PŘES HORY A DOLY

 

EEragon a Nar Garzhvog běželi po zbytek dne, přes noc a celý následující den a zastavovali, jen aby se napili a oddechli si.

Na konci druhého dne Garzhvog řekl: „Ohnivý meči, musím se najíst a vyspat.“

Eragon se opřel o nedaleký pařez, ztěžka oddechoval a přikývl. Nechtěl s tím přijít první, ale byl už stejně hladový a vyčerpaný jako Kull. Krátce potom, co opustili Vardeny, zjistil, že zatímco na vzdálenosti do pěti mil je rychlejší než Garzhvog, dál byla Garzhvogova vytrvalost stejná nebo větší než jeho vlastní.

„Pomůžu ti něco ulovit,“ nabídl.

„To není potřeba. Udělej nám velký oheň a já donesu jídlo.“

„Dobrá.“

Garzhvog zmizel v bukovém lesíku kousek na sever a Eragon povolil popruh kolem svého pasu a vydechl úlevou, když hodil ruksak na zem vedle pařezu. „Zatracené brnění,“ zabručel. Dokonce ani v Království neběžel takovou dálku a s takovým nákladem. Nečekal, že to bude tak namáhavé. Chodidla ho bolela, svaly na nohou ho bolely, záda ho bolela. Když se pokusil si dřepnout, kolena se mu odmítla řádně ohnout.

Snažil se nevnímat bolest a dal se do sbírání trávy a suchých větví na oheň, které nakupil na kamenitý plácek.

Nacházeli se s Garzhvogem někde na východ od jižního cípu jezera Tüdosten. Země byla vlhká a louky porostlé dva metry vysokou trávou, ve které se potulovala stáda jelenů, gazel a divokých volů s černou srstí a silnými, dozadu skloněnými rohy. Tahle oblast, jak Eragon věděl, vděčila za svou hojnost Beorským horám, nad nimiž se tvořila obrovská kupovitá mračna, která vítr odnesl desítky mil nad okolní pláně, a svlažil tak deštěm místa, jež by jinak byla suchá jako poušť Hadarak.

I když už měli v nohách pořádnou spoustu mil, Eragon byl překonanou vzdáleností dosti rozčarovaný. Mezi řekou Jiet a jezerem Tüdosten ztratili několik hodin, když se skrývali a běhali oklikou, aby je nikdo neviděl. Když nyní měli jezero Tüdosten za zády, doufal, že budou moci zvýšit tempo. Nasuada nejspíš nepředpokládala takové zpoždění. Asi ne. Myslela si, že dokážu běžet naplno od Vardenů až do Farthen Dûru. Ha! Kopl do větve, která mu ležela v cestě, dál sbíral dříví a celou dobu si nespokojeně brumlal.

*

Když se Garzhvog za hodinu vrátil, Eragon už měl rozdělaný metr dlouhý a půl metru široký oheň, seděl před ním, civěl do plamenů a přemáhal nutkání nechat se unést do bdělých snů, ve kterých by si odpočinul. Křuplo mu za krkem, jak zvedl hlavu.

Garzhvog se k němu blížil s macatou srnou pod levou paží. Zvedl srnu, jako by nevážila víc než pytel hadrů, a zaklínil ji za hlavu do vidlice stromu dvacet metrů od ohně. Vytáhl nůž a začal zvíře kuchat.

Eragon vstal s pocitem, jako by mu zkameněly klouby, a doklopýtal k Garzhvogovi.

„Jak jsi ji zabil?“ zeptal se.

„Prakem,“ zahučel Garzhvog.

„Chceš ji opéct na rožni? Nebo urgalové jedí maso syrové?“

Garzhvog otočil hlavu a pohlédl na Eragona skrz smyčku svého levého rohu. Hluboce uložené žluté oko se zablýsklo. „Nejsme zvířata, Ohnivý meči.“

„Tak jsem to nemyslel.“

S odfrknutím se urgal vrátil ke své práci.

