ODPOVĚĎ KRÁLI

 

KKdyž Eragon pronesl řeč k Vardenům, Nasuada dala rukou znamení a hned k ní přiskočil Jörmundur. „Ať se všichni vrátí na svá místa. Kdyby nás teď napadli, neubránili bychom se.“

„Ano, má paní.“

Nasuada pokynula směrem k Eragonovi s Aryou, zavěsila se do krále Orrina a spolu s ním vešla do velitelského stanu.

A co ty? zeptal se Eragon Safiry, když je následoval. Jakmile ale vešel do stanu, hned si všiml, že zadní dílec vyhrnuli nahoru a přivázali k dřevěnému rámu, aby dračice mohla strčit hlavu dovnitř a účastnit se tak dění. Za chviličku se její třpytivá hlava a krk zhouply kolem okraje otvoru a objevily se v jeho zorném poli; vnitřek stanu okamžitě potemněl, když se usadila na místě. Stěny teď byl posázené fialovými skvrnkami světla, které její modré šupiny odrážely na červenou látku.

Eragon se rozhlédl po stanu. Ve srovnání s tím, kdy Nasuadu navštívil naposledy, byl skoro prázdný – Safira ho poněkud zpustošila, když chtěla v dálném zrcadle vidět Eragona. S pouhými čtyřmi kusy nábytku byl nyní stan strohý i na vojenské poměry. Byla tu leštěná židle s vysokým opěradlem, na které seděla Nasuada, vedle ní stál král Orrin; právě zmíněné zrcadlo, připevněné ve výšce očí na rytém mosazném sloupku; skládací židle a nízký stůl poházený mapami a dalšími důležitými dokumenty. Na podlaze byl rozprostřený trpasličí kobereček se složitými vzory. Kromě Aryi a Eragona už kolem Nasuady stál hlouček lidí. Všichni se dívali na něj. Poznal mezi nimi Narheima, současného velitele oddílů trpaslíků; Triannu a další kouzelníky z Du Vrangr Gata; Sabrae, Umérta a zbytek Rady starších kromě Jörmundura; a pestrou směsici šlechticů a hodnostářů ze dvora krále Orrina. Ti, které neznal, nejspíš zastávali význačné posty v některé z mnoha frakcí tvořících vardenskou armádu. Bylo tu i šest Nasuadiných strážců – dva stáli u vchodu a čtyři za Nasuadou – a Eragon cítil také složitý propletenec temných a pokroucených myšlenek Elvy, která se skrývala na vzdálenějším konci stanu.

„Eragone,“ promluvila Nasuada, „ještě se neznáte, ale dovol mi, abych ti představila Fadawara, Sagabato-no Inapašunna – náčelníka kmene Inapašunna. Je to statečný muž.“

Další hodinu Eragon musel vydržet nekonečnou řadu představování, gratulací a otázek, na něž nemohl přímo odpovědět, aniž by odhalil tajemství, která by raději měla zůstat nevyslovena. Když si s ním pohovořili všichni hosté, Nasuada je vyzvala k odchodu. Zatímco pomalu vycházeli ze stanu, zatleskala a venkovní stráže uvedly dovnitř další skupinu, a poté, co si ho i druhá skupina řádně užila, vešla třetí. Eragon se po celou dobu usmíval. Potřásal jednou rukou za druhou. Vyměňoval si s hosty zdvořilostní fráze, snažil se zapamatovat si přemíru jmen a titulů a choval se co nejlaskavěji, jak to vyžadovala jeho role. Věděl, že si ho lidé váží ne proto, že by byl jejich přítel, nýbrž proto, že ztělesňuje naději na vítězství pro všechny svobodné obyvatele Alagaësie, pro jeho moc a pro to, co by jim mohl v budoucnu přinést. V hloubi srdce zoufale zakvílel a zatoužil prchnout z dusivých konvencí vybraného a uhlazeného chování, vylézt na Safiru a uletět odsud na nějaké klidné místo.

