?“
„Je to víc než špatné, je to nestydatá zrada! Tvůj otec po nás na základě našeho příbuzenství žádal určité věci, ale ty teď odmítáš naše služby a vyhazuješ nás jako žebráky s prázdnýma rukama!“
Nasuady se zmocnil pocit odevzdanosti. Takže Elva měla pravdu – je to nevyhnutelné, pomyslela si. Projel jí záchvěv strachu i vzrušení. Musí-li to být, pak nemám důvod pokračovat v téhle šarádě. Její hlas zaduněl jako zvon, když prohlásila: „Žádosti, kterým jste nevyšli vstříc ani z poloviny.“
„Vyšli!“
„Ale nevyšli. A i kdybyste mluvili pravdu, pozice Vardenů je příliš nejistá, než abych vám mohla něco dát jen tak, za nic. Žádáte ode mě laskavost, ale řekněte mi, co nabízíte na oplátku vy? Pomůžete snad financovat tažení Vardenů svým zlatem a šperky?“
„Ne přímo, ale…“
„Dáte mi snad k dispozici své řemeslníky, zadarmo?“
„Nemohli bychom…“
„Čím si tedy chcete ty laskavosti zasloužit? Nemůžete zaplatit válečníky. Vaši muži už pro mě bojují, ať už ve vojsku Vardenů, nebo v armádě krále Orrina. Buď spokojený s tím, co máš, náčelníku, a nepožaduj víc, než si právem zasloužíš.“
„Překrucuješ pravdu, aby sloužila tvým vlastním sobeckým zájmům. Žádám, co je po právu naše! Proto jsem tady. Ty mluvíš a mluvíš, ale tvoje slova nedávají smysl, protože soudě podle tvých činů jsi nás zradila.“ Náramky na pažích mu zachrastily, když udělal dramatické gesto jako před tisícovým publikem. „Připouštíš, že jsme tvůj lid. Takže stále vyznáváš naše zvyklosti a uctíváš naše bohy?“
Tohle je rozhodující okamžik, usoudila Nasuada. Mohla by lhát a tvrdit, že opustila staré zvyky, ale kdyby to udělala, Vardenové ztratí Fadawarovy kmeny i další kočovníky, jakmile se doslechnou o jejím prohlášení. Potřebujeme je. Potřebujeme každého, kdo je k mání, pokud máme mít aspoň nepatrnou šanci svrhnout Galbatorixe.
„Ano.“
„Pak tvrdím, že se nehodíš pro vedení Vardenů, a na základě svého práva tě vyzývám na zkoušku dlouhých nožů. Pokud zvítězíš, skloníme se před tebou a už nikdy nezpochybníme tvou autoritu. Ale pokud prohraješ, pak odstoupíš a tvé místo vůdce Vardenů převezmu já.“
Nasuada si všimla záblesku radosti, která zazářila ve Fadawarových očích. Tohle tedy celou tu dobu chtěl, uvědomila si. Dovolával by se zkoušky, i kdybych vyhověla jeho požadavkům. Odvětila mu: „Možná se mýlím, ale myslela jsem, že podle zvyklostí ten, kdo vyhraje, získává velení nad kmeny svého protivníka. Není snad tomu tak?“ Skoro se rozesmála, když spatřila, že Fadawarovi přelétl po tváři zděšený výraz. Nečekal jsi, že to budu vědět, že?
„Ano, je.“
„Přijímám tedy tvou výzvu s podmínkou, že pokud bych měla vyhrát, tvoje koruna a žezlo budou moje. Dohodnuto?“
Fadawar se zamračil a přikývl. „Dohodnuto.“ Zabodl své žezlo dostatečně hluboko do země, aby se udrželo samo, a začal si stahovat náramky z levé ruky.
„Počkat,“ zarazila ho Nasuada. Přešla ke stolu, který zabíral druhou půlku stanu, zvedla malý mosazný zvoneček a dvakrát zazvonila, potom udělala přestávku a zazvonila ještě čtyřikrát.