„Opékat ji na rožni potrvá příliš dlouho,“ pokračoval Eragon.

„Udělal bych dušené maso a zbytek si můžeme usmažit na kameni.“

„Dušené maso? Jak? Nemáme hrnec.“

Garzhvog se předklonil, otřel si pravou ruku o zem, pak si z vaku u opasku vytáhl čtverec složené látky a hodil ho Eragonovi.

Eragon se ho pokusil chytit, ale byl tak unavený, že minul a předmět dopadl na zem. Věc připomínala mimořádně velký kus pergamenu. Když ji zvedl, čtverec se rozevřel a on uviděl, že má tvar asi půl metru širokého a metr hlubokého vaku. Lem byl vyztužený tlustým pásem kůže, ke kterému byly přišité kovové kruhy. Obrátil nádobu naruby a žasl nad její hebkostí a nad tím, že nemá žádné švy.

„Co je to?“ zeptal se.

„Žaludek jeskynního medvěda, kterého jsem zabil v prvním roce, co jsem měl rohy. Zavěsí se na rám nebo se strčí do díry, pak se naplní vodou a hodí se do něj horké kameny. Kameny ohřejí vodu a dušené maso chutná výborně.“

„Copak kameny ten žaludek nepropálí?“

„Zatím ho nepropálily.“

„Je očarovaný?“

„Není kouzelný. Je to silný žaludek.“ Garzhvog popadl srnu z obou stran za boky a s heknutím jí jediným pohybem rozlomil pánev. Hrudní kost rozštípl nožem.

„To musel být veliký medvěd,“ divil se stále Eragon.

Hluboko z Garzhvogova hrdla vyšlo hlasité ruk-ruk. „Byl větší, než jsem já teď, Stínovrahu.“

„Také jsi ho zabil prakem?“

„Uškrtil jsem ho vlastníma rukama. Když dospěješ a musíš prokázat svou odvahu, nejsou dovoleny žádné zbraně.“ Garzhvog se na okamžik odmlčel s nožem až po rukojeť zabořeným do srny. „Málokdo se pokusí zabít jeskynního medvěda. Většina mužů loví vlky nebo horské kozy. Proto jsem se také stal válečným vůdcem já a ostatní ne.“

Eragon ho nechal připravovat maso a vrátil se k ohni. Vedle něj vyhloubil díru, kterou vystlal medvědím žaludkem, a skrz kovové kruhy prostrčil kůly, aby se nádoba nehýbala. Po okolí nasbíral asi deset kamenů velikosti jablka a hodil je do ohně. Zatímco čekal, až se kameny ohřejí, pomocí kouzla naplnil medvědí žaludek do dvou třetin vodou a pak z mladé vrby a kousku nevydělané kůže vyrobil kleště.

Když byly kameny doruda rozžhavené, vykřikl: „Už jsou připravené!“

„Dej je dovnitř,“ odpověděl Garzhvog.

Pomocí kleští Eragon vytáhl z ohně nejbližší kámen a spustil ho do nádoby. Hladina vody zasyčela, když se jí kámen dotkl. Vložil do medvědího žaludku dva další kameny a voda se začala s klokotem vařit.

Garzhvog k němu došel kolébavou chůzí a vhodil do vody dvě hrsti masa, pak přidal dvě velké špetky soli z váčku u svého opasku a několik snítek rozmarýnu, tymiánu a dalších divokých rostlin, na které narazil během lovu. Pak přes jednu stranu ohně položil plochý kus břidlice. Když byl kámen horký, usmažil na něm proužky masa.

Zatímco se jídlo vařilo, Eragon a Garzhvog si z pařezu, u něhož Eragon odhodil ruksak, vyřezali lžíce.

Vyhladovělému Eragonovi připadalo čekání dlouhé, ale dušené maso bylo hotové za pár minut a mohli se s Garzhvogem najíst. Pustili se do jídla jako šelmy. Eragon zhltal dvakrát víc než kdy předtím, a co nezvládl on, snědl Garzhvog, který toho spořádal tolik co šest statných mužů.

