DUŠE Z KAMENE

 

KKdyž Eragon odstrčil prázdnou misku, Oromis řekl: „Chtěl bys vidět fairth své matky, Eragone?“

Eragon na okamžik ztuhnul úžasem. „Ano, prosím.“

Ze záhybů bílé tuniky Oromis vytáhl tabulku z tenké šedé břidlice a podal ji Eragonovi.

Kámen byl pod Eragonovými prsty chladný a hladký. Věděl, že z druhé strany najde dokonalou podobu své matky, vyobrazené pomocí kouzla barvivy, kterými nějaký elf před mnoha lety napustil břidlici. Eragonem projel záchvěv nejistoty. Vždycky chtěl vidět svou matku, ale teď, když měl tu příležitost, se bál, že by ho skutečnost mohla zklamat.

S přemáháním otočil tabulku a pohlédl na obraz – jasný jako pohled z okna – zahrady červených a bílých růží, zalité bledými paprsky úsvitu. Mezi záhony růží vedla štěrková cestička. A uprostřed té cesty klečela žena, která v dlaních držela bílou růži a se zavřenýma očima a slabým úsměvem na rtech si přivoněla ke květu. Byla velmi krásná, pomyslel si Eragon. Její výraz byl něžný a láskyplný, přestože na sobě měla šaty z vycpané kůže, se začernalými chrániči na předloktích a holenním brněním na nohou, a u pasu jí visel meč a dýka. V její tváři Eragon poznal náznak svých vlastních rysů, stejně jako jistou podobu s Gerem, jejím bratrem.

Obraz Eragona okouzlil. Přitiskl ruku na povrch fairth a přál si, aby do ní mohl sáhnout a dotknout se její paže.

Matko.

Oromis řekl: „Brom mi dal tuhle fairth do úschovy, než odjel do Carvahallu, a já ji teď dávám tobě.“

Aniž by Eragon odtrhl oči od obrázku, zeptal se: „Uschoval bys ji i pro mě? Mohla by se během našich cest a boje polámat.“

Odmlka, která následovala, Eragona překvapila. Odtrhl oči od své matky a uviděl, že Oromis vypadá smutně a zamyšleně. „Ne, Eragone, nemohu. Budeš si muset ochranu své fairth zařídit jinak.“

Proč? chtěl se zeptat Eragon, ale smutek v Oromisových očích ho od toho odradil.

Pak Oromis řekl: „Máš tady v Ellesméře tak málo času a ještě musíme probrat spoustu věcí. Mám hádat, o čem dalším by ses chtěl bavit, nebo mi to řekneš sám?“

Eragon velmi nerad odložil fairth na stůl a otočil ji tak, aby byl obrázek vzhůru nohama. „Když jsme dvakrát bojovali s Murtaghem a Trnem, byl Murtagh mnohem mocnější, než by měl kterýkoli člověk být. Na Hořících pláních porazil Safiru a mě, protože jsme si neuvědomili, jak je silný. Kdyby se nad námi nesmiloval, už by nás věznili v Urû’baenu. Jednou ses zmínil, že víš, jak Galbatorix získal takovou moc. Řekneš nám to teď, Mistře? Potřebujeme to vědět pro naši vlastní bezpečnost.“

„Není můj úkol, abych vám to řekl,“ odpověděl Oromis.

„Tak čí tedy?“ dožadoval se Eragon. „Nemůžeš…“

Glaedr za Oromisem otevřel jedno planoucí oko, které bylo velké jako kulatý štít, a řekl: Je můj… Zdroj Galbatorixovy síly spočívá v dračích srdcích. Od nás krade svou sílu. Bez naší pomoci by už dávno Galbatorix podlehl elfům a Vardenům.

Eragon se zamračil. „Tomu nerozumím. Proč byste pomáhali Galbatorixovi? A jak byste to dělali? V celé Alagaësii jsou jen čtyři draci a jedno vejce…, nebo ne?“

Mnoho draků, jejichž těla Galbatorix a Křivopřísežníci zabili, stále žije.

