STÍN ZKÁZY

 

BBlödhgarm s ostatními elfy se již seskupili kolem Eragona a Safiry na nádvoří, ale Eragon si jich nevšímal a hledal Aryu. Když ji zahlédl, jak utíká vedle Jörmundurova hřebce, zavolal na ni a zamával štítem.

Elfka si ho všimla a doběhla k němu dlouhými skoky, ladně jako gazela. Od chvíle, co se rozdělili, si pořídila štít, pořádnou helmu a drátěnou košili a její brnění zářilo v šedém polosvětle, které se šířilo městem. Eragon jí řekl: „Vnikneme se Safirou do hradu seshora a pokusíme se zajmout paní Loranu. Chceš jít s námi?“

Arya krátce přikývla.

Eragon vyskočil ze země na jednu ze Safiřiných předních nohou a vylezl jí do sedla. Arya udělala totéž a sedla si těsně za něj, takže se mu spoje jejího kroužkového brnění zaryly do zad.

Safira roztáhla sametová křídla, vznesla se a nechala dole Blödhgarma a ostatní elfy, kteří na ni upírali zlobné pohledy.

„Neměl jsi tak lehkomyslně opustit své stráže,“ zašeptala Arya Eragonovi do levého ucha. Ovinula mu paži kolem pasu a pevně se ho držela, když Safira zakroužila nad nádvořím.

Než Eragon stačil odpovědět, ucítil dotek Glaedrovy rozsáhlé mysli. Město pod ním na okamžik zmizelo a on viděl a cítil jenom to, co viděl a cítil Glaedr.

Malé-bodavé-sršní-šípy se odrážely od jeho břicha, když stoupal nad osamocené dřevěné-jeskyně dvounožců-s-kulatýma-ušima. Vzduch kolem jeho křídel byl hladký a pevný, dokonalý pro létání, které ho čeká. Na zádech mu o šupiny zaškrábalo sedlo, jak Oromis změnil polohu.

Glaedr vystřelil jazykem a ochutnal lákavou vůni spáleného-dřeva-pečeného-masa-rozlité-krve. Byl na tomhle místě už mnohokrát. Za jeho mládí neslo jiné jméno než Gil’ead a tenkrát byli jedinými obyvateli ponuře-se-smějící-elfové-s-rychlým-jazykem a přátelé elfů. Jeho předchozí návštěvy vždycky byly příjemné, ale bolela ho vzpomínka na dva přátele-z-hnízda, kteří tu zemřeli, zavraždění Křivopřísežníky-se-zvrácenou-myslí.

Líné-jednooké-slunce se drželo nad obzorem. Na severu se vlnila plocha velké-vody-Isenstar jako naleštěné stříbro. Pod ním se kolem města-rozbouraného-mraveniště rozkládaly zástupy dvounožců-se-špičatýma-ušima pod velením Islanzadí. Jejich brnění se třpytilo jako krystalky rozbitého ledu. Nad celou oblastí ležel závoj modrého kouře, hustý jako chladná ranní mlha.

A z jihu se ke Gil’eadu řítil malý-zlostný-trhající-dráp-Trn a řval, aby všechny vyděsil. Na jeho zádech seděl Morzanův-syn-Murtagh a v Murtaghově pravé ruce jasně jako velký hřebík zářil Zar’roc.

Glaedra naplnil zármutek, když spatřil ta dvě ohavná mláďata. Přál si, aby je s Oromisem nemuseli zabít. Znovu, pomyslel si, musí drak bojovat s drakem a Jezdec musí bojovat proti Jezdci, a to všechno kvůli tomu drtiči-vajec-Galbatorixovi. Glaedr začal rychleji mávat křídly a roztáhl drápy, přichystaný roztrhat blížící se nepřátele.

*

Eragon trhnul hlavou, když se Safira zhoupla ke straně a klesla o několik metrů, než znovu získala rovnováhu. Viděl jsi to také? zeptala se.

Viděl. Eragon se ustaraně ohlédl k sedlovým brašnám, kde bylo skryté Glaedrovo srdce srdcí, a uvažoval, zda by se mohli se Safirou pokusit Oromisovi a Glaedrovi pomoci, ale pak jej uklidnilo vědomí, že mezi elfy je spousta kouzelníků. Jeho učitelé by o jeho pomoc nestáli.

„Co se děje?“ ozval se v Eragonově uchu Aryin zvučný hlas.

Oromis a Glaedr budou bojovat s Trnem a Murtaghem, sdělila jí Safira.

Eragon cítil, jak za ním Arya ztuhla. „Jak to víš?“ zeptala se.

„Vysvětlím ti to později. Jenom doufám, že nebudou zraněni.“

„Také v to doufám,“ řekla Arya.

Safira vyletěla vysoko nad hradní věž, pak se na neslyšných křídlech stočila dolů a přistála na špičce nejvyšší věže. Když Eragon a Arya šplhali na strmou střechu, Safira řekla: Sejdeme se v té spodní místnosti. To okno je pro mě příliš malé. A s tím se vznesla, až s nimi zalomcoval poryv větru zvířený jejími křídly.

