ZPRÁVA V ZRCADLE

 

NNa Safiru pražilo ranní slunce a zalévalo ji příjemným teplem. Vyhřívala se vleže na hladkém kamenném výběžku pár metrů nad Eragonovým prázdným stanem. Byl ospalá z nočních průzkumných letů, které podnikala každou noc od chvíle, kdy Nasuada poslala Eragona do velké-duté-hory-Farthen-Dûr. Tyhle výlety byly nezbytné, aby utajili Eragonův odchod, ale jejich jednotvárnost ji unavovala, protože i když se ve tmě nebála, nebyla svou povahou noční živočich a nelíbilo se jí dělat něco pořád dokola. Takhle strávila většinu času létáním nad stejnou krajinou, protože Vardenům trvalo strašně dlouho přemístit se z místa na místo. Jediné, co ji nedávno rozrušilo, bylo, když předchozího rána zahlédla nízko nad severovýchodním obzorem zabedněnce-s-rudými-šupinami-Trna. Ale neotočil se, aby se s ní utkal, a pokračoval někam hlouběji do Království. Když Safira nahlásila to, co viděla, Nasuada, Arya a elfové střežící Safiru reagovali jako hejno vyplašených sojek, bědovali a pokřikovali jeden na druhého a zmateně pobíhali sem a tam. Dokonce trvali na tom, že černo-modrý-chlupatý-vlk-Blödhgarm v převlečení za Eragona poletí s ní, což samozřejmě odmítla. Jedna věc byla dovolit elfovi umístit na její hřbet prázdný-stín-přízrak Eragona pokaždé, když vzlétala a přistávala mezi Vardeny, ale pokud nebude hrozit bitva – a možná ani v takovém případě – nehodlala dovolit, aby na ní jezdil kdokoli jiný než Eragon.

Safira si zívla, protáhla si pravou přední nohu a roztáhla drápy na tlapě. Znovu se uvolnila, obtočila si ocas kolem těla, položila si hlavu na tlapy a v myšlenkách se jí honily obrazy jelenů a další kořisti.

Zanedlouho nato uslyšela dusot kroků, jak někdo utíkal táborem směrem k Nasuadinu stanu-ze-složených-křídel-červeného-motýla. Safira tomu nevěnovala pozornost. Tady beztak pořád sem a tam spěchali nějací poslové.

Právě když už usínala, uslyšela, jak kolem pádí další běžec a po krátké chvilce ještě dva. Aniž by otevřela oči, vystrčila špičku jazyka a ochutnala vzduch. Ucítila neobvyklé pachy. Když však usoudila, že vyrušení nestojí za bližší prozkoumání, nechala se unést do snů o tom, jak se v chladném zeleném jezeře potápí pro ryby.

*

Safiru probudil zlostný křik.

Ani se nepohnula a poslouchala, jak se spolu hádá větší počet dvounožců-s-kulatýma-ušima. Byli příliš daleko, aby rozuměla, co říkají, ale z tónu jejich hlasů usoudila, že jsou natolik rozčilení, že jsou s to se zabít. Mezi Vardeny se občas rozpoutaly hádky, jako v každém větším stádu, ale ještě nikdy neslyšela tolik dvounožců hádat se tak dlouho a s takovou vervou.

Ucítila ve spodině lebky slabé pulsování, jak se křik dvounožců zesiloval. Přitiskla drápy na kámen pod sebou a s ostrým prasknutím se kolem špiček jejích drápů odlouply tenké šupinky křemenité skály.

Budu počítat do třiatřiceti, pomyslela si, a pokud do té doby nepřestanou, raději by měli doufat, ze ať už je rozčílilo cokoli, stojí to za to, aby narušovali odpočinek dcery-větru!

Než Safira napočítala do sedmadvaceti, dvounožci utichli. Konečně! Uvelebila se do pohodlnější polohy a chystala se pokračovat ve své velmi-potřebné dřímotě.

Náhle zacinkal kov, zašustila kůže-z-rostlinné-látky, po zemi dusaly pokrývky-kůže-na-tlapkách a k Safiře se donesl nezaměnitelný pach bojovnice-s-tmavou-pletí-Nasuady. Co teď? Přemýšlela a krátce zvažovala, že na všechny zařve, až se v hrůze rozprchnou a nechají ji o samotě.

