KAMENNÝ LES

 

DDav zajásal.

Eragon seděl na dřevěné tribuně, kterou trpaslíci zbudovali podél vnějších náspů pevnosti Bregan. Pevnost stála na oblém úbočí hory Thardûr, víc než míli nad dnem mlžného údolí, a bylo z ní vidět desítky mil na všechny strany, dokud výhled nezakryly hřebenovité hory. Stejně jako Tronjheim a další města trpaslíků, do nichž Eragon zavítal, byl Bregan postavený celý z kamene – v tomto případě načervenalé žuly, dodávající místnostem a chodbám teplý dojem. Masivní pevnost tvořilo pět pater zakončených otevřenou zvonicí, na jejímž vršku visela skleněná slza velká jako dva trpaslíci; na místě ji držela čtyři žulová žebra, která se spojovala ve špičatý vrcholek. Tahle slza, jak Orik prozradil Eragonovi, byla větším provedením trpasličích luceren bez plamene a během významných příležitostí nebo za mimořádných okolností mohla osvítit celé údolí zlatou září. Trpaslíci jí říkali Az Sindriznarrvel, Sindriin drahokam. Kolem pevnosti se mačkaly četné domky, příbytky pro služebnictvo a vojáky Dûrgrimst Ingeitum a další stavby jako stáje, kovárny a chrám zasvěcený Morgothalovi, trpasličímu bohu ohně a jejich patronu kovářů. Pod vysokými, hladkými stěnami Breganu byly na pasekách v lese roztroušené desítky farem a z kamenných domů stoupaly nitky kouře.

To všechno a ještě víc Orik Eragonovi ukázal a vysvětlil, když ho tři trpasličí děti dovedly na nádvoří pevností a volaly „Argetlam!“ na každého v doslechu. Orik přivítal Eragona jako bratra, pak ho vzal do lázní, a když byl čistý, dohlédl na to, aby ho oblékli do temně rudého hávu a posadili mu zlatý kroužek na čelo.

Potom Orik Eragona překvapil, když mu představil trpasličí ženu se zářivýma očima, červenými tvářemi a dlouhými vlasy a hrdě mu oznámil, že právě před dvěma dny byli s Hvedrou oddáni. Zatímco se Eragon divil a blahopřál jim, Orik přešlapoval z nohy na nohu a po chvíli přiznal: „Bolelo mě, žes nemohl přijít na obřad, Eragone. Jeden z našich kouzelníků se spojil s Nasuadou a já jsem ji požádal, zda by mohla tobě a Safiře předat mé pozvání, ale odmítla ti to říct. Bála se, že by tě nabídka mohla rozptylovat od tvého dalšího úkolu. Nemohu jí to mít za zlé, ale přál bych si, aby ti tahle válka byla dovolila být na naší svatbě a nám na svatbě tvého bratrance, protože teď jsme všichni příbuzní, aspoň podle zákona, když ne podle krve.“

Hvedra k tomu připojila: „Prosím, odteď mě považuj za svou rodinu, Stínovrahu. Pokud to bude v mé moci, v pevnosti Bregan se k tobě vždycky budou chovat jako k rodině a najdeš u nás útočiště, kdykoli budeš potřebovat, i kdyby tě pronásledoval samotný Galbatorix.“

Eragon se uklonil, dojatý její nabídkou. „Jsi nanejvýš laskavá.“ Pak se zeptal: „Pokud vám nevadí, že jsem tak zvědavý – proč jste se s Orikem rozhodli vzít teď?“

„Plánovali jsme uzavřít manželství letos na jaře, ale…“

„Ale,“ pokračoval Orik chraplavě, „urgalové zaútočili na Farthen Dûr a pak mě Hrothgar poslal, abych se s tebou plahočil do Ellesméry. Když jsem se sem vrátil a rodiny klanu mě přijaly za svého nového grimstborith, připadalo nám, že je vhodný čas završit naše zásnuby a stát se mužem a ženou. Nikdo z nás nemusí přežít rok, tak proč otálet?“

„Takže ses stal vůdcem klanu,“ řekl Eragon.

