ZTRACENÍ MILENCI
Eragon s otevřenou pusou zíral na zlatého draka.
„Ale jak to?“ zvolal. Než mu Glaedr nebo Oromis stačili odpovědět, prudce se otočil k Safiře a řekl jí v duchu i nahlas: „Tys to věděla? Tys to věděla, a přesto jsi mě nechala celou tu dobu věřit, že Morzan byl můj otec, i když to… i když jsem – jsem…“ Eragonovi se vzdouvala hruď, zajíkal se, až utichl, protože nedokázal souvisle mluvit. Spontánně jím proudily vzpomínky na Broma a odnesly všechny ostatní myšlenky. Znovu zvážil význam každého Bromova slova a výrazu a najednou se ho zmocnil pocit, že věci jsou tak, jak mají být. Stále sice chtěl znát vysvětlení, ale už je nepotřeboval proto, aby posoudil věrohodnost Glaedrova prohlášení, neboť v morku kostí jasně cítil, že to, co Glaedr řekl, je pravda.
Eragon sebou trhnul, když se Oromis dotkl jeho ramene. „Eragone, musíš se uklidnit,“ řekl elf laskavým tónem. „Vzpomeň si na techniky meditace, které jsem tě učil. Ovládni svůj dech a soustřeď se na to, abys nechal napětí ze svých údů odtéct do země… Ano, přesně tak. Teď znovu a zhluboka dýchej.“
Když Eragon uposlechl Oromisovy pokyny, položil ruce na stůl a zpomalil se mu tep. Jakmile se mu pročistily myšlenky, znovu pohlédl na Safiru a tiše se zeptal: „Tys to věděla?“
Safira zvedla hlavu ze země. Ach, Eragone, chtěla jsem ti to říct. Bolelo mě, když jsem viděla, jak tě Murtaghova slova trápí, a přesto jsem ti nemohla pomoci. Snažila jsem se – zkoušela jsem to tolikrát – ale stejně jako Oromis a Glaedr jsem i já přísahala ve starověkém jazyce, že ti neprozradím Bromovu totožnost, a nemohla jsem svou přísahu porušit.
„K-kdy ti to řekl?“ zeptal se Eragon, který byl tak vyvedený z míry, že dál mluvil nahlas.
Den potom, co na nás u Teirmu zaútočili urgalové, když jsi byl ještě v bezvědomí.
„A tenkrát ti také řekl, jak se v Gil’eadu spojit s Vardeny?“
Ano. Než jsem se dozvěděla, co mi Brom chce říct, musela jsem přísahat, že ti to nikdy nepovím, pokud to nezjistíš sám. Bohužel jsem souhlasila.
„Řekl ti ještě něco?“ dožadoval se Eragon a opět v něm narůstal hněv. „Nějaká další tajemství, která bych měl vědět, jako že Murtagh není můj jediný sourozenec, nebo možná jak porazit Galbatorixe?“
Během těch dvou dnů, co jsem s Bromem pronásledovala urgaly, mi vyprávěl podrobnosti o svém životě pro případ, že by zemřel a ty by ses někdy dozvěděl o vašem vztahu, aby jeho syn mohl vědět, jakým byl člověkem a proč jednal tak, jak jednal. Brom mi také pro tebe nechal dárek.
Dárek?
Vzpomínku, ve které k tobě mluví jako otec a ne jako vypravěč Brom.
„Ale než se s tebou Safira podělí o tuhle vzpomínku,“ vstoupil do hovoru Oromis a Eragon si uvědomil, že dovolila, aby elf slyšel její slova, „bylo by, myslím, nejlepší, kdybys věděl, jak k tomu došlo. Budeš mě chvíli poslouchat, Eragone?“
Eragon zaváhal, protože si nebyl jistý, co chce, ale pak přikývl.
