SHLEDÁNÍ

 

místa, odkud Eragon vyrazil, to bylo k jižní bráně Tronjheimu skoro míli. Vzdálenost překonal během pouhých pár minut, kdy se jeho kroky hlasitě rozléhaly na kamenné podlaze. Cestou letmo zahlédl pestré gobelíny, které po obou stranách visely nad obloukovými vchody do chodeb, a pitvorné sochy zvířat a nestvůr, které číhaly mezi sloupy z krvavě rudého jaspisu, lemujícími klenutou chodbu. Čtyřposchoďová dopravní tepna byla tak velká, že Eragonovi nečinilo skoro žádné potíže vyhýbat se trpaslíkům, kteří se v ní pohybovali, i když v jednom místě mu do cesty vstoupila řada Knurlcarathn a on neměl na výběr než je přeskočit. Trpaslíci se skrčili a vyděšeně vykřikli. Eragona pobavily jejich užaslé pohledy, když jim letěl nad hlavami.

Lehkými skoky se prohnal pod branou z masivních trámů, která chránila jižní vchod do města-hory, a když probíhal kolem, slyšel výkřiky stráží: „Buď zdráv, Argetlame!“ Protože brána byla zapuštěná do úpatí Tronjheimu, až po dvaceti metrech proběhl mezi dvojicí obřích zlatých gryfů, kteří upírali slepé oči k obzoru, a vynořil se na otevřeném prostranství.

Vzduch byl chladný a vlhký a voněl po čerstvém dešti. Ačkoli bylo ráno, plochý kotouč země obklopující Tronjheim – země, na níž nerostla žádná tráva, jenom mech, lišejník a příležitostně shluk pronikavě vonících muchomůrek – byl zahalen v šedavém stínu. Nad ním Farthen Dûr stoupal víc než deset mil do úzkého otvoru, kterým do obrovského kráteru vstupovalo bledé, nepřímé světlo. Když Eragon pohlédl vzhůru, velikost hory byla nad jeho chápání.

Jak utíkal, poslouchal jednotvárný rytmus vlastního dechu a lehkých, svižných kroků. Byl tu úplně sám, pouze jeden zvědavý netopýr se mu zatřepotal nad hlavou a pronikavě zapištěl. Poklidná atmosféra prostupující dutou horou mu poskytovala útěchu a osvobozovala ho od jeho běžných starostí.

Utíkal po cestě z kočičích hlav, která se táhla od tronjheimské jižní brány až ke dvěma černým, deset metrů vysokým dveřím, zasazeným do jižního úpatí Farthen Dûru. Právě když chtěl zastavit, ze skrytých strážnic se vynořila dvojice trpaslíků a spěchala otevřít dveře, které odhalily zdánlivě nekonečný tunel.

Eragon pokračoval do nitra chodby. Prvních patnáct metrů tunelu lemovaly mramorové sloupy vykládané rubíny a ametysty. Za nimi byl tunel holý a opuštěný, hladké stěny každých dvacet metrů narušila jedna jediná lucerna bez plamene a v nepravidelných odstupech občas zavřené dveře nebo brána. Zajímalo by mě, kam vedou, pomyslel si Eragon. Pak si představil míle kamenné masy, která se na něj tlačí z vrchu, a na okamžik mu tunel připadal nesnesitelně stísněný. Rychle tu představu zapudil.

V půli tunelu ji Eragon ucítil.

„Safiro!“ vykřikl v duchu i nahlas a ozvěna její jméno, rozléhající se mezi kamennými stěnami, násobila desítkami výkřiků.

Eragone! O chvíli později se k němu z druhého konce tunelu doneslo tlumené burácení vzdáleného řevu.

Eragon znovu zdvojnásobil rychlost, otevřel svou mysl Safiře a odstranil veškeré zábrany kolem sebe, aby mohli splynout. Její vědomí ho zaplavilo jako vlna horké vody, jakmile se s ní spojil. Zalapal po dechu, zakopl a málem spadl. Zabalili jeden druhého do záhybů svých myšlenek, drželi se s důvěrností, kterou nemůže poskytnout žádné tělesné objetí, a dovolili, aby jejich osobnosti znovu splynuly. To, čím se jim nejvíce ulevilo, bylo prosté: už nebyli sami. Vědět, že jste s někým, komu na vás záleží, kdo rozumí celé vaší bytosti a kdo by vás neopustil ani za těch nejzoufalejších okolností, to je ten nejvzácnější vztah, jaký je možné mít, a Eragon i Safira se z něj těšili.

Zanedlouho Eragon Safiru zahlédl, jak k němu pospíchá, co jí síly stačí, aniž by se při tom bouchala hlavou do stropu nebo škrábala křídly o zdi. Její drápy zaskřípaly o kamennou podlahu, když zabrzdila před Eragonem, divoká, třpytivá a nádherná.

