OHEŇ NA NEBI

 

EEragon sledoval Trna s Murtaghem stoupat do výšky na severním nebi a Narheim zašeptal „Barzûl“ a proklel Murtagha za to, že zabil Hrothgara, krále trpaslíků.

Arya se odvrátila od té děsivé podívané. „Nasuado, Vaše Výsosti,“ řekla a přelétla očima k Orrinovi, „musíte ty vojáky zastavit, než dorazí k táboru. Nesmíte jim dovolit zaútočit na naše obrany. Pokud to udělají, přeženou se přes tyhle náspy jako rozbouřená vlna a nadělají neslýchanou paseku v táboře, kde se mezi stany nemůžeme dobře bránit.“

„Neslýchanou paseku?“ posmíval se král Orrin. „Máš tak málo důvěry v naši zdatnost, vyslankyně? Lidé a trpaslíci možná nejsou tak zdatní jako elfové, ale těchhle ubožáků se snadno zbavíme, to tě mohu ujistit.“

Rysy v Aryině tváři se napjaly. „Vaší chrabrosti se málokdo vyrovná, Vaše Výsosti. O tom nepochybuji. Ale poslouchejte: jde o past nastraženou na Eragona se Safirou. Oni,“ …mávla rukou ke stoupajícím obrysům Trna a Murtagha… „přišli zajmout Eragona a Safiru a unést je do Urû’baenu. Galbatorix by neposlal tak málo mužů, kdyby si nebyl jistý, že dokáží zaneprázdnit Vardeny dostatečně dlouho, aby mezitím Murtagh přemohl Eragona. Galbatorix tyhle muže určitě nějak očaroval. Nevím, co by to mohlo být za kouzla, ale jedním jsem si jistá: tihle vojáci jsou nebezpečnější, než vypadají, a my jim musíme zabránit, aby se dostali do tábora.“

Eragon se vzpamatoval z počátečního šoku a vložil se do hovoru: „Nechcete snad nechat Trna, aby létal nad táborem. Během jediného průletu by tam mohl zapálit půlku stanů.“

Nasuada sepjala ruce nad hruškou svého sedla, zdánlivě netečná vůči Murtaghovi a Trnovi i vojákům, kteří teď byli necelou míli odsud. „Ale proč na nás nezaútočí, když o tom nevíme?“ zeptala se. „Proč nás na sebe upozorňují?“

Odpověděl jí Narheim. „Protože by nechtěli, aby se Eragon a Safira zapojili do bojů na zemi. Pokud se nemýlím, plánují, že se Eragon se Safirou setkají s Trnem a Murtaghem ve vzduchu, zatímco vojáci nás napadnou tady dole.“

„Je tedy moudré vyhovět jejich přání a dobrovolně poslat Eragona se Safirou do jejich pasti?“ povytáhla Nasuada obočí.

„Ano,“ trvala na svém Arya, „máme totiž výhodu, o které nevědí.“ Ukázala na Blödhgarma. „Tentokrát Eragon nebude čelit Murtaghovi sám. Bude moci využívat síly třinácti elfů, kteří ho budou podporovat. S tím Murtagh nepočítá. Zastavte vojáky dřív, než k nám dorazí, a zmaříte část Galbatorixova plánu. Pošlete Safiru s Eragonem nahoru s podporou nejmocnějších kouzelníků mojí rasy a narušíte i zbytek Galbatorixova záměru.“

„Přesvědčila jsi mě,“ souhlasila Nasuada. „Ale vojáci jsou příliš blízko, abychom je dokázali udržet dál od tábora pomocí pěchoty. Orrine…“

Než to dořekla, král obrátil koně a uháněl k severní bráně tábora. Jeden z jeho jezdců zadul na trumpetu, což bylo znamení, aby se zbytek Orrinovy jízdy shromáždil k útoku. Garzhvogovi Nasuada řekla: „Král Orrin bude potřebovat pomoc. Pošli své muže, ať se k němu přidají.“

„Paní Temnolovkyně.“ Garzhvog pohodil dozadu svou obrovskou rohatou hlavou a dlouze, kvílivě zařval. Eragonovi běhal mráz po zádech a po rukou, když poslouchal urgalovo divoké vytí. S cvaknutím čelistí Garzhvog utichl a zavrčel: „Přijdou.“ Kull se dal do klusu, který otřásal zemí, a zamířil k bráně, kde byla shromážděna Orrinova jízda.

Čtyři Vardenové odtáhli bránu. Král Orrin zvedl meč, zařval a vyrazil tryskem v čele svých mužů z tábora směrem k vojákům ve zlatě vyšívaných tunikách. Od koňských kopyt se zvedl oblak smetanově zbarveného prachu a zahalil trojúhelníkový útvar.

„Jörmundure?“ zavolala Nasuada.

„Ano, má paní?“

„Pošli za nimi dvě stě šermířů a stovku kopiníků. A tak sedmdesát osmdesát metrů od boje postav padesát lukostřelců. Chci, abyste ty vojáky rozdrtili, Jörmundure, zničili, sprovodili ze světa. Tví muži musí pochopit, že s nimi nesmíme mít žádné slitování a že žádné ani nečekáme.“

Jörmundur se uklonil.

„A pověz jim, že ačkoli se k nim kvůli svým pažím v téhle bitvě nemohu přidat, v myšlenkách pochoduji s nimi.“

„Má paní.“

Když Jörmundur odspěchal, Narheim pobídl svého poníka blíž k Nasuadě. „A co moji lidé, Nasuado? Jakou roli budeme hrát my?“

Nasuada se zamračila kvůli hustému, dusivému prachu, který se nesl přes zvlněnou travnatou plochu. „Můžete pomoci střežit naše hranice. Pokud by se vojáci nějak vysvobodili…“ Musela se odmlčet, když čtyři sta urgalů – od bitvy na Hořících pláních se k nim připojili další – vyběhlo ze středu tábora, zamířilo branou na pole za ní a po celou dobu řvalo nesrozumitelné válečné pokřiky. Když zmizeli v oblaku prachu, Nasuada pokračovala: „Kdyby ti vojáci proklouzli, vaše sekyry budou na hranicích nanejvýš vítané.“

Opřel se do nich vítr a přinesl s sebou výkřiky umírajících mužů a koní, zvuk kovu klouzajícího po kovu, řinčení mečů odražených od helem, tupé nárazy kopí o štíty a v pozadí toho všeho děsivý krutý smích, který vycházel z mnoha hrdel a neustával. To byl, napadlo Eragona, smích šílenců.

Narheim bouchl pěstí o svůj bok. „U Morgothala, my nemůžeme nečinně postávat, když se musí bojovat! Pusť nás, Nasuado, a dovol nám pro tebe setnout pár hlav!“

„Ne!“ zvolala Nasuada. „Ne, ne a ne! Dala jsem ti rozkaz a očekávám, že ho uposlechneš. Tohle je bitva koní, lidí, urgalů, a možná dokonce i draků. Nejde o vhodné místo pro trpaslíky. Ušlapali by vás jako děti.“ Když Narheim rozzuřeně zaklel, zvedla ruku. „Jsem si dobře vědoma, že jste obávaní bojovníci. Nikdo to neví líp než já, která jsem bojovala po vašem boku ve Farthen Dûru. Na naše měřítka jste ovšem malí a raději bych neriskovala životy tvých bojovníků v takovéhle bitvě, kde se jim jejich vzrůst může stát osudným. Raději počkejte na tomto valu, kde jste vyšší než kdokoli, kdo se sem pokusí vylézt, a nechte tak vojáky přicházet k vám. Pokud se k nám nějací bojovníci dostanou, budou natolik silní, že tu chci mít právě tebe a tvé lidi, abyste je odrazili, protože snažit se porazit trpaslíka je stejné jako se pokoušet zvednout horu.“

Narheima to stále neuspokojilo, zabrblal něco v odpověď, ale ať řekl cokoli, zaniklo to, neboť branou v náspu pochodovali Vardenové, které Nasuada nechala povolat. Dupot pochodujících nohou a rachocení zbraní utichly, když se muži dostali kus od tábora. Pak vítr přešel ve stejnoměrný vánek a od bojiště se k nim znovu nesl ten hrozný smích.

