NÁPRAVA
Přicházíte pozdě,“ řekla Nasuada, když Eragon s Angelou zaujali místa v řadě židlí uspořádaných do půlkruhu před Nasuadiným trůnem. V půlkruhu seděla také Elva a její opatrovnice Greta, stařena, která Eragona ve Farthen Dûru požádala, aby Elvě požehnal. Stejně jako dříve, i teď si Safira lehla u stanu a strčila hlavu dovnitř otvorem vzadu, aby se mohla účastnit jednání. Solembum se stočil do klubíčka vedle její hlavy. Občas škubl ocasem, ale jinak se zdálo, že tvrdě spí. Eragon s Angelou se omluvili za svou nedochvilnost a pak poslouchali, jak Nasuada objasňuje Elvě cenu jejích schopností pro Vardeny. Jako by to sama nevěděla, řekl Eragon v duchu Safiře. Nasuada Elvu úpěnlivě prosila, aby osvobodila Eragona od slibu, že se pokusí odstranit účinky svého požehnání. Ano, ví, že od Elvy žádá nesmírně mnoho, ale v sázce je osud celé země, a přece stojí za to obětovat vlastní pohodlí, pokud to může pomoci. Byla to velkolepá řeč: výmluvná, vášnivá a plná pádných argumentů, které měly zapůsobit na Elviny ušlechtilejší city.
Elva, která si doposud pěstičkami podpírala špičatou bradu, nakonec zvedla hlavu a řekla: „Ne.“ Ve stanu se rozhostilo ohromené ticho. Přejížděla upřeným pohledem z jedné osoby na druhou a rozvedla to: „Eragone, Angelo, vy oba víte, jaké to je sdílet myšlenky a pocity těch, kdo právě umírají. Víte, jak hrozné a trýznivé to je – připadá vám, jako by se část vašeho já navždy vytratila. A to vám způsobí smrt jediného člověka. Ani jeden z vás nemusí snášet takové pocity, pokud nechce, kdežto já… já nemám na výběr, musím je vnímat všechny. Cítím každou smrt kolem sebe. Zrovna teď cítím, jak uniká život ze Seftona, Nasuado, jednoho z tvých šermířů, který byl zraněn na Hořících pláních, a vím, co bych mu mohla říct, abych zmírnila jeho hrůzu z konce. Ach, jeho strach je tak velký, že se celá třesu!“ S nesouvislým výkřikem si zakryla tvář rukama, jako by se bránila před úderem. Pak zašeptala: „Je pryč. Ale jsou tu další. Pořád tu jsou další. Řada mrtvých nikdy nekončí.“ V jejím hlase, který nezněl nijak dětsky, zazněly trpkost a výsměch. „Opravdu to nechápeš, Nasuado, paní Temnolovkyně… Ty, Která Budeš Královnou Světa? Opravdu to nechápeš? Zakouším každou bolest kolem sebe, tělesnou i duševní. Cítím ji, jako by byla moje vlastní, a Eragonovo kouzlo mě pohání, abych bez ohledu na to, co mě to bude stát, tišila bolest všech trpících. A pokud tomu nutkání odolávám, jako právě v tuhle chvíli, moje tělo se proti mně bouří: zvedá se mi žaludek, hlava mi brní, jako by mi do ní trpaslík tloukl kladivem, těžko se pohybuji a ještě hůř myslím. Tohle bys mi přála, Nasuado?“
„Ve dne v noci nemám odpočinku od bolestí okolního světa. Od chvíle, co mi Eragon požehnal, neznám nic než bolest a strach a nikdy jsem nepoznala štěstí a radost. Ty světlejší stránky života, díky nimž je život snesitelnější, jsou mi odepřeny. Skutečně nikdy jsem je nepoznala. A nikdy je nebudu sdílet s ostatními. Samá tma. Jenom mnohonásobné utrpení všech mužů, žen a dětí v okruhu míle, které se do mě opírá jako půlnoční bouře. Tohle požehnání mi vzalo příležitost být jako ostatní děti. Donutilo mé tělo vyrůst rychleji, než je to běžné, a stejně tak přimělo mou duši předčasně dospět. Eragon mě možná dokáže zbavit téhle děsivé schopnosti a toho nutkání, které ji doprovází, ale už nikdy mi nemůže vrátit to, čím jsem byla předtím, ani to, čím bych bývala měla být, aniž by zničil to, kým jsem se stala. Jsem zrůda, ani dítě, ani dospělý, navždy odsouzená stát stranou. Nejsem slepá, víte. Vidím, jak sebou pokaždé cuknete, když mě slyšíte promluvit.