„Ano. Vybrat nového vůdce Dûrgrimst Ingeitum nebylo snadné – řešili jsme to víc než týden – ale nakonec většina rodin souhlasila, že bych měl jít v Hrothgarových stopách, protože jsem jeho jediný dědic.“

Eragon nyní seděl vedle Orika a Hvedry, ládoval se chlebem a skopovým, které mu trpaslíci přinesli, a sledoval závod probíhající před tribunou. Jak mu vysvětlil Orik, trpasličí rodina obvykle, pokud si to mohla dovolit, pořádala hry pro pobavení svatebčanů. Hrothgarova rodina byla tak bohatá, že tyhle hry už trvaly tři dny a měly pokračovat ještě další čtyři. Hry se skládaly z mnoha disciplín: zápasů, lukostřelby, šermu, siláckých výkonů a právě probíhající soutěže – Ghastgar.

Z opačných konců travnatého pole proti sobě vyjeli dva trpaslíci na bílých Feldûnost. Rohaté horské kozy překonávaly trávník skoky, které byly přes dvacet metrů dlouhé. Trpaslík vpravo měl k levé paži připnutý štít, neměl však žádnou zbraň. Ten vlevo zase neměl štít, ale v pravé ruce držel oštěp.

Eragon zatajil dech, jak se vzdálenost mezi Feldûnost úžila. Když byli necelých deset metrů od sebe, trpaslík s oštěpem máchl rukou a mrštil kopí po svém protivníkovi. Druhý trpaslík se nekryl štítem, ale natáhl ruku a s ohromující obratností zachytil oštěp za násadu. Zamával jím nad hlavou. Dav shromážděný kolem arény halasně zajásal a nadšeně tleskal a Eragon se k tomu jásotu přidal.

„To je šikula!“ zvolal Orik. Zasmál se, vyprázdnil džbánek medoviny a jeho nablýskaná drátěná košile se zatřpytila v podvečerním světle. Na hlavě měl helmici zdobenou zlatem, stříbrem a rubíny a na ruce pět velikých prstenů. U pasu mu visela jeho všudypřítomná sekyra. Hvedra byla oblečena ještě honosněji – na přepychových šatech měla pásy vyšívané látky, kolem krku šňůry perel a krouceného zlata a ve vlasech slonovinový hřebínek se smaragdem velkým jako Eragonův palec.

Pak vstala řada trpaslíků a rozezvučela sadu zkroucených rohů, až se hlasité tóny rozléhaly horami. Pak robustní trpaslík pokročil vpřed a v trpasličím jazyce ohlásil vítěze poslední soutěže, stejně jako jména další dvojice soutěžících.

Když uvaděč domluvil, Eragon se naklonil a zeptal se: „Pojedeš s námi do Farthen Dûru, Hvedro?“

Zavrtěla hlavou a široce se usmála. „Ne. Musím zůstat tady a starat se o záležitosti Dûrgrimst Ingeitum, když bude Orik pryč, aby se nevrátil a nezjistil, že bojovníci mají hlad a že se utratilo všechno naše zlato.“

Orik se zachechtal a natáhl svůj pohár k jednomu ze sloužících stojících opodál. Když trpaslík přispěchal a ze džbánu mu dolil medovinu, Orik oznamoval Eragonovi se zjevnou pýchou: „Hvedra se nechvástá. Není jenom mojí ženou, ona je… Ach, vy pro to ani nemáte slovo. Ona je grimstcarvlorss našeho klanu. Grimstcarvlorss znamená… ‚strážkyně domu‘, ‚správcová domu‘. Její povinností je dohlédnout na to, aby rodiny našeho klanu platily pevnosti Bregan domluvené desátky, aby se naše stáda pásla na správných polích ve správný čas, aby nám nedocházely zásoby jídla a obilí, aby ženy z Ingeitum tkaly dostatek látek, aby byli naši válečníci dobře vyzbrojeni, aby naši kováři stále měli dost rudy pro tavení železa a zkrátka aby si náš klan dobře vedl, byl úspěšný a vzkvétal. Náš lid má takové rčení: dobrá grimstcarvlorss dělá klan…“

„A špatná grimstcarvlorss klan zničí,“ dodala Hvedra.