O chvíli později se Eragonovou myslí rozezněl výkřik tak neuvěřitelně silný, že prolomil jeho obrany a naplnil ho bolestí. Nějaký muž ho v duchu volal: Ach, ne, pomoz mi! Oni neumřou! Angvarde, vezmi si je, oni neumírají! Spojení mezi nimi se náhle vytratilo a Eragon ztěžka polkl s vědomím, že ten muž zemřel.

Nasuada se s podrážděným výrazem zavrtěla v sedle. „Kdo to byl?“

„Tys ho také slyšela?“

„Patrně jsme ho slyšeli my všichni,“ řekla Arya.

„Myslím, že to byl Barden, jeden z kouzelníků, kteří jezdí s králem Orrinem, ale…“

„Eragone!“

Zatímco se král Orrin a jeho muži věnovali vojákům, Trn stoupal v kruzích výš a výš. Nyní však drak visel nehybně ve výšce, napůl mezi vojáky a táborem, a krajinou burácel Murtaghův hlas zesílený kouzlem: „Eragone! Vidím tě, jak se schováváš za Nasuadiny sukně. Pojď se mnou bojovat, Eragone! Je to tvůj osud. Nebo jsi snad zbabělec, Stínovrahu?“

Safira odpověděla za Eragona tím, že zvedla hlavu a zařvala ještě hlasitěji než předtím Murtagh a vypustila šest metrů dlouhý sloup praskajícího modrého ohně. Koně poblíž Safiry se splašili, i ten Nasuadin, a zanechali Safiru s Eragonem a elfy samotné na náspu.

Arya přešla k Safiře, položila ruku na Eragonovu levou nohu a vzhlédla k němu zelenýma sešikmenýma očima. „Přijmi to ode mě, Šur’tugal,“ řekla. A on ucítil, jak mu do těla proudí příval energie.

„Eko elrun ono,“ zamumlal.

Ona pak ve starověkém jazyce pokračovala: „Buď opatrný, Eragone. Nechtěla bych vidět, jak tě Murtagh porazí. Ne…“ Zřejmě chtěla říct víc, ale pak zaváhala, sundala ruku z jeho nohy a vrátila se k Blödhgarmovi.

„Dobrý let, Bjartskular!“ zazpívali elfové, když se Safira vznesla z náspu.

Zatímco se Safira řítila k Trnovi, Eragon se v myšlenkách spojil nejdřív s ní a pak s Aryou a prostřednictvím Aryi s Blödhgarmem a dalšími jedenácti elfy. Protože Arya sloužila elfům jako styčný bod, Eragon se mohl soustředit pouze na myšlenky Aryi a Safiry. Znal obě tak dobře, že by ho jejich reakce nevyrušily uprostřed boje.

Sevřel štít levou rukou, vytasil falchion a zvedl ho vzhůru, aby náhodou nepíchl Safiru do mávajícího křídla ani ji nesekl do hřbetu nebo do krku, které se také neustále pohybovaly. Jsem rád, že jsem včera večer věnoval čas tomu, abych falchion zpevnil kouzly, poznamenal k Safiře a Arye.

Doufejme, že tvoje kouzla vydrží, odpověděla Safira.

Pamatuj, řekla Arya, že musíš zůstávat co nejblíže k nám. Čím víc se vzdálíš, tím těžší pro nás bude udržet s tebou spojení.

Trn se nesnesl k blížící se Safiře ani na ni jinak nezaútočil, ale spíš na strnulých křídlech uhnul stranou a dovolil jí nerušeně vystoupat do stejné výšky. Oba draci udržovali rovnováhu na teplých vzestupných proudech, drželi se ve výšce čelem k sobě přes propast padesáti metrů, máchali špičkami svých ostnatých ocasů a čumáky se jim zkrabatily, jak na sebe zuřivě vrčeli.

Je větší, poznamenala Safira. Není to ani dva týdny, co jsme spolu naposledy bojovali, a on vyrostl o další metr, jestli ne o víc.

Měla pravdu. Trn byl od hlavy k ocasu delší a měl mohutnější hrudník, než když se poprvé střetli nad Hořícími pláněmi. Byl jen o málo starší než čerstvě vylíhnuté mládě, ale už byl skoro tak velký jako Safira.

Eragon neochotně přejel pohledem od draka k Jezdci.

Murtagh neměl helmu a dlouhé černé vlasy za ním vlály jako hladká hříva. V jeho tváři se usadil tvrdý výraz, tvrdší než kdy jindy. Eragon věděl, že jeho sok tentokrát nebude, ba ani nemůže mít slitování. Když Murtagh promluvil, jeho hlas značně zeslábl, ale stále byl hlasitější než obvykle: „Ty a Safira jste nám způsobili mnoho bolesti, Eragone. Galbatorix zuřil, že jsme vás nechali jít. A potom, co jste vy dva zabili ra’zaky, byl tak rozlícený, že zabil pět svých sluhů a nakonec obrátil svůj hněv proti Trnovi a mně. Oba jsme kvůli vám strašlivě trpěli. To už se nebude opakovat.“ Napřáhl ruku za sebe, jako by se Trn měl vrhnout kupředu a Murtagh se chystal zaútočit na Eragona se Safirou.

„Počkej!“ vykřikl Eragon. „Znám způsob, jak se oba můžete vysvobodit ze svých přísah Galbatorixovi.“

Murtaghovy rysy proměnil výraz zoufalé touhy a o pár palců spustil Zar’roc. Pak se zamračil, odplivl si a vykřikl: „Nevěřím ti! To není možné!“

„Ale je! Jen mi dovol, abych ti to vysvětlil.“

Murtagh jako by bojoval sám se sebou a Eragon si na chvíli myslel, že možná odmítne. Trn otočil hlavu, ohlédl se na Murtagha a něco mezi nimi proběhlo. „Jdi k čertu, Eragone,“ zvolal Murtagh s bolestí v hlase a položil si Zar’roc přes sedlo. „K čertu s tebou, že si s námi takhle zahráváš. Už jsme se s naším údělem smířili a ty nás musíš týrat vidinou naděje, kterou jsme už opustili? Pokud se ukáže, že to byla planá naděje, bratře, přísahám, že než tě předáme Galbatorixovi, useknu ti pravou ruku … Na to, co budeš dělat v Urû’baenu, ji nebudeš potřebovat.“

Eragona také napadlo, čím by mohl Murtaghovi vyhrožovat, ale potlačil to nutkání. Spustil falchion a začal vysvětlovat: „Galbatorix vám to nejspíš neřekl, ale když jsem byl mezi elfy…“

Eragone, víc o tom neprozrazuj! vykřikla Arya.

„…zjistil jsem, že pokud se mění tvá osobnost, mění se i tvé skutečné jméno ve starověkém jazyce. To, kým jsi, není neměnné, Murtaghu! Pokud na sobě ty a Trn dokážete něco změnit, vaše přísahy už vás nebudou vázat a Galbatorix nad vámi ztratí moc.“

Trn se pohnul o několik metrů blíž k Safiře. „Proč ses o tom nezmínil prve?“ dožadoval se Murtagh.

„Tenkrát jsem byl hrozně zmatený.“

V tu chvíli Trna se Safirou od sebe dělilo sotva patnáct metrů. Vrčení červeného draka zesláblo, trochu varovně zkroutil horní pysk a jeho třpytivě rudé oči prozrazovaly obrovský, zmatený smutek, jako by doufal, že by Safira nebo Eragon mohli vědět, proč byl přiveden na svět, když ho vzápětí Galbatorix zotročil, zneužil a nutil ničit životy jiných bytostí. Trn nakrčil špičku čenichu a na dálku očichával Safiru. Ona také začichala a jazyk jí vystřelil z úst, jako by ochutnávala jeho pach. Eragonovi se Safirou bylo Trna líto a přáli si, aby s ním mohli mluvit přímo, ale neodvážili se mu otevřít mysl.

Protože byli velmi blízko u sebe, Eragon si všiml šlach, vystupujících Murtaghovi na krku, a vidlicovité žíly, která mu pulsovala uprostřed čela.