Oromis zvedl svůj křišťálový pohár, napil se vína, pak pohár vrátil na stůl a řekl: „Jak víš, Brom i Morzan byli mými učedníky. Brom, který byl o tři roky mladší, si Morzana tak vysoce považoval, že Morzanovi dovolil, aby ho ponižoval, sekýroval a jinak hanebně s ním jednal.“
Eragon řekl zastřeným hlasem: „Je těžké představit si Broma, jak se nechává od někoho komandovat.“
Oromis rychle, prudce kývl. „A přesto to tak bylo. Brom ho miloval jako bratra navzdory tomu, jak se k němu Morzan choval. Teprve když Morzan zradil Jezdce Galbatorixovi a Křivopřísežníci zabili Safiru, Bromovu dračici, Brom pochopil, jaká je skutečná Morzanova povaha. Bromova láska k Morzanovi byla oproti nenávisti, která ji nahradila, pouhou svíčkou ve srovnání se samotným peklem, které následovalo. Brom přísahal, že bude škodit Morzanovi jakkoli a kdekoli bude moci, že napraví jeho skutky a promění jeho ctižádost v hořkou lítost. Varoval jsem Broma před cestou plnou nenávisti a násilí, ale on byl šílený zármutkem ze Safiřiny smrti a neposlouchal mě.“
„V následujících desetiletích se Bromova nenávist vůbec nezmírnila a on nepolevil ve svém úsilí svrhnout Galbatorixe, zabít Křivopřísežníky a především oplatit Morzanovi bolest, kterou mu způsobil. Brom byl ztělesněním vytrvalosti a jeho jméno bylo noční můrou pro Křivopřísežníky a majákem naděje pro ty, kdo ještě měli sílu odporovat Království.“ Oromis pohlédl k bílému okraji obzoru a polkl další doušek vína. „Jsem dosti pyšný na to, čeho dosáhl sám a bez pomoci svého draka. Vždy je pro učitele povzbudivé vidět, jak jeden z jeho žáků vyniká, ať už z jakýchkoli důvodů… Ale to jsem trochu odbočil. – A tak se stalo, že před nějakými dvaceti lety začali Vardenové od svých špehů v Království dostávat zprávy o činnosti tajemné ženy známé pouze jako Černá ruka.“
„Má matka,“ řekl Eragon.
„Tvá a Murtaghova matka,“ přikývl Oromis. „Nejdřív o ní Vardenové nevěděli nic kromě toho, že je nesmírně nebezpečná a oddaná Království. Po nějakém čase a spoustě krveprolití se zjistilo, že slouží jedině a pouze Morzanovi a on na ni spoléhá při prosazování své vůle po celém Království. Když tohle Brom zjistil, vydal se zabít Černou ruku, aby tím zasáhl Morzana. Vzhledem k tomu, že Vardenové nedokázali předpovědět, kde se tvá matka objeví příště, Brom odcestoval k Morzanovu hradu a slídil kolem, dokud nevymyslel způsob, jak do pevnosti proniknout.“
„Kde byl Morzanův hrad?“
„Je, ne byl; ten hrad stále stojí. Sám Galbatorix ho teď využívá. Stojí v předhůří Dračích hor, poblíž severozápadního břehu jezera Leona, kde je dobře skrytý před zraky vetřelců.“
Eragon řekl: „Jeod mi vyprávěl, že Brom pronikl do hradu tak, že se vydával za jednoho ze sloužících.“
„Je to tak a vůbec to nebylo snadné. Morzan očaroval svou pevnost stovkami kouzel sestavenými tak, aby ho chránila před jeho nepřáteli. Také donutil každého, kdo mu sloužil, aby složil slib věrnosti a často s pomocí jejich skutečných jmen. Přesto po mnoha marných pokusech Brom dokázal v Morzanových ochranách nalézt skulinku, která mu dovolila získat místo zahradníka v jeho panství, a v tomto přestrojení také poprvé potkal tvou matku.“