Potom se Eragon položil na záda, opřel se o lokty a sledoval blikající světlušky, které se honily a kroužily podél buků v abstraktních vzorcích. Někde zastřeně zahoukala sova. Na fialovém nebi se objevily první hvězdy.

Eragon upíral oči do nekonečna a myslel na Safiru a pak na Aryu, pak zase na Aryu a zase na Safiru, a potom zavřel oči a ve spáncích ucítil slabý tlukot. Zaslechl zapraskání, opět otevřel oči a uviděl Garzhvoga, jak si za prázdným medvědím žaludkem čistí zuby zašpičatělým koncem zlomené stehenní kosti. Přelétl pohledem dolů k urgalovým bosým nohám – Garzhvog si sundal sandály, než začali večeřet – a s překvapením zaznamenal, že urgal má na každé noze sedm prstů.

„Trpaslíci mají na nohou stejný počet prstů jako vy,“ podotkl.

Garzhvog vyplivl kousek masa do uhlíků v ohni. „To jsem nevěděl. Nikdy mě nenapadlo se podívat nějakému trpaslíkovi na špičky nohou.“

„Nepřipadá ti to zajímavé, že urgalové a trpaslíci mají na nohou čtrnáct prstů, zatímco elfové a lidé deset?“

Garzhvog odhrnul rty v úšklebku. „S těmi bezrohými horskými krysami nemáme nic společného, Ohnivý meči. Oni mají čtrnáct prstů na nohou a my také, nic víc. Asi bohům udělalo radost stvořit nás takto, když tvořili svět. Není jiné vysvětlení.“

Eragon něco zabručel a vrátil se ke sledování světlušek. Pak řekl: „Vyprávěj mi nějaký příběh, který má tvoje rasa ráda, Nar Garzhvogu.“

Kull na okamžik zauvažoval, pak vytáhl kost z úst a spustil: „Kdysi dávno žila jedna mladá urgralgra a ta se jmenovala Maghara. Její rohy zářily jako leštěný kámen, vlasy jí splývaly do pasu a svým smíchem dokázala okouzlit i ptáky na stromech. Ale nebyla krásná. Byla ošklivá. V její vesnici také žil beran, který byl velmi silný. V zápase zabil čtyři soky a nadto porazil třiadvacet dalších. Ale ačkoli mu jeho skutky získaly nesmírnou slávu, ještě si nevybral družku. Maghara si přála být jeho družkou, ale on se na ni ani nepodíval, protože byla ošklivá, a kvůli její ošklivosti neviděl její zářivé rohy, ani její dlouhé vlasy, ani neslyšel její krásný smích. Maghara byla strašlivě zklamaná, že jí nevěnoval pozornost, a tak vylezla na nejvyšší vrchol Dračích hor a přivolala na pomoc Rahnu. Rahna je matkou nás všech a byla to ona, kdo vymyslel tkaní a zemědělství, a to ona stvořila Beorské hory, když utíkala před obrovským drakem. Rahna, Ta se Zlatými Rohy, Magharu vyslyšela a zeptala se jí, proč ji přivolala. ‚Udělej mě krásnou, Ctěná Matko, abych se líbila beranovi, kterého chci,‘ prosila ji Maghara. A Rahna jí odpověděla: ‚Ty nepotřebuješ být krásná, Magharo. Máš zářivé rohy a dlouhé vlasy a krásný smích. S těmi můžeš získat každého berana, který není tak hloupý, aby se díval jen na dívčinu tvář.‘ A Maghara se vrhla na zem a zvolala: ‚Nebudu šťastná, dokud nedostanu tohohle berana, Ctěná Matko. Prosím, udělej mě krásnou.‘ Rahna se pak usmála a řekla: ‚Pokud to udělám, dítě, jak mi oplatíš mou laskavost?‘ A Maghara řekla: ‚Dám ti cokoli, co budeš chtít.‘“