Eragon a Arya se spustili přes okraj střechy a seskočili tři metry dolů na úzkou kamennou římsu. Eragon nemyslel na děsivý pád, který by ho čekal, kdyby uklouzl, a sunul se po římse k oknu ve tvaru kříže, jímž vlezl do velkého čtvercového pokoje lemovaného svazky tlustých šípů a stojany na těžké samostříly. Pokud tu byl někdo v době, kdy Safira přistála, už dávno utekl.

Arya prolezla oknem za ním. Prozkoumala pokoj, pak ukázala ke schodům ve vzdálenějším rohu a v kožených botách se plížila neslyšnými kroky po kamenné podlaze jako kočka.

Zatímco ji Eragon následoval, ucítil pod sebou podivný shluk energie a také vědomí pěti lidí, jejichž myšlenky vířily někde blízko. Pro jistotu se stáhl do sebe, aby se ochránil před případným duševním útokem, a soustředil se na odříkávání útržku elfské básně. Dotkl se Aryina ramene a zašeptal: „Cítíš to?“

Přikývla. „Měli jsme s sebou vzít Blödhgarma.“

Společně slezli ze schodů a snažili se pohybovat co nejtišeji. Další místnost věže byla daleko větší než ta předchozí; strop byl víc než deset metrů vysoko a visela z něj lucerna složená z malých skleněných tabulek. Uvnitř svítilo žluté světlo. Zdi byly pokryté stovkami olejomaleb: portréty vousatých mužů v ozdobných hávech a žen bez výrazu, sedících uprostřed dětí s ostrými, plochými zuby; potemnělé, větrem zmítané moře s topícími se námořníky; a výjevy z bitev, kde lidé vraždí hordy směšných urgalů. Řada vysokých dřevěných okenic zasazených v severní stěně se otevírala k balkonu s kamenným sloupkovým zábradlím. Naproti oknu stálo u protější zdi několik malých kulatých stolků poházených svitky, tři čalouněné židle a dvě obrovské mosazné vázy plné naaranžovaných suchých květin. A na jedné z těch židlí seděla statná šedovlasá žena v levandulových šatech. Velmi se podobala několika mužům z maleb na stěnách. Na hlavě měla stříbrnou čelenku vykládanou nefrity a topasy.

Uprostřed místnosti stáli tři kouzelníci, které už Eragon prve zahlédl ve městě. Dva muži a žena stáli čelem k sobě, kapuce hávů měli shozené na zádech a paže natažené do obou stran, takže se špičkami prstů dotýkali. Společně se kolébali a šeptali neznámé kouzlo ve starověkém jazyce. Uprostřed trojúhelníku, který vytvořili, seděl muž: byl oblečený podobně jako ostatní, ale neříkal nic a šklebil se jakoby v bolestech.

Eragon zaútočil na vědomí jednoho z kouzelníků, ale ten byl tak zaměřený na svůj úkol, že se Eragonovi nepodařilo vstoupit do jeho mysli, a proto ho nedokázal ovládnout. Muž dokonce jako by si útoku ani nevšiml. Arya se musela pokusit o to samé, protože se zamračila a zašeptala: „Jsou dobře vycvičení.“

„Víš, co to dělají?“ zamumlal.

Zakroutila hlavou.

Pak žena v levandulových šatech vzhlédla a spatřila Eragona s Aryou, jak se krčí na schodech. K Eragonovu překvapení nezavolala o pomoc, ale naopak si položila prst na rty a poté jim pokynula.

Eragon s Aryou na sebe zmateně pohlédli. „Mohla by to být léčka,“ zašeptal.

„To je víc než pravděpodobné,“ souhlasila.

„Co budeme dělat?“

„Je už Safira někde poblíž?“

„Ano.“

„Tak pojďme a přivítejme našeho hostitele.“

Srovnali krok, neslyšně sestoupili po zbývajících schodech, přešli místnost a nespouštěli přitom oči z kouzelníků zabraných do zaříkávání. „Jsi paní Lorana?“ zeptala se Arya tlumeným hlasem, když zastavili před sedící ženou.

Žena sklonila hlavu. „To jsem, krásná elfko.“ Pak přenesla pohled na Eragona. „A ty jsi Dračí jezdec, o kterém jsem toho poslední dobou tolik slyšela? Jsi Eragon Stínovrah?“

„Jsem,“ odpověděl Eragon.

Na ženině uhlazené tváři se objevil výraz úlevy. „Ach, doufala jsem, že přijdeš. Musíš je zastavit, Stínovrahu.“ A pohnula rukou směrem ke kouzelníkům.

„Proč jim nenařídíš, aby se vzdali?“ zašeptal Eragon.