Eragon pohlédl dolů na své ruce a řekl: „Předpokládám, že ji pak svedl, aby ublížil Morzanovi.“
„Vůbec ne,“ odpověděl Oromis. „To byl možná jeho původní záměr, ale pak se stalo něco, co ani on, ani tvá matka nečekali: zamilovali se do sebe. Ať už tvá matka Morzana kdysi milovala sebevíc, tou dobou už byla její láska dávno pryč, protože ji zničilo jeho kruté zacházení jak s ní, tak i s jejich novorozeným dítětem, Murtaghem. Neznám přesný sled událostí, ale v jisté chvíli Brom tvé matce odhalil svou skutečnou totožnost. Nezradila ho, nýbrž začala poskytovat Vardenům informace o Galbatorixovi, Morzanovi a zbytku Království.“
„Ale,“ řekl Eragon, „copak ji Morzan nepřinutil složit přísahu věrnosti ve starověkém jazyce? Jak se mohla obrátit proti němu?“
Na Oromisových tenkých rtech se objevil úsměv. „Mohla, protože Morzan jí přece jen poskytl o dost víc svobody než ostatním služebníkům, aby při vykonávání jeho rozkazů mohla využívat vlastní vynalézavost a podnikavost. Morzan ve své nadutosti věřil, že její láska k němu zaručí její oddanost lépe než jakákoli přísaha. Také už nebyla tou samou ženou, která se Morzanovi zavázala; tím, že se stala matkou a že poznala Broma, se její povaha změnila natolik, že se změnilo i její skutečné jméno, což ji zprostilo předchozích závazků. Kdyby byl Morzan opatrnější – kdyby například použil kouzlo, které by ho upozornilo, že nedodržela své sliby – byl by poznal okamžik, kdy nad ní ztratil kontrolu. Ale to byl vždycky Morzanův nedostatek. Vymyslel prohnané kouzlo, které se nakonec nepodařilo, neboť ve své netrpělivosti přehlédl nějaký zásadní detail.“
Eragon se zamračil. „Proč má matka neopustila Morzana, jakmile k tomu dostala příležitost?“
„Po tom všem, co vykonala Morzanovým jménem, cítila, že je její povinností pomáhat Vardenům. Ale ještě důležitější bylo, že nedokázala opustit Murtagha a nechat ho jeho otci.“
„Nemohla ho vzít s sebou?“
„Kdyby to bylo v jejích silách, určitě by to byla udělala. Jenže Morzan pochopil, že mu to dítě dává nad tvou matkou nesmírnou moc. Donutil ji předat Murtagha kojné a dovolil jí ho navštěvovat jen zřídka. Morzan však netušil, že během těchto období se právě vídala také s Bromem.“
Oromis se ohlédl na párek vlaštovek skotačících na modrém nebi. Z boku jeho jemné, kosé rysy Eragonovi připomínaly jestřába nebo kočku. S očima stále upřenýma na vlaštovky Oromis pokračoval: „Ani tvá matka nemohla předvídat, kam ji Morzan pošle příště, ani kdy se bude moci vrátit do jeho hradu. Proto Brom musel zůstat v Morzanově panství dlouho, pokud ji chtěl vidět. Skoro tři roky sloužil jako jeden z Morzanových zahradníků. Tu a tam vyklouzl ven, aby odeslal zprávu Vardenům nebo se spojil se svými špehy po celém Království, ale jinak hrad neopouštěl.“
„Tři roky! Nebál se, že by ho Morzan mohl zahlédnout a poznat?“
Oromis spustil oči z nebe a vrátil se pohledem k Eragonovi. „Brom byl mistr převleků a také uběhla spousta let od doby, kdy naposledy stáli s Morzanem tváří v tvář.“
„Aha.“ Eragon točil svým pohárem mezi prsty a zkoumal, jak se světlo láme skrz křišťál. „Co se stalo pak?“