„Rahně se její nabídka velmi líbila, a tak udělala Magharu krásnou. Maghara se vrátila do své vesnice a všichni se obdivovali její kráse. Se svou novou tváří se Maghara stala družkou vytouženého berana a měli spolu spoustu dětí a žili šťastně po sedm let. Pak za Magharou přišla Rahna a řekla: ‚Sedm let jsi byla šťastná s beranem, kterého jsi chtěla. Užila sis je?‘ A Maghara odpověděla: ‚Ano.‘ A Rahna pravila: ‚Tak jsem si přišla pro svou odměnu.‘ A rozhlédla se po jejím kamenném domě, popadla Maghařina nejstaršího synka a řekla: ‚Vezmu si jeho.‘ Maghara prosila Tu se zlatými rohy, aby jí nebrala nejstaršího syna, ale Rahna se nedala obměkčit. Nakonec Maghara vzala palici svého druha a ohnala se po Rahně, ale palice se jí roztříštila v rukou. Za trest Rahna odňala Maghaře její krásu a odešla s jejím synem do svého domu, kde bydlí čtyři větry, hocha pojmenovala Hegraz a vychovala z něj jednoho z nejmocnějších válečníků, kteří kdy chodili po téhle zemi. A tak by se měl každý od Maghary poučit, že se nemá nikdy bránit svému osudu, protože jinak ztratí to, co je mu nejdražší.“

Eragon sledoval, jak se nad východním obzorem vynořuje zářivý okraj srpku měsíce. „Pověz mi něco o vašich vesnicích.“

„Co?“

„Cokoli. Poznal jsem stovky vzpomínek, když jsem byl v tvé mysli a v Khagrově a Otvekově, ale dokážu si vybavit pouze hrstku z nich a i ty jen mlhavě. Snažím se porozumět tomu, co jsem viděl.“

„Je toho spousta, co bych ti mohl říci,“ zabručel Garzhvog. V těžkých očích měl zadumaný výraz; zarejdil párátkem z kosti kolem jednoho ze svých řezáků a pak řekl: „Vezmeme klády, vytesáme do nich tváře zvířat z hor a ty zarazíme do země před svými domy, aby zaháněly duchy divočiny. Někdy ty kůly vypadají skoro jako živé. Když přijdeš do jedné z našich vesnic, cítíš, jak tě sledují oči všech vytesaných zvířat…“ Kost se zastavila v urgalových prstech, potom se začala znovu pohybovat sem a tam. „U vstupu do každé chalupy zavěsíme namna. To je pás látky široký jako moje natažená ruka. Namna jsou jasně barevná a vzory na nich znázorňují dějiny rodiny, která v domě žije. Jenom ti nejstarší a nejzručnější tkalci mohou namna doplňovat nebo utkat nová, když se poškodí…“ Kost zmizela uvnitř Garzhvogovy pěsti. „Během zimních měsíců vyrábějí zadaní urgralgra spolu se svými druhy nebo družkami podložku před krb. Dokončit takový koberec trvá nejméně pět let, takže než je hotový, poznáš, zda sis svého druha nebo družku vybral dobře.“

„Nikdy jsem nespatřil žádnou vaši vesnici,“ podotkl Eragon. „Musejí být velmi dobře skryté.“

„Dobře skryté a dobře chráněné. Jenom málokdo z těch, kdo viděl naše domy, zůstal naživu, aby o tom mohl vyprávět.“

Eragon upřeně pohlédl na Kulla a trochu kousavě se zeptal: „Jak ses naučil náš jazyk, Garzhvogu? Žil s vámi nějaký člověk? Měli jste některé z nás jako otroky?“

Garzhvog oplatil Eragonovi pohled. „Nemáme žádné otroky, Ohnivý meči. Vyrval jsem znalosti vašeho jazyka z myslí mužů, se kterými jsem bojoval, a podělil jsem se o ně se zbytkem kmene.“