„Stále žije…?“ Eragon zmateně pohlédl na Oromise, ale elf zůstával klidný a jeho tvář nevyzpytatelná. Ještě víc ho znepokojilo, že Safira zřejmě vůbec nebyla tak zaskočená jako on.

Zlatý drak otočil hlavu položenou na svých tlapách, aby na Eragona lépe viděl, a jeho šupiny zaškrábaly jedna o druhou. Na rozdíl od většiny bytostí, řekl, dračí vědomí nesídlí výhradně v našich lebkách. V naší hrudi je tvrdý předmět připomínající drahokam, podobný svou stavbou našim šupinám a nazývaný Eldunarí, což znamená „srdce srdcí“. Když se drak vylíhne, jeho Eldunarí je průzračně a bez lesku. Obvykle to tak zůstává po celý drakův život a Eldunarí se po smrti rozloží spolu s tělem draka. Přesto, pokud chceme, můžeme přenést své vědomí do Eldunarí. Pak získá tutéž barvu jako naše šupiny a začne zářit jako rozžhavený uhlík. Když tohle drak udělá, Eldunarí přežije rozklad jeho těla a drakova podstata může žít dál jakkoli dlouho. Drak také může své Eldunarí vyvrhnout, když je ještě naživu. Tak může drakovo tělo a drakovo vědomí existovat odděleně, a přesto jsou stále ve spojení, což může být za jistých okolností nanejvýš užitečné. Ale něco takového nás zároveň vystavuje obrovskému nebezpečí, protože kdokoli drží naše Eldunarí, drží v rukou samotnou naši duši. S ní by nás mohl přinutit poslouchat na slovo, ať by byly jeho příkazy jakkoli ohavné.

Dosah toho, co Glaedr řekl, Eragona ohromil. Přešel pohledem k Safiře a zeptal se: Ty už jsi to věděla?

Šupiny na jejím krku se pohnuly, když udělala podivný, vlnivý pohyb hlavou. Odjakživa jsem si uvědomovala své srdce srdcí. Vždycky jsem ho cítila uvnitř sebe, ale nikdy mě nenapadlo se ti o tom zmínit.

Proč jsi to neudělala, když je to tak důležité?

Připadalo by ti důležité se mi zmiňovat o tom, že máš žaludek, Eragone? Nebo srdce nebo játra nebo kterýkoli jiný orgán? Moje Eldunarí je nedílnou součástí toho, kdo jsem. Nikdy mě nenapadlo, že by jeho existence stála za zmínku… Aspoň ne do chvíle, než jsme posledně přiletěli do Ellesméry.

Takže jsi to věděla!

Jenom trošičku. Glaedr naznačil, že moje srdce srdcí je důležitější, než jsem si původně myslela, a varoval mě, abych si ho chránila, protože jinak bych se proti své vůli mohla odevzdat do rukou našich nepřátel. Víc než to mi nevysvětlil, ale od té doby mi hodně z toho, co právě řekl, došlo.

Přesto jsi to stále nepovažovala za dost důležité, aby ses mi o tom zmínila? dožadoval se Eragon.

Chtěla jsem, zavrčela, ale stejně jako s Bromem jsem dala Glaedrovi slovo, že o tom nebudu s nikým mluvit, dokonce ani s tebou.

A tys souhlasila?

Já Glaedrovi věřím a Oromisovi také. Ty ne?