„Pak,“ řekl Oromis, „jeden z Bromových špehů v Teirmu uzavřel dohodu s mladým učencem Jeodem, který se chtěl přidat k Vardenům a tvrdil, že objevil důkaz o dosud tajné chodbě vedoucí do části hradu v Urû’baenu postavené elfy. Brom správně odhadl, že Jeodův nález je příliš důležitý, než aby se jím nezabýval, a tak se sbalil, omluvil se ostatním sloužícím a co nejrychleji odjel do Teirmu.“
„A co má matka?“
„Ta se vydala už o měsíc dříve na další z Morzanových výprav.“
Eragon se usilovně snažil spojit si roztříštěné zprávy, které slyšel od různých lidí, v soudržný celek a řekl: „Takže pak… Brom poznal Jeoda, a jakmile byl přesvědčený, že chodba je skutečná, zařídil, aby se někdo z Vardenů pokusil ukrást tři dračí vejce, která Galbatorix držel v Urû’baenu.“
Oromisova tvář potemněla. „Bohužel z důvodů, které nikdy nebyly zcela objasněny, se muži, kterého pro ten úkol vybrali, jistému Hefringovi z Furnostu, povedlo ukrást z Galbatorixovy pokladnice jenom jedno vejce – Safiřino. Jakmile ho měl u sebe, utekl jak před Vardeny, tak před Galbatorixovými sluhy. Kvůli téhle zradě strávil Brom dalších sedm měsíců tím, že pronásledoval Hefringa sem a tam po celé zemi v zoufalé snaze zmocnit se Safiry.“
„A během té doby má matka tajně odcestovala do Carvahallu a tam jsem se o pět měsíců později narodil?“
Oromis přikývl. „Počali tě těsně předtím, než tvoje matka vyrazila na svou poslední výpravu. Proto Brom o svém potomkovi nevěděl, když pronásledoval Hefringa a Safiřino vejce… Když si Brom a Morzan nakonec v Gil’eadu stanuli tváří v tvář, Morzan se zeptal Broma, zda je on zodpovědný za zmizení jeho Černé ruky. Morzan měl pochopitelně podezření, že je v tom zapletený Brom, který už byl zodpovědný za smrt několika Křivopřísežníků. Jakmile se to Brom dozvěděl, pochopitelně okamžitě dospěl k závěru, že se tvé matce přihodilo něco strašného. Později mi řekl, že jenom díky tomuto přesvědčení získal potřebnou sílu a odvahu, aby zabil Morzana i jeho draka. Jakmile byli mrtví, vzal Brom Morzanovi Safiřino vejce – Morzan už totiž předtím našel Hefringa a vejce mu sebral – a pak odjel nakrátko z města, aby pečlivě ukryl Safiřino vejce tam, kde věděl, že je Vardenové nakonec najdou.“
„Tak proto si Jeod myslel, že Brom v Gil’eadu zemřel,“ poznamenal Eragon.
Oromis znovu přikývl. „Brom měl takový strach, že se neodvážil čekat na své společníky. I kdyby tvá matka byla živá a zdravá, Brom se obával, že se Galbatorix rozhodne udělat ze Seleny svou vlastní Černou ruku a že tvá matka už nikdy nebude mít šanci vymanit se ze služby Království.“
Eragon cítil slzy v očích. Brom ji musel velmi milovat, když všechny opustil, jakmile zjistil, že se ocitla v nebezpečí.
„Z Gil’eadu jel Brom bez přestávky přímo do Morzanova hradu a zastavoval pouze kvůli odpočinku. Přestože tolik spěchal, přijel příliš pozdě. Když dorazil do hradu, zjistil, že tvá matka se před dvěma týdny vrátila ze svých záhadných cest nemocná a vyčerpaná. Morzanovi léčitelé se jí snažili zachránit, ale navzdory jejich péči odešla do prázdnoty jen pár hodin před Bromovým příjezdem.“
„Už se s ní nikdy neviděl?“ zeptal se Eragon se sevřeným hrdlem.
