UPROSTŘED NEKLIDNÉHO DAVU

 

BBylo už pokročilé odpoledne, když Eragon s Aryou konečně spatřili vardenské ležení.

Zastavili na hřebeni nízkého kopce a pozorovali rozlehlé město šedých stanů pod sebou, které se hemžilo tisíci mužů a koní a ve kterém kouřila spousta ohňů. Na západ od stanů se klikatila stromy lemovaná řeka Jiet. Půl míle na východ ležel druhý, menší tábor – jako ostrůvek plující kousek od své mateřské pevniny – kde měli ležení urgalové v čele s Nar Garzhvogem. V rozmezí několika mil kolem vardenského tábora se pohybovalo mnoho skupin na koních: jezdecké hlídky, poslové s prapory a oddíly nájezdníků, které buď vyrážely, nebo se vracely z výprav. Dva z oddílů zahlédly Eragona s Aryou, zatroubili na signální rohy a vyrazili tryskem k nim.

Eragonovu tvář projasnil široký úsměv plný úlevy. „Dokázali jsme to!“ zvolal. „Murtagh, Trn, stovky vojáků, Galbatorixovi kouzelníci, ra’zakové – nikdo z nich nás nechytil. Hohó! Jak se to asi líbí králi? Z tohohle se mu jistě zkroutí vousy, až se to doslechne.“

„Pak bude dvakrát tak nebezpečný,“ varovala ho Arya.

„Já vím,“ řekl a zazubil se ještě víc. „Možná se tak rozzlobí, že zapomene zaplatit svým oddílům a všichni vojáci odhodí uniformy a přidají se k Vardenům.“

„Dnes jsi nějak skvěle naladěný.“

„A proč bych neměl být?“ zeptal se. Pohupoval se na špičkách, co nejvíce otevřel svou mysl, sebral veškeré síly a zakřičel: Safiro! Poslal tu myšlenku krajinou jako šíp.

Odpověď na sebe nedala dlouho čekat: Eragone!

Objali se v myšlenkách a vzájemně se zahrnuli srdečnými pocity lásky, radosti a starosti o druhého. Vyměnili si vzpomínky z doby, kdy nebyli spolu, a Safira ulevila Eragonovu trápení nad zabitými vojáky a zahnala bolest a zlost, které se v něm od té události nahromadily. Usmál se. Se Safirou nablízku se celý svět zdál být v pořádku.

Chybělas mi, řekl.

A ty mně, maličký. Pak mu poslala obrázek vojáků, které s Aryou přemohli, a hubovala ho: Bez výjimky, kdykoli tě nechám samotného, pokaždé se dostaneš do potíží. Pokaždé! Bojím se k tobě jenom otočit zády, protože jakmile z tebe spustím oči, hned se ocitneš ve smrtelném nebezpečí.

Buď spravedlivá: dostáváme se do obrovských potíží, i když jsme spolu, bránil se Eragon. To se přece neděje jen tehdy, když jsem sám. Jako bychom neočekávané události sami přitahovali.

To ty jsi ten magnet na neočekávané události, odfrkla si. Nikdy se mi nestalo nic zvláštního, když jsem byla sama. Ale ty přitahuješ souboje, přepadení, nesmrtelné protivníky, temné bytosti jako ra’zaky, dávno ztracené členy rodiny a tajemná kouzla, jako by to byly vyhladovělé lasičky a ty králík, co se zatoulal do jejich doupěte.

A co doba, kterou jsi strávila v moci Galbatorixe? To byla běžná situace?

Tenkrát jsem se ještě nevylíhla, namítla umíněně. To se nepočítá. My dva se lišíme v tom, že tobě se věci stávají, kdežto já způsobuji, že se stanou.

Možná, ale to jen proto, že se pořád ještě učím. Dej mi pár let a budu v provádění činů stejně dobrý jako Brom. A nemůžeš říct, že se Slounem jsem se nechopil iniciativy.

Mmh. O tom si ještě promluvíme. Jestli mě ještě jednou takhle zaskočíš, přišpendlím tě k zemi a oblížu tě od hlavy k patě.

Eragon se při tom pomyšlení zachvěl. Safira měla jazyk pokrytý ostny s háčky, takže dokázala jediným líznutím strhat chlupy, kůži a maso z jelena. Já vím, ale ani já sám jsem přesně nevěděl, jestli Slouna zabiju, nebo ho nechám jít, dokud jsem před ním nestál. Navíc kdybych ti řekl, že tam chci zůstat, chtěla bys mi v tom za každou cenu zabránit.