„Já nejsem zlý!“ zvolal Murtagh. „Udělal jsem to nejlepší, co se za daných okolností udělat dalo. Pochybuji, že by sis vedl stejně dobře, kdyby se naše matka rozhodla tebe nechat v Urû’baenu a mě skrýt v Carvahallu.“

„Možná máš pravdu.“

Murtagh si poklepal pěstí na náprsní krunýř. „Aha! Jak to tedy mám podle tebe provést? Pokud už jsem dobrý a pokud už jsem se zachoval nejlépe, jak to šlo, jak se můžu změnit? Musím se stát horším, než jsem? Musím přijmout Galbatorixovo zlo, abych se od něj osvobodil? To sotva vypadá jako rozumné řešení. Kdyby se mi povedla taková proměna, nelíbilo by se ti, kým jsem se stal, a proklínal bys mě stejně, jako teď proklínáš Galbatorixe.“

Eragon zdrceně odpověděl: „Jistě, ale nemusíš být lepší nebo horší než teď, jenom jiný. Je řada druhů lidí a řada způsobů, jak se chovat čestně. Vezmi si za vzor někoho, koho obdivuješ, ale kdo si v životě zvolil jinou cestu než ty, a utvářej své činy podle něj. Možná to bude chvíli trvat, ale pokud se ti podaří dostatečně pozměnit svou osobnost, můžeš opustit Galbatorixe a celé Království, a s Trnem byste se mohli přidat k Vardenům a mohli byste být svobodní, jak si to přejete.“

A co tvá přísaha pomstít Hrothgarovu smrt? zeptala se Safira. Eragon si její poznámky nevšímal.

Murtagh se na něj ušklíbl. „Takže ty mě žádáš, abych se stal tím, čím nejsem. Pokud se Trn a já máme zachránit, musíme zničit svou současnou totožnost. Tvoje řešení je horší než naše trápení.“

„Žádám, abyste nechali sami sebe vyrůst do něčeho jiného, než čím jste teď. Není to snadné, ale lidé se časem mění. Zbavte se svého hněvu a jednou provždy se můžete otočit ke Galbatorixovi zády.“

„Zbavit se hněvu?“ zasmál se Murtagh. „Zbavím se svého hněvu, až se ty přestaneš hněvat na Království, které ti zabilo strýce a zničilo vaši farmu. Hněv nás dělá tím, kým jsme, Eragone, a bez něj už by si na tobě i na mně pochutnávali červi. Přesto…“ Murtagh přimhouřil oči, poklepal na křížovou záštitu Zar’rocu a šlachy na krku mu změkly, ačkoli žíla uprostřed jeho čela zůstávala naběhlá. „Je to poutavá představa, to připouštím. Možná na ní můžeme společně pracovat, až budeš v Urû’baenu. Tedy pokud král dovolí, abychom spolu byli sami. Samozřejmě se může rozhodnout, že nás bude držet neustále od sebe. Já bych to na jeho místě udělal.“

Eragon pevněji sevřel rukojeť svého falchionu. „Jako by sis myslel, že tě doprovodíme do hlavního města.“

„Ale to doprovodíte, bratře.“ Murtaghovi roztáhl ústa pokřivený úsměv. „I kdybychom to s Trnem sebevíc chtěli, nedokázali bychom v jediném okamžiku změnit to, kým jsme. Do té doby, než budeme mít příležitost tak učinit, zůstaneme zavázáni Galbatorixovi a ten nám zcela jasně nařídil, že máme vás dva přivést. Ani jeden z nás nechce znovu zakusit královu nespokojenost. Už jednou jsme vás porazili. Nebude žádný velký problém to zopakovat.“

Safiře unikl mezi zuby proud plamene a Eragon potlačil podobně ohnivá slova. Kdyby se teď přestal ovládat, krveprolití by bylo nevyhnutelné. „Prosím, Murtaghu, Trne, nechcete se aspoň pokusit o to, co navrhujeme? Netoužíte se postavit Galbatorixovi? Nikdy se nezbavíte svých okovů, pokud nebudete ochotni se mu vzepřít.“

„Podceňuješ Galbatorixe, Eragone,“ zavrčel Murtagh. „Vyrábí si otroky jména už víc než sto let – od doby, co naverboval našeho otce. Myslíš si, že neví, že se skutečné jméno člověka může během jeho života měnit? Jistě už je na takovou možnost připravený. Kdyby se moje nebo Trnovo skutečné jméno právě teď změnilo, nejspíš by to spustilo kouzlo, které Galbatorixe upozorní na změnu a donutí nás vrátit se k němu do Urû’baenu, aby nás k sobě mohl opět připoutat.“

„Ale jenom pokud dokáže uhodnout vaše skutečná jména.“

„V tom je nanejvýš zběhlý.“ Murtagh zvedl Zar’roc ze sedla. „Možná tvůj návrh využijeme v budoucnosti, ale jenom po pečlivém zkoumání a přípravě, aby se nestalo, že si Trn a já vybojujeme zpátky svobodu a Galbatorix nám ji hned vzápětí zase sebere.“ Zvedl Zar’roc a duhová čepel se zablýskala. „Tudíž nemáme na výběr než vás vzít s sebou do Urû’baenu. Půjdete dobrovolně?“

Eragon už se nedokázal udržet a zvolal: „To bych si raději vyrval srdce z těla!“

„Lepší než vyrvat má srdce!“ odpověděl Murtagh, pak švihl Zar’rocem nad hlavou a divoce zařval.

Současně s ním zaburácel i Trn a dvakrát rychle máchl křídly, aby se dostal nad Safiru. Během stoupání se stočil v půlkruhu, aby měl hlavu nad Safiřiným krkem, kde by ji mohl znehybnět jediným kousnutím do lebky.

Safira na něj nečekala. Naklonila se dopředu, pootočila křídla tak, aby na zlomek vteřiny mířila přímo dolů, ale dál už je držela rovnoběžně s prašnou zemí a snažila se udržet svou vratkou rovnováhu. Pak stáhla pravé křídlo, zhoupla hlavu doleva a ocas doprava a otočila se ve směru hodinových ručiček. Její svalnatý ocas zasáhl Trna do levého boku, zrovna když se vznášel nad ní, a na pěti různých místech mu zlomil křídlo. Špičaté konce dutých kostí propíchly Trnovi bok a trčely mu ven mezi třpytivými šupinami. Na Eragona se Safirou se snesly kapičky drakovy vroucí krve. Jedna kapka dopadla Eragonovi zezadu na čapku a prosákla mu brněním na holou kůži. Pálila jako žhavý olej. Poškrábal se na krku a snažil se krev setřít.

Trnův řev se proměnil v bolestné kňučení a drak se převrátil a řítil se kolem nich dolů, neschopen udržet se ve vzduchu.

„Skvěle!“ zakřičel Eragon na Safiru, když se napřimovala.

Sledoval z výšky, jak Murtagh vytáhl ze svého opasku malý kulatý předmět a přitiskl ho k Trnovu hřbetu. Eragon necítil žádný proud kouzla od Murtagha, ale předmět se mu v ruce rozzářil a Trnovo polámané křídlo sebou cuklo, jak kosti zaskočily zpátky na místo a potrhané svaly a šlachy se zavlnily a srostly. Nakonec se uzavřely i škrábance na Trnově kůži.

Jak to udělal? zvolal Eragon.

Arya mu odpověděla: Musel tu věc předem naplnit léčivým kouzlem.

To nás taky mělo napadnout.

Když měl Trn vyléčená zranění, zastavil svůj pád a nesmírnou rychlostí začal stoupat k Safiře a do vzduchu před sebou vypouštěl sloup rudého ohně. Safira se k němu snesla a plamen obkroužila. Chňapla Trnovi po krku, čímž ho donutila ucuknout, a předními drápy mu poškrábala hřbet a hruď a udeřila ho obrovskými křídly. Okrajem pravého křídla zasáhla i Murtagha, takže se v sedle sesul ke straně. Rychle se ale vzpamatoval, ohnal se mečem a udělal metrový zásek v membráně jejího křídla.