“ Zavrtěla hlavou. „Ne, to bys ode mě žádala příliš. Nebudu v tomhle pokračovat – ani kvůli tobě, Nasuado, ani kvůli Vardenům nebo celé Alagaësii, dokonce ani kvůli své drahé matce, kdyby ještě žila. Nestojí to za to – za nic na světě. Mohla bych sice žít sama a daleko od ostatních, abych se osvobodila od jejich utrpení, ale já nechci takhle žít. Ne – jediné řešení je, že se Eragon pokusí napravit svou chybu.“ Její rty se zkroutily do potutelného úsměvu. „A pokud se mnou nesouhlasíte a myslíte si, že jsem hloupá a sobecká, měli byste si dobře uvědomit, že jsem jen o málo starší než dítě v zavinovačce a teprve budu slavit druhé narozeniny. Jenom hlupáci by očekávali, že se nemluvně obětuje pro nějaké vyšší dobro. Ale ať už jsem dítě, nebo ne, jsem pevně rozhodnutá a nic z toho, co řeknete, to nezmění. Neustoupím ani o píď.“
Nasuada se ji pokoušela dál přesvědčit, ale jak už Elva upozornila, bylo to marné. Nakonec Nasuada požádala Angelu, Eragona a Safiru, aby se k tomu vyjádřili. Angela se do toho odmítla vměšovat s tím, že Nasuadin proslov byl vyčerpávající a dívka by podle ní měla mít možnost rozhodnout se podle svého, aniž by na ni doráželi jako hejno sojek na orla. Eragon měl podobný názor, ale ještě dodal: „Elvo, nemůžu ti říct, co bys měla dělat – to můžeš určit jenom ty sama – ale prosím, neodmítej Nasuadinu žádost bez důkladného rozvážení. Snaží se zachránit nás všechny před Galbatorixem a potřebuje veškerou naši podporu, pokud máme mít aspoň nějakou naději na vítězství. Neznám budoucnost, ale věřím, že tvoje schopnosti by mohly být dokonalou zbraní proti Galbatorixovi. Mohla bys předvídat každý jeho útok. Mohla bys nám přesně říct, jak zmařit jeho obrany. A především bys dokázala vycítit, kde je Galbatorix zranitelný, kde má největší slabinu a co bychom mohli udělat, abychom mu ublížili.“
„Budeš se muset víc snažit, Jezdče, pokud chceš, abych změnila názor.“
„Nechci, abys měnila názor,“ odvětil Eragon. „Jen se chci ujistit, že jsi řádně zvážila důsledky svého rozhodnutí a že ses neukvapila.“
Dívka se zavrtěla, ale neodpovídala.
Pak se zeptala ještě Safira: Co je v tvém srdci, Ó Zářivé čelo?
Elva odpověděla tiše, bez náznaku zloby. „Už jsem vyložila, co cítím, Safiro. Jakákoli další slova by byla zbytečná.“
Pokud Nasuadu rozhořčila Elvina neústupnost, nedala to najevo, i když se tvářila přísně, jak se na takový rozhovor hodilo. Řekla: „Nesouhlasím s tvou volbou, Elvo, budeme ji však respektovat, neboť je zřejmé, že tě nedokážeme zviklat. Asi ti to nemohu mít za zlé, protože jsem nikdy nezažila utrpení, kterému jsi denně vystavená, a kdybych byla na tvém místě, možná bych se zachovala stejně. Eragone, buď tak laskav…“
Na její žádost si Eragon klekl před Elvu. Třpytivé fialové oči se do něj zavrtávaly, když chytil její malé ručky do svých velkých dlaní. Její kůže ho pálila, jako by měla horečku.
„Bude to bolet, Stínovrahu?“ zeptala se Greta rozechvělým hlasem.
„Nemělo by, ale nejsem si tím jistý. Odstraňovat kouzla je mnohem nepřesnější zákrok, než je vytvářet. Kouzelníci se o to zřídka – pokud vůbec – pokoušejí, protože je to nesmírně obtížné.“
Gretina tvář se křečovitě stáhla strachem, když pohladila Elvu po hlavě a řekla: „Ach, buď statečná, moje švestičko. Buď statečná.“ Nejspíš si nevšimla podrážděného pohledu, který Elva vrhla jejím směrem.