Eragon vykřikl radostí, vyskočil a bez ohledu na její ostré šupiny jí omotal paže kolem krku, až mu nohy volně visely nad zemí, a co nejpevněji ji objal. Maličký, řekla Safira vřelým tónem. Spustila ho na podlahu, pak si odfrkla a dodala: Maličký, jestli mě nechceš uškrtit, měl bys povolit svůj stisk.

Promiň. Zazubil se, ustoupil o krok, pak se zasmál, přitiskl čelo k jejímu čumáku a začal ji škrábat za čelistmi.

Tunelem se rozléhalo Safiřino tlumené bručení.

Jsi unavená, řekl.

Nikdy jsem neletěla tak daleko a tak rychle. Od doby, co jsem opustila Vardeny, jsem zastavila jenom jednou a byla bych nezastavila vůbec, ale už jsem měla strašnou žízeň.

Chceš říct, že jsi tři dny nespala a nejedla?

Mrkla na něj a na okamžik zakryla jedno ze svých zářivých očí.

Musíš mít hrozný hlad! zvolal Eragon ustaraně. Přelétl ji očima a hledal známky zranění. Ke své úlevě žádné nenašel.

Jsem unavená, připustila, ale hlad nemám. Ještě ne. Jakmile si odpočinu, pak se budu potřebovat najíst. Ale teď si myslím, že bych pozřela nejvýš králíka… Země se mi kolébá pod nohama. Mám pocit, jako bych ještě letěla.

Kdyby nebyli tak dlouho odloučeni, Eragon by jí možná vynadal za lehkomyslnost, ale takhle byl dojatý a vděčný, že tak spěchala. Děkuji ti, řekl. Nesnesl bych čekat další den, než zase budeme spolu.

Já taky ne. Zavřela oči a zatlačila hlavou o jeho ruce, kterýma ji dál škrábal za čelistí. Navíc bych těžko mohla zmeškat korunovaci. Koho shromáždění klanů…

Než stačila dokončit otázku, Eragon jí poslal obrázek Orika.

Ach, povzdechla si a zaplavila ho svou spokojeností. Bude dobrým králem.

Doufám.

Je hvězdný safír připravený, abych ho mohla spravit?

Pokud ho trpaslíci ještě nesložili dohromady, jsem si jistý, že zítra budou hotovi.

To je dobře. Rozevřela oční víčko a upřela na něj pronikavý pohled. Nasuada mi řekla, o co se Az Sweldn rak Anhûin pokusili. Vždycky se dostaneš do potíží, když nejsem s tebou.

Jeho úsměv se ještě rozšířil. A když jsi?

Sežeru ty potíže dřív, než ony sežerou tebe.

To říkáš ty. A co tenkrát, když nás u Gil’eadu přepadli urgalové a zajali mě?

Mezi Safiřinými tesáky unikl obláček kouře. To se nepočítá. Tenkrát jsem byla menší a ne tak zkušená. Dnes by se to nestalo. A ty už nejsi tak bezmocný jako kdysi.

Nikdy jsem nebyl bezmocný, namítl, jenom mám mocné nepřátele.

Z nějakého důvodu jeho poslední prohlášení připadalo Safiře nesmírně zábavné. Hruď se jí začala otřásat smíchem a brzy se smál i Eragon. Žádný z nich nedokázal přestat, takže Eragon nakonec ležel na zádech a ztěžka oddechoval a Safira se usilovně snažila zadržet výbuchy plamene, který jí neustále vystřeloval z nozder. Pak vydala zvuk, který Eragon ještě nikdy neslyšel – podivné kolísavé zavrčení a on přes jejich spojení zaznamenal ten nejpodivnější pocit.

Safira ten zvuk vydala znovu a pak zakroutila hlavou, jako by se snažila zbavit hejna much. Jejda, zabědovala. Asi mám škytavku.

Eragon rozevřel ústa údivem. Chvíli tak zůstal, pak se začal znovu svíjet smíchy a chechtal se tak silně, že mu po tvářích stékaly slzy. Pokaždé, když už se skoro uklidnil, Safira znovu škytla, kývla hlavou dopředu jako čáp a on zase vyprskl smíchy. Nakonec si zacpal uši, zabodl oči do stropu a odříkával si skutečná jména všech kovů a kamenů, na které si vzpomněl.

Když skončil, zhluboka se nadechl a narovnal se.

Lepší? zeptala se Safira. Ramena se jí zatřásla dalším škytnutím.

Eragon se kousl do jazyka. Lepší… Tak pojďme do Tronjheimu. Měla bys dostat vodu. To by mohlo pomoci. A potom by ses měla prospat.

Neumíš vyléčit škytavku kouzlem?

Možná. Snad. Ale ani Brom, ani Oromis mě neučili jak. Safira zabručela, že to chápe, a o chvíli později následovalo další škytnutí. Eragon si skousl jazyk ještě víc a zíral na špičky svých bot. Můžeme?

Safira natáhla pravou přední nohu a nabídla mu ji. Eragon jí radostně vylezl na hřbet a usadil se v sedle za jejím krkem.

Společně pokračovali tunelem k Tronjheimu a užívali si své společné pocity štěstí.