„Nemohu,“ řekla Lorana. „Zodpovídají se jenom králi a jeho novému Jezdci. Já sama jsem musela přísahat věrnost Galbatorixovi, takže nemohu pozvednout ruku proti jeho služebníkům. Jinak bych už dávno zařídila, aby s nimi někdo skoncoval.“

„Proč?“ zeptala se Arya. „Čeho se tolik bojíš?“

Kůže kolem Loraniných očí se napjala. „Vědí, že už není možné zahnat Vardeny, a Galbatorix nám neposlal na pomoc žádné posily. A tak se nějak pokoušejí stvořit Stína v naději, že se netvor obrátí proti Vardenům a vnese do vašich řad zmatek a zmar.“

Eragona se zmocnil děs. Nedokázal si představit, že by bojoval s dalším Durzou. „Ale Stín by se mohl právě tak snadno obrátit proti nim a všem ostatním ve Feinsteru.“

Lorana přikývla. „Je jim to jedno. Přejí si jenom způsobit co nejvíc bolesti a zkázy, než zemřou. Jsou šílení, Stínovrahu. Prosím, zastav je kvůli mému lidu.“

Když domluvila, Safira přistála na balkoně před místností a ocasem rozbila balustrádu. Jediným úderem tlapy odkopla okenice a rozlámala jejich rámy, jako by to byl troud, a potom prostrčila hlavu a ramena do místnosti a zavrčela.

Kouzelníci dál zpívali a příliš nedbali její přítomnosti.

„Ach bože,“ povzdechla si Lorana a sevřela opěrky židle.

„Dobrá,“ řekl Eragon. Pozvedl Brisingr a vyrazil ke kouzelníkům, zatímco Safira k nim mířila z opačné strany.

Vtom se svět kolem Eragona zatočil a on zjistil, že se opět dívá Glaedrovýma očima.

*

Červená. Černá. Záblesky pulsující žluté. Bolest… Svíravá bolest v jeho břiše a v rameni levého křídla. Bolest, jakou necítil víc než sto let. Pak úleva, když mu partner-jeho-života-Oromis zranění vyléčil.

Glaedr znovu nabyl rovnováhu a hledal Trna. Ten malý-červený-krvelačný-drak byl díky Galbatorixově pomoci silnější a rychlejší, než Glaedr čekal.

Trn praštil Glaedra do levého, oslabeného boku, kde mu chyběla přední noha. Točili se kolem sebe a řítili se přitom k tvrdé-rovné-křídla-drtící-zemi. Glaedr secvakl zuby a hrábl zadníma nohama ve snaze přinutit menšího draka, aby se vzdal.

Mě nepřemůžeš, mládě, přísahal sám sobě. Byl jsem starý dřív, než ty ses vylíhl.

Glaedra přes žebra a po břiše škrábly bílé-dýkové-drápy. Napjal ocas a udeřil vrčícího-Trna-s-dlouhými-tesáky přes nohu a bodl ho do stehna ocasním ostnem. Boj už dávno u nich obou vyčerpal jejich neviditelné-kouzelné-štíty, takže teď byli bezbranní proti jakékoli ráně.

Když už byl Glaedr jenom pár set metrů od točící se země, nadechl se a pohodil hlavou dozadu. Napjal krk, stáhl břicho a vypustil z hlubin svých útrob hustý-tekutý-oheň. Když se tekutina v jeho hrdle smísila se vzduchem, vznítila se. Rozevřel čelisti dokořán, vychrlil na červeného draka oheň a uzavřel ho do žhavé ulity. Proud hladových-kroutících-se-plamenů lechtal Glaedra ve tvářích.

Zavřel tlamu a zastavil proud ohně, když se on a kroutící-kvílící-drápy-sekající drak odtáhli od sebe. Z Glaedrova hřbetu se ozval Oromis: „Docházejí jim síly; poznám to podle jejich držení těla. Ještě pár minut a Murtaghovo soustředění opadne a já dokážu získat vládu nad jeho myšlenkami. Buď to, nebo je zabijeme mečem a tesáky.“

Glaedr souhlasně zavrčel; vadilo mu, že se s Oromisem neodváží komunikovat v myšlenkách tak jako obvykle. Vystoupal po horkém-větru-nad-úrodnou-půdou, otočil se k Trnovi, z jehož končetin odkapávala rudá krev, zařval a chystal se s ním znovu pustit do křížku.

*

Eragon zmateně zíral do stropu. Ležel na zádech uvnitř hradní věže. Vedle něj klečela Arya, v jejíž tváři se zračily obavy. Chytila ho za paži, pomohla mu vstát a podepřela ho, když se zakymácel. Přes místnost uviděl Safiru, jak třese hlavou, a cítil její vlastní zmatek.

Tři kouzelníci pořád stáli s nataženými pažemi, kolébali se a zpívali ve starověkém jazyce. Slova jejich kouzla zněla neobvyklou silou a zůstávala ve vzduchu dlouho potom, co už by měla utichnout. Muž, který seděl u jejich nohou, objímal svá kolena, celé tělo se mu rozklepalo a házel hlavou ze strany na stranu.

„Co se stalo?“ zeptala se Arya potichu a nejistě. Přitáhla si Eragona blíž a ještě víc ztišila hlas. „Jak můžeš vědět, co si myslí Glaedr, když je tak daleko a když je jeho mysl uzavřená dokonce i Oromisovi? Odpusť, že jsem se bez tvého svolení dotkla tvých myšlenek, Eragone, ale bála jsem se o tebe. Jaký druh pouta to ty a Safira sdílíte s Glaedrem?“

„Později,“ řekl a narovnal se v ramenou.