Eragona nicméně bavilo sledovat, jak tihle urození hosté reagují na dva urgaly, kteří se tyčili za Nasuadinou židlí. Někteří předstírali, že si rohatých bojovníků nevšímají – ačkoli podle rychlosti jejich pohybů a pronikavého tónu hlasu Eragon poznal, že je znervózňují – zatímco jiní na ně zamračeně hleděli a drželi ruku na jílci meče nebo dýky, a další zas předstírali odvahu, zlehčovali nechvalně známou sílu urgalů a dávali na odiv vlastní kuráž. Ve skutečnosti pohled na urgaly nevyvedl z míry patrně jenom pár lidí. Na prvním místě mezi ně patřila Nasuada, ale také král Orrin, Trianna a nějaký hrabě, který říkal, že jako chlapec viděl Morzana a jeho draka zpustošit celé město.

Když už to Eragon nemohl vydržet, Safira nadmula hruď a vydala bručivé zavrčení tak hluboké, že se zrcadlo roztřáslo v rámu. Ve stanu bylo rázem ticho jako v hrobě. Ten zvuk nezněl příliš výhružně, ale zaujal pozornost všech přítomných a prozrazoval její netrpělivost ohledně průběhu jednání. Naštěstí nikdo z hostů nebyl tak pošetilý, aby zkoušel dál její trpělivost. Se spěšnými omluvami si posbírali své věci, zamířili k východu a ještě přidali do kroku, když Safira poklepala špičkami drápů o zem.

Nasuada si povzdechla, když se za posledním návštěvníkem zavřel vstupní dílec stanu. „Děkuji ti, Safiro. Promiň, že jsem tě trápila a donutila tě veřejně promluvit, Eragone, ale jistě si uvědomuješ, že mezi Vardeny zastáváš výjimečné postavení a už si tě nemohu nechávat jenom pro sebe. Teď patříš lidem. Ti vyžadují, abys sis jich všímal a abys jim poskytl tolik svého času, kolik si ho podle sebe zasluhují. Ani ty, ani Orrin, ani já nemůžeme odmítat přání lidu. Dokonce i Galbatorix na svém trůnu v Urû’baenu se bojí nestálosti lidu, přestože to možná nikomu nepřizná, ani sobě samému.“

Když hosté odešli, král Orrin odložil masku královských způsobů; v jeho vážné tváři se objevil poněkud lidštější výraz úlevy, podráždění a urputné zvědavosti. Zakroutil rameny pod naškrobenými šaty, pohlédl na Nasuadu a prohlásil: „Myslím, že vaši Temní jestřábi už na nás nemusejí dál dozírat.“

„Souhlasím.“ Nasuada zatleskala a propustila svých šest strážných ze stanu.

Král Orrin si přitáhl k Nasuadě volnou židli a spěšně se posadil, až se kolem něj zavlnil šat. „Tak,“ řekl a přelétl očima mezi Eragonem a Aryou, „teď bys nám měl podat úplnou zprávu o svých počinech, Eragone Stínovrahu. Slyšel jsem jenom mlhavá vysvětlení toho, proč ses rozhodl zůstat v Helgrindu, a mám už dost vyhýbavých a klamných odpovědí. Jsem rozhodnutý se o té věci dozvědět pravdu, takže tě varuji: nepokoušej se skrývat, co se událo, když jsi byl v Království. Dokud si nebudu jistý, žes mi sdělil všechno, co bys mi měl říct, nikdo z nás neodejde z tohoto stanu.“

Nasuada chladně odvětila: „Požadujete příliš mnoho… Vaše Výsosti. Nemáte pravomoc bránit mi v odchodu; ani Eragonovi, který je mým poddaným; ani Safiře; ani Arye, která se nezodpovídá žádnému smrtelnému pánovi, ale takovému, který je mocnější než my dva dohromady. Ani my nemáme pravomoc držet vás zde. Nás pět si je v Alagaësii v podstatě rovno. Udělal byste dobře, kdybyste si to zapamatoval.“