Když otevřela jedno oko, viděla, jak k jejímu místu na kamenném výběžku kráčí Nasuada a jejích šest stráží. Na nižším konci kamenné desky Nasuada strážím nařídila, aby zůstali s Blödhgarmem a ostatními elfy, kteří se cvičili v boji na malém travnatém plácku, a pak sama vylezla na skálu.

„Zdravím tě, Safiro,“ řekla Nasuada. Měla na sobě červené šaty, jejichž barva byla oproti zelenému listí jabloní kolem nepřirozeně výrazná. Odlesky světla od Safiřiných šupin pokryly její tvář tečkami.

Safira jednou mrkla, protože se jí ani trochu nechtělo odpovědět slovy.

Když se Nasuada rozhlédla kolem, přistoupila blíž k Safiřině hlavě a zašeptala: „Safiro, musím s tebou mluvit v soukromí. Protože ty dokážeš proniknout do mé mysli, ale já do tvojí ne, ptám se – můžeš zůstat uvnitř mě, abych si mohla myslet to, co ti chci říct, a tys to vnímala?“

Safira se dotkla Nasuadina napjatého-tvrdého-unaveného-vědomí a zaplavila je pocitem podráždění z toho, že ji vyrušují ve spánku, než řekla: Mohu, když chci, ale nikdy bych to neudělala bez tvého svolení.

Jistě, odpověděla Nasuada. Chápu. Nejdřív Safiru zaplavily pouze nesouvislé obrazy a ženiny pocity: šibenice s prázdnými oprátkami, zkrvavená zem, rozzuřené tváře, strach, vyčerpání, a to vše na pozadí zarputilého, chladného odhodlání. Odpusť mi, omlouvala se jí Nasuada. Měla jsem náročně ráno. Pokud jsou moje myšlenky příliš roztěkané, měj se mnou, prosím, strpení.

Safira znovu mrkla. Co tak pobouřilo Vardeny? Svým otravným hádáním mě probudila skupina mužů a předtím jsem slyšela, jak táborem spěchá neobvykle mnoho poslů.

Nasuada semknula rty, odvrátila se od dračice, zkřížila paže a kolébala v dlaních svá zraněná předloktí. Její mysl zčernala jako půlnoční mrak a byla plná náznaků smrti a násilí. Po neobvykle dlouhé odmlce v duchu řekla: Jeden z Vardenů, muž jménem Otmund, se dnes v noci vplížil do tábora urgalů a tři z nich zabil, když spali kolem ohně. Urgalům se nepovedlo Otmunda chytit a on se dnes ráno dožadoval uznání za svůj skutek a chvástal se jím po celém táboře.

Proč to udělal? zeptala se Safira. Zabili mu urgalové rodinu?

Nasuada zavrtěla hlavou. Skoro si přeji, aby to tak bývalo bylo, protože pak by urgalové nebyli tak rozzuření. Pomstě aspoň rozumějí. Ne, to je na tom to divné. Otmund nenávidí urgaly jenom proto, že jsou to urgalové. Nikdy neublížili jemu ani jeho příbuzným, a přesto je nenávidí celou svou bytostí. K takovému závěru jsem aspoň došla poté, co jsem s ním mluvila.

Jak s ním naložíš?

Nasuada znovu pohlédla na Safiru s hlubokým zármutkem v očích. Za své zločiny bude viset. Když jsem přijala urgaly mezi Vardeny, prohlásila jsem, že každý, kdo zaútočí na urgala, bude potrestán stejně, jako by zaútočil na člověka. Nemohu své slovo vzít zpátky.

Lituješ svého slibu?