Safira zasyčela, odkopla Trna zadníma nohama a vypustila proud ohně, který se rozdělil a neškodně prolétl kolem Trna.

Eragon prostřednictvím spojení se Safirou cítil, jak jí pulsuje rána. Hleděl na krvavé zranění a horečně přemýšlel. Pokud by bojoval proti kterémukoli kouzelníkovi kromě Murtagha, neopovážil by se během boje použít kouzlo, protože jeho protivník by si nejspíš myslel, že mu hrozí smrt, a zakročil by zoufalým, nesmírně silným protikouzlem.

Ale s Murtaghem to bylo jiné. Eragon věděl, že Galbatorix Murtaghovi nařídil, aby je zajal, ne aby je usmrtil. Ať udělám cokoli, pomyslel si Eragon, nepokusí se mě zabít. Eragon proto usoudil, že může bez obav Safiru vyléčit. Opožděně si uvědomil, že mohl na Murtagha zaútočit kterýmkoli kouzlem a on by mu nemohl odpovědět smrtící silou. Ale divil se, proč Murtagh použil na Trnova zranění očarovaný předmět, místo aby ho vyléčil sám.

Safira řekla: Možná si chce šetřit síly. Nebo tě třeba nechtěl vyděsit. Galbatorixe by jistě nepotěšilo, kdybys zpanikařil, protože Murtagh použil kouzlo, a zabil sebe, Trna nebo Murtagha. Pamatuj, král velmi touží po tom mít nás všechny čtyři pod svým velením, nechce nás mrtvé, mimo svůj dosah.

Nejspíš to tak bude, souhlasil Eragon.

Když se připravoval vyléčit Safiřino křídlo, Arya promluvila: Počkej. Nedělej to.

Cože? Proč? Copak necítíš Safiřinu bolest?

Postará se o ni naše elfská družina. To Murtagha zmate a navíc tě to nevysílí.

A nejste příliš daleko, abyste provedli takovou změnu?

Ne, když všichni spojíme síly. A Eragone? Doporučujeme ti, abys nepoužíval proti Murtaghovi kouzla, dokud on sám nezaútočí svou myslí nebo zaklínadlem. Stále může být silnější než ty, přestože ti nás třináct propůjčí své síly. Nevíme to. Raději tedy proti němu nic nezkoušej, dokud to nebude naprosto nevyhnutelné.

A když ho nedokážu překonat?

Celá Alagaësie připadne Galbatorixovi.

Eragon ucítil, jak se Arya soustředí, a pak rána v Safiřině křídle přestala krvácet a narušené okraje jemné blankytně modré membrány se spojily beze strupu nebo jizvy. Bylo cítit, jak se Safiře ulevilo. Arya vyčerpaným hlasem řekla: Lépe se hlídej, pokud můžeš. Tohle nebylo snadné.

Když Safira odkopla Trna, ten zavrávoral a ztrácel výšku. Musel si myslet, že ho Safira chce zahnat dolů, kde by se hůř vyhýbal jejím útokům, protože odletěl čtvrt míle na západ. Jakmile si konečně všiml, že ho Safira nepronásleduje, vystoupal kruhovitě vzhůru, dokud nebyl o dobrých čtyři sta metrů výš než ona.

Trn přitáhl křídla k tělu a řítil se k Safiře; v otevřené tlamě mu problikávaly plameny, slonovinové drápy měl vytasené a Murtagh se vypjal v sedle s napřaženým Zar’rocem.

Eragon málem upustil falchion, když Safira nečekaně stočila jedno křídlo a s trhnutím, ze kterého se mu zatočila hlava, se převrátila vzhůru nohama, a pak křídlo znovu roztáhla, aby zbrzdila klesání. Kdyby Eragon zaklonil hlavu, viděl by zemi pod nimi. Nebo byla nad nimi? Zatnul zuby a soustředil se na to, aby se udržel v sedle.

Trn a Safira se střetli a Eragon měl pocit, jako by Safira vrazila do úbočí hory. Síla nárazu ho vymrštila kupředu a helmou se praštil o krční osten před sebou, až promáčkl tlustou ocel. Omráčený bezvládně visel v sedle a sledoval, jak se mu před očima střídají ovály země a nebe a točí se bez jakékoli pravidelnosti. Cítil, jak se Safira zachvěla, když ji Trn zasáhl do nechráněného břicha. Kéž by ji byli stihli navléknout do brnění, které dostala od trpaslíků.

U Safiřina hřbetu se objevila třpytivě rubínová noha a poškrábala ji krvavými drápy. Eragon se po ní bez rozmýšlení ohnal mečem, roztříštil řadu šupin a přeťal svazek šlach. Tři z prstů na nohou ochably. Eragon sekl znovu.

Trn se s vrčením stáhl zpátky. Prohnul krk a Eragon uslyšel, jak podsaditý drak nasál vzduch do plic. Eragon se skrčil a skryl tvář do ohbí lokte. Safiru zachvátilo zuřivé peklo, jak Trn začal chrlit oheň. Žár ohně jim nemohl ublížit – Eragonovy ochrany tomu zabránily – ale přesto byl proud žhavých plamenů oslepující.

Safira se stočila doleva, mimo příval vířícího ohně. Tou dobou už Murtagh stačil napravit zranění na Trnově noze, jeho drak se znovu vrhnul na Safiru, zápolil s ní a přitom se prudce propadali k šedým vardenským stanům. Safiře se podařilo sevřít do zubů rohatý hřeben, který Trnovi vystupoval vzadu na hlavě, i když jí špičky kosti propichovaly jazyk. Trn zařval, mlátil sebou jako ryba na háčku a snažil se vymanit, ale proti ocelovým svalům Safiřiných čelistí neměl šanci. Draci padali dolů bok po boku, jako pár propletených listů.

Eragon se naklonil a sekl křížem po Murtaghově pravém rameni – nesnažil se ho zabít, ale spíš ho zranit natolik vážně, aby ukončil boj. Na rozdíl od jejich střetu nad Hořícími pláněmi se cítil odpočatý; se svou elfí rychlostí si byl jistý, že Murtagh před ním bude bezbranný.

Murtagh zvedl štít a odrazil falchion.

Jeho reakce byla tak nečekaná, že Eragon zaváhal a sotva stihl ucuknout a zablokovat úder, kterým mu Murtagh odpověděl – máchl po něm Zar’rocem a čepel závratně rychle zasvištěla vzduchem. Úder otřásl Eragonovým ramenem. Murtagh pokračoval v útoku, rozmáchl se proti jeho zápěstí, a když Eragon Zar’roc odrazil, bodl pod Eragonův štít a propíchl mu lem kroužkového brnění, tuniku a pás kamaší a zasáhl ho do levého boku. Špička Zar’rocu se zaryla do kosti.

Bolest Eragona sice zaskočila, jako by ho polili ledovou vodu, ale díky ní také dokázal jasně myslet a pocítil, jak mu v končetinách proudí příval nebývalých sil.

Když Murtagh stáhl meč, Eragon zařval a znovu zaútočil na Murtagha, který trhnutím zápěstí uvěznil jeho falchion za Zar’rocem a odhalil zuby ve zlověstném úšklebku. Eragon bez zaváhání vytrhl falchion, naznačil výpad k Murtaghovu pravému kolenu, ale švihl jím opačným směrem a rozřízl Murtaghovi tvář.

„Měl sis vzít helmu,“ poznamenal Eragon.

Tou dobou už byli pár desítek metrů nad zemí, takže Safira musela pustit Trna a draci se oddělili dřív, než si Eragon a Murtagh stačili vyměnit další údery.

Zatímco Safira s Trnem teď kroužili vzhůru a hnali se směrem k perleťovému mraku nad stany Vardenů, Eragon si vyhrnul kroužkové brnění a tuniku a prohlédl si zraněný bok. Na kůži, kde mu Zar’roc přirazil brnění k masu, měl modřinu velikou jako pěst. Uprostřed pohmožděniny se táhl tenký, červený, dva palce dlouhý šrám, kde ho Zar’roc zasáhl. Z rány vytékala krev a prosakovala mu do kamaší.