„Dal ti Oromis nějaký amulet nebo nějaký jiný šperk, který ti dovoluje spojit se s Glaedrem?“

„To je na dlouhé vysvětlování. Později, slibuji.“

Arya zaváhala, ale pak přikývla: „Na to dohlédnu.“

Eragon, Safira a Arya se společně blížili ke kouzelníkům a každý zaútočili na jednoho z nich. Místností se rozeznělo kovové zazvonění, když Brisingr sklouzl stranou, než stačil zasáhnout zamýšlený cíl, a škubnul Eragonovým ramenem. Podobně od ochranného kouzla odskočil i Aryin meč a Safiřina pravá přední pracka. Drápy zaskřípaly o kamennou podlahu.

„Soustřeďte se na tohohle!“ vykřikl Eragon a ukázal na nejvyššího kouzelníka, bledého muže se zapleteným plnovousem. „Pospěšte si, než stačí vyvolat nějaké duchy!“ Eragon nebo Arya se mohli pokusit obejít nebo vyčerpat ochranná kouzla kouzelníků vlastními magickými prostředky, ale použít kouzlo proti jinému kouzelníkovi bylo vždycky nebezpečné, pokud jste neměli protivníkovu mysl pod kontrolou. Ani Eragon, ani Arya nechtěli riskovat, že se nechají zabít kouzlem, o němž zatím nic nevědí.

Eragon, Safira a Arya skoro minutu střídavě útočili, sekali, bodali a mlátili do vousatého kouzelníka. Žádný z jejich úderů se však muže nedotkl. Pak nakonec, po zcela nepatrném náznaku odporu, Eragon ucítil, jak pod Brisingrem něco povolilo, meč pokračoval dál a usekl kouzelníkovi hlavu. Vzduch před Eragonem se zachvěl. V tomtéž okamžiku ucítil náhlý úbytek sil, když ho jeho obrany ochránily před neznámým kouzlem. Nápor po pár vteřinách ustal a on pocítil závrať. Zakručelo mu v žaludku. Zašklebil se a posílil se energií z pásu Belota Moudrého.

Další dva kouzelníci na smrt svého společníka zareagovali pouze tím, že začali zaříkávat ještě rychleji. Koutky jejich úst povlékla žlutá pěna, od rtů jim odletovaly sliny a oči měli obrácené v sloup, nepokusili se však utéct nebo zaútočit.

Eragon, Safira a Arya se soustředili na druhého kouzelníka – tlustého muže s prsteny na palcích – a použili stejný postup jako předtím: střídali se v úderech, dokud se jim nepovedlo zdolat jeho obrany. Byla to Safira, kdo muže zabil, když ho švihnutím drápů odkopla vzduchem. Narazil ze strany na schodiště a roztříštil si lebku o roh schodu. Tentokrát nenásledovala žádná kouzelná odplata.

Právě když Eragon přešel ke kouzelnici, do místnosti se polámanými okenicemi vřítil shluk mnohobarevných světel a zamířil k muži, sedícímu na podlaze. Svítící duchové pableskovali zlostnou prudkostí, kroužili kolem muže a utvářeli kolem něj neprostupnou stěnu. Vyhodil pažemi vzhůru, jako by se chtěl chránit, a vykřikl. Vzduch zahučel a zapraskal energií, která vyzařovala z barevných koulí. Eragon ucítil na jazyku nakyslou, železitou pachuť a mravenčení v kůži. Vlasy na hlavě kouzelnice se naježily. Naproti ní Safira syčela a prohýbala záda a každý sval v těle měla napjatý.

Eragonem projelo bodnutí strachu. Ne! pomyslel si a začalo se mu dělat špatně. Teď ne. Ne po tom všem, čím vším jsme prošli. Byl sice silnější než tehdy, když čelil Durzovi v Tronjheimu, ale o to víc si teď uvědomoval, jak nebezpečný by Stín mohl být. Dosud jenom tři bojovníci zabili Stína a přežili to: elf Laetri, Jezdec Irnstad a on sám – a vůbec nevěřil, že by dokázal svůj skutek zopakovat. Blödhgarme, kde jste? vykřikl Eragon v myšlenkách. Potřebujeme vaši pomoc!

A pak všechno kolem Eragona zablikalo a zmizelo a on místo toho spatřil následující obraz:

*

Bílo. Prázdné bílo. Chladná-měkká-nebeská-voda konejšila Glaedrovy končetiny po dusivém horku bitvy. Mávl do vzduchu a užíval si tenký povlak vlhkosti, která se posbírala na jeho suchém-lepkavém-jazyku.

Ještě jednou máchl křídly a nebeská-voda se před ním rozestoupila a odhalila zářivé-do-zad-pálící slunce a rozmazanou-zeleno-hnědou-zemi. Kde je? uvazoval Glaedr. Otáčel hlavou a hledal Trna. Malý-červený-krvelačný-drak uprchl vysoko nad Gil’ead, výš než normálně létá kterýkoli pták, kde je vzduch řídký a s dechem vychází vodní-dým.