„Zabil jsi mnoho lidí, že?“

„Tys zabil mnoho urgralgra, Ohnivý meči. Proto musíme být spojenci, jinak má rasa nepřežije.“

Eragon zkřížil ruce. „Když jsme s Bromem stopovali ra’zaky, projížděli jsme Yazuakem, což je vesnice u řeky Ninor. Všechny lidi jsme našli nakupené uprostřed návsi a na vršku té hromady mrtvol leželo nemluvně nabodnuté na kopí. Byla to ta nejhorší věc, jakou jsem kdy viděl. A byli to urgalové, kdo je zabili.“

„Než jsem dostal své rohy,“ řekl Garzhvog, „otec mě vzal na návštěvu jedné z vesnic na západních hřebenech Dračích hor. Našli jsme naše příbuzné umučené, spálené a povražděné. Muži z Nardy se dozvěděli o naší přítomnosti a s mnoha vojáky napadli vesnici. Nikdo z našeho kmene neunikl… Je pravda, že milujeme válku víc než jiné rasy, Ohnivý meči, a to se už mnohokrát stalo naší zkázou. Naše ženy nebudou považovat berana za vhodného druha, pokud se neosvědčil v bitvě a nezabil aspoň tři protivníky. A radost z bitvy je zcela jiná než kterákoli jiná radost. Ale i když obdivujeme zásluhy v boji, neznamená to, že si nejsme vědomi vlastních chyb. Jestli se naše rasa nedokáže změnit, Galbatorix nás všechny povraždí, pokud porazí Vardeny, a ty s Nasuadou nás také pozabíjíte, pokud svrhnete toho zrádce s hadím jazykem. Nemám pravdu, Ohnivý meči?“

Eragon krátce kývl bradou. „Máš.“

„Takže nám nijak nepomůže zabývat se křivdami z minulosti. Pokud nedokážeme odhlédnout od toho, co každá z našich ras udělala, nikdy mezi lidmi a urgralgra nenastane mír.“

„A jak bychom se k vám měli zachovat, tedy pokud porazíme Galbatorixe a Nasuada vám dá půdu, o kterou jste požádali –, a za dvacet let vaše děti začnou znovu zabíjet a drancovat, aby si získaly druhy? Pokud znáš své vlastní dějiny, Garzhvogu, pak víš, že to tak vždycky dopadlo, když urgalové podepsali mírové smlouvy.“

Garzhvog si zhluboka povzdechl. „Pak budeme doufat, že existují ještě urgralgra za mořem a že jsou moudřejší než my, protože v téhle zemi zanikneme.“

Žádný z nich už té noci nepromluvil. Garzhvog se schoulil na bok a spal s obrovskou hlavou položenou na zemi, zatímco Eragon se zabalil do svého pláště, opřel se o pařez, zíral na pomalu se pohybující hvězdy a nechal se unášet do svých bdělých snů a zase zpět.

*

Na konci dalšího dne zahlédli Beorské hory. Nejdřív neviděli víc než přízračné obrysy na obzoru, připomínající bílé a fialové trojúhelníky, ale jak se blížil večer, vzdálené pohoří zhmotnělo a Eragon dokázal rozeznat tmavý pás stromů na úpatí, nad ním ještě širší pás třpytivého sněhu a ledu a ještě výš samotné vrcholky z šedé, holé skály, které byly tak vysoké, že na nich nerostly žádné rostliny a nepadal na ně žádný sníh. Stejně jako když je spatřil poprvé, i teď Eragona uchvátila velikost Beorských hor. Všechny smysly mu říkaly, že nic tak obrovského nemůže existovat, a přesto věděl, že ho zrak nešálí. Hory byly v průměru tak deset mil vysoké a mnohé ještě vyšší.