Ucítil tlumené zavrčení, které jí zadunělo v hrdle. Řekla: Měls mi důvěřovat a já bych udělala, co bylo správné. Pokud spolu nemůžeme mluvit otevřeně, jak máme fungovat jako drak a Jezdec?

A udělat tu správnou věc by znamenalo odnést mě z Helgrindu, bez ohledu na moje přání?

Možná ne, připustila trochu ukřivděně.

Usmál se. Ale máš pravdu. Měl jsem s tebou svůj plán probrat. Promiň. Slibuji ti, že odteď se s tebou vždycky poradím, než udělám něco nečekaného. Přijímáš?

Pouze pokud se to týká zbraní, kouzel, králů nebo členů rodiny, dodala.

Nebo květin.

Nebo květin, souhlasila. Nepotřebuji ale vědět, jestli se rozhodneš sníst uprostřed noci kus chleba se sýrem.

Ledaže by na mě před stanem čekal muž s velmi dlouhým nožem.

Kdybys nedokázal přemoci jediného muže s velmi dlouhým nožem, byl bys opravdu mizerný Jezdec.

A navíc ještě mrtvý.

No…

Podle tvých vlastních slov by ti mělo být útěchou, že zatímco možná přivolávám víc potíží než většina lidí, mám zase báječnou schopnost dostat se ze situací, které by skoro každého jiného zabily.

Dokonce i největší válečníci můžou mít smůlu, podotkla. Vzpomeň si na trpasličího krále Kagu, kterého zabil nezkušený válečník, když král zakopl o kámen. Měl bys ses mít stále na pozoru, protože ať už jsou tvé schopnosti jakékoli, nemůžeš předvídat všechny nešťastné okolnosti, které tě mohou potkat, ani jim vždy zabránit.

Dohodnuto. Mohli bychom ale teď, prosím, zanechat takových vážných rozprav? Za posledních pár dní už jsem naprosto unavený z úvah o osudu, smrti, spravedlnosti a dalších, stejně ponurých věcech. Pokud jde o mě, filozofické rozjímání může stejně snadno zmást a zarmoutit, jako potěšit na duchu. Eragon otočil hlavu a rozhlédl se po pláni a okolní obloze a pátral po typicky modrém třpytu Safiřiných šupin. Kde jsi? Cítím tě poblíž, ale nevidím tě.

Přímo nad tebou!

S radostným vzrušením se Safira snesla z mraku několik tisíc stop nad nimi a s křídly přitisknutými těsně k tělu se řítila střemhlav dolů k zemi. Otevřela své hrozivé čelisti a vychrlila sloup ohně, který jí proudil zpátky kolem hlavy a krku jako planoucí hříva. Eragon se zasmál a natáhl k ní ruce. Koně pádící tryskem směrem k němu a Arye se z pohledu na Safiru a z hluku, který vydávala, splašili a utekli na opačnou stranu, zatímco jejich jezdci se jim horečně snažili přitáhnout uzdu.

„Doufala jsem, že bychom mohli do tábora přijít, aniž bychom vzbudili přílišnou pozornost,“ poznamenala Arya, „ale asi mi mělo dojít, že se Safirou po boku nikdy nemůžeme být nenápadní. Draka je těžké si nevšimnout.“

Slyšela jsem to, ozvala se Safira, roztáhla křídla a s hromovým zaduněním přistála. Mohutná stehna a ramena se jí zavlnila silou nárazu. Eragonovi se do obličeje opřel poryv vzduchu a země pod jeho nohama se zachvěla. Povolil kolena, aby udržel rovnováhu. Když si dračice úhledně složila křídla na záda, podotkla samolibě: Umím se i nenápadně plížit, když chci. Pak vztyčila hlavu, párkrát zamrkala a konečkem ocasu zamrskala ze strany na stranu. Ale dnes se nechci plížit! Dnes jsem drak, ne vylekaný holub, který se bojí, aby ho nezahlédl lovící sokol.

A kdy nejsi drak? zeptal se Eragon, když k ní utíkal. Zlehka jako pírko jí vyskočil z levé přední nohy na rameno a odtamtud do prohlubně za krkem, kde obvykle sedával. Usadil se a položil jí ruce z obou stran na teplý krk. Cítil, jak jí svaly při dýchání stoupají a klesají. Znovu se usmál a cítil se hluboce šťastný. Sem patřím, k tobě. Nohy se mu zachvěly, když Safira zhluboka spokojeně zabroukala v podivné, sotva patrné melodii, kterou neznal.