Eragon se zamračil a otočil se zpátky k elfovi a zlatému drakovi. „Proč jste nám to neřekli dřív?“

Oromis odzátkoval karafu, dolil si pohár vínem a řekl: „Abychom ochránili Safiru.“

„Ochránili? Před čím?“

Před tebou, odpověděl Glaedr. Eragon byl tak překvapený a rozzuřený, že se nedokázal dostatečně ovládnout, aby něco namítl, než Glaedr znovu promluvil. V divočině by se drak dozvěděl o svém Eldunarí od jednoho ze svých starších, až když by byl dost starý, aby pochopil jeho smysl. Tak se drak nepřemístil do svého srdce srdcí, aniž by znal plný dosah svých činů. Mezi jezdci se ale ujal jiný zvyk. Prvních pár let partnerství mezi drakem a Jezdcem je klíčových pro to, aby se mezi nimi vytvořil zdravý vztah, a Jezdci zjistili, že je lepší počkat, dokud nově spojení Jezdci a draci dobře nepoznají jeden druhého, než jim řekli o Eldunarí. Jinak by se drak mohl v lehkomyslné mladické pošetilosti rozhodnout vyvrhnout své srdce srdcí jenom proto, aby uklidnil svého Jezdce, nebo na něj udělal dojem. Když se vzdáme svého Eldunarí, vzdáváme se ztělesnění celé naší bytosti. A jakmile je venku, nemůžeme ho vrátit na jeho původní místo v těle. Drak by neměl oddělit své vědomí jen tak, protože se mu tím změní celý zbytek života, i kdyby měl žít dalších tisíc let.

„Ty ještě máš svoje srdce srdcí v sobě?“ zeptal se Eragon.

Tráva kolem stolu se ohnula pod poryvem horkého vzduchu, který vyšel z Glaedrových nozder. Na něco takového by ses neměl ptát žádného draka kromě Safiry. Neopovažuj se mi takovou otázku znovu položit, mládě.

Ačkoli z Glaedrova pokárání Eragona začaly pálit tváře, ještě to stačil napravit úklonou a slovy „Ano, Mistře.“ Pak se zeptal: „Co… co se stane, když se vaše Eldunarí rozbije?“

Pokud už drak přemístil své vědomí do svého srdce srdcí, pak skutečně zemře. Se slyšitelným cvaknutím Glaedr mrknul a jeho vnitřní a vnější víčka se mihla přes paprskovitou vypouklinu jeho duhovky. Než jsme uzavřeli smlouvu s elfy, nechávali jsme si svá srdce v Du Fells Nángoröth, horách uprostřed pouště Hadarak. Později, když se Jezdci usadili na ostrově Vroengard a vybudovali tam skladiště pro Eldunarí, jak divocí, tak spárovaní draci jim svěřili svá srdce do úschovy.

„Takže pak,“ řekl Eragon, „se Galbatorix těch Eldunarí zmocnil?“

Oproti Eragonovu očekávání to byl Oromis, kdo odpověděl. „Ano, ale ne všech najednou. Bylo to tak dlouho po tom, co naposledy někdo skutečně ohrozil Jezdce, že mnozí z našich řad začali přistupovat ke svým Eldunarí neopatrně. V době, kdy se Galbatorix obrátil proti nám, bylo celkem běžné, že Jezdcův drak vyvrhl své Eldunarí čistě kvůli pohodlí.“

„Pohodlí?“

Každý, kdo drží naše srdce, řekl Glaedr, se může bez ohledu na vzdálenost spojit s drakem, od kterého srdce pochází – Mezi Jezdcem a drakem mohla být celá Alagaësie, a přesto, pokud měl Jezdec u sebe Eldunarí svého draka, mohli sdílet myšlenky stejně snadno jako ty a Safira teď.

„Navíc,“ řekl Oromis, „kouzelník, který ovládá nějaké Eldunarí, může z draka vytáhnout energií, aby posílil své kouzlo, a zase to může udělat bez ohledu na to, kde se drak zrovna nachází. Když…“

Jejich rozhovor přerušil zářivě zbarvený kolibřík, který přiletěl nad stůl. Jeho křídla se mihotala jako rozmazaná skvrna, když se ptáček vznášel nad miskami ovoce a vysával šťávu vytékající z rozmáčklé ostružiny, pak vystřelil vzhůru a zmizel mezi stromy v lese.