„Už nikdy.“ Oromis se odmlčel a jeho výraz roztál. „Ztratit ji bylo pro Broma, myslím, skoro tak těžké, jako když přišel o svou dračici, a kvůli tomu z větší části vyhasl žár v jeho duši. Ale nevzdal to ani nezešílel jako tenkrát, když Křivopřísežníci zavraždili Safiřinu jmenovkyni a on se na čas pominul. Místo toho se rozhodl zjistit důvod smrti tvé matky a pokud možno potrestat ty, kdo jsou za ni zodpovědní. Vyslechl Morzanovy léčitele a přinutil je, aby popsali zdravotní potíže tvé matky. Z jejich výpovědí a také z drbů, které zaslechl mezi služebnictvem v panství, si dal dohromady, že byla těhotná. Posedlý nadějí jel na jediné místo, kde věděl, že by měl hledat: do Selenina domova v Carvahallu. A tam tě našel v péči tety a strýce.“
„Brom ale nezůstal v Carvahallu. Jakmile se ujistil, že nikdo v Carvahallu neví o temné minulosti tvé matky a že nejsi v žádném bezprostředním nebezpečí, tajně se vrátil do Farthen Dûru, kde se setkal s tehdejším vůdcem Vardenů Deynorem. Deynor byl udivený, že Broma vidí, neboť do té chvíle všichni věřili, že zahynul v Gil’eadu. Brom přesvědčil Deynora, aby jeho přítomnost utajil před všemi kromě pár vyvolených a pak…“
Eragon pozvedl prst. „Ale proč? Proč předstíral, že je mrtvý?“
„Brom se chtěl dožít toho, aby mohl pomáhat při výcviku nového Jezdce, a věděl, že odplatě za Morzanovu smrt se vyhne jedině tak, že si Galbatorix bude myslet, že už je mrtvý a hluboko pod zemí. Brom také nechtěl bezdůvodně přitahovat pozornost ke Carvahallu. Měl v úmyslu se tam usadit, aby ti byl nablízku, což skutečně udělal, ale byl rozhodnutý udělat to tak, aby se Království nedozvědělo o tvé existenci.“
„Když byl Brom ve Farthen Dûru, pomohl Vardenům vyjednat úmluvu s královnou Islanzadí o tom, jak se elfové a lidé podělí o úschovu vejce a jak bude vycvičen nový Jezdec, pokud se drak vylíhne. Pak Brom doprovázel Aryu, když vezla vejce z Farthen Dûru do Ellesméry. Tady Glaedrovi a mně vylíčil to, co jsem ti právě řekl, aby někdo znal pravdu o tvém původu, pokud by zemřel. Tehdy jsem ho viděl naposledy. Odsud se vrátil do Carvahallu, kde se představil jako bard a vypravěč. To, co se dělo od té doby, víš lépe než já.“
Oromis utichl a chvíli nikdo nepromluvil.
Eragon zíral na zem, opakoval si všechno, co mu Oromis řekl, a snažil se utřídit si své pocity. Nakonec se zeptal: „A skutečně je mým otcem Brom, ne Morzan? Chci říct, pokud má matka byla Morzanovou manželkou, pak…“ Zmlkl, protože ho přemohly rozpaky.
„Jsi synem svého otce,“ řekl Oromis, „a tvůj otec je Brom. O tom není pochyb.“
„Nejsou naprosto žádné pochybnosti?“
Oromis zavrtěl hlavou. „Žádné.“
Eragona se zmocnil pocit závrati a uvědomil si, že má zatajený dech. Vydechl a řekl: „Myslím, že rozumím, proč“ – odmlčel se, aby se znovu nadechl – „proč mi Brom o tom nic neřekl, dokud jsem nenašel Safiřino vejce, ale proč mi to neprozradil potom? A proč zavázal vás a Safiru takovou mlčenlivostí?… Cožpak mě nechtěl prohlásit za svého syna? Styděl se za mě?“
„Nemohu předstírat, že znám důvody všeho, co Brom udělal, Eragone. Tímhle jsem si však jistý: Brom si nic nepřál víc než moci tě nazývat vlastním synem a vychovávat tě, ale neodvážil se ti to prozradit z obavy, že by to Království zjistilo a snažilo se mu ublížit skrz tebe. Jeho opatrnost byla skutečně oprávněná. Podívej, jak Galbatorix usiloval o to, aby zajal tvého bratrance Rorana a mohl ho použít k tomu, aby tě přinutil se mu vzdát.“
„Brom to mohl říci mému strýci,“ namítl Eragon. „Gero by Broma nezradil Království.“
„Uvažuj, Eragone. Kdybys žil s Bromem a kdyby se zvěsti o Bromově přežití donesly k uším Galbatorixových špehů, oba dva byste museli uprchnout z Carvahallu a strachovat se o holý život. Brom doufal, že když ti zatají pravdu, ochrání tě před těmito nebezpečími.“