Během okamžiku do stanu vešla Farika. Přímo pohlédla na shromážděné hosty, pak se všem uklonila a zeptala se Nasuady: „Ano, paní?“
Nasuada kývla na Fadawara. „Můžeme pokračovat.“ Pak se obrátila ke své komorné: „Pomoz mi z šatů, nechci si je zničit.“
Starší ženu ta žádost očividně zaskočila. „Tady, paní? Před těmito… muži?“
„Ano, tady. A pospěš si! Nemusím se snad dohadovat i se svou vlastní služebnou.“ Nasuada byla ostřejší, než chtěla, ale srdce jí bušilo a její kůže se stala nesnesitelně přecitlivělou; měkká látka jejího spodního prádla jí připadala drsná jako lněné plátno. Projevy trpělivosti a zdvořilosti teď byly nad její možnosti. Dokázala se soustředit jedině na nadcházející tvrdou zkoušku.
Nasuada se ani nepohnula, když Farika chytla tkanice jejích šatů, které sahaly od lopatek až po kříž, a zatáhla. Jakmile byly šňůry dostatečně uvolněné, Farika jí vytáhla paže z rukávů a masa nařasené látky se svezla k zemi; Nasuada zůstala stát skoro nahá, jen v bílé košili. Potlačila záchvěv, když si ji čtyři bojovníci začali se zájmem prohlížet – cítila se pod jejich dychtivými pohledy velice zranitelná. Nevšímala si jich však, pokročila vpřed, aby vystoupila z hromádky šatů, a Farika sebrala její oblečení ze země.
Naproti Nasuadě si Fadawar stále usilovně sundával náramky z předloktí, a odhalil tak vyšívané rukávy, které šperky dosud zakrývaly. Když skončil, zvedl svou obrovskou korunu a podal ji jednomu ze svých věrných.
Zvuk hlasů před stanem však zbrzdil další postup. Ve vchodu se nečekaně objevil poslíček – jmenoval se Jarša, vzpomněla si rychle Nasuada – který udělal pár krůčků dovnitř a oznámil: „Král Orrin ze Surdy, Jörmundur od Vardenů, Trianna z Du Vrangr Gata a Naako a Ramusewa z kmene Inapašunna.“ Jarša během své řeči usilovně mířil očima ke stropu.
Když domluvil, bleskurychle odešel, a shromáždění, které ohlásil, vstoupilo s Orrinem v čele. Král nejdřív uviděl Fadawara a pozdravil ho: „Ach, náčelníku, to je nečekané. Věřím, že vy a…“ Jeho mladistvé tváře se zmocnil úžas, když spatřil Nasuadu. „Tedy, Nasuado, co má tohle znamenat?“
„To bych také rád věděl,“ zaburácel Jörmundur. Sevřel rukojeť meče a nasupeně pohlédl na každého, kdo se opovážil na ni zírat příliš nepokrytě.
„Povolala jsem vás sem,“ řekla, „abyste byli svědky zkoušky dlouhých nožů mezi Fadawarem a mnou a abyste potom mohli sdělit pravdu o výsledku každému, kdo se zeptá.“
Zdálo se, že dva šedovlasé příslušníky kmene, Naaka a Ramusewu, její prohlášení vylekalo; přitiskli se k sobě a začali si něco šeptat. Trianna zkřížila paže – odkryla tak hadí náramek ovinutý kolem jednoho útlého zápěstí – ale jinak na sobě nedala znát žádnou reakci. Jörmundur zaklel a zvolal: „Copak jsi ztratila rozum, má paní? Tohle je šílenství. Nemůžeš…“
„Můžu a udělám to.“
„Moje paní, pokud to uděláš, já…“
„Chápu tvé obavy, ale moje rozhodnutí je konečné. A zakazuji, aby se do toho dál kdokoli vměšoval.“ Poznala, že Jörmundur toužil neuposlechnout jejího příkazu a ochránit ji před nebezpečím, ale nakonec v něm převládla jeho oddanost a poslušnost.