„Glaedře, za námi!“ vykřikl Oromis.

Glaedr se stočil, ale byl příliš pomalý. Červený drak narazil do jeho pravého ramene a srazil ho dolů. Glaedr zavrčel, omotal svou jedinou přední nohu kolem toho bodavého-škrábavého-zuřivého-mláděte a snažil se z Trnova kroutícího se těla vymáčknout život. Červený drak zařval, napůl se vykroutil z Glaedrova objetí a zaryl mu drápy do hrudi. Glaedr prohnul krk a zabořil zuby do Trnovy levé zadní nohy a tak ho držel na místě, ačkoli červený drak se zmítal a kopal jako uvězněná divoká kočka. Glaedr ucítil v ústech horkou-slanou-krev.

Jak padali dolů, slyšel údery mečů o štíty, když si Oromis s Murtaghem vyměnili záplavu ran. Trn se zazmítal v křečích a Glaedr zahlédl Morzanova-syna-Murtagha. Glaedr si pomyslel, že tenhle člověk vypadá vyděšeně, ale nebyl si tím úplně jistý. Dokonce i po tak dlouhém spojení s Oromisem měl stále potíže rozšifrovat výrazy dvounožců-bez-rohů, kvůli jejich jemným, plochým tvářím a proto, že neměli ocas.

Cinkání kovu ustalo a Murtagh vykřikl: „Proklínám vás, že jste se neukázali dříve! Proklínám vás! Mohli jste nám pomoci! Mohli jste…“ Murtagh jako by se na okamžik dusil.

Glaedr zavrčel, když jejich pád náhle zastavila neviditelná síla, skoro ho setřásla z Trnovy nohy a všechny čtyři je zvedala nahoru vzduchem, výš a výš, dokud město-rozbourané-mraveniště nevypadalo jen jako malá skvrnka hluboko pod nimi a i Glaedr měl potíže dýchat v řídkém vzduchu.

Co to mládě dělá? uvažoval Glaedr znepokojeně. Chce se zabít?

Pak Murtagh znovu promluvil, ale jeho hlas byl sytější a hlubší než předtím a rozléhal se, jako by stál v prázdné síni. Glaedr cítil, jak se mu krabatí šupiny na ramenou, když poznal hlas jejich dávného nepřítele.

„Takže jste přežili, Oromisi, Glaedře,“ řekl Galbatorix. Jeho slova byla zaoblená a uhlazená jako slova zkušeného řečníka a tón byl podezřele přátelský. „Dlouho jsem si myslel, že elfové možná přede mnou skrývají draka nebo jezdce. Je milé, že se mé podezření potvrdilo.“

„Táhni pryč, ty odporný zrádce!“ vykřikl Oromis. „Z nás nebudeš mít žádné uspokojení!“

Galbatorix se zachechtal. „Takové nevlídné přivítání. Styď se, Oromisi-elda. Copak elfové za poslední století zapomněli na svou proslulou zdvořilost?“

„Nezasloužíš si víc zdvořilosti než divoký vlk.“

„Ale no tak, Oromisi. Pamatuješ, co jsi mi řekl, když jsem stál před tebou a ostatními Staršími: ‚Hněv je jed. Musíš si od něj očistit mysl, jinak zkazí tvé lepší já.‘ Měl by ses řídit svou vlastní radou.“

„Mě nezmateš svým hadím jazykem, Galbatorixi. Jsi špína a my dohlédneme na to, abys byl svržen, i kdyby nás to mělo stát život.“

„Ale proč, Oromisi? Proč by ses měl stavět proti mně? Rmoutí mě, že jsi dovolil, aby tvá nenávist potlačila tvou moudrost, protože kdysi jsi býval moudrý, Oromisi. Byl jsi možná nejmoudřejším členem celého našeho řádu. Tys byl první, kdo poznal šílenství sžírající mou duši, a byl jsi to ty, kdo přesvědčil ostatní Starší, aby zamítli mou žádost o další dračí vejce. To od tebe bylo velmi moudré, Oromisi. Zbytečné, ale moudré. A nějak jsi dokázal uniknout Kialandímu a Formorovi i po tom, co tě zlomili, a pak ses skrýval, dokud všichni kromě jediného z tvých nepřátel nezemřeli. To od tebe také bylo moudré, elfe.“

Galbatorix se na okamžik odmlčel. „Není nutné dál se mnou bojovat. Svobodně přiznávám, že jsem v mládí spáchal ukrutné zločiny, ale ty dny jsou dávno pryč, a když pomyslím na krev, kterou jsem prolil, trýzní to mé vědomí. Přesto, co byste ze mě měli? Nemohu odčinit své skutky. Teď je mým největším zájmem zajistit mír a blahobyt v království, jehož budu vládcem a pánem. Copak nevidíš, že už nelačním po pomstě? Vztek, který mě poháněl po tolik let, shořel na popel. Zeptej se sám sebe na toto, Oromisi: kdo je zodpovědný za válku, která se rozpoutala po celé Alagaësii? Já ne. To Vardenové vyprovokovali tenhle spor. Byl bych spokojený, kdybych vládl svému lidu, a nechal bych elfy, trpaslíky a Surdany, ať si dělají, co chtějí. Ale Vardenové nemohli sami odejít. To oni se rozhodli ukrást Safiřino vejce a to oni pokryli zemi horami mrtvol. Ne já. Kdysi jsi býval moudrý, Oromisi, a můžeš zase být. Odlož svou nenávist a přidej se ke mně v Iliree. S tebou po boku můžeme ukončit tuhle válku a vyhlásit období míru, které potrvá tisíc nebo i více let.“

Glaedra to nepřesvědčilo. Stiskl své drtící-ostré-čelisti, až Trn zakňučel. Po Galbatorixově řeči se zdál zvuk-bolesti neuvěřitelně hlasitý.