„Zdravím tě, Safiro,“ řekla Arya a zkroutila ruku přes prsa v elfském projevu úcty.

Safira se přikrčila, ohnula dlouhý krk a špičkou čumáku se dotkla Aryina čela, jako když ve Farthen Dûru žehnala Elvě, a odpověděla: Zdravím tě, älfa-kona. Vítej a nechť vítr stoupá pod tvými křídly. Mluvila k Arye stejným láskyplným tónem, jaký si až dosud vyhrazovala pro Eragona. Jako by teď považovala Aryu za součást své malé rodiny a za někoho, kdo si zaslouží stejný respekt a důvěrné přátelství, jaké sdílela s Eragonem. Toto její vstřícné gesto Eragona překvapilo, ale po počátečním bodnutí žárlivosti to přijal. Safira mluvila dál: Jsem ti vděčná, že jsi pomohla Eragonovi, aby se vrátil živý a zdravý. Kdyby ho zajali, nevím, co bych dělala!

„Tvoje vděčnost pro mě hodně znamená,“ odpověděla Arya a uklonila se. „A pokud jde o to, co bys dělala, kdyby Galbatorix zajal Eragona, jednoduše bys ho zachránila a já bych byla s tebou, i kdybychom musely do samotného Urû’baenu.“

Ano, ráda bych si myslela, že bych tě i v takovém případě vysvobodila, Eragone, řekla Safira a otočila krk, aby na něj pohlédla, ale obávám se, že bych se vzdala Království, abych tě zachránila, bez ohledu na to, jaké důsledky by to mělo pro Alagaësii. Pak potřásla hlavou a drápy prohnětla hlínu pod svýma nohama. Ach, tohle jsou zbytečně spekulace. Jsi tady a v bezpečí a to je teď podstatně. Krátit si den rozjímáním o všem zlém, co by se mohlo přihodit, znamená otravovat si štěstí, které už máme…

V tu chvíli se k nim přihnal oddíl vojáků, a když kvůli svým úzkostlivým koním zastavil nějakých třicet metrů od nich, vojáci se zeptali, zda by je mohli doprovodit k Nasuadě. Jeden z mužů sesedl a předal svého koně Arye a poté společně vyrazili k moři stanů na jihozápadě. Safira určovala tempo: vykračovala si klidným krokem, který jí a Eragonovi dovoloval užívat si potěšení ze společnosti toho druhého, ještě než se pohrouží do hluku a zmatku, který se kolem nich rozpoutá, jakmile se přiblíží k táboru.

Eragon se vyptával na Rorana s Katrinou a pak se zeptal: Jedla jsi dost vrbovky? Zdá se mi, že je ti nějak víc cítit z tlamy než obvykle.

Samozřejmě jedla. Připadá ti to tak jen proto, že jsi byl tolik dní pryč. Jsem cítit přesně tak, jak by měl být cítit drak, a budu ti vděčná, když si odpustíš urážlivé poznámky na toto téma, pokud netoužíš sletět po hlavě dolů. Kromě toho se vy lidé nemáte čím chlubit – nejste nic než zpocené, umaštěné a štiplavě páchnoucí ranečky. Jediní divocí tvorové, kteří páchnou stejně jako lidé, jsou kozlové a medvědi v zimním spánku. Ve srovnání s vámi je pach draka parfém stejně voňavý jako louka horského kvítí.

Ale jdi, nepřeháněj. I když, řekl a pokrčil nos, od Agaetí Blödhren jsem si všiml, že jsou lidé poněkud cítit. Ale nemůžeš mě házet do jednoho pytle s ostatními, protože už nejsem tak úplně člověk.

Možná ne, ale i tak se potřebuješ vykoupat!

Jak přecházeli přes pláň, kolem Eragona se Safirou se srocovalo čím dál víc lidí, kteří jim tak poskytovali zcela zbytečnou, ale působivou čestnou stráž. Po tak dlouhé době strávené v alagaësijské divočině Eragona silně zmáhala hustá tlačenice lidí, změť hlasitých, vzrušených hlasů, bouře nestřežených myšlenek a pocitů a zmatené pohyby mávajících rukou a vzpínajících se koní.