Eragon si nevšímal jejího vyrušení. „Elvo, poslouchej mě. Existují dvě různé metody, jak zlomit prokletí. Při té první se kouzelník, který původně zaklínadlo vyslovil, otevře energii, která pohání naše kouzlo…“
„To je ta část, se kterou jsem vždycky měla potíže,“ poznamenala Angela. „Proto spoléhám spíš na lektvary, rostliny a předměty, které jsou kouzelné samy od sebe, než na zaklínadla.“
„Pokud by ti nevadilo…“
Angele se ve tvářích udělaly dolíčky a kajícně zašveholila: „Promiň. Pokračuj.“
„Dobrá,“ zabručel Eragon. „Při té první je pro kouzelníka důležité, aby se otevřel…“
„Nebo otevřela, pokud jde o ženu,“ prohodila zas Angela.
„Nechala bys mě, prosím, domluvit?“
„Promiň.“
Eragon pohlédl na Nasuadu, která potlačovala úsměv. „Otevře se proudu energie uvnitř svého těla a – zatímco odříkává příslušná slova ve starověkém jazyce – odvolává nejenom zaklínadlo jako takové, nýbrž i záměr, který za ním stál. To může být docela složité, jak si jistě umíš představit. Pokud kouzelník nepodchytí ten správný záměr, skončí to tak, že původní kouzlo pozmění, místo aby ho zrušil. A při dalším pokusu by musel vzít zpět dvě navzájem propletená kouzla,“ vysvětloval Eragon.
„Druhý způsob je použít kouzlo, které přímo maří účinky původního kouzla. Nezruší tedy původní zaklínadlo, ale pokud je správně provedeno, prvotní kouzlo se tím zneškodní. S tvým svolením bych použil tuto metodu.“
„To je tedy elegantní řešení,“ prohlásila Angela, „ale měl bys dodat, kdo poskytuje neustálý přísun energie, potřebné k udržování protikouzla? A protože je třeba tu otázku položit, tak se ptám, co se při téhle konkrétní metodě může pokazit?“
Eragon stále upíral oči na Elvu. „Ta energie bude muset jít z tebe,“ řekl a stiskl jí ruce mezi svými. „Nebude to mnoho, ale přesto se tím o trochu sníží tvoje výdrž. Jestliže to udělám, nikdy nebudeš moci utíkat tak daleko nebo zvednout tolik kousků dříví jako někdo, z koho podobné zaklínadlo nevysává síly.“
„Proč mi tu energii nemůžeš poskytnout ty?“ zeptala se Elva a povytáhla obočí. „To ty jsi zodpovědný za moje potíže.“
„Udělal bych to, ale čím dál bych od tebe byl, tím těžší by bylo posílat ti energii. A kdybych se dostal moc daleko – řekněme míli nebo možná o trochu víc – zabilo by mě to. A co se týče možného rizika, může se stát jedině to, že protikouzlo vyslovím nesprávně, takže nevyruší celé to požehnání. Pokud k tomu dojde, prostě použiji další protikouzlo.“
„A pokud ani to nebude účinné?“
Odmlčel se. „Pak se vždycky můžu uchýlit k první metodě, kterou jsem ti vysvětlil. Ale přesto bych se tomu raději vyhnul. To je jediný způsob, jak kouzlo naprosto odstranit, ale kdyby se nepovedlo, a to je docela dobře možné, mohla bys skončit hůř, než jak jsi na tom teď.“
Elva přikývla. „Rozumím.“
„Mám tedy tvé svolení pokračovat?“
Když znovu kývla bradou, Eragon se zhluboka nadechl a připravoval se. Přimhouřil oči v silném soustředění a začal odříkávat slova ve starověkém jazyce. Každé slovo dopadlo jako úder kladiva. Pečlivě vyslovoval každou hlásku a každý zvuk, který byl cizí jeho rodnému jazyku, aby se vyhnul možné tragické nehodě. Měl protikouzlo vypálené v paměti. Vymýšlel ho během své cesty z Helgrindu po mnoho hodin, lámal si s ním hlavu, snažil se propracovávat stále lepší varianty, a to všechno v očekávání tohoto dne, kdy se pokusí napravit škodu, kterou Elvě způsobil. Safira do něj během předříkávání směřovala svou sílu a on cítil, jak ho podporuje a bedlivě sleduje a je připravená zasáhnout, kdyby v jeho mysli poznala, že by mohl zaklínadlo pokazit. Protikouzlo bylo velmi dlouhé a velmi složité, protože se do něj snažil zahrnout každý možný výklad svého požehnání. Uteklo celých pět minut, než konečně vyslovil poslední větu, poslední slovo a poslední hlásku.