„Ale Nasuado,“ namítl král Orrin. „Tahle zkouška, není to…“
„Je.“
„K čertu s tím tedy – proč nevzdáte tohle sílené riziko? Musela jste být popletená, když jste do toho šla.“
„Už jsem Fadawarovi dala své slovo.“
Nálada ve stanu zhoustla ještě víc. To, že dala slovo, znamenalo, že svůj slib už nemůže zrušit, jinak by se projevila jako nepoctivá lhářka, kterou by každý slušný člověk musel proklínat a stranit se jí. Orrin na okamžik zaváhal, ale pak pokračoval ve svých otázkách: „Co se tedy stane? Tedy, pokud byste měla prohrát…“
„Kdybych prohrála, Vardenové se už nebudou zodpovídat mně, ale Fadawarovi.“
Nasuada očekávala příval námitek. Namísto toho však následovalo ticho, ve kterém planoucí hněv krále Orrina zchladl a nahradil ho tvrdý, neosobní výraz. „Nechápu vaše rozhodnutí ohrozit celou naši věc.“ Pak se obrátil k Fadawarovi: „Nebudeš mít aspoň ty rozum a nezprostíš Nasuadu jejího závazku? Bohatě se ti odměním, pokud budeš souhlasit a vzdáš se svého špatně promyšleného úsilí.“
„Já už bohatý jsem,“ odvětil Fadawar. „Nepotřebuji tvoje cínem ředěné zlato. Ne, jedině zkouška dlouhých nožů může odčinit urážku na cti, kterou Nasuada namířila proti mým lidem a proti mně.“
„Nyní tedy buďte svědky zkoušky,“ nakázala Nasuada.
Orrin pevně sevřel záhyby svého šatu, ale uklonil se a řekl: „Ano, budu jejím svědkem.“
Z objemných rukávů čtyři Fadawarovi bojovníci vytáhli malé, chlupaté bubínky z kozí kůže. Dřepli si, položili si nástroje mezi kolena a začali zuřivě bubnovat takovou rychlostí, že se jejich ruce změnily v rozmazané skvrny. Primitivní hudba zastřela všechny další zvuky i spousty zběsilých myšlenek, které sužovaly Nasuadu. Její srdce jako by drželo rytmus s šíleným tempem, které útočilo na její sluch.
Aniž by vynechal jediný tón, nejstarší z Fadawarových mužů sáhl do své vesty, vytáhl odtamtud dva dlouhé, zahnuté nože a vyhodil je ke stropu stanu. Nasuada sledovala, jak se nože otáčejí rukojetí přes ostří, okouzlená krásou jejich pohybu.
Když byly dost blízko, zvedla paži a chytila svůj nůž. Opály vykládaná rukojeť ji píchla do dlaně.
Fadawar také úspěšně zachytil svou zbraň.
Pak vzal levou manžetu svého roucha a přetáhl si rukáv přes loket. Nasuada při tom upírala oči na jeho předloktí. Fadawarova ruka byla silná a svalnatá, ale ona tomu nepřikládala žádnou důležitost; dobrá tělesná kondice mu nepomůže vyhrát tento souboj. Pátrala totiž po jizvách, které by mohl mít na spodní straně předloktí.
Viděla jich pět.
Pět! pomyslela si. Tolik. Její sebevědomí se otřáslo, když uvažovala nad důkazy Fadawarovy statečnosti. Nezpanikařila jedině díky Elvině předpovědi: dívka jí totiž řekla, že to bude ona, kdo v souboji zvítězí. Nasuada se k té vzpomínce upínala, jako by to bylo její jediné dítě. Říkala, že to dokážu, takže musím být schopná Fadawara přemoci… Musím to zvládnout!
Protože Fadawar vyzval ji, začínal jako první. Zvedl levou paži přímo před sebe, dlaní nahoru; opřel čepel svého nože o předloktí, těsně pod ohybem lokte; a pak si přejel zrcadlově lesklým ostřím přes kůži. Pokožka praskla jako přezrálá bobule a z rudé rány se začala řinout krev.
Upřel oči na Nasuadu.
Usmála se a přiložila vlastní nůž ke své paži. Kov byl studený jako led. Tohle byl souboj vůlí a rozhodovalo, kdo vydrží více řezných ran. Věřilo se, že každý, kdo se uchází o pozici náčelníka kmene nebo i vojenského velitele, by měl být ochoten snášet za sebe nebo za svůj lid víc bolesti než kdokoli jiný. Jak jinak by mohl lid uvěřit svým vůdcům, že nadřadí starost o celé společenství svým vlastním sobeckým touhám? Nasuada se domnívala, že tenhle zvyk je poněkud tvrdý, ale bylo jí jasné, že takovým gestem je možné získat důvěru lidí. I když byla zkouška dlouhých nožů charakteristická pro kmeny s tmavou barvou pleti, doufala, že když předčí Fadawara, upevní to její postavení mezi Vardeny a snad i mezi přívrženci krále Orrina.