Vědomí, že byl zraněn Zar’rocem – mečem, který ho v okamžicích nebezpečí nikdy nezklamal a který právem stále považoval za svůj – ho vyvedlo z míry. Jeho vlastní zbraň se obrátila proti němu, a to bylo špatně. Bylo to nepřirozené a všechno v něm se proti tomu bouřilo.

Safira se zapotácela, když prolétala vzdušným vírem, a Eragon sebou škubnul, když mu bokem projela nová vlna bolesti. Ještě štěstí, pomyslel si, že nebojují na zemi, protože bok by ho zřejmě neunesl.

Aryo, řekl, chceš mě vyléčit, nebo to mám udělat sám a nechat Murtagha, aby mě zastavil, pokud to dokáže?

Ošetříme ti to, odpověděla Arya. Mohl bys získat příležitost Murtagha zaskočit, pokud si bude myslet, že jsi stále zraněný.

Počkej ještě.

Proč?

Musím ti dát svolení. Jinak moje ochrany zastaví tvoje kouzlo. Eragon si nejdřív nedokázal vybavit správnou kouzelnou formulku, ale nakonec si vzpomněl, jak ochranu vytvořil, a ve starověkém jazyce zašeptal: „Souhlasím, aby Arya, dcera Islanzadí, vůči mně použila kouzlo.“

Budeme si muset promluvit o tvých ochranných kouzlech, až nebudeš tak zaneprázdněný. Co kdybys upadl do bezvědomí? Jak bychom ti pak mohli pomoci?

Až do Hořících plání jsem to pokládal za dobrý nápad. Ale Murtagh mě i Safiru tenkrát pomocí kouzel znehybnil. Nechci, aby nás on nebo kdokoli jiný mohl očarovat bez našeho svolení.

To by ani neměli, ale existují elegantnější řešení než to tvoje.

Eragon se zavrtěl v sedle, když elfské kouzlo začalo působit a bok ho začal brnět a svědit, jako by měl tuniku plnou blech. Jakmile svědění ustalo, zasunul ruku pod tuniku a ke své radosti ucítil jenom hladkou kůži.

Dobrá, řekl a protáhl si ramena. Tak teď jim dáme důvod, aby se nás báli!

Před nimi se tyčil obrovský perleťový mrak. Safira uhnula doleva a zatímco se Trn snažil otočit, ponořila se do toho mraku. Na chvíli všude kolem zavládla zima, vlhko a bílo, pak najednou Safira vystřelila na druhém konci a vynořila se těsně nad Trnem a asi metr dva za ním.

Vítězoslavně zařvala, vrhla se na Trna a popadla ho za slabiny, zabořila drápy hluboko do jeho nohou a podél páteře. Vystřelila hlavou dopředu, chytila Trnovo levé křídlo do tlamy a s cvaknutím ostrých zubů se do něj pustila a zakousla se do masa.

Trn se zmítal a vřískal tak hrozně, až se Eragon podivil, že drak vůbec může vydávat takový zvuk.

Mám ho, ozvala se Safira. Můžu mu urvat křídlo, ale raději bych to nedělala. Ať uděláš cokoli, udělej to dřív, než klesneme příliš nízko.

S bledou tváří umazanou od zaschlé krve Murtagh namířil na Eragona Zar’roc – meč se chvěl ve vzduchu – a na Eragonovo vědomí současně zaútočil duševní paprsek nesmírné síly. Cizí bytost šátrala po jeho myšlenkách, snažila se do nich proniknout, podmanit si je a podřídit je Murtaghově vůli. Stejně jako na Hořících pláních si Eragon všiml, že Murtaghova mysl působí, jako by byla složená z mnoha vrstev, jako by na pozadí vřavy Murtaghových vlastních myšlenek brumlal zmatený sbor dalších hlasů.

Eragon zauvažoval, zda Murtaghovi pomáhá skupina kouzelníků, stejně jako jemu elfové.

Bylo to těžké, ale Eragon vyčistil svou mysl od všeho, kromě obrazu Zar’rocu. Soustředil se na meč vší silou a usměrnil své vědomí do klidu meditace, aby Murtagh nenašel žádné výběžky, za které by se mohl v jeho mysli zachytit. A když sebou Trn pod nimi zazmítal a Murtaghova pozornost na okamžik polevila, Eragon vyslal zuřivý protiútok a sevřel Murtaghovo vědomí.

Zápolili spolu během pádu v ponurém mlčení a uvnitř svých myslí se přetlačovali sem a tam. Někdy se zdálo, že má navrch Eragon, jindy zase Murtagh, ale ani jeden nedokázal porazit toho druhého. Eragon pohlédl na zem, která se k nim kvapem blížila, a uvědomil si, že jejich souboj se bude muset rozhodnout jinak.

Namířil falchion na Murtagha a vykřikl: „Letta!“ – stejné zaklínadlo, jaké proti němu Murtagh použil při jejich předchozím střetu. Bylo to prosté kouzlo – způsobilo pouze to, že drželo Murtaghovy paže a tělo na místě, ale dovolilo oběma soupeřům poměřit síly a určit, který z nich má k dispozici víc energie.

Murtagh zamumlal protikouzlo, jehož slova zanikla v Trnově vrčení a v hučení větru.

Eragonovi se zrychlil tep, jak mu z končetin unikala síla. Když spotřeboval už skoro všechny zásoby energie a byl zesláblý námahou, Safira a elfové mu dodali energii ze svých těl a pomohli mu kouzlo udržet. Murtagh oproti němu původně vypadal domýšlivě a sebejistě, ale jak ho Eragon dál držel, Murtaghův zamračený výraz se prohloubil, odhrnul rty a odkryl zuby. A oba po celou tu dobu přitom obléhali své mysli.

Eragon pocítil, jak Aryina energie nejprve jednou a pak podruhé zeslábla, a usoudil, že dva kouzelníci pod Blödhgarmovým velením omdleli. Murtagh už to nemůže vydržet o moc déle, pomyslel si a pak s námahou obnovil kontrolu nad svou myslí, protože výpadek v soustředění poskytl Murtaghovi přístup k jeho vědomí.

Síla přicházející od Aryi a ostatních elfů poklesla o polovinu, a dokonce i Safira se začala třást vyčerpáním. Zrovna ve chvíli, kdy si Eragon začínal myslet, že bude poražen, Murtagh vydal zmučený výkřik a z Eragona jako by spadla obrovská tíha, když odpor pominul. Vypadalo to, že je Murtagh ohromen Eragonovým úspěchem.

Co teď? zeptal se Eragon Aryi a Safiry. Vezmeme je jako rukojmí? Můžeme?

Teď, řekla Safira, musím letět. Pustila Trna a odrazila se od něj, zvedla křídla a vyčerpaně jimi máchla ve snaze udržet se ve vzduchu. Eragon se ohlédl přes rameno a na kratičký okamžik měl dojem, že se přímo na ně řítí koně a sluncem žíhaná tráva; pak jako by ho nějaký obr udeřil zespod – a už viděl jen tmu.

*

Další věc, kterou Eragon spatřil, byl pás Safiřiných krčních šupin palec nebo dva od jeho nosu. Šupiny zářily jako tyrkysový led. Matně si uvědomoval, jak se někdo z veliké dálky velmi naléhavě dotýká jeho vědomí. Jak se mu postupně navracely smysly, poznal v té osobě Aryu. Ukonči to kouzlo, Eragone! Zabije nás všechny, jestli v něm budeš pokračovat. Ukonči ho. Murtagh je příliš daleko! Prober se, Eragone, nebo odejdeš do prázdnoty.

Se škubnutím se Eragon napřímil v sedle a sotva si všiml, že se Safira krčí uprostřed kruhu jezdců krále Orrina. Aryu nikde neviděl. Jakmile byl zase při sobě, ucítil, že kouzlo, kterým působí na Murtagha, stále vysává jeho síly, a to čím dál rychleji. Nebýt pomoci Safiry, Aryi a ostatních elfů, byl by už zemřel.

Eragon přerušil proud kouzla a rozhlédl se kolem sebe po Trnovi s Murtaghem.