Ne. Mojí muži už jistě poznali, že takové činy neodpustím. Jinak se mohli obrátit proti urgalům hned toho dne, kdy jsem uzavřela dohodu s Nar Garzhvogem. Teď jim ale musím ukázat, že jsem svá slova mínila vážně. Pokud to neudělám, dojde tu ještě k dalším vraždám, a pak urgalové vezmou věci do svých rukou a naše dvě rasy si znovu půjdou po krku. Je jenom správné, aby Otmund zemřel za to, že ty urgaly zabil a neuposlechl mé rozkazy, ale Vardenům se to nebude líbit, Safiro. Obětovala jsem vlastní tělo, abych získala jejich věrnost, ale teď mě budou nenávidět za to, že nechám pověsit Otmunda… Budou mě nenávidět za to, že stavím na roveň životy urgalů s životy lidí. Nasuada spustila paže a zatahala za manžety svých rukávů. A nemohu říct, že se mi to líbí o moc víc než jim. Přestože se snažím jednat s urgaly otevřeně, spravedlivě a jako s rovnými, jak by to dělal můj otec, nemohu jim zapomenout, jak ho zabili. Nemohu si pomoci, ale prostě si pamatuji pohled na zástupy urgalů, kteří vraždili Vardeny v bitvě o Farthen Dûr. Nemohu si nevzpomenout na tolik příběhů, které jsem jako dítě slyšela, příběhů o urgalech táhnoucích z hor a vraždících nevinné lidi ve spánku. Urgalové byli vždy obávaní netvoři a já jsem svým rozhodnutím spojila náš osud s jejich. Nemohu na tohle všechno zapomenout, Safiro, a zjistila jsem, že přemýšlím o tom, zda jsem udělala správné rozhodnutí.

Nemůžeš nebýt člověkem, řekla Safira ve snaze Nasuadu utěšit. Přesto nemusíš být svázaná tím, co si myslí lidé kolem tebe. Ty můžeš přerůst hranice svojí rasy, pokud budeš mít vůli. Pokud nás události z minulosti mohou něco naučit, tak to, že králové a královny a další vůdci, kteří sblížili rasy, jsou ti, kteří v Alagaësii vykonali největší dobro. To proti sváru a zlosti musíme bojovat, místo abychom se bránili bližším vztahům s těmi, kdo kdysi byli našimi nepřáteli. Ponech si svou nedůvěru vůči urgalům, protože si ji zasloužili, ale také pamatuj, že kdysi se trpaslíci a draci nemilovali o nic víc než lidé a urgalové. A kdysi draci bojovali proti elfům a byli by zcela vymýtili jejich rasu, kdyby mohli. Kdysi to byla pravda, ale už není, protože lidé jako ty mají odvahu odložit minulou zášť a ukout pouta přátelství tam, kde dosud žádná neexistovala.

Nasuada přitiskla čelo k Safiřině čelisti a pak řekla: Jsi velmi moudrá, Safiro.

Safira pobaveně zvedla hlavu ze svých tlap a dotkla se špičkou čumáku Nasuadina čela. Říkám pravdu tak, jak ji vidím, nic víc. Pokud to je moudrost, pak se o ni ráda podělím. Přesto jsem přesvědčená, že ty už máš sama právě tolik moudrosti, kolik potřebuješ. Popravit Otmunda možná Vardeny nepotěší, ale jejich oddanost vůči tobě jen tak něco nezlomí. Navíc jsem si jistá, že dokážeš najít způsob, jak je uchlácholit.

Ano, řekla Nasuada a otřela si koutky očí prsty. Myslím, že budu muset. Pak se usmála a její tvář se proměnila. Ale Otmund není to, proč jsem přišla. Eragon se se mnou právě spojil a žádá tě, aby ses k němu připojila ve Farthen Dûru. Trpaslíci…

Safira prohnula krk, divoce zařvala a vychrlila k nebi mihotavou ohnivou stěnu. Nasuada klopýtla o krok zpátky a všichni ostatní v doslechu ztuhli a zírali na Safiru. Dračice se zvedla na nohy, otřásla se od hlavy k ocasu – na svou únavu v mžiku zapomněla – a roztáhla křídla k odletu.

Temní jestřábi vyrazili k Nasuadě, ale ona je gestem odvolala. Zahalil ji oblak kouře, až si musela přitisknout vnitřní stranu rukávu na nos a zakašlala. Tvoje nadšení je chvályhodné, Safiro, ale…

Je Eragon zraněný? zeptala se Safira. Projel jí pocit znepokojení, když Nasuada zaváhala.

Je zdravý jako vždy, odpověděla Nasuada. Ale včera se stala… jistá… nehoda.

Jaká nehoda?

On a jeho stráže byli napadeni.

Safira zůstala nehybně stát, zatímco jí Nasuada v myšlenkách líčila všechno, co jí Eragon řekl během jejich rozhovoru. Potom Safira vycenila zuby. Dûrgrimst Az Sweldn rak Anhûin by měli být vděční, že jsem nebyla s Eragonem. Nenechala bych je uniknout tak snadno, když se ho pokusili zabít.