Jasným, zvučným hlasem Oromis řekl: „Ne. Nedonutíš nás balzámem úlisných lží zapomenout na tvé ukrutnosti. Pusť nás! Nemáš způsob, jak nás tady déle držet, a já tu odmítám tlachat se zrádcem, jako jsi ty.“

„Pche! Jsi senilní starý hlupák,“ prohlásil Galbatorix proměněným hlasem, který teď měl drsný, zlostný nádech. „Měl jsi přijmout mou nabídku; byl bys první a nejdůležitější z mých otroků. Ručím ti za to, že budeš litovat svého hloupého zanícení pro tu takzvanou spravedlnost. A mýlíš se. Mohu tě takhle držet, jakkoli dlouho budu chtít, protože jsem stejně mocný jako bůh a není nikdo, kdo by mě mohl zastavit!“

„Nevyhraješ,“ řekl Oromis. „Ani bohové netrvají věčně.“

Na to Galbatorix sprostě zaklel. „Tvoje názory mě nezajímají, elfe! Jsem největším z kouzelníků a brzy budu ještě větší. Smrt si mě nevezme. Ty však zemřeš. Ale nejdřív budeš trpět. Oba dva budete trpět víc, než si dokážeš představit, a pak tě zabiju, Oromisi, a vezmu si tvé srdce srdcí, Glaedře, a budeš mi sloužit navěky.“

„Nikdy!“ zvolal Oromis.

A Glaedr znovu uslyšel řinčení meče o brnění.

Glaedr během boje uzavřel Oromisovi svou mysl, ale jejich pouto sahalo hlouběji než vědomá myšlenka, a tak cítil, když Oromis ztuhnul v záchvatu pronikavé bolesti-těla-i-ducha. Glaedr vylekaně pustil Trnavu nohu a snažil se červeného draka odkopnout. Trn zavyl bolestí, ale zůstával na místě. Galbatorixovo kouzlo je oba drželo na místě, takže se žádný nedokázal pohnout víc než o metr či dva.

Z výšky přišlo další kovové zacinkání a Glaedr uviděl, jak kolem něj padá Naegling. Zlatý meč se zaleskl a zazářil, když se řítil k zemi. Glaedra poprvé sevřely chladné spáry strachu. Většina Oromisovy slovem-řízené-energie byla nashromážděna uvnitř meče, s nímž byla spojená i jeho ochranná kouzla. Bez něj bude bezbranný.

Glaedr se vrhl proti zábranám Galbatorixova kouzla, které ho znehybňovalo, a ze všech sil se snažil vysvobodit. Ale navzdory veškerému úsilí nedokázal uniknout. A právě když se Oromis začal vzpamatovávat, Glaedr ucítil, jak Zar’roc sekl Oromise od ramene po bok.

Glaedr zasténal.

Zasténal stejně, jako kdysi zasténal Oromis, když Glaedr přišel o nohu.

Uvnitř Glaedrova břicha se posbírala nesmiřitelná síla. Bez zaváhání odstrčil návalem kouzla Trna s Murtaghem pryč, takže odletěli jako listí ve větru, a pak si přimáčkl křídla k bokům a střemhlav letěl ke Gil’eadu. Kdyby se tam dostal včas, pak by Islanzadí a její kouzelníci mohli Oromise zachránit.

Ale město bylo příliš daleko. Oromisovo vědomí kolísalo… sláblo… unikalo…

Glaedr přečerpal do Oromisova zraněného těla vlastní sílu a snažil se ho udržet při životě, dokud se nedostanou na zem. Ale navzdory energii, kterou Oromisovi předal, nedokázal zastavit krvácení, to strašné krvácení.

Glaedře… nech mě jít, zamumlal Oromis v duchu.

O chvíli později, ještě slabším hlasem zašeptal: Netrap mě.

A pak partner Glaedrova života odešel do prázdnoty.

Pryč.

Pryč!

PRYČ!

Tma. Prázdnota.

Byl sám.

Na svět se snesl rudý závoj, který pulsoval současně s jeho tepem. Roztáhl křídla a stočil se zpátky směrem, odkud přiletěl, a hledal Trna a jeho Jezdce. Tohle jim neprojde; chytí je a bude je trhat na kusy a pálit, dokud je nevyhladí z tohoto světa.