Orik se usmál a chytil ji za ruku. „A Hvedra je ta nejlepší grimstcarvlorss. Není to dědičný titul. Musíš prokázat, že si tu pozici zasloužíš, pokud ji máš zastávat. Zřídkakdy je manželka grimstborith současně také grimstcarvlorss. V tomto ohledu jsem měl obrovské štěstí.“ Naklonili se hlavami k sobě a začali se vzájemně otírat nosem o nos. Eragon odvrátil pohled a zase jednou se cítil osamělý a odstrčený. Orik se naklonil zpátky, dal si doušek medoviny a pak řekl: „V našich dějinách bylo mnoho slavných grimstcarvlorss. Často se říká, že my vůdci klanů jsme dobří jedině k tomu, abychom si navzájem vyhlašovali válku, a že grimstcarvlorss jsou raději, když trávíme čas handrkováním mezi sebou a nepleteme se jim do řemesla okolo chodu klanu.“

„Ale jdi, Skilfz Delva,“ hubovala ho Hvedra. „Víš, že to není pravda. Nebo to aspoň nebude pravda v našem případě.“

„Hmm,“ řekl Orik a dotkl se čelem Hvedřina čela. Znovu se začali otírat nosy.

Eragon obrátil pozornost zpět k davu pod nimi, odkud se ozývalo vzteklé syčení a posměšky. Viděl, jak jeden z trpaslíků soupeřících v Ghastgar dostal strach a na poslední chvíli strhl svého Feldûnost ke straně a potom se pokoušel protivníkovi utéct. Trpaslík s oštěpem ho pronásledoval dvakrát kolem arény. Když byli dost blízko, postavil se ve třmenech, hodil oštěp a zasáhl zbabělce zezadu do levého ramene. Trpaslík s nářkem spadl ze svého oře, překulil se na bok a svíral násadu zapíchnutou do svého těla. Pospíchal k němu léčitel. Po chvíli ale všichni přestali té podívané věnovat pozornost.

„No fuj!“ Orikův horní ret se zkroutil opovržením. „Bude to trvat roky, než jeho rodina dokáže smazat poskvrnu svého syna. Je mi líto, že jsi musel být svědkem takové zbabělosti, Eragone.“

„Nikdy není příjemné sledovat, jak se někdo zostudí.“

Všichni tři mlčky seděli a sledovali další dvě soutěže. Pak Orik zničehonic chytil Eragona za rameno, až se Jezdec lekl. „Nechtěl bys vidět kamenný les, Eragone?“ zeptal se.

„Nic takového neexistuje, pokud není uměle vytesaný.“

Orik zakroutil hlavou a v očích mu zajiskřilo. „Není vytesaný a existuje. Takže se znovu ptám: chtěl bys vidět kamenný les?“

„Jestli nevtipkuješ… ano, chtěl.“

„Jsem rád, že tu nabídku přijímáš. Nedělám si legraci a slibuji, že se spolu zítra projdeme mezi žulovými stromy. Je to jeden z divů Beorských hor. Všichni hosté Dûrgrimst Ingeitum by měli dostat příležitost ho navštívit.“

*

Následujícího rána vstal Eragon z maličké postele v kamenném pokoji s nízkým stropem a nábytkem poloviční velikosti, opláchl si tvář v míse studené vody a ze zvyku zapátral myslí po Safiře. Cítil ale jenom myšlenky trpaslíků a zvířat uvnitř pevnosti a kolem ní. Náhle se zapotácel, předklonil a rukama sevřel okraje umyvadla, přemožený pocitem samoty. Zůstal v téhle poloze a nedokázal se ani pohnout nebo myslet, dokud se mu před očima neroztancovaly pableskující tečky. Ztěžka se nadechl, vydechl a zase nasál vzduch do plic.

Chyběla mi i během cesty z Helgrindu, pomyslel si, ale aspoň jsem věděl, že se k ní co možná nejrychleji vracím. Teď cestuji pryč od ní a nevím, kdy se zase shledáme.

Zachvěl se, oblékl se a začal se proplétat spletitými chodbami breganské pevnosti. Cestou se ukláněl trpaslíkům, které potkával. Radostně ho zdravili: „Argetlame!“

Na nádvoří pevnosti našel Orika a dalších dvanáct trpaslíků, jak sedlají řadu statných poníků, jejichž dech v chladném vzduchu utvářel bílé obláčky. Eragon si připadal jako obr, když ti malí, statní mužíci pobíhali kolem něj.