Oromis znovu promluvil: „Když Galbatorix zabil prvního Jezdce, ukradl také srdce Jezdcova draka. Během let, po která se pak Galbatorix skrýval v divočině, zlomil drakovu mysl a pravděpodobně s pomocí Durzy ji ohýbal podle své vůle. A když Galbatorix začal svou vzpouru doopravdy, s Morzanem po boku, už byl silnější než skoro všichni Jezdci. Jeho síla nebyla dána pouze kouzly, ale byla i duševní, protože síla vědomí Eldunarí rozšiřovala jeho vlastní vědomí.“

„Galbatorix se nesnažil jenom zabít Jezdce a draky. Jeho cílem bylo získat co nejvíce Eldunarí, a to buď tím, že je Jezdcům prostě sebral, nebo mučil Jezdce, dokud jeho drak nevyvrhl své srdce srdcí. Když nám došlo, co Galbatorix dělá, už byl příliš mocný na to, abychom ho dokázali zastavit. Galbatorixovi pomohlo, že mnoho Jezdců cestovalo nejenom s Eldunarí svého vlastního draka, ale také s Eldunarí draků, jejichž těla už neexistovala, protože takoví draci se často začali v přístěnku nudit a toužili po dobrodružství. A, jakmile Galbatorix a Křivopřísežníci vyplenili město Dorú Araeba na ostrově Vroengard, samozřejmě získal do svého vlastnictví celou hromadu Eldunarí, která tam byla uložena.“

„Galbatorix si zajistil úspěch tím, že sílu a moudrost draků používal proti celé Alagaësii. Nejdřív nedokázal ovládat víc než pár Eldunarí, která ukořistil. Není nic snadného přinutit draka, aby se ti podvolil, i když jsi mocný. Jakmile však Galbatorix zničil Jezdce a usadil se jako král v Urû’baenu, věnoval se tomu, aby si jedno po druhém podmanil zbytek srdcí.“

„Myslíme si, že ho tenhle úkol zcela zaměstnal po většinu dalších čtyřiceti let, během nichž věnoval jen malou pozornost dění v Alagaësii, a lid Surdy se díky tomu dokázal odtrhnout od Království. Když Galbatorix s touto činností skončil, vystoupil z ústraní a začal si znovu zajišťovat vládu nad Královstvím a okolními zeměmi. Z nějakého důvodu se po dvou a půl letech dalšího vraždění a zármutku, který všude šířil, znovu stáhl do Urû’baenu a tam od té doby přebývá, asi ne tak osamělý jako předtím, ale zjevně se soustředí na nějaký plán, který zná jenom on sám. Má spoustu slabostí, ale nepropadl hýření – tolik vyzvěděli vardenští špehové. Ale víc než to jsme dosud zjistit nedokázali.“

Eragon hleděl do dálky, ztracený v hlubokých úvahách. Konečně všechny ty příběhy, které slyšel o Galbatorixově nadpřirozené síle, dávaly smysl. Eragona uvnitř zahřál nepatrný záblesk optimismu, když si řekl: Nejsem si jistý jak, ale kdybychom dokázali osvobodit Eldunarí z Galbatorixových spárů, už by nebyl mocnější než kterýkoli normální Dračí jezdec. Ačkoli se ta možnost zdála nepravděpodobná, Eragona povzbudilo vědomí, že král je zranitelný, třebaže jen málo.