Eragon s Garzhvogem té noci nezastavili, ale utíkali tmou dál a celý další den také. Ráno se nebe vyjasnilo, ale kvůli Beorským horám se slunce vynořilo mezi dvěma vrcholky skoro až v poledne a krajinu zahalenou ve zvláštním závoji stínu zaplavily paprsky světla široké jako samy hory. Eragon pak zastavil na břehu potoka a v tichém úžasu se po několik minut kochal výhledem.

Když obešli široké pásmo hor, jejich cesta začala Eragonovi nepříjemně připomínat jeho útěk s Murtaghem, Safirou a Aryou z Gil’eadu do Farthen Dûru. Dokonce měl dojem, že poznal místo, kde tábořili potom, co překročili poušť Hadarak.

*

Dlouhé dny a ještě delší noci míjely jak nesnesitelně pomalu, tak překvapivě rychle, protože každá hodina byla stejná jako ta předešlá, takže Eragon měl nejenom pocit, že jejich muka nikdy neskončí, ale také jako by velké úseky cesty ani neabsolvovali.

Dorazili s Garzhvogem k ústí velké průrvy, která protínala pásmo hor desítky mil od severu na jih, zahnuli doprava a utíkali mezi chladnými a lhostejnými vrcholy. Když doběhli k Medvědí řece, která vytékala z úzkého údolí vedoucího do Farthen Dûru, přebrodili chladnou vodu a pokračovali na jih.

Té noci, než se odvážili na východ do samotných hor, se utábořili u malého jezírka a dali odpočinout svým nohám. Garzhvog prakem zabil další zvěř, tentokrát jelena, a oba se dosyta najedli.

Po jídle Eragon seděl a shrbený opravoval díru v botě, když uslyšel děsivé vytí, ze kterého se mu srdce rozbušilo na poplach. Rozhlédl se potemnělou krajinou a ke svému zděšení uviděl obrys obrovského zvířete, jak zlehka kluše podél oblázkového břehu jezírka.

„Garzhvogu,“ řekl Eragon tlumeným hlasem, sáhl ke svému ruksaku a vytasil falchion.

Kull sebral ze země kámen velký jako pěst, zasadil ho do kožené kapsy praku a pak, zatímco se zvedal do plné výšky, otevřel chřtán a zařval do noci tak, až se krajinou rozléhala jeho neohrožená výzva.

Zvíře se zarazilo, pak pokračovalo pomaleji a tu a tam očmuchalo zemi. Když vešlo do kruhu osvětleného ohněm, Eragon zalapal po dechu. Před nimi stál vlk s šedým hřbetem veliký jako kůň, s tesáky jako šavle a planoucíma žlutýma očima, které sledovaly každý jejich pohyb. Vlkovy tlapy byly velké jako talíře.

Šrrg! napadlo Eragona.

Zatímco obří vlk obcházel kolem jejich tábora a navzdory své velikosti se pohyboval skoro neslyšně, Eragon si vzpomněl na elfy a na to, jak by se asi vypořádali s divokým zvířetem, a ve starověkém jazyce řekl: „Bratře vlku, nechceme ti ublížit. Dnes v noci naše smečka odpočívá a neloví. Rádi se s tebou podělíme o jídlo a do rána ti poskytneme teplo našeho doupěte.“ Šrrg se zarazil, a když Eragon mluvil dál ve starověkém jazyce, natočil uši dopředu.

„Ohnivý meči, co to děláš?“ zavrčel Garzhvog.

„Neútoč, dokud nezaútočí on.“

Zvíře s mohutným hřbetem pomalu vešlo do tábořiště a celou dobu přitom čmuchalo špičkou obrovského vlhkého čumáku. Vlk natáhl střapatou hlavu k ohni, jako by byl zvědavý na divoké plameny, a přešel ke zbytkům masa a vnitřností poházených po zemi tam, kde Garzhvog porazil jelena. Vlk se přikrčil, popadl kusy masa, pak vstal, otočil se a neslyšně se vyplížil do hlubin noci.