Támhle, upozornila ho Safira a ukázala čumákem. Nízko na severozápadním nebi Eragon spatřil, jak se Trnův třpytivý obrys řítí proti proudu řeky Jiet a prchá ke Galbatorixovu vojsku několik mil odsud.

Jak to?

Murtagh znovu vyléčil Trna a Trn s velkým štěstím přistál na úbočí kopce. Seběhl z něj a vznesl se, než ses probral.

Přes zvlněnou krajinu zahřímal Murtaghův zesílený hlas: „Nemyslete si, že jste vyhráli, Eragone a Safiro. Znovu se setkáme, to slibuji, a pak vás s Trnem porazíme, protože budeme ještě silnější, než jsme teď!“

Eragon sevřel svůj štít a falchion tak pevně, že mu zpod nehtů začala téct krev. Myslíš, že ho dokážeš dohonit?

Mohla bych, ale elfové by ti nedokázali pomoci na takovou dálku a pochybuji, že bychom zvítězili bez jejich pomoci.

Možná bychom mohli… Eragon se zarazil a zoufale se plácl do nohy. Já jsem ale hlupák! Zapomněl jsem na Aren. Mohli jsme použít energii z Bromova prstenu, aby nám je pomohl porazit.

Myslel jsi na jiné věci. Takové chyby by se mohl dopustit každý.

Možná, ale přesto se zlobím, že jsem na Aren nepomyslel dříve. Ještě ho můžeme použít, abychom Trna s Murtaghem zajali.

A co pak? zeptala se Safira. Jak bychom je udrželi v zajetí? Omámil bys je drogami jako Durza tebe v Gil’eadu? Nebo je chceš prostě zabít?

Já nevím! Mohli bychom jim pomoci změnit jejich skutečná jména, zrušit jejich přísahy Galbatorixovi. Ačkoli nechat je volně se potloukat kolem by také bylo nebezpečné.

Arya se do toho vložila: Teoreticky máš pravdu, Eragone, ale jsi unavený, i Safira je unavená a já bych raději nechala Trna s Murtaghem utéct, než abychom ztratili vás dva jen proto, že jste neměli dost sil.

Ale…

Ale my nedokážeme bezpečně zadržovat draka a Jezdce po nějakou delší dobu a nemyslím, že zabít Trna a Murtagha by bylo tak snadné, jak se domníváš, Eragone. Buď rád, že jsme je zahnali, a odpočívej s klidným vědomím, že to znovu dokážeme, až se nám příště opováží postavit. S tím se stáhla z jeho mysli.

Eragon se za Trnem a Murtaghem díval, dokud mu nezmizeli z dohledu, pak si povzdechl a poškrábal Safiru na krku. Spal bych snad čtrnáct dní.

Já taky.

Měla bys být na sebe pyšná; skoro pokaždé jsi Trna předstihla.

Ano, byla jsem lepší, že? naparovala se. Nebyl to moc spravedlivý boj. Trn nemá mé zkušenosti.

Ani tvé nadání, řekl bych.

Zkroutila krk a olízla mu horní část paže, až kroužkové brnění zacinkalo, a pak na něj pohlédla jiskrnýma očima.

Zmohl se na chabý úsměv. Asi jsem to měl očekávat, ale přesto mě překvapilo, že byl Murtagh stejně rychlý jako já. Nepochybně s pomocí Galbatorixových kouzel.

Ale proč tvoje obrany neodklonily Zar’roc? Když jsme bojovali s ra’zaky, zachránily tě před horšími údery.

Nejsem si jistý. Murtagh nebo Galbatorix možná vymysleli kouzlo, proti kterému mě nenapadlo se ochránit. Nebo to mohlo být prostě proto, že Zar’roc je Jezdcův meč, a jak řekl Glaedr…

…meče, které ukovala Rhunön, vynikají…

…v přemáhání všemožných kouzel a…

…jenom zřídka se dají…

…kouzlem ovlivnit. Přesně tak. Eragon unaveně zíral na šmouhy dračí krve na čepeli falchionu. Kdy dokážeme sami porazit své nepřátele? Nedokázal bych zabít Durzu, kdyby Arya nerozbila hvězdný safír. A Murtagha s Trnem jsme s to porazit jenom s pomocí Aryi a dvanácti elfů.

Musíme být ještě silnější.

Ano, ale jak? Jak Galbatorix nashromáždil svou sílu? Našel způsob, jak se živit z těl svých otroků, i když je stovky mil daleko? Hrome! Opravdu nevím.

Eragonovi stékal po čele a do koutku pravého oka pramínek potu. Otřel si ho dlaní, pak zamrkal a znovu si všiml jezdců shromážděných kolem něj a Safiry. Co tady dělají? Rozhlédl se a uvědomil si, že Safira přistála blízko místa, kde se král Orrin bil s vojáky z lodí. Kousek nalevo od nich se zmateně motaly stovky mužů, urgalů a koní. Příležitostně povykem pronikl řinkot mečů nebo výkřik zraněného muže, doprovázený útržky šíleného smíchu.

Myslím, že jsou tady, aby nás chránili, podotkla Safira.

Nás! Před čím? Proč ještě nepozabíjeli ty vojáky? Kde… Eragon nedokončil větu, protože k Safiře od tábora právě přibíhala Arya, Blödhgarm a čtyři další vyčerpaní elfové. Eragon zvedl ruku na pozdrav a zavolal: „Aryo! Co se to děje? To našemu vojsku nikdo nevelí?“

Eragona znepokojilo, když Arya oddechovala tak ztěžka, že na několik okamžiků nedokázala promluvit. Poté ze sebe dostala: „Ukázalo se, že ti vojáci jsou nebezpečnější, než jsme předpokládali. Nevíme, jak je to možné. Du Vrangr Gata od Orrinových kouzelníků neslyšeli nic než nesmyslné blábolení.“ Když Arya popadla dech, začala si prohlížet Safiřiny škrábance a rány.

Než se Eragon stačil zeptat na víc, okolní zmatek přehlušila směsice vzrušených výkřiků z víru boje a uslyšel zvolat krále Orrina: „Zpátky, všichni zpátky! Lučištníci, držte linii! K čertu, nikdo se ani nehne, máme ho!“

Safiru napadlo totéž co Eragona. Napjala nohy a přeskočila kruh jezdců – čímž vyplašila koně, kteří vyhodili jezdce ze sedel a rozutekli se – a zamířila přes mrtvolami poseté bojiště za zvukem Orrinova hlasu. Rozhrnovala muže a urgaly, jako by to byla stébla trávy. Zbytek elfů spěchal za ní s meči a luky přichystanými v rukou.

Když Safira dorazila k Orrinovi, seděl na svém válečném oři v čele houfu těsně namačkaných vojáků a zíral na osamělého muže deset metrů před sebou. Král byl zarudlý a měl divoký výraz v očích; jeho brnění pokrývala špína z boje. Byl zraněný pod levou paží a z pravého stehna mu vyčuhovala násada kopí. Všiml si Safiřina příchodu a po tváři se mu rozlila náhlá úleva.

„To je dobře, že jste tady,“ zamumlal, když Safira dolezla k jeho koni. „Potřebujeme tě, Safiro, i tebe, Stínovrahu.“ Jeden z lučištníků se posunul o kousíček dopředu. Orrin na něj mávl mečem a zařval: „Zpátky! Dostanu hlavu každého, kdo nezůstane na místě, to přísahám při Angvardově koruně!“ Pak Orrin pohlédl zpět na osamělého muže.

Eragon se na něj také podíval. Byl to středně vysoký voják, s rudým mateřským znaménkem na krku a hnědými vlasy připlácnutými pod helmou. Štít měl úplně roztříštěný. Jeho meč měl spoustu zářezů, byl ohnutý a zlomený, chyběla mu špička. Na drátěných kalhotách měl zaschlé říční bláto. Z rány táhnoucí se podél žeber mu tekla krev. Pravé chodidlo měl připíchnuté k zemi šípem s bílými labutími pery, který byl ze tří čtvrtin zabodnutý do tvrdé hlíny. Z mužova hrdla vycházel odporný klokotavý smích. Stoupal a klesal s opileckou intonací a pohupoval se od tónu k tónu, jako by muž měl každou chvíli začít vřískat hrůzou.

