CHOULOSTIVÁ ZÁLEŽITOST
Svaly na Roranových zádech poskočily a zavlnily se, když ze země zvedl balvan.
Na okamžik si opřel obrovský kámen o stehna a pak ho s vrčením vytlačil nad hlavu a natáhl paže. Celou minutu držel drtivou tíhu ve vzduchu. Když už se mu ramena třásla a skoro povolila, odhodil balvan na zem před sebe. Přistál s tupým žuchnutím a zanechal v hlíně několik palců hlubokou rýhu.
Dvacet vardenských válečníků nalevo a dvacet napravo od Rorana se usilovně snažilo zvednout podobně veliké kameny. Jenom dva uspěli, ostatní se vrátili k lehčím balvanům, na které byli zvyklí. Rorana potěšilo, že měsíce strávené v Horstově kovárně a roky farmaření mu daly sílu vyrovnat se mužům, kteří denně cvičili se zbraní v ruce od svých dvanácti let.
Roran si protřásl paže a několikrát se zhluboka nadechl. Vzduch ho chladil na holých prsou. Zvedl ruku a promasíroval si pravé rameno – vzal do dlaně oblý sval, prohmatal ho prsty a znovu se utvrzoval, že po ra’zakově zranění nezůstalo ani stopy. Zazubil se radostí, že je zase úplně zdravý, což podle něj ještě nedávno bylo stejně málo pravděpodobné, jako že uvidí krávu tancovat šlapák.
Pak uslyšel někoho vykřiknout bolestí. Když se otočil, spatřil Albriecha s Baldorem, jak zápasí s Langem, snědým, zjizveným veteránem, který vyučoval bojovému umění. Dokonce ani proti dvěma se Lang nenechal zaskočit a dřevěným výcvikovým mečem odzbrojil Baldora, uhodil ho přes žebra a Albriecha píchl do nohy tak silně, že ten upadl do trávy – a to všechno se událo během pár vteřin. Roran s nimi soucítil. Sám právě skončil svou lekci s Langem, při které si vykoledoval několik nových modřin k těm vybledlým z Helgrindu. Zpravidla bojoval raději kladivem než mečem, ale usoudil, že by měl umět zacházet i s čepelí, kdyby to situace vyžadovala. Meče vyžadovaly víc jemnosti, než si podle něj většina bojů zasluhovala: třískněte šermíře do zápěstí, a ať už má brnění, nebo ne, bude mít tolik starostí s polámanými kostmi, že se nedokáže bránit.
Po bitvě na Hořících pláních Nasuada vyzvala vesničany z Carvahallu, aby se přidali k Vardenům. Všichni její nabídku přijali. Ti, kdo by ji bývali odmítli, už se stejně rozhodli zůstat v Surdě, když vesničané cestou na Hořící pláně zastavili v Dauthu. Všichni zdatní muži z Carvahallu vyměnili svá provizorní kopí a štíty za pořádné zbraně a pracovali na tom, aby se jako válečníci vyrovnali kterémukoli vojákovi v Alagaësii. Lidé z údolí Palancar byli zvyklí na těžký život. Mávat mečem nebylo o nic horší než sekat dříví a bylo to o poznání snazší než vyrývat drny a v letním horku okopávat akry řepy. Ti, kdo ovládali nějaké užitečné řemeslo, v něm pokračovali ve službách Vardenů, ale ve svém volném čase se i oni učili zacházet se zbraněmi, které dostali, neboť od každého muže se čekalo, že se zapojí do boje, až zazní povel k útoku.
Roran se věnoval výcviku s neochvějnou horlivostí od chvíle, co se vrátili z Helgrindu. Pomoci Vardenům porazit Království a nakonec Galbatorixe bylo to jediné, co mohl udělat, aby ochránil vesničany a Katrinu. Nebyl tak namyšlený, aby se domníval, že on sám by mohl nachýlit jazýček vah probíhající války, ale věřil ve svou schopnost utvářet svět a věděl, že pokud se bude snažit, mohl by zvýšit šance Vardenů na vítězství. K tomu ale musel zůstat naživu, což znamenalo udržovat si tělesnou kondici a dokonale ovládnout nástroje a techniky zabíjení, pokud nemá podlehnout zkušenějšímu vojákovi.
Když Roran přecházel přes cvičiště zpátky ke stanu, který sdílel s Baldorem, míjel dvacet metrů dlouhý pás trávy, na němž ležela šestimetrová kláda se sloupanou kůrou, nablýskaná do hladká od tisíců rukou, které se o ni každý den otíraly. Aniž by zvolnil krok, otočil se, strčil prsty pod silnější konec klády, zvedl ho a s heknutím kládu postavil. Pak do klády strčil, takže se svalila. Pak chytil užší konec a celé to zopakoval ještě dvakrát.
Když už nedokázal posbírat další síly, aby znovu překlopil kládu, odešel ze cvičiště a klusal bludištěm šedých plátěných stanů. Zamával na Loringa, Fiska a ostatní, které znal, stejně jako na hrstku neznámých, kteří ho zdravili. „Buď zdráv, Kladivo!“ volali srdečně.
„Vy také!“ odpovídal. Je to zvláštní, pomyslel si, když člověka znají lidé, které dosud nikdy neviděl. O minutu později přišel ke stanu, jenž se stal jeho domovem, a vklouzl dovnitř, aby odložil luk, toulec se šípy a krátký meč, které mu dali Vardenové.
Popadl vak na vodu položený vedle přikrývek, pospíchal zpátky do jasného slunečního světla, odzátkoval ho a nalil si vodu přes záda a na ramena. Koupele byly pro Rorana dosti ojedinělou záležitostí, ale dnes byl důležitý den a on chtěl být čistý a svěží na to, co ho čekalo. Ostrou špičkou hladkého klacíku si seškrábal špínu z paží a nohou a vyčistil si nehty, pak si učesal vlasy a zastřihl plnovous.
Když byl konečně spokojený se svým vzhledem, natáhl si čerstvě vypranou tuniku, zastrčil kladivo za opasek a užuž se chtěl vydat pryč, když si všiml, že ho zpoza rohu jeho stanu sleduje Birgit. V rukou svírala dýku dosud spočívající v pochvě.
Roran ztuhl a okamžitě se připravil vytáhnout kladivo. Věděl, že je ve smrtelném nebezpečí. Navzdory své obratnosti nebyl přesvědčený, že by Birgit porazil, kdyby na něj zaútočila, protože stejně jako on pronásledovala své nepřátele s nezlomným odhodláním.
„Jednou jsi mě požádal o pomoc,“ ozvala se Brigit, „a já souhlasila, protože jsem chtěla najít ra’zaky a zabít je za to, že mi sežrali manžela. Nedodržela jsem naši dohodu?“
„Dodržela.“
„A pamatuješ si, že jsem slíbila, že jakmile budou ra’zakové mrtví, zaplatíš mi za svůj podíl na Quimbyho smrti?“
„Ano.“
Birgit s rostoucí naléhavostí zakroutila dýkou, až jí hřbet pěsti zbrázdily šlachy. Dýka na okamžik povylezla z pochvy a odhalila lesklou ocel, ale pak se pomalu vrátila zpátky do tmy. „To je dobře,“ řekla. „Nechtěla bych, aby ti selhala paměť. Dostanu své odškodnění, Gerův syne. O tom nikdy nepochybuj.“ Odešla rychlým, pevným krokem s dýkou skrytou v záhybech šatů.
Roran si ztěžka oddechl, posadil se na blízkou stoličku a promnul si krk. Nejspíš právě těsně unikl tomu, aby ho Birgit vykuchala zaživa. Její návštěva ho vylekala, ale nepřekvapila; znal její záměry už měsíce, od doby krátce před odchodem z Carvahallu věděl, že jednoho dne bude muset srovnat svůj dluh.
Nad hlavou se mu vznášel krkavec, a jak ho sledoval očima, nálada se mu zlepšila a usmál se. „Nu co,“ řekl si. Člověk jen málokdy tuší den a hodinu své smrti. Můžu zemřít v kterémkoli okamžiku a není vůbec nic, co bych s tím mohl udělat. Co se má stát, to se stane a já nebudu marnit čas, který mám tady na zemi vyměřen, starostmi. Neštěstí vždycky padne na ty, kdo je očekávají. Fígl je v tom, najít štěstí v mezírkách mezi katastrofami. Birgit udělá, co jí velí její svědomí, a já se s tím vypořádám, až bude třeba.
U levé nohy si všiml nažloutlého kamene, sebral ho a chvíli si jím koulel mezi prsty. Soustředil se na něj ze všech sil a vyslovil: „Stenr rïsa.“ Kámen na jeho příkaz nereagoval a zůstal mu nehybně ležet mezi palcem a ukazováčkem. Odfrkl si a odhodil ho.
Vstal a vykročil mezi řadami stanů směrem na sever. Cestou se snažil rozmotat uzel na šněrování límce, ale ten stále odolával a Roran to vzdal, když přišel k Horstovu stanu, který byl dvakrát tak velký jako většina ostatních. „Zdravím vespolek,“ zavolal a zaklepal na tyč mezi dvěma vchodovými dílci.
Ze stanu vyběhla Katrina, až jí měděné vlasy vlály kolem hlavy, a objala ho. Smál se, zvedl ji v pase a zatočil se s ní tak, že se celý svět kromě její tváře proměnil v jedinou šmouhu. Pak ji opatrně postavil zpátky na zem. Letmo ho políbila na pusu, jednou, dvakrát, třikrát. Znehybněl a pohlédl jí do očí, šťastnější než kdykoli předtím.
„Krásně voníš,“ řekla.
„Jak je ti?“ Radost mu kazila jen skutečnost, jak moc ve vězení zhubla a pobledla. Kvůli tomu by nejraději vzkřísil ra’zaky, aby museli snášet stejné utrpení, jaké způsobili jí a jeho otci.
„Ptáš se mě každý den a každý den ti odpovídám ‚Lépe‘. Buď trpělivý. Bude mi líp, ale chce to čas… Nejlepší lék na to, co mě trápí, je pobýt s tebou tady na sluníčku. To mi dělá hrozně moc dobře.“
„Neptal jsem se jenom na tohle.“
Katrině se na tvářích objevily rudé flíčky, zaklonila hlavu a rty se jí prohnuly do rošťáckého úsměvu. „Tedy, vy jste mi nějaký smělý, drahý pane. Opravdu si moc troufáte. Nejsem si jistá, jestli bych s vámi měla být o samotě, abyste si ke mně nezačal dovolovat.“
To, jak mu odpověděla, zažehnalo jeho obavy. „Takže dovolovat, co? No, protože už mě stejně považujete za ničemu, tak není snad důvod, abych si něco nedovolil.“ A líbal ji, dokud se od něj neodtrhla, zůstala mu však v náručí.
„Ach,“ zvolala celá udýchaná. „Je těžké se s tebou dohadovat, Rorane Kladivo.“
„To je.“ Kývl směrem ke stanu za ní, ztišil hlas a zeptal se: „Elain to ví?“
„Věděla by, kdyby nebyla tak zaujatá svým těhotenstvím. Možná kvůli té namáhavé cestě z Carvahallu o to dítě přijde. Větší část dne jí je zle a má bolesti, které… no, takové ty špatné. Stará se o ni Gertruda, ale nedokáže jí nějak výrazněji ulevit. Ale čím dříve se Eragon vrátí, tím lépe. Nejsem si jistá, jak dlouho to dokážu udržet v tajnosti.“
„Poradíš si, tím jsem si jistý.“ Pustil ji a zatáhl za lem své tuniky, aby vyhladil záhyby. „Jak vypadám?“
Katrina si ho prohlížela kritickým okem, pak si navlhčila špičky prstů a projela jimi jeho vlasy, aby je odhrnula z čela. Když uviděla uzel na jeho límci, snažila se ho rozšmodrchat a přitom podotkla: „Měl bys věnovat větší pozornost oblečení.“
„Šaty se mě ještě nepokusily zabít.“
„Teď je to ale jiné. Jsi bratrancem Dračího jezdce a podle toho bys měl i vypadat. Lidé to od tebe očekávají.“
Dovolil jí, aby ho dál upravovala, dokud nebyla s jeho vzhledem spokojená. Políbil ji na rozloučenou a přešel půl míle do středu obrovského vardenského tábora, kde stál Nasuadin červený velitelský stan. Na praporku, který vlál a pleskal na špici stanu v teplém větru z východu, stál černý štít a dva meče, rovnoběžně zasunuté pod něj.
Když se Roran přiblížil, šest strážných před stanem – dva lidé, dva trpaslíci a dva urgalové – sklopilo zbraně a jeden z urgalů, podsaditý obr se žlutými zuby, ho oslovil: „Kdo to přichází?“ Jeho přízvuku skoro nebylo rozumět.
„Roran Kladivo, syn Gera. Nasuada pro mě poslala.“
Urgal udeřil pěstí do svého prsního krunýře, ozvalo se hlasité zadunění a oznámil: „Roran Kladivo žádá o slyšení, paní Temnolovkyně.“
„Můžeš ho pustit,“ přišla zevnitř odpověď.
Bojovníci pozvedli svá ostří a Roran kolem nich opatrně prošel. Navzájem se sledovali bezvýrazným pohledem mužů, kteří by mohli být nuceni proti sobě v mžiku zaútočit.
Ve stanu Rorana zneklidnilo, že většina nábytku je rozbitá a převrácená. Jediné, co vypadalo nepoškozené, bylo zrcadlo připevněné na tyči a veliká židle, ve které Nasuada seděla. Roran pustil z hlavy okolní spoušť, poklekl před ní a sklonil hlavu.
Nasuada měla tak jiné rysy a držení těla než ženy, se kterými Roran vyrůstal, že si nebyl jistý, jak se má chovat. Ve vyšívaných šatech a se zlatými řetízky ve vlasech a tmavou pletí, která v tom okamžiku získala díky barvě látkových stěn načervenalý odstín, působila zvláštním, velitelským dojmem. V ostrém rozporu s jejím oblečením byly plátěné obvazy na předloktích, připomínka její neuvěřitelné odvahy, kterou prokázala během Zkoušky dlouhých nožů. Vardenové si o tom mezi sebou povídali od chvíle, co se Roran s Katrinou vrátili. V tomhle ji nejspíš chápal, protože on by také obětoval cokoli, aby ochránil ty, na kterých mu záleží. Jediný rozdíl byl v tom, že ona měla na starosti mnohatisícovou skupinu, zatímco on byl oddaný jen své rodině a vesnici.
„Prosím, povstaň,“ vyzvala ho Nasuada. Udělal, co mu řekla, položil ruku na hlavu kladiva a chvíli čekal, zatímco si ho prohlížela. „Ve svém postavení si zřídkakdy mohu dovolit ten přepych mluvit jasně a přímo, Rorane, ale k tobě dnes budu otevřená. Vypadáš jako muž, který oceňuje upřímnost, a musíme toho ve velmi krátkém čase spoustu probrat.“
„Děkuji ti, má paní. Nikdy jsem neměl rád hry se slovy.“
„Výborně. Takže abych to řekla prostě, postavil jsi mě před dva problémy a já ani jeden z nich neumím jednoduše vyřešit.“
Zamračil se. „Jaké problémy?“
„Jeden se týká povahy, druhý politiky. Skutky, které jsi vykonal v údolí Palancar a během útěku s dalšími vesničany, jsou téměř neuvěřitelné. Poznala jsem z nich, že máš smělou duši, že jsi schopný v boji a strategii a že umíš nadchnout lidi, aby tě oddaně následovali.“
„Možná mě následovali, ale určitě o mně nikdy nepřestali pochybovat.“
Po rtech jí přelétl úsměv. „Možná. Ale přesto jsi je sem dostal, ne? Máš velké nadání, Rorane, a Vardenové by to mohli využít. Předpokládám, že si přeješ jim pomáhat?“
„Ano.“
„Jak víš, Galbatorix rozdělil své vojsko a poslal své oddíly na jih, aby posílil město Aroughs, na západ k Feinsteru a také na sever do Belatony. Doufá, že dokáže tenhle boj protahovat, dokud nás pomalu, ale jistě nevyždíme do sucha. Jörmundur a já nemůžeme být na deseti místech zároveň. Potřebujeme kapitány, kterým můžeme věřit, že si poradí se spoustou konfliktů, které se kolem nás rozhoří. V tom bys nám mohl být užitečný. Ale…“ Odmlčela se.
„Ale ještě nevíte, jestli se na mě můžete spolehnout.“
„Přesně tak. Chránit své přátele a rodinu člověka zocelí, ale zajímalo by mě, jak se ti povede bez nich. Neztratíš hlavu? Jistě ses osvědčil jako dobrý vůdce, ale umíš také uposlechnout příkazy? Nechci tě nijak urazit, Rorane, ale v sázce je osud Alagaësie a nemohu riskovat, že do velení svých lidí postavím někoho neschopného. V téhle válce se takové chyby neodpouštějí. A také by nebylo spravedlivé vůči mužům, kteří slouží mezi Vardeny už dlouho, abychom tě bez dobrých důvodů povýšili nad ně. Svou zodpovědnost si musíš zasloužit.“
„Chápu. Co tedy po mně chcete?“
„Jenže to není tak snadné, protože ty a Eragon jste prakticky bratři, a to celou věc nesmírně komplikuje. Jistě víš, že Eragon je naší největší nadějí. Je proto důležité ho nerozptylovat, aby se mohl soustředit na úkol, který má před sebou. Pokud tě pošlu do bitvy a ty v ní zemřeš, zármutek a zlost ho mohou velmi rozladit. Už jsem to zažila. Navíc si musím dávat velký pozor, s kým ti dovolím sloužit, protože existují lidé, kteří se tě budou snažit ovlivňovat kvůli tvé vazbě na Eragona. Takže teď už máš celkem dobrou představu, čeho se týkají moje obavy. Co mi k tomu můžeš říct?“
„Pokud je v sázce celá země a tahle válka je tak rozsáhlá, jak naznačuješ, pak říkám, že si nemůžeš dovolit nechat mě sedět v táboře nevyužitého. Zapojit mě jako obyčejného šermíře by také byla škoda. Ale myslím, že to stejně víš. Co se týče politiky…“ Pokrčil rameny. „Je mi úplně jedno, kam mě přidělíš. Nikdo se mým prostřednictvím k Eragonovi nedostane. Můj jediný zájem je porazit Království, aby se moje rodina a blízcí mohli vrátit domů a žít v pokoji.“
„Jsi odhodlaný.“
„Velmi. Nemohl bych dál velet mužům z Carvahallu? Jsme si blízcí jako rodina a jsme dobře sehraní. Vyzkoušej mě takhle. Vardenové pak nebudou trpět, když neuspěju.“
Zavrtěla hlavou. „Ne. Možná v budoucnosti, ale zatím ne. Potřebují přesné rozkazy a já nemohu posoudit tvé schopnosti, když jsi obklopený skupinou lidí, kteří jsou ti tak oddaní, že na tvé naléhání opustili domov a přešli celou Alagaësii.“
Považuje mě za hrozbu, uvědomil si. Je ostražitá kvůli tomu, jak jsem dokázal ovlivnit vesničany. Pokusil se ji odzbrojit: „Mají svůj vlastní rozum, který je vedl. Věděli, že by bylo pošetilé zůstat v údolí.“
„Jejich chování jen tak snadno nevysvětlíš, Rorane.“
„Co ode mě chceš, paní? Dovolíš mi sloužit, nebo ne? A pokud ano, jak?“
„Tady je má nabídka. Dnes ráno moji kouzelníci objevili směrem na východ průzkumnou jednotku třiadvaceti Galbatorixových vojáků. Posílám tam oddíl pod velením Martlanda Rudovousa, hraběte z Thunu, aby je zlikvidoval a vedle toho sám vyrazil na výzvědy. Pokud souhlasíš, budeš sloužit pod Martlandem. Budeš ho poslouchat a doufejme, že se od něj budeš i učit. On tě zase bude mít pod dohledem a bude mě informovat, zda se podle něj hodíš pro povýšení. Martland je velmi zkušený a jeho úsudku plně důvěřuji. Připadá ti to spravedlivé, Rorane Kladivo?“
„Ano. Jenom se chci zeptat, kdy odjedu a jak dlouho budu pryč?“
„Odjedeš dnes a vrátíš se do čtrnácti dnů.“
„Pak tě musím požádat, jestli bys nemohla počkat a poslat mě na jinou výpravu až za pár dní. Rád bych byl tady, až se Eragon vrátí.“
„Tvá starost o bratrance je obdivuhodná, ale události běží rychlým tempem a my nemůžeme otálet. Jakmile budu vědět, co je s Eragonem, někdo z Du Vrangr Gata se s tebou spojí a předá ti zprávy, ať už budou dobré, nebo zlé.“
Roran přejel palcem po ostrých hranách kladiva a v duchu se snažil sestavit odpověď, která by přiměla Nasuadu změnit názor, a přitom by neprozradila jeho tajemství. Nakonec tu snahu vzdal a smířil se s tím, že odhalí své skutečné důvody. „Máš pravdu. Bojím se o Eragona, ale vím, že zrovna on se o sebe umí postarat sám. Nechci tu zůstat jen proto, abych ho viděl živého a zdravého.“
„Tak proč?“
„Protože se s Katrinou chceme vzít a byli bychom rádi, aby obřad vykonal Eragon.“
Následovala série ostrých klapnutí, jak Nasuada ťukala prsty o opěrky židle. „Pokud si myslíš, že ti dovolím lenošit, místo abys pomáhal Vardenům, jenom abyste si ty a Katrina mohli užít svatební noc o pár dní dříve, pak se velice mýlíš.“
„Je to opravdu naléhavé, paní Temnolovkyně.“
Nasuadiny prsty se zastavily ve vzduchu a ona přimhouřila oči. „Jak naléhavé?“
„Čím dříve se vezmeme, tím lepší to bude pro Katrininu čest. Pokud mi rozumíš, pak věz, že bych nikdy nežádal o podobnou laskavost jen kvůli sobě.“
Jak Nasuada naklonila hlavu, po tváři se jí zamihotalo světlo. „Chápu… Proč Eragon? Proč chceš, aby ten obřad vykonal on? Proč ne někdo jiný: třeba někdo ze starších z vaší vesnice?“
„Protože je to můj bratranec a protože je Jezdec. Katrina kvůli mně přišla skoro o všechno – o domov, otce i své věno. Tyhle věci jí nedokážu nahradit, a tak bych jí aspoň chtěl zařídit svatbu, která bude stát za vzpomínku. Nemám zlato ani dobytek a nemohu zaplatit honosnou oslavu, takže musím najít jiný způsob, jak zajistit, aby naše svatba byla nezapomenutelná. A podle mě by nemohlo být nic velkolepějšího, než kdyby nás oddával Dračí jezdec.“
Nasuada mlčela tak dlouho, že Roran začal uvažovat, zda se od něj nečeká, že odejde. Posléze ale promluvila: „Opravdu by to byla čest, kdyby vás oddal Dračí jezdec, ale byl by to také smutný den, kdyby Katrina měla přijmout tvou ruku bez řádného věna. Když jsem žila v Tronjheimu, trpaslíci mě obdarovali spoustou zlata a šperků. Některé jsem už prodala, abych vypomohla Vardenům, ale s tím, co mi zbylo, by se žena mohla ještě po mnoho dalších let oblékat do kožešin a saténu. Dám je Katrině, pokud to přijmeš.“ Roran se neohrabaně uklonil. „Děkuji ti. Jsi nesmírně velkorysá. Nevím, jak ti to budu moci splatit.“
„Odvděčíš se mi tím, že budeš bojovat za Vardeny se stejným zápalem, s jakým jsi bojoval za Carvahall.“
„Budu, to přísahám. Galbatorix bude proklínat den, kdy za mnou poslal ra’zaky.“
„Jsem si jistá, že už ho proklíná. Teď jdi. Můžeš zůstat v táboře, dokud se Eragon nevrátí a neoddá vás s Katrinou, pak ale očekávám, že hned následujícího rána budeš v sedle.“