V tichu, které následovalo, Elvinu tvář zahalilo zklamání. „Stále je cítím,“ zakňourala.
Nasuada se předklonila na své židli. „Koho?“
„Tebe, jeho, ji, každého, koho něco bolí. Neodešli! To nutkání jim pomáhat je pryč, ale pořád cítím jejich bolest.“
Nasuada se znovu předklonila na svém trůnu. „Eragone?“
Zamračil se. „Něco mi muselo uniknout. Dejte mi chvilku na rozmyšlenou a dám dohromady další kouzlo, které by to mělo odstranit. Je tu pár dalších možností, které jsem zvažoval, ale…“ Jeho hlas vyzněl do ztracena. Znepokojovalo ho, že protikouzlo nezafungovalo tak, jak očekával. Zformulovat zaklínadlo právě a pouze na to, aby zastavilo bolesti, které Elva cítila, bude navíc mnohem složitější než se snažit zrušit požehnání jako celek. Stačí jedno chybné slůvko nebo jedna špatně sestavená věta a může zničit její schopnost soucitu nebo jí znemožnit, aby se někdy naučila komunikovat myšlenkami, nebo potlačit její citlivost vůči bolesti, takže by si hned tak nevšimla vlastních zranění.
Eragon to zrovna konzultoval se Safirou, když Elva zvolala: „Ne!“
Zmateně na ni pohlédl.
Z Elvy jako by vyzařovalo bouřlivé nadšení. Kulaté zoubky jako perličky se zaleskly, když se usmála, a oči jí zajiskřily vítězoslavnou radostí. „Ne, už to dál nezkoušej.“
„Ale, Elvo, proč bys…“
„Protože nechci, aby mě vysávala nějaká další kouzla. A protože jsem si právě uvědomila, že je dokážu nevnímat!“ Sevřela opěradla židle a zachvěla se vzrušením. „Protože už nemám nutkání pomáhat každému, kdo trpí, dokážu si jejich potíží nevšímat a nedělá se mi z toho špatně! Nemusím brát na vědomí muže s amputovanou nohou, nemusím si všímat ženy, která si právě opařila ruku, nemusím se věnovat nikomu dalšímu a necítím se za to o nic hůř! Nedokážu se od nich sice úplně odříznout, aspoň zatím ne, ale i tak je to nesmírná úleva! Ticho. Úžasné ticho! Žádné další rány, škrábance, pohmožděniny a zlámané kosti. Žádné malicherné starosti lehkovážných mladíků. Žádná bolest opuštěných žen nebo podváděných mužů. Žádné další tisíce nesnesitelných zranění z téhle války. Žádná panika svírající žaludek, která předchází věčné temnotě.“ Po tvářích se jí koulely slzy a smála se chraplavým hlasem, z něhož Eragonovi běhal mráz po zádech.
Co je to za bláznivinu! podivila se Safira. I když si jich nemusíš všímat, proč zůstávat připoutaná k bolesti druhých, když by tě od ní možná Eragon dokázal osvobodit?