Odpověď krále Orrina byla stejně tak ostrá. „Překračuji hranice svých pravomocí? Nu, možná ano. Máte pravdu: nemám nad vámi žádnou moc. Ovšem pokud jsme si rovni, musel bych to také poznat z vašeho chování ke mně. Eragon se zodpovídá vám a pouze vám. Díky Zkoušce dlouhých nožů jste získala nadvládu nad kočovnými kmeny, z nichž mnohé jsem dlouho počítal mezi své poddané. A podle libosti velíte jak Vardenům, tak vojákům Surdy, kteří dlouho statečně a s neobyčejným odhodláním sloužili mojí rodině.“

„Byl jste to vy sám, kdo mě požádal, abych připravila tohle válečné tažení,“ bránila se Nasuada. „Nevystrčila jsem vás z trůnu.“

„Ano, to na mou žádost jste přijala velení nad našimi spojenými vojenskými silami. Nestydím se přiznat, že máte větší zkušenosti a úspěchy ve vedení války než já. Naše vyhlídky jsou pro vás, pro mě nebo kohokoli z nás velmi nejisté, takže není prostor pro falešnou hrdost. Přesto zřejmě od svého zvolení zapomínáte, že jsem stále králem Surdy a že má rodina, rod Langfeldů, sahá až k samotnému Thanebrandovi Dárci prstenu, který byl nástupcem starého, šíleného Palancara a který byl prvním z naší rasy, kdo usedl na trůn ve městě, které se dnes nazývá Urû’baen.“

„Vzhledem k našemu dědictví a pomoci, kterou vám rod Langfeldů poskytl ve vaší věci, mě uráží, že nerespektujete práva vyplývající z mé funkce,“ pokračoval Orrin. „Chováte se, jako by váš názor byl ten jediný správný a názory ostatních byly bezvýznamné. Šlapete po nich v honbě za každým cílem, který jste se právě rozhodla sledovat pro dobro té části svobodných lidí, kteří mohou být šťastni, že vás mají za vůdce. Ze své vlastní iniciativy vyjednáváte smlouvy a spojenectví, například s urgaly, a očekáváte, že já a ostatní budeme ctít vaše rozhodnutí, jako byste mluvila za nás všechny. Neděláte si hlavu s tím, abyste mě upozornila na příchod družiny Blödhgarm-vodhra, nebo na mě počkala, abychom státní návštěvu mohli přivítat společně jako rovnocenní partneři. A když mám tu smělost ptát se proč Eragon – muž, jehož samotná existence je důvodem, proč jsem riskoval svou zemi a pustil se s vámi do boje proti Království – když mám tu smělost ptát se, proč se tenhle mimořádně důležitý člověk rozhodl ohrozit životy Surdanů a všech ostatních, kdo se vzepřeli Galbatorixovi, setrváním mezi našimi nepřáteli, jak na to zareagujete? Že se ke mně chováte, jako bych nebyl víc než otravný, příliš zvědavý poddaný, jehož dětinské zájmy vás vyrušují od naléhavějších záležitostí. Pche! Tohle si nedám líbit, to vám říkám. Pokud nedokážete respektovat mé postavení a přijmout spravedlivé rozdělení odpovědnosti a pravomocí, jak je to přirozené mezi dvěma spojenci, pak se nejspíš nehodíte pro vedení takového seskupení, jako je to naše, a postavím se proti vám, jakkoli to bude možné.“

To byl tedy rozvláčný proslov, poznamenala Safira.

Eragona začal znepokojovat směr, kterým se rozhovor ubíral, a tak se jí zeptal: Co bych měl udělat? Neměl jsem v úmyslu říci o Slounovi nikomu jinému než Nasuadě. Čím méně lidí bude vědět, že je naživu, tím lépe.

Od temene Safiřiny hlavy až po hřbet jí přeběhl pableskující, modravý záchvěv, když se jí špičky ostrých kosočtvercových šupin podél krku o kousíček zvedly nad spodní kůži. Členité vrstvy takto vystupujících šupin jí dodávaly divoký, načepýřený vzhled. Nemohu ti říct, co by bylo nejlepší, Eragone. V tomhle musíš spoléhat na svůj vlastní úsudek. Dobře poslouchej, co říká tvoje srdce, a možná přijdeš na to, jak se vymanit z těchhle zrádných spodních proudů.