Orik ho pozdravil a nabídl mu: „Máme ve stáji osla, kdybys chtěl jet.“

„Ne, půjdu pěšky, pokud vám to nevadí.“

Orik pokrčil rameny. „Jak chceš.“

Když byli připraveni k odjezdu, od vstupu do hlavní haly pevnosti sešla po širokých kamenných schodech Hvedra v šatech s vlečkou a podala Orikovi slonovinový roh pokrytý zlatými ozdůbkami kolem hubičky a ozvučníku. „Tohle bylo mého otce, když jel s Grimstborith Aldhrimem. Dávám ho tobě, aby sis na mě v příštích dnech vzpomněl.“ Potom pronesla ještě něco v trpasličím jazyce tak tiše, že ji Eragon neslyšel, a pak se s Orikem dotkli čely. Orik se narovnal v sedle, přiložil roh ke rtům a foukl do něj. Vyšel z něj hluboký, pronikavý tón, který stále nabýval na síle, až se vzduch na nádvoří rozechvěl jako struna. Z věže nad nimi se vznesla dvojice černých krkavců a zakrákala. Ze zvuku rohu Eragonovi mravenčilo celé tělo. Přešlápl na místě. Už chtěl být pryč.

Orik zvedl roh nad hlavu, naposledy pohlédl na Hvedru a pobídl svého poníka kupředu. Odklusal hlavní breganskou branou a zamířil na východ k horní části údolí. Eragon a skupina trpaslíků ho následovali v těsném závěsu.

Tři hodiny postupovali po vyšlapané cestě přes úbočí hory Thardûr a dostali se ještě výš nad dno údolí. Trpaslíci jeli na ponících, co nejrychleji to šlo, aniž by zranili zvířata, ale jejich tempo bylo i tak pouhým zlomkem rychlosti, kterou byl Eragon schopen běžet. Ačkoli ho to popuzovalo, nestěžoval si, protože si uvědomoval, že vždycky bude muset cestovat pomaleji s každým kromě elfů a Kullů.

Zachvěl se a přitáhl si plášť těsněji k tělu. Slunce dosud nevykouklo nad Beorskými horami a údolím prostupoval vlhký chlad, i když zbývalo jen pár hodin do poledne.

Pak narazili asi na pět set metrů široké žulové prostranství, vpravo ohraničené šikmým srázem posetým přírodními osmihrannými sloupy. Druhý konec kamenného pole zakrývala opona pohyblivé mlhy.

Orik zvedl ruku a zvolal: „Pohleď, Az Knurldrâthn.“

Eragon se zamračil. Ať koukal, jak koukal, neviděl na tomhle pustém místě nic zajímavého. „Nevidím žádný kamenný les.“

Orik slezl z poníka, podal uzdu válečníkovi za ním a řekl: „Pojď prosím se mnou, Eragone.“

Společně kráčeli k vířivé mlžné stěně. Eragon musel zkracovat kroky, aby se přizpůsobil Orikově chůzi, a jeho tváře se dotkla chladná a vlhká mlha. Byla tak hustá, že zakryla zbytek údolí a obklopila je jednotvárnou šedou krajinou, ve které jako by nahoru ani dolů nebylo pevně dáno. Zatímco Orik vytrvale pokračoval sebevědomým krokem, Eragon se cítil zmatený a trochu nejistý, a tak šel s rukou nataženou před sebe pro případ, že by narazil do čehokoli, co tahle mlha skrývá.

Orik zastavil na okraji tenké praskliny, která hyzdila žulu pod jejich nohama, a zeptal se: „Co vidíš teď?“

Eragon přimhouřil oči, přejížděl pohledem sem a tam, ale mlha se mu zdála stejně jednotvárná jako předtím. Otevřel pusu, aby to řekl, pak si ovšem všiml jemné nepravidelnosti kus napravo od sebe – viděl matný vzor světla a tmy, který držel tvar, i když se mlha posunula. Začal si uvědomovat i další nehybné objekty v okolí: zvláštní, nepravidelné kontrastní skvrny, které netvořily žádné rozeznatelné předměty.

„Já ne…,“ začal říkat, když mu závan větru načechral vlasy. Mlha, povzbuzená jemným vánkem, zřídla a nesouvislé vzory stínu se proměnily v kmeny obrovských, popelavých stromů s holými a polámanými větvemi. Obklopovaly je desítky stromů jako bledé kostry starodávného lesa. Eragon přitiskl dlaň na nejbližší kmen. Kůra byla chladná a tvrdá, jako by to byl balvan. Na povrchu stromu se držely skvrnky bledého lišejníku. Eragonovi přeběhl mráz po zádech. Přestože sám sebe nepovažoval za nijak zvlášť pověrčivého, strašidelná mlha, tajemné pološero a vzhled samotných stromů – ponurý, záhadný a nevěstící nic dobrého – v něm rozdmýchaly jiskřičku strachu.