„To se mu nepovedlo. Stejně jsme museli z Carvahallu utéct.“
„Ano,“ řekl Oromis. „Brom udělal tu chybu – ačkoli soudím, že to přineslo víc dobrého než zlého – že se od tebe nedokázal zcela odloučit. Kdyby měl sílu nevrátit se do Carvahallu, nikdy bys nenašel Safiřino vejce, ra’zakové by nezabili tvého strýce a stala by se řada věcí, ke kterým takto nedošlo. A naopak mnoho věcí, které teď jsou, by nebyly. Ale on si tě nedokázal vyříznout ze svého srdce.“
Eragon sevřel čelisti a celý se zachvěl. „A potom, co zjistil, že se pro mě vylíhla Safira?“
Oromis zaváhal a v jeho klidné tváři se zračily obavy. „Nejsem si jistý, Eragone. Možná se tě stále snažil ochránit před svými nepřáteli a neřekl ti to ze stejného důvodu, ze kterého tě nepřivedl rovnou k Vardenům: protože jsi na to dosud nebyl připravený. Možná měl v plánu ti to říct těsně předtím, než byste odjeli k Vardenům. Kdybych měl ale hádat, měl bych za to, že Brom držel jazyk za zuby ne proto, že se za tebe styděl, ale proto, že si zvykl žít se svými tajemstvími a nerad se s nimi loučil. A protože – a tohle je pouhá spekulace – protože si nebyl jistý, jak bys na jeho odhalení zareagoval. Podle tvých vlastních slov ses s Bromem neznal zas až tak dobře, než jsi s ním odešel z Carvahallu. Je docela možné, že se bál, že ho budeš nenávidět, kdyby ti řekl, že je tvůj otec.“
„Nenávidět?“ zvolal Eragon. „Nemohl bych ho nenávidět. I když… možná bych mu nevěřil.“
„A důvěřoval bys mu po takovém odhalení?“
Eragon skousl tvář. Ne, nedůvěřoval.
Oromis pokračoval: „Brom dělal, co mohl, a za neuvěřitelně náročných okolností. Jeho povinností bylo především udržet vás oba naživu a učit tě a radit ti, Eragone, abys nepoužíval svou moc k vlastním sobeckým zájmům tak jako Galbatorix. Toho se Brom zhostil znamenitě. Možná nebyl takový otec, jakého by sis přál, ale dal ti dědictví, jaké by ti každý syn mohl závidět.“
„Nebylo to víc, než kolik by udělal pro kohokoli, kdo by se stal novým Jezdcem.“
„To nijak nesnižuje hodnotu jeho odkazu,“ podotkl Oromis. „Ale mýlíš se. Brom pro tebe udělal víc, než by udělal pro kohokoli jiného. Jenom si vzpomeň, jak se obětoval, aby ti zachránil život, a poznáš, že to tak je.“
Nehtem pravého ukazováčku se Eragon dotkl okraje stolu a projížděl jím mělkou brázdou vytvořenou jedním z letokruhů. „A skutečně to byla náhoda, že Arya poslala Safiru ke mně?“
„Byla,“ potvrdil Oromis. „Ale ne zas tak úplná. Místo aby Arya předala vejce otci, objevilo se před jeho synem.“
„Jak je to možné, když o mně nevěděla?“
Oromisova útlá ramena se zvedla a zase klesla. „Navzdory tisícům let bádání nemůžeme předvídat nebo vysvětlit všechny účinky kouzel.“
Eragon se dál dotýkal prstem mělké rýhy v okraji stolu. Mám otce, pomyslel si. Díval jsem se, jak umírá, a neměl jsem tušení, kým pro mě je… „Moji rodiče,“ řekl, „byli někdy manželé?“
„Vím, proč se ptáš, Eragone, a nevím, zda tě má odpověď uspokojí. Manželství není elfským zvykem a jeho smysl mi často uniká. Nikdo nespojil Bromovu a Seleninu ruku sňatkem, ale vím, že se považovali za muže a ženu. Pokud jsi moudrý, nebudeš si dělat hlavu s tím, že tě ostatní z tvé rasy možná budou označovat za bastarda, ale spíš buď spokojený, že jsi dítětem svých rodičů, kteří oba položili život za to, abys mohl žít.“
Eragona překvapilo, jak velký klid pocítil. Celý svůj život přemýšlel o tom, kdo by mohl být jeho otcem. Když Murtagh prohlásil, že to byl Morzan, zasáhlo to Eragona stejně hluboce jako Gerova smrt. Když později Glaedr prohlásil, že Eragonovým otcem byl Brom, také ho to ranilo, ale ne nadlouho, protože toto zjištění nebylo tak znepokojivé. Eragon si pomyslel, že bude možná trvat mnoho let, než si bude jistý svými city k oběma rodičům, ale nezneklidňovalo ho to. Můj otec byl Jezdec a moje matka byla Morzanova družka a Černá ruka.