Nasuada na výpad krále Orrina odpověděla tím, že sepjala ruce v klíně, až obvazy nečekaně bíle zazářily na zelených šatech, a klidným, vyrovnaným hlasem pravila: „Pokud jsem vás brala na lehkou váhu, pane, bylo to kvůli mé vlastní unáhlenosti a lehkomyslnosti a ne proto, že bych nějak toužila ponížit vás nebo vaši rodinu. Prosím, odpusťte mi mé pochybení. Už se to znovu nestane, to vám slibuji. Jak jste podotkl, teprve nedávno jsem převzala tuto funkci a ještě si musím osvojit určité způsoby chování, které z ní plynou.“

Orrin sklonil hlavu a tím chladně, ale zdvořile přijal její omluvu.

„Co se týče Eragona a jeho pohybu v Království, nemohla jsem vám poskytnout přesné podrobnosti, protože jsem sama neměla žádné další zprávy. A to, jak jistě pochopíte, nebyla situace, kterou bych se chtěla chlubit.“

„Ne, to samozřejmě ne.“

„Tudíž se mi zdá, že nejrychlejší nápravou naší rozepře bude dovolit Eragonovi, aby nám předložil holá fakta o své cestě, abychom mohli této věci plně porozumět a posoudit ji.“

„To samo o sobě ještě není náprava,“ podotkl král Orrin. „Ale je to počátek nápravy a rád si to vyslechnu.“

„Pak nesmíme otálet,“ řekla Nasuada. „Začněme tedy. Už nás nenapínej, Eragone, je čas na tvůj příběh.“

Zatímco na něj Nasuada a ostatní upírali zvědavé pohledy, Eragon se ještě rozhodoval. Potom zvedl bradu a spustil: „To, co vám řeknu, je velmi důvěrné. Vím, že nemohu chtít, abyste ty, králi Orrine, nebo ty, paní Nasuado, přísahali, že tohle tajemství udržíte skryté ve svém srdci až do smrti. Ale žádám vás, abyste jednali stejně, jako byste přísahali. Pokud se tahle informace dostane k nesprávným uším, mohlo by to způsobit nesmírně mnoho zármutku.“

„Král nezůstane králem dlouho, pokud nezná cenu mlčení,“ poznamenal Orrin.

Bez dalších okolků Eragon popsal všechno, co se mu stalo v Helgrindu a během následujících dní. Poté Arya vysvětlila, jak našla Eragona, a doplnila jeho zprávu několika dalšími fakty a vlastními postřehy. Když oba vylíčili všechno, ve velitelském stanu se rozhostilo ticho. Orrin s Nasuadou znehybněli na svých židlích. Eragon si připadal, jako by byl zase dítětem a musel čekat, až mu Gero oznámí, jaký trest ho čeká za nějakou hloupost, kterou provedl.

Orrin s Nasuadou několik dlouhých minut rozjímali, pak si Nasuada vpředu uhladila šaty a promluvila: „Král Orrin možná bude mít jiný názor, a pokud ano, těším se, až uslyším jeho důvody, ale sama za sebe věřím, že jsi udělal správnou věc, Eragone.“

„Já také,“ přidal se vzápětí Orrin, který tím všechny zaskočil.

„Skutečně!“ zvolal Eragon. Zaváhal. „Nechci, aby to vyznělo neomaleně, protože jsem rád, že souhlasíte, ale nečekal jsem, že budete na mé rozhodnutí ušetřit Slounův život pohlížet tak velkoryse. Pokud se mohu zeptat, proč…“