Vyslovila krátkou prosbu o sílu ke Gokukaře, bohyni v podobě kudlanky nábožné, a pak zatlačila na nůž. Naostřená ocel proklouzla její kůží tak snadno, že měla strach, aby se neřízla příliš hluboko. Při tom pocitu se zachvěla. Chtěla odhodit nůž, chytnout se za ránu a vykřiknout.
Nic z toho však neudělala. Svaly měla stále uvolněné; kdyby se napjala, celé by to bolelo ještě víc. A stále se usmívala, zatímco čepel pomalu, ale jistě ohavila její tělo. Řez trval pouhé tři vteřiny, ale v tom kratičkém čase její rozhořčené tělo vyslalo tisíc úpěnlivých stížností a každá z nich ji téměř přinutila přestat. Když spustila nůž, všimla si, že ačkoli členové kmene stále buší do bubnů, ona neslyší nic než tlukot vlastního srdce.
Pak se Fadawar řízl podruhé. Zatímco si nůž prořezával svou krvavou cestičku, šlachy na Fadawarově krku vystoupily a krkavice mu naběhla tak, jako by měla každou chvíli prasknout.
Nasuada viděla, že je opět řada na ní. Když teď věděla, co ji čeká, měla ještě větší strach. Její pud sebezáchovy – pud, který jí tak dobře sloužil při všech ostatních příležitostech – bojoval proti vědomým příkazům, které vysílala do své paže a ruky. Ze zoufalství se tedy soustředila na svou neutuchající touhu zachránit Vardeny a svrhnout Galbatorixe: dva důvody, jimž zasvětila celou svou existenci. V duchu spatřila otce a Jörmundura a Eragona a vardenský lid a pomyslela si: Pro ně! Dělám to pro ně. Narodila jsem se, abych sloužila, a tohle je moje služba.
Provedla řez.
O chvíli později si Fadawar na předloktí otevřel třetí ránu, stejně jako Nasuada.
Čtvrtý řez následoval krátce nato.
A pátý…
Nasuady se zmocnila podivná netečnost. Byla nesmírně unavená a také jí byla zima. Začínala mít pocit, že by zkoušku nemusela rozhodnout schopnost snášet bolest, ale spíš to, kdo první omdlí v důsledku ztráty krve. Po zápěstí a dolů přes prsty jí stékaly potůčky krve a odkapávaly do husté loužičky u jejích nohou. Podobná, i když větší kaluž se nasbírala kolem Fadawarových bot.
Řada rozšklebených červených zářezů na protivníkově paži Nasuadě připomínala rybí žábry, což byla představa, která jí z nějakého důvodu přišla neuvěřitelně zábavná; musela skousnout jazyk, aby se nezahihňala.
Se zavytím Fadawar úspěšně dokončil šestý zářez. „Překonej to, ty neschopná čarodějnice!“ překřičel hluk bubnů a klesl na jedno koleno.
Udělala to.
Fadawar se třásl, když si předával nůž z pravé ruky do levé; podle zvyklostí bylo povoleno maximálně šest řezných ran na jedné paži, jinak člověk riskoval, že si poškodí žíly a šlachy kolem zápěstí. Když Nasuada napodobila jeho pohyb, král Orrin vtrhl mezi ně a vykřikl: „Dost! Nedovolím, aby to pokračovalo. Zabijete se.“
Natáhl se k Nasuadě, ale pak hned uskočil, když na něj namířila nůž. „Nepleťte se do toho,“ procedila mezi zuby.
Fadawar pokračoval na pravém předloktí a z tvrdých svalů mu vystříkla sprška krve. Svírá pěsti, uvědomila si. Doufala, že tahle chyba bude stačit na to, aby to vzdal.