Olízl si rty a zeptal se: „Jak vznikly?“

Orik pokrčil rameny. „Někteří tvrdí, že je sem musel postavit Gûntera, když tvořil Alagaësii z nicoty. Jiní soudí, že je stvořil Helzvog, protože kámen je jeho oblíbený živel – a proč by bůh kamene neměl ve své zahradě i kamenné stromy? Další zas říkají, že tyhle stromy kdysi bývaly jako všechny ostatní, ale velká pohroma před nekonečnou řadou let je pohřbila do země a dřevo se časem proměnilo v prach a prach v kámen.“

„Je to možné?“

„Jenom bohové to vědí s jistotou. Kdo kromě nich může doufat, že pochopí všechna proč a nač světa?“ Orik se o kousek posunul. „Naši předci objevili první z těchto stromů, když tady před více než tisícem let těžili žulu. Hvalmar Bezruk, tehdejší grimstborith Dûrgrimst Ingeitum, zastavil těžbu a místo ní jeho muži vysekávali stromy z okolního kamene. Když odkryli skoro padesát stromů, Hvalmar si uvědomil, že by tu mohly být stovky nebo dokonce tisíce kamenných stromů pohřbených v úbočí hory Thardûr, a tak svým mužům nařídil, aby s prací přestali. Ovšem tohle místo ovládlo představivost naší rasy a od té doby sem cestují knurlan ze všech klanů a snaží se vyprostit další stromy ze spárů žuly. Existují dokonce knurlan, kteří tomu úkolu zasvětili celý život. Také se stalo tradicí posílat sem neposlušné potomky, aby pod dohledem mistra kameníka vysekali strom nebo dva.“

„To musí být nuda.“

„Dává jim to čas litovat svého chování.“ Orik si jednou rukou uhladil splétaný plnovous. „Sám jsem tu strávil pár měsíců, když jsem byl nespoutaný čtyřiatřicetiletý mladík.“

„A litoval jsi svého chování?“

„Mno… ne. Bylo to příliš… únavné. Po všech těch týdnech jsem ze žuly vysvobodil jedinou větev, a tak jsem utekl a narazil na skupinu Vrenšrrgn…“

„Trpaslíky z klanu Vrenšrrgn?“

„Ano, knurlan z klanu Vrenšrrgn, Válečné vlky nebo Vlky války, jak byste řekli ve svém jazyce. Narazil jsem na ně, opil se pivem, a jelikož lovili nagran, usoudil jsem, že bych také měl zabít kance a donést ho Hrothgarovi, abych utišil jeho hněv. To nebylo zrovna nejrozumnější. Dokonce i naši nejschopnější válečníci se bojí lovit nagran a já byl tehdy ještě spíš chlapec než muž. Jakmile jsem vystřízlivěl, proklínal jsem sám sebe za vlastní hloupost, ale protože už jsem přísahal, že to udělám, nezbývalo mi než slib splnit.“

Když se Orik odmlčel, Eragon se zeptal: „Co se stalo?“

„Ech, s pomocí Vrenšrrgn jsem zabil nagra, ale kanec mě nabral na kly a odhodil do větví nedalekého stromu. Vrenšrrgn museli zpátky do pevnosti Bregan odnést nás oba, kance i mě. Ten kanec Hrothgara potěšil a já… já jsem navzdory péči našich nejlepších léčitelů musel strávit další měsíc v posteli, což byl podle Hrothgara dost velký trest za to, že jsem neuposlechl jeho příkazy.“

Eragon se na okamžik zahleděl na trpaslíka a poznamenal: „Chybí ti.“

Orik chvíli stál s bradou přitisknutou k podsadité hrudi. Zvedl sekyru, bouchl do žuly koncem násady a ozvalo se pronikavé klepnutí, které se rozléhalo mezi stromy. „Je to skoro dvě stě let, co náš národ sužovala poslední dûrgrimstvren, poslední válka klanů, Eragone. Ale při Morgothalově černém vousu, teď stojíme na pokraji další.“

„Zrovna teď?“ zvolal Eragon zděšeně. „Je to skutečně tak zlé?“

Orik se zamračil. „Je to horší. Napětí mezi klany je větší než kdy předtím. Hrothgarova smrt a Nasuadin útok na Království roznítily vášně, zostřily staré spory a dodaly sílu těm, kdo věří, že je bláznovství spojit síly s Vardeny.“