Glaedr uviděl, jak k němu klesá rudý-krvelačný-drak, zařval zármutkem a zdvojnásobil rychlost. Červený drak na poslední chvíli změnil směr, aby zaútočil na křídlo, ale nestačil se vyhnout Glaedrovi, který udělal výpad, chňapl po něm a ukousl červenému drakovi poslední metr ocasu. Z pahýlu vytryskl proud krve. Červený drak zarval bolestí, vysmekl se a vystřelil za Glaedrem. Glaedr se začal otáčet, aby se mu postavil, ale menší drak byl příliš rychlý, příliš mrštný. Glaedr ucítil ostrou bolest ve spodině lebeční a pak se mu zatmělo před očima a neviděl nic.

Kde je?

Byl sám.

Byl sám a ve tmě.

Byl sám a ve tmě a nedokázal se hýbat ani vidět.

Nablízku cítil mysl dalších bytostí, ale nebyli to Trn a Murtagh, nýbrž Arya, Eragon a Safira.

A pak si Glaedr uvědomil, kde je, a dopadla na něj hrůza celé situace a on zavyl do temnoty. Vyl a vyl, oddal se své bolesti a nezajímalo jej, co by mohla přinést budoucnost, protože Oromis byl mrtvý a on byl sám.

Sám!

*

Eragon se s leknutím probral.

Byl stočený do klubíčka. Po tvářích mu stékaly slzy. Zalapal po dechu, posadil se na podlaze a hledal Safiru s Aryou.

Chvíli mu trvalo, než pochopil, co viděl.

Kouzelnice, na kterou chtěl Eragon prve zaútočit, ležela před ním probodnutá mečem. Duchové, které se svými společníky přivolala, nebyli nikde k vidění. Paní Lorana byla stále uvelebená v křesle. Safira se právě snažila postavit se na nohy na protější straně místnosti. A muž, který seděl na podlaze uprostřed tří kouzelníků, stál vedle něj a ve vzduchu držel Aryu pod krkem.

Z mužovy kůže se úplně vytratila barva, byl bledý jako stěna. Jeho předtím hnědé vlasy byly nyní jasně rudé, a když na něj pohlédl a usmál se, Eragon spatřil jeho kaštanové oči. Svým vzhledem a postojem ve všech ohledech připomínal Durzu.

„Jmenujeme se Varaug,“ řekl Stín. „Třes se.“ Arya ho kopla, ale její údery jako by na něj neúčinkovaly.

Eragonovu mysl mačkal spalující tlak, jímž se Stínovo vědomí snažilo prolomit jeho obranná kouzla. Síla útoku Eragona paralyzovala; stěží dokázal odrazit výhonky Stínovy mysli, které se do něj zavrtávaly, natož udělat krok nebo se ohnat mečem. Z nějakého důvodu byl Varaug ještě silnější než Durza a Eragon si nebyl jistý, jak dlouho ještě dokáže odolávat jeho náporu. Poznal, že na Safiru také zaútočil; strnule a nehybně seděla u balkonu s vyceněnými tesáky.

Arye na čele naběhly žíly a tvář jí zrudla a zfialověla. Ústa měla otevřená, ale nedýchala. Dlaní pravé ruky udeřila do Stínova lokte sevřeného kolem jejího krku a s hlasitým prasknutím mu zlomila kloub. Varaugova paže povolila a Arya na okamžik zaškrábala špičkami o zem, pak ale kosti ve Stínově paži zaskočily zpátky na místo a on ji zvedl ještě výš.

„Zemřeš,“ zavrčel Varaug. „Všichni zemřete, že jste nás uvěznili v tomhle chladném, tuhém těle.“

Eragon věděl, že Arya a Safira jsou v nebezpečí, a proto vytěsnil všechny pocity kromě nesmiřitelného odhodlání. Myšlenkami ostrými a čirými jako úlomky skla se vrhnul na Stínovo roztěkané vědomí. Varaug byl příliš mocný a duchové, kteří v něm sídlili, byli příliš nesourodí, aby je Eragon dokázal přemoci a ovládnout všechny, a tak se aspoň snažil Stína izolovat. Obklopil jeho mysl svou vlastní: kdykoli se Varaug pokusil natáhnout k Safiře nebo Arye, Eragon zatarasil útočný duševní paprsek, a kdykoli se Stín pokusil pohnout tělem, Eragon potlačil jeho nutkání vlastním příkazem.

Zápolili rychlostí myšlenky a přetlačovali se sem a tam kolem Stínovy mysli, což byla krajina tak neuspořádaná a nesourodá, že se Eragon bál, aby se z toho nezbláznil, když se v ní bude pohybovat příliš dlouho. Zatlačil ze všech sil proti Varaugovi a snažil se předjímat každý jeho pohyb, ale věděl, že jejich boj může skončit jedině jeho vlastní porážkou. Přestože byl rychlý, nedokázal domýšlet, co udělají všechny ty bytosti uzavřené uvnitř Stína.

Eragonovo soustředění nakonec zakolísalo a Varaug se chopil příležitosti, aby se dostal dál do Eragonovy mysli, chytil ho… ochromil… potlačil jeho myšlenky, takže Eragon byl s to na Stína jen zírat s tichým hněvem. Ucítil v končetinách nesnesitelné mravenčení, když se duchové proháněli jeho tělem a proudili každým jeho nervem.