Nasuada si nemohla pomoci; neslyšně vykřikla, když jí nůž znovu zajel do kůže. Ostří pálilo jako doběla rozžhavený drát. V půlce řezu se jí zbídačená levá paže zacukala. Nůž kvůli tomu sklouzl a zanechal jí dlouhou, rozeklanou ránu, dvakrát tak hlubší než ostatní. Přestala dýchat, zatímco překonávala muka. Nemohu pokračovat, pomyslela si. Nemohu… Nemohu! Už se to prostě nedá snést. Raději zemřu… Ach, prosím, ať už to skončí! Takovéhle zoufalé stížnosti jí poskytly určitou úlevu, ale v hloubi srdce věděla, že se nikdy nevzdá.
Po osmé Fadawar přiložil čepel k jednomu ze svých předloktí a bledý kov se zastavil čtvrt palce od jeho sobolí kůže. Pak se zarazil, z čela do očí mu stékal pot a jeho rány ronily rubínové slzy. Vypadal, jako by ho opustila odvaha, ale potom si odfrkl a rázným škubnutím se řízl do paže.
Jeho zaváhání Nasuadu posílilo ve chvíli, když už skoro ztratila sílu pokračovat. Najednou se vzpružila a její bolest se proměnila v málem příjemný pocit. Vyrovnala skóre s Fadawarem a pak, poháněná kupředu nenadálou lhostejností k vlastnímu stavu, na sebe vztáhla nůž ještě jednou.
„Překonej tohle,“ zašeptala.
Vyhlídka, že teď bude muset provést dva řezy po sobě – jeden, aby vyrovnal počet Nasuadiných ran, a druhý, aby ji předstihl v souboji – patrně Fadawara vystrašila. Zamrkal, olízl si rty a třikrát sevřel a zase uvolnil prsty na noži, než jej opět zvedl nad svou paži.
Jeho jazyk vystřelil ven a znovu navlhčil rty.
Nenadálý záškub mu zkroutil levou ruku, nůž mu vypadl z křečovitě sevřených prstů a zapíchl se do země.
Sebral ho. Pod šatem se mu horečně vzdouvala hruď. Pozvedl nůž a rychle se jím dotkl paže; okamžitě se z ní spustil čůrek krve. Fadawarovi se zkřivila a zkroutila čelist a pak se celý zachvěl, začal se svíjet a tisknout si zraněné ruce na břicho. „Vzdávám se,“ zasténal.
Bubny ztichly.
Následný klid trval pouhý okamžik, než se ve stanu král Orrin, Jörmundur a všichni ostatní začali překřikovat.
Nasuada jejich poznámkám nevěnovala žádnou pozornost. Zašmátrala za sebou, nahmatala židli a sesula se na ni. Toužila ulehčit svým nohám, než se pod ní podlomí. Snažila se zůstat při vědomí, i když jí slábl zrak a dělaly se jí mžitky před očima. Poslední, co by si přála, bylo omdlít před příslušníky kmene. Jemný tlak na rameni ji upozornil, že vedle ní stojí její komorná s hromadou obvazů v náručí.
„Má paní, mohu tě ošetřit?“ zeptala se Farika se znepokojeným a zároveň opatrným výrazem ve tváři, jako by si nebyla jistá, jak Nasuada zareaguje.
Nasuada přikývla.
Když jí Farika začala omotávat pruhy plátna kolem paží, přišli k ní Naako a Ramusewa. Uklonili se a Ramusewa řekl: „Dosud nikdo nevydržel ve Zkoušce dlouhých nožů tolik řezných ran. Jak ty, tak Fadawar jste prokázali velkou odvahu, ale ty jsi nepochybně zvítězila. Řekneme našemu lidu o tvém úspěchu a oni ti budou přísahat svou věrnost.“
„Děkuji,“ odpověděla Nasuada. Zavřela oči, jak sílilo pulsování v jejích pažích.
„Má paní.“
Nasuada kolem sebe slyšela zmatenou směsici zvuků, které se nijak nesnažila rozluštit, a místo toho se raději stáhla hluboko do sebe, kde už její bolest nebyla tak bezprostřední a hrozivá. Vznášela se v neomezeném černém prostoru, osvětleném beztvarými bublinami neustále se měnících barev.
Její dočasnou úlevu ukončil hlas čarodějnice Trianny, který přikazoval Farice: „Nech toho a sundej ty obvazy, abych mohla tvou paní vyléčit.“
Když Nasuada otevřela oči, spatřila, že nad ní stojí Jörmundur, král Orrin a Trianna. Fadawar a jeho muži už opustili stan. „Ne,“ zarazila ji Nasuada.