„Jak si mohou myslet něco takového, když už Galbatorix s urgaly zaútočil na Tronjheim?“

„Jsou přesvědčení, že Galbatorixe nelze porazit, a naši lidé jejich důvodům věří. Pověz mi upřímně, Eragone, kdyby ses měl právě v tuhle chvíli se Safirou postavit Galbatorixovi, dokázali byste ho vy dva přemoci?“

Eragonovi se sevřelo hrdlo. „Ne.“

„Myslel jsem si to. Ti, kdo se staví proti Vardenům, si přestali uvědomovat Galbatorixovu hrozbu. Říkají, že kdybychom kdysi byli odmítli poskytnout útočiště Vardenům, kdybychom nepřijali tebe a Safiru do velkého Tronjheimu, pak by Galbatorix neměl důvod s námi válčit. Říkají, že když se budeme starat sami o sebe a zůstaneme skrytí v našich jeskyních a tunelech, nebudeme se ho muset bát. Neuvědomují si, že Galbatorixův hlad po moci je neukojitelný a že si nedá pokoj, dokud mu nebude u nohou ležet celá Alagaësie.“ Orik potřásl hlavou a svaly na jeho předloktích vyběhly a napjaly se, když sevřel čepel sekyry mezi tlusté prsty. „Nedovolím, aby se příslušníci naší rasy skrývali v chodbách jako vystrašení zajíci, dokud se vlk zvenku neprohrabe dovnitř a nesežere nás všechny. Musíme pokračovat v boji už kvůli naději, že se nám nějak podaří najít způsob, jak zabít Galbatorixe. A nedovolím, aby se můj národ rozdělil ve válce klanů. Za současných okolností by další dûrgrimstvren zničila naši civilizaci a možná by ke zkáze odsoudila i Vardeny.“ S chmurným výrazem se Orik obrátil k Eragonovi. „Pro dobro svého lidu hodlám získat trůn pro sebe. Dûrgrimstn Gedthrall, Ledwonnû a Nagra už mi přislíbili podporu. Přesto je mnoho těch, kdo stojí mezi mnou a korunou. Nebude snadné nasbírat dostatek hlasů, abych se stal králem. Potřebuji to vědět, Eragone – budeš při volbě krále stát za mnou?“

Eragon zkřížil paže, přešel od jednoho stromu ke druhému a pak zase zpátky. „Pokud bych to udělal, moje podpora by mohla obrátit ostatní klany proti tobě. Nejenže budeš žádat svůj národ, aby se spojil s Vardeny, ale také jej budeš žádat, aby přijal Dračího jezdce jako svého plnoprávného člena, což trpaslíci ještě nikdy neudělali a pochybuji, že to budou chtít udělat právě teď.“

„Ano, některé to možná obrátí proti mně,“ řekl Orik, „ale také mi to může získat hlasy jiných. Dovol mi, ať to posoudím sám. Jediné, co chci vědět, je: budeš stát za mnou?… Eragone, proč váháš?“

Eragon upřeně hleděl na zkroucený kořen, který vyčníval z žuly u jeho nohou, a vyhýbal se Orikovi pohledem. „Ty si děláš starosti o svůj lid a oprávněně. Ale moje zájmy jsou širší: zahrnují dobro Vardenů, elfů a všech ostatních, kdo se vzepřeli Galbatorixovi. Pokud… pokud nebude pravděpodobné, že dokážeš získat trůn, a objeví-li se jiný vůdce klanu, který by mohl uspět a který není proti Vardenům…“

„Nikdo by jim nebyl tak nakloněný jako já!“

„Já nezpochybňuji tvé přátelství,“ namítl Eragon. „Ale pokud se to, co jsem řekl, stane a moje podpora by mohla zajistit, že takový vůdce klanu získá trůn, neměl bych se, pro dobro tvého lidu a pro dobro zbytku Alagaësie, postavit za trpaslíka, který má největší šanci na úspěch?“