Stáhl se hluboko do sebe, kde nesouzvučný chór nezněl hlasitěji než vzdálené burácení narážejících vln. I přes své navrstvené obrany cítil dvanáct elfů, kteří k němu přibíhali v útvaru z druhé strany tábora. Byli rychlí a štíhlí jako žlutooké horské kočky. Eragon chtěl udělat příznivý dojem, a tak si rukou pročísl vlasy a vypjal hruď, ale současně pevněji obrnil své vědomí, aby nikdo kromě Safiry nemohl vnímat jeho myšlenky. Elfové sice přišli chránit jeho a Safiru, ale v první řadě byli věrní královně Islanzadí. I když byl vděčný za jejich ochranu a pochyboval, že by jim vrozená zdvořilost dovolila ho nějak odposlouchávat, nemínil královně elfů poskytnout žádnou příležitost, aby zjistila tajemství Vardenů či nad ním získala nadvládu. Věděl, že kdyby byla schopna ho odtrhnout od Nasuady, udělala by to. Elfové v zásadě nevěřili lidem, zvláště ne po Galbatorixově zradě, a z tohoto a dalších důvodů si byl jistý, že by Islanzadí raději měla jeho a Safiru pod svým přímým velením. A z vládců, které potkal, věřil Islanzadí ze všech nejméně. Byla příliš panovačná a příliš nevyzpytatelná.

Dvanáct elfů zastavilo před Safirou. Poklonili se, zkroutili ruce stejně jako prve Arya a jeden po druhém se Eragonovi představili s úvodní frází elfského tradičního pozdravu, na niž reagoval příslušnou odpovědí. Pak vedoucí elf, vysoký, pohledný muž s lesklou modročernou srstí, jíž měl pokryté celé tělo, oznámil účel jejich výpravy tak, aby to všichni slyšeli, a oficiálně požádal Eragona a Safiru o svolení, zda mohou převzít své povinnosti.

„Můžete,“ řekl Eragon.

Můžete, potvrdila Safira.

Pak se Eragon zeptal: „Blödhgarm-vodhr, je možné, že jsem tě viděl na Agaetí Blödhren?“ Pamatoval si totiž elfa s podobnou kůží, který během slavností dováděl mezi stromy.

Blödhgarm se usmál, a odkryl tak zvířecí tesáky. „Myslím, že ses setkal s mou sestřenicí Liothou. Jsme si neobyčejně podobní, ovšem její srst je hnědá a skvrnitá, zatímco moje je temně modrá.“

„Přísahal bych, že jsi to byl ty.“

„Bohužel jsem byl v té době zaneprázdněný něčím jiným a nemohl jsem se oslav účastnit. Možná mi to vyjde příště, za sto let.“

Nemyslíš, řekla Safira Eragonovi, že má příjemnou vůni?

Eragon nasál vzduch. Nic necítím. A kdyby bylo co, cítil bych to.

To je zvláštní. Poslala mu v myšlenkách směsici vůní a on si okamžitě uvědomil, co měla na mysli. Blödhgarma jako hustý a opojný oblak obklopovalo pižmo, teplá vůně, která byla cítit kouřem, rozdrcenými jalovcovými bobulemi a štípala Safiru v nozdrách. Vypadá to, že se do něj zamilovaly všechny vardenské ženy, hlásila mu. Sledují ho, kamkoli jde, zoufale s ním touží promluvit, ale jsou příliš plaché, aby ze sebe vydaly hlásku, když se na ně podívá.

Možná ho cítí jenom ženy. Znepokojeně pohlédl na Aryu. S ní to podle všeho nic nedělá.

Arya má ochranu proti kouzelným vlivům.

To doufám… Myslíš, že bych v tom měl Blödhgarmovi zabránit? To, co dělá, je záludný, pokoutný způsob, jak získat srdce ženy.

Je to snad záludnější, než když se pěkně vystrojíš, abys zaujal svou milovanou? Blödhgarm nezneužil obdivu žádné ženy, která je jím okouzlena, a pravděpodobně ani svou vůni nevytvořil tak, aby přitahovala právě lidské ženy. Spíš bych hádala, že je to nezamýšlený důsledek a že si ji vytvořil pro úplně jiný účel. Pokud neodhodí veškeré zdání slušnosti, asi bychom se do toho neměli plést.

A co Nasuada? Podléhá jeho kouzlu?