„Co jsi zač?“ vykřikl král Orrin. Když voják hned neodpověděl, král zaklel a varoval ho: „Odpověz mi, nebo tě předám svým kouzelníkům. Jsi člověk, zvíře, anebo nějaký zlý duch? V jaké smradlavé díře Galbatorix našel tebe a tvé druhy? Jste příbuzní ra’zaků?“

Králova poslední otázka jako by Eragona popíchla: napřímil se a všechny smysly měl napjaté.

Smích se na okamžik zarazil. „Člověk. Jsem člověk.“

„Nepodobáš se žádnému člověku, kterého znám.“

„Chtěl jsem zajistit budoucnost své rodiny. Je to tak nepochopitelné, Surdane?“

„Nemluv v hádankách, ty ničemo s nabroušeným jazykem! Řekni mi, jak ses stal tím, čím jsi, a mluv otevřeně, ať ti nemusím do krku lít rozžhavené olovo, abych zjistil, jestli tě aspoň tohle bude bolet.“

Bláznivý chechtot zesílil a nakonec voják řekl: „Nemůžeš mi ublížit, Surdane. Nikdo nemůže. Sám král zajistil, abychom byli odolní proti bolesti. Na oplátku budou naše rodiny po zbytek života žít v blahobytu. Můžete se před námi schovávat, ale my vás nikdy nepřestaneme pronásledovat, i když obyčejní muži by už dávno padli vyčerpáním. Můžete s námi bojovat, ale my vás budeme dál zabíjet, dokud budeme mít paži, ve které bychom udrželi meč. Nemůžete se nám dokonce ani vzdát, protože my nebereme zajatce. Nemůžete dělat nic než zemřít a vrátit tak mír téhle zemi.“

Se strašlivým úšklebkem voják chytil šíp rukou, ve které držel roztříštěný štít, a s odporným zvukem odtrhávaného masa si ho vyrval z nohy. Když ho vytáhl, visely na jeho hrotu cáry rudého masa. Pak jim voják šípem zahrozil, hodil jej po jednom z lučištníků a zasáhl ho do ruky. Se smíchem hlasitějším než prve klopýtal kupředu a zraněnou nohu táhl za sebou. Pozvedl meč, jako by hodlal zaútočit.

„Zastřelte ho!“ vykřikl Orrin.

Tětivy zadrnkaly jako špatně naladěná loutna, na vojáka se snesla smršť šípů a vzápětí ho zasáhla do trupu. Dva šípy se odrazily od jeho kožené vesty; zbytek mu propíchal hrudní koš. Jeho smích zeslábl do sípavého chechtotu, jak se mu do plic hrnula krev, ale voják dál postupoval kupředu a na trávě za sebou zanechával jasně rudou stopu. Lučištníci znovu vystřelili a šípy se zapíchaly do vojákových ramenou a paží, ale on se nezastavil. Krátce nato následovala další dávka střel. Voják se zapotácel a spadl na zem, když mu šíp rozštípl čéšku, další se mu zabodly do stehen a jeden mu prošel přímo krkem – prorazil mu díru uprostřed mateřského znaménka – a se sprškou krve odsvištěl dál na bojiště za ním. A přesto voják odmítal zemřít. Začal se plazit, přitahoval se kupředu rukama, šklebil se a chechtal, jako by celý svět byl jeden velký sprostý vtip, který dokáže ocenit jenom on.

Eragonovi při tom pohledu přeběhl mráz po zádech.

Orrin zuřivě zaklel a Eragon v jeho hlase zaslechl náznak hysterie. Král seskočil z koně, odhodil meč i štít na zem a ukázal na nejbližšího urgala. „Dej mi svou sekyru.“ Vyplašený urgal s šedou kůží na okamžik zaváhal, ale pak se vzdal své zbraně.

Král Orrin se dobelhal k vojákovi, oběma rukama zvedl těžkou sekyru a jedinou ranou mu usekl hlavu.

Chechtot utichl.

Vojákovy oči se zakoulely, ústa se ještě dalších pár vteřin hýbala a poté znehybněl.

Orrin chytil hlavu za vlasy a zvedl ji do výšky, aby ji všichni viděli. „Dají se zabít,“ prohlásil. „Rozneste zprávu, že jediný jistý způsob, jak zastavit tyhle stvůry, je setnout jim hlavu. Anebo jim roztříštit lebku kyjem, nebo je z bezpečné vzdálenosti střelit do oka… Šedozube, kde jsi?“ Podsaditý jezdec středního věku pobídl koně kupředu. Orrin mu hodil hlavu vojáka a Šedozub ji chytil. „Napíchni ji na kůl u severní brány tábora. Napíchni všechny jejich hlavy. Ať slouží jako vzkaz Galbatorixovi, že se nebojíme jeho prohnaných triků a navzdory nim vyhrajeme.“ Orrin přešel zpátky k houfu vojáků, vrátil sekyru urgalovi a posbíral vlastní zbraně.

Pár metrů odtud Eragon zahlédl hlouček Kullů a v něm Nar Garzhvoga. Prohodil pár slov se Safirou a ona přešla k urgalům. Když na sebe kývli na pozdrav, Eragon se zeptal Garzhvoga: „Byli všichni vojáci takoví?“ Ukázal směrem k šípy prošpikované mrtvole.

„Žádný z těch mužů necítil bolest. Praštíš je a myslíš, že jsou mrtví, otočíš se zády a oni ti podrazí nohy.“ Garzhvog se zamračil. „Ztratil jsem dnes mnoho beranů. Bojovali jsme se spoustou lidí, Ohnivý meči, ale ještě nikdy s takovými chechtavými démony. To není přirozené. Nejspíš jsou posedlí bezrohými duchy, nebo se možná sami bohové obrátili proti nám.“

„Nesmysl,“ ušklíbl se Eragon. „Je to pouze Galbatorixovo kouzlo a my brzy najdeme způsob, jak se proti němu bránit.“ Ačkoli se navenek tvářil sebejistě, pomyšlení na boj s nepřáteli, kteří necítí žádnou bolest, ho znepokojovalo stejně jako urgaly. Z Garzhvogových slov navíc usoudil, že teď bude pro Nasuadu ještě těžší udržet morálku mezi Vardeny, jakmile se roznesou zprávy o těchto stvůrách.

Zatímco se Vardenové a urgalové pustili do sbírání těl padlých druhů, svlékali z mrtvých užitečné vybavení, usekávali hlavy vojákům a tahali jejich zkrácená těla na hromady ke spálení, Eragon, Safira a král Orrin se v doprovodu Aryi a dalších elfů vrátili do tábora.

Po cestě Eragon nabídl Orrinovi, že mu vyléčí nohu, ale král to odmítl. „Mám své vlastní léčitele, Stínovrahu.“

Nasuada s Jörmundurem na ně čekali u severní brány. Nasuada se obrátila nejdřív k Orrinovi: „Kde se stala chyba?“

Eragon zavřel oči, když král Orrin začal vysvětlovat, jak to zprvu vypadalo, že se útok na vojáky daří. Jezdci se prohnali jejich řadami, do všech stran rozdávali zdánlivě smrtící rány a během útoku přišli jen o jednoho muže. Jenže když se pustili do zbývajících vojáků, mnozí z těch, které už předtím pobili, vstali a znovu se pustili do boje. Orrin pokrčil rameny. „Pak jsme pochopitelně dostali strach. Každý by ztratil hlavu. Nevěděli jsme, jestli jsou ti vojáci nepřemožitelní, nebo zda to jsou vůbec lidé. Když vidíte nepřítele, jak se na vás řítí, i když mu z lýtka trčí kost, z břicha oštěp, půlku tváře má odtrženou a přitom se vám ještě směje, málokdo by neutekl. Moje bojovníky zachvátila panika. Rozutekli se. Nastal naprostý zmatek. Masakr. Když k nám dorazili urgalové a tvoji vojáci, Nasuado, připojili se k tomu šílenství.“ Potřásl hlavou. „Nikdy jsem nic takového nezažil, ani na Hořících pláních.“