Král Orrin ho přerušil. „Proč to schvalujeme? Musí se dodržovat zákon. Kdyby ses sám pasoval na Slounova kata, Eragone, vzal bys na sebe moc, která přísluší jen Nasuadě a mně. Pokud má někdo odvahu rozhodovat, kdo by měl žít a kdo zemřít, už neslouží právu, ale určuje právo. A ať už bys byl jakkoli shovívavý, nebylo by to pro naši rasu nic dobrého. Nasuada a já, my se aspoň zodpovídáme jedinému pánu, před nímž musejí pokleknout i králové. Zodpovídáme se Angvardovi, v jeho říši věčného soumraku. Zodpovídáme se Šedému muži na šedém koni. Smrti. Mohli bychom být ti nejhorší tyrani v celých dějinách, ale po určitém čase by nás Angvard přiměl k poslušnosti… Ale tebe ne. Lidé jsou rasa, která žije krátce, a my bychom se neměli nechat ovládat jedním z Nesmrtelných. Nepotřebujeme dalšího Galbatorixe.“ Pak se Orrin podivně uchechtl a jeho ústa se zkroutila do neveselého úšklebku. „Rozumíš, Eragone? Jsi tak nebezpečný, že jsme nuceni před tebou tvoji nebezpečnost uznat a doufat, že budeš jedním z těch mála lidí, kteří dokáží odolat vábení moci.“

Král Orrin sepjal ruce pod bradou a zahleděl se do záhybů svého šatu. „Řekl jsem víc, než jsem měl v úmyslu… Takže, z těchto i dalších důvodů souhlasím s Nasuadou. Udělal jsi správně, že ses ovládl, když jsi našel Slouna v Helgrindu. Tahle příhoda je beztak dost nepříjemná a byla by ještě horší, pokud bys zabil z vlastního popudu, a ne v sebeobraně nebo ve službě druhým.“

Nasuada přikývla. „To jste řekl dobře.“

Arya po celou dobu poslouchala s nevyzpytatelným výrazem ve tváři. Ať si o té věci myslela cokoli, nedala na sobě nic znát.

Orrin s Nasuadou dál zpovídali Eragona ohledně kleteb, které na Slouna uvalil, a vyptávali se na zbývající část jeho cesty. Dotazování pokračovalo tak dlouho, že Nasuada nechala do stanu donést podnos s chlazeným moštem, ovocem a masovými koláči spolu s volskou kýtou pro Safiru. Nasuada s Orrinem měli na jídlo dost prostoru mezi otázkami, ale Eragon musel tolik mluvit, že si stihl jenom dvakrát kousnout do ovoce a svlažit hrdlo pár doušky moštu.

Nakonec se s nimi král Orrin rozloučil a odešel zkontrolovat svou jízdu. Arya je opustila o chvilku později. Vysvětlila, že potřebuje podat zprávu královně Islanzadí a, jak řekla, „ohřát si káď vody, smýt si písek z kůže a navrátit svým rysům původní podobu. Jsem nesvá, když mi na uších chybí špičky, oči mám kulaté a rovné a kosti v obličeji na špatném místě.“

Když Nasuada zůstala sama s Eragonem a Safirou, povzdechla si a opřela si hlavu o opěradlo židle. Eragona zaskočilo, jak unaveně vypadá. Ta tam byla její dosavadní vitalita a sebevědomé vystupování. Jiskra z oka se jí vytratila. Uvědomil si, že se snaží vypadat silnější, než ve skutečnosti je, aby její nepřátelé neměli pokušení zaútočit a aby svou slabostí nepodkopávala morálku Vardenů.

„Jsi nemocná?“ zeptal se.

Kývla směrem ke svým pažím. „Ne tak úplně. Jen se mi to hojí déle, než jsem čekala… Některé dny jsou horší než jiné.“

„Jestli chceš, mohu…“

„Ne. Děkuji ti. Nepokoušej mě. Jedno z pravidel Zkoušky dlouhých nožů říká, že musíš nechat rány zahojit přirozenou cestou, bez kouzel. Jinak by soupeři plnou měrou nezakusili bolest svých ran.“

„To je barbarské!“

Po ústech jí pomalu přelétl úsměv. „Možná ano, ale je to tak, jak to je, a neprohraju ve Zkoušce na poslední chvíli jenom proto, že nedokážu vydržet trochu bolesti.“

„Co když ti rány zhnisají?“

„Tak zhnisají a já zaplatím za svou chybu. Ale pochybuji, že se to stane, protože se o mě stará Angela. Ona je úžasnou studnicí znalostí léčivých rostlin. Skoro věřím, že by ti jenom po hmatu dokázala povědět skutečné jméno každého druhu trávy, která roste na planinách na východ odsud.“

Safira, která byla dosud tak klidná, jako by usnula, teď zívla – skoro se koncem otevřených čelistí dotkla podlahy a stropu – a zakroutila hlavou a krkem, až se skvrnky světla, které odrážely její šupiny, závratnou rychlostí roztočily kolem stanu.