Nasuada je moudrá a opatrná. Požádala Triannu, aby kolem ní vytvořila ochranný val, který ji před Blödhgarmovým šarmem ochrání.

Dobrá.

Když přišli ke stanům, dav se i nadále zvětšoval, až se zdálo, že se kolem Safiry shromáždila dobrá půlka všech Vardenů. Eragon zvedl ruku, aby odpověděl na volání lidí: „Argetlame!“ a „Stínovrahu!“ a další slyšel říkat: „Kde jsi byl, Stínovrahu? Vyprávěj nám o svých dobrodružstvích!“ Mnozí o něm také mluvili jako o Zhoubě ra’zaků, což ho nesmírně uspokojovalo, takže si to spojení musel čtyřikrát v duchu zopakovat. Lidé jemu a také Safiře nahlas žehnali, přáli mu zdraví a zvali ho na večeři, nabízeli zlato a šperky a dojemně žádali o pomoc: „Vyléčil bys prosím syna, který se narodil slepý?“, „Mohl bys odstranit nádor, který zabíjí manželku?“, „Vyléčil bys zlomenou nohu koně?“, „Opravil bys ohnutý meč? Byl mého děda!“. Dvakrát se ozval ženský hlas: „Stínovrahu, vezmeš si mě?“, ale když se rozhlédl, nepoznal, odkud to přesně zaznělo.

Během celého toho rozruchu dvanáct elfů postávalo poblíž. Vědomí, že dávají pozor a sledují to, co on nevidí, a poslouchají to, co on nemůže slyšet, bylo pro Eragona útěchou a dovolovalo mu jednat se shromážděnými Vardeny s lehkostí, kterou si v minulosti nemohl dovolit.

Pak se mezi klikatými řadami vlněných stanů začali objevovat lidé z Carvahallu. Eragon sesedl ze Safiry, přešel mezi přátele a známé z dětství, potřásl si s nimi rukama, poplácali se po ramenou a zasmál se vtipům, které by pro kohokoli, kdo nevyrostl v okolí Carvahallu, byly nepochopitelné. Byl tu Horst a Eragon sevřel kovářovo svalnaté předloktí. „Vítej zpátky, Eragone. Dobrá práce. Jsme tvými dlužníky, žes nás pomstil a zabil ty nestvůry, které nás vyhnaly z domova. Jsem rád, že tě vidím živého a zdravého!“

„Ra’zakové by museli být o moc rychlejší, aby mi něco usekli!“ odvětil Eragon. Pak se přivítal s Horstovými syny Albriechem a Baldorem, dále se ševcem Loringem a jeho třemi syny; byli tu rovněž Tara s Mornem, kteří kdysi vlastnili carvahallskou hospodu; Fisk; Felda; Calitha; Delwin a Lenna; a potom také Birgit se svým úpěnlivým pohledem, která dojatě zvolala: „Děkuji ti, Eragone, syne Nikoho. Děkuji ti, že tvou zásluhou byly ty nestvůry, které mi sežraly manžela, řádně potrestány. Navždy ti patří moje srdce.“

Než Eragon stačil odpovědět, dav je odtrhl. Syne Nikoho? pomyslel si. Ha! Já ale mám otce a všichni ho nenávidí.

Potom zpozoroval, že si k němu konečně razí cestu tlačenicí Roran s Katrinou po boku. Objal svého bratrance a Roran zabručel: „Zůstat tam byla pěkná hloupost. Měl bych ti dát pár facek, žes nás takhle opustil. Příště mě varuj předem, než se do něčeho podobného pustíš na vlastní pěst. Začínáš to mít ve zvyku. A měl bys vidět, jak naštvaná byla Safira, když jsme se vraceli bez tebe.“

Eragon položil ruku na Safiřinu přední nohu a omluvil se: „Promiň, až do poslední chvíle jsem nevěděl, že tam budu chtít zůstat.“

„A proč jsi vlastně zůstával v těch páchnoucích jeskyních?“

„Bylo tam něco, co jsem musel prozkoumat.“

Když bylo všem jasné, že odpověď už nehodlá dál rozvádět, Roranova široká tvář ztvrdla a na okamžik se Eragon obával, že bude trvat na uspokojivějším vysvětlení. Nakonec ale Roran smířlivě prohlásil: „No, jakoupak může mít obyčejný muž jako já naději, že pochopí všechna proč a nač Dračího jezdce, přestože je mým bratrancem? Teď je důležité především to, že jsi mi pomohl zachránit Katrinu a že jsi konečně tady, živý a zdravý.“ Natáhl krk, jako by se chtěl podívat, co má Safira na hřbetě, pak pohlédl na Aryu, která stála několik metrů za nimi, a dodal: „Ztratil jsi mou hůl! Přešel jsem s tou holí celou Alagaësii. Tos jí nedokázal zůstat věrný víc než pár dní?“

„Dostal ji muž, který ji potřeboval víc než já,“ přiznal Eragon.