Hrozivě klidným hlasem Orik odpověděl: „Složil jsi pokrevní slib na Knurlnien, Eragone. Podle všech zákonů naší říše jsi příslušníkem Dûrgrimst Ingeitum, přestože se to některým nemusí líbit. To, co Hrothgar udělal, když tě přijal za svého, se nestalo nikdy v našich dějinách a nedá se to jen tak zrušit, pokud tě já jako grimstborith nevyhostím z našeho klanu. Jestli se obrátíš proti mně, Eragone, zostudíš mě před celou naší rasou a nikdo už nikdy nebude věřit mému vůdcovství. A co víc, potvrdíš našim odpůrcům, že Dračím jezdcům se nedá věřit. Příslušník klanu nikdy nezradí svého bratra jiným klanům, Eragone. To se nedělá, tedy pokud se jednou v noci nechceš probudit s dýkou v srdci.“

„Vyhrožuješ mi?“ zeptal se Eragon právě tak klidně.

Orik zaklel a znovu udeřil sekyrou do žuly. „Ne! Nikdy bych na tebe nevztáhl ruku, Eragone! Jsi můj nevlastní bratr, jsi jediný Jezdec, který není pod Galbatorixovým vlivem, a ať do mě uhodí hrom, jestli jsem tě během našich společných cest nezačal mít rád. Já bych ti neublížil, což ale neznamená, že zbytek Ingeitum by byl také tak shovívavý. To není výhrůžka, jenom konstatování. Musíš to pochopit, Eragone. Pokud klan uslyší, že jsi podpořil jiného kandidáta, možná je nedokážu udržet pod kontrolou. I když jsi naším hostem a chrání tě pravidla pohostinnosti, pokud budeš vystupovat proti Ingeitum, klan tě bude považovat za zrádce a není naším zvykem dovolit, aby zrádce zůstal mezi námi. Rozumíš mi, Eragone?“

„Co ode mě očekáváš?“ vykřikl Eragon. Vyhodil rukama do vzduchu a přecházel před Orikem sem a tam. „Přísahal jsem věrnost také Nasuadě a takovéhle rozkazy mi dala.“

„A také jsi dal slib Dûrgrimst Ingeitum!“ zařval Orik.

Eragon se zastavil a zíral na trpaslíka. „Dovolil bys, abych odsoudil k záhubě celou Alagaësii, jenom aby sis mohl udržet své postavení mezi klany?“

„Neurážej mě!“

„Tak ode mě nežádej nemožné! Budu za tebou stát, bude-li se zdát pravděpodobné, že nastoupíš na trůn, ale pokud ne, tak nebudu. Děláš si starosti o Dûrgrimst Ingeitum a svou rasu jako celek, zatímco já se musím strachovat jak o ně, tak o celou Alagaësii.“ Eragon se opřel o chladný kmen stromu. „A nemohu si dovolit urazit tebe a tvůj – chci říct náš – klan ani zbytek trpasličí říše.“

Laskavějším tónem Orik pravil: „Je tu ještě jedna cesta, Eragone. Byla by pro tebe obtížnější, ale vyřešila by tvoje dilema.“

„Vážně? Copak to bude za zázračné řešení?“

Orik si zasunul sekyru za opasek, přešel k Eragonovi, chytil ho za předloktí a vzhlédl k němu skrz huňaté obočí. „Věř mi, že uděláš správnou věc, Eragone Stínovrahu. Buď mi stejně oddaný, jako kdyby ses opravdu narodil v Dûrgrimst Ingeitum. Moji poddaní by se nikdy neopovážili vystoupit proti svému vlastnímu grimstborith ve prospěch jiného klanu. Pokud grimstborith špatně udeří do skály, je to jenom jeho zodpovědnost, ale to neznamená, že nebere ohled na tvé zájmy.“ Na okamžik sklonil pohled a pokračoval: „Pokud se nebudu moci stát králem, věř mi, že nejsem tak zaslepený vyhlídkou moci, abych včas nepoznal, že je moje snaha marná. Kdyby se to opravdu mělo stát – tedy ne že bych to očekával – pak sám, ze své vlastní vůle, podpořím jednoho z dalších kandidátů, protože stejně jako ty netoužím vidět, jak bude zvolen grimstnzborith, který je vůči Vardenům nepřátelský. A pokud bych měl pomoci na trůn někomu jinému, důležitost a význam, kterými posloužím tomu vůdci klanu, budou ze své podstaty zahrnovat tvůj vlastní význam, protože jsi příslušníkem Ingeitum. Věříš mi, Eragone? Přijmeš mě za svého grimstborith stejně jako zbytek mých poddaných?“