Nasuada zbledla i přesto, že měla tmavou kůži. Pohlédla na Eragona, pak na Aryu. „Jak to Galbatorix mohl udělat?“

Odpověděla jí Arya. „Téměř úplně potlačil jejich schopnost cítit bolest. Ponechal vojákům jen takovou citlivost, aby věděli, kde jsou a co dělají, ale ne tolik, aby je bolest mohla zneschopnit. Takové kouzlo by vyžadovalo pouze malé množství energie.“

Nasuada si olízla rty. Znovu se obrátila k Orrinovi: „Víte, kolik mužů jsme ztratili?“

Orrin se zachvěl. Předklonil se, přitiskl si ruku na nohu, zatnul zuby a zavrčel: „Tři sta vojáků proti… Jak velké bylo vojsko, které jste poslala?“

„Dvě stě šermířů. Stovka kopiníků. Padesát lučištníků.“

„Ti, plus urgalové, plus má jízda… Řekněme kolem tisícovky mužů. Proti třem stům pěšáků na otevřeném bojišti. Zabili jsme je do jednoho. Ale co nás to stálo…“ Král zakroutil hlavou. „To nebudeme vědět jistě, dokud nespočítáme mrtvé, ale odhaduji, že tři čtvrtiny vašich šermířů jsou pryč. Ještě víc kopiníků. Několik lučištníků. Z mé jízdy zůstalo jen málo mužů: padesát, možná sedmdesát. Mnozí z nich byli mí přátelé. Dál asi stovka, sto padesát mrtvých urgalů. Celkem? Pět nebo šest set jich padlo a větší část těch, co přežili, je zraněná. Nevím… Nevím. Ne…“ Čelist mu ochabla, Orrin se sesul na stranu a byl by spadl z koně, kdyby Arya nepřiskočila a nezachytila ho.

Nasuada luskla prsty, přivolala z tábora dva z Vardenů a nařídila jim odnést Orrina do jeho stanu a pak přivést královy léčitele.

„Utrpěli jsme tragickou porážku, ačkoli jsme pobili všechny vojáky,“ zamumlala Nasuada. Semknula rty a v jejím výrazu se mísil smutek se zoufalstvím. Oči se jí leskly potlačovanými slzami. Narovnala se v zádech a vrhla upřený pohled na Eragona se Safirou. „Jak se dařilo vám dvěma?“ Bez hnutí poslouchala, když Eragon popisoval jejich střetnutí s Murtaghem a Trnem. Potom přikývla. „Odvážili jsme se doufat jen v to, že dokážete uniknout jejich spárům. Přesto jste dosáhli víc než toho. Prokázali jste, že Galbatorix neudělal Murtagha tak mocným, abychom neměli šanci ho porazit. Kdybys měl na pomoc jen o pár kouzelníků víc, mohl by sis s Murtaghem dělat, co by se ti zlíbilo. Proto se, myslím, neopováží postavit vojsku královny Islanzadí sám. Pokud kolem tebe budeme schopni shromáždit dostatek kouzelníků, Eragone, věřím, že, dokážeme Murtagha s Trnem zabít, až vás příště přijdou unést.“

„Ty je nechceš zajmout?“ zeptal se Eragon.

„Chci spoustu věcí, ale většinu z nich nejspíš nikdy nedostanu. Murtagh s Trnem se možná nesnaží vás zabít, ale pokud budeme mít příležitost, musíme je bez váhání zničit. Nebo to vidíš jinak?“

„…Ne.“

Nasuada obrátila svou pozornost k Arye a zeptala se: „Zemřel během boje některý z tvých kouzelníků?“

„Někteří omdleli, ale všichni už se vzpamatovali, děkuji.“

Nasuada se zhluboka nadechla a pohlédla k severu s očima upřenýma k obzoru. „Eragone, sděl prosím Trianně, že chci, aby Du Vrangr Gata zjistili, jak provést tohle Galbatorixovo kouzlo. I když je to ohavné, musíme v tom Galbatorixe napodobit. Nemůžeme si dovolit to neudělat. Nebylo by užitečné, kdybychom všichni necítili bolest – mnohem snáze bychom se sami zranili – ale měli bychom mít pár set šermířů, dobrovolníků, kteří budou odolní proti tělesnému utrpení.“

„Má paní.“

„Tolik mrtvých,“ povzdechla si Nasuada. Přitáhla opratě v rukou. „Už příliš dlouho zůstáváme na jednom místě. Je čas znovu dostat Království do defenzívy.“ Pobídla Rváče z krvavého bojiště u tábora, hřebec pohodil hlavou a skousl uzdu. „Tvůj bratranec, Eragone, mě žádal, aby se mohl zúčastnit dnešního boje. Odmítla jsem kvůli jeho blížící se svatbě, což ho nepotěšilo – ačkoli mám za to, že jeho snoubenka to cítí jinak. Upozornil bys mě, prosím, pokud hodlají ještě dnes uspořádat obřad? Po takovém krveprolití by Vardeny určitě povzbudila nějaká veselejší událost.“

„Dám ti vědět, jakmile to zjistím.“

„Děkuji. Teď můžeš jít, Eragone.“

*

Hned potom, co Eragon se Safirou opustili Nasuadu, navštívili elfy, kteří omdleli během jejich bitvy s Murtaghem a Trnem, a poděkovali jim a jejich společníkům za pomoc. Nato Eragon, Arya a Blödhgarm ošetřili zranění, která Trn způsobil Safiře, uzdravili jí tržné rány, škrábance a pár pohmožděnin. Když skončili, Eragon svou myslí našel Triannu a předal jí Nasuadiny pokyny.

Teprve pak se vydali se Safirou hledat Rorana. Blödhgarm a jeho elfové je doprovázeli, Arya šla zařizovat nějaké vlastní záležitosti.

Roran a Katrina se tiše, ale vášnivě hádali, když je Eragon zahlédl stát u rohu Horstova stanu. Jakmile se Eragon se Safirou přiblížili, ztichli. Katrina zkřížila paže a odvrátila se od Rorana, zatímco Roran sevřel hlavu svého kladiva, zastrčeného za opaskem, a šoupal patou boty o kámen.

Eragon zastavil před nimi, chvíli počkal, protože doufal, že mu vysvětlí důvod své hádky, ale místo toho Katrina řekla: „Je někdo z vás zraněn?“ Očima přelétla z něj na Safiru a zpátky.

„Byli jsme, ale už je to v pořádku.“

„Je to tak… zvláštní. V Carvahallu jsme slýchali příběhy o kouzlech, ale nikdy jsem jim opravdu nevěřila. Zdály se být neskutečné. Ale tady, tady jsou kouzelníci všude… Zranili jste Murtagha a Trna vážně? Proto utekli?“

„Přemohli jsme je, ale nezpůsobili jsme jim žádnou trvalou újmu.“ Eragon se odmlčel, a když Roran ani Katrina nepromluvili, zeptal se, zda se ještě dnes chtějí brát. „Nasuada navrhuje, abyste pokračovali, ale možná by bylo lepší počkat. Ještě je třeba pohřbít mrtvé a je i spousta jiné práce. Zítřek by byl lepší… a vhodnější.“

„Ne,“ opáčil Roran a opřel špičku boty o kámen. „Království může každou chvíli znovu zaútočit. Zítra by mohlo být příliš pozdě. Pokud… pokud bych z nějakého důvodu zemřel, než bychom se vzali, co by se stalo s Katrinou a naším…“ Zarazil se a zčervenal.

Katrinin výraz roztál, otočila se k Roranovi a vzala ho za ruku. Řekla: „Navíc jídlo je uvařené, ozdoby jsou rozvěšené a svatební hosté se už shromáždili. Byla by škoda, kdyby byly všechny tyhle přípravy k ničemu.“ Natáhla ruku, pohladila Rorana po vousech, on se na ni usmál a ovinul kolem ní paži.

Těmhle dvěma asi nikdy v životě neporozumím, postěžoval si Eragon Safiře. „Takže kdy se bude konat obřad?“

„Za hodinu,“ rozhodl Roran.