„Ach, přestaň ho už popichovat,“ napomenula Rorana Katrina a po mírném zaváhání Eragona objala. „Je opravdu rád, že tě vidí, víš. Jenom má potíže najít správná slova, aby ti to řekl.“

Roran s rozpačitým úšklebkem pokrčil rameny. „Má pravdu, jako vždycky.“ Vyměnili si zamilované pohledy.

Eragon si zblízka prohlížel Katrinu. Její měděné vlasy znovu získaly původní lesk a většina pozůstatků po jejím utrpení už vymizela, ačkoli stále byla hubenější a bledší než normálně.

Přešla blíž k němu, aby je nikdo z Vardenů shromážděných kolem nemohl slyšet, a řekla: „Nikdy by mě nenapadlo, že ti jednou budu tolik vděčná, Eragone. Že ti my oba budeme za tolik vděčit. Když nás sem Safira přinesla, pochopila jsem, co jsi riskoval pro mou záchranu, a jsem ti nanejvýš vděčná. Kdybych strávila v Helgrindu ještě jeden týden, zabilo by mě to nebo připravilo o rozum, což znamená něco jako zemřít zaživa. Protože jsi mě zachránil před takovým strašným osudem a také proto, že jsi vyléčil Roranovo rameno, patří ti můj největší dík, ale víc než to – tvou zásluhou můžeme být my dva zase spolu. Nebýt tebe, už nikdy bychom se nesetkali.“

„Přesto si myslím, že by Roran i beze mě našel způsob, jak tě dostat z Helgrindu,“ poznamenal Eragon. „Je výřečný, když se rozvášní. Přesvědčil by jiného kouzelníka, aby mu pomohl – možná Angelu bylinkářku –, a také by uspěl.“

„Angelu bylinkářku?“ posmíval se Roran. „Ta brepta by proti ra’zakům neměla šanci.“

„To by ses divil. Nenech se zmást tím, jak vypadá… nebo co říká.“ Pak se Eragon odvážil udělat něco, co by si v údolí Palancar nikdy nedovolil, ale cítil, že teď, v roli Jezdce, se to hodí: políbil Katrinu na čelo a Rorana také a slavnostně přislíbil: „Rorane, jsi pro mě jako bratr. A ty Katrino, ty jsi pro mě jako sestra. Pokud někdy budete mít potíže, pošlete pro mě, a ať už budete potřebovat Eragona farmáře nebo Eragona Jezdce, budu vám k dispozici.“

„Nápodobně,“ nezůstal pozadu Roran, „pokud se ty někdy ocitneš v nesnázích, stačí pro nás poslat a my ti přispěcháme na pomoc.“

Eragon přikývl. Skutečně si vážil Roranovy nabídky, a odpustil si tedy poznámku, že s největší pravděpodobností narazí na takové potíže, se kterými mu ani jeden z nich stejně nedokáže pomoci. Oba je vzal kolem ramen a uzavřel vzájemné proslovy přáním: „Žijte dlouho, buďte stále spolu a šťastni a mějte hodně dětí.“ Katrinin úsměv na okamžik znejistěl, což Eragonovi přišlo divné.

Na Safiřino naléhání pokračovali směrem k Nasuadinu červenému velitelskému stanu uprostřed ležení. Obklopeni spoustou jásajících Vardenů za nějaký čas dorazili k jeho vchodu, kde už na ně čekala Nasuada. Nalevo od ní stál král Orrin a spousta šlechticů a dalších hodnostářů, kteří se za nimi shromáždili po obou stranách.

Nasuada měla na sobě zelené hedvábné šaty, které se leskly na slunci jako peří na hrudi kolibříka a ostře kontrastovaly se sobolím odstínem její pleti. Rukávy šatů jí končily u loktů krajkovými manžetami. Zbytek paží až po útlá zápěstí zakrývaly bílé plátěné obvazy. Ze všech shromážděných mužů a žen byla Nasuada nejelegantnější, vypadala jako smaragd ležící v suchém podzimním listí. S úchvatností jejího vzhledu mohla soupeřit jedině Safira.