Eragon zasténal, opřel hlavu o drsný kmen stromu a zvedl oči ke křivým, vyběleným větvím obaleným mlhou. Věřit. Ze všech věcí, které po něm mohl Orik chtít, tahle byla ta nejtěžší. Eragon měl Orika rád, ale podřídit se jeho autoritě, když je tolik v sázce, by znamenalo ještě více se vzdát vlastní svobody, což nebyla lákavá vyhlídka. A kromě svobody by se vzdal i části své zodpovědnosti za osud Alagaësie. Měl pocit, jako by visel na okraji propasti a Orik se ho snažil přesvědčit, že jenom metr dva pod ním je římsa, ale on se nedokázal pustit ze strachu, že spadne a zabije se.

Řekl: „Nebudu tupý slouha, kterého bys mohl sekýrovat. Když přijde na záležitosti Dûrgrimst Ingeitum, uposlechnu tě, ale ve všem ostatním nade mnou nebudeš mít žádnou moc.“

Orik s vážnou tváří přikývl. „Nedělám si starost s posláním, se kterým tě sem Nasuada poslala, ani s tím, koho bys dokázal porazit v boji s Královstvím. To, z čeho mám neklidné noci, místo abych spal tvrdě jako Arghen ve své jeskyni, je představa, jak se pokoušíš ovlivnit hlasování na shromáždění klanů. Tvoje úmysly jsou ušlechtilé, to vím, ale ušlechtilé neušlechtilé, nejsi dobře obeznámen s naší politikou, i kdyby tě Nasuada poučila sebelíp. Tohle je můj obor, Eragone. Nech mě, abych si to řídil způsobem, který budu považovat za nejlepší. Na to mě Hrothgar připravoval celý život.“

Eragon si povzdechl a s pocitem, jako by právě spadl, odpověděl: „Dobrá. Ohledně nástupnictví udělám, co považuješ za nejlepší, Grimstborith Orik.“

Orikovi se na tváři rozzářil široký úsměv. Sevřel Eragonovi předloktí ještě pevněji, pak je pustil a řekl: „Ach, děkuji ti, Eragone. Nevíš, co to pro mě znamená. Děláš dobře, velmi dobře, a já na to nezapomenu, i kdybych se měl dožít dvou set let a můj plnovous by byl tak dlouhý, že ho budu vláčet špínou.“

Eragon se proti své vůli zachechtal. „No, doufám, že tak dlouhý ti nenaroste. Pořád bys o něj klopýtal!“

„To asi ano,“ řekl Orik a zasmál se. „Navíc si myslím, že mi ho spíš Hvedra ustřihne, jakmile mi doroste po kolena. Ona má velmi jasný názor na to, jaká je řádná délka plnovousu.“

*

Orik šel první, když vycházeli z lesa kamenných stromů bezbarvou mlhou, která kroužila mezi zvápenatělými kmeny. Znovu se připojili k Orikovým dvanácti bojovníkům a za okamžik začali sestupovat z úbočí hory Thardûr. Na dně údolí pokračovali přímo na druhou stranu a tam trpaslíci zavedli Eragona k tunelu skrytému ve strmém srázu tak důmyslně, že sám by vstup nikdy nenašel.

Kvůli tmě v tunelu se Eragonovi nechtělo opustit bledé sluneční světlo a čerstvý horský vzduch. Chodba byla dva a půl metru široká a dva metry vysoká, takže mu připadala poněkud nízká, a jako všechny trpasličí tunely, které navštívil, byla rovná jako šíp, kam až dohlédl. Ohlédl se přes rameno, právě když trpaslík Farr přibouchl otočnou žulovou desku sloužící jako dveře tunelu a uvrhl jejich skupinu do tmy. O chvíli později se objevilo čtrnáct zářivých koulí různých barev, když trpaslíci vytáhli ze svých sedlových brašen lucerny bez plamene. Orik jednu podal Eragonovi.

Pak vyrazili nitrem hory a tunelem se rozléhala ozvěna nesourodého klapotu kopyt poníků, která připomínala křik rozzlobených duchů. Eragon se ušklíbl, protože věděl, že bude muset ten rámus poslouchat celou cestu do Farthen Dûru, kde, desítky mil odsud, tunel končil. Nahrbil ramena, pevněji sevřel pásky svého ruksaku a přál si, aby byl se Safirou a létal vysoko nad zemí.