Nasuada s úsměvem odvětila: Z toho důvodu je možná lepší, že jsi byla tady.

Možná, přiznala Safira a pak vypustila obláček horkého kouře a mrskla ocasem ze strany na stranu. Ale nepřekvapuje mě to. To se stává pořád. Kdykoli se od Eragona odloučím, někdo na něj zaútočí. Svrbí mě z toho šupiny, když ho mám nechat z dohledu déle než pár hodin.

Je víc než schopný se ubránit.

Pravda, ale naši nepřátelé také nejsou žádní břídilové. Safira netrpělivě přešlápla na místě a zvedla křídla ještě výš. Nasuado, už chci být pryč. Je ještě něco, co bych měla vědět?

Ne, řekla Nasuada. Leť rychle a přímo, Safiro, ale až přiletíš do Farthen Dûru, neotálejte. Jakmile opustíš náš tábor, budeme mít jenom pár dní, než Království dojde, že jsem tebe a Eragona neposlala na krátký průzkumný let. Nevím, zda se Galbatorix rozhodne zaútočit, až budete pryč, ale každá hodina, kdy tady nejste, zvyšuje tu pravděpodobnost. Také bych byla raději, kdybyste byli oba s námi, až zaútočíme na Feinster. Mohli bychom dobýt město bez vás, ale to by nás stálo mnohem víc životů. Osud všech Vardenů zkrátka závisí na tvé rychlosti.

Budeme rychlí jako vítr hnaný bouří, ujistila ji Safira.

Pak se s ní Nasuada rozloučila a odešla z kamenného výběžku, načež Blödhgarm s ostatními elfy přispěchal k Safiřině boku a připevnili jí nepohodlné-kožené-Eragonovo-sedlo a naplnili sedlové brašny jídlem a vybavením, které by normálně nesla, kdyby se vydávala na cestu s Eragonem. Ona by zásoby nepotřebovala – ostatně sama si na ně ani nedosáhla – ale musela je nést, aby zachovali zdání. Jakmile byla připravená, Blödhgarm zkroutil ruku na prsou v elfském vyjádření úcty a pronesl ve starověkém jazyce: „Ať se ti dobře vede, Safiro Zářivá šupino. Vraťte se k nám s Eragonem zdrávi.“

Ať se ti dobře vede, Blödhgarme.

Safira chvíli počkala, než černo-modrý-chlupatý-vlk-Blödhgarm znovu stvořil prázdný-stín-přízrak Eragona, a duch vyšel z Eragonova stanu a vylezl jí na hřbet. Nic necítila, když jí křehký duch vystoupal z pravé přední nohy na horní část nohy a pak na rameno. Když na ni Blödhgarm kývl a naznačil tak, že ne-Eragon je na místě, zvedla křídla, dokud se jí navzájem nedotkla nad hlavou, a vyskočila z konce kamenného výběžku kupředu.

Jak padala k šedým stanům, mávla křídly dolů a vzdálila se od kosti-lámající-země. Otočila se směrem k Farthen Dûru a začala stoupat do vrstvy řídkého-chladného-vzduchu vysoko nad sebou, kde doufala, že najde stálý vítr, který by jí pomohl v cestě.

Zakroužila nad zalesněným břehem řeky, kde se Vardenové rozhodli zastavit na noc, a zavrtěla se divokou radostí. Už nemusela čekat, zatímco Eragon sám, daleko od ní riskoval život! Už nemusela trávit celou noc létáním pořád dokola nad tou samou krajinou! A ti, kdo si přáli zranit partnera-její-duše-a-jejího-srdce-Eragona, už nebudou moci uniknout jejímu hněvu! Rozevřela čelisti a vyřvala svou radost a sebedůvěru do světa. Vyzývala všechny možné bohy, aby se postavili jí, dceři Iormúngra a Vervady, jedněch z největších draků své doby.

Když byla Safira víc než míli nad Vardeny a opíral se do ní silný jihozápadní vítr, srovnala se s proudem vzduchu a dovolila mu, aby ji poháněl kupředu nad sluncem zalitou zemí.

A v duchu řekla: Už jsem na cestě, maličký!