Elvě zazářily oči zvrhlou radostí. „Nikdy nebudu jako ostatní. Pokud musím být jiná, pak mi dovolte ponechat si to, čím se odlišuji. Pokud dokážu ovládat tuhle sílu, a teď se zdá, že ano, nevadí mi dál nést tohle břemeno, protože to bude moje volba a ne něco, k čemu mě nutí tvoje kouzlo, Eragone. Ha! Odteď se nebudu zodpovídat nikomu a ničemu. Pokud někomu pomohu, bude to z mé vůle. A Vardenům budu sloužit jedině tehdy, když mi to poručí vlastní svědomí – ne proto, že mě o to žádáš, Nasuado, nebo že se pozvracím, když to neudělám. Budu si dělat, co budu chtít, a běda těm, kdo se mi postaví, protože znám všechny jejich úzkosti a nezaváhám je využít, abych prosadila svou.“
„Elvo!“ zvolala Greta. „Neříkej takové hrozné věci! Jistě to nemyslíš vážně!“
Dívka se k ní otočila tak zprudka, že se jí rozevlály vlasy. „Ach ano, na tebe jsem zapomněla, má chůvo. Vždycky oddaná. Stále ustaraná. Jsem ti vděčná, že jsi mě přijala za svou, když mi matka zemřela, i za péči, kterou jsi mi věnovala od Farthen Dûru, ale nyní už tvou pomoc nepotřebuji. Budu žít sama, starat se sama o sebe a nebudu nikomu zavázána.“ Vyděšená stařena si zakryla ústa lemem rukávu a ucukla.
To, co Elva řekla, Eragona zděsilo. Dospěl k závěru, že jí nemůže ponechat její mimořádnou schopnost, pokud ji hodlá zneužívat. Se Safiřinou pomocí, protože ona s ním v duchu souhlasila, vybral to nejslibnější z nových protikouzel, která předtím zvažoval, a otevřel ústa, aby vyslovil potřebné věty.
S rychlostí hada mu Elva přitiskla ruku přes ústa, aby nemohl promluvit. Safira zavrčela, až se stan otřásl, a málem Eragona s jeho citlivým sluchem ohlušila. Všichni se zapotáceli, kromě Elvy, která dál držela ruku přitisknutou přes Eragonova ústa. Safira řekla: Pusť ho, mládě!
Safiřino zavrčení vyburcovalo šest Nasuadiných strážných, kteří vtrhli dovnitř a mávali zbraněmi, zatímco Blödhgarm a ostatní elfové utíkali k Safiře, stanuli jí z obou stran po boku a odtáhli zadní stěnu stanu, aby všichni dobře viděli, co se děje. Nasuada dala znamení a Temní jestřábi spustili zbraně, ale elfové zůstali připravení zasáhnout. Jejich čepele se leskly jako led.
Elvu podle všeho nevyvedl z míry ani rozruch, který vyvolala, ani meče namířené proti ní. Natáhla krk a prohlížela si Eragona, jako by to byl zvláštní brouk, kterého objevila na okraji židle, a poté se usmála s tak sladkým, nevinným výrazem, že se podivil, proč neměl větší důvěru v její povahu. Medovým hláskem řekla: „Eragone, přestaň. Jestliže použiješ to kouzlo, uškodíš mi stejně, jako už jsi mi jednou ublížil. A to přece nechceš. Každou noc, když budeš uléhat ke spánku, na mě pomyslíš a vzpomínka na chybu, kterou jsi udělal, tě bude trvale trýznit. To, co jsi chtěl udělat, Eragone, bylo zlé. Jsi snad soudcem celého světa? Odsoudíš mě, aniž bych spáchala nějaký zločin, jenom proto, že se ti nelíbí moje rozhodnutí? To by znamenalo, že máš zvrácené potěšení z ovládání druhých. To by se Galbatorixovi líbilo.“
Pak ho pustila, ale Eragon byl tak rozrušený, že se nedokázal pohnout. Naprosto se trefila a on neměl žádné protiargumenty, kterými by se obhájil, neboť její otázky a postřehy byly právě ty, jimiž se sám v duchu zaobíral. Přeběhl mu mráz po zádech z toho, jak do něj viděla. „Jsem ti však vděčná, Eragone, že jsi sem dnes přišel, abys napravil svou chybu. Ne každý je ochotný si své chyby přiznat a pokusit se o jejich nápravu. Přesto jsi mi neprokázal žádnou laskavost. Napravil jsi chybu nejlépe, jak jsi uměl, ale to by měl udělat každý slušný člověk. Neodčinil jsi mi to, co jsem musela přestát, a ani nemůžeš. Takže až se příště potkáme, Eragone Stínovrahu, nepovažuj mě ani za svého přítele, ani nepřítele. Mám vůči tobě rozporuplné pocity, Jezdče. Jsem připravená tě nenávidět stejně jako milovat. Výsledek záleží jen a jen na tobě… Safiro, tys mi dala hvězdu na čelo a vždycky jsi ke mně byla laskavá. Jsem tvým věrným služebníkem a vždycky jím zůstanu.“
Jen něco málo přes metr vysoká Elva se napřímila, aby si trochu přidala na výšce, a rozhlédla se po stanu. „Eragone, Safiro, Nasuado… Angelo. Přeji vám hezký den.“ A s tím se vyřítila k východu. Temní jestřábi se rozestoupili, když mezi nimi probíhala, a vyšli ven.