„Tvůj prsten je plný světla!“ zvolal Varaug a vyvalil oči radostí. „Krásného světla! Z toho budeme žít velmi dlouho!“

Pak zavrčel zlostí, když ho Arya chytila za zápěstí a na třech místech mu ho zlomila. Vykroutila se z Varaugova sevření dřív, než se stačil vyléčit, dopadla na zem a ztěžka oddechovala. Varaug ji chtěl kopnout, ale mrštně se mu odkulila z cesty. Sáhla po svém spadlém meči.

Eragon se třásl, jak se snažil zbavit Stínovy dusivé přítomnosti.

Arya sevřela ruku kolem jílce svého meče. Stínovi unikl němý výkřik. Vrhnul se na ni, váleli se po podlaze a přetahovali se o zbraň. Arya vykřikla a udeřila Varauga hlavicí meče do spánku. Stín na okamžik omdlel a Arya se od něj odtáhla a postavila se.

Eragon byl v mžiku volný od Varaugova útlaku. Bez ohledu na vlastní bezpečí opět zaútočil na Stínovo vědomí a jeho jedinou myšlenkou bylo na pár chvil Stína zadržet.

Varaug se postavil na kolena a pak se zakymácel, když Eragon zdvojnásobil své úsilí.

„Zabij ho!“ vykřikl Eragon.

Arya se vrhla kupředu, až za ní černé vlasy zavlály…

A bodla Stína přímo do srdce.

Eragon sebou trhnul a vyprostil se z Varaugovy mysli, právě když se Stín stáhl od Aryi a uvolnil se z její čepele. Stín otevřel ústa a pronikavě, přerušovaně zasténal, až jeho hlas otřásal tabulkami skla v lucerně u stropu. Natáhl ruce k Arye a potácel se jejím směrem, potom se zastavil, jeho kůže zbledla a zprůsvitněla a odhalila desítky třpytivých duchů uvězněných v jeho těle. Duchové pulsovali, zvětšovali se a Varaugova kůže se podél jeho svalů začala trhat. S posledním výbuchem světla duchové roztrhli Varauga na kusy a vyletěli stěnami věže, jako by kámen byl vzduch.

Eragonovi se postupně zpomalil tep. Potom s pocitem, jako by byl nesmírně starý a unavený, přešel k Arye, která stála opřená o židli a držela se za hrdlo. Zakašlala a vyplivla krev. Zdálo se, že není schopná promluvit, a tak Eragon položil svou ruku na její a řekl: „Waíse heill.“ Jak z Eragona začala proudit hojivá energie, zeslábly mu nohy a musel se chytit židle.

„Lepší?“ zeptal se, když kouzlo zapůsobilo.

„Lepší,“ zašeptala Arya a slabě se na něj usmála. Pohnula rukou k místu, kde býval Varaug. „Zabili jsme ho… Zabili jsme ho, a přesto jsme nezemřeli,“ zněla její překvapená slova. „Tak málo jich dokázalo zabít Stína a přežít.“

„To proto, že bojovali sami, ne společně jako my.“

„Ne, ne jako my.“

„Ty jsi mi pomohla ve Farthen Dûru a já tobě tady.“

„Ano.“

„Teď já tobě budu muset říkat Stínovrahu.“

„My oba jsme…“

Vtom je vylekala Safira, když dlouze, truchlivě zalkala. S nářkem zahrabala drápy o podlahu, až odloupávala vločky kamene a zanechávala v něm hluboké rýhy. Její ocas se mrskal ze strany na stranu, rozbíjel nábytek a ponuré malby na stěnách. Pryč! řekla. Pryč! Navždy pryč!

„Safiro, co se děje?“ zvolala Arya. Když Safira neodpovídala, Arya zopakovala otázku Eragonovi.

Tomu se to nechtělo vyslovit nahlas, ale posléze to udělal: „Oromis a Glaedr jsou mrtví. Galbatorix je zabil.“

Arya se zapotácela, jako by dostala ránu. „Proboha,“ zašeptala. Sevřela opěradlo židle tak pevně, až jí zbělely klouby. V šikmých očích se jí zaleskly slzy, pak se skutálely na tváře a stékaly jí dolů po obličeji. „Eragone.“ Natáhla ruku, sevřela jeho rameno a on najednou zjistil, že ji drží v náručí. I on ucítil slzy v očích. Stiskl zuby, aby se ovládl. Věděl, že kdyby se rozplakal, nedokázal by přestat.

Zůstali s Aryou dlouho v objetí, utěšovali jeden druhého, až se nakonec Arya odtáhla a řekla: „Jak se to stalo?“

„Oromis měl jeden ze svých záchvatů, a když byl ochromený, Galbatorix použil Murtagha k tomu, aby…“ Eragona zradil hlas a potřásl hlavou. „Řeknu to tobě a Nasuadě najednou. O tomhle by měla vědět a nechce se mi o tom mluvit víckrát, než je nutné.“

Arya přikývla. „Tak pojďme za ní.“