Eragon se uvolnil a zastrčil falchion do pouzdra, zatímco Garzhvog zůstal stát na místě s odhrnutými rty a s vrčením sledoval okolí a naslouchal všemu neobvyklému ve tmě.

*

Při prvních paprscích úsvitu Eragon s Garzhvogem opustili tábořiště a směrem na východ vstoupili do údolí, které je mělo dovést k hoře Thardûr.

Jak probíhali pod větvemi hustého lesa, který střežil nitro horského pásma, vzduch začal být znatelně chladnější a měkké jehličí na zemi tlumilo jejich kroky. Proplétali se mezi silnými kmeny a kolem zkroucených kořenů, které se tlačily ven z navlhlé země do výšky půl metru až metru; měli pocit, jako by je vysoké, tmavé, ponuré stromy, které se nad nimi vzpínaly, sledovaly. Mezi větvemi skákaly a hlasitě švitořily obrovské černé veverky. Popadané kmeny pokrývala vrstva mechu. Kapradí, ostružiní a dalším zeleným listnatým rostlinám se tu dařilo stejně dobře jako houbám všech tvarů, velikostí a barev.

Jakmile byli Eragon s Garzhvogem zcela uvnitř dlouhého údolí, svět se jim zúžil. Po obou stranách se na ně tlačily obrovské hory a z nebe se stal jen vzdálený, nedosažitelný pás mořské modři. Bylo to nejvyšší nebe, jaké kdy Eragon viděl. O boky hor se otíralo pár tenkých mraků.

Asi hodinu po poledni Eragon a Garzhvog zpomalili, když se mezi stromy začal najednou rozléhat děsivý řev. Eragon vytáhl meč z pochvy a Garzhvog popadl hladký říční kámen ze země a zasadil ho do kapsy praku.

„To je jeskynní medvěd,“ zašeptal Garzhvog. Jeho slova přerušilo rozzuřené, pronikavé skřípění, podobné skřípání kovu o kov. „A nagra. Musíme být opatrní, Ohnivý meči.“

Pomalu pokračovali a brzy zahlédli zvířata asi o sto metrů výš ve svahu hory. Před obrovskou hromadou stříbrohnědé kožešiny se zahnutými drápy a špičatými zuby, které se pohybovaly smrtící rychlostí, se s kvičením zmateně motalo stádo načervenalých divočáků s tlustými, špičatými kly. Nejdřív Eragona klamala vzdálenost, ale pak porovnal zvířata se stromy vedle nich a uvědomil si, že kanci jsou větší než šrrg a medvěd je skoro tak veliký jako jejich dům v údolí Palancar. Kanci poranili jeskynního medvěda na boku, ale toho to zřejmě ještě víc rozzuřilo. Medvěd se postavil na zadní nohy, zařval a udeřil jednoho z kanců mohutnou prackou, takže se zvíře svalilo na bok s rozsápanou kůží. Ještě třikrát se kanec pokusil vstát a třikrát ho jeskynní medvěd srazil zpátky, dokud to kanec nevzdal a nezůstal nehybně ležet. Když se medvěd nahnul, aby ho sežral, zbytek kvičících prasat utekl zpátky pod stromy a stoupal do svahu, pryč od medvěda.

Eragon byl stále ohromen medvědovou silou a následoval Garzhvoga, který pomalu procházel medvědovým zorným polem. Medvěd zvedl rudý čumák od břicha svého úlovku a sledoval je malýma, korálkovýma očima, ale pak zřejmě usoudil, že pro něj neznamenají žádnou hrozbu, a vrátil se k potravě.

„Myslím, že ani Safira by nedokázala přemoci takového netvora,“ hlesl Eragon.

Garzhvog si krátce odfrkl. „Umí chrlit oheň. Medvěd ne.“

Žádný z nich nespustil z medvěda oči, dokud ho nezakryly stromy, a i pak měli stále nachystané zbraně, protože nevěděli, na jaká další nebezpečí tu mohou narazit.