„Mohu to říci Nasuadě?“ zeptal se.
Oromis rozhodil ruce. „Řekni to, komu chceš. To tajemství je teď tvoje a můžeš s ním naložit podle svého. Pochybuji, že bys byl ve větším nebezpečí, kdyby se celý svět dozvěděl, že jsi Bromův dědic.“
„Murtagh,“ řekl Eragon. „Věří, že jsme vlastní bratři. Řekl mi to ve starověkém jazyce.“
„A já jsem si jistý, že i Galbatorix si to myslí. To Dvojčata objevila, že Murtaghova matka a tvoje matka jsou jedna a táž osoba, a tak to také řekli králi. Ale nemohli mu prozradit, že je v tom zapletený i Brom, protože mezi Vardeny nebyl nikdo, kdo by o tom věděl.“
Eragon pohlédl vzhůru, když jim nad hlavou proletěl párek vlaštovek, a tak trochu trpce se pousmál.
„Proč se usmíváš?“ zeptal se Oromis.
„Nejsem si jistý, jestli to pochopíš.“
Elf složil ruce do klína. „Možná ne, to máš pravdu. Ale nemůžeš to vědět jistě, pokud se to nepokusíš vysvětlit.“
Eragonovi chvíli trvalo, než našel potřebná slova. „Když jsem byl mladší, před… vším tímhle“ – ukázal na Safiru, Oromise, Glaedra a svět všeobecně – „bavil jsem se tím, že jsem si představoval, jak moji matku díky její nesmírné kráse a důvtipu vzali ke Galbatorixovu šlechtickému dvoru. Představoval jsem si, že cestovala z města do města a večeřela s hrabaty a dámami v jejich síních a že… no, že se zoufale zamilovala do nějakého bohatého a mocného muže, ale z nějakého důvodu byla donucena mě před ním skrýt, a tak mě dala do péče Gerovi a Marianě, a že se jednoho dne vrátí a řekne mi, kdo jsem a že mě nikdy nechtěla opustit.“
„To se tak moc neliší od toho, co se skutečně stalo,“ podotkl Oromis.
„Ne, neliší, ale… Představoval jsem si, že moje matka a můj otec byli významní lidé a že já jsem také někdo významný. Osud mi nadělil, co jsem si přál, ale ta pravda není tak velkolepá ani tak šťastná, jak jsem si myslel… Usmíval jsem se nejspíš své vlastní pošetilosti a také nepravděpodobnosti všeho toho, co mě potkalo.“
Přes mýtinu zavanul lehký vítr, pročísl trávu u jejich nohou a pohnul větvemi okolního lesa. Eragon chvíli sledoval třepotání trávy a pak se pomalu zeptal: „Byla má matka dobrý člověk?“
„To nedokážu říct, Eragone. Měla nesmírně složitý život. Bylo by ode mě hloupé a namyšlené dovolit si soudit někoho, o kom toho vím tak málo.“
„Ale já to potřebuji vědět!“ Eragon sepjal ruce a zatlačil prsty mezi mozoly na svých kloubech. „Když jsem se zeptal Broma, jestli ji znal, řekl, že byla hrdá a důstojná a že vždy pomáhala chudým a těm, kdo měli menší štěstí než ona. Ale jak mohla být taková? Jak mohla být dobrý člověk a zároveň Černá ruka? Jeod mi vyprávěl příběhy o některých věcech – strašných, příšerných věcech – které udělala, když byla v Morzanových službách… Byla tedy zlá? Bylo jí jedno, zda Galbatorix vládne, nebo ne? Proč se vlastně spojila s Morzanem?“
Oromis se odmlčel. „Láska může být hrozným prokletím, Eragone. Díky ní můžeš omlouvat i ty největší nedostatky v chování druhého člověka. Pochybuji, že si tvá matka plně uvědomovala, jaká je Morzanova skutečná povaha, když s ním odešla z Carvahallu, a jakmile to zjistila, už jí nedovolil neuposlechnout svých přání. Stala se jeho otrokyní ve všem, kromě jména, a jedině díky tomu, že změnila samotnou svoji osobnost, dokázala uniknout jeho kontrole.“