Nasuada se napřímila ve své židli a omlouvala se: „Ach, promiň. Vím, že to bylo únavné. Oba jste byli velmi trpěliví. Děkuji.“

Eragon si klekl a položil pravou ruku přes její dlaň. „Nemusíš si o mě dělat starost, Nasuado. Znám své povinnosti. Nikdy jsem neusiloval o vládu, to není můj osud. A pokud někdy dostanu šanci usednout na trůn, odmítnu to a dohlédnu, aby připadl někomu, kdo je vhodnější pro vedení naší rasy než já.“

„Jsi dobrý člověk, Eragone,“ zamumlala Nasuada a sevřela jeho ruku do svých dlaní. Pak se zasmála. „Díky tobě, Roranovi a Murtaghovi to vypadá, jako bych si většinu času dělala starosti kvůli členům tvé rodiny.“

Eragona se tím cítil dotčený. „Murtagh není žádná moje rodina.“

„Jistě. Odpusť. Ale přesto musíš uznat, že je překvapivé, kolik potíží jste vy tři způsobili jak Království, tak Vardenům.“

„To už je takové naše nadání,“ zavtipkoval Eragon.

Mají to v krvi, přisadila si Safira. Kamkoli jdou, zamotají se do nejhorších možných nebezpečí. Šťouchla Eragona do paže. Zvláště tenhle. Co jiného můžeš čekat od lidí z Palancarova údolí? Od potomků bláznivého krále.

„Ale sami nejsou blázni,“ řekla Nasuada. „Aspoň si to nemyslím. I když – občas je těžké to poznat.“ Zasmála se. „Pokud byste ty, Roran a Murtagh byli zamčení v jedné cele, nejsem si jistá, kdo by přežil.“

Eragon se také zasmál. „Roran. Ten nedovolí, aby mezi ním a Katrinou stanula taková maličkost, jako je smrt.“

Úsměv Nasuady byl teď trochu nucený. „Ne, to by asi nedovolil.“ Pár okamžiků mlčela a pak dodala: „Propána, jsem tak sobecká. Den už je skoro pryč a já vás tady zdržuji, jenom abych si mohla chvíli poklábosit.“

„Potěšení je na mé straně.“

„Ano, ale pro rozhovor mezi přáteli existují lepší místa, než je tohle. Předpokládám, že po tom, čím jsi prošel, by sis rád dopřál koupel, čisté šaty a vydatné jídlo, že ano. Musíš být hladový!“ Eragon pohlédl na nakousané jablko, které stále držel v ruce, a s lítostí dospěl k závěru, že by bylo nezdvořilé jíst, když se jeho slyšení u Nasuady chýlí ke konci. Nasuada si toho všimla a řekla: „Tvůj pohled mluví za vše, Stínovrahu. Máš výraz vyhladovělého vlka. Dobrá, už tě nebudu dál trápit. Jdi, vykoupej se a obleč se do nejlepší tuniky. Až budeš vymydlený a upravený, nesmírně by mě potěšilo, kdybys mě mohl doprovodit na večeři. Pravda, nebudeš můj jediný host, protože záležitosti Vardenů vyžadují neustálou pozornost, ale značně bys mi zpříjemnil celý večer, pokud se rozhodneš přijít.“

Eragon potlačil úšklebek při pomyšlení, že bude muset další hodiny čelit nátlakům těch, kdo ho chtějí využít ke svému vlastnímu prospěchu, nebo aby uspokojili svou zvědavost ohledně Jezdců a draků. Přesto Nasuadu nemohl odmítnout, a tak se uklonil a souhlasil s její nabídkou.