Eragon vstal a zatočila se mu hlava. „Co jsem to stvořil za zrůdu?“ Dva urgalové z Temných jestřábů se dotkli špiček svých rohů, čímž, jak věděl, zaháněli zlé síly. Nasuadě řekl: „Promiň. Nejspíš jsem to pro nás všechny udělal ještě horší.“
Nasuada byla klidná jako hladina horského jezera. Uhladila si šaty a teprve potom odpověděla: „Nevadí. Hra se nám maličko komplikuje, to je vše. S tím musíme počítat, jak se přibližujeme k Urû’baenu a ke Galbatorixovi.“
O chvíli později Eragon uslyšel, jak se k němu něco řítí vzduchem. Ucuknul, ale i když byl rychlý, nestihl se vyhnout štiplavému úderu, který mu odhodil hlavu stranou a mrštil ho proti jedné židli. Překulil se přes sedátko židle a vyskočil na nohy, zvedl levou ruku, aby odrazil blížící se úder, a v pravé ruce měl připravený lovecký nůž, který si během pádu stačil vytáhnout z opasku. S úžasem zjistil, že to byla Angela, kdo ho tak hrozně praštil. Elfové přiskočili těsně za věštkyni, připraveni ji zkrotit, pokud by na něj měla znovu zaútočit, nebo ji odvést, kdyby jim to Eragon nařídil. Solembum stál u jejích nohou s naježenými chlupy, zuby měl vyceněné a drápy vytasené.
Eragon okamžitě pustil elfy z hlavy, neboť věděl, že od nich mu žádné nebezpečí nehrozí. „Proč jsi to udělala?“ dožadoval se. Zachvěl se, když se jeho prasklý spodní ret napjal a ještě víc se roztrhl. Po krku mu stékala horká krev chutnající po kovu.
Angela pohodila hlavou. „Teď budu muset aspoň deset let učit Elvu, jak se má chovat! Tak tohle jsem si pro příští desetiletí neplánovala!“
„Učit ji?“ zvolal Eragon. „Ona ti to nedovolí. Snadno ti v tom zabrání, tak jako zastavila mě.“
„Hmmm. To si nemyslím. Neví, co mě trápí ani co by mi mohlo ublížit. O to jsem se postarala hned prvního dne, co jsme se spolu potkaly.“
„Podělila by ses s námi o tohle kouzlo?“ zeptala se Nasuada. „Potom, co se přihodilo, by bylo rozumné, abychom se před Elvou uměli ochránit.“
„Ne, asi nepodělila,“ odvětila Angela. Pak také vypochodovala z velitelského stanu a Solembum si vykračoval za ní a nesmírně ladně při tom vlnil ocasem.
Elfové zasunuli meče do pochvy a vrátili se na svá místa kousek od stanu.
Nasuada si krouživými pohyby promnula spánky. „Kouzla,“ zaklela.
„Kouzla,“ souhlasil Eragon.
Oba se lekli, když se Greta vrhla na zem a začala usedavě naříkat, tahat se za řídké vlasy, plácat se do tváře a trhat si živůtek. „Ach, můj ubohý drahoušek! Ztratila jsem svou ovečku! Ztratila! Co s ní jenom bude, když je tak sama? Ach, běda mi, můj kvíteček mě opustil. To je hanebná odměna za to, co jsem pro ni udělala. Ohýbala jsem pro ni hřbet jako otrok. Svět je krutý a zlý a vždycky bere člověku jeho štěstí.“ Zasténala. „Moje švestička. Moje růžička. Moje malá květinka. Je pryč! A nikdo se o ni nepostará… Stínovrahu! Dohlédneš na ni?“
Eragon ji chytil za ruku a pomohl jí na nohy a mezitím ji utěšoval a ujišťoval, že budou se Safirou na Elvu bedlivě dohlížet. I kdyby jen proto, řekla Safira Eragonovi, že by se nám mohla pokusit vrazit nůž mezi žebra.