Eragon s Aryou pozdravili nejprve Nasuadu a pak krále Orrina. Nasuada je jménem Vardenů oficiálně přivítala a ocenila jejich odvahu. Svou řeč uzavřela slovy: „Ano, Galbatorix možná má Jezdce a draka, kteří za něj bojují, právě jako Eragon se Safirou bojují za nás. Možná má vojsko tak početné, že zahalí krajinu. A možná je zběhlý v podivných a strašlivých kouzlech, kterými hanobí skutečný kouzelnický um. Ale navzdory veškeré své podlé moci nedokázal zabránit Eragonovi se Safirou, aby vpadli do jeho říše a zabili čtyři z jeho nejoblíbenějších sluhů, ani tomu, aby Eragon beztrestně přešel Království. Ruka tyrana skutečně zeslábla, když neumí ochránit hranice vlastního území ani své ohavné přisluhovače uvnitř jejich skrytého doupěte.“

Uprostřed nadšeného jásotu Vardenů se Eragon potají usmál tomu, jak dobře Nasuada umí zapůsobit na jejich city, vybudit v nich odvahu, oddanost a nadšení, třebaže skutečnost byla mnohem méně optimistická, než jak ji vykreslila. Nelhala jim – pokud mu bylo známo, nelhala, ani když jednala s Radou starších nebo dalšími politickými soupeři. Pouze předkládala tu část pravdy, která nejlépe podpořila její postavení a její argumenty. Napadlo ho, že se v tomto ohledu podobá elfům.

Poté, co projevy vardenského nadšení ustaly, král Orrin uvítal Eragona s Aryou podobně jako před ním Nasuada. Jeho proslov však byl ve srovnání s jejím klidný, a i když dav zdvořile poslouchal a posléze zatleskal, Eragonovi bylo jasné, že lidé Orrina sice respektují, ale nemilují ho tak jako Nasuadu, a že by nedokázal tak jako ona roznítit jejich představivost. Bezvousý král byl nadaný nadprůměrnou inteligencí. Měl však příliš neprůhlednou, příliš výstřední a uzavřenou povahu na to, aby mohl podpořit zoufalé naděje lidí, kteří se postavili Galbatorixovi.

Pokud svrhneme Galbatorixe, řekl Eragon Safiře, Orrin by neměl zaujmout jeho místo na trůnu v Urû’baenu. Nedokázal by sjednotit zemi tak, jako Nasuada sjednotila Vardeny.

Souhlasím.

Když král Orrin konečně zakončil svůj proslov, Nasuada zašeptala Eragonovi: „Teď jsi na řadě ty – promluv ke shromážděným, aby viděli slavného Jezdce.“ Oči jí zaplály potlačovaným veselím.

„Já?“

„Čeká se to od tebe.“

Eragon se tedy otočil a stanul čelem k davům; v tu chvíli ale jako by mu zdřevěněl jazyk. Hlavu měl vymetenou a pár nekonečně dlouhých vteřin si myslel, že ze sebe nedostane ani slovo a ztrapní se před všemi Vardeny. Někde v dálce zařehtal kůň, ale jinak celý tábor v tichosti čekal na jeho slova. Až Safira prolomila jeho ochromení, když ho drcla čumákem do lokte: Řekni jim, jak jsi poctěn, že máš jejich podporu, a jak moc jsi šťastný, že jsi zpátky mezi nimi. S jejím přispěním tedy nakonec dokázal najít pár neobratných slov, ale jakmile to bylo přípustné, rychle se uklonil a o krok ustoupil.

Přinutil se usmát, když Vardenové tleskali, jásali a bouchali meči o své štíty, ale v duchu zvolal: To bylo strašné! Raději bych bojoval se Stínem než znovu mluvit před tolika lidmi.

Ruku na srdce! Nebylo to přece tak těžké, Eragone.

Ale bylo!

Z nozder jí vylétl obláček kouře, když si pobaveně odfrkla. To jsi mi tedy pěkný Dračí jezdec, když se bojíš mluvit k zástupu! Kdyby to tak Galbatorix věděl, měl by tě v hrsti: stačilo by tě požádat, abys promluvil k jeho oddílům. Cha, cha!

To není vtipné, zabručel, ale ona se chechtala dál.