Když o tom Eragon dál přemítal, napadla ho další otázka. „Jak to, že jsem nikdy ve starých příbězích neslyšel zmínku o dračích srdcích? Určitě by o nich bardové a učenci mluvili, když jsou tak důležitá.“

Oromis položil dlaň na stůl a pak řekl: „Ze všech tajemství v Alagaësii je to o Eldunarí jedním z těch nejpřísněji střežených dokonce i mezi elfy. Po celé dějiny se draci snažili ukrývat svá srdce před zbytkem světa. Odhalili nám jejich existenci až potom, co byla uzavřena magická smlouva mezi našimi rasami, a to jenom pár vyvoleným.“

„Ale proč?“

Ach, řekl Glaedr, často jsme se nad těmi tajnostmi ošklíbali, ale kdyby se o Eldunarí začalo všeobecně mluvit, každý sprostý darebák v zemi by se pokusil nějaké ukrást a nakonec by někteří dosáhli svého cíle. Dělali jsme všechno možné, abychom něčemu takovému zabránili.

„Neexistuje způsob, jak by se draci mohli bránit prostřednictvím svého Eldunarí?“ zeptal se Eragon.

Glaedrovo oko jako by se zatřpytilo víc než kdy předtím. Trefná otázka. Drak, který vyvrhl své Eldunarí, ale který se ještě těší využívání svého těla, samozřejmě může bránit své srdce drápy, tesáky, ocasem a tlukotem křídel. Ale drak, jehož tělo už je mrtvé, nemá žádnou z těchto výhod. Jejich jedinou zbraní je mysl, a když nastane správný okamžik, možná kouzla, která nedokážeme ovládat vůlí. To je jeden z důvodů, proč se mnozí draci rozhodli neprotahovat svou existenci po zániku svého těla. Nemoci se pohybovat z vlastní vůle, nemoci cítit svět kolem sebe, leda prostřednictvím myslí ostatních, a moci ovlivňovat chod událostí jenom svými myšlenkami a výjimečnými a nepředvídatelnými záblesky kouzla; skoro každá bytost by měla potíže přijmout takovou existenci, ale draci, kteří jsou nejsvobodnější ze všech bytostí, obzvlášť.

„Tak proč by to dělali?“ zeptal se Eragon.

Někdy se to stalo náhodou. Když jim začalo vypovídat službu tělo, drak mohl zpanikařit a uprchnout do svého Eldunarí. Nebo pokud vyvrhl své srdce předtím, než zemřelo jeho tělo, neměl na výběr než pokračovat v bytí. Ale většinou byli draci, kteří se rozhodli žít dál ve svém Eldunarí, nesmírně staří, starší, než jsme teď Oromis a já, dost staří, aby si přestali dělat starost o své tělo a vrátili se sami k sobě a přáli si strávit zbytek věčnosti hloubáním o otázkách, kterým by mladší bytosti nemohly rozumět. Vážili jsme si a cenili srdcí takových draků kvůli jejich moudrosti a důvtipu. Bylo běžné, že divocí i spárovaní draci, stejně jako Jezdci, u nich hledali radu v důležitých věcech. To, že je Galbatorix zotročil, je téměř nepředstavitelně krutý a odporný zločin.

Teď bych se na něco chtěla zeptat já, ozvala se Safira a Eragonovou myslí projel silný hukot jejích myšlenek. Když se někdo z našeho druhu uvězní ve svém Eldunarí, musí i nadále existovat, nebo má možnost, kdyby už nechtěl dál v tomhle stavu pokračovat, opustit svět a přejít do temnoty za ním?

„Ne sám,“ řekl Oromis. „Jedině v případě, kdyby ten drak ucítil vnuknutí použít kouzlo, které by mu dovolilo rozbít své Eldunarí zevnitř, což se, pokud vím, stává jen zřídka. Jediná další možnost, kterou by takový drak měl, by byla přesvědčit někoho jiného, aby Eldunarí roztříštil místo něj. Tenhle nedostatek kontroly je další důvod, proč se draci velmi opatrně rozhodovali, zda se přesunou do svého srdce srdcí, aby se neuvěznili ve vězení, ze kterého není úniku.“

Eragon cítil, jak se Safira při tom pomyšlení zhrozila. Ale neřekla to a zeptala se: Kolik Eldunarí Galbatorix drží v otroctví?