Skupina na ni překvapeně pohlédla a pak Jörmundur zvolal: „Nasuado, máš zastřené myšlení. Zkouška skončila. Nemusíš už dál snášet tu bolest. V každém případě ti musíme zastavit krvácení.“
„O krvácení se Farika postarala. Nějaký léčitel mi zašije rány a připraví obklad, aby tolik nenatekly, a to mi bude stačit.“
„Ale proč…“
„Zkouška dlouhých nožů přece vyžaduje, aby účastníci nechali zranění zahojit přirozenou cestou. Jinak nezakusíme plnou měrou bolest, kterou s sebou zkouška nese. Pokud poruším toto pravidlo, Fadawar bude prohlášen za vítěze.“
„Dovolíš mi aspoň, abych zmírnila tvé utrpení?“ zeptala se Trianna. „Znám několik zaklínadel, která mohou odstranit jakékoli množství bolesti. Kdybys to se mnou probrala předem, mohla jsem zařídit, aby sis mohla useknout třeba celou paži a nic při tom necítila.“
Nasuada se zasmála a nechala hlavu, aby jí poklesla na stranu, protože se jí náhle zatočila. „Odpověděla bych ti stejně předtím jako teď: podvádění je nečestné. Musela jsem vyhrát zkoušku bez lsti, aby v budoucnosti nikdo nemohl zpochybnit mé vůdcovství.“
Velmi potichu se jí král Orrin zeptal: „Ale co kdybyste prohrála?“
„Nemohla jsem prohrát. I kdyby to znamenalo mou smrt, nikdy bych nedovolila Fadawarovi, aby získal vládu nad Vardeny.“
Orrin si ji dlouho zamyšleně prohlížel. „Věřím vám. Jen se ptám – stojí oddanost těch kmenů za takovou velkou oběť? Nejste jen tak někdo, koho bychom dokázali snadno nahradit.“
„Oddanost kmenů? Ne. Ale tohle bude mít daleko větší účinek, jak jistě víte. Mělo by to pomoci sjednotit naše síly. A to je cena, pro kterou mi stojí za to dobrovolně čelit jakékoli nepříjemné smrti.“
„Povězte mi, prosím, co by Vardenové získali, kdybyste dnes zemřela? Pak by z toho přece nebyl žádný užitek. Vaším odkazem by bylo podlomení bojové morálky, chaos a pravděpodobně zkáza.“
Kdykoli Nasuada pila víno, medovinu a zejména silné lihoviny, hovořila a pohybovala se s nejvyšší možnou opatrností, protože i kdyby se to neprojevilo hned, věděla, že alkohol zhoršuje její úsudek a koordinaci, a nijak netoužila chovat se nemístně nebo poskytnout ostatním výhodu při jednání s ní.
Teď byla opilá bolestí, a tak si teprve později uvědomila, že měla být při rozhovoru s Orrinem stejně ostražitá, jako kdyby vypila tři korbele trpasličí medoviny z ostružinového medu. Kdyby byla bývala pozornější, její dobře vyvinutý smysl pro zdvořilost by jí zabránil odpovědět: „Bojíte se jako stařec, Orrine. Musela jsem to udělat a už je to za námi. Je zbytečné se tím nadále trápit… Riskovala jsem, to ano. Ale nemůžeme porazit Galbatorixe, pokud nebudeme schopni tančit na samém okraji propastné pohromy. A vy jste král. Měl byste pochopit, že nebezpečí je břemeno, které na sebe člověk musí vzít, pokud má tu opovážlivost rozhodovat o osudech druhých.“
„Chápu to velmi dobře,“ zavrčel Orrin. „Moje rodina a já jsme každý den našeho života po celé generace bránili Surdu proti rozrůstajícímu se Království, zatímco Vardenové se pouze skrývali ve Farthen Dûru a zneužívali Hrothgarovy velkorysosti.“ Jeho šat kolem něj zavířil, jak se rychle otočil a odkráčel z velitelského stanu.
„To se ti moc nepovedlo, má paní,“ poznamenal Jörmundur.
Nasuada sebou trhla, když Farika zatahala za její obvazy. „Já vím,“ vydechla. „Zítra vyléčím jeho uraženou hrdost.“