„Ale Jeod říkal, že měla zalíbení v tom, co dělala jako Černá ruka.“
Oromisovy rysy proměnil výraz slabého pohrdání. „Popis dávných ukrutností je často přehnaný a překroucený. Na to bys měl pamatovat. Nikdo jiný než tvoje matka neví přesně, co dělala a proč ani jak se přitom cítila, a ona už není mezi živými, aby to vysvětlila.“
„Komu mám tedy věřit?“ prosil Eragon. „Bromovi, nebo Jeodovi?“
„Když ses Broma zeptal na svou matku, řekl ti to, co považoval za její nejdůležitější vlastnosti. Radil bych ti věřit tomu, že ji znal. Pokud ani to neuklidní tvoje pochyby, pamatuj, že ať už spáchala jakékoli zločiny, když jednala jako Morzanova Ruka, nakonec se tvá matka postavila na stranu Vardenů a vynaložila nesmírné úsilí, aby tě ochránila. Už proto by ses neměl dál trápit kvůli její povaze.“
Kolem Eragona ve vánku proletěl pavouk visící na jemňoučkém hedvábném vlákně a stoupal a padal na neviditelných vzdušných vírech. Poté, co pavouk zmizel z dohledu, Eragon řekl: „Když jsme poprvé navštívili Tronjheim, věštkyně Angela mi řekla, že Bromovým osudem bylo nesplnit žádný ze svých úkolů, kromě zabití Morzana.“
Oromis svěsil hlavu. „Někdo by si to mohl myslet. Jiný by mohl dojít k závěru, že Brom vykonal mnoho velkých a obtížných věcí. Záleží na tom, jak se rozhodneš dívat na svět. Slova věštců se zřídka dají snadno rozluštit. Mám zkušenost, že jejich předpovědi nikdy nevedou ke klidu duše. Jestli chceš být šťastný, Eragone, nemysli na to, co přijde, ani na to, co nemůžeš ovlivnit, ale spíš na současnost a na věci, které dokážeš změnit.“
Pak Eragona něco napadlo. „Blagden,“ řekl a měl na mysli bílého havrana, který byl společníkem královny Islanzadí. „On také ví o Bromovi, že?“
Jedno z Oromisových zkosených obočí se zvedlo. „Ví? Nikdy jsem s ním o tom nemluvil. Je to nevypočitatelný tvor a nedá se na něj spolehnout.“
„Toho dne, kdy jsme se Safirou odlétali na Hořící pláně, mi řekl hádanku… Nepamatuji si každý verš, ale bylo to něco o tom, že jeden ze dvou je vždy jeden, zatímco jeden by mohl být dva. Možná mi tím chtěl naznačit, že Murtagh a já máme společného jenom jednoho rodiče.“
„To je možné,“ připustil Oromis. „Blagden byl tady v Ellesméře, když mi o tobě Brom vyprávěl. Nepřekvapilo by mě, kdyby ten zloděj s ostrým zobákem byl náhodou během našeho rozhovoru usazený na nedalekém stromě. Bohužel má ve zvyku poslouchat cizí rozhovory. Také je možné, že ta hádanka byla výsledkem jedné z jeho ojedinělých předtuch.“
O chvíli později se Glaedr pohnul a Oromis se otočil a pohlédl na zlatého draka. Elf vstal ladným pohybem ze židle a řekl: „Ovoce, ořechy a chléb jsou dobrá strava, ale po takové cestě bys měl do žaludku dostat něco vydatnějšího. V domku se mi vaří polévka, na kterou potřebuji dohlédnout, ale prosím, zůstaň sedět. Donesu ti ji, až bude připravená.“ Lehkými kroky Oromis přešel po trávě do kůrou pokrytého domu a zmizel uvnitř. Když se vyřezávané dveře zavřely, Glaedr si odfoukl a zavřel oči, jako by usnul.
A všude bylo ticho, kromě šelestu větví, se kterými si pohrával vítr.