Když den přešel v pozdní odpoledne, zaslechli další zvuk: smích. Oba se zastavili, pak Garzhvog zvedl prst a překvapivě kradmo se začal plížit houštím směrem za smíchem. Eragon opatrně našlapoval vedle Kulla se zatajeným dechem, aby je svým oddechováním neprozradil.

Eragon vykoukl shlukem dřínových listů a spatřil, že dnem údolí vede vyšlapaná cesta a vedle pěšiny si hrají tři trpasličí děti, házejí po sobě klacky a vřískají smíchy. Neviděl žádné dospělé. Eragon se stáhl do bezpečné vzdálenosti, vydechl a pohlédl na nebe, kde zahlédl několik obláčků bílého kouře, zhruba tak míli od nich.

Když se Garzhvog skrčil vedle něj, aby byli stejně vysocí, zapraskala větev. Garzhvog řekl: „Ohnivý meči, tady se rozloučíme.“

„Ty se mnou nepůjdeš do pevnosti Bregan?“

„Ne. Mým úkolem je ochránit tě. Pokud půjdu s tebou, trpaslíci ti nebudou věřit tak, jak by měli. Hora Thardûr je kousek odsud a jsem si jistý, že tady už se tě nikdo neopováží zranit.“

Eragon se poškrábal za krkem a přelétl očima mezi Garzhvogem a kouřem na východ od nich. „Poběžíš přímo zpátky k Vardenům?“

Garzhvog se potichu zachechtal a odpověděl: „Jo, ale možná ne tak rychle, jako jsme běželi sem.“

Eragon si nebyl jistý, co má říct, strčil špičkou boty do shnilého konce klády, a odkryl tak shluk bílých larev kroutících se v dřevěných chodbičkách. „Nedovol, aby tě sežral šrrg nebo medvěd, jo? Pak bych to zvíře musel vystopovat a osobně zabít a na to nemám čas.“

Garzhvog si přitiskl pěsti ke kostnatému čelu. „Nechť se tví nepřátelé před tebou plazí, Ohnivý meči.“ Garzhvog vstal, otočil se a vyrazil dlouhými skoky zpátky. Kullovu obrovitou postavu brzy skryl les.

Eragon se nadechl čerstvého horského vzduchu a pak se protáhl houštím. Když se vynořil ze změti dřínu a vysokého kapradí, malé trpasličí děti strnuly a v jejich kulatých růžových tvářích se objevily obavy. Eragon odtáhl ruce od těla a řekl: „Jsem Eragon Stínovrah, Syn Nikoho. Hledám Orika, syna Thrifka, v pevnosti Bregan. Mohly byste mě k němu dovést?“ Když děti neodpovídaly, uvědomil si, že nerozumí jeho řeči. „Jsem Dračí jezdec,“ řekl velmi pomalu a důrazně. „Eka eddyr aí Šur’tugal… Šur’tugal… Argetlam.“

Nato se dětem rozzářily oči a užasle na něj zíraly s otevřenou pusou. „Argetlam!“ zvolaly. „Argetlam!“ Utíkaly k němu a vrhly se na něj, omotávaly mu své krátké ručky kolem nohou a tahaly ho za šaty a celou dobu přitom křičely radostí. Eragon na ně hleděl a cítil, jak se mu po tváři rozlil přihlouplý úsměv. Děti ho chytily za ruce a on jim dovolil, aby ho táhly po pěšině. Ačkoli jim nerozuměl, neustále něco brebentily v trpasličím jazyce, a i když nevěděl, co mu říkají, rád poslouchal jejich řeč.

Jedno z dětí – nejspíš dívka – k němu natáhlo ruce, a tak ji zvedl, posadil si ji na ramena a trhnul sebou, když ho popadla za vlasy. Smála se, pronikavě a sladce, což ho znovu přimělo k úsměvu. Takhle ověnčený a s doprovodem Eragon zamířil k hoře Thardûr a tam k pevnosti Bregan, za svým nevlastním bratrem Orikem.