„Neznáme přesný počet,“ řekl Oromis, „ale odhadujeme, že jde o několik set.“

Safiřino tělo se zablesklo po celé třpytivé délce, když se zavlnila. Takže pak naše rasa přece jen není na pokraji vyhynutí?

Oromis zaváhal, a tak místo něj odpověděl Glaedr. Maličká, řekl a vylekal Eragona použitím přídomku, na který byl sám zvyklý, i kdyby byla celá země pokrytá Eldunarí, naše rasa by stejně byla odsouzena ke zkáze. Draci přežívající v Eldunarí jsou sice stále draci, ale nemají ani tělesné touhy, ani orgány, kterými by je uspokojili. Nemohou se rozmnožovat.

Eragonovi začalo pulsovat v temeni hlavy a začal si čím dál víc uvědomovat únavu z posledních čtyř dní cestování. Vinou svého vyčerpání těžko udržel myšlenku déle než pár vteřin, při sebemenším vyrušení mu vyklouzla a byla ta tam.

Špička Safiřina ocasu se zakroutila. Nejsem tak hloupá, abych věřila, že Eldunarí mohou zplodit potomky. Přesto mi je útěchou vědět, že nejsem tak sama, jak jsem si kdysi myslela… Naše rasa je možná odsouzená k záhubě, ale aspoň na světě žijí víc než čtyři draci, ať už jsou obalení masem, nebo ne.

„To je pravda,“ přitakal Oromis, „ale jsou Galbatorixovými otroky stejně jako Murtagh s Trnem.“

Je to ale něco, o co mohu usilovat – osvobodit je a také zachránit poslední vejce, řekla Safira.

„O to budeme usilovat oba dva,“ řekl Eragon. „Jsme jejich jedinou nadějí.“ Pravým palcem si otřel čelo a pak řekl: „Přesto je tu stále něco, čemu nerozumím.“

„Ano?“ zeptal se Oromis. „Copak tě mate?“

„Pokud Galbatorix čerpá sílu z těchto srdcí, jak Eldunarí vytvářejí energii, kterou využívá?“ Eragon se odmlčel a hledal lepší způsob, jak vyjádřit svou otázku. Ukázal na vlaštovky poletující na nebi. „Každá živá bytost jí a pije, aby se udržela při životě, dokonce i rostliny. Jídlo poskytuje energii, kterou naše těla potřebují, aby správně fungovala. Také poskytuje energii, kterou potřebujeme, abychom mohli kouzlit, ať už při použití kouzla spoléháme na svou vlastní sílu, nebo využíváme sílu druhých. Jak je tomu ale u těchto Eldunarí? Nemají přece kosti, svaly ani kůži, nebo snad ano? Nejedí, že? Tak jakpak mohou přežít? Odkud se bere jejich energie?“

Oromis se usmál a dlouhé zuby se mu zaleskly jako glazovaný porcelán. „Z kouzla.“

„Z kouzla?“

„Pokud někdo definuje kouzlo jako usměrňování energie, což je správně, pak ano, z kouzla. Kde přesně Eldunarí získávají svou energii, je záhada jak pro nás, tak pro draky. Nikdo nikdy nezjistil její zdroj. Možná vstřebávají sluneční světlo jako rostliny, nebo se živí životní silou bytostí, které jsou jim nablízku. Ať je tomu jak chce, bylo dokázáno, že když zemře drakovo tělo a jeho vědomí pokračuje v osamělém životě v jeho srdci srdcí, přináší si s sebou všechny záložní síly, které mělo jeho tělo k dispozici, než přestalo fungovat. Potom jejich zásoba energie stoupá vyrovnaným tempem dalších pět až sedm let, dokud nedosáhnou plné kapacity sil, která je vskutku obrovská. Celkové množství energie, kterou může Eldunarí udržet, závisí na velikosti srdce; čím starší drak, tím větší je jeho Eldunarí a tím víc energie může pojmout, než se nasytí.“

Eragon si vzpomněl, jak se Safirou bojovali s Murtaghem a Trnem, a řekl: „Galbatorix musel Murtaghovi dát několik Eldunarí. To je jediné vysvětlení, proč jeho síly tak vzrostly.“

Oromis přikývl. „Máte štěstí, že mu Galbatorix nepůjčil víc srdcí, jinak by Murtagh hravě přemohl vás, Aryu i všechny ostatní kouzelníky Vardenů.“

Eragon si vzpomněl, jak v obou případech, kdy se setkali s Murtaghem a Trnem, měl pocit, jako by Murtaghova mysl obsahovala více bytostí. Eragon se podělil o svou vzpomínku se Safirou a řekl: Musela to být Eldunarí, co jsem cítil… Přemýšlím, kde je měl Murtagh uložená? Trn nenesl žádné sedlové brašny a já jsem na Murtaghových šatech neviděl žádné divné boule.

Nevím, řekla Safira. Pamatuješ, že Murtagh musel mluvit o svých Eldunarí, když řekl, že místo aby ti vytrhl tvoje srdce, by bylo lepší, kdyby si vyrval svá vlastní srdce. Svá, ne své.

Máš pravdu! Možná se mě snažil varovat. Eragon se nadechl, uvolnil si svaly mezi lopatkami a opřel se v židli. „Jsou kromě Safiřina a Glaedrova srdce srdcí nějaká další Eldunarí, kterých se Galbatorix nezmocnil?“

Kolem koutků Oromisových zamračených úst se objevily slabé vrásky. „Žádná, o nichž bychom věděli. Po pádu Jezdců Brom odjel pátrat po Eldunarí, která možná Galbatorix přehlédl, ale bez úspěchu. Ani za všechny ty roky, co jsem svou myslí prohledával Alagaësii, jsem nenarazil ani na šeptnutí myšlenky Eldunarí. Všechna Eldunarí byla dobře spočítána, když na nás Galbatorix s Morzanem zaútočili, a žádné z nich nezmizelo bez vysvětlení. Nelze předpokládat, že by někde mohla ležet skrytá větší zásoba Eldunarí připravená nám pomoci, i kdybychom je dokázali najít.“

I když Eragon nečekal jinou odpověď, pocítil zklamání. „Ještě poslední otázka. Zemře-li Jezdec nebo Jezdcův drak, ten z nich, který přežije, často zchřadne, nebo spáchá sebevraždu. Jiní se ze své ztráty obvykle zblázní. Mám pravdu?“

Mas, řekl Glaedr.

„Co by se ale stalo, kdyby drak přemístil své vědomí do svého srdce a pak jeho tělo zemřelo?“

Podrážkami bot Eragon ucítil slabé chvění, které otřáslo zemí, když Glaedr změnil polohu. Zlatý drak řekl: Pokud drak prodělá smrt těla, a přesto jeho Jezdec přežije, společně se stanou Indlvarn. Taková proměna nebývá pro draka zrovna příjemná, ale mnozí Jezdci a draci se téhle změně úspěšně přizpůsobili a dál znamenitě sloužili Jezdcům. Pokud však zemře drakův Jezdec, pak draci často rozbijí své Eldunarí, nebo zařídí, aby ho rozbil někdo jiný, pokud už jejich tělo neexistuje, a tak se zabijí a následují svého Jezdce do prázdnoty. Ale ne všichni. Někteří draci dokázali překonat svou ztrátu – stejně tak někteří Jezdci, jako Brom – a dál sloužili našemu řádu ještě mnoho let, ať už svým tělem, nebo srdcem srdcí.

Dal jsi nám spoustu námětů k přemýšlení, Oromis-elda, řekla Safira. Eragon přikývl, ale mlčel, protože usilovně uvažoval